LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda Část 6, červen 2004

Vážený virtuální čtenáři,

tento časopis byl plánován jako autorský, tj. psaný jediným subjektem. Stalo se však, že tento subjekt byl požádán jiným subjektem, jeho přítelem a kolegou, zdali by k otištění nepřijal a do aktuálního čísla nezařadil jistý text, promptně dodaný k nahlédnutí. Onen první subjekt, doposud výhradní autor, zároveň jediný člen a tedy i předseda redakční rady, informoval druhý subjekt (otištění žádající), že tento časopis není veden v duchu žádných změkčilých demokratických zásad, ale naopak v duchu cenzury tuhé jako pendrek politicky uvědomělého příslušníka bezpečnosti reálně socialistického státu. Po této informaci druhý subjekt zbledl a zaťal zuby, od své žádosti však neodstoupil. Výsledkem tohoto redakčního jednání bylo propuštění textu, který bezprostředně následuje.

Samaritánství v biblickém a dnešním pojetí

Anony Mous, University of Past and Present, City of Everywhere, European Union, 30.4.2004

Biblické pojetí samaritánství vyplývá z Evangelia sv. Lukáše, kde nacházíme Podobenství o milosrdném Samaritánu. Stručné shrnutí tohoto Ježíšem vysloveného podobenství uvádí kazuistika 1.

Kazuistika 1 (biblická)

Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi lotry. Ti ho oloupili, zranili a polomrtvého nechali a odtamtud odešli. I přihodilo se, že cestou šel kněz. Spatřil ho, ale obešel ho. Podobně i levita přišel k tomuto místu, spatřil ho, ale obešel. Avšak jeden Samaritán, ubíraje se cestou, přišel k němu, a když ho spatřil, byl jat soucitem. I přistoupil k němu, nalil mu na rány oleje a vína a ovázal je. Vložil ho na svého soumara a dopravil do hospody a postaral se o něj. Druhého dne vyňal dva denáry a dal je hospodskému se slovy: "Starej se oň! A co nadto vynaložíš, já Ti vynahradím na své zpáteční cestě."

Uběhla tisíciletí. Nový zákon se rozšířil po celém světě. Lidská společnost zaznamenala mohutný technický rozvoj. Miliony lidí buď položily vlastní život nebo pozabíjely miliony jiných lidí, aby všichni mohli šťastně žít v bratrství. Život na Zemi se změnil a změnil se i obsah pojmu samaritán. Jeho dnešní pojetí se odráží i v simulované kazuistice z jednoho křesťanského univerzitního města.

Kazuistika 2 (dnešní)

Čiperný důchodce je při přecházení silnice před branou nemocnice sražen na zebře automobilem, který vzápětí mizí v zatáčce. Důchodce zůstane ležet ve sněhu s otevřenými zlomeninami údů a žeber a s podlitinami v obličeji. Lidé na chodnících spěchají za svými termínovanými úkoly, aniž by si uvědomili, že muž v kaluži krve je zraněn a volá o pomoc.

Asi za čtvrt hodiny jde kolem sekundář interní kliniky doprovázený svým podřízeným docentem. Prokřehlý zraněný důchodce šeptá o sklenici vody a prosí o něco na ochranu před chladem a o pomoc, aby se mohl dobelhat na nedalekou traumatologickou kliniku.

Docent ihned začíná odebírat anamnézu a klade otázku "Proč jste nedával pozor?" Zraněný neodpovídá a navíc se ukáže, že u sebe nemá ani průkaz pojištěnce. Přesto docent vytáhne z kapsy mobil, volá dispečera své univerzitní nemocnice a žádá o sanitu. Dostane se mu poučení, že se má obrátit na RZS (Rychlou Záchrannou Službu), protože k úrazu došlo mimo areál nemocnice. Bohužel vybitá baterie v mobilu již další spojení nedovolí.

Sekundář mezitím vysvětluje zraněnému, že nesmí nic pít ani jíst a že se mu zanedlouho dostane kvalitního ošetření na specializované úrazové ambulanci, která je vzdálena jen pět minut cesty. Vodu nebo i teplý čaj mu tam hned po vyloučení nitrobřišního poranění podá ošetřovatelka, která to má ve své pracovní náplni. Na bledém zpoceném obličeji roztřeseného důchodce je vidět porozumění, když sekundář s omluvou konstatuje, že u sebe nemá nic, čím by mohl poranění sám ošetřit.

Docent pak důchodci objasní, že mu nemůže jen tak pro zahřátí půjčit svůj bílý plášť, protože fasuje pouze jednou za rok a že by svému šéfovi těžko dokázal zdůvodnit, proč si jako internista plášť zakrvácel při ošetřování pacienta, který vlastně spadá do péče jiného oboru. Kromě toho by se pak jako docent nemohl před vlastními pacienty ani před studenty pohybovat v důstojném oblečení.

Blížící se 14. hodina bohužel nutí oba lékaře předat zraněného do péče mladému cyklistovi, který naštěstí projížděl okolo a prokázal se legitimací o absolvování Kurzu předlékařské první pomoci. Přesně ve 14,00 h totiž začíná na ředitelství nemocnice primářská schůze a sekundář i docent musejí do té doby předat svému primáři své pracovní výkazy za minulý měsíc.

Sekundář i docent mizí v davu. Cyklista si mezitím sundal svoji bundu a svetr a zabalil do nich zraněného, kterého položil na břicho tak, že mohl zvlhčit svůj suchý jazyk bílým sněhem. Chtěl ho po chodníku dotáhnout do restaurace vzdálené asi 30 metrů. V tom okamžiku ale vyběhl z lékárny na druhé straně ulice lékárník a volal, že sanita je již na cestě. Telefonoval pro ni vlastně hned, když se nehoda stala, ale nemohl přijít, protože musel urychleně předat výsledky právě ukončené inventury zástupcům SÚKLu a NKÚ, kteří nemohli čekat.

Když se na rohu ulice objevila sanita s vyjící sirénou a blikajícími modrými světly, všichni si s úlevou oddechli.

Ještě před dojezdem sanity se ale ke zraněnému poklusem vrátil sekundář z interny, tentokrát i s primářem. Do sněhu před pacientovu hlavu primář ohleduplně položil tiskopis na dřevěné podložce; pak do pravé ruky pacienta vtiskl svoji pozlacenou propisku, jemně ve svých dlaních fixoval jeho zlomené pravé předloktí a procítěně řekl: "Mohl byste mi prosím podepsat, že jsme Vás poučili o Vašem zdravotním stavu a že souhlasíte s léčbou v našem zdravotnickém zařízení?"

Jemné skřípění brzd sanity přinášelo další naději, že se zraněnému dostane profesionálního ošetření včas. Ze sanity vyskočil muž v červeném oděvu a hlaholil zvučnou češtinou: "Opilci patří na záchytku!” Druhý červený záchranář mezitím chladnokrevně připravoval samozdvižná nosítka a z jeho úst tlumeně vycházelo něco jako by ceděno mezi zuby s arabským přízvukem: "Kvulife-ťakumzas-nes-tihnuveč-eři" . Důchodce byl připoután k nosítkům a chtěl něco říci. Ale ještě dříve než vyřkl otázku, dostal odpověď: "Ležte klidně a nerušte pořád, nejste jediný, kdo potřebuje pomoc”.

Policie dorazila na místo nehody teprve po odjezdu sanity. Jediným, kdo tam zůstal, byl cyklista - bez bundy a bez svetru; na jeho kole mezitím odjel neznámý spoluobčan. Velícímu důstojníkovi nezbylo než cyklistu poučit o povinnosti řidiče zabezpečit dopravní prostředek před odcizením, a s politováním zdůraznit, že v daném případě nebyla tato povinnost splněna a že tudíž jako účastník provozu na pozemních komunikacích nemůže od nikoho očekávat žádnou náhradu.

Tající sníh stihl s sebou odnést všechny stopy i krev, takže na policií pořízené fotodokumentaci nebylo možno rozpoznat nic, co by svědčilo o nějaké výjimečné události.

Jen malý andělíček strážníček, který po celou dobu (nikým nepozorován) s potutelným úsměvem držel zraněného důchodce za ruku, si všiml nápadného rozdílu mezi sebevědomými tvářemi zdravotníků i policistů a užaslým pohledem Pastýře, který s Výšin shlížel na své lidské ovečky.

Literatura

  1. Lukáš: Svaté evangelium Ježíše Krista. In: Nový zákon. Sýkorův překlad v revizi Hejčlově k tisku upravil, rozčlenil, úvody a poznámkami opatřil Dr. Rudolf Col. Velehrad, nakladatelství dobré knihy v Olomouci, Olomouc, 1947: p. 186-187.

Jak jsem se nestal vzorným vojákem

Už dlouho se nezajímám o záležitosti povahy vojenské, záležitosti vyvedené v barvě khaki, záležitosti zbraní bodných a sečných, palných nástrojů všech kalibrů používaných na zemi, ve vodě i ve vzduchu. Mé uši odvykly povelům, s výjimkou těch, jimiž mne má žena vyzývá k nástupu na oběd, případně k večeři. Mou jedinou pravidelně navlékanou uniformou je pyžamo. Listování zelenými vojenskými příručkami, v nichž se občas blýskla literární perla upozorňující, že koně jest do vozu zapřahati ve směru jízdy, jsem už dávno vystřídal četbou antimilitaristických knih Jaroslava Haška, pojednávajících o vojenské kariéře jistého pražského infanteristy Josefa Švejka.

Omluvou mi budiž skutečnost, že už před téměř dvěma desítkami let mi tehdejší okresní vojenská správa vydala doklad o mé budoucí vojenské nezpůsobilosti z důvodů věku (a možná i něčeho jiného, což pro jistotu na onu listinu nevepsali).

Nebýval jsem však vždycky takový.

Mezi osmým a desátým rokem mého života se má mysl obírala záležitostmi militaristické povahy poměrně často. Mými nejmilejšími hračkami bývaly luky a šípy – a když mi jednou jistý vysloužilý voják dočasně zaměstnaný ve službách mého otce, jednoho nedělního odpoledně vysoustružil dřevěnou kopii vojenského revolveru, postoupil jsem díky významnému zlepšení své osobní palebné síly z hodnosti poručíka do šarže plukovnické. Nás totiž bývalo na návsi kluků poměrně málo, což hodnostní postupy dost usnadňovalo. Pamatuji-li se dobře, dotáhl jsem to pak až na generála; vyšší šarže jsem dosáhnout nemohl, protože jsem tehdy žádnou takovou neznal.

Říká se, že inter arma silent Musae, že Múzám bitevní vřava nesvědčí. Podle mé osobní zkušenosti to platí taky obráceně – propadnou-li generálové knížkám a jejich četbě, vojenská strategie tím trpí. Od časů puberty má vazba k vojenství ochládala, až vystydla úplně. V mých školních barvičkách zelená zůstávala nejméně opotřebovanou.

Standardní čas vojenské prezenční služby jsem trávil pobytem na univerzitě. Tam mne po čtyři roky každý pátek navlékali do zeleného a nutili mne nazpaměť se učit slova jako kanón, letadlo, nabíjet, mířit, sestřelovat, dálkoměr, radar, plná polní – a taky Čelem vzad, Vpravo vbok, Na rámě zbraň, a podobně. Nejvíc jsem si oblíbil povel Pohov! Volno! Jenomže v akademickém prostředí se khaki barva přílišnému respektu nikdy netěšila, dokonce ani mezi barvoslepými ne. A tak se mi během těch čtyř let, kdy na mé výchově udatně pracovala vojenská katedra, na mou někdejší přítulnost k věcem vojenským navázat nepodařilo. Protože mne základní vojenská služba (ve zkrácené půlroční verzi) neminula, dostalo se mi poslední příležitosti něco pro rehabilitaci svého vojenství udělat. Jelikož tohle období bylo zároveň dobou vyhlašování, uzavírání a plnění závazků všeho druhu, využil jsem toho a zavázal se, že se stanu vzorným vojákem. Za to býval odznak vyvedený v několikabarevném smaltu, nošený na levé straně hrudního koše.

Moje služba v palebném postavení protiletadlové baterie (ty zbraně už jsou ve sběrných surovinách, takže snad nepodléhají dalšímu utajení) uprostřed lesů, vod a strání probíhala vcelku klidně. Snad až moc klidně – což mi pochopitelně bránilo vykonat nějaký hrdinský vojenský čin – například zajetí narušitele nebo špiona, případně převedení potenciálního zběha na správnou víru. O sestřelení nepřátelského letounu jsem neuvažoval, protože to se nedá řešit jako akce iniciativního jednotlivce – na tom se musí dohodnout větší parta. Navíc jsem si nebyl jist, zdali bych poznal, která letadla je povoleno sestřelovat a která jsou naopak hájená; doba byla složitá a naši nepřátelé se čas od času nečekaně měnili. Třeba Albánie nebo Čína. Když tak o tom uvažuji, možná to byla právě dialektická složitost mezinárodní situace, která zabránila, abych svůj odznak vzorného vojáka dostal. A jak tak karta ukazuje, už ho asi ani od ministerstva obrany čekat nemohu.

Nízké dávky

Jisté okolnosti přivedly mne k tomu, že jsem pročetl něco homeopatických příruček, abych posunul obzor svého vzdělání o slepičí krok dál. Ty okolnosti byly vcelku ctihodné – jednalo se o možnost standardního testování účinku jistého přípravku, jehož dodavatelé byli ochotni nechat podstoupit svůj produkt zkoušce obvyklé při testování léků alopatických. Kromě informace o strategii homeopatické léčby, o jejím historickém vývoji a některých dalších věcech uvízla mi v paměti také věta, konstatující, že jednou z jejích velkých předností je skutečnost, že nemůže mít vedlejší účinky. Na rozdíl od většiny alopatických léků, produktů chemických syntéz, kdy je třeba případné nežádoucí účinky zcela samozřejmě sledovat a registrovat, konstatují homeopati jako samozřejmost, že jejich léky žádné vedlejší, nežádoucí účinky mít nemohou – protože podávané léky obsahují látku, jejíž účinnost se předpokládá, v koncentraci zanedbatelně nízké. Vysoké ředění zaručuje totiž přítomnost pouhých několika molekul látky v podávané dávce léku.

Dodnes mi to vrtá hlavou – tenhle způsob homeopatického uvažování. Při dané mizivé koncentraci látky, o jejíž případný účinek homeopatovi jde, jsou nežádoucí účinky vyloučeny. Při stejné koncentraci není však vyloučen účinek žádoucí! Účinek, který by léčil a vyléčil! Ten se naopak dokonce očekává!

Možná je to mým životním skeptickým založením, ale právě tento způsob uvažování budí v mé mysli podezření. Zkušenost mne naučila očekávat, že v životě to bývá podle pravidla něco za něco. Není kouře bez ohně. Nejnižší mincí, kterou se za účinek léku platí, bývá alespoň jeho odpuzující hořkost. Ale samý med?

Součástí homeopatického teoretizování je představa, že kromě chemického účinku podávaných látek na fyziologické procesy probíhající v lidském organismu existuje ještě nějaký jiný mechanismus, jehož fyzická podstata dosud prokázána není, a který se dovolává působení informačního. Je to trochu podezřelé, protože každá informace musí mít svého fyzického nositele – podobně jako nositeli e-mailů nejsou žádní andělíčci v pošťáckých uniformách podle poslední nebeské módy.

Naše uvažování souvisí se základní představou o vztahu mezi dávkou a účinkem podávané látky. Farmakodynamika v prvním přiblížení předpokládá, že účinek látky roste úměrně její dávce. Tato představa se obvykle omezuje jenom na jistý interval dávek; po jeho překročení může narůstat toxicita skokem. Tuto hranici je třeba pro každý lék pečlivě hledat, zpravidla v pokusech na laboratorních zvířatech. Mimo hranici lineární závislosti účinku na dávce poměrně často nabývá tato závislost logaritmického charakteru, kdy účinek roste se zvyšující se dávkou pomaleji než by předpokládala lineární závislost. Homeopatická představa se však pohybuje mimo rámec takového uvažování.

Je známo, že účinek léčebných postupů může být někdy výrazně podepřen tím, co se ve výzkumných studiích označuje jako placebo efekt. Ten se vysvětluje schopností léčeného jedince nechat svou vůli ovlivňovat samotným faktem, že je léčen – a reagovat příznivě na léčbu také díky tomu, že v možnost být vyléčen věří. Oba tyto možné efekty od sebe oddělit nelze bez toho, že bude měření efektu organizováno jako kontrolovaný pokus zahrnující také skupinu jedinců, jejichž terapie aplikuje pouze placebo. Rozhodovat o případném účinku homeopatických přípravků bez kontroly placebem ve srovnávacím pokusu kvalifikovaně nelze. Stejně jako se nedá bez něho kompetentně posuzovat případný účinek třeba modlitby; o takových pokusech jsem už četl, a nebyla to četba bez zajímavosti. Rozhodně je však třeba podobné studie kriticky hodnotit, pečlivě sledovat, zdali kontrole neuniká nějaký faktor pro měření případného účinku podstatný. Stejně jako sledovat nezávislost takových studií, která by měla prokazovat, že do jejich provedení nepronikl nějaký druh zaujatosti. Případný účinek nízkých dávek sledovat lze – ovšem za použití velkých souborů probandů.

Dobré úmysly, dobrá vůle – a příznivé okolnosti

Ne že bych programová prohlášení kohokoliv o čemkoliv nějak horlivě pročítal – přece jenom však se cítím oprávněn konstatovat, že jsem se nikdy nesetkal s tím, že by takové prohlášení obsahovalo dodatek, v němž se zdůrazňují ty nejlepší autorské úmysly a jeho dobrá vůle, úspěšná realizace programu se však podmiňuje příznivými okolnostmi. Tohle je obecně známá a politickými stranami nezávisle na jejich zaměření všeobecně používaná strategie zdůvodňování, proč nebylo dosaženo vládních záměrů: úmysly jsme měli nejlepší, naši oponenti nám však házeli klacky pod nohy, takže to, že záměru nebylo dosaženo, padá samozřejmě výhradně na jejich hlavy.

Známá židovská anekdota vypravuje o panu Kohnovi, který na smrtelném loži diktuje notáři poslední vůli. Sto tisíc odkazuje budoucí vdově, po stotisících každému ze svých několika potomků, stejně štědrý je i k příbuzným z druhého kolena. Zapisující notář s uznáním konstatuje velkorysost pana Kohna i jeho zámožnost: “To jsem nevěděl, pane účetní, že jste na tom tak dobře!” Na to odpovídá diktující klient: “Já ty peníze samozřejmě nemám, ale ať všichni vidí, že jsem měl dobrou vůli!”

Ve vládních programech se dobrou vůlí tohoto druhu jen hemží. Nezávisle na tom, o jakou vládu jde. Problém je pokaždé v tom, že okolnosti nebývají natolik příznivé, aby se dobré úmysly mocných a vládnoucích mohly plně uplatnit. Občané by to měli chápat a uznávat – dobré vůle bylo přece dost. Za všechno mohou ty nešťastné okolnosti.

Problém nesouladu dobrých úmyslů a příznivých okolností je problémem po výtce manažerským. Suchá a střízlivá matematická teorie říká, že ti, kdo rozhodují, jak se má postupovat, aby se postoupilo dobře, jsou povinni zvážit výskyt všech možných okolností, včetně kvantity možnosti tohoto výskytu. Neuvažovat jenom o okolnostech příznivých. Takové počínání se podobá chování sázejícího do loterie, který uvažuje jenom o příznivých okolnostech, napovídajících mu, že je miláčkem Štěstěny, a hned poté, co vsadil, utíká si objednat prázdninový výlet na Havajské ostrovy. Který si nevšiml, že pravděpodobnost něco vyhrát je pouhá dvě procenta, zatímco pravděpodobnost nevyhrát nic představuje zbylých devadesát osm procent. A to ještě v těch dvou procentech představuje možná výhra pouhých pár desítek nebo set korun.

Dobrá vůle by nikdy neměla být obdivována a oceňována bez toho, že by se současně přihlédlo k okolnostem, za kterých má být naplňována skutkem. A politikům, na stole rozprostírajícím seznamy svých záměrů, bychom měli bez váhání klást otázky, jak to bude s jejich uskutečňováním v situaci, kdy nebudou okolnosti tak příznivé, jak oni očekávají. Když se na daních vybere míň a když se rozkrade víc než se předpokládá, když přijdou deště a s nimi záplavy, když naopak nenaprší a uschne. Když se zase vinou neschopných úředníků a právníků prohrají další miliardy v mezinárodních arbitrážích, když padnou další banky a přibudou nečekané účty.

Teorie rozhodování předpokládá, že bude v úvahu brána úplná škála možných nabídek prostředí, ve kterém se rozhoduje. Počítat s tím, že v roce nebude možno slibovat 365 svátků, přestože v principu by to možné bylo. Dní v kalendáři je na to dost. Kdo s tím nepočítá, není pro rozhodování kompetentní a mělo by mu být nabídnuto jiné živobytí.

Chtějí-li se politické strany zbavit své pochybné pověsti, neměly by na svých sekretariátech zaměstnávat ani tak specialisty na dobré úmysly; spíše by měly vyhledávat odborníky na možné nepříznivé okolnosti. Odborníky schopné připravovat scénáře pro případ nepřízně osudu. Pro případ, že záležitosti nebudou probíhat úplně hladce. Odborníky na zádrhely, podobně jako mívali v generálních štábech armád maršály pro případ, kdy se útočí a jiné pro případ ústupu ze slávy. Je totiž lepší připustit trochu pesimismu než dopustit, aby došlo ke katastrofálnímu zmatku z nepřipravenosti.

Spotřebujte do : Včera bylo pozdě

Všichni to známe – každý výrobce a prodejce potravin (i jiného zboží) jako ostříž hlídá, aby na pultu neleželo nic, na čem by bylo uvedeno datum spotřeby starší než je datum aktuálního dne, a pohotově činí potřebná opatření (včetně ohleduplného přepsání data). Máme záruční lhůty na všechno možné i nemožné – k čemuž přidávají svá vlastní zpřísnění předpisy Evropské unie. Ze slovníku českého jazyka se vyškrtávají slova jako dobře uleželý (tvarůžek), správně rozleželý (hovězí guláš), mírně zamřelá (zvěřina). Z kuchyně jsou vymycovány výrazy jako od včerejška, od rána, od neděle. Všechno musí být čerstvé jako novely parlamentních zákonů, odhlasovávané hned druhý den po odhlasování těch zákonů. V parlamentu si pokyny z Bruselu vzali k srdci dávno předtím než byly v Bruselu vysloveny. Lepší Češi vědí, co se patří.

Tahle snaha po čerstvosti má ve svých důsledcích neblahý vliv na mou tělesnou hmotnost. Mám ženu, která doplňuje obsah ledničky, jakmile nabude dojmu, že není dost plná. Ta lednička. A já pak, veden obavou, aby se nic nezkazilo, což znamená aby nic nepřekročilo datum doporučované spotřeby, pohotově co nejrychleji spotřebovávám, na což žena reaguje rychlým doplňováním spotřebovaného, čímž se roztáčí osudový kruh života odpovědného spotřebitele – tlouštíka. Marně žádám svou životní družku, aby ten kruh přeťala na straně nákupu; zastává totiž názor, že řada je na mně – přestanu-li konzumovat, ona že se přizpůsobí. Trochu to připomíná záhadu dřívějšího vzniku slepice nebo vejce.

Na rozdíl od trvanlivého mléka, různých salámů, sýrů a masových konzerv, kde je záruční doba výrobku více či méně čitelně vyznačena, údaje o zárukách konzumovatelnosti produktů lidského ducha na těchto chybí. Základní problém je už v tom, že jejich záruční doba neodvisí jenom od faktoru času. Jsou duchovní výtvory, které je zajímavé číst ještě po stovkách a třeba i tisících let – od Homéra, Aristotela a Herodota, přes Newtona, Leibnize a Shakespeara až po Čechova, Čapka a Nerudu – a jsou stovky a tisíce duchovních výtvorů na světlo světa politiky nejrůznějších stran přivedených včera, které se už dnes hodí jenom na roztopení vychladlého sporáku.

Bohužel je to tak. Existují výplody ducha, často v exkluzivním balení křídového papíru, barevných hlubotiskových obrázků a odvážné experimentální grafiky, jejichž záruční lhůta prošla dřív než vůbec byly vyhotoveny. Abych to formuloval přesněji – jejich záruky vůbec nastat nemohly, protože ručit nebylo za co. Kde nic není, jak známo, ani čert nebere – a kde nic není, nic se kazit nemůže.

Společným jmenovatelem všech takových nezkazitelných věcí je fráze. Suchá jako křížala, výživná jako sluncem vybělená kost. Žádná šťáva v ní není, což je také důvod, proč se nekazí. Na křídlech lehkomyslného větru poletuje, bez vůně a zápachu, pouhá forma bez obsahu. Věc neschopná nic poradit, o ničem poučit – přesto však usilující vzbudit zdání, že toho schopná je. Něco jako konzerva, připouštějící, že její obsah není k jídlu, přesto však se holedbající svou mimořádně dlouhou záruční lhůtou. Tvrdé suché kůrky vždycky déle vydrží zůstat samy sebou než měkký šťavnatý koláč.

Listopadové cesty bývají pokryty spadaným listím, někde šustícím prázdnotou vychladlého života, jinde tlejícím v poryvech podzimních plískanic. I v čase konce a rozkladu připraveným posloužit životu, který přijde po čase odpočinku při novém probuzení kořenů. Jakkoli by se mohlo zdát, že staré papíry, které po sobě zanechává lidská byrokracie, se podzimnímu listí podobají, není tomu tak. Pozůstatky frází jakéhokoliv druhu novému životu posloužit nemohou, nikdy už nic nepovzbudí. Nepočítáme-li recyklaci starého papíru na novou surovinu. Ta ovšem není recyklací myšlenek, jenom recyklací unavené celulózy. Zásadním problémem záručních lhůt frází je předstírání něčeho, co tady není, vzbuzování nadějí postavených na písku, které první déšť a vítr spláchnou k nicotě.

Můj mozek, spánkový nedožera

Základem poznání je schopnost člověka pozorovat. Všímat si světa kolem sebe, květů na stromech a vos na spadaných nahnilých hruškách, dívek v kratičkých sukýnkách i košatých matron, jaké se z oněch dívek dříve či později vyvinou, mikroorganismů v zorném poli mikroskopu i zvýšené spotřeby kapesníků v období těsně předjarním. Pozorování a všímavost jsou hlavními zdroji informace, bez níž se věda neobejde a poznání nepokročí.

Pozorování by však neměl člověk omezovat jenom na pozorování vnějšího světa. Měl by si všímat taky sebe sama. Někdy se tomu říká introspekce. Za tím ovšem není třeba hledat něco bůhvíjak vznešeného – tělo samo někdy dost důrazně upozorní, že nevšímavost k jeho potřebám by mohla vést k následkům poměrně neblahým. A nemám přitom na mysli jenom hlad a žízeň. Nedostatečné sebepozorování a přehlížení příznaků blížící se pohromy se někdy projeví výskytem potíží známých jako nemoc. Nemoc tak bývá konkrétním důsledkem nedostatečné pozornosti nemocí napadeného. Důsledkem přehlížení hromadících se kilogramů tělesné hmotnosti, dýchavičnosti, zvyšujícího se krevního tlaku, cholesterolu, kornatění tepen a dalších příznaků, jejichž seznam si každý může přečíst v nepřeberně mnoha příručkách zdravotnické osvěty.

I na mne došlo. Já sice tak úplně sebepozorování nezanedbal a nepřehlížel – jenomže důsledky jsem vyvozovat zapomněl. Jazyk si při jídle nepodvazoval, ani při pití sklenky nepočítal. Až se jednou ucho džbánu utrhlo, přestože jsem právě s ním pro vodu nešel. Anebo právě proto.

Doktoři to vznešeně nazvali cévní mozkovou příhodou – CMP. Když se do slovníku podíváte, na stejném řádku najdete název mrtvice. Ten už tak vznešeně nezní. Bohužel, změnou pojmenování se nemění podstata věci. Ani trošku.

Protože vleže na nemocniční posteli se člověk dost nudí, zbývá mu čas na přemýšlení. Taky na přemýšlení o tom, co na sobě pozoruje. A tohle mu obvykle vydrží dost dlouho potom, co ho z té nemocnice pustí domů; samozřejmě ne vyléčeného, protože mrtvice se vlastně vyléčit nedá. Jizva na mozku není jizva na palci.

Mému sebepozorování nemohlo uniknout, že mne přešla nespavost. Ne že bych touhle potíží předtím vysloveně trpěl, to ne. Jenom jsem někdy, bývalo to obvykle v cizích postelích, musel chvíli čekat než zaberu. Tohle byla vlastně snad jediná pozitivní věc s mou mrtvicí související. Jako skoro všechno, i tohle ovšem v přehnané verzi začalo mít charakter jistého obtěžování. Já, který dřív nedokázal ani v neděli ani o dovolené usnout ve dne po opulentním obědě, začal teď usínat pravidelně. A protože spánek je spíše než dvanácterníkem určován mozkem, usoudil jsem, že mrtvice vyvolala zvýšenou potřebu spánku.

Nenápadně jsem při svých hovorech s lékaři, se kterými se denně stýkám, zaváděl řeč na normu potřeby spánku. Je zajímavé, jak neúplné jsou poznatky lékařské vědy o tomhle tématu. Obvykle na mé dotazy na půl úst odpovídali, že taková potřeba je různá, že jsou známy případy lidí, kteří prospali půlku života a jiných, kteří vydrželi nespát celé týdny. A že zejména lidé, kteří se stali známými a slavnými svými životními výkony, objevy a vynálezy, spávali obvykle málo – asi čtyři hodiny denně. Na druhé straně, že prospat denně v průměru deset hodin není nic hrůzostrašného. A že kdo spí, jako by jedl – takže spaním se dá dokonce ušetřit, což jistě není k zahození.

Jak vidíte, lékaři výsledky mých sebepozorování zlehčili. Dokonce mi někteří z nich neomaleně naznačili, abych je neotravoval, protože jsou plně zaujati vlastními pozorováními a pozorování nikoho jiného nepotřebují. Když se mi prý chce spát, mám si jít lehnout a nedělat si násilí. Takhle že by si rozhodně počínali oni, být na mém místě. Řekl bych, že dnes předtím než po obědě usnu, budu chvilku přemýšlet o tom, proč pokračuje lékařské poznání pomaleji než by pokračovat mohlo.

Osudy příběhů

Patří k povaze těch, kteří usilují zachycovat životní příběhy lidí (včetně příběhů svých) na stránkách povídek, románů anebo třeba anekdot, pídit se po originalitě. Napsat, co ještě napsáno nebylo. Anebo alespoň napsat, co už napsáno bylo, jinak – z jiného úhlu příběh pozorovat, očima někoho jiného jej vidět. Nepřítelem těchto pisatelů je statistika – šedivá, nenápadná, nudná, protože nabízející ve velkém množství příběhy všední, obvyklé, otřelé jako laciná mince v kase zastavárníkově. To proto, že příběhy tak mnoha z nás se sobě v tak mnohém podobají.

Hledisko zajímavosti příběhů, připadající důležité jejich pisateli, nebývá shodné s hlediskem těch, kdo je prožívají. Sám jsem si to kdysi uvědomoval jako pacient v nemocnici – rozhodně jsem nebýval nadšený tím, když doktoři dávali najevo, že jsem pro ně zajímavý případ; raději bych byl dal přednost tomu být považován za případ banální, sotva hodný nějak zvláštního zájmu. Ono je to totiž tak, že zajímavost životních osudů jednoho bývá placena trápením a jinými závažnými komplikacemi druhého.

V tomto ohledu mi připadala velice výstižná anekdota, kterou vyprávěl Pavel Tigrid: Poslouchá pan Kohn mudrování historiků o tom, že dvacáté století bylo, se všemi svými válkami, politickými převraty a hospodářskými krizemi vlastně velikou dobou. Pokýval hlavou a povídá – doba to možná byla veliká; kdyby však bylo po mém, dal bych přednost nějaké menší.

Samostatným literárním žánrem jsou memoáry generálů, které sepisují nebo podle svého diktátu nechávají sepisovat v letech své penze. Bývají docela čtivé. Lidem vyhovuje možnost číst si pod teplou peřinou o tom, jak vojáci mrzli v blátivých zákopech, pod nepřátelskou palbou, mezi krysami a plní vší. Smrt zblízka je děsivá, smrt na dálku může vzrušovat.

Sepsaný příběh je něco jako konzerva. I ona má omezenou životnost – také příběh může vyčichnout a po letech chutnat omšele, neslaně nemastně. Prožíváme to každý den – televize i jiná média předkládané příběhy pořád přisolují a připepřují, zvyšují dávky koření, kterým je především krev. Lidská krev stříkající a vytékající z otevřených ran, lidské těla padající pod dávkami ze samopalů, napalmem hořící podobně jako kdysi živé pochodně k větší slávě římských císařů. Viděné a slyšené lidské utrpení nebolí. Působí jako droga taky potřebuje stále vyšší dávky, aby se jeho působení neotupovalo.

Každá doba si vybírá z příběhů jeden nebo několik, aby je vyzvedla na svých vlajkách, dala vytisknout do čítanek a citovala je v proslovech politiků. Už z toho, jaké příběhy jsou učiněny symboly, se dá měřit, jaká ta doba je. Karel Čapek dokazoval, že i docela obyčejný život má svou jedinečnost – a stojí za to, aby byl popsán a literárně zachycen. A taky v Bílé nemoci upozorňoval, že velikost se může zhroutit do úplně obyčejných rozměrů, sejme-li z ní pozlátko uniformy, vyznamenání a politických frází. Měl jsem příležitost setkat se v Irsku se známým dramatikem, autorem povídek i aforismů, Johnem Brendannem Keanem, nedávno zesnulým. V jedné své povídce se přimlouvá za to, aby se lidé neostýchali své vlastní životní příběhy zachycovat. Vzpomíná na lidi ze svého okolí, kteří odešli a jejich příběhy odešly s nimi, ačkoliv byly hodny zaznamenání. Taková sdělení mohou být zároveň sdílením – jestliže připomenou jiným, že nejsou se svým osudem osamocení, že jsou jedněmi z mnoha, přestože byl jejich příběh jedinečný, protože ho prožili právě oni.

Mnohokrát jsem přemýšlel o právu člověka svůj životní příběh předčasně ukončit. Ze strachu před budoucností, z nemoci, z bolesti, před trestem, z pocitu viny – anebo z pocitu malosti, z pocitu, že už nestojí za to žít. Myslím, že tohle právo člověk má. Jako každé jiné právo, i tohle je podmíněné – neměl by po sobě nechávat otevřené, nezaplacené účty. A na závěr: Nešťastná doba, která potřebuje mít příliš velké hrdiny.

Rizika ničím nekontrolovaná

Ve svých úvahách jsem nejednou zdůrazňoval, že mocnou logickou zbraní moderní experimentální metody je kontrola rizik doprovázejících pokus a schopných ovlivnit závěry z jeho výsledků vyvozené – samozřejmě nesprávným a proto nežádoucím směrem. Nástrojem této kontroly je test statistické významnosti – dnes uznávaný a respektovaný na celém světě, od výzkumných laboratoří na Aljašce až po univerzitní katedry v Austrálii.

Všeobecná rozšířenost statistického softwaru při hodnocení dat experimentálního výzkumu, spolu s jeho rutinním používáním ve všech experimentálních oborech, přináší s sebou (psychologicky vcelku pochopitelně) jisté zjednodušující chápání možností statistického testování. To, co v rutinních aplikacích uniká, je potřeba vnímat a chápat statistický test jako metodu matematickou, omezenou a omezující se na jistou abstraktní modelovou situaci.

To se týká i rizik statistickým testem kontrolovaných.

Uživatel statistického testu běžně ví, že jeho aplikovatelnost předpokládá jistý typ chování veličiny, jejíž případnou změnu v pokusných a kontrolních podmínkách sleduje. Jistý typ statistického chování této veličiny, čímž se rozumí, že sledovaná veličina se řídí určitým zákonem pravděpodobnostního rozdělení. Riziko neoprávněného zamítnutí nulové hypotézy je kontrolováno signifikancí, tj. pravděpodobností, že k tomuto nežádoucímu jevu dojde. Případně lze tuto kontrolu rozšířit na silofunkci testu, což je soustava pravděpodobností zamítnutí nulové hypotézy za předpokladu, že neznámá skutečnost se od tvrzení formulovaného nulovou hypotézou liší o jistou hodnotu; tato hodnota je argumentem při výpočtu oné pravděpodobnosti.

Podstatné je, že celá tato úvaha se odehrává v modelových podmínkách. Její oprávněnost je podmíněna platností podmínek model vymezujících. Ani o kousek dál. Za hranicemi tohoto vymezení by měl každý experimentátor číst, co bývalo psáno na okrajích starých map – Hic sunt leones. Jestliže podmínky vymezující model realitě nepadnou anebo padnou jí neúplně, což je prakticky vždy, neručí matematika ani matematik za nic. Nemůže ručit. A pokud je takové nepadnutí (non fitting) modelu zdrojem dalších rizik, zůstávají tato rizika mimo statistickou kontrolu.

Jedním z nejdůležitějších rizik tohoto druhu je neschopnost experimentátora zaručit znáhodnění, randomizaci při sestavování kontrolní skupiny. Zobecnění, které se z výsledků experimentu provádí, jde obvykle daleko za oprávnění jeho zobecnitelnosti. Jiným zdrojem rizik unikajících kontrole je už zmíněné nepadnutí pravděpodobnostního rozdělení sledované veličiny tomu, co o něm předpokládá model.

Jedním z hlavních směrů teoretického výzkumu v matematické statistice je hledání postupů, které by pomáhaly čelit zmíněným nebezpečím logického uklouznutí. Dnes už klasické jsou neparametrické metody snažící se zmírnit přísnost podmínek aplikability, použitelnosti statistických testů. Obecnějším přístupem je studium robusticity statistických metod s cílem navrhovat postupy odolné vůči nesplnění modelových předpokladů. Trochu se to podobá genetickému inženýrství šlechtícímu odrůdy odolné vůči rostlinným nákazám.

Přes všechny tyto potíže, nad nimiž si logika občas zoufá, není třeba propadat beznaději. Podobně jako přežívá člověk v prostředí plném životních rizik – od srážky s autobusem až po srážky s lidskou hloupostí – jsou i rizika vyvolaná přibližností našeho uvažování překonatelná opakováním studií daného typu. Počítaje v to i jejich možné modifikace – většina pokusů, které se po celém světě provádějí, nejsou zpravidla ničím jiným než modifikacemi toho, co už tady předtím bylo. Samozřejmě, že každý badatel touží po originalitě, po jejím uznání pro své výsledky. Jenomže i originalita musí mít své záruky – a ty jí může poskytnout jenom trpělivá prověrka spolehlivosti podepřená mnoha opakováními.

Hurá vpřed do středověku!

Je známo, že bez kompasu a dobré, aktualizované mapy se dá po cestě snadno zabloudit. Speciálním typem bloudění je pak takové putování, které dovede poutníka zpátky, odkud se před časem na cestu vydal. Zejména je v tomto ohledu riskantní cestování v prostředí postrádajícím dostatek pevných orientačních bodů, které by mu umožňovaly kontrolovat a ujišťovat se, že jeho představy o tom, kde se nachází, souhlasí s objektivním svědectvím o jeho pozici. Takovým prostředím je zejména rozlehlá pláň mořské hladiny, neustále se měnící pod vlivem mořských proudů a neúnavného větru. Pro se první mořeplavci skromně drželi v dohledu pobřeží, přece jenom spolehlivějšího než byly nekonečně vzdálené hvězdy.

Nebudu komentovat cesty, které úspěšně vykonali velcí cestovatelé jakými byli Marco Polo, Alexandr Makedonský nebo Kryštof Kolumbus. Ani oni občas nevěděli, kde vlastně jsou – nakonec však byli úspěšní. A to i přesto, že Kolumbus byl až do konce svých dnů přesvědčen, že doplul někam úplně jinam než kam se doopravdy dostal.

Putování řídící se jenom dobrými úmysly cestovatele se ocitá v bludném kruhu dost často. O jednom podává poměrně podrobné svědectví Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války. Jak je všeobecně známo, šlo tehdy o cestu podnikanou s úmyslem dojít do Českých Budějovic, která se pro podcenění orientačních zpětnovazebních bodů zadrhla mezi Putimí a Putimí.

Putování nemusí být vždy fyzickým přemisťováním poutníkova těla. Moderní člověk putuje třeba i v prostoru virtuálním, jehož cesty nejsou vroubeny stromy jako bývala dlouhá cesta ku Praze; ve virtuálním prostoru je všechno vyrobeno z informace – podobně jako byla perníková chaloupka postavena z perníku. Stejně se to má i s cestou za poznáním – i tu je možno absolvovat vsedě na židli. A právě o tuhle cestu mi teď jde.

Za jeden z klíčových momentů ve vývoji člověka se považuje doba, kdy si začal tento tvor uvědomovat své vydělení z přírody. Doba, kdy ho napadlo, že je sice její součástí, zároveň však se ocitá také vedle ní nebo i proti ní. Doba, kdy jeho strach přestal být pouhou pudovou záležitostí ve snaze přežít nebezpečí, hrozby predátorů i hrozby hladem. Doba, kdy strach vstoupil do života lidí jako faktor, kterému je třeba čelit systematicky, rituálně, institucionálně. A získat na pomoc proti němu spojence.

Spojencem se stali bohové – přírodní síly Slunce a jiných nebeských těles, v jejichž moci bylo vypínání a zapínání denního a nočního světla, jakož i slunovratů regulujících délku dne. Do života lidí vstoupila víra, postupně podpíraná ojedinělou empirickou zkušeností. Magie a zkušenost začaly určovat řád života lidí. Z nich bylo splétáno lano, kterého se člověk ve svém osamění přidržoval.

Trvalo mnoho tisíciletí než začal člověk obojí rozplétat. Než se mu podařilo krok za krokem na své cestě oddělovat od onoho propletence, který zřejmě už tehdy považoval za způsob poznání, racionální, kontrolovatelnou část. Její zásadní komponentou bylo uznání principu, že opakovatelnost a opakované pozorování daných souvislostí jsou základem, na kterém je možno poznání stavět bez toho, že by se muselo začínat pokaždé znovu s nástupem nových mýtů.

Repetitio est mater studiorum. Tohle není pouhé heslo holobradých studentíků. Je to základní princip, s nímž stojí a padá lidské poznání. Poskytuje metodu, návod jak daný stav poznání prohlubovat. Opakování ovšem stojí čas. A čas nelze mít bez toho, že bychom byli trpěliví. Nepřítelem poznání je chvat a spěch – jakkoli dějiny válek se zdají dosvědčovat opak. Tento spěch a tato netrpělivost jsou i v kořenech počínání nedočkavců, vydávajících se na cesty novodobých šamanství, bez kompasu opakování mávajících prapory rituálů, které tady byly provozovány už tak dávno, že některým krátkozrakým mohou připadat jako úplně nové. Konec konců, i móda našich prababiček někdy tak vystupuje ze starých truhel.

Národní divadlo a Sazka-aréna

Možná někomu připadne svatokrádežné – uvádět v jediné větě národní dramatický svatostánek vedle něčeho tak prozaického jako je sportovní stadion. Pokud jde o mne, jsem vůči svatokrádežím poměrně imunní – a tak mi uvažovat o této souvislosti nijak zvláštní nepřipadá.

Před sto dvaceti lety sbírali Češi korunku ke korunce, povzbuzováni představou výstavby monumentu, který by potvrzoval schopnost národa obstát v kolbišti evropských zemí také v dimenzi dramatického umění. Sbírali vlastně dvakrát – když jim při dostavbě divadla nečekaně shořelo.

Možná je v tom nějaký symbol – totiž že při premiéře provozu Sazka-arény nečekaně pohořelo na mistrovství světa 2004 české hokejové mužstvo. Hra je hra – první cenu může vyhrát jenom jeden a všichni ostatní musejí více či méně prohrát.

Národní divadlo bylo nakonec před oněmi sto dvaceti roky postaveno. Heslo Národ sobě bylo vepsáno i nad oponu a vstupní scénu. Když se nad tím trochu zamyslíme, jistě je pravda, že ne všichni z Čechů přispěli stejně ani relativně stejně a taky ne všichni za ty roky uměleckých projektů Národním divadlem nabízených stejně využívali. Odhadl bych, že většina našinců, kteří tu v průběhu oněch let žili, v Národním nikdy nebyla. Jako v zrcadle se v dějinách Národního divadla obráží český národní život. Osobní spory a názorové rozpory, hádky i tahanice mezi těmi, kteří zaplňují už několik generací stránky školních čítanek – tak třeba Jan Neruda kvůli nim do Národního údajně nikdy nevstoupil.

Sazka-arénu nepostavil národ sobě z vlasteneckých pohnutek. Dokonce ani ne z pohnutek sportovních nebo přímo hokejových. Tuhle stavbu nefinancovalo české vlastenectví, ale česká hloupost. Statistická negramotnost těch, kteří sázejí v kancelářích Sazky s vidinou vyhrát a s realitou prohrát. Ta vidina je podložena nepatrnými pravděpodobnostmi výher ve všech pořadích, ta realita vysokými pravděpodobnostmi proher. Konkrétní čísla jsou k nahlédnutí v kdejaké příručce elementární statistiky. Zdá se, že na negramotnosti jedněch dokáží jiní poměrně slušně vydělávat. Vůbec se zdají být lidské slabosti výživným zdrojem pro ty, kterým nevadí špinavé ruce ani špinavé peníze – prostituce, hazardní hry, drogy.

Na věci samozřejmě nic nemění ani skutečnost, že si Sazka jako podnik musela na stavbu něco miliard vypůjčit; ta půjčka se bohatě vrátí, protože sázka na lidskou hloupost je poměrně dobrá investice. Dokonce nezávisle na tom, že se vláda rozumně rozhodla za tuhle půjčku chudičkým obsahem státní pokladny neručit – za což nebyl ministerský předseda pozván na slavnostní zahájení. Cítím se povinen k tomu dodat, že podnik Sazka by měl pociťovat k českým vládám naopak hlubokou vděčnost – protože jedna z těchto vlád před lety propásla příležitost řetěz s dojnou krávu hazardu si ponechat ve vlastních rukou. Místo toho ji privatizovala. Za mizerných pár šupů (a možná malý úplatek vládním úředníkům).

Už při samotném zahájení své existence se nablýskaný štít Sazka-arény pokryl škraloupem ostudy, kdy nedokázala zabránit spekulativním prodejům vstupenek na jednotlivá utkání mistrovství světa. A taky přímým podvodům s výrobou falešných lístků – čímž se pověst Česka jako vysoce zkorumpované země jistě nevylepšila. Peníze vydobyté z lidské hlouposti (sázejících) tak pomohly roztočit kola podvodů, při nichž tekly pramínky do kapes dalších mazaných spekulantů, parazitujících na lidském nerozumu.

Při privatizačních čarováních začátkem devadesátých let se málem podařilo vedoucím českým politikům přihrát Národní divadlo do soukromých rukou. Možná by o jejich šikovnosti Jan Neruda napsal s chutí nedělní fejeton. Určitě by v něm byla taky zmínka o odbornosti tehdy zúčastněných politiků. Podstatné ovšem je, že z téhle ostudy s privatizací Národního divadla dokázali oni pánové bez ztráty květinky vybruslit.

Antropologie šamanství

Antropologie v integrálním anglosaském a zejména americkém pojetí studuje chování a jednání lidských skupin v nejrozmanitějších ohledech. Vedle projevů lidské racionality v užším slova smyslu si všímá i rituálů, které mají vztah k životním potřebám lidí jenom velmi zprostředkovaně, analyzuje potřeby člověka formovat si názor ve vztahu k možnosti věčného v kontrastu s jistotou dočasného, jak se tyto manifestují v náboženských projevech, ale také ve vnitřních postojích jedince.

Někdy se v této souvislosti mluví o potřebě věřit, o potřebě víry. Právě tahle potřeba je rovněž předmětem studia.

Antropologie se považuje za vědu. Činí tak s vědomím toho, že i duchovní potřeby člověka, jeho víru a náboženství, co jich zná svět, studuje v kontextu biologické podstaty člověka, jeho vývoje, jak jej dokládají paleoantropologické nálezy, ale také geologie, archeologie, molekulární biologie, srovnávací zoologie, genetika a dnes mnohdy i experiment.

To, že antropologie respektuje duchovní potřeby člověka, zejména potřebu víry, nikterak neznamená, že by jevy jako jsou zázraky, vnuknutí, osvícení, schopnost kvalifikovaně prorokovat a podobně činila svými nástroji. Rozhodně ně – takové jevy jsou pro ni předmětem studia – protože nepochybně existují, byť jenom v představách lidí, vědecky neověřitelně, jako inventář jejich potřeby věřit.

Koexistence, soužití vědy a víry je možné. Každá z nich plní v životě člověka a v životě lidských společenství jinou funkci. Zatímco věda usiluje postihnout zákonitosti objektivně existujícího nezávisle na vnímajících lidských subjektech, vyjádřitelné matematickými formulemi, počítačovými programy, grafy, tabulkami anebo alespoň symbolickými rovnicemi – vystupuje víra do popředí ve chvíli, kdy se věda nemá svými nástroji oč opřít. Nástroji jako jsou opakovaná nezávislá měření výskytu sledovaného jevu, umožňující verifikovat spekulativně formulované hypotézy prostřednictvím této empirické evidence zpevňující řetěz deduktivně-induktivního uvažování. Na rozdíl od víry, která nezná kategorii chyby, má věda do svého instrumentária chybu uvědoměle zakalkulovanou. A co je hlavní – vytvořila si mechanismus, jak v prostředí, které je možností chyb zamořeno, krok za krokem spolehlivost svých poznatků zpevňovat. Tohle krok za krokem není ovšem žádný lineární postup výhradně směrem ke hlubšímu poznání – připouští i kolísání a ustupování zpět, k novým výchozím bodům. Nicméně jsou tu záruky, že pravděpodobnost libovolně blízkého přiblížení se pravdě při dostatečně četném nezávislém opakování pokusů konverguje k jedné.

Z jistého hlediska nazíráno, všechny druhy šamanství, jimiž se dnes v našem světě zahlceném chvatem a povrchností jen hemží, nejsou ničím jiným než jistým druhem víry, případně i sektářství nebo náboženství. Alternativní metody, jakkoli se označují a pojmenovávají, nechápou poznání a poznávání jako cestu k pravdě, jako metodu postupných kroků logických i metrických, na jejichž horizontu je poznatek konstatovaný se změřitelným stupněm přibližnosti a rizikem omylu. K pravdě nikoli absolutní, ale pravdě dostatečně vysvětlující a především prakticky využitelné. Pro syntézu léku se změřitelným stupněm léčebného účinku, pro konstrukci raketového motoru s danou tažnou silou, pro stavbu výškového domu v seismicky aktivní zóně.

Šamanství končí formulací hypotézy, kterou se nepokouší verifikovat. V její platnost prostě věří; jde o geniální vnuknutí, v jehož službách stojí kněží a vyznavači. Je úplně jedno, že tuhle kategorizaci odmítají – v uvažovaném kontextu jimi jsou. Myslím, že antropologie by si při svém studiu oněch alternativních přístupů, často usilujících o získání predikátu vědecký, měla být vědoma, kde leží rozhodující cut-off mezi vědou a pavědou.

Slepice nebo vejce?

Filozofové všedního dne dobře znají tuhle otázku – Co bylo dřív, slepice nebo vejce? A dokážou si představit, jak asi bude probíhat diskuse pokoušející se o odpověď na ni, pokud k takové diskusi dojde. Diskuse o tom, že vejce je vlastně součástí slepice, takže otázka sama je formulována dost problematicky.

Uvažovanou otázku je však možno rozpoznat i v situacích, kde nejde ani o slepice ani o produkty jejich snášení.

Jednou z nich je diskuse vedená už několik let v záležitosti financování českých vysokých škol – mimořádně se vyhrotivší v poslední době. Paralelně s hlavním proudem kritiky způsobu udržování vysokých škol při životě, případně ve stavu živoření, a dožadující se bohatšího toku peněz do akademického životního prostoru, se ozývají i hlasy, poukazující na stávající neschopnost vysokých škol racionálně s poskytovanými dotacemi hospodařit a využívat je k povznesení škol na vyšší úroveň. Tyto hlasy poukazují na to, že české univerzity fungují v dané době a daném stavu jejich existence jako černé díry, schopné pohltit jakékoli finanční obnosy bez toho, že by na to odpověděly adekvátním zvýšením kvality svého výzkumu i pedagogického působení. A navrhují, aby se začaly vysoké školy reformovat z opačné strany – aby nejdříve přesvědčivě prokázaly schopnost racionalizace svého provozu a teprve potom aby do nich byly nality další finanční prostředky.

Jde tedy o to, zdali začít přikrmováním slepice (vysoké školy) nebo žádat, aby nejdříve prokázala schopnost snášet zlatá vejce.

Možná bychom se z debaty o slepičí nebo vaječné prioritě mohli poučit. Víme, že takhle metafyzicky položená otázka k ničemu nevede. Vejce prostě nelze od slepice izolovat, stejně jako se nedá izolovat slepice od svých vajec (kohouta do hry zatahovat nebudeme, třebaže je v ní vlastně taky nezbytný). Komplex vejce a slepice se vyvíjí vcelku. Lepší slepice je předpokladem výživnějších vajec, výživnější vejce se výhodněji prodají, což umožní nakoupit víc zrní pro slepici.

Nevěřím, že by ze současné poměrně truchlivé situace vyvedla vysoké školy nějaká pedagogická revoluce. Geniálních nápadů bylo v dějinách vědy a vysokého školství mnohem míň než ředitelů a ministrů. Metoda velkého skoku se už párkrát v dějinách nejenom školství blamovala.

Vsadil bych na trpělivost. Na strategii malých kroků, na evoluční postup, kdy se metodou pokusu a omylu budou modifikovat používané postupy, o jejichž účinnosti jsou největší pochyby. A případný efekt takových modifikací bude pečlivě a zejména nezaujatě vyhodnocován. Co se osvědčí, podrží se – a co hodnotícím sítem propadne, odloží se s patřičným zdůvodněním.

Řeči o koncepčních a strategických opatřeních, slibující řádová zlepšení, budou přezkušována úměrně nákladům, jež se pro jejich zavedení předpokládají. Odpovědnost za ně bude vázána na konkrétní osoby, s konkrétními důsledky. Nebude nadále platit, že z cizího krev neteče. S čím kdo zachází, tím si buď vyslouží ostruhy nebo ostudu. Pokud možno otaxovanou v korunách.

Komu se bude zdát postup pomalý, bude moci bez potíží odejít. Bude-li mít kam – protože svět je i při vší své velikosti přece jen omezený. Bude třeba sledovat atmosféru akademického prostředí. Povzbuzovat penězi i prestiží, co je žádoucí a nedopouštět, aby byli schopní a poctiví znechucováni korupčním jednáním jakékoliv povahy. Taky se tomu říká fungující zpětná vazba.

Systém, který se reformuje pod politickými tlaky nekompetentních činitelů, je předem odsouzen k nezdaru. Zmítán ode zdi ke zdi, bez kvalifikovaného vyhodnocení dílčích kroků, podobá se opilci, který cestou z hospody sebe sama přesvědčuje, že on přece jde rovně.

Zprávy 2

Strom – desítky let roste, díky akumulaci světla a tepla, rok za rokem, letokruh za letokruhem objímá svůj počátek, okamžik svého zrození. A plody přitom nabízí, na otevřených dlaních větví, jen ruce natáhnout. Zestárne a uschne, je na zem povalen, rozřezán a na polena rozštípán. Světlo a teplo desítky let hromaděné během pár hodin se vydají – osvítí, zahřejí a pokorně vrátí, co kdysi strom dostával v žáru letních polední, za chladivých večerů i v třeskutých mrazech lednových nocí. Takové jsou účty spravedlivých.

Do vězení pro pomluvu odsoudili jazyk. Když jej přišli vyříznout z úst, aby si svoje o samotě odpykal, prohlásila hlava, že ona jazyk navedla – a souhlasila s tím, že i ona přijímá stejný trest.

Troufalost větví a koruny má svou příčinu v bujnosti kořenů.

Jestliže lidé smysl života ve zlatě shledávají, není divu, že kvůli zlatu tak často teče krev.

Když jsem před více než padesáti lety, ve školním roce 1947-48 jako hubeňoučký primánek po čtvrté ráno vstával, abych dojel včas do přízemí reálného gymnázia, k mámině snídani jsem poslouchal rozhlas téměř denně referující o oslavách šesti set let trvání Univerzity Karlovy. Před více než pěti roky jsem dostal nástěnný kalendář jubilující Almae Matris po šesti stech padesáti letech; dodnes ho mám na zdi pracovny. Všechny roky mé akademické přípravy a skoro celý můj akademický život se do rozmezí oněch padesáti let vešly. Je to, samozřejmě, pouhý symbol, protože větší díl oněch padesáti let jsem prožil na jiné univerzitě než byla Karlova. Nikdy jsem však s ní svou akademickou pupeční šňůru nepřerušil, se svými učiteli se občas scházel, i se svými studentskými druhy a ve spolcích podle možnosti účast bral. A co je důležité, snad ani Univerzita Karlova mne za svého marnotratného syna nepovažuje.

Dřevo na otop mám uskladněné v dřevníku, v prkenné boudě v horním rohu dvorku. Odebírám je z hraničky podle zásady – nejvíc červotočivé nejdřív. Má to svou věcnou logiku. Asi taky, ta červotočivost, koreluje se stářím – červotoč napadá dříví úměrně délce doby, po kterou měl příležitost. My chalupáři nemáme červotoče rádi – kazí nám dílo, které považujeme za své. Z našeho hlediska je červotoč parazit. Jenomže – nemá ten bídák červotoč stejné právo považovat za parazita mne? Tvora odnášejícího a pálícího jeho dřevo?

Laik se možná diví, proč výtvarný umělec (malíř, sochař, ale taky hudebník nebo možná i spisovatel) prodává za živa svá díla za směšný pakatel, když tahle jsou po jeho smrti překupována sběrateli a spekulanty za mnohonásobek. Problém je v tom, že umělec nemůže být živ z naděje pro budoucnost a hlavně, kdyby svá díla nepředkládal veřejnosti, nikdo by po nich nikdy ani nevzdechl. Umění totiž nežije z abstraktního estetična, ale z prostředí, zaléváno nejenom ranní rosou, ale i pivem a vínem.

Má žena na svých několika chalupních záhoncích přesazuje, dosazuje a vysazuje odněkud něco někam, podle plánu, který se podobá plánu Stvořitele – samozřejmě v miniatuře. Ví, kde by to čemu dělalo nejlíp, kde by se tomu či onomu mělo dařit. Nedaření se či dokonce uschnutí bere jako černý nevděk, jako odmítnutí podané ruky. Jako zbabělý útěk ze života sebevraždou nebo alespoň odsouzeníhodnou lhostejností. Ona přece udělala všechno, co se pro tu věc udělat dalo.

Bezmračná obloha by taky mohla být chápána jako nebeský striptýz, zamračená obloha jako nebe v plné polní.

Hnůj je přechodný stav organické hmoty mezi jejím zrozením a stavem podporujícím zrození nového.

Jak krásně by se žilo, kdyby člověk nemusel brát na sebe ohled!

Poslední člověk na světě zahyne při srážce auta s meteoritem.

Dokud máš chleba, máš i naději. Především naději na další chleba.

I tomu nejlepšímu matematikovi to za něho nakonec spočítá život.

Když jsem byl kluk, ptáky ze záhonů plašila slepičí pera zapíchaná do syrového bramboru zavěšeného na provázku nad tím záhonem. Dnes tuhle službu obstarávají na podobném provázku a klacku zavěšená vysloužilá cédéčka.

Stařešinové Občanského sdružení obcí severoamerických Indiánů podali Kongresu Spojených států amerických protest, požadující zákaz současné módy stříhání mužů dohola. V důvodové zprávě se praví: Mezi mladými bojovníky našich kmenů povážlivě stoupá výskyt depresivních stavů vyvolaných představou, že v budoucnu nebudou mít do čeho píchnout svůj bowie-knife. Jak každý ví, z holohlavé bledé tváře pořádný skalp ani zkušený válečník neudělá. Hrozí nebezpečí, že tradiční indiánský rituál skalpování budou mladí bojovníci spojovat výhradně s ženami, takže pak v rodinách bledých tváří budou holohlaví oba – muž i jeho squaw.

Z pravdivosti tvrzení, podle něhož čistá voda rozumu nekazí, nevyplývá nic o případné interakci s rozumem jiných než vodních nápojů.

Mezi druhy spřízněnými s vodníkem bývá uváděn podvodník, závodník, svůdník a ve vedlejší linii úvodník.

V dobách premoderních a moderních se úřední šiml živil požíráním papíru. V době postmoderní k tomu přikusuje počítač.

Říká se, že papír snese všechno. Dnes máme vědecky dokázáno, že snese ještě víc. Recyklovaný papír snese, aby blbosti jednou napsané byly na něm psány podruhé a možná několikrát opakovaně.

Prší-li ti za krk, je dvojnásob nepříjemné, jestliže k tomu dochází v zavřené chalupě.

Kdo dohnal k zoufalství člověka, kterého pak toto zoufalství dohnalo k tomu, aby si vzal život – ten dohnal onoho člověka, aby si vzal život.

Vláda hlupáka může skončit dvojím – buď jeho hloupost rozpoznají a vyženou ho anebo sami zhloupnou.

Není na místě lámat pero, které napsalo nesmysl. Je třeba lámat si hlavu předtím než se napíše.

Interpunkce nevylepší napsanou myšlenku. Může však napomoci, abys při jejím čtení vystačil s dechem.

Racionální rozhodování se neobejde bez představivosti – bez domýšlení jeho

možných důsledků.

Zločinec je člověk kalkulující s omezeností policisty a nedůsledností soudce.

Podobně jako je snem energetiky perpetuum mobile, je snem politiky demokracie bez účasti voličů.

Kdo uteče, ten vyhraje – jestliže si vybral správný směr emigrace.

Člověk by si měl dávat pozor na své nepřátele, na své přátele – a ve zbylém čase na ty ostatní.

Nepřítel je přítel, který se pěkně vybarvil.

Nejvyšší platy mají poslanci a senátoři parlamentu. Důvod je prostý – výši svých platů si určují sami. Kdyby si své platy mohli stanovovat řidiči tramvají nebo vrátní v masážních salonech, měli by nejvyšší platy oni. Jiný objektivní důvod pro vysvětlení této skutečnosti neexistuje.

Dějinný pokrok: 1346 – Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal! O 650 let později – Toho bohdá nebude, aby se český poslanec nechal od koryta odehnat!

Z nejnovějších objevů v oblasti teorie výživy: Díky zvýšené citlivosti moderních analytických metod se podařilo zjistit ve spektru vitamínů přítomnost nové, dosud neznámé látky. Je přítomna ve většině druhů ovoce u nás pěstovaných. Zajímavou zvláštností je skutečnost, že k úplné syntéze tohoto vitamínu dochází teprve ve chvíli, kdy je ovoce konzumováno – a to jen tehdy, je-li konzumentem člověk, který ovoce vlastnoručně vypěstoval. Proto také získal označení VV (Vlastnoručně Vypěstováno). Objev nahnal vodu na mlýn ekonomické propagandě, interpretující jej jako důkaz, že soukromé vlastnictví je člověku biologicky vrozené. Udělení Nobelovy ceny se očekává, jen není jisté, ve kterém oboru.

K prvnímu případu lynčování v novodobé historii došlo v severní Americe poté, co známý zapřísáhlý odpůrce ledního hokeje navrhl, aby se tato hra hrála s pukem nikoli kulatým, ale hranatým.

Ekologové stojí před novým závažným problémem: V Arktidě začali lední medvědi v masovém měřítku napadat velryby. Na překvapené kytovce útočí zásadně ve dvojicích – zatímco jeden vyhlédnuté oběti ucpe dýchací otvory, využije druhý jeho dezorientace a zbaví ho takového množství podkožního tuku, kolik jen stačí pobrat. V důsledku toho velryby hubnou a lední medvědi tloustnou, což povážlivě narušuje přírodní rovnováhu. Jako řešení se nabízí možnost přestěhování ledních medvědů do vnitrozemí s následným přesídlením na jejich místo kolonií medvídka mývala. Jistou komplikaci zatím představuje neochota mývalů mýt se ve slané vodě.

K zásadním poznatkům lékařské vědy patří zjištění, že lenost není vada charakteru, jak se běžně soudí, ale jistý druh alergie, podobný spíše senné rýmě. Tento poznatek má mimořádně významné důsledky pro sociální a zdravotní politiku státu. Jakmile budou zavedeny do standardní lékařské diagnostiky dostatečně spolehlivé postupy, očekává se, že státní rozpočet bude zahlcen mimořádně rozsáhlými požadavky na výplaty nemocenských náhrad vznikajících z tohoto onemocnění.

Neustále klesající zájem občanů o volby politických představitelů vyvolává nutnost uvažovat o změně jejich (těch představitelů) společenského statutu. Protože občané vyjadřují masově názor, že existence politiků není v jejich zájmu, zdá se být logické usuzovat, že je tato existence v zájmu někoho jiného – totiž oněch politiků samotných. Tím se existence politických představitelů stává jejich soukromou záležitostí – a mělo by být samozřejmé, že jako takoví se budou muset platit sami ze svého.

Ze selské tradice znám úsloví, podle kterého nejlakomější selka bývá z chudé nevěsty, která se na statek přivdala. Asi to není statisticky nijak ověřeno, takové případy už však zřejmě vesnickou pamětí zaznamenány byly. Možná by se analogicky dala vysvětlit chamtivost českých politiků jejich plebejstvím, zejména intelektuálním.

Moje manželka miluje kočky – a to přesto, že má alergii na kočičí prach. Je to podobný paradox, jako když se nějaká žena uváže k muži – pijanovi, karbaníkovi a lenochovi. Důrazně upozorňuji, že předcházející věta se rozhodně netýká mé ženy a jejího muže.

Pampelišky v trávě si mohou svou hýřivou nápadnost dovolit jenom proto, že kozy už dnes skoro nikdo volně nechová.

Český vstup do Evropské unie byl záležitostí dost rozpačitou – z naší strany se pro účast vyslovila jenom menšina a ze strany kmenových členů EU nám lidé z několika zemí dali najevo, že jsme jen chudí, nepříliš zvaní příbuzní. Teď jde hlavně o to, aby nám nebylo dáváno příliš důrazně najevo, že ryba a host třetí den smrdí.

Osobně budu považovat za důkaz zakořenění EU a jejího ukotvení v historii teprve to, že začnou vznikat evropské pohádky.

Univerzitou třetího věku je pro mou ženu v důchodu luštění křížovek. Zvyšování její kvalifikace je poměrně dobře měřitelné mou klesající schopností napovídat jí.

Slovo škarohlíd nemá svůj pozitivní protějšek. Alespoň mne žádný nenapadá. Krasohlíd? Jasnohlíd? Pěknohlíd? Dobrohlíd? To jsem ještě neslyšel. Zřejmě se považuje za lidský standard nebýt škarohlíd a proto se nepociťuje jako potřebné zavádět pro to samostatné slovo.

Nebýt zablácených kořenů, nebyly by sněhobílé květy.

Ze semen nemusíš poznat, jaké budou rostliny, které z nich vyrostou. Můžeš však s jistotou odhadnout, jaká budou jejich semena.

Novodobé výzkumy vrhají nové světlo na původ českého konzervatismu a pokrokářství. Nejde jen – jak se donedávna tradovalo – o rozdíl mezi staročechy a mladočechy. Kořeny obojího se zdají sahat mnohem hlouběji, až k dobám primitivního češství v souvislosti s příchodem praotce Čecha k hoře Řípu. Hypotéza, možná dost odvážná, předpokládá už v tehdejší mytologické době formování dvou základních názorových proudů – a nebojme se říci přímo politických stran. První z nich, pokrokářská a prozápadní, radila nezastavovat se a jít ještě dál až k moři, jehož existenci tušili; druhá, provýchodní, konzervativní až zpátečnická navrhovala vrátit se o kus zpátky na východ. Výsledkem byl kompromis – zůstat na místě, u kopce Řípu. Tento vzorec řešení politických problémů zůstal zřejmě pro Čechy typický dodnes, kdy byl vyřešen jejich přijetím do EU: máme volno popojít kus na západ, až k Atlantiku, stejně jako couvnout na východ, na Slovensko.

K rukám předsedy parlamentu ČR došel dopis s adresou odesilatele hora Blaník, Obec českých rytířů, s následujícím textem: Podle mnohých známek jsme usoudili, že díky vašemu působení nastala doba, splňující skutkovou podstatu našeho pověření až bude českému národu nejhůře … s úkolem vyjetí z nitra hory. Pro jistotu a poslední kontrolu vyslali jsme pověřeného rytíře, aby se v přestrojení za svého pra…pravnuka z galerie parlamentu ujistil, že už je v Čechách opravdu nejhůře. Po návratu nás – velice rozrušen – informoval, že podle toho, co uviděl a uslyšel, bude v Čechách ještě daleko hůř. Takže vám tímto oznamujeme, že ještě nevyjedeme …

Nutné korekce, jež si vyžádaly výsledky historických výzkumů, se nevyhnuly ani známým pohádkám. Tak například ze zjistilo, že bude nutno přeformulovat také text pohádky o zlaté rybce. Za prvé, rybka nebyla ve skutečnosti zlatá, ale jen postříbřená. Za druhé, neslibovala splnění tří přání, ale jen přání jediného, a to ještě s podmínkou, že jí nikdo nevytuneloval podvodní bankovní účet.

Ještě nikomu se nepodařilo vyslovit názor, že Češi jsou národ naprostých pitomců, tak důrazně, jak to učinil jistý novousedlík na Bahamách, pan Viktor Kožený – když podal žádost o registraci pro volby do parlamentu EU, kde hodlá zastupovat zemi, kterou nedávno oškubal jako kavku. Na podporu své žádosti uvedl, že mluví anglicky mnohem plynněji než jiní kandidáti a navíc, na rozdíl od jiných českých politiků, kteří peníze jenom rozhazují, prokázal mimořádnou schopnost udržet české peníze pohromadě.

Opakovaně kritizovaná pomalost a neschopnost českých soudů konečně prokazuje svou oprávněnost a hlubokou promyšlenost. Žalovaní z nejstarších procesů začínají vymírat stářím – a je tedy naděje, že české spravedlnosti ani při jejím hlemýždím tempu nikdo neunikne. Proslýchá se, že v nejbližší době hodlá prezident republiky navrhnout do řad členů Nejvyššího soudu také několik božích mlýnů – a samotného předsedu soudu jmenovat vrchním mlynářem.

K zásadnímu průlomu došlo v jednání vrcholných orgánů EU s výbory jednotlivých členských zemí pro národně specifické potraviny, o nichž evropští hygienici výživy dospěli k názoru, že nevyhovují racionálním normám konzumace. Na české straně jde mimo jiné o dršťkovou polévku, bramboračku, ovar, škvarky, bramboráky a všechny druhy guláše, o kterých hygiena soudí, že jsou buď vražedně tučné nebo životu nebezpečné, budou-li konzumovány po uplynutí lhůty čtyř hodin po dokončení jejich přípravy. Komise pro demokratickou volbu konečně rozhodla, že pokrmy uvedeného typu sice v budoucnu nesmějí být nabízeny mimo národní země – vnitrozemsky však veřejně konzumovány být mohou. Cílem je zabránit jejich tajnému požívání. Podmínkou veřejné konzumace těchto jídel je nepřehlédnutelné označení nápisem Jen na vlastní nebezpečí! ve všech jazycích, jimiž se mluví v EU a dalších zemích, s nimiž udržuje Česko diplomatické styky. Zvláštním dodatkem je ošetřena konzumace olomouckých tvarůžků, na jejichž obalu musí být vytištěno upozornění – Neprošlo chemickou kontrolou!

V boji s alkoholem může chlap ztratit nejednu bitvu, válku s ním však prohrát nesmí. Jen tak mimochodem – v této válce abstinenti buďtež považováni za zběhy.

Návrh racionalizačního opatření pro uživatele brýlí: Aby se zabránilo ztrátě šroubků přidržujících nožičky brýlí k očnicím, což je jistě nepříjemná komplikace vizuálního provozu, doporučuje se připevnit pod každý spoj nevelký pytlík, do kterého by se v případě vypadnutí uvolněný šroubek zachytil. Toto přídavné zařízení lze vhodnou úpravou maskovat a vydávat za módní doplněk.

Jednou z prvních jarních vlaštovek spolupráce starých a nových členských zemí Evropské unie se zdá být inzerát nabízející hrdinovi řecké mytologie Heraklovi možnost aplikace jeho světoznámé metody čištění chlévů (spojované zejména se jménem pana Augiáše) v nově do EU přijaté zemi Česku. O této zemi je poměrně dobře v Evropě známo, že jejím obyvatelům leccos nevoní. Například vysoké daně, zmatená politika, korupce kdekoho a kdečeho, vysoká zločinnost ve vládních kruzích i mimo ně, jakož i spojování konzumace koláčů s nutností pracovat. Inzerát byl vypsán, aby se utišily hlasy, volající, že v Česku je chlívek. Protože jednou z českých národních vlastností je remcavost, vyvstaly zároveň námitky poukazující na to, že podstatou páně Heraklovy metody čištění chlévů je zavádění do nich vodních toků – a že ani dvě velké potopy, jež v Česku nedávno proběhly, ten chlívek vyčistit nedokázaly. Definitivní rozhodnutí se očekává od celonárodního referenda.

Nejnovější ornitologické výzkumy podpořené grantem pro studium povah národů Evropy a jejího nejbližšího okolí dospěly k zajímavému dílčímu nálezu. Podle něho je česká holubičí povaha pojmem nikoli etnologickým, ale kulinárním – jak lze doložit z oblíbeného českého úsloví o pečených holubech do huby létajících.

Ministerstvo kultury vypisuje poměrně vysoké nálezné, jež slibuje vyplatit tomu, kdo najde, případně poskytne hodnověrnou informaci vedoucí k nalezení ztraceného českého smyslu pro humor. Na dotaz novinářů ohledně podrobností odpověděla tisková mluvčí ministerstva stručně – A to myslíte, že být u nás bez humoru je nějaká sranda?

Nový vědní obor známý jako srovnávací politologie dospěl k zásadnímu poznatku o tom, čím se liší strategie politických stran nyní a kdysi. Dovolte, abychom jej stručně shrnuli. Zatímco kdysi partajní kandidáti usilující o zvolení nalévali své voliče pivem a kořalkou před volbami, volí nyní jejich následovníci strategii opačnou – alkoholem nalévají sami sebe až po volbách.

Moje žena mne čas od času zaopatří potravinami a nealkoholickými nápoji, aby mne poté na kratší čas opustila s cílem obšťastnit svou návštěvou mladší generace naší rodiny. Když se naposledy z takového výletu vrátila a našla mne pokašlávajícího, posmrkávajícího a kýchajícího, zamyslila se pravila – Ty ses zase zřídil! – jako by mne podezírala, že v její nepřítomnosti soustavně vyhledávám prostředí zamořená choroboplodnými zárodky, kýchavými a kašlavými viry, jakož i společnost jedinců bez přestání smrkajících. A že si v podobných prostředích libuji, abych kazil její soustavné úsilí udržovat svého muže ve stavu zdraví přiměřeném jeho věku. Někdy mívám dokonce dojem, že moje dobrá žena řadí baktérie do stejné skupiny hrozeb mužskému zdraví jako lehkomyslné a povětrné ženy – kterážto nebezpečí mi už dnes samozřejmě vůbec nehrozí.

Docela náhodou jsem zjistil, že aktuální český hovorový slovník už nezná výrazy, které v něm v době mého dětství a mládí patřily k nejfrekventovanějším. Mám na mysli výraz předválečná kvalita. Používal se za války i řadu let po ní jako konstatování nekvality náhražkových materiálů, které jsme v ošizených potravinách konzumovali, do kterých jsme se oblékali a které byly šity z látek, pro něž byla vlna či bavlna neznámým pojmem. Zároveň to byl výraz uznání jakosti produktů vyráběných před válkou. Jde mi teď o druhou světovou válku – aby nebylo pochyb. Jenomže mi při tomhle uvažování dochází, že úplně stejné to bylo i za první světové, kdy se vzpomínalo, jaké to bylo ještě za Rakousko-Uherska. To znám ovšem jenom z knížek, třeba z Karla Poláčka. Dokonce se mi vybavuje, že se termín předválečná kvalita stal i kulisou vtipů – když se mluvilo o mužském svaly mimořádně vybaveném nebo o zvlášť pohledné slečně. Kolem tohoto pojmu se kupily některé další, třeba šmelinář nebo keťas či spekulant. Jejich obsah přešel do soudobého slovníku transformován aktuálním děním v pojmech tunelování, privatizační zbohatlík nebo politický spekulant.

Zamýšlel jsem se nedávno nad tím, jak šikovně, tj. úsporně si vyrábí angličtina nová, potřebná slova prefabrikací ze slovních základů. Tak třeba slovo homeless, které překládáme do češtiny jako bezdomovec. Vybavilo se mi jiné takové slovo meaningless, což je termín z psychologie asociačního učení, překládaný jako beze smyslu jsoucí, význam nemající (nikoliv nesmyslný!). Helpless je situace toho, kdo zůstal bez pomoci (což nemusí být bezmocný). Možná je to jenom mou vlastní nešikovností, ale mívám při setkání s takovými výrazy pocit, že čeština nás nutí při jejich převádění k méně úspornému opisování.

Před vážný problém se zdá být postavena demokracie v Čechách. Po několika aférách s pitím v parlamentu objevily se totiž názory, že už v nejbližších parlamentních volbách by měly politické strany nominovat výhradně abstinenty. Už předběžná statistika však naznačila, že kandidátky stran zejí prázdnotou – a to i při použití strategie ber, kde ber. Síto abstinence tak ohrožuje samotnou podstatu demokracie – totiž možnost výběru.

Za časů reálného socialismu, kdy býval politický optimismus povinný, se chodívalo k volbám pod heslem Volíme nejlepší z nejlepších! S odchodem reálného socialismu odešel také politický optimismus, takže dnes jen málokdo očekává, že by navrhovaní kandidáti představovali víc než průměr, druhou jakost, případně partiové zboží nevhodné pro jiné, kvalifikované použití. Je ovšem třeba ocenit, že zvolení jedinci dělají všechno pro to, aby svým voličům jejich realistickou představu nebrali.

Předvolební sliby politických stran předvádějí voličům, co všechno by šlo zařídit, dostanou-li voličské hlasy. Nevím proč, ale ještě snad nikdy přitom nevyužily slibů v oblasti, která je pro občany velice důležitá – mám na mysli povětrnost. Není přece žádný důvod, proč by nemohly politické partaje vyrukovat s nabídkou slunného počasí v létě, hojného sněhu v zimě a příjemného jara i podzimu mezi tím. Mezi ostatními nesplnitelnými nesmysly, jejichž splnění slibují na všechny strany, by se přece sliby ideální povětrnosti docela dobře ztratily.

Skutečnost, že žádný strom ještě nevyrostl do nebe, by neměla bránit snaze dosáhnout toho. A to přesto, že vůbec není jasné, k čemu by takové stromy byly dobré. Největší překážkou v dosažení tohoto cíle se ovšem zdá být fakt, že výšku nebe ještě nikdo přesně nedefinoval.

Na konferenci didaktiků bez mezinárodní účasti byl velkou většinou odhlasován návrh, představující revoluční krok v dosud spíše jen ostýchavě hlásané zásadě pedagogického optimismu. Návrh předpokládá zrušení pětky v klasifikační stupnici při současném zachování pravidla, že pouze žák s pětkou propadá. Od realizace návrhu si didaktikové slibují snížení propadovosti až k nule – o čemž se nesnilo ani Janu Amosu Komenskému.

Ochránci zvířat dosáhli dalšího pokroku ve směru zrovnoprávnění všech živých tvorů. Podařilo se jim prosadit, že stejně jako se smějí psi pohybovat na ulici vedeni na řetízcích svými majiteli, mohou se od nynějška venku volně pohybovat i lidé, pokud jsou na vodítcích svých psů.

V poslední době narůstají problémy v interakci jednotlivých občanských skupin. V takové míře, že se objevují požadavky zvláštní ochrany některých z nich. Lékaři se dožadují zvláštního statutu, který by jim měl zajistit ochranu před agresivními pacienty, o totéž usilují učitelé v obraně před útoky nespokojeného žactva a studentstva, řidiči a chodci by se chtěli bránit před falešnými policajty. Úředníci pracně vyrábějí dokumenty, které by měly tuto ochranu kodifikovat. Napadlo mne, zdali by nebylo žádoucí vypracovat rovnou program ochrany obyvatelstva před ním samotným.

Elektronický věk už dosáhl do zájmového okruhu ornitologů – také oni začali používat elektronickou poštu. Díky tomu, že jim více než specialistům jiných oborů je známo, že holubi mohou být přenašeči nejen listovních zásilek, ale i bacilů tuberkulózy, napadlo je, zdali by nemohli být holubi odpovědni také za přenášení virů, jimiž jsou zamořovány počítačové sítě. Odpověď zní – Ano. Tento poznatek je podnětem k masivnímu rozvoji sokolnictví a vůbec pernatých dravců, kteří jsou predátory holubů. Jako první poskytl miliardový finanční příspěvek americký počítačový magnát Bill Gates.

Podle zjištění amerického úřadu pro letectví a kosmonautiku NASA byla příčinou nezdarů předchozích letů přílišná hmotnost kosmonautů. Aby byl tento faktor korigován, navrhuje agentura místo kosmonautů-těžkých mužů užívat kosmonautek-lehkých žen. Vzhledem ke světové pověsti lehkých českých dívek z příhraničních německých oblastí bylo rozhodnuto směrovat nábor adeptek právě sem.

Návrhu na zdanění prostituce čelí někteří poslanci tvrzením, že by jeho schválením dal stát najevo svůj statut pasáka. Oponenti těchto oponentů k tomu podotýkají, že není-li stát ochoten uznat, že je pasák, přiznává tím, že je blbec.

Z aplikace zásady Za hloupost se platí jsou vyňati vysocí vládní činitelé, stejně jako zákonodárci. Každý přece musí uznat, že v případě hlouposti tak velké by se tihle lepší lidé nedoplatili.

Doneseš-li staré boty k ševci se žádostí o jejich opravu a on uzná, že nejsou opravitelné, poradí ti, abys je vzal zpět a neutrácel zbytečně peníze. Přijdeš-li k doktorovi se svými potížemi a on pozná, že ti pomoci nedokáže, bude-tě léčit, dokud z tebe (z tvé pojišťovny) nevytahá všechny peníze nebo dokud neumřeš. Říká se tomu humanita.

Ze všeho nejdráž přijdou laciné fráze.

Povel Kupředu, zpátky ni krok! není prevencí zakopnutí.

Je znám nespočet situací, kdy po dobrých úmyslech následovaly špatné skutky. Není však známo, že by kdy po špatných úmyslech následovaly dobré skutky.

Myslíce na včely, myslíme na med.

Skromně v práci, chlubně v tanci.

FINIS