Píše S. Komenda, část 0, prosinec 2003
Grafomanie je porucha osobnostního profilu, vcelku neškodná, nepodléhající povinnému hlášení ani soupisu; mírnější formy nebývají medikamentózně léčeny. Výskyt je častější v zemích mírného klimatu, taktéž v akademických kruzích. Postižení jedinci nebývají agresivní; výjimkou je napadení kritikou, kdy odporují silou až nečekaně tvrdošíjnou. Grafomani jsou považováni za neškodné, na rozdíl od erotomanů, někdy nebezpečných jiným osobám (viz heslo “Sexual harassment”) nebo kleptomanů, jejichž počínání je hodnoceno jako přestupek či trestný čin v případě osob nižšího původu a jako psychická choroba v případě lidí lepších až nejlepších.
Neschopnost říci Nevím
Kdybych byl postaven před úkol definovat, co je to sebekritičnost, myslím, že bych po jistém váhání odpověděl, že … sebekritický je člověk, který, byv požádán o výklad ve věci relativně blízké jeho oboru, znalostí o níž si není zcela jist, dokáže říci – NEVÍM. Pokud mi někdo z vás namítne, že si tady vymýšlím, protože pro něho je takové počínání záležitostí zcela samozřejmou, blahopřeji mu k jeho pevnému charakteru. Zároveň si dovoluji mu sdělit, že pravdivosti jeho tvrzení nevěřím. Nechtěl bych rovnou tvrdit, že lže; možná, že má jenom příliš demokraticky tolerantní představu o významu slov býti si jist znalostí.
Odpovídat Nevím na otázku po znalostech a vědění je nepříjemné, uvědomuje-li si tázaný, že by vědět měl, případně že tázající se oprávněně domnívá, že by vědět měl. Nebýváme rádi, když se náš obraz v očích člověka, na jehož mínění o nás nám alespoň trochu záleží, kazí a deformuje.
Znám situace, kdy tázaný, plný dobré vůle nezklamat důvěřivého tazatele, který se něho obrátil s otázkou: “ Pane, Vy to jistě budete vědět, staví tenhle vlak taky v Dolním Záblatí?” – s rozmyslem odpovídá, že nepochybně ano, ačkoli vůbec neví ani to, na které trati má tahle nešťastná zastávka ležet. Prostě, nechtěl toho tázajícího se dobráka zklamat. A že ten nešťastník ho bude ještě o vánocích proklínat za to, že si musel zajet až někam do Budějovic a pak se půl dne vracet zpátky, to je momentálně méně důležité. Říci – Nevím – může být někdy zatraceně těžké.
Podstatnou část své denní doby trávím v akademickém prostředí ústavů, kateder, fakult a univerzit. V prostředí, jehož běžnou, rutinní součástí je hodnocení rukopisů učebních textů a odborných monografií, časopiseckých článků z oborů příbuzných mé vlastní specializaci a na něž je třeba nakonec napsat recenzi, posudek, doporučení k tisku nebo přijetí k dalšímu řízení.
Stává se, že text, o jehož odborné posouzení byl člověk požádán, neleží přímo v centru jeho odbornosti. Řekl bych, že při dnešní stále se prohlubující specializaci a pořád nově rašících a pučících podoborech je to spíš pravidlem nežli výjimkou. Takže náš člověk, byv požádán, po rozlepení obálky upadne tak trochu do rozpaků. Obvykle není vyloučena možnost vytáhnout z přihrádky novou obálku, nadepsat zpáteční adresu a omluvit se. Že tohle není právě jeho parketa, že si není tak úplně jist, že je tím pravým pro hodnocení zaslaného textu.
Jenomže – to by znamenalo říci (nebo napsat) Nevím – a to se říká i píše tak nerado a těžko …
A tak člověk učiní, co nejmíň bolí. Učiní, co nasytí vlka a zároveň zachová celistvost kozy. Otevřenou obálku odloží. Čas, který milosrdně hojí všechny rány, snad sešle řešení, které bolet nebude.
Bohužel, čas se v takovém případě zachová – skoro jistě – jako zákeřný padouch. Nejenže nesešle žádné milosrdné řešení; podobně jako zkažený zub každým dnem prohlubuje svou zkaženost a potenciální utrpení v budoucnu, každým dnem prodlužujícím odloženost spisu, který jest posouditi, se prohlubuje nemožnost spis se ctí vrátit. Pokračování našeho příběhu je velice stereotypní a dobře odhadnutelné. Když čas dostoupí k hranici, za niž už dále odkládati nelze a je třeba jednat, prolistuje náš člověk spis, který jest posouditi, udělá si pár poznámek o věcech okrajových a nepodstatných (protože snadno zachytitelných, jako je třeba vadná interpunkce a nevhodně zvolený formát tabulek), načež otráveně přistoupí k sepsání zprávy, jejíž hodnota se rovná nule. Autorovi posuzovaného spisu nekvalifikovanost posudku samozřejmě neujde. Na tomto hřišti píská ovšem někdo jiný než on, a tak znechuceně provede požadované, aby vyhověl. Myslí si ovšem své. A celé to zkažené povětří způsobila něčí neschopnost říci v pravou chvíli – Promiňte, nevím.
O temných hlubinách a nezřetelné povrchnosti
Psychologie a psychometrika učení kategorizují lidské poznání problému v dimenzi hloubky. Rozlišují poznání, které označuje běžný jazyk jako poznání povrchní – kdy se poznávající subjekt dokáže zběžně orientovat v příslušné situaci, umí zařadit používané pojmy do širšího kontextu. Je to úroveň poznání, v níž se výrazně uplatňuje paměť jedince; člověk obeznámený s problémem na této úrovni je schopen úspěšně obstát v televizních kvízech – protože znalosti moderátora pořadu o testovaném problému zpravidla bývají stejně mělké.
Poznání problému se prohlubuje, dokáže-li poznávající subjekt situaci strukturovat a svou myslí uchopovat širší kontext. Pak už se nejedná o izolovanou znalost, nýbrž o znalost kontextu a znalost v kontextu. Dokáže vnímat pojmy v širších souvislostech, což je předpoklad k tomu, aby si kladl otázky o povaze těchto souvislostí. Co souvisí s čím, ale zejména, co je příčinou a co je důsledkem, případně, co je podnětem a co odpovědí na podnět. A které kontextuální prvky jsou do situace vmezeřeny a poskytují tak obraz souvislosti pouze zdánlivé, kterou běžná statistická analýza souvislostí nemusí být schopna vůbec postihnout.
Významným stupněm poznání problému je schopnost poznávajícího subjektu studovanou situaci modelovat. Abstraktně modelovat, což zpravidla znamená schopnost navrhnout matematický model situace a následně s ním experimentovat za použití metod počítačové simulace.
Poznání postoupilo dále do hloubky, jakmile se poznávající subjekt pokusí aplikovat modelové, teoretické, hypotetické představy o fungování studované situace k řešení netriviálního, reálného problému. Poznání tím dospívá do hloubky, v níž už je schopno sloužit. V tomto kroku podstupují invence, nápaditost, hypotézy a teorie zkoušku dospělosti. Od rutinního mechanického otloukání pazourku pazourkem se přešlo k činnosti řízené předem postaveným plánem.
Na fázi aplikace navazuje etapa vyhodnocení úspěšnosti. Jeho klíčovým slovem je opakovanost. Jsou-li pokus a omyl strategií hledání, je opakování aplikace strategií upevňování – nalezeného poznatku.
Od této etapy může být poznatek začleňován do konstrukce teorie uvažovaného problému. Tím je rozšiřováno dosažené poznání a obohacována věda.
Vraťme se však zase zpět.
Poznávání téměř nikdy nepostupuje tak přímočaře, jak bylo naznačeno. Nepostupuje lineárně, od jednoho uvedeného kroku ke kroku následujícímu. Tak například fáze verifikace či falzifikace úspěšnosti může (a obvykle se to skutečně stává) končit závěrem, že se úspěšné fungování teoretické představy prokázat nepodařilo. Na to se reaguje buď modifikací teoretické představy nebo jejím úplným odmítnutím a – započetím zkoumání téměř od začátku. Na tomto místě se sluší poznamenat (jde také o poznatek z teorie poznávání), že poznávající subjekt daný problém v úplnosti poznal teprve tehdy, dospěje-li k cíli až poté, co prošel všemi možnými slepými uličkami, které mu osud mohl postavit do cesty. Omyl patří ke klíčovým pojmům teorie poznání.
Hledat pravdu je pro člověka pověřením a posláním. Pravdu nacházet je vyvolení. Jak praví stará moudrost, pověřených bývá mnohem víc než je vyvolených.
Mnohé z toho, co považujeme za součást našeho poznání, nikdy nepřekročilo práh mělčiny, na níž si vlnka s vlnkou sice líbivě na pohled hraje, krajíc chleba však tím na stůl nepřibude. Opravdové poznání se skrývá v hlubinách, kde nám zahlédnout je brání temnota naší neschopnosti porozumět jazyku, kterým jsou ony poznatky formulovány. Obvykle jazyku matematiky, fyziky, chemie, molekulární biologie. A samozřejmě jazyku induktivní logiky. To je, myslím, hlavní důvod, proč je tak mnoho z nás, pyšných na svou gramotnost, ve skutečnosti negramotných.
Počítání oveček …?
Jana Wericha proslavil kdysi výrok, podle něhož … z ničeho se nemá dělat věda, dokonce ani z vědy ne. Je to pěkný příklad použití téhož slova ve dvojím významu – věda jako způsob zkoumání života a věda jako cosi složitého, komplikovaného, zašmodrchaného.
Někdy se při zkoumání záhad života ocitají v oblasti našeho badatelského zájmu problémy nesmírně subtilní, o potřebě jejichž řešení nemá poctivý občan řádně, třebaže nerad platící daně jemu vyměřené, ani tušení. A badatelé bádají a usilují dosíci řešení, které by přineslo úlevu například jedné miliontině trpícího lidstva – aniž by si přitom badatel (jde o lékaře) povšiml, že hned u nohou se mu povaluje problém, jehož vyřešení by přineslo úlevu milionům nemocných.
Ten problém zůstává nepovšimnut proto, že se zdá být pod důstojnost velkého badatele. Podobně jako v oblasti umění dramatického jsou role velké, zvané klády, a role malé, zvané čurdy, také v lékařském výzkumu jsou role s vidinou Nobelovy ceny a roličky, za jejichž zvládnutí uděluje významné pokývnutí hlava pana primáře.
Už řadu let vidím jeden takový problém všedního dne, problém manažerského rozhodování mezi lékařem a jeho pacientem, v situaci, kdy ten první předepisuje tomu druhému jeho medikamenty. Nemám teď na mysli druh a účinnost těch léků. Předmětem mého uvažování je počet předepisovaných balení. Z jakýchsi záhadných důvodů si totiž výrobci léků libují ve značné variabilitě nejen tvaru krabiček léky obsahujících a v jejich rozdílné velikosti. Libují si také v počtu tablet do oněch krabiček adjustovaných. Řečeno matematicky, množiny tablet v krabičkách mívají rozdílnou mohutnost.
Lékařská věda, zejména v její klinické větvi, stanoví dávkování léků, o nichž soudí, že by mohly pacientovi neškodit a dokonce snad i pomoci, způsobem silně individualizovaným. Zatímco paní Novákové recept radí užívat lék L systémem 1-1-1, panu Novotnému předepisuje týž lékař lék L užívat strategií 1-0-0. Z krabiček obsahujících týž počet tablet. Naštěstí paní Nováková nebydlí (trvale) s panem Novotným, ale s panem Novákem, takže nehrozí nebezpečí, že by se jejich léčebné strategie navzájem kontaminovaly. Svůj problém vidím v tom, že řekněme paní Novákové přepsal lékař těch léků pět (což není nijak moc). Různých druhů: L1, L2, L3, L4, L5. Pan magistr (Mgr.Pharm.) přechovává každý z těchto léků v krabičce jiného vzhledu a hlavně s rozdílným počtem tablet: 20, 25, 30, 35, 60. Záměrně neuvádím léky s 28 a podobně nezaokrouhlenými počty tablet.
Pacient má zcela přirozený zájem nedocházet ke svému lékaři zbytečně, když mu dojde některý lék; žádoucí je, aby ho vyhledal v situaci, kdy mu docházejí všechny (výjimkou je samozřejmě situace, kdy musí pacient vyhledat svého lékaře, protože potřebuje vyplnit úmrtní list). Problém lze formulovat jako otázku: Kolik balení, tj. krabiček toho kterého léku má doktor svému pacientovi předepsat, aby mu takové racionální chování umožnil?
Je zřejmé, že do zadání úlohy je třeba zahrnout počet tablet toho kterého léku, které by měl pacient denně spolykat. Z toho se dělením vypočítá, na kolik dnů ten který lék nemocnému vystačí. No a pak stačí najít nejmenší společný násobek oněch (v našem případě pěti) podílů. Asi bude třeba zaokrouhlovat, aby nevycházelo, že léky by měly být pacientovi předepsány na celou příští pětiletku.
Řešení úlohy by mohlo být pro lékaře vypracováno formou tabulek a grafů nebo s použitím vhodného software. Taky by se mohlo stát podnětem ke svolání mezinárodního sympozia (sponzorovaného největšími světovými farmaceutickými firmami) o metodě počítání tabletek. Samozřejmě by ten název musel být zašifrován latinsky do mnohem vědečtěji znějícího titulu. Třeba Calculatio et prescriptio medicamentorum scientifica nebo anglicky Scientific computation of medical prescriptions. A hlavně, do curricula mediků by se musela zařadit stručná lekce z algebry pro nižší třídy střední školy.
Pravda s podmínkou
Úkolem a zároveň cílem vědy je hledání pravdy – o světě kolem nás a zároveň i pravdy o světě v nás. Výsledky takového poznání, svoje poznatky, formulujeme jako zákony fyzikální, chemické a biologické, ale také zákony o sociálním chování skupin lidí a chování člověka jako jednotlivce zaujímajícího jistou pozici ve společenském kontextu.
Tyto zákony mají podstatně odlišný charakter ve srovnání s kodexy, jimiž se reguluje lidské chování. Kodexy právními, vymezujícími, co se nesmí a definujícími kvantitu postihu za překročení kodexem definovaných hranic. V jednoho boha věřiti budeš, Nevezmeš jméno boží nadarmo, Cti otce svého i matku svou, Nepokradeš, Nezabiješ, Nesesmilníš, Nepožádáš manželky bližního svého – Aniž požádáš statku jeho.
Nejde mi o Mojžíšovo Desatero. Stejně bych ho asi popletl. Jenom mám takový dojem, že v přehledné a zejména zapamatovatelné kostce obsahuje to, co zákonodárci už mnoho let pracně smolí v tisících zákonech nejrůznějších nepřehledných právních kodexů a legislativních soustav, ve kterých se nikdo nevyzná a které potřebují hordy vykladačů s právnickými diplomy a nevalnou logikou. S účinností nepříliš odlišnou od účinnosti Desatera – a přitom s nesrovnatelně nižšími náklady. Už několik ze zákonů Desatera jsme relativizovali – za cizoložství se ve většině světových kultur nikdo nekamenuje; naopak, cizoložství je znamenitým artiklem šoubyznisu, umělecké literatury a umění vůbec. Snad jenom zlodějnu a vraždy dnes zákon – alespoň teoreticky – odsuzuje a trestem stíhá.
Přírodní zákony shrnující poznatky o studovaných jevech mívají podobu tvrzení, konstatujícího platnost něčeho při splnění vymezených předpokladů. Těleso do kapaliny ponořené je nadlehčováno silou, jejíž hodnota je přesně vypočitatelná z hmotnosti této kapaliny. V příslušných jednotkách. Raketa opustí pole gravitační přitažlivosti Země, bude-li jí uděleno dostatečné množství energie, v závislosti na hmotnosti rakety, případně dalších podmínkách. A tak podobně.
V právních kodexech napodobují legislativou formulované zákony tuto formu tím, že uvádějí výčet okolností, majících charakter buď přitěžující nebo polehčující – v případě zabití, loupeže, podvodu, korupce.
Obecné schéma přírodovědného zákona mívá podobu úsudku Jestliže A, pak B, kde A je komplex podmínek a B jev, jehož výskyt se očekává. Koncept pravděpodobnosti vychází vstříc neúplnosti našeho poznání tím, že považuje za zákon i úsudek Jestliže A, pak Bi s pravděpodobností pi , i=1, 2, … V této podobě je zákon verifikovatelný (falzifikovatelný) empiricky – evidencí důsledků při opakované nezávislé expozici podmínek a předpokladů.
Ona empiricky podložená verifikovatelnost je bezpodmínečně nutná. Při její absenci vznikají formálně podobné, avšak naprosto neprověřené úsudky, jakým bylo například prohlášení předsedkyně Nejvyššího (nebo Ústavního, už se mi tyhle soudní pyramidy pletou), podle něhož Soudci musejí dostat své třinácté a čtrnácté platy, protože by jinak ochabla jejich nezávislost. Osobně si myslím, že nezávislost závislá na platech navíc nebude asi příliš nezávislá vůbec. Podobně to bylo kdysi se zdůvodňováním vysokých platů bankovních úředníků – Bez vysokých bankovních platů by byli bankovní úředníci natolik frustrováni pohledem na hromady peněz, s nimiž manipulují, že by kradli. Jak je všeobecně známo, nikde se u nás nekradlo a nekrade tolik jako v bankovnictví – přestože byla podmínka vysokých platů splněna. Podobně se bez empirického ověření rozhodlo o zřízení Senátu – v očekávání, že pouze za tohoto předpokladu může fungovat legislativní proces. Senát máme – a moc to nefunguje. Lidé to už dávno rozpoznali, považují tento orgán za zbytečný – a protože drahý, tedy i za škodlivý. Dávají to zřetelně najevo – procento voličů při volbách senátorů se spolehlivě a jistě blíží k nule. Evidence je to přesvědčivá – pro všechny s výjimkou těch senátorů. Zdá se tedy, že o přírodovědný zákon tu nejde.
Pořád rovně, pak naproti poště …
Mužský dnešní doby se myje denně, jedinec zvlášť změkčilý dokonce dvakrát, občas si zkracuje nebo zkracovat nechává nehty; kupírování uší ponechává psům. A holí se – měšťák denně, politik nic rozumného na práci nemaje likviduje své lícní ochlupení i několikrát. Pracujícímu staršímu mužskému stačí pro holení frekvence týdenní, doplněná oholením mimořádným v den, kdy se vypravil navštívit úřad nebo převzít státní vyznamenání. Výjimkou z tohoto pravidla jsou mužští trávící svoje životy v různých stádiích vousatosti a zarostlosti. Od plnovousů ve stylu devatenáctého století – typ Karel Marx a Bedřich Engels, přes nejrůznější mezistupně až po sestřih typu lupič a bandita, oblíbený mimo jiné některými senátory středního věku. Podle občanského průkazu jsem taky mužský; moji mužnost pořád ještě prokazuje růst ochlupení na okrajích lebeční koule a některých částech obličeje. Břitvu jsem ztratil před čtyřiceti lety, vlasy o něco málo později. V posledních dvou desetiletích jsem přestal pěstovat společenské styky a začal si pěstovat kníry. Vychází to laciněji. Holení a stříhání jsem kvůli zjednodušení spojil do jediné operace, pro niž jsem zavedl název střihol. Provádí se tak, že před zahájením akce mi střižní operatérka (dříve označovaná jako holička) ukryje kníry pod zánovní utěrku a zbylý terén mé hlavy poseká jako žito na stojatě. Výši mého strniště dohodneme předem, výši jejího honoráře až potom, dodatečně.
Operaci popsanou výše konáme přibližně jednou měsíčně. V době od září do června. Komplikace nastává v letních měsících, v období prázdnin.V této době pobývám na venkově, kde nejsou nároky na můj vzhled nijak přemrštěné. Přesto však dochází v průběhu léta k situacím, kdy se knedlík s omáčkou prodírá do dutiny ústní jenom s námahou a zejména – z namočených knírů kape. Když má žena (a zároveň má kuchařka, stolnice a číšnice) nachází po skončeném poledním nebo večerním hodování na svém svátečním ubrusu nepřehlédnutelné stopy mého ukapávání, její smysl pro čistotu a pořádek se bouří a dožaduje se nápravy. Výsledkem je příkaz vyhledat holiče, který by uvedl můj lícní porost a zejména mé kníry do civilizovaného stavu.
Ve vesnici, kde obvykle pobývám, funguje sice mírně prosperující zemědělské družstvo, hasičské sdružení, útulek pro přestárlé, dvě hospody, mateřská školka a čerstvě opravený kostel, kultivováním mužského hlavového obrostení se však nikdo profesionálně nezabývá. Našel jsem na mapě nejbližší obec označovanou jako město a upřel tázavý pohled na svou ženu. Přikývla, což v naší dlouhými roky propracované komunikaci znamená, že je ochotná mne tam dovézt. To město se jmenovalo Sobotka a bylo od mé prázdninové rezidence vzdáleno něco málo přes kilometr. Založeno bylo před mnoha staletími, mívalo někdy dokonce statut města zeměpanského, takže existence holiče v jeho hradbách se dala předpokládat.
Žena zaparkovala na náměstí a vydala se za nákupy. Bývaly doby, kdy se ženy vydávaly zejména okopávat řepu; vývoj pokročil, dnes se vydávají při sebemenší příležitosti nakupovat. Já se vydal do městského informačního střediska. Na můj zdvořilý, zřejmě nepříliš očekávaný dotaz se mi dostalo ochotné odpovědi, doprovázené názornou gestikulací. Zapamatoval jsem si Pořád rovně, pak doprava a nalevo proti poště …Přeříkával jsem si tu instrukci jako školní básničku. Výsledkem bylo, že jsem se ocitnul na okraji řepného pole.
Ochotná žena středního věku mne přivedla zpátky do města, usuzujíc patrně, že jsem cizinec postižený mírnou demencí. Dala mi novou instrukci, k níž připojila, že v Sobotce stříhá holič jenom ženy; tu bolestnou zprávu mi osladila poznámkou, že – mají-li žen nedostatek – ostříhají i mužského. Po další anabázi, během níž mne sledovalo snad půl města, jsem místní holičství a kadeřnictví našel. Pohlednou holičku obklopoval houf zákaznic ve věku od tří let do devadesáti. Bylo mi jasné, že v tomto městě mé kníry nemají šanci.
Žen měli dostatek.
Strategie trávy
Ve světě rostlin je známa dvojí strategie obrany před silou větru naléhajícího větší či menší silou a zkoušejícího, čemu rostliny odolají a čemu podlehnou. Je strategie smrku poměrně mělce pod povrchem zakořeněného a spoléhajícího na ochranu v množství jiných smrků kolem něho a také strategie osamělého dubu. Její podstatou je vzdor, síla proti síle, čelem proti čelu.
Je však také strategie trávy, jejíž ohebná stébla před náporem větru uhýbají. Sílu, která se do nich v poryvech opírá, nechávají sklouznout, aby se vzápětí, sotva tlak zeslábne, zvedly zpět a napřímily do původní polohy. Žádný tlak a protitlak. Reakcí na akci je úhybný manévr, okolky, ústup a odklad. Ještě se pamatuji na dětskou hru, při níž se dva proti sobě stojící soupeři snažili tleskáním do dlaní protivníka vyvést ho z rovnováhy. Úspěchu mohl dosáhnout silnější, přímým útokem; slabší měl šanci, když dokázal vyprovokovat útok soupeře, jemuž se poddal a svými dlaněmi uhnul či ustoupil. Síla, které se nepostavila jiná síla opačného znaménka, vedla ke ztrátě rovnováhy a následnému klopýtnutí či pádu.
Dějiny znají válečná utkání obrů spoléhajících na svou sílu v množství bojovníků a převaze válečné technologie. Znají také boje malých, tuhle strategii obrů kopírující. Dějiny však také zaregistrovaly situace, kdy byl malý vyprovokován velkým do sporu, podle vojenských a ekonomických výpočtů předem prohraného. Jedinou rozumnou strategií přežití se stala strategie trávy, uhýbající a předstírající.
Už víc než tisíc let hledají obyvatelé této země modus vivendi se svým mocným západním sousedem. Václav uhnul, Boleslav se postavil. Tak dlouho, až z nezbytí také uhnul. Dvacet let pozvedali husité hrdě čela proti Evropě; skončili bratrovražednou bitvou u Lipan, která zachránila vyčerpanou a zbídačenou zemi před totální hospodářskou zkázou. Další takové vztyčení hlav, špatně načasované a mizerně zorganizované, se stalo roznětkou třicetileté evropské války. Když jsme se po jejím skončení spočítali, bylo nás polovina. Polovina v počtu hlav; chalup a krav zbylo ještě míň. To už jsme strategii stébel trav ovládali téměř perfektně.
Troufli jsme si znovu po první světové válce. Masaryk dobře odhadl, že vanutí okolních větrů bude příznivé jenom dočasně. Německo bylo poraženo, Rusko se zmítalo v chaosu občanské války.
Hlavy jsme sklonili o dvacet let později; některé málo ohebné srazila gestapácká sekera a účinně je léčila terapie Arbeit macht frei v koncentrácích.
Hlavy ještě neuvyklé novému napřímení se rychle přizpůsobovaly novému pofukování. V komunistických pracovních lágrech bylo vždycky dost volných míst; uran hladově chňapal svou radioaktivní prackou po každé nové ruce. Bývalí politici, sedláci, kněží, inteligence, která dost rychle nepochopila, že učebnice etiky, stejně jako spravedlnosti a práva neurčují nějaké abstraktní zásady, ale představy a záměry držitelů moci.
Dlažba Staroměstského a Václavského náměstí s němým úžasem sledovala, jak stejné nohy přicházejí přísahat a přísahy odvolávat, prohlašovat bývalé svaté za nepřátele národa a masové vrahy za svaté. Šílence za génia, jemuž je třeba stavět pomníky dosud nevídané mohutnosti. A za pár měsíců je vyhazovat do povětří. Čeští bratři měli stovky let na protireformační přestavbu. Češi naší doby své myšlení a svá vyznání přestavovali v dimenzi několika málo desetiletí. Travní porosty se dnes obnovují rychle.
Postmoderní tráva reagovala racionálně; zřekla se potřeby názoru a zásad vůbec. Člověk může být nejzásadovější, jestliže žádné zásady nemá. Svaté nemusí z podstavců strhávat, kdo žádné svaté neuznává. Hříšně se nechová, kdo neví, co je hřích. Morálka, etika a spravedlnost jsou pojmy ze slovníků z knihoven už vyřazených.
Trávu žádná vichřice ani bouře z kořenů vyvrátit nemohou.
Terapie obálkovou metodou
Svou biostatistickou lekci pro mediky začínám výkladem problematiky měření – jako zdroje informace a způsobu získávání dat. V případě studentů stomatologie aktualizuji svůj výklad uváděním příkladů měření v prostředí zubního lékařství a stomatologického výzkumu. V archivu mám více než stovku takových úloh; některé využívají ortodontických stupnic hodnotících stupeň naléhavosti ortodontické terapie. Řečeno méně odborně, na takových škálách se odměřuje, jak moc se odchyluje stav posuzovaného chrupu od představy chrupu ideálního. Z hlediska funkce žvýkání, ale také z hlediska kvalitně srozumitelné výslovnosti a z hlediska estetického. Člověk by měl dobře fungovat (trávit), ale taky dobře vypadat. Teď mě napadá, že obojí spolu docela samozřejmě souvisí: špatné trávení k dobrému vzhledu člověka moc nepřispívá.
Ortodontické posuzovací škály uvádím jako příklady měření ordinálního typu, podobného třeba měření školního prospěchu žáka nebo pocitu pohody či spokojenosti pacienta se zdravotní péčí.
Jak tak povídám, najednou mě cosi přimělo zastavit se. Obvykle jsem na tomto místě uváděl, že výsledku takového ortodontického měření se využívá jako podkladu pro rozhodování, kterému uchazeči o ošetření dát přednost; koho zařadit do terapie přednostně a který případ je méně naléhavý. Ortodontická terapie bývá poměrně náročná, dlouhodobá a tedy i nákladná.
To ovšem bývalo. V dobách, kdy jsme prohlašovali, že pokud jde o zdraví, mají všichni nárok na všechno. O prioritách a nepostačujících kapacitách se ohleduplně nemluvilo – a pokud nám život nastavil zrcadlo a ukázal, že teoretické řeči se s životní realitou rozcházejí, nějak se to zaonačilo. Na zaonačování jsme u nás lidé nesmírně talentovaní a životem poučení i naučení.
Teď mi s několikaletým zpožděním dochází, že jsem ve svých přednáškách zaostal za sociální skutečností. Skutečností bouřlivě se vyvíjecí a již značně vyvinutou. Nejde o to měření samotné – to je pořád stejně aktuální jako dřív. Jde o onu interpretaci, k čemu vlastně výsledky takového měření slouží. Tohle využití měření se radikálně změnilo!
Se zánikem socialismu se najednou kapacity pomnožily. Dřívější úzkoprofilové služby svůj profil rozšířily. Zřejmě v souvislosti s tím, že mnohé z toho, co bylo dříve evidováno v kategorii zadarmo, ocitlo se rozhodnutím stomatologické komory a se souhlasem ministerstva zdravotnictví ve vedlejší přihrádce placených služeb. A jeden ze zákonů volného trhu nabídky a poptávky říká, že kde se poptává (se schopností poptávané zaplatit), tam se nabídne (za peníze nebo jiný hodnotový ekvivalent).
V této nové situaci jsou vlastně pro rozhodování ohledně terapie stav chrupu a naléhavost ošetření zbytečné. Do hry vstupuje jiný ukazatel: můžeš dostat co chceš – jestliže na to máš. Tento ukazatel má, řečeno metrologicky odborně, mnohem vyšší přesnost než ukazatel někdejší. Někdejší neurčitost, reliabilita a validita, se dostávají mimo hru. Zušlechtěn a zkrášlen může být každý, kdo na to má. Malopodnikatel stejně jako filmová hvězda vysokého stupně svítivosti.
Pokud vím od svých stomatologických kolegů, řídí se ekonomie v diskutované oblasti principem pevných sazeb. Možná existuje něco jako vysokohorské přirážky, v zásadě však nemají příslušné ordinace na dveřích cedulky s nápisem Ceny smluvní, podle dohody. To ovšem nemusí být stav konečný. Umím si představit situaci, kdy podnikavý ortodontista zareaguje na vysokou poptávku po jeho službách nasazením obálkové metody, dobře známé a hojně používané při prodeji obecních bytů anebo státních podniků. V pondělí ráno se dané kolo soutěže uzavírá a jako první bude ošetřen ten, jehož obálka bude obsahovat nejvyšší cifru. Možná v euro, možná ještě v korunách.
Tanečky kolem zlatého telete
V různých etapách lidské civilizace se dají najít velmi podobné vzorce chování – přestože se mezi těmito etapami rozkládají časové vzdálenosti i tisíců let. K takovým opakováním patří i mnohokrát dokládaný fenomén netrpělivého, nedočkavého zkratu v procesu dlouhodobého trpělivého očekávání.
Člověk si dokáže zajistit pro své přežití a svůj život vůbec mnohé. Zdroje energie od svíčkové na smetaně po atomovou elektrárnu. Dobrou vodu a ještě lepší koňak. Politické postavení, které mu dopomůže k dobře placenému místu bez přílišné práce a s nulovou odpovědností.
Jedno si však zajistit nedokáže – časově neomezenou jistotu.
Jsme tvorové uvědomující si dočasnost svých pozemských existencí. Z jistého hlediska vzato, reagujeme na tohle jednou ze dvou strategií: (1) postulujeme možnost extrapolace pozemského života za hranici biologické existence nebo (2) usilujeme maximálně exploatovat období tohoto biologického života v duchu principu Po nás potopa. Obojí životní strategie vychází z hypotézy – objektivně nedokazatelné. Hypotézy podepřené vírou – v prvním případě vírou v možnost, ve druhém případě vírou v nemožnost.
Instituce státu, včetně státu takzvaně demokratického, se stále víc podobají institucím církevním. Zejména tím, že velká většina občanstva jejich existenci respektuje, ačkoli ve smysluplnost a nezbytnost jejich existence věří stále menší, a dnes už jenom docela malá menšina. Objektivním kvantitativním důkazem mého tvrzení je účast při senátních volbách, prudce a zdá se, že nezadržitelně konvergující k nule.
Vzniká tak určitý druh státního náboženství, vlastně analogie někdejších společenských uspořádání, kdy byli představitelé státu jistým způsobem ztotožňováni s kněžími církevních institucí – dnes vlády, parlamentu, senátu a dalších centrálních úřadů. Někdejší staroegyptský bůh Ra, bůh životodárného Slunce, je dnes bohem zlata, peněz, mamonu. Bohem komunikujícím se svými kněžími cestou tržního hospodářství a šestnáctisloupcových úřednických platových tabulek. Tanečky kolem zlatého telete jsou nepřehlédnutelné. Malý rozdíl je v tom, že kněžské funkce nejsou dnes dědičné ze zákona; v praxi, dokládané statistikami, se ovšem dědičné právo u státních funkcí praktikuje. Včetně dědění po linii příbuzenství a známostí.
Myslím, že víra v život po životě je v lidech udržována faktem neexistující pozemské spravedlnosti. Člověku se nechce věřit, že by nerovnoměrné rozdělení světského bohatství, utlačování mocnými, arogance držitelů funkcí a trápení silně korelující s bídou a chudobou měly zůstat i posmrtně nevyváženy nějakou spravedlností věčnou, nad-lidskou, vládnoucí věděním a schopností objektivně posuzovat dobré a zlé.
Touha podílet se aktivně na tancích kolem zlatého telete je mocná. Dokud v žilách člověka koluje krev dostatečně vysoké teploty, je obtížné odolávat lákání dobývat majetek za každou cenu; a protože každý velký majetek byl nutně získán nikoli prací rukou a mozku, ale zločinem anebo přinejmenším spekulací pochybné povahy, kterou byli odráni ti, kterých je mnoho – obyčejní, chudí a bezmocní – dobývá se. Dokud se tancuje, na věci, které by mohly přijít po skončení tance, se příliš nemyslí.
A taky je tu možnost u kněží nového náboženství si předplatit desátkem příslib, že i po skončení pozemského života bude pro vybraného ušlechtilého jedince vzat ohled na to, že z objemu svého nakeťaseného majetku tu a tam přispěl na obecní chudé. Z každé vydrané tisícovky že dal korunovou almužnu.
Výhodnost té které z obou zmíněných strategií nelze propočítat dostupnými prostředky matematiky a logického rozhodování. Už proto ne, že termín výhodnost není v dimenzi věčnosti a nekonečna použitelný.
Úpornost vědy
Hlavní překážkou úspěšného rozvoje vědy je věda samotná. Možná někdy platilo, že úsilí o poznání světa brzdily překážky vnější, prohlašující úsilí poznat za snahy ďábelské, za strategii satanovu, která zlehčuje to nejdůležitější, co člověk má, totiž apriorní víru, poznání dané vnuknutím privilegovaným vyvoleným. Dnes už to neplatí. Vědu dnes poškozuje a na její cestě vpřed ji zdržují její vlastní, vnitřní pochybení, klopýtnutí, ukvapené úsudky ne dost pevně podepřené trpělivým přezkušováním a objektivní kontrolou.
Překážkou na cestě vědy je parádivost jejích představitelů, kdy pro samé věnčení oslavnými fábory a pořádání přehlídek dosažených výsledků nezbývá dost síly na vlastní bádání. Nevím, je-li reklama ve vědě vůbec nutná; rozhodně je zcela zbytečná a nefunkční pro ni samotnou. Jenomže vědecký výzkum neprobíhá ve společenském vzduchoprázdnu, badatel musí vynakládat nemalé úsilí a čas na přitažení pozornosti těch, kdo rozhodují o dotacích. Většina prostředků, jež mají být na vědu vynaloženy, prochází rukama a vlastně také hlavami lidí, kteří mají jenom mlhavou představu o jejich možném využití. Žádná, byť sebevětší hlava už dnes neobsáhne šíři vědeckého bitevního pole od levého křídla k pravému. Rozhodování o prostředcích na vědu je rozhodování v podstatě laické. Je to dost truchlivé, že se badatel nabízí stejně jako vodička proti lupům nebo plenky proti počurávání; svět to však chce takhle, protože tomuhle primitivnímu způsobu chování rozumí. Nebo si to alespoň myslí.
Vědecký výzkum dnes musí obstát i tváří v tvář naivní představě, že v už době přípravy projektu musí poskytnout záruky dosažení žádaných výsledků. Neposkytne-li je, nemá jeho projekt šanci na přijetí. Protože peníze potřebuje, nezbývá mu než předstírat. Je to jakási česko-kapitalistická analogie někdejšího reálně-socialistického Oni předstírají, že nás sponzorují a my předstíráme, že vědecky bádáme. Vede to k tomu, že nabízené projekty nejsou projekty vědecké, ale organizační a podobně, kde jsou rizika případného neúspěchu relativně malá. Anebo se nabízejí vědecké projekty už předem vyřešené.
Věda má mechanismy, které jí umožňují přežít a zalarvovat se i v prostředí prostoupeném jedem smrtící politické ideologie, která na ní žádá, aby především obstarávala důkazy podporující její apriorní teze. Když dostala stalinská paranoia možnost plného rozvinutí i do oblasti tvrdé vědy, když získali Trofim Denisovič Lysenko s Olgou Borisovnou Lepešinskou monopol na pero a papír, dokázala věda reagovat falešnými frázemi, které by uspokojily násilníka – a nenápadně si dál dělala své. Do šuplíku. Diktátor umřel, věda přežila. Odvolala, co nějakou dobu hlásala a předložila důkazy. Nebylo co řešit. Naštěstí nebyla diktatura univerzálně celosvětová, takže se destruktivní důsledky ideiologizace výzkumu ukázaly už po několika letech zjevnými i pro širokou veřejnost. Počátky kybernetiky a počítačové techniky v padesátých letech přinesly nezpochybnitelné důkazy.
Velkou zátěží vědy je stále houstnoucí smečka ochometačů, kteří se na jejím provozu přiživují. Nejsou to lidé, kteří by dělali vědu; tihle dělají vědní politiku. Včetně rozhodování o rozdělení dostupných zdrojů. Samozřejmě, že i při provozování vědní politiky zůstane tu a tam někomu něco za nehty. Kalí to atmosféru, kazí vzduch v prostředí akademického světa. Zdá se však, že ani tohle smetí nestačí soukolí vědy zastavit. Naštěstí existují samoopravné mechanismy objektivní kontroly.
Vědecký rozvoj nezastaví ani omezená přesnost mechanismů vědní politiky, kdy jsou vědeckými hodnostmi věnčeni lidé omezených schopností a stejně omezených výsledků. V prachu cesty zůstávají zapomenuti; trvale registrováno bývá jenom to, co bylo prokázáno objektivně a co lze tedy i po čase opakovaně přezkoušet. I matematické poznání zná objevy, které po desítky let ležely v archivním ústraní – aby byly znovu vytaženy na světlo a naroubovány do živého organismu vědy. Třeba Bayesova formule. K užitku nejenom vědy samotné, ale i jejích četných aplikací.
Poruchovost člověka jako funkce věku
Životní zkušenost nám dává neustále na vědomí, že starší jedinci trpí poruchami zdraví podstatně častěji než jedinci mladší. Zdravotnické statistiky dokládají toto hrubé konstatování číselnými údaji o nemocnosti z nejrůznějších příčin v jednotlivých věkových kategoriích. Vyneseny do grafů, příslušné křivky nezadržitelně šplhají vzhůru.
Na zmiňovanou skutečnost reaguje sociální politika státu opatřeními, z nichž některá nám připadají až triviálně samozřejmá. Předmětem diskuse o sociální politice je už řadu let otázka nastavení pravidel systému, který nazýváme důchodovým zabezpečením. Když to hodně zjednoduším, jde o optimální nastavení na ose lidského věku určité konstanty, po jejímž dosažení má občan nárok na jistý objem podpory ze státního rozpočtu, do něhož v průběhu předchozích let povinně odváděl část své daně. Objem té podpory se váže na objem oné předtím odváděné daně.
Uměli bychom si ještě dnes představit, že po mnoho století a tisíciletí nic takového neexistovalo? Že lidé platili daně – ze kterých král vedl války a platil výbavu svých dcer – přitom se však s žádnou podporou starých a nemocných nepočítalo?
Na život ve stáří musel člověk myslet už od mládí. Připomínal mu to život jeho rodičů a prarodičů. To zabezpečení spočívalo v tom, že si šetřil – pokud bylo univerzálním platidlem zlato, dávalo to smysl – a když nebylo z čeho šetřit a žilo se z ruky do huby, zakládal si svůj poklad do budoucna tím, že hromadil děti, své potomky.
Samozřejmě, že to nefungovalo nijak moc spolehlivě. Děti se někdy nepovedly, někdy nebyly. Někdy to snad fungovalo. Přišlo na to. Kdo zůstal v bezmoci odkázán sám na sebe, mohl ještě žebrat anebo svou naději na jakés takés přežití opírat o veřejný soucit, špitály, chudobince a starobince při kostelech a klášterech.
Při dnešní masové lhostejnosti a nevšímavosti k potřebám cizích (cizích bližních) je možná s podivem, že se našlo, při někdejší podstatně nižší ekonomické výkonnosti společnosti, něco i na obdarování ubohých a potřebných. Možná byl v oněch barbarských a chudobných dobách vztah člověka k člověku lidštější než je dnes.
Z objektivního manažerského hlediska nazíráno, je samozřejmě soudobý systém sociálního zabezpečení kodifikovaný univerzálními pravidly neoddiskutovatelně lepší než někdejší systém spoléhající na individuální soucit člověka s člověkem. Srovnání nemusí sahat tak daleko do minulosti. Hospodářská krize 30.let způsobila, že v Československu zasáhla nezaměstnanost asi devět set tisíc osob v produktivním věku (ze zhruba 15 milionů obyvatel). V dnešním Česku (s jeho 10 miliony obyvatel) je nezaměstnaných už víc než půl milionu. Jsou to čísla relativně téměř srovnatelná. Přitom je úroveň sociálního zabezpečení dnes nesrovnatelně vyšší než byla jeho úroveň v Masarykově republice. Tehdy stát dokázal zabezpečit jenom to nejzákladnější pro holé přežití a udržení života. Dnes nezaměstnaní hladem neumírají – i když jistě v mnoha ohledech, zejména psychosociálních a emocionálních, strádají. Výkonnost národních ekonomik je prostě dnes výrazně vyšší než byla tenkrát.
Tyhle záležitosti mne zajímají nejen jako lidskou bytost, ale také jako statistika. V dnešním systému sociálního zabezpečení lidí, jejichž výkonnost se porouchala pod tlakem zubu času, jsou jeho materiální nároky a parametry závislé na očekávaném věku dožití, na nemocnosti a na představách o kvalitě života, která by měla být v populaci seniorů udržována. Jak by to bylo jednoduché, kdybychom byli stvořeni jako bytosti, které se v jistém (úředně stanoveném) věku vyřadí z inventáře a odepíšou, bez toho, že by bylo potřeba dále o ně pečovat! Být v takovém světě ministrem sociální péče by byla úloha pro jeden starší počítač obsluhovaný školákem ve volném půldni. Jenomže to tak není – jsme prostě poněkud složitější. Netroufám si hodnotit, co je lepší.
Jen žádnou krev …!
(Zcela neznámá a historií netušená kapitola ze života vojevůdce třicetileté války)
Dramatizovaná korespondence Albrechta z Valdštejna, studenta olomoucké jezuitské univerzity, s jeho učitelem Mistrem vysokého učení olomouckého Janem Fraziusem.
Historické doklady nebuďtež hledány, dohledatelné nejsou. Co se dalo vymyslit, vymyšleno jest.
Student Albrecht Mistru Fraziovi:
Illustrissime,
Ty ze všech nejlépe znáš můj hluboký a opravdový odpor k veškerému násilí a dokonce neospravedlnitelnému a neodpustitelnému krveprolévání. Můj otec mi vštěpoval zásadu, že zabíjení patří k postavení rytíře stejně jako lovení ryb k postavení fišmistra. Díky Tobě, který jsi neúnavně obracel mou mysl k ušlechtilým záležitostem ducha studiem filozofie a poezie, naučil jsem se pohrdat kordem i tesákem či halapartnou a oblíbil si kalamář s duběnkovým inkoustem a husí brk.
Je to téměř neuvěřitelné, ale já, který podobně jako moji druhové až donedávna nedovedl přečíst ani reklamu na italské škorně, umím dnes všechna písmena, co jich zná abeceda. Jenom to nešťastné dvojité W se mi pořád ještě trochu plete s písmenem M. A že je tam těch písmen požehnaně! Bohužel, mám právě tohle písmeno ve svém rodovém jméně, dokonce na jeho samotném začátku.
Už jsem přečetl pět stran v té knize, kterou jsi mi svěřil při našem posledním setkání – a málem jsem pochopil, oč v nich šlo. Smysl toho textu mi unikl opravdu jenom o vlásek. Budu se pokoušet znovu a znovu, a nakonec jistě pochopím. Jenom mi trochu hlavou vrtá, jak poznám, že jsem pochopil. Podle čeho to poznám, po jakém znamení. Zdali uslyším znít trouby jako před pádem hradeb jerišských nebo melodii kůrů andělských. Anebo jestli snad pedel akademie zvoncem stav mého pochopení hlasitě ohlásí.
Třeba mi poradíš, Illustrissime.
Mistr Frazius studentu Albrechtovi:
Carissime,
Tvůj dopis naplnil mou duši radostí nad tím, že brázdy našimi pedagogickými zkušenostmi a naším badatelským úsilím na úhoru hanáckém a jeho souvratích vyorané daly vyklíčit zrnkům naděje, že moudrost naše a bratří řádových dá dozrát klasům, po jejichž vymlácení se zrodí noví pokračovatelé v hledání řádu tohoto světa a jeho okolí.
Odradit se, prosím, svým vlastním nepochopením moudrosti zapsané nikterak nedávej. Svěřím ti tajemství. Ani já jsem v prvních několika letech čtení obsahu přečteného neporozuměl. Vytrval jsem však – a moje houževnatost došla bohaté odměny. Jak jsem si později mohl v rozpravě s autorem spisu dotyčného ověřit, pochopil jsem při jeho čtení i věci, které jemu při psaní díla jeho vůbec patrny nebyly. V tom je, Carissime Albrechte, nejsladší ovoce píle naší a talentu našeho, že dokážeme odhalit tajemství i tam, kde vůbec žádné vlastně není. Právě tím překonává naše vědění lidskou omezenost a platnost zákonů hrubou fyzickou silou se zabývajících a tuto popisujících. Zatímco oni, fyzikové a inženýři praví, že z ničeho nic nevzniká, čili že z ničeho vzniká zase jenom nic, my scholastikové, lidé poznání a naučení vyššího, jsme už nejednou úvahami svými dokázali, že z ničeho může vzniknout dokonce mnohé. Stačí, uvedu-li jediný příklad za všechny: z čeho vzniká myšlenka? K jejímu vzniku nepotřebujeme ani kůže ani šídel, nití či pláten nebo suken ušlechtilých ani sprostých. Z postele po probuzení vstaneme a hle – myšlenka spolu s námi povstala. Na lačný žaludek.
Albrechtovi, žáku mému, pozdravení mistrovské.
Student Albrecht Mistru Fraziovi:
Illustrissime,
logika Tvého uvažování proniká dusným povětřím této roční doby jako vlaštovka houfem much pod stropem konírny. Číst Tvůj dopis je jako brát koupel v útulné lázni lazebnice Zuzany při litovelské bráně. (Prosím, nepohoršuj se, Mistře, chodím tam opravdu jenom za účelem očisty, když hříšné tělo nesnesitelně svědí a páchne; ne častěji než dvakrát do roka). Právě v té lázni mne onehdy napadlo, jak to přijde, že z těla ženy na svět bývá přivedeno dítě, někdy i osmilibrové, ačkoli muž do téhož těla vložil materii objemu zcela nepatrného a to dokonce jako zálohu několik měsíců předem! Myslím, že i tato skutečnost, častokráte v domech tohoto města i na jeho senících pozorovaná, zákony zachování materie nad slunce jasněji vyvrací.
Poučil jsi mne, Illustrissime, abych vedle knih svých a slov na stránkách jejich sepsaných také pozorování jevů v životě se odehrávajících nikterak nezanedbával a pilně do paměti své je ukládal. Mé pozornosti proto neuniklo, že je mnoho dalších takových jevů, které platnosti fyzikálního zákona o zachování materie hrubě odporují. Tak třeba když příjmy z prodeje kupci za účelem berně zaplacení hlásí, že ničeho se nedohospodařili a plateb odložení důrazně žádají, bídou všeobecnou se zaklínajíce. Když však v hospodě nebo hampejzu městském večer si truňku přes míru přihnou, chvástat se začnou, kolik že tolarů jim v kapsách zvoní z obchodů jejich. (Jistě chápeš, drahý Mistře, že jenom z důvodů studijních do domů takových občas zavítám, abych projevy života zpovzdálí pozoroval. A kdyby se sluchu Tvému od jazyků zlolajných a pravdu zkreslujících zprávy donesly o číšnici Bětuši, panně přítulné a náklonnosti její k mé osobě, věz, že taktéž z důvodů čistě vědeckých jsem ji svou assistentkou jmenoval, aby za honorář pěti grošíků v témdni mi zprávy souhrnné o záležitostech pro mé studium důležitých neprodleně podávala). Myslím, že způsobem tímto nad jiné jasněji mi svitlo, proč pokladnice Jeho císařské Jasnosti ve Vídni tak napořád oubytěmi trpí. Důvodem je nepochybně neplatnost onoho zákona o zachování materie, v tomto případě materie zlata a stříbra, které se v hrubé obžerství a počínání hampejzné napořád proměňují.
Mé přitakání životu řádnému a bohabojnému.
Mistr Frazius studentu Albrechtovi:
Carissime,
Tvoje úvaha o nemožnosti zákona o zachování materie obstála by znamenitě jako traktát bakalářský. Škoda, že reálie, jimiž uvažování své dokládáš, uším ostatních Mistrů a bratří řádových nepěkně by zněly. Také s vepsáním jich na obrazové teze nastaly by nepochybně jisté potíže v ohledu mravnostním. Nezapomeň na institut celibátu, který je příkazem pro chování naše zcela zásadním. Pokračuj proto dále ve studiu svém s horlivostí sobě vlastní; se zřetele však přitom nikterak nepouštěj, že ďábel nikdy nespí a jedním z jeho nástrojů je žena. Snad bys proto mohl jako preventivní opatření jednu návštěvu onoho domu měsíčně vynechat a ďáblu tak stopu zmátl. A ženštině té místo pěti grošíků dávej jenom čtyři – a za onen pátý svíčku střední tloušťky zakup na znamení pokání. Prevence je prevence.
Nedávno musel jsem vyhledati mastičkáře, neboť mne v zádech po sepisování celodenním hrubě loupalo. Také řemeslo těmito lidmi provozované mělo by zkoumání vědeckému podrobeno býti. Už to se mi nezamlouvalo, že poté, kdy svléknout mi košili chtěl, nemoc zvanou chudokrevnost u mne prý rozpoznal. Léčit ji poté navrhoval – k mému úžasu – pouštěním žilou. Když jsem pln údivu oponoval, prohlašuje, že vypouštěním krve z mých žil chudokrevnost těla nepochybně dále se prohloubí, jak samotný název nemoci naznačuje, radil mi, abych při těla uzdravování na rozum svůj filologický pranic nedbal a konání podle lékařských regulí svědomitě se oddal. Zkušenost ranhojičská že v tomto ohledu nespornou býti se jeví, důkazem čehož jest, že žádný z těch, kteří po zákroku lékařském uzdravení došli, si nestěžoval. A že dokonce ani od těch, kteří po úspěšném léčení v Pánu zesnuli, stížnosti žádné nedošly stran lékařského zacházení. Z těch pozůstalých, kteří po jejich zesnulých nemocných kopy grošů a měšce dukátů dědili, někteří uznalejší že sponzorské dary jim poskytli, přístroje cizozemské pro jejich ordinace a krámky mastičkářské zakupujíce, aby za použití jejich rychleji než dosud klobouků doktorských dosahovali.
Žíly tělesné otevříti jsem si nenechal ani pijavice na záda přiložiti. A dobře jsem udělal, protože po čase krátkém jsem seznal, že bolest zad sama mne opustila, odsud se do levého kolena přestěhovavši. Myslím, že kdyby každý tak jako já rozvážně a obmyslně si v případě bolestí tělesných počínal, živnosti ranhojičské samy by záhy začaly chřadnouti na úbytě. A jsem zvědav, zdali by také sami sobě na tuhle nemoc pouštění žilou a teplý klystýr z heřmánku na podzim usušeného ordinovali!
Vůbec se touto dobou rozmáhá nejenom mezi lepšími lidmi strach z chorob tělesných, jakož i víra nadměrná v možnost jejich vyléčení. Každý dobrý křesťan měl by přece vědět, že nemoc je seslání, skrze které jest člověku za hříchy jeho trpěti a pokání tím vykonati. A felčaři i mastičkáři všelijací neměli by se na tom přiživovat. Nám pak, lidem vědou skutečnou se zabývajícím, souzeno jest vysvětlit, jak to přijde, že i osoby bohabojně žijící a sponzorské dary škole naší i řádu našemu v četných fundacích dávající, ošklivými chorobami čas od času ochoří. Pomineme-li hypotézu téměř kacířskou, že totiž osoby tyto svou zbožnost a velkorysost pouze předstírají a peníze nám předávající předtím z vdov a sirotků nelítostně vydřeli, stojí před námi úloha opravdová a hodná našeho hlubokého zamyšlení.
Zůstávej s pokojem, Carissime Albrechte.
Student Albrecht Mistru Fraziovi:
Illustrissime,
Slova Tvoje jako hojivý balzám chladí mou rozrušenou duši (opět jsem byl totiž nucen pannu Bětuši vyhledati, abych zápisky od ní převzal a stránky svého konspektu doplnil; zdržel jsem se přes půlnoc – její gramatika i styl písemného projevu nesou znaky prostého původu, a taky toho, že učitelé její vysoké učení pedagogické doposud absolvovati nemohli. Mnohé jsem proto s ní probírati a podrobně jí vysvětlovati musel. Naštěstí je to panna chápavá, vlídně vstřícná a ochotná vyhověti).
Skutečnost tato obrátila mou pozornost na otázky vzdělanosti lidu obecného. Proslýchá se mezi lidem vyznávajícím učení kacířské kalvínské a dokonce českobratrské, že biskup jejich jakýsi, Comenius nazývaný, utopie vymýšlí a snad i sepisuje, podle nichž každý člověk měl by být ve čtení, psaní a nějakém počítání vzdělán, ať měšťan či sedlák nevolný, ať muž či žena. To mi do hlavy nejde, Illustrissime, že by se sedlák mohl při práci na poli, v maštali a ve stodole naučiti, co já sám, šlechtic, do hlavy své v klidu své komnaty jen s obtížemi vtloukám. A pak – kdo by na panských polích pracoval a pánům platy odváděl, kdyby robotný lid si v knížkách četl? Jenom to mne napadlo, že trochu počítání pro nevolný lid by na škodu nebylo; uměli by si líp vypočítat dlužné desátky.
To mi připomíná, že musím neprodleně panu otci svému uctivý dopis zaslati, v němž bych mu připomenul, že duch můj ve věcech duchovních hluboce je ponořen, tělo mé však neodbytně práv svých se dožaduje, nových nohavic, punčoch i bot postrádajíc. Také kabátec premovaný dle vzoru u dvora španělského habsburského podle novější módy nošený potřebuji u krejčíře nechat zhotoviti. A pivo i víno opět zasáhla hlíza inflační, ceny jejich strmě vzhůru ženoucí, takže i k jejich placení mi dalších tolarů z měšce otcovského zapotřebí jest. Doufám, že se na mne nepohoršíš, budu-li otci svému místo o pivu a víně raději o platech semestrálních, taxách examinačních a nákupech knih psáti – aby snad duše jeho pochybnostmi o mém řádném živobytí nahlodána nebyla. Nerad bych totiž otce svého předobrého zarmoutil.
Ať Ti zrak při čtení dobře slouží, Mistře.
Mistr Frazius studentu Albrechtovi:
Carissime,
jsem tomu z duše rád, že na duševní zdraví otce svého myslíš. Poražení mrtvičné v dobách těchto nad míru řádí, takže prevenci a předcházení jejímu nikdy není dost. Na účely ušlechtilé peníze vydávati – znamená otcům studentů radost činiti. O věcech ostatních neradno pak podrobnosti v dopisech rozváděti – oni sami totiž z dob svého mládí na dopisy jejich vlastním otcům se pamatují a jak šetrně jim o svých potřebách tělesných psávali. Sami si jistě domyslí, čeho potřeba bude. Tak i ten Tvůj.
Svěřím se Ti s jednou svou novou starostí. Mezi lidem vykladačství snů se rozmáhá, teorie všelijaké se šíří, co že by různé události ve snění nočním hlavou spáče proběhnuvší v životě bdělém znamenati mohly. I knihy různé s chybami psané i tištěné mezi lidem obecným kolují. Naštěstí díky prozřetelnosti školní správy císařské i královské jenom nemnozí z lidu obecného dovedou čísti. Diskutovali jsme mezi námi Mistry, zdali by nebylo vhodné zakročit a jak. Problém nastal, když i z Mistrů nejeden přiznal, že sen už taky zažil a poté o tom přemýšlel, co by z toho plynouti anebo pojíti mohlo. A dokonce mastičkáři felčarští nad tím dumali, zdali by ránu morní možno ze snů předvídati nebylo.
A tak se stalo, že jsme nerozhodli a počínání naše rozpačitým zůstaveno bylo. Není to dobré, Albrechte – věda by si měla vždycky rady věděti, a když si jista není, vědění své by měla umět autoritou nastaviti. Lid na nás spoléhá, na naši moudrost. Nejistota učených v něm myšlenky nevhodné k životu probouzí a hlavami kolovati nechává. Učený vždycky byl měl rady sobě věděti, které lidu neučenému suverénně poskytne – i kdyby sám u sebe pochyby měl a jistým si nebyl. Jeho svatou povinností je nevědomost najevo nedávati a pochybnosti ve vlastní hlavě na uzdě držeti.
Nerad to říkám, Albrechte, ale v punktu tomto měli bychom si příklad brát z počínání lékařů, ranhojičů a mastičkářů. Samozřejmě, nejsou to lidé učení a jejich vědomosti i znalosti jsou výsledkem empirie venkoncem přízemní. Už dávno jsem umění jejich prokoukl. Přirozeného strachu prostého lidu z nemoci a smrti využívajíce, lektvary všeliké a rady z palců jejich vycucané jim předkládají – a lidé ochotně třeba i poslední grošík z pytlíků svých vytahují, aby je za rady a masti hrubě bezcenné ochotně vynaložili. Právě pro ten strach všeobecný a jednoduchost slovy zašmodrchanými podávanou obchodního úspěchu dosahují. A právě v tom poučení bychom sobě i my, mužové učení vysokých, nacházeti mohli. Do vykládání snů lidu prostému měli bychom vkládat ponaučení, jež by snílky ony ve správném směru vedla, totiž k poslušnosti a respektu, ke zbožnosti a od smilstva i hampejznictví všelikého odvracení. A příkladem mastičkářů mazaných poučeni, za naše vykládání snů bychom grošíky v množství vysoké naší učenosti přiměřeném požadovati měli. Učí totiž zkušenost, že zač nic žádáno není, to lidé za nic hodnotného a cenného nemají. Snad bys i Ty, Albrechte milý, mohl mi něco a snech svých a o Tvém smýšlení o snech těch jakož i jiných napsati mohl.
Zůstávej s pokojem.
Student Albrecht Mistru Fraziovi:
Illustrissime,
vedle Tvé nezměřitelné učenosti i volbu témat ku korespondenci naší z celé duše obdivuji. Myslím, že i tohle svědčí o spřízněnosti duší našich – sám jsem totiž už několikrát váhal, nemám-li sám o snech Tobě psáti začít. A jenom ostych vrozený i pod Tvým moudrým vedením získaný mi v tom bránil.
Sny své, Mistře nad jiné mi milý, na dvojí způsob rozeznávám. Vyprávění o těch prvních nach do mých lící prvním vousem se pokrývajících vhánějí; jde totiž o sny obsahu hrubě materiálního a sprostného. Jenom Tobě, který jsi zároveň mým zpovědníkem, odvažuji se o nich promluvit a je veřejně vyjeviti. Témata oněch snů častých dosti jednotvárná jsou, protože v polovině jich se mi šenkéřka Bětuše vyjevuje a lazebnice Zuzana ve druhé. Obě přitom vůči mně tak stejně sobě vedou, jako by rodné sestry byly. A já, přiznávám se Ti, bránit se nemohu, protože o pouhý sen se jedná, který má svou vlastní vůli a sám o sobě rozhoduje, mne do svých vlastních dějů vtahuje.
Na druhý způsob snění pak mnohem pestřejší jest. Často v nich lítám, ptákům nebeským podoben. Někdy sám takto, jindy pak sedě na hřbetě ptáka převelikého, který nesmírně rychle do krajin cizích mne přenáší. Toto na druhý způsob létání provozované mnohem pohodlnější přitom jest, protože potravu každou chvíli ze zobanu svého mi vyvrhuje a pití podává. Někdy i víno cizokrajné. Naposledy takto mne do země zvané Kitaj přenesl, na stolec v jakémsi tamějším vysokém učení posadil, kde obklopen žáky i doktory cizokrajnými řeč jsem držeti musel. To zajímavé bylo, že na škorně mé neustále se vyptávali a seshora i zespod je prohlíželi, velmi je obdivujíce. Došel jsem k názoru, že příčinou toho ta skutečnost byla, že cestu předlouhou jsem vykonal, o čemž oni usoudili, že pěšky – a proto škorně moje za obuv zázračnou považovali, neboť ani zaprášena z té ptačí cesty venkoncem nebyla. Aby to vyprávění moje v té zemi kitajské a na univerzitě ve městě S´čuan příliš jednostranné nebylo, o zemi naší rakouské jsem k nim hovořil, a našich způsobech a zvycích. Sám jsem se v tom snu nad svými dovednostmi rétorickými podivoval, tak plynule můj jazyk k nim promlouval, slovo za slovem i vedle sebe úhledně kladl – a to všechno v řeči zcela mi neznámé. I v tom je veliká přednost snění oproti bdění.
Na dotazy stran věcí jedlých a pitelných jsem o vepřových kotletách mluvil a křepelkách na pivě, o syrečcích hanáckých a tvarohových homolkách, jimiž se živí v naší zemi chudina, o korbelech vína moravského i dolnorakouského. Pokyvovali, ale oči jejich, které jinak šikmými se býti zdají, teprve v tom okamžiku se narovnaly, když řeč moje na slivovici přešla. Jakmile vyslovil jsem slovo švestka, hned všichni zpozorněli a když jsem ve svém vyprávění k tomu punktu dospěl, kde se zákvas švestkový čili trnkový páliti začíná a první kapky nápoje na dno džbánku zaťukají, v koutcích úst mých posluchačů sliny se objevovaly, po čase nedlouhém jako šňůrky stříbrné od úst jim kanouce. Bylo to jako u nás doma. Úplně tak.
Druhou příčinu chování jejich při mém traktátu trnkovém jsem seznal, když plni vděčnosti jeden přes druhého butelky nápoje jejich národního mi ke koštu nabízeli. Chuť jeho byla hrozná; myslím, že v krajinách našich ani ožralové nejotrlejší nápoji takovému holdovati by nemohli. Později seznal jsem, že k výrobě nápoje svého plodiny zvané rýže používají, což jest vlastně obilnina kitajská. Usoudil jsem proto, že ne každá obilnina k výrobě páleného vhodná jest. Žito u nás pro režnou jest příhodné, ječmen pak pro výrobu piva. Rýže jejich však se jenom k jídlu hodí jako u nás knedle. Pokud už někdo jiného pití nemá, jediným způsobem jak odpornou chuť rýžovice překonati jest metoda jejího přepití, tj. celý džbánek co nejrychleji do hrdla nalít, až ona chuť samu sebe silou množství překoná.
Tolik tedy o snech, drahý Mistře. Taky se mi někdy zdává o zemi jakési, kterou v tom snu šťastnou zemí frýdlantskou nazývají, kam vojska nepřátelská ani přátelská vstupovati nesmí ani platby výpalné vymáhati. Taková země, jak každý, i hrubě nevzdělaný ví, ve skutečnosti existovati nemůže – ani tak málo, jako země kitajská s její rýžovicí. A také vojska veliká v tom snu se objevují, v uniformách císařských i cizích, a z oken osoby jakési v kratochvíli neznámé vyhazují, podle vzhledu úředníky, snad fakultní či rektorátní. Dosti ale jsou ta okna vysoko posazená. Posledně pak než jsem se probudil, v noční košili jsem se uviděl coby muž valně kníratý, a stráž v polní uniformě se ke mně s halapartnou blížila, zřejmě v úmyslu hlášení mi co vojevůdci polnímu podat. Smyslu mi to mnoho nedávalo, protože jak známo, filosofií se hodlám zabývati a traktátů sepisováním, nikoli mečem válčením a bojováním.
Tolik o mých snech, drahý Mistře a jejich pro mne významu. Prosím, neber jako nedbalost mou a malou v dopisování horlivost, jestliže nyní se na pár dní odmlčím. Zkoušky bakalářské se blíží a já bych v nich rád praemium získal. Zápisky moje třeba bude čerstvými pozorováními doplniti …
Na tomto místě končí korespondence Mistra Jana Frazia s jeho studentem Albrechtem z Valdštejna. Historické doklady nedávají nám možnost zjistit příčinu jejich odmlčení. Vzhledem k tomu, co z dějin o životě Albrechtově víme, lze vysloviti hypotézu, že při sbírání posledních údajů, které měly sloužit jako podklad ke zkoušce bakalářské, síla života, tj. vis vitalis, odvrátila ho od jeho úmyslu věnovat se dráze vědecké a literární a obrátila jeho kroky na cestu touhy po moci, vřavy válečné, ctižádosti a slávy – a předčasné smrti.
Koncem měsíce března léta Páně dvoutisícího a třetího, na dohled prvního dne aprílového – Stanislav Komenda, také Comenius zvaný, ze stolice mistrovské univerzity olomoucké pro zchátralost tělesnou i duševní právě sesazovaný a mezi starci zasloužilými ústavní péčí pozvolna zabezpečovaný.
Přátelům pozdrav – a dobré trávení, jakož i jater předčasné netvrdnutí.
FINIS