Píše S. Komenda Část 5, květen 2004

Poznání a poznávání jsou pojmy závazné a zavazující. Kdokoli jich použije neodpovědně a lehkovážně, dopouští se hříchu vůči civilizaci a památce myšlenkového odkazu mnoha generací těch nejlepších z našich předchůdců i našich současníků. Hříchu těžkého až smrtelně.

Poznání a poznávání – to není žádná škrobenost, která by svazovala a omezovala lidskou fantazii, představivost, vynalézavost. Naopak – poznávání svobodný rozlet ve všech těchto dimenzích nejenom dovoluje; podporuje jej a pro tuhle podporu taky ledacos konkrétního dělá. Uvažovat a přemýšlet je možno o čemkoli, jakkoli bláznivý se produkt takového uvažování může zdát. Jenomže – a tenhle dodatek je důležitý – následně musí být produkt uvažování, nápad, který se zdál být geniální už od samého začátku, podroben drsné tortuře logicko-empirické prověrky, jakéhosi kádrování, podstatně opravdovějšího než bylo jakékoliv kádrování reálně socialistického podniku. V této prověrce, která má svoje rozumem zdůvodněná pravidla, je onen prověřovaný nápad formulován jako hypotéza, z níž se odvozují logické důsledky tak dlouho, až v některém kroku dojdeme k úsudku umožňujícímu konfrontaci s realitou empirického měření a pozorování. Obstojí-li v takové konfrontaci naše logická konstrukce tváří v tvář empirické skutečnosti, získala právo na další existenci – až do příští prověrky.

Spekulace a názory, které takovou prověrku podstoupit odmítají, nemají nárok, aby byly ve hře zvané Poznání brány vážně. Mohou si podat žádost, aby byly zařazeny do kategorie Víry, Náboženství nebo tak nějak. Rozhodně ne do kategorie Vědy a Poznání.

V olomouckých Radničních listech jsem narazil na článek seznamující veřejnost s pojmem muzikoterapie a náplní činnosti instituce s názvem Centrum poznání. Ke svému překvapení jsem se dočetl, že k těmto poznávacím činnostem se počítají taky astrologie, homeopatie a další aktivity, obvykle spojované s přídomkem alternativní. O té astrologii jsem si totiž až donedávna myslil, že je to téma vyhrazené v novinách pro humorný sloupek v nedělní příloze. Zdá se, že jsem lidskou nehoráznost podcenil. Myslím, že zvolit pro instituci propagující takové činnosti název Centrum poznání je stejně nepřípadné jako zavěsit nad vchod do masážního salonu neonový nápis Nedělní škola Armády spásy místo mnohem výstižnějšího Bordýlek u přítulných panen.

Taky mi to připomnělo, že už nějakou dobu se v jedněch olomouckých novinách mohu dočíst ve sloupku nadepsaném Numerologie o tom, co jsem doposud netušil. Že totiž mohou rodiče zcela zásadním způsobem ovlivnit charakter svého potomka tím, jaké mu dají jméno. Když jsem ty charakteristiky působení jednotlivých jmen pročítal, trochu mě zarazilo, že byly úplně všechny vysoce pozitivní. A tak jsem si položil otázku, odkud se berou v lidské společnosti ty tisíce darebáků, úplatných politiků, nerudných úředníků, osob neschopných i schopných čehokoliv? Jenom zavřených jich pořád sedí 25 tisíc! A všichni se přitom nějak hezky jmenují! Na tomto místě bych chtěl ukázat, jak by se měla prověřovat ona tvrzení o charakteru lidského jedince, jemuž se dostalo toho kterého jména: Stačilo by sledovat pár set tisíc jedinců daného jména a evidovat, zdali opravdu jejich jednání odpovídá tomu, co jim numerologické mudrování předpovědělo. Obávám se, že by výsledek takové konfrontace byl pro hodnocení oněch předpovědí velice truchlivý. Ono je totiž náramně snadné určitou schopností se holedbat; podstoupit však zkoušku ohněm poznání je něco úplně jiného.

Na zdravotnických, případně školsko-zdravotnických institucích brávají na sebe emancipační snahy podobu debat a tahanic o kompetence sester mezi lékaři. Sestrám v tom výrazně nahrávají současné postoje zastávané zdravotnickou politikou v zemích Evropské unie a zejména ve Spojených státech. Poněkud pikantní na tom je, že dělicí čára není jednoznačně čárou mezi muži a ženami – podstatné procento lékařů jsou totiž lékařky.

Utkání na tomhle hřišti není vlastně bezprostředním předmětem mého zájmu. Tím je především oblast univerzitního vzdělávání zdravotních sester, které zdolávají lékařskou fakultou nabízené studijní programy bakalářské, magisterské a dnes už také doktorské. Myslím, že vstup zdravotních sester do těchto programů je výrazným krokem po cestě ženské emancipace – je to něco jako pokračování tendence započaté přijetím prvních žen ke studiu lékařství na konci devatenáctého století.

Ve své hlavní části mají jednotlivé studijní programy charakter rozšiřování a prohlubování znalostí v oborech, s nimiž se studentky setkávaly už na střední škole. K nim jsou však připojovány i některé obory další, do programu zařazované s cílem seznamovat je s metodologií výzkumu, tedy vlastně s principy a postupy používanými při získávání nových poznatků v různých oblastech ošetřovatelství. Tohle se ovšem neobejde bez jisté dávky induktivní statistiky a nějakého počítání.

Moje snaha se nesetkává s přílišným nadšením. Abych tuhle bariéru překonal, snažím se hrát i na struně ženské emancipace. Vysvětluji jim a všemožně zdůrazňuji, že i v této dimenzi mají možnost dokázat sobě i světu své schopnosti zdolat bariéru abstrakce, logiky a matematiky aplikované do oblasti jejich zájmu. Tuhle páku nasazuji především ve chvílích, kdy moje studentky rezignují na pochopení demonstrovaných poznatků, prohlašujíce, že naučit se by bylo v krajním případě snazší než pochopit, oč vlastně jde. Že bych stejně dobře mohl po nich požadovat odříkávání olomouckého telefonního seznamu, a to dokonce nazpátek, odzadu dopředu.

Jedním prstem – to se i v pohádce může zdát málo. Jistě si vzpomenete, že Smolíčka-pacholíčka lákaly falešně sladkými hlasy jezinky-bezinky řečmi o dvou prstech … jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zas půjdeme…Hloupě důvěřivý kluk to byl, nalákat se dal a svému vychovateli jelenovi se zlatými parohy starosti nadělal. To byly dva prsty – a já teď úvahou o jednom jediném prstě se vás nalákat snažím.

Nemám ovšem na mysli žádnou pohádkovou situaci. Jenom mě tak napadlo, že by se i někomu z vás nemuselo zdát úplně samozřejmé a nezajímavé, že na napsaném textu, třeba i celé knížky, se nedá rozpoznat, zdali byl její rukopis do počítače naklepán zručně a šikovně všemi deseti anebo neobratně a nešikovně jedním prstem. Ten rozdíl může přece být, z hlediska pisatele, dost podstatný. Jak to, že nezanechal v hotovém napsaném textu stopy, které by čtenář byl schopen dodatečně identifikovat? Stopy, které by vypovídaly o šikovnosti nebo technickém neumětelství pisatele?

Mám k tomuto tématu vztah asi trochu osobnější než mnohý jiný. Nikdy jsem sice nebyl, ani v dávných dobách mechanických, elektrických a elektronických psacích strojů, pisatelem dokonale ovládajícím finesy desetiprstového rychlopsaní – několik prstů, rozhodně víc než jeden jsem však při svém psaní využíval. Očima jsem je přitom kontrolovat musel, žádnou prstovou anarchii jsem jim nemohl povolit. To bych se byl býval překlepů a jiných chyb nedopočítal. Potom se však poměry změnily a já už několik let při psaní na klávesnici počítače zatěžuji vlastně jenom jediný prst. Obvykle ukazovák pravé ruky, třebaže i prostředník pravačky se někdy probudí ze své letargie (tj. lenosti) a nabídne, že by i on se na chvilku mohl přiložit k dílu… Zpravidla však zůstane jenom u dobrého úmyslu.

Někde jsem četl, že na dobře odvedeném díle by nemělo být znát, že se jeho tvůrce při své práci potil, že se případně i do palce řízl a musel si ho nechat ovázat, že při nepovedeném přehmátnutí od srdce zasakroval, když mu fošna spadla na nohu. Dílo by mělo mluvit za sebe takové, jaké je, jak bylo svým tvůrcem odevzdáno – bez toho, že by do své výpovědi podstrkovalo cokoliv o cestě, jakou samo k sobě došlo. Nejsem si tak úplně jist, zdali je tohle opravdu nutné – totiž aby se dílo za svou genezi jaksi stydělo a tajilo ji. Sám bych někdy asi uvítal, kdybych se mohl dovědět něco i o způsobu, jakým k sobě došlo – aby projevilo něco jako paměť.

Taky jsem si kdesi přečetl anebo to někdo povídal, že se padesátých letech patřilo, aby si lidé na západě, nakupující za pár babek pěknou českou bižuterii uvědomovali, že její podstatnou část zpracovávali političtí vězni v kobkách komunistického režimu. Že by se patřilo, aby takovou dámu západního světa na šíji zastudilo ozáblou rukou hladového vězně nebo vězenkyně. Tyhle výrobky by si byly opravdu zasloužily, aby měly paměť a dokázaly svůj původ připomenout. Bohužel to nedokázaly.

V tom, o čem uvažuji, by se mohlo vyskytovat slovo anonymita. V produktech hromadné tovární výroby je anonymnost vlastností samozřejmou a jen málokdy si někdo při zapalování kubánského doutníku připomene (dnes už jenom z minula tradovanou) představu, jak tenhle doutník na svém dlouhém kakaovém stehně balí půvabná kreolka. Nikdy jsem nebyl kuřák doutníků – umím si však představit, že by mi takový obrázek prohloubil potěšení z onoho pokouření.

Znám úvahy o tom, že jenom hladový básník může vytvořit dílo plné vroucnosti a vášně; obávám se však, že nejsem schopen jim tak docela uvěřit. Asi je žádoucí, abychom všichni mohl tvořit svá díla spokojeni, syti a v dobré míře. A pokud se nějakému trápení nevyhneme, nechť je jeho příčinou důvod, kterému se nedalo předejít – jako je třeba neopětovaná láska – v situaci, kdy jediná milovaná bytost není schopna věnovat svou přízeň více než jednomu z několika potenciálních zájemců.

Tvrdí se, že nejlepšími manželkami bývají dámy, které v raném mládí prošly zkušeností lehkých žen. Tahle zkušenost jim údajně umožňuje být dostatečně velkorysými vůči chování svých manželů a oceňovat společenskou stabilitu, které se jim v postavení manželky dostává. A co je tohle všechno jiného než získání určitého odstupu, který by mohl zvyšovat chápání jejich sociální role?

Četl jsem kdysi, možná to bylo v Čapkově románu Továrna na Absolutno, že nezbytnou kvalifikací odborníka v oboru religionistiky je jeho atheismus. Ten je prý nezbytný k tomu, aby mohl posuzovat předmět svého bádání nezaujatě, oproštěn od veškerých detailů, k nimž lze počítat i případné citové vazby. Možná je to stanovisko rozumné, možná nikoliv – nejde však o nic jiného než o vhodnost či nevhodnost určitého odstupu od předmětu zkoumání.

Když jsem si v hlavě srovnával kostru téhle úvahy, napadlo mne také téma tvořivosti. Téma kreativity. Ten nápad souvisel s empirickým postřehem, že se k uvažování o kreativitě zdají být jakýmsi zvláštním způsobem přitahováni lidé, kteří právě nijak moc kreativní nejsou. Tedy – alespoň mně nijak zvlášť tvořiví být nepřipadají. Možná i v tomto případě je to tak, že člověk zvyklý mít čas od času nápad se prostě raději věnuje jeho rozvíjení, zpracovávání, dotváření – a necítí potřebu dumat o tvořivosti jako takové. Nemá ten patřičný odstup, který naopak má jedinec vlastními nápady a myšlenkami nezatěžovaný. Což ho láká posuzovat a hodnotit případné nápady jiných.

Jsou některá řemesla mající odstup od posuzovaného tématu přímo v popisu práce. Typickým zaměstnáním tohoto druhu je žurnalistika, novinářství. Pokud se nejedná o světové noviny velkého formátu, jako jsou New York Times, Washington Post, New York Herald Tribune, Frankfurter Zeitung, Times a podobně, jejichž redakce tvoří velké houfy lidí, což umožňuje jejich specializaci a soustředění na užší oblasti zájmu, musí novinář (pro českého novináře to platí v plném rozsahu) zpracovávat témata od Šumavy k Tatrám. V důsledku toho sotva lze předpokládat, že by mohl do podstaty popisovaných problémů pronikat příliš hluboko. Aby dokázal dělat svou práci bez toho, že by riskoval příliš hrubé chyby, musí své hodnocení, svou analýzu provádět s jistým odstupem. S odstupem, který by mu umožňoval vidět situaci v globálním celku – což ovšem znemožňuje soustřeďovat se na detail.

Řekl bych, že univerzity se od institucí vyjmenovaných výše poněkud liší. Ne pokud jde o globální informaci, o makroukazatele charakterizující univerzitu ve velkém. Pokud jde o počet studentů přijatých a těch, kteří ji úspěšně v tom kterém akademickém roce absolvovali, pokud jde o náklady s tím spojené, celkově i na hlavu studenta. V tomhle se univerzita od banky v principu neliší. Zásadní rozdíl je však v tom, že kvalitu univerzity tyhle ukazatele vystihnout nedokáží. A já se obávám, že žádný mluvčí univerzity nebude schopen sdělit daně platící veřejnosti, jak hluboce se za jejich peníze podařilo studentům pochopit podstatu a řešení diferenciálních rovnic, případně stát se učiteli vědoucími, chápajícími a schopnými rozpoznat talent a nadání jejich žáků a jeho rozvoj účinně podporovat.

Odpovědnost patří k pojmům, kterými se v našem prostředí jenom hemží. Zároveň také patří k pojmům, kolem nichž se rozkládá neustálé mlhavo, neurčito až blátivo. Je to slovo používané lehkovážně, zřejmě především proto, že je k neuchopení kluzké a snadno manipulovatelné, takže nečiní žádné potíže interpretovat je jak se komu hodí. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že jde o slovo hojně zastoupené ve slovníku politiků, lidí na mlhavost specializovaných.

Zajímavé je, že sloveso odpovídat se vyskytuje ve spojení se dvěma velmi podobnými předložkami – odpovídat na a odpovídat za. V prvním případě se jedná o situaci, kdy byla položena otázka a očekává se odpověď na ni. Ve druhém případě jde o to, že byl nastolen problém, což může být o trochu víc než jenom otázka – a očekává se, že součástí jeho řešení bude také převzetí záruk za jeho správnost.

Odpovědnost souvisí zřejmě s vymezením sociálních rolí. Pro plnění, pro sehrávání většiny z nich se předpokládá jistá kvalifikace, kvantifikovaná odborností, specializací a stupněm vzdělání. Plnění sociální role vytváří jisté produkty, u nichž se předpokládá schopnost uspokojovat určité lidské potřeby. Horník narube uhlí s jistou výhřevností, farmář nadojí mléko dané tučnosti, učitel svou prací docílí, aby žák opouštěl koncem června školu, do níž vstupoval v září minulého roku, schopen plynuleji číst a počítat s menším počtem chyb, ale taky s poznatkem, že oslovení Hele, vole… tak skvěle padnoucí v komunikaci se spolužáky, se nehodí pro oslovení třídního ani školníka. Třebaže je v posledně uvedeném příkladu odpovědnost sociální role změřitelná podstatně obtížněji než v obou příkladech uvedených předtím, v zásadě měřitelná je. Včetně odpovědnosti učitele za to, že žák o přestávce nevypadne z okna ve třetím poschodí.

U mnoha sociálních rolí tohle řešeno je. U řady jiných bohužel nikoliv. Pravidla upravující odpovědnost a její míru v té které sociální roli mají podobu nejrůznějších předpisů a ustanovení nebo dokonce podobu zákonů. Někdy to funguje, jindy nikoliv. Zřejmě je to tím, že nebyla dost důsledně vymezena odpovědnost těch, kteří předpisy a ustanovení vydávají i těch, kteří připravují a schvalují zákony. Tady platí v plné míře poznatek, že ryba smrdí od hlavy.

Někdy mívám pocit, že odpovědnost bývá specifikována u sociálních rolí tím benevolentněji, čím větší společenské škody mohou nastat v důsledku jejich neplnění. Také o tom vypovídá jedno přísloví – Jo, malé zloděje věší, zatímco ty velké povyšují … Takzvaná politická odpovědnost je prázdný pojem, protože sankce, které by postihly osoby podílející se na rozhodnutích, jež způsobily škody často nedozírného rozsahu, nebyly nikdy použitelně formulovány.

Zásadním faktorem, zamlžujícím odpovědnost za činěná rozhodnutí a konané skutky, je kolektivnost rozhodujících a konajících. Nebudu uvažovat o drzosti nacistických vůdců pohrdavě odmítajících odpovědnost za válečná zvěrstva a ničení. Tam byla nakonec jediným účinným argumentem šibenice. Mám na mysli nejrůznější komise, shromáždění, výbory, rady, grémia, schůze a konference, které se usnášejí a rozhodují, aniž by byla zřetelně vymezena odpovědnost. Osobní, ne kolektivní – ta není k ničemu. Odpovědnost včetně sankcí za nesplnění slibovaného.

Jedná se vlastně o etiku výzkumu, o správné chování badatele v etapě pořizování a shromažďování dat. O to místo vědeckého katechismu, ve kterém je řeč o kontrole empirických údajů, o kontrole dat, jež má být prováděna předtím než jsou data předána ke statistickému hodnocení, k jejich analýze, s cílem hledání odpovědi na otázky výzkumného záměru a verifikaci hypotéz, v souladu s tímto záměrem předem formulovaných.

Každý, kdo někdy touto etapou výzkumné práce prošel, ví, o čem mluvím. Do souboru primárních údajů, jak je shromáždily záznamy v protokolech, se občas dostanou kategoriální a ještě častěji číselné hodnoty zjevně nesmyslné – v důsledku přehlédnutí, nedbalosti toho, kdo provádí záznam či prostě přeslechnutí. Až do smrti mi z paměti nevymizí údaj o desetileté dívce údajně vážící čtvrt tuny – údaj, který prošel (špatně fungujícími) kontrolními síty až do paměti počítače, na němž mělo proběhnout statistické zpracování.

Takové věcně prokazatelné chyby má badatel právo (a dokonce povinnost) ze svých datových souborů odstraňovat, případně je opravovat. Obecně ovšem může být vynechávání, vyškrtávání dat zásadní metodologický problém. Jde o to, že principiální možnost škrtat může badatel svou vlastní genialitou opojený chápat jako oprávnění vyškrtávat všechna data, která se mu nezdají. Která se mu nelíbí, protože neodpovídají jeho představě o tom, jak by dobře vychovaná data vypadat měla.

Etika výzkumu všeobecně považuje za odsouzeníhodné počínání připisování dat, která naměřena nebyla. Jinak řečeno, nepřípustné je vymýšlení dat. Jenomže při detailnějším zamyšlení zjistíme, že stejně jako připisováním také vyškrtáváním dat lze dokázat v podstatě cokoliv. Obojí je podvod a kdo tak činí, podvádí. Vědu, vědeckou komunitu a konečně i sama sebe. Jedná se o analogii falšování třeba archeologických nálezů, ale také podvrhů typu Rukopis královédvorský a zelenohorský (RKZ) nebo záležitosti zcela novodobé, kdy je nepublikovaný rukopis z osobního archivu zemřelého badatele zneužit a pod vlastním jménem uveřejněn někým jiným.

Prohřešky proti této dimenzi etiky badatelské práce mohou mít ovšem i méně pregnantní a do očí bijící podobu. Tou je právě potlačování, jakýmsi druhem autocenzury, vlastních pozorování, ještě předtím než měl kdokoliv jiný možnost je spatřit. I tahle cesta vede do pekel – protože existující samoopravná, autokorekční schopnost vědy, zakotvená především v mechanismech opakování, s vysokou pravděpodobností na důsledky oné neblahé činnosti narazí, a jimi znepokojená jejich příčinu odhalí.

Jistou komplikaci představuje – při vypořádávání se s touto stránkou věci – skutečnost, že je dost obtížné odlišit špatný úmysl od nevědomé chyby. Chybovati je totiž lidské i v případě badatelské činnosti. Je lidské dopouštět se chyb nevědomky, neúmyslně, bez předem pojatého záměru. Dopouštět se chyb systematických i nahodilých. Důležité je, že chyby, které na světlo světa nepřivedl autorský záměr, bývají kontrolními mechanismy poměrně dobře zachytitelné. Bohužel, dokazovat někomu dodatečně, často s velkým časovým odstupem, že data zfalšoval úmyslně, není nijak snadné. Je to stejně obtížné jako dokazovat u soudu, že nešlo o pouhé zabití, ale o předem chladnokrevně plánovanou a provedenou vraždu.

Jsem člověk racionálního založení, navíc k racionalitě svou profesí vedený. Člověk věřící v logiku, včetně logiky induktivní statistiky, v nezbytnost matematického modelování pro pochopení chodu světa, v poznatelnost zkoumaného v mezích možností chybující lidské mysli. Při formulaci předchozí věty jsem použil slovo víra. Z toho je zřejmé, že moje životní východiska se nepotřebují víry nikterak zříkat – přiznávají jí místo vedle logiky racionálního poznávání. Kromě racionality a víry uznávám ještě další způsob poznání – poznání světa skrze umění. Vlastně i umění, což je lidská schopnost nepochybně existující, může být do racionality zahrnuto. Obojímu je společné to, že ani jedno ani druhé se neobejde bez nápadu, bez myšlenky. Rozdíl je v tom, že racionální poznání má k dispozici nástroje umožňující mu (s kontrolovatelným stupněm přibližnosti) přítomnost oné myšlenky rozpoznat, umění takové nástroje nemá buď vůbec anebo v míře podstatně omezené.

Moje chápání racionality nevylučuje, že lidská mysl, osobnost člověka je spoluutvářena ještě jinými vlastnostmi; schopnostmi vnímat pocity fyzikálními a chemickými metodami zatím nedetekovatelné. Každého asi napadne v této souvislosti láska; biolog možná zaprotestuje a poukáže na pohlavní hormony. Já s ním budu souhlasit, ovšem s výhradou – hned vedle lásky je totiž možno uvést přátelství, což je stav mysli spřádající a navazující vztah, relaci k jinému lidskému subjektu, vztah s kladným znaménkem, schopný probouzet v člověku tvořivé síly čistou racionalitou stěží vysvětlitelné. Reálně existují i vlastnosti jako sentiment, duševní naladění jistého typu. Soucit, útrpnost, solidarita bez nátěru falešným politickým pozlátkem. Také nenávist. K takovým nepopiratelně existujícím vlastnostem patří i vztah člověka k němu samému. Vztah jedince k vlastní minulosti. Člověku může být jeho minulost protivná, může se za ni stydět, může za ni pociťovat vinu. Stává se, že člověk neunese tíhu své minulosti a utíká od ní sebevraždou.

Už několik let visí v mé fakultní pracovně nástěnný kalendář vydaný kdysi Univerzitou Karlovou – k 650.výročí jejího založení v roce 1348. Poslali mi ho kolegové z matfyzu, což je fakulta, na níž jsem v roce 1959 absolvoval. Tohle 650.výročí mi připomenulo jiné výročí oné ctihodné instituce. Padesát let předtím, ve školním roce 1947-48 jsem jako venkovský studentík navštěvoval primu reálného gymnázia, nejbližšího k mé rodné vesnici, kam jsem denně dojížděl. Ráno brzy po čtvrté jsem k mámině snídani poslouchal rozhlas (kvůli kontrole času), který tenkrát snad každý den informoval veřejnost o akcích k 600. jubileu pražské univerzity. Tenkrát po válce byla pro mne Praha stejně vzdálená jako dnes New York.

Časové milníky jsou z hlediska běhu světa body sice ne virtuálními, přesto však především subjektivními. Ministerské výnosy, jimiž byly s velkým halasem zaváděny školské reformy, dávno spláchl čas do archívů zapomenutí. Zapomenuti byli i sami ministři. Co zůstalo, jsou neviditelné, jistě však dosud reálně působící vlivy stop, které na duších a v myslích někdejších žáků zanechaly nikdy dost nepromyšlené dobové experimenty.

Lidský jedinec takto nastavený má nepochybně pořád ještě pro své jednání určité stupně volnosti. Někdy je jich zatraceně málo – v koncentráku, v situaci, kdy si totalitní státní režim bere jako rukojmí pro regulaci poslušnosti tvého jednání osud tvých dětí nebo kdy za halasného citování hesel o svobodě a demokracii činí z tvé ekonomické závislosti nevolnictví či otroctví naší doby. Někdy se mi zdá, že jsme si až příliš zvykli na to, že barvy svého praporu, pod kterým chceme do kolbišť života vyjíždět, nám vybírá někdo jiný. Jiný než my sami.

I v tomhle se projevuje lidská stádnost.

Politické strany s jejich zaměnitelnými programy, v podstatě nijak nevázanými na životní realitu, nabízejí volbu mezi papouškem a chameleonem. Něčím včera rudým a dnes modrým nebo včera bílým a dnes zeleným. A zítra jakýmkoliv. Jedinou skutečnou alternativou volby je nevolba – tj. prohlášení, že není z čeho vybírat. Jedinou skutečnou alternativou volby je utvořit si svůj vlastní názor. A ten zastávat, dokud se podstatně nezmění podmínky a okolnosti.

Člověk, jemuž osud dopřál pocítit (ve vlastní hlavě) závan myšlenky, má vlastně možnost volit jednu ze dvou cest. Buď si ji ponechá pro sebe, případně se o ni nezávazně podělí se svými přáteli, nebo začne svou myšlenku veřejně hlásat a budovat hnutí. To lze činit jen tak, že jsou získáváni učedníci a stoupenci, straníci, sympatizanti a členové. Fandové a fanynky, ochotné dokonce se tu a tam na počest někoho či něčeho svléknout nebo zazpívat, zaplatit členské příspěvky nebo pod exotickým jménem stranu sponzorovat (obvykle za slib mimozákonného vyrovnání).

Výhodou stádnosti je možnost hlubší specializace. Příslušník stáda (stádník či stádnice) nemusí myslet; na myšlení bývá specializován Velký Vůdce. Aby i on či ona dostali svou šanci, na to je tu zákon vyslovený ve slavném Limonádovém Joeovi – Naše firma potřebuje všechny talenty; padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina! Všechno, čeho je zapotřebí, je držet se poblíž žerdi praporu – a ze všeho nejlíp je držet se přímo té žerdi. A snad nejkrásnější na té věci je skutečnost, že každý z nás má jeden hlas dané hmotnosti, samozřejmě s možností jejich sčítání. To ovšem předpokládá prodej a prodejnost, bez trhu by to nešlo. Vždyť kořeny lidské stádní sociability přece nacházíme už u našich bratranců nevybavených ještě rozumem – u mravenců a včel. Také jejich úspěšnost v boji o přežití se zdá být vysoká – snad také díky rozvinutému symbolismu.

Pokud by se případnému čtenáři zdálo, že titul této úvahy je mimo realitu, odkazuji ho na jev, jehož existence stála tuhle oškubanou zemi na nezaplacených daních při dovozu lehkých topných olejů podle některých odhadů až jednoroční HDP. Tyto daňové úniky zavinily chyby (způsobené neschopností nebo možná přílišnou schopností českých zákonodárců). No a pár set miliard korun už nějakou výživnou hodnotu má, zejména když se soustředí v kapsách a na bankovních účtech nepříliš velkého počtu podnikavých jedinců – počítaje v to i úplatky za šikovnou formulaci zákonů a velkorysé přimhouření oka při jejich interpretaci.

Výživná hodnota chyby je tedy pojem neméně reálný než toxicita řízků chutně připravených z muchomůrky zelené.

Při každé velké poruše či katastrofě společenského systému, která nebývá ničím jiným než chybou gigantických rozměrů, se pohotově vyskytnou paraziti, kteří své živobytí založí na existenci takových chyb. Znamenitou ukázkou takové katastrofy je válka. Válka je gigantická chyba, selhání politických a diplomatických mechanismů, jejichž úkolem bylo zajistit, aby k takové katastrofě nedošlo. A s každou válkou dochází k tomu, že zatímco na jedné straně trpí a strádají desítky nebo dokonce stovky milionů, kteří ztrácejí zdraví a životy své i svých blízkých, na straně druhé exkluzivní množina válečných zbohatlíků, obchodníků a politiků, kteří tohle všechno zavinili, z důsledků těchto chyb bezostyšně tloustne.

Z důvodů celkem pochopitelných se chyby dělají nejčastěji v době, kdy společnost prochází rychlými změnami, kdy se stávající sociální pořádek rozpadá, stará pravidla hry se viklají a nová se narychlo instalují. Příkladem jsou tak zvané revoluce, často následující po skončení válek nebo po politicko-ekonomických zvratech. Takovou událostí byla i výměna politických garnitur v souvislosti s rozpadem sovětského impéria. Chybné i úmyslné přehmaty, kterých se přitom nadělalo nespočet, poskytují živnou půdu jednotlivcům i celým společenským skupinám dodnes. Staly se základem pro vytvoření společenské vrstvy nových zbohatlíků, Nouveau riche, množiny lepších lidí, kteří si ke svému postavení dopomohli špatnými způsoby. Ekonomická hra žádného svého Gutha-Jarkovského nevede.

Možná to nezní příliš důstojně ani humánně, vychází-li nám v této úvaze srovnání občana se zajícem a zbohatlíka nebo politika se zdivočelým čoklem, jistá podobnost tu však nepochybně k nalezení je.

Errare humanum est. Platí-li opravdu, že chybovat je lidské, tj., že dokud budou lidé, budou taky chyby, dá se čekat, že těchto chyb bude využíváno a zneužíváno ku prospěchu jedinců vychytralých a bezohledných. Už samotný tento fakt by měl být důvodem k ostražitosti před chybami – vlastními i těmi ostatními záměrně chytrácky nastavovanými. A k ostražitosti, aby ti, jimž je svěřováno (za nemalé peníze) řízení věcí společenských, neuhýbali před odpovědností za důsledky svých chyb. Aby neházeli, jak dosud masově činí, důsledky svých vlastních chyb, důsledky svého neumětelství, na hlavy těch, kteří si je jako řídící orgány u moci vydržují. Malým příkladem za mnohé jiné buďtež trapná zjištění, že podle svých jazykových znalostí by si kandidáti na europoslance v té Evropě nedokázali sami koupit ani makový rohlík.

Jak houstnou lidské zástupy, den za dnem je aktualizován problém udržitelné koexistence různého a různorodého. Ta aktualizace bere na sebe podobu proudů utečenců z mnoha rozvojových zemí do zemí rozvinutých. Ze zemí, kde etnické, náboženské a vnitropolitické spory vedou k masovému útlaku, etnickým i náboženským čistkám, násilí páchanému na bezbranných a vraždění bezbranných.

V poslední době začíná doposud téměř monolitně optimistický přístup k otázce multikulturality dostávat trhliny. Myslím, že nejvíc k tomu přispělo poznání, že bylo velmi naivní domnívat se (na straně přijímajících zemí), že příchozí a přijímaní neprahnou po ničem víc nežli začlenit se do občanské společnosti hostitelské země, což je podmíněno i přijetím jejích občanských principů. Ukázalo se, že příchozí velmi často jako zcela samozřejmé berou sociální a jiné výhody, velmi důsledně však trvají na zachování svých životních zvyklostí i tehdy, jsou-li tyto v očividném rozporu s pravidly a zákony demokratických společností. Snad nejostřeji se to vyhranilo v případě přistěhovaleckých komunit z muslimských zemí – kde je obvyklé, že náboženské zvyklosti splývají se záležitostmi občanskými. Přistěhovalci přitom vytvářejí v hostitelských zemích jakási dobrovolná ghetta, která jsou odhodláni spravovat po svém, včetně domácích konfliktů – a vytvářet tak něco jako stát ve státě.

Muslimové si jistě připadají ve srovnání s námi jako vášnivě zaujatí pro víru v konfrontaci s vlažnými a lhostejnými – což tito vysvětlují poukazem na rozum. Zdá se být zásadní překážkou multikulturního vývoje, jestliže je jedna ze stran tvrdě odhodlána v ničem nevyjít vstříc. Je obtížné diskutovat s odvoláním na rozum, patří-li k arzenálu argumentů odhodlání zemřít za ten který článek víry. K tomu odvolání se na rozum totiž patří humanitní axiom absolutizující hodnotu lidského života.

Vidím v problému multikulturního soužití vnořený problém schopnosti soužití víry a rozumu. Soužití, v němž by rozumu i víře bylo dáno, co jejich jest. Tím ovšem rozhodně nemůže být stanovisko, že víra je nadřazená čemukoliv jinému. S tím, kdo takové stanovisko, označované námi jako fundamentalistické, zaujme, diskuse nevede k ničemu. Obvykle pak nastupují řešení silová a silácká, zpravidla nepříliš účinná a labilní. Koncepce multietnického občanského státu je sice pěkná, svoji životaschopnost však příliš přesvědčivě neprokazuje.

Nejvíce mne zaujala jedna poznámka, týkající se toho, jak může perfektně zvolená forma sdělení zásadním způsobem ovlivnit příjem jeho obsahu. Maximální účinnost informace sdělované s použitím minimálního objemu slov. Tento postřeh byl demonstrován na příkladě vystoupení amerického generála, když sděloval žurnalistům světových medií shromážděným na jistém místě v Bagdádu, že se spojeneckým vojákům podařilo dopadnout Saddáma Hussejna. To vystoupení, které převzala i česká televize, zahájil onen generál slovy Ladies and gentlemen, we got him!

V té komentátorské poznámce se mi líbila její interpretace – Vsadil bych se, že stručnost téhle úvodní věty je výsledkem přemýšlení možná i několika nápaditých mozků! Ano, takhle to opravdu občas bývá; záležitost vyhlížející nenápadně, střízlivě a samozřejmě může být výsledkem pracného usilování, produktem cílevědomé snahy řady lidí vědoucích a schopných kombinovat dílčí poznatky do působivého celku.

Mnohokrát se mi během mého působení na univerzitě stalo, že mi v debatě o povaze věcí kolegové z humanitních oborů hlasitě záviděli, že mám možnost stát při své práci na relativně pevné půdě. Na rozdíl od nich, kteří na svá východiska a své definice příliš spoléhat nemohou. Jsou příliš měkké a poddajné, na jejich utváření se mohou podílet velice různorodé subjektivní vlivy. To samozřejmě má vliv na pevnost a ukotvenost případných závěrů ze studia vyvozovaných.

Nejde přitom o to, že jedno je lepší a jiné horší. O to jde, že obojí je jiné. Matematika, a teď mám na mysli matematickou teorii, může být přesná jenom díky tomu, že studuje vlastnosti a chování objektů, které si sama definovala. Které si vymezila jednoznačně, natvrdo, axiomaticky. Pohybuji se v oblasti biologických a medicínských oborů. Taky klinických. Samozřejmě, že není možno matematicky studovat třeba játra, žaludek, ledviny, plíce a mozek. Stejně jako funkce těmito anatomickými orgány zajišťované. V žádném matematickém slovníku nebo encyklopedii nenajdete odkaz na trávení, metabolismus, dýchání a myšlení. Aby se dalo matematických poznatků pro studium těchto funkcí využít, musí být předtím tyto funkce formalizovány formou modelu – a teprve takový model může být matematicky studován.

Myslím, že ono zkoumání vztahu mezi formou vyjádření a jeho účinností na mysl vnímajícího subjektu je příkladem takové situace. Nástrojem zkoumání by měl být bystrý postřeh zkoumajícího, schopný rozpoznat, který element zkoumané situace hraje v onom vztahu zásadní úlohu. Pojem bystrý postřeh sám je také hoden zkoumání. I tady však mohou pomoci metody exaktních věd. Například statistická evidence úspěšnosti empiricky organizovaných pokusů a následné propočty souvislosti úspěchů s podmínkami, za nichž byly pozorovány. Možná i tady budeme jednou schopni prohlásit – We got it!

S pojmem chyby je běžně spojována představa něčeho negativního, nežádoucího, škodlivého. Něčeho, co narušuje kvalitu systému, jeho hladký chod, co brzdí na cestě k cíli. Chyba je porucha, skvrna na kráse.

Životní zkušenosti však takové stereotypní vnímání chyby korigují a narušují. Tak například letitá moudrost lidových přísloví konstatuje, že chybami se člověk učí. A psychologie s pedagogikou tvrdí, že chyba může být významným zdrojem poučení při hledání cesty k řešení úlohy, cesty k cíli. Už tím, že registrace slepých cest, které k cíli nevedou, doplňuje mapu, která by měla být vodítkem pro další hledající. Zapamatovaná chyba zaručí, že nedojde k jejímu opakování – zapamatovaná chyba vlastně samu sebe anihiluje. Pokud takovou zkušenost přijmeme, přestává pro nás být chyba záležitostí výhradně špatnou – stává se nástrojem rozumného.

Životodárným chybám v provozu komunistického totalitního systému vděčí mnozí za to, že je tento systém nedokázal úplně zdeptat a rozdrtit. Díky tomu, že někteří jeho hybatelé byli intelektuálně omezení, chamtiví a úplatní, utvářely se v systému trhliny, kterými mohli proklouznout do života i někteří z těch, kterým si systém osoboval veškeré životní šance odepřít. Kterým vyměřil a určil úlohu otroků a nevolníků naprosto nedomyšlené komunistické utopie.

Sociální parametry, kterými mne život při mém uvádění do světa vybavil, mou životní roli předurčily dost napevno. Od křestního listu až po kádrový posudek doprovázela mé materiály dlouhá řádka minusů. V biologickém rodokmenu, v genomu jedince se někdy vyskytne mutace (což vlastně není nic jiného než chyba), která se v daném prostředí projeví jako selekční výhoda – podporující rozvoj jedince. V sociální oblasti by se takovým selekčně zvýhodňujícím faktorem mohla stát třeba ženitba. Kdyby se bylo nějakým nedopatřením stalo, že by kádrově naprosto nevhodný a v podstatě nulovým koeficientem společenského růstu označený mužský jedinec padl do oka kádrově prvotřídní soudružce slečně s mimořádně vysokým koeficientem předpokládaného sociálního růstu, mohlo by dojít k režimové mesalianci, která by vedla k subjektivnímu překonání onoho objektivního kádrového předurčení. S chybou tohoto druhu systém nepočítal – a když k ní přece došlo, byla řešena ad hoc, po uvážení společenské váhy všech zúčastněných činitelů.

V mém případě se žádná soudružka princezna, ochotná se do mne zamilovat, nevyskytla. Kružnice, po nichž se dráhy soudružek princezen pohybovaly, se s drahami, které opisovaly dráhy moje, nikdy neprotnuly. V souladu s počtem pravděpodobnosti. Několik chyb, které měly výrazně pozitivní důsledky na mou životní dráhu, se však v systému vyskytlo. V rozporu s pravidly se našla v systému trhlina, kterou jsem pronikl do lavic střední školy, kde jsem bezohledně zaujal místo náležející anonymnímu jedinci kádrově podstatně lépe vybavenému. Můj cynismus šel tak daleko, že jsem v té škole dokonce maturoval. Jiná chyba systému mi umožnila vetřít se na vysoké učení pražské, když jsem zneužil okolnosti, že studenti matematiky byli kádrováni jen nedbale. Několikrát už málem došlo k mému odhalení – příslušní soudruzi však nikdy nebyli dost důslední, což mi umožnilo jejich bdělosti vyklouznout. Mohl bych uvést ještě další systémové chyby, které mi umožnily přežít. Chyby obvykle kořenící v nedůslednostech systému, kdy osobní zájmy mocných převážily zájmy takzvaně systémové. Myslím, že to platí, třebaže v jiné míře, i pro dnešní systém reálné demokracie; lidé se totiž příliš nemění. Doufejme, že i jeho chyby jsou někdy životodárné.

Evropsky významný objev vojenské vědy, jehož důležitost podtrhuje zejména probíhající sjednocování armád států EU: Povel Čelem vzad! je ekvivalentní povelu Zadkem vpřed!

Revoluční obrat ve strategii odchodu do důchodu znamená návrh, aby učitelé nezískávali nárok na důchod podle počtu odučených let, ale podle množství naučených poznatků. Kdo nenaučil své žáky předepsanému množství látky, nárok na důchod nezískává, byť by i odučil libovolně mnoho let. Odbory hrozí generální stávkou: návrh se podle nich rovná zrušení nároku na důchod pro učitele vůbec.

Lékařský výzkum vědecky potvrzuje, co někteří jedinci nejen z řad zdravotníků už dávno tušili – zvýšené hodnoty celé řady fyziologických ukazatelů jako jsou krevní tlak, puls, glykémie, hladina adrenalinu v krvi a index rizika kardiálního selhání jsou v přímé souvislosti s délkou sukní sesterských uniforem. Zadán grantový projekt s cílem propočítat, kolik tun aspirinu lze ušetřit prodloužením spodní části sesterského oděvu o daný počet centimetrů. Metoda řešení: cost-benefit analysis.

Může se to zdát trochu překvapivé, ale ve stojatých vodách se nejlépe leží.

Trvat na svých názorech je zásadové. Rozhodovat se o tom, co je můj názor, s přihlédnutím k názoru jiných, je praktické.

Bez plev nebylo by zrní. Pleva poskytuje zrnu ochranu až do doby jeho dozrání.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký byla trojice mužských průměrné výšky, průměrné hmotnosti a průměrné ostrosti zraku.

Kontrola v pohostinstvích prokázala, co někteří výčepní dodnes nepochopili – že totiž půllitr neznamená půl sklenice.

Moderní srovnávací historiografie prokázala, že praotec Čech, vystupiv na horu Říp, našel tam oghamským písmem (Ogham script) vyškrábaný mladokeltský nápis Bed and Breakfest (B+B) a vedle něho starogermánským runovým písmem napsaný text Zimmer frei. K těmto nápisům prokazatelně připojil praslovanskými obrázkovými hieroglyfy Host do domu, hůl do ruky – což se později stalo základem báje o slovanské pohostinnosti.

Nová astronomická záhada: S vychladnutím Slunce a Země vyhasnou také kotle pekelné, ve kterých se tepelně upravují pozemští hříšníci?

V zasvěcených a dobře informovaných kruzích se proslýchá, že jeden z parlamentních výborů připravuje návrh zákona, podle něhož by čeští poslanci v případě, že občané přestanou bojkotovat volby, za odměnu pro ně po každých volbách několik sněmovních křesel zrušili.

Ekonomické teorie dospěly už před časem k názoru, že národnímu hospodářství škodí přehřátí ekonomiky, stejně jako její podchlazení. V analogii s tím dospěla Česká akademie věd k názoru, že je nebezpečné také intelektuální přehřátí české vědy. V souvislosti s tím byla také konečně pochopena pozitivní společenská úloha pitomosti a pitomců – spočívá v tom, že pitomci ochlazují horečnatý stav vznikající přemírou nápadů ke stavu žádoucí vlažnosti. Souvislost s principem mírného pokroku v mezích zákona je čistě náhodná.

Společenskovědní výzkum nade vši možnou pochybnost prokázal, že úsloví To ti nedaruju…! vzniklo v době, kdy ještě klasické vzdělání zaručovalo znalost pojmu danajský dar.

Konečně bylo zjištěno, proč dosahuje ministerstvo dopravy soustavně už řadu lat podprůměrných výkonů! Není divu – mezi přednosty odborů uvádějí personalisté Jaroslava Hlemýždě a mezi ministerskými rady doktora Václava Želvu a Ing. Vincence Pomalého. Seznam naopak neuvádí žádného Holuba, natož pak poštovního, ani jednoho Rychlíka a žádného Sviště. Výsledky prověrky už se promítly do pravidel konkurzního řízení – přednostně jsou hledáni uchazeči se jmény Spěšný, Chvátal, Pospíchalová, Pádivý, Pírko a Nelenil. Do ministerského křesla usedne ing. Blesk, a to bez ohledu na stranickou příslušnost.

Knihkupecká nabídka duchovní literatury: Starý zákon, nové vydání; Nový zákon, tisk ze staré sazby.

Ze společenské rubriky: Nejvyšší společenské kruhy jsou samý manželský trojúhelník.

Z policejní zprávy: Pokladna vyloupena – stopy žádné, pachatel je odnesl s sebou.

Oprava protokolu: Manželskou hádku nevyvolalo nadměrné požití alkoholu, ale nerozvážné požití večeře.

Bylo potvrzeno, že politici zdůrazňují, že stát - to je lid především tehdy, jde-li o to, kdo zaplatí státní dluh.

Ke státnímu bankrotu došlo, protože lid si žil – prostřednictvím svých zástupců – na příliš vysoké noze.

Ze zpráv NASA: Bohudík jsme zjistili, že na Marsu byla kdysi voda. Bohužel jsme také zjistili, že na Marsu už teď není voda, ani nic jiného k pití.

Byla odhalena příčina zpomalování rotace Země kolem její osy: za všechno může pokles mezinárodního napětí.

V parlamentu odhlasován překvapivou většinou zákon deklarující právo na omyl. Shoda jde napříč všemi politickými stranami. Důsledek: připomínat politikům jejich názory, vyslovené v minulosti, je trestné a postižitelné podle zákona o šíření poplašných zpráv.

Důsledná profesionalizace armády učinila aktuální rovněž otázku statutu Armády spásy. Jako nejpřijatelnější se jeví návrh jejího začlenění do Ženských pomocných sborů nebo do Útvaru vrchního kaplana.

Právnická věda se konečně odhodlala přikročit k řešení jednoho z klíčových problémů vězeňství – totiž jak se vyrovnat s problémem, že odsouzenec na doživotí je zároveň zavřen na dobu neurčitou, což je v životě na svobodě považováno za sociálně výhodnější nežli smlouva na dobu určitou. Současně s tím má být řešen problém, jak může odsouzený na doživotí využít výsledky své převýchovy (když zůstává trvale zavřený).

Slibných výsledků dosahuje úsilí českých šlechtitelů. Snaha vypěstovat třešně velikosti jablek sice doposud nebyla korunována úspěchem, inverzní proces však už úspěšně dokončen byl – jablka velikosti třešně se objeví na našem trhu už v příštím roce.

Zatímco tradiční postup pěstování volů se neobešel bez jistého chirurgického zákroku, který už řadu let ostře kritizují ochránci zvířat, nová zootechnická metoda pěstuje voly už od stavu telat metodou zcela nekrvavou a bezbolestnou. V této záležitosti se opět ukázala důležitost mezioborové spolupráce a výměny zkušeností – u biologického druhu Homo sapiens se tak totiž činí už od nepaměti.

Výsledkem usilovného pedagogického zkoumání je zjištění, že za hlavní příčinu studijních neúspěchů je třeba považovat značnou neshodu v názoru na to, čemu by se měli učit – mezi žáky a jejich pedagogy. Zatímco studenti se domnívají, že učitelé po nich požadují, aby se učili tomu, čemu oni sami rozumějí, trvají studující na tom, aby předmětem výuky bylo především učivo, které stačí pochopit oni. Zajímavé je, že obě strany sporu se shodují v tom, že učit i vyučovat by se mělo především tomu, co je k něčemu. Tento názor ovšem uplatnit nelze, protože to je právě to, co nikdo neví. Ani ministerstvo školství a toho ostatního ne.

Dopad státního dluhu pro občanskou společnost je všeobecně známý – jde o standardní situaci ve všech státech světa. Ekonomické teorie se už nějakou dobu zabývají úvahou, co by se stalo, kdyby stát nečekaně zbohatl. Už první výsledky tohoto zkoumání naznačují, že by zřejmě došlo ke všeobecné katastrofě. Tím bylo – mimo původní záměr – prokázáno, proč je užitečné, aby státy řídili v jejich vládách lidé očividně neschopní řídit ani rezavý bicykl. Díky své neschopnosti jsou totiž tyto vlády ventilem spolehlivě bránícím zbohatnutí zemí jejich řízení svěřených – a tedy i katastrofě, která by nevyhnutelně následovala.

Antropologové zjistili, že společenství lidí nedávno objeveného kmene v zapadlém údolí Nové Guineje soudí své obviněné s využitím rozhodovacího mechanismu vinen – nevinen, opírajícího se o postup, kdy soudce nechává obžalovaného vybrat si tu z jeho sevřené dlaně, ve které má (ten soudce) bílý kamínek. Uhádne-li, je (ten obžalovaný) propuštěn jako nevinný. Vybere-li si červený kamínek v nesprávné dlani, je shledán vinným. Dlouhodobě prováděná statistika dokazuje, že procento úspěšnosti je při takovém soudnictví srovnatelné s úspěšností soudních systémů zemí, které samy sebe označují jako civilizované. Rozdíl je pouze v mnohonásobně lacinějším provozu takového soudnictví.

Statistický rozbor ukázal, že pravidlo Jak si kdo ustele, tak si lehne rozhodně neplatí s naprostou jistotou. Bylo prokázáno, že existují četné výjimky, kdy si lidé ustlali a do jimi ustlaného si lehli lidé úplně cizí.

Zkušenost ukazuje, že nestrannost může být narušena přítomností postranních úmyslů.

Hloubková analýza občanské psychologie prokázala, že případné politické preference občanů nejsou určovány jejich chutí, ale naopak nechutí (vůči politickým stranám a jejich programům). Jedná se o jeden z přesvědčivých příkladů tzv. negativní selekce. Občan si mezi politickými stranami nevybírá tu, která je mu nejvíce po chuti, ale zavrhuje ty, které ho nejvíce znechucují – a případně volí tu, která se mu jeví být nejméně nechutná. Občanská většina, která nevolí vůbec, dává tím najevo, že její znechucení je absolutní.

Meteorologové oznamují, že první jarní den je jím pouze na nečisto; skutečným prvním jarním dnem je teprve některý ze dnů následujících, k jehož stanovení dojde na první jarní poradě odborového svazu meteorologů, jejíž hlavní náplní budou kuličky v důlku.

Prognostický ústav Akademie alternativních věd dospěl k poznání, že kdyby došlo nějakým způsobem (jehož mechanismus není naštěstí znám) ke zničení všech počítačů našeho světa, byl by tím zničen i tento svět. Kdyby bylo ovšem k vynalezení počítače v minulém století vůbec nedošlo, svět by šel dál svou cestou, jenom poněkud odlišnou od té, kterou šel. Z toho byl vyvozen závěr, že zatímco revoluce činí vývoj nevratným, evoluce možnost nápravy zachovává.

Přesvědčivé potvrzení platnosti lidové pranostiky V únoru musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout: Opravdu po vrznutí zmrznul.

Soudně bylo rozhodnuto, že politické převlékání kabátů není ničím odsouzeníhodným. Jedná se prostě o lidskou variantu animálního mimikry, umožňující živým tvorům optimální ukrytí a tím i ochranu před predátory. Bylo shledáno, že není důvod, proč by politikům mělo být odpíráno něco, nač má své biologické právo například kdejaký chameleón. Tímto ustanovením se zároveň přiznává politickým odpůrcům a protivníkům statut predátora. Každý politik je ovšem, jak známo, protivníkem jiných politiků. Shrnuto – politik je predátor s právem mimikry.

Nerozhodnut i nadále zůstává problém, může-li být neutuchající a nezastavitelné ženské mluvení považováno za realizaci zařízení typu perpetuum mobile. Doposud zůstává totiž nevyjasněno, je-li možno chápat ženskou potřebu neustále mluvit jako energetický zdroj nebo ji kategorizovat jako záležitost existující mimo fyzikální zákonitosti.

Obrat ve studiu paradentózy: pozornost stomatologů bádajících v této oblasti se soustřeďuje na skutečnost, že zubatá s kosou nikdy známky paradentózy nejevila a nejeví a usiluje o nalezení faktoru, za tento jev odpovědného.

Z člověčí ornitologie: Většina pěkných ptáčků prožije, bohužel, celý život mimo klec.

Nikomu jsem nikdy nic nevzala – hájí svou čest kukačka. Nikomu jsem nikdy nic nepodstrčila – vychloubá se straka.

Být kat v posledních okamžicích odsouzencova života s ním o samotě, masku na obličej by si nenasazoval.

Říkali o něm, že je legendou. Jeho však kupodivu pokaždé přitom napadalo, že legenda bývá umisťována obvykle pod čarou a psána písmem co nedrobnějším, petitem.

Když u toho teče krev, je to buď tragédie nebo jatka.

Strach je nejsilnější řetěz držící člověka u boudy tak zvaného slušného chování.

Člověka na vrcholu moci se už nikdo nahlas nezeptá, jakou cestou se na ten vrchol dostal. Takovou odvahu má jen hazardér, taková otázka je příliš riskantní.

Dobrý nápad nezapomíná na dopad.

V historickém ústavu ČAV, oddělení pro zvláštní studia ohlásilo archeologický nález, jehož analýza byla ihned zahájena. Názor na původ nálezu není jednotný. Zatímco jedni soudí, že by mohlo jít o nepovedenou loutku Škrholy, jiní zastávají názor, že se jedná o hadr na nádobí ze staroslovanské kuchyně, případně o starou vojenskou onuci. Odvážnou hypotézu vyslovil mladý, teprve padesátiletý doktorand; podle jeho ne zcela střízlivého odhadu by se mohlo jednat o artefakt v politologické literatuře opakovaně zmiňovaný, v praktickém životě však dosud nikde neobjevený – totiž o tzv. politickou čest. O výsledcích dalšího bádání vás budeme průběžně informovat.

Konečně došlo někomu i na nejvyšších místech správy státu, co lidé na nejnižších místech vědí už dávno – že totiž v oblasti zákonodárství neplatí Čím víc, tím líp. Čím víc zákonů vládní úředníci připraví a parlament odhlasuje, tím víc že se právo přiblíží spravedlnosti a tím účinněji že bude využito úsilí občanů ku prospěchu jejich a blahu země. Konečně to někomu z mocných došlo – Co není stravitelné, sotva může být potravou! Co se svým rozsahem vymyká možnostem lidského vnímání, nebude k užitku, ale jen na škodu.

Zneklidňující jsou zprávy, že v některých oblastech této země jeví vrabci (obecní, polní?) tendenci k vyhynutí. Jinak řečeno, houfy vrabců v sídlištích i jinde řidnou – zejména v Praze je prý tento jev nepřehlédnutelný. Vrabec, jak známo, je už řadu generací vrabčích i lidských věrným souputníkem lidské civilizace, živí se převážně jejími odpadky a mírně parazituje na okrajových lidských činnostech, kolem popelnic nebo na dvorcích mezi slepicemi. A jestliže tohoto našeho souputníka přestává civilizace bavit, není to varování, že by mohla přestat bavit i nás?

Nářek ekologů nad vymíráním biologických druhů způsobeným zásahy člověka do stávajících ekosystémů se může zdát kritikou vývoje jako takového. To by ovšem bylo počínání nedomyšlené. My lidé přírodní prostředí měníme – to je danost. Některým druhům to nevyhovuje, jiným naopak ano. Žádné uprázdněné místo trvale prázdným nezůstane. Vývoj jde cestou určovanou podmínkami a okolnostmi. Rozum nám velí kontrolovat, zdali nevytváříme svými zásahy do prostředí příznivé podmínky pro vývoj něčeho, co by nám mohlo později škodit. Ale držet se jako neměnného axiomu teze, že nesmíme dopustit zánik něčeho, co tady bylo a je dnes? Není třeba vracet se až do dob dinosaurů, abychom konstatovali, že vymírání druhů a jejich vytěsňování druhy jinými byla vždy záležitost standardní a běžná. Katastrofální by to bylo jen tehdy, kdyby místo kaprů v rybnících zaujaly piraně nebo místo slunéček sedmitečných hejna sarančat bez teček.

Ministra práce a sociálních věcí soustavně a dlouhodobě trápí problém klesajícího podílu osob v aktivním věku k počtu lidí ve věku důchodovém. Možná by se pan ministr měl zamyslit i nad jiným indexem – totiž nad podílem lidí vytvářejících hodnoty k počtu lidí tyto hodnoty evidujících, do kolonek formulářů je zapisujících a do pamětí počítačů ukládajících. Jde, samozřejmě, o lidi úřadující. Jestliže onen první index klesá znepokojivým tempem, klesá ten druhý tempem, nad nímž by se mělo ministerstvo práce znepokojovat ještě víc. Věk je totiž fyzikální faktor, se kterým toho žádný ministr moc nenadělá. Zato narůstající podíl úředníků v populaci je důkazem manažerské neschopnosti na nejvyšších místech – a mohl by se manifestovat tím, že bude ministerstvo práce přejmenováno na ministerstvo úřadování.

Vyškrábal jsem nepozorovaně z vyprázdněné už sklenice zbytek medu, jako diabetikovi mi přísně zapovězeného. Měl jsem pak nějakou dobu stejný pocit jako mužský, kterému se tajně podařilo prohýřit celou noc v hospodě s tou nejlepší špatnou pověstí.

Kdo je hoden mít na náměstí sochu? Jenom takový člověk, jehož lidské vlastnosti byly už spolehlivě zapomenuty a po kterém zbyla jenom legenda, bezkrevná a zbavená jakékoliv chuti i zápachu.

Novodobá vánoční: Nesem vám noviny televizní, kdo máš slabé nervy, radši zmizni …!

Známá feministka slečna Z.H. zažalovala u soudu za sexuální obtěžování vysokého vojenského činitele. Bližším šetřením bylo zjištěno, že obžalovaným je generál rakouské armády Laudon (který se k soudnímu jednání bez omluvy nedostavil). K deliktu došlo podle výpovědi žalující strany v době, kdy zmíněný vysoký důstojník jel přes vesnici; zvláštní znamení – měl bílou čepici a na celou náves vykřikoval, že nejradši má zrzavou – což byla prokazatelně barva vlasů žalující strany (bez použití chemického barvení).

Do redakce našeho deníku se dostavila slečna asi šestnáctiletá, představila se jako Sněhurka a požádala o otištění prohlášení, z něhož by bylo zřejmé, že je naprosto normální a nikdy neměla nic společného s žádným trpaslíkem, natož se sedmi najednou. Tuto pomluvu o ní šíří její někdejší spolužačka, o níž kdekdo ví, že by o ni pro její nevzhlednost ani trpaslík nezavadil.

Všechny utopické teorie o ideálním uspořádání věcí lidských (včetně nepovedeného komunistického experimentu) zkrachovaly na chybném výchozím axiomu – předpokládaly, že lidé si přejí být dobří. Lidé nechtějí být dobří – přejí si být těmi špatnými, kteří rozhodují o tom, co má být za dobré považováno.

Proto se politikům tak málo věří, protože pořád něco hlásají a někoho se snaží o něčem přesvědčovat. Kdyby nechali lidi na pokoji, ti by je tolerovali jako nutné zlo.

Rozdíl mezi subjektivním a objektivním? Den trvá 24 hodin; trvá ale v stejně dlouho v subjektivním vnímání dvacetiletého jako v subjektivním vnímání sedmdesátníka?

Na toho, kdo se chlubí, jiní si brousí zuby.

Lidé, které jsi donutil volat Hosana! bude snadnější přimět k volání Ukřižuj ho!

Právo je způsob, jak odsoudit toho, na němž bylo spácháno násilí, za to, že se odvážil násilníkovi jeho čin připomenout (třeba jenom pouhou svou existencí) – a způsobil mu újmu vyvoláním výčitek svědomí.

Kdo se nahlas raduje, probouzí ve svém okolí nevraživost a touhu příčinu oné radosti odstranit.

Žádná právní teorie ještě nevyvrátila hlubokou zakořeněnost prastaré zásady postihující vztah viny a trestu – Oko za oko, zub za zub. Stačí podívat se na bezzubost mezinárodní politiky v Kosovu.

FINIS