Píše S. Komenda Část 1, leden 2004

Pokud by někdo očekával, že úvaha takto nadepsaná bude věnována vývoji příslušného druhu nábytku v lidských dějinách, že podrobně pojedná o materiálech, k nimž se výroba židlí obracela, s důrazem na dřevo nejrůznějšího druhu, že věnuje pozornost tvarům židlí z hlediska estetického a zejména ergonomického, které ani na okamžik nespouští oko z té části lidského těla, která tento druh nábytku využívá – bude zklamán. V tomhle pojednání bude hrát židle jenom roli vedlejší; vystupuje v ní židle jako taková, prostá všech atributů židli přiznávaných a připisovaných.

Židle jako symbol čehosi abstraktního, pro co není podstatný ani materiál, ani tvar, ani eventuální barva potahu.

Člověk je tvor společenský, zoon politicon. Ve svém vývoji dospěl do stádia, kdy jeho polis tvoří celý povrch zemské koule (odchylky od kulovitosti a kulatosti v potaz nebereme). Tím se odlišuje od jiných společenských tvorů, jakými jsou třeba mravenci, včely a stáda býložravců.

Tvorové žijící v respektovaném společenství musejí vykazovat jistý organizační talent, který by zajistil úspěšný průběh dělby práce, přesněji řečeno dělby činností (zdali je rozmnožování prací, je doposud předmětem diskuse). V případě lidí doprovází dělbu činností také výrazná dělba produktu; ten je (s výjimkou jisté menší jeho části) shromažďován do centrálního skladu, známého pod názvem hrubý domácí produkt – HDP, odkud je zpětně přerozdělován jedincům do HDP přispívajícím a vytvářejícím ho.

Včely a mravenci jsou tvorové poslušní vrozených instinktů. O zákonech implementovaných v jejich nervových soustavách nemudrují ani proti nim neprotestují. Lidé mudrují, v důsledku čehož mají výhrady, námitky, dotazy více či méně poťouchlé. Adresují je těm, kdo o mechanismech daňových systémů a zejména o mechanismech přerozdělování rozhodují. Při tomto jejich počínání je pohání přesvědčení, že tito lidé pověření právem a mocí rozhodovat, hrají hru známou pod názvem malá domů. Že nejdříve nadělí sobě – a teprve potom z toho co zbylo přidělí něco málo těm ostatním. Těm remcalům.

Remcalové trpívají přesvědčením, že lidem s právem rozhodovat vlastně nejde o nějaké objektivní měření hodnoty produktů lidského umu a dovednosti lidských rukou. Jsou přesvědčeni, že systém je nastaven tak, že jsou systemizovány židle, na nichž se sedí. Plat je tak vlastně vázán na židli. Na místo, na systemizovanou funkci.

Jsou prý na světě země, kde tomu tak není. Země, kde kvalita člověka je dána především kvalitou jeho hlavy. Nevím to jistě, jenom jsem o existenci takových zemí slyšel. Možná to byla jenom pohádka. Snad prý se jedna těch zemí jmenuje Amerika. Prý se tam dokonce dá z nápadů i zbohatnout. To si ovšem já vůbec představit neumím.

Při svém občasném listování v Osudech dobrého vojáka Švejka narazím na jméno feldmaršálka Radeckého; připomene mi to dnes aktuálně vedené úvahy o obnovení jeho pomníku, který kdysi stával na Malostranském náměstí. Osobně ho samozřejmě nepamatuji. Protože jsem už úředně nevoják a s mou účastí na dobyvatelském tažení českého vojska do Lombardie se nepočítá, nechávám si hlavou probíhat tyhle představy společně s melancholickou reminiscencí na mou vlastní neslavnou vojenskou minulost desátníka protiletadlového dělostřelectva s povzdechem dobře vystihnutelným známým úslovím Všechna sláva polní tráva.

Taky se tomu říká pomíjivost světa.

Tahle pomíjivost – od feldmaršálka Radeckého po desátníka absolventa – se naplnila v časové dimenzi několika málo desítek, případně stovek let. Z vyššího hlediska, třeba vesmírného (o kterém se ve Švejkovi také uvažuje), je tento časový interval směšně titěrný. Interval mezi mocnářstvím a reálným socialismem, mezi předstíraným či naivním hurávlastenectvím a dnešním pragmatickým až cynickým nihilismem vůči konstruktu má vlast. Stačí sledovat úvahy astrofyziků o očekávaném vývoji naší sluneční soustavy během příští miliardy let. Včetně předpokládaného zániku života na Zemi i Země samotné jako planety sluneční soustavy. Jak trapně ubohé jsou v tomto kontextu všechny parádní vojenské uniformy s jejich hrdinským smaltovaným i jinak kolorovaným oplechováním připichovaným nad levými hrudními obratli!

Statut desátníků, stejně jako statut polních maršálků prodělal v našem tisíciletí bouřlivý vývoj. Od bezprostředně motivované obrany vlastní ženy a dětí, vlastní chalupy a krávy ve chlívě, přes angažmá žoldnéřská, kdy výplata žoldu se prováděla v povoleném loupení a drancování, přes mnohaletou brannou povinnost, ze které se synové bohatých vypláceli a chudí selští synci, pokud neutekli z Čech do Saska, se nechávali mrzačit pro slávu potentátů a jejich statečných generálů udatně jim velících z bezpečných zadních linií – až po dnešní přechodný stav, kdy zjevně chybějící chuť bojovat za zájmy zkorumpovaných politiků, jejichž frázím nikdo už dávno nevěří, bylo nutno nahradit novodobým žoldáctvím, žádné vlastenectví už nepředstírajícím.

Hodnota lidského života se ustaluje na trhu práce – za tolik a tolik měsíčního žoldu je člověk ochoten připustit zvýšení rizika svého zmrzačení, případně usmrcení nad úroveň rizika, které podstupuje řadový občan a daňový poplatník ve svém běžném životním provozu. V provozu odehrávajícím se v daném stupni zamoření životního prostředí, v daném stupni rizika dopravní nehody, v daném stupni zločinnosti nezvládané policií a justicí, v daném stupni úrovně zdravotní péče i nepéče.

Polní maršálkové i desátníci se stávají úředníky platově zařazenými do příslušných kolonek ministerských tabulek. Už se od nich neočekává, že budou bojovat do posledního náboje ani do poslední kapky krve. Neočekává se, že budou na bojištích umírat s výkřikem Ať žije …! Myslím, že ani ministr vojenství by dnes nedokázal odpovědět na otázku, s jakým výkřikem na rtech by měli vojáci pracující v jeho žoldu odcházet z tohoto světa. Řekl bych, že se očekává, že si profesionální voják v dané bojové situaci spočítá (nebo alespoň odhadne) na čem je, provede bleskurychlou analýzu typu cost – benefit a podle jejího výsledku se buď vzdá anebo nechá zabít.

Je samozřejmé, že v prostředí totálního pragmatismu, kdy se pojem hrdinství stal pouhou historickou rekvizitou, musel dostat jinou náplň a doznat jiného hodnocení také protipól hrdinství, totiž zbabělost. Obojí se stává strategickými pojmy, které umějí v generálních štábech implementovat do svých výpočetních programů.

Znám řadu příruček typu Jak psát, ale také Jak dobře psát nebo Jak se stát spisovatelem či Jak se stát úspěšným spisovatelem. A tak podobně. Dokonce jsem si takovou knížku dovezl z jednoho svého pobytu v Richmondu, stát Virginia, USA. Byla zadarmo, protože jsem ji našel na hromadě vysypaných knížek před jedním knihkupectvím na malém náměstíčku při své cestě z hotelu do hotelu. V tom prvním probíhala jistá odborná konference a v tom druhém měli pro mne rezervovanou postel.

Za své homelesácké počínání se dodatečně omlouvám – a na svou omluvu uvádím, že se tak dělo v noci a nikdo mne při mém počínání nepozoroval. Ostatně, na mé olomoucké univerzitě mne vždycky přesvědčovali, že máme z ciziny domů vozit know-how jak jen to je možné.

Tahle nalezená knížka radila svým čtenářům, jak si počínat při odstartování spisovatelské dráhy, mnohem pragmatičtěji než jiné příručky. Hned v jedné z úvodních vět upozorňovala potenciálního čtenáře, že pokud se chystá psát jako Shakespeare, Balzac nebo podobní velikáni dnes považovaní za klasiky – má příručku zavřít a odložit. Jejím záměrem že je radit lidem, kteří chtějí psát tak, aby jejich díla byla především dobře prodejná. Což prakticky znamená, aby se o ně zajímali a případně z rukou si je trhali filmoví producenti, nejlépe hollywoodští.

V téhle české zemi se mezi lidmi velice praktickými, počínajícími si naprosto rozumně a investujícími s rozmyslem, vyskytují i lidé zvláštní. Jejich chování je iracionální, z hlediska zdravého rozumu jen těžko vysvětlitelné. Píší, někteří dokonce i celé knihy, nic se neohlížejíce na skutečnost, že v podstatě nikdo si produkt jejich duševního a emocionálního úsilí nekoupí. Vydávají se všanc knihy nekupující veřejnosti, v otevřené dlani dávajíce nahlížet do tajemství svých srdcí. Riskují přitom i vznik rodinných afér, když prozrazují, co mělo navždy zůstat skryto. A to všechno jenom proto, aby přilákali zájem cynické senzacechtivé veřejnosti. Aby se stali úspěšnými, tj. prodávanými spisovateli. Kniha, na rozdíl od ženy, dokazuje svou intelektuální a mravní sílu především svou vysokou prodejností.

I tak však, přes veškerou až do krajnosti zabíhající snahu pisatelů knih, je zdrcující většina lidí v Česku česky píšících v podstatě neúspěšná. S každým dalším novým, ať mladým či starším autorem, se koeficient neúspěšnosti českého spisovatelství zvyšuje. Jedinou nadějí se stává internet, kde jsou požadavky spojené s přečtením knihy nebo jiného podobného artefaktu méně náročné.

Stát se v této zemi spisovatelem je dost podobné tomu stát se v ní rybářem. Chce to pořídit si prut a obstarat rybářský lístek v tom kterém povodí. Kdo chce psát, musí si pořídit kus papíru a tužku, případně počítač a tiskárnu. Rybáři jakkoli vybavenému nikdo nezaručí, že něco chytne. Že uloví kapra, bělici, okouna nebo štiku, candáta, pstruha nebo sumce. Velkého či docela malého, ať už na svou udici a háček připevňuje jakoukoliv návnadu. Podobně se trápí otázkou, zdali se mu podaří ulovit čtenáře, autor, na háček mu servírující pikantní literární menu. Rybáři odcházejí s prázdnou od rybníků, přehrad i řek – a vydavatelé knih krčí bezradně rameny ještě předtím než se jich autor rukopisu s úzkostí v očích nesměle zeptá, bude-li prodejný natolik, aby stálo za úvahu …

Stát se spisovatelem je u nás snadné, stát se prodejným spisovatelem je téměř nemožné. Ti, kteří to dokázali, jsou předmětem všeobecné závisti. Taky té mojí.

Název téhle úvahy by mohl někomu znít příliš nadneseně a od života odtrženě. V takovém případě nabízím skromněji znějící titulek S kanónem na vrabce choditi. Klíčovými budou v této úvaze slova vhodnost a přiměřenost; nebo taky adekvátnost. A když už jsem začal bojovou terminologií, podotýkám, že mi jde o to upozornit, že by se v lidském jednání nemělo přestřelovat.

Rozumnost svého jednání prokazuje člověk také tím, že volí prostředky přiměřené cíli a účelu, kvůli kterým své jednání podniká. Že si nepočíná podobně jako ten pověstný Škrhola, který se na vosu obořil sukovicí – čímž dosáhl toho, že byl lidem za vola.

Jsou lidé, povahou maximalisté, usilující nic nezanedbat. Často jim uniká, že maximalistické řešení je spojeno s maximálními finančními nároky na jeho realizaci. Vláda rozhodující o koupi co nejvýkonnějších a tedy i nejdražších bojových stíhaček v situaci, kdy zemi hrozí finanční kolaps. Politici v téže situaci mudrující o nezbytnosti Senátu jako součásti parlamentu – přestože existují přesvědčivé důkazy o existenci zemí, které se bez této instituce obejdou, aniž by tím nějak jejich řízení strádalo. Dermatolog dožadující se vyšetření svého pacienta na počítačovém tomografu, aby byla co nejdokonaleji diagnostikována vyrážka objevivší se na špičce jeho nosu.

Tenhle hon na bažanty raketami mi připadá jako docela dobrá metafora v případě leckteré naší honby za grantovou podporou výzkumu. Jistě, nepochybně existují obory, ve kterých se zkoumání tajemných záhad a hledání pravdy neobejde bez nákladných přístrojů a drahých chemikálií, bez investic a úhrady dalších zdrojů. Jsou však také obory méně náročné, kde hlavním zdrojem poznání je nápad produkovaný nahým lidským mozkem (obloženým knihami a se zajištěným přístupem k internetu). I dnes, kdy kalkulačku má v kapse každý uličník a mnozí z nich mají přístup k počítači, se učí školáci nazpaměť malou násobilku, a také sčítání a odčítání. Rozumnost takového pedagogického počínání nikdo nezrušil – ti školáci si totiž musejí osvojit koncept čísla a početních úkonů a ve svých mozečcích je interiorizovat nejen jako rutiny algoritmů poskládaných z posloupností mačkání knoflíků na klávesnici bakelitového robota.

Zůstaneme-li v oblasti vědy samotné, ani tady, v době automatizace, robotizace a komputerizace nikdo nezrušil smysluplnost metod pozorování a měření využívajících lidské smysly. Oči k vidění a uši ke slyšení, prsty ke hmatání a dokonce i nos a jazyk k čichání a chutnání. Myslím, že i každý internista mající přístup k biochemickým a jiným laboratořím provozujícím neuvěřitelné diagnostické zázraky mi dá za pravdu.

Týká se to i výstupů výzkumu, týká se to i toho, čemu říkáme vědecká produkce. Je zcela samozřejmé, aby společnost do vědy investující požadovala, že věda vydá počet ze svého počínání. A stejně samozřejmé by mělo být, že povinnosti tuhle evidenci vést si je věda odpovědně vědoma.

Scientometrické statistiky stanoví dnes už vcelku standardizovaná pravidla, jimiž by věda měla prokazovat svůj přínos ke společenskému pokroku. Činí tak zejména tím, že dokládá vliv výsledků svého bádání na další bádání. V tomto smyslu je věda jakýmsi samoopylujícím organismem; hybatelem pro sebe samu. Jenomže tímhle by se neměla věda vyčerpávat – je také povinna ze svých kruhů a spirál svého autonomního rozvoje vystupovat a výsledky svého bádání odevzdávat veřejnosti. Říká se tomu aplikace a výstupy do praxe. Tyhle výstupy musí být svým cílovým subjektům srozumitelné. Musejí být formulovány v řeči, která umožní předkládané poznatky převzít a hlavně – uchopit je pro další využití. Někdy se tak děje i formou sborníků; ty dnes stávají dost často ve stínu anglicky psaných publikací určených výhradně publiku na peer úrovni. I tady je samozřejmě třeba odlišovat zrno od plev; s vaničkami by se však neměla vylévat životaschopná dítka.

Základem a neodmyslitelným atributem života je pohyb. Změna stávajícího, aktuálního stavu systému za stav jiný, o němž účastníci soudí, že lepší.

Můžeme rozlišovat pohyb fyzický, představovaný přemisťováním předmětů pevných jako jsou skříně, vlaky, automobily všech kubatur a také lidé. Takový pohyb je registrovatelný lidskými smysly i technickými přístroji. Je vidět, pokud se neprovádí v čase všeobecného zatemnění, sluchově se projevuje vrzáním revmatických kolen, skřípáním brzd a třeskem automobilů drcených při dopravní havárii. Registrovat lze i pohyb plynů a tekutin. Čichem rozpoznáváme pachy unikající z chemických továren a těl živočichů. V kuchyni bývá dobře patrný pohyb doprovázející transformaci hmoty ze stavu vánočního kapra do stavu rybího řízku s vlašským salátem. Chutí i hmatem jsme schopni rozpoznat postup mořského příboje nebo stoleté záplavy nezastavitelně se deroucí do nepromokavých bot.

Jiným druhem pohybu, na jehož existenci jsou lidé obzvlášť pyšní, je pohyb myšlenek. Pohyb probíhající uvnitř každého individuálního mozku, ale také mezi mozky navzájem. Mezi mozky tvořícími systém zajišťující (alespoň) jakés takés fungování našeho světa.

Registrovat existenci pohybu myšlenek je obtížné. Už proto, že ještě nikdo nepodal univerzálně použitelnou definici toho, co je myšlenka. Ne že by se o to nikdo nepokusil; naopak, těch pokusů bylo učiněno tolik, že už se úplně ztratil o nich přehled. Jenomže, jak mohou potvrdit páni psychologové, když je něčeho moc, pak je toho příliš – a moc se to neliší od stavu, kdy není nic.

A tak se stává, že se tu a tam najdou mezi vědátory jedinci, kteří oba uvedené druhy pohybu dovedně kombinují. Ten obtížně pozorovatelný a dokumentovatelný pohyb myšlenek a nápadů, intuici, nahrazují fyzickým pohybem věcí, na něž je snadné poukázati. Přestavují se stoly v laboratořích, ze dvou menších pracoven se udělá jedna větší a z velké posluchárny sedm minipracoven pro trpaslíky, přičemž v roli Sněhurky zaskočí v Řecku opálená sekretářka.

Za důkaz pohybu myšlenek se začíná vydávat pohyb věcí, které obvykle pohyb myšlenek doprovázejí. Nápady se na papír zapisují na stole – takže kdo sedí u stolu s tužkou v ruce, je ploditelem nápadů. Je to podobné tomu, kdy před sto lety ten, kdo chtěl být považován za básníka, si koupil a na hlavu nasadil černý širák a pod krk uvázal širokou tmavou pentli. Abych nezapomněl – o téhle zástupnosti věcí napsal před několika desítkami let pojednání vpravdě vědecké jistý profesor Parkinson.

K záměně myšlenkového pohybu za pohyb věcí s myšlením spojovaných přispívá také to, že někdy zapomínáme na směr pohybu. On totiž ne každý pohyb musí být nutně pohybem rozumným, totiž pokrokem. Pohybem je i fibrilace srdečních síní, jejímž možným následkem je smrt. Od pohybu bychom měli požadovat cílevědomost, směřování k žádoucímu rozumnému cíli.

Pokusím se pojednat toto téma jako pohádku – a to přesto, že v pohádkách musí být šťastný konec, zlo tam dochází potrestání a dobro odměny. V podobě princezny se zlatou hvězdou nebo prince se zlatým srdcem anebo v podobě zlatého pokladu. To je konec přímo nejlepší, protože zlato je univerzální platidlo. V téhle pohádce je to bohužel dost podstatně jinak – dobro ostrouhá kolečka a zlo nebude potrestáno, ale naopak odměněno. Právě tím zlatem ze zmíněného pokladu.

Takže – bylo jednou jedno království, nijak velké ale ani úplně maličké. V jistém ohledu právě tak akorát. Lidé chodili do práce a z práce, večer se ukládali ke spánku a ráno vyspalí ze svých postelí vstávali. V soboru a v neděli vstávali později, aby si užili odpočívání. Jejich náladu přitom nijak nekazilo povídání škarohlídů, brblajících, že vlastně k odpočívání moc důvodů není, protože se lidi ve všední dny nijak moc nepředřou. Ale to víte, takoví se najdou všude a nejlepší je moc si jich nevšímat.

Vládcové v té zemi tak akorát byli lidé uznalí. Když člověk moc nezlobil a nevedl řeči, ve kterých by je pomlouval, nechali ho na pokoji. Na chleba dostal a někdy i na pomazánku. Taky pivo si mohl koupit docela lacino – i když bylo jeho pití spojeno s rizikem, že začnou pijícího napadat otázky, který by ho raději napadat neměly. Laskavost vládců šla tak daleko, že své poddané chránili dokonce před nebezpečími a riziky majícími svůj původ v nevlídné cizině. Ochrana zahrnovala nejen hrozbu infekčních i jiných nemocí oslabujících a hubících jejich těla, ale i hrozbu škodlivých myšlenek ohrožujících u občanů té země zdraví duševní. Hlavní formou té ochrany byl silné kůly a ostnaté dráty na hranicích, němečtí vlčáci a čeští soudci – a zejména laskavý dozor cenzury bdící nad tím, aby do země nepronikaly cizácké podvratné myšlenky.

Jenomže, to víte. Podobně jako v pohádce o Smolíčkovi-pacholíčkovi a zlatém jelenu, který mu v dávných zaostalých dobách nahrazoval mateřskou školu a vyměňoval upotřebené pampersky, i tady se stala lidem té země osudnou nadměrná zvědavost. Jako se podařilo jezinkám-bezinkám dva prstíčky do dveří strčit a trochu se ohřát a vůbec je nenapadlo odejít, i tihle naivní občané se jali naslouchat líbivým řečem, které vychvalovaly svobodu a demokracii jako chleba namazaný z obou stran. A svém vládcům začali odmlouvat a nadávat jim. Nebylo proto divu, že za tenhle nevděk je vládcové potrestali – nechali je na politických holičkách. Ať si sami nové vládce vyberou, když si myslí, že vládnout je jenom med lízat.

Jako první velkou úlohu si noví vládci předsevzali, že se všechno bohatství v zemi jsoucí (s výjimkou toho, co měl právě kdo na sobě) snese na jednu hromadu, která se pak rozdělí mezi všechny. Samozřejmě spravedlivě.

Žil právě v té zemi filozof Jaroslav Cimrman. Toho když se zeptali, co je to rozdělit spravedlivě, podrbal se na hlavě a pravil, že jediní dva spravedliví na světě jsou Náhoda a Smrt. Protože v případě dělení nemá Smrt žádnou kvalifikaci, navrhl, aby se o to, co kdo má dostat, losovalo.

Novým vládcům se rada filozofa Cimrmana nelíbila. Prý to není dost důstojné. A že taky není v zemi dost osudí na takovou loterii a vůbec. Byli proti. A jako alternativní spravedlivé dělení nechali odhlasovat zákon, aby si každý sám řekl, co by chtěl. Na všechno, co bylo k rozdělení, se přišpendlily cedulky udávající cenu toho, nač se přišpendlilo. Ta cena byla napsána černě na bílém. Pro sebe samotné si ti noví vládci do závorek připsali jiné ceny. Ty skutečné – které se oněm cenám v černém na bílém podobaly pramálo. Inkoustem pro obyčejné lidi neviditelným a čitelné jenom se speciálními brýlemi, které si mohli nakoupit jenom lidé oprávnění nahlížet do jistých spisů. Do spisů, ve kterých bylo uvedeno, co stojí zač: co stojí za to a co stojí za starou bačkoru. Říkalo se tomu kupónová privatizace.

Mikuláš a děda Mráz jsou jedinci (případně kolektivy jedinců) angažovaní jednorázově. Typičtí sezónní pracovníci začátkem prosince opouštějící Úřady práce, ve kterých zřejmě tráví zbylých jedenáct měsíců každého roku – aby se nahrnuli do ulic, vybaveni nůšemi, holemi obalenými staniolem, anděly, čerty a dobrými úmysly. Při své komunikaci s lidmi se téměř výhradně obracejí na děti školou povinné a rodiče povinné placením v budoucnu nastalých výloh.

Mikuláši patří k lidem uniformovaným, podobně jako vojáci prezenční i absenční služby, hasiči, zdravotní sestry a pionýři (známí už jenom ze starých čítanek). Jejich barvami jsou červená a bílá, jiné mutace známy nejsou. Střih jejich uniforem typu říza nepodléhá módě ani zubu času. Ostatně, v pozdním podzimu se košile sahající těsně nad zem hodí, protože pod ni nefouká. Hlava je kryta vysokou čepicí typu mitra, brada plnovousem typu Karel Marx, případně Saddam Hussein po šesti měsících v podzemí. Dlouhým natolik, aby umožňoval vlání v podzimním větru.

Blíží se konec českého fiskálního roku a na stole leží státní rozpočet. Je docela zábavné sledovat, jak rozhořčeně obviňují opoziční poslanci vládu z plýtvání, mrhání prostředky odejmutými občanům formou daní a vedení země do ekonomické katastrofy a státního bankrotu argentinského typu. Přitom já, i při své chátrající paměti, jsem schopen se rozpomenout, že titíž kritikové, provozující své partajní tanečky na parlamentním parketu už několikátou sezónu, se chovali úplně stejně jako ti, kteří jsou dnes předmětem jejich kritiky. Světe div se.

Ze všeho nejvíce mne však zaujal způsob, jakým páni a paní poslanci svá vystoupení v záležitostech rozpočtu prezentují. Vystupují a tváří se, jako by ze svého dávali – na dálnice, školy, nemocnice, státní dráhy. Jako by ze svých vlastních kapes dětem nadělovali rodinné i jiné přídavky. Důchody starým lidem, nijak přitom nenadlepšujíce blízkým ani vzdáleným příbuzným. Vlastníma rukama jako by stavěli přehrady a elektrárny, včetně těch jaderných. A ze svého platili nákupy nadzvukových stíhaček. Právě přitom mne to napadá. I tihle lidé, posedávající v parlamentních židlích, jsou Mikuláši. Rozhodně jimi jsou ve svých vlastních očích. Dokážu si představit, o kolik se jim zvedá krevní tlak systolický i diastolický ve chvíli, kdy schvalují miliardy na důchody stařečků a stařenek, kteří je vlastně ani moc nedokážou využít – jsou přece už tak staří. Oč lépe a radostněji by je využili oni sami – na svých výletech do Bruselu či do Paříže nebo ještě dál, do exotické ciziny, v níž tyhle staré lidí zastupují. Nevím, získá-li můj návrh dost podpory; myslím, že by nebylo od věci, kdyby poslanci při zasedáních používali uniformu Mikuláše. Ani by se jim přitom nemuselo říkat svatí.

V novinách, do kterých píšu fejeton, se nedávno objevil celostránkový článek pojednávající o věštění budoucnosti. Popisoval se v něm provoz jedné olomoucké věštecké živnosti, i s obrázkem věštkyně. Jako matematický statistik jsem povinen být profesionálně vůči takovým činnostem kritický a vůči spolehlivosti předpovědí skeptický; v tom by mi neměla zabránit ani skutečnost, že věštící dáma se jevila být jako osoba pohledná a vzhledu spíše lákavého nežli odpudivého. Věštectví je činnost s prastarou tradicí v kontextu lidské kultury a civilizace. Když vynechám jisté prehistorické indicie svědčící o snaze už pralidí nahlédnout pod závoj budoucnosti, za patronku věštkyň a věštění můžeme považovat dámu známou jako Pýthie, která měla svou věšteckou třínožku umístěnu v řeckých Delfách a jejíž klienti za ní docházeli z daleka široka. Dnes se soudí, že v její hře hrály jistou úlohu drogy, případně výpary z podzemního horkého zřídla, které ji uváděly do stavu omámení a transu. Traduje se příhoda, podle níž věštila lýdskému králi, dožadujícímu se předpovědi výsledku války, kterou zamýšlel vypovědět svému perskému sousedovi, výrokem – Překročíš-li řeku Halys, velikou říši zničíš …”. Řeka Halys měla být přitom řekou hraniční a její překročení se rovnalo vypovězení války. Lýdský panovník řeku Halys překročil a velikou říši skutečně zničil. Předpověď byla naprosto přesná – s tím, že tu válku prohrál a zničenou říší byla ta jeho vlastní. Podobné výroky, formulované tak, aby nemohly být viněny z chyby, třebaže byly natolik neurčité, že vlastně nezaručovaly vůbec nic, nesou od té doby název výroky pýthické. Podle mého statistického přesvědčení tvoří podstatu věštění budoucnosti i dnes.

Induktivní (matematická) statistika zná metody, jak účinnost (pravdivost) předpovědí ověřovat. Předpokladem možnosti takového ověření, takové verifikace, je opakovatelnost situací, v nichž se předpovídání koná. Právě takovému opakování se věštkyně vyhýbají jako onen proslulý čert kříži. Zdůrazňují jedinečnost každého svého osvícení ve chvíli prorokování. V každé anglosaské příručce matematické statistiky se uvádí metaforický, modelový experiment, ve kterém je podrobováno prověrce tvrzení dámy, chlubící se tím, že dokáže chutí rozpoznat, byl-li jí předložený šálek čaje připraven technologií ČM (napřed čajová esence a pak mléko) nebo technologií MČ (napřed mléko a teprve poté čajová esence). Jak je zřejmé, pokus nebyl prováděn v prostředí popíjení řídké, slabě obarvené vodičky, jaká je za čaj považována v Čechách a na Moravě, ale v prostředí britském, kde čaj je schopen poskytnout požitek i prokřehlému otrlému námořníku.

Jedním ze zdrojů pobavení statistika je mudrování politologů, právníků, sociologů a jiných suverénních odborníků o nezávislosti, o nezávislých soudech, nezávislých parlamentních komisích a podobných institutech. Bez toho, že by se uvádělo, o nezávislosti na čem se jedná – o nezávislosti na kádrové minulosti, na výši úplatků, na hustotě korupčního prostředí a pádnosti ruky paní tchýně.

Dost běžně se stává, že za mnou přicházejí kolegové lékaři s požadavkem, abych jim pomohl objasnit význam nějakého speciálního termínu nebo postupu, o kterém referuje jejich odborný časopis nebo kterého se dožaduje recenzent článku lékařem zaslaného k otištění do zahraniční redakce. Není na tom nic divného, dnes se matematické a zejména statistické metody zmiňují v lékařském literárním prostředí poměrně často – a nikdo z nás nemůže umět všechno.

Přečetl jsem pár řádek, ujistil konzultujícího kolegu o tom, že ona metoda byla použita zcela košer způsobem a poté, co jsme prohodili pár nezbytných zdvořilostí o pěkném počasí a mizerném vládnutí v Čechách a na Moravě, se přátelsky rozloučili.

Kde je nezávislost?