LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda Část 9, září 2004

K základním životním strukturám patří cyklus. Ten, který definuje pohyb Země kolem Slunce. Ale také cykly z něho odvozené. Patří k nim i cyklus ročního oběhu žáků a studentů kolem školy, případně za školu. Specifikou školního akademického cyklu je posun jeho začátku do měsíce září. Takže začněme …

Zprávy 4

Prodejnost politika se neváže na jeho osobu, ale na informaci a rozhodování, které mu byly svěřeny z moci jeho úřadu. Jako lidský jedinec bývá politik v podstatě bezcenný – a teprve pověřením touto mocí jistého významu nabývající. Jako lidé jsme prázdné nádoby, plněné obsahem teprve tím, jaké role jsou nám ve hře svěřovány.

Karty života jsou rozdávány, jejich mícháním je pověřena genetika. Mutace jsou někdy esa v rukávu, jindy ovšem také černý Petr.

Jediná opravdu humánní činnost hodná tohoto označení je vytváření nových hodnot – a působení proti znehodnocování hodnot už existujících.

Dožil jsem se dalších třešní dalšího roku. Mé malé osobní vítězství v olympiádě života. Červené a sladké.

Sešli jsme se po padesáti letech od maturity. V počtu prořídlém statistikou nemocí, odchodů do nenávratna a nezájmu. Snad i tím, že nám tenkrát před padesáti lety do šrámkovského stříbrného větru politická meteorologie počátku padesátých let přimíchávala dech mrazů táhnoucích od sibiřských tunder. Jsme jací jsme – a na konečném účtu rubrika o počasí před padesáti lety k vyplnění chybí.

Při vzpomínání se spolužáky se vybavují věci pamatované všemi – ale také věci, které si podržela paměť jenom některých. Třebaže je tahle inventura jistě neúplná a dokonce není ani náhodným vzorkem prožitého, musím konstatovat, že sítem mé paměti propadlo mnohé, stopy čeho zavál prach času hodně hluboko.

Zámek v parku městečka mého dětství. Po válce užívaný vojáky. Dnes je prázdný, nikdo o něj nestojí, třebaže to není ještě žádná zřícenina. Zájem nemá ani původní šlechtický majitel. Uvedení do života po předchozí rekonstrukci by stálo víc než postavení nové budovy pro zajištění provozu městského kulturního života. Ani zadarmo ho nikdo převzít nechce. Také o tom, co má přežít a co se nechá zchátrat a rozpadnout, rozhodují ekonomické propočty.

Kámen, který letí, neobrůstá mechem. Nádherná metafora. Jedna z těch, u kterých lituji, že nenapadla mne. A zároveň jejich autorům závidím. Tuhle jsem slyšel v televizním pořadu o Jiřím Suchém. Rozhodně je - jak říkával Jan Werich – napadnutá.

Když tak poslouchám, jaké řeči tu vedeme, říkám si, jak to musí dnes těm bývalým strážcům pořádku přicházet líto: “Kdyby se tak mohlo a poslouchalo, to by se to, panečku, zavíralo…!”

Má hlava připomíná posečený dvorek v době suchopáru. Většina plochy vylysalá na holou kůži země, zbytek sestřižený kvůli zmírnění nežádoucího kontrastu. Jenom bez Mountfielda.

Tím, že šlechtická diplomacie připustila nebo snad vyvolala vznik světové války (té první), riskovala víc než si dokázala spočítat. Po válce, kterou monarchie prohrály, odešla šlechta do muzeí jako jejich exponát. Popisky na vitrínách doplňují seznamy padlých vojáků na pomnících ve snad každé vesnici a městě někdejší rakousko-uherské monarchie. V kameni vyryté doklady lidské pýchy, domýšlivosti, hlouposti a pohrdání životem a – utrpení, kterým za tohle všechno zaplatili nevinní, násilím k účasti donucení.

Kuna je tvor vysoce civilizovaný, s vyvinutým smyslem pro vlastnictví. Když se nastěhuje do vaší chalupy, místo zvonku a vizitky na dveřích dává na prahu každého vstupu najevo, že tady bydlí ONA. Používá k tomu ten nejpřirozenější materiál, který má živý tvor vždycky k dispozici.

Sobota na samém konci června. Nebe střídá nahotu sluneční modři s převleky narychlo spíchnutými z mraků – od polojasna do tmavého oblačna hrozícího bouřkou. Asi jako slečny na plovárně rozmarného léta.

Kdykoli se mi ve spánku zdá, že konám nějakou užitečnou a potřebnou práci, třeba na zahrádce, jde mi to podstatně líp než když se o stejnou činnost pokouším v denní skutečnosti.

Spáchám-li nějaký hřích, vždycky je to s úmyslem udělat si něco dobře, přilepšit si (taky třeba tím, že provedu svému známému něco, co by mne potěšilo). Ještě jsem si nevšiml, že bych byl někdy zhřešil s úmyslem uškodit si. Znamená to, že nehřeší lidé, kteří sebe nemají rádi, tedy masochisté?

Jím víc než bych měl. Mým žalobcem je glukometr, soudcem je můj diabetolog, obhájce mi nepřidělili ani ex offo.

Fotbalová a hokejová šílenství dneška dokazují, že už před dvěma tisíci lety byli římští císaři a konzulové se svými Panem et circenses, chléb a hry výbornými znalci psychologie duše občanského davu. Nechat lidi do ochraptění a ohluchnutí vyřvat se v amfiteátrech a na stadionech – aby alespoň na chvíli zapomněli na protesty proti nekalým šmejdům vládnoucích mocných.

Racionalizace civilizace: Lidí je na světě moc. Mohli by si vzít příklad od některých druhů pavouků. Ti mají v genetické paměti zakódován základní zákon – zachování rodu. Sameček je svou družkou po vykonání kopulace sežrán; poté, co posloužil hlavnímu životnímu úkolu, byly využity i proteiny jeho těla. Kdyby se takhle postupovalo i v případě lidí, vznikla by další volná místa pro samičky; spousta volných míst pro samičky. Jejich obětí na oltář racionalizace by bylo vzdát se sexu pro sex, sexu na hraní. Účel by byl vším. Možná by to feministkám vyhovovalo.

Mé sny jsou pořád divočejší a zároveň aktuálnější. Nedávno jsem bojoval s arabskými teroristy a byl od nich zajat. Jistou záhadou pro mě zůstává, proč tyhle sny neberou v úvahu realitu mé chromosti. Asi sním příliš surreálně.

Doktoři ve snaze pomoci mému diabetu čarují s dávkováním inzulínu a stravovacím režimem; dávky chtějí omezit, protože inzulín působí anabolicky. Když tak výsledky jejich snah shrnuji, vychází mi, že bych mohl inzulín úplně vysadit, kdybych se obešel bez jídla. Bylo by to navíc ekonomicky výhodné – hodně bych při tom ušetřil.

Ženské smýčení a uklízení je vlastně systematické vnášení ženského principu, ženské představy o správném a žádoucím stavu světa, do jeho stavu aktuálního. Tuto rovnováhu narušují muži svým počínáním ženský ideál bezohledně kazící. Pramátí Evou ovšem vstoupily ženy do už hotového mužského světa – a je tedy otázkou, není-li ženské uklízení vlastně kritikou díla Stvořitelova.

Káva je vášeň daleko vytrvalejší než erotika.

Říká-li přítel – obraťme list

možná je na místě ptát se

zda umí číst

nebo mu poradit vhodného rádce

Kdo jednou zvykl si hrát roli učitele

později těžko si odvyká

Rozvrh i osnovy dál spřádá směle

Výsledkem bývá panika

Ženě vroucně milované

přines´ rudou růži

aniž tušil, co se stane

Sedřela z něj kůži

Zbytečné je shánět kamarády

kteří by tě měli rádi

Možná je to k nevíře

stačí rozhlásit, žes sehnal peníze

A slovo tělem učiněno jest –

když před oltářem řekla ti své ANO?

Opačné pořadí životem bylo dáno:

Nejdříve dala tělo – potom hájila čest!

Dala mu své slovo, potom taky ruku

když už spolu měli šest odrostlých vnuků

Nazýval ji strážným andělem, svou bohyní

ona pořád nebyla si jista

Vědělo se o něm, že je atheista

Cesta do ložnice vedla kuchyní

řadu let to byla pravda daná

Teď už nevede. V kuchyni je cesta zarúbaná

Vrabec lítá horem dolem

za vrabčicí

že mu dala párek s křenem

On ho chtěl s hořčicí

Chtěje si vysloužit ostruhy

Sidolem leštil své zásluhy

do vysokého lesku

až došlo k velkému plesku

Jsme jedna veliká rodina

jeden si s druhým začíná

což prý je vlastnost lidská

Jsme strana politická

Třinácté století bylo u nás dobou zakládání měst, dvacáté století dobou zakládání chalup a chat.

K základním vlastnostem lidské mysli patří těkavost. Musí to být patrné i z posloupnosti námětů tohoto mého uvažování, nepochybně nesoucího známky zmatenosti (doufám, že jenom benigní, nezhoubné).

Optimálním rozhodnutím může být docela dobře rozhodnutí nejméně špatné.

Co vypovídá o povaze mužského skutečnost, že převzal po svatbě jméno své ženy? Nic proti tomu, samozřejmě, nemám – jenom jsem trochu zvědavý.

V hluboké vodě loď pluje bezpečněji než v pobřežních mělčinách. Pro plavce to může platit obráceně. Možná se lidé mohli stát mořeplavci teprve poté, co se odnaučili myslet jako plavci.

Je příjemné naslouchat tobě určeným lichotkám, i když s nimi nesouhlasíš. I takový nesouhlas je totiž příjemný.

Zvyknout si na časné večeře, když jsi předtím večeříval později, je snadné. Obráceně to neplatí – alespoň podle mé vlastní zkušenosti.

Letní slunce cezené přes sítko mraků – jako smetana přidávaná do ranní kávy se snahou neudělat na ní škraloup.

Lidský osud je cestou do známa. Co zůstává pro lidi neznámé, jsou okolnosti této cesty, včetně její délky.

Jedním z důvodů stvoření člověka možná byl záměr Stvořitele, aby tady byl někdo schopný o jeho díle uvažovat, vnímat je, obdivovat a třeba i kritizovat nebo dokonce ho odmítat. Tím, že dal člověku příležitost vyvíjet se až do nynějšího stavu, vytvořil Stvořitel zároveň instituci kritika.

Uvažujíce o sobě, neměli bychom ztrácet se zřetele, že jsme součástí jistého vesmírného experimentu, jehož výsledky možná ještě nebyly shromážděny a statisticky vyhodnoceny. Takže se neví, zdali nebudeme shledáni jednou ze slepých cest, jejichž existenci v žádném experimentu nikdy nelze vyloučit. Možná i takový byl důvod ukončení cesty dinosaurů před šedesáti miliony let.

Jedinou racionální výjimkou z racionality, to znamená jedinou omluvitelnou iracionalitou, je umění.

Naše knihovny se plní písemnými záznamy už několik tisíciletí, v masovějším rozsahu několik málo staletí. Co uděláme s těmito záznamy za několik dalších set let? Objem jejich produkce totiž roste geometrickou řadou, knihy plodí další knihy, doufejme nejenom opisováním. Zachrání nás před touto záplavou miniaturizace využívající elektronické paměti?

Peřiny na ráhno nad zápraží po ránu vynesené a k večeru před západem slunce domů odnášené k časnému usnutí – technologie chalupnického provozu v paneláku neprovozovatelná.

Člověk, kterému patří třeba jen jediný záhonek o ploše dvou metrů čtverečních, má k dešti úplně jiný vztah než jedinec žádnou zemi nevlastnící. Zatímco pro toho druhého je každý déšť jenom zkaženým počasím, pro majitele půdy jde o životadárnou vláhu, nezbytně potřebnou pro jeho pár jahod a dva řádky mrkve či kedluben.

Živá tradice = staré kořeny plus mladé výhonky.

Strom nedosáhne větvemi do nebe, protože nedoroste kořeny do pekla.

Přemýšlení nepodporuje růst vlasů – možná proto bývají myšlenky neučesané.

Člověk je tvor přizpůsobivý – mezi lotry se naučí krást, mezi mnichy modlit a mezi diplomaty lhát.

Pořád se ptal – Proč? A tak mu dali co proto.

Tak dlouho se vytahoval, až to na něho prasklo.

Byl konzervativní – mladé ženy v něm probouzely staré představy.

Životní rovnováha – lehká láhev, těžká hlava.

Bezhlavý rytíř – příznak úpadku feudalismu.

Důvod elektrifikace železnic – vychladlá lokomotiva, cestující pod parou.

Z profesní heraldiky: sekera ve znaku řezníků, straky ve znaku českých bank.

Životospráva, která neprokazuje nápaditost – materiály v pořádku, nepromyšlená technologie: opíjet se rohlíkem, přikusovat švestky.

Pohled na ni mu zvedal krevní tlak natolik, že v její přítomnosti se mohl pohybovat jenom po premedikaci antihypertenzivem.

Vyčítali mu, že není pro soudobý život dost tvrdý. Nezoufá si – všichni uznávají, že natvrdlý je i pro dnešní dobu dost.

Pořád omílal to samé – sotva začal mluvit, sypaly se z něho otruby.

K dějinným paradoxům patří skutečnost, že české země byly po celou dobu baroka i dobu pozdější symbolizovány sochami Jana Nepomuckého, mučedníka pro zpovědní tajemství. Pískovcový Jáneček stával – než byl náruživými sběrateli ukraden – v každém městečku a kdejaké vsi. Opakem zpovědního tajemství je udavačství a donašečství. Právě v těchto oborech došlo v minulých dvou stoletích u nás k mimořádnému rozkvětu. Kvůli zachování tajemství nebyl postihován téměř nikdo, udavačů byly snad statisíce. Zajímavé ovšem je, že sochy udavače přitom nikde u nás nestojí. Možná proto, že by se v celé zemi nenašlo na postavení soch dost pískovce – snad proto, že svůj český talent k donášení a udávání střežíme – seznamy sem, seznamy tam – jako státní tajemství s nejvyšším stupněm utajení.

Že ti mnohé nedojde, nemusí být vinou špatného fungování pošty.

Jedním z důkazů existence genetické vazby je statistika vysokého počtu potomků představitelů bývalého komunistického režimu ve vedoucích politických pozicích nově instalovaného režimu demokratického. Lze mít tím za prokázané, že vlastnost býti politickým představitelem vykazuje daleko silnější mezigenerační přenos než vlastnost býti komunistou nebo býti demokratem.

Je to možná anatomicky neočekávané, ale narovnat zuby může být snadněji proveditelné než narovnat jazyk.

Někdejší lupičské Peníze nebo život…! už zastaralo. Lupiči doby postmoderní tě okradou a potom pro jistotu zabijí nebo tak kvůli svému pohodlí učiní obráceně. I v tomhle ohledu si pokrok žádá své.

Panna Orleánská, Jana z Arku, popuzovala své kritiky prohlašováním, že má vidiny, že se k ní dostavují zjevení. To jí vyvrátit nedokázali – a tak alespoň nechali gynekologicky ověřit její panenství. Obávám se, že i v současné vědě by se daly rozpoznat postupy řídící se stejnou logikou.

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti – definice stranické disciplíny člena politické strany.

Pařez obrůstající mechem – zchátralý stařík skotačící na dohled dívek v minisukních a předstírající nával druhé mízy.

Aby se věta stala naléhavou otázkou, není nezbytně nutný otazník na jejím konci.

Mojžíšovo Desatero bylo vyškrábáno v kameni – a přesto vážilo daleko míň než dnešní sbírky zákonů vytištěné na papíře. Množstvím informace připadající na jedno slovo Desatero dnešní zákoníky rozhodně vysoce převyšovalo.

Mazanost je chytrost, která se zřekla moudrosti.

Každá vláda vděčí za svůj vznik neschopnosti té předchozí a za svůj konec neschopnosti vlastní.

Kvůli urážce na cti se budou lidé soudit ještě v době, kdy už nikdo nebude vědět, co to kdysi slovo čest vůbec znamenalo.

Silnější obručí soudek nezeštíhlí, pod volnou obručí se rozpadne.

Slabému stromku je kůl oporou, silný může omezovat v růstu.

Bývaly doby, kdy zakázané bylo sladké. Třeba milování. Teď se to malounko obrátilo – sladké mám zakázané. Třeba rakvičky se šlehačkou.

Každý politický režim určuje, co se smí a co nesmí, žádný však nezakazuje občanovi myslet. Zřejmě proto, aby předtím nemusel většině z nich vysvětlovat, co že to vlastně nemají dělat.

Nadměrná ohleduplnost vůči jedněm může být bezohledností vůči jiným.

Polepšit se neznamená nutně polepšit si.

Vedlejší věty jsou jako vedlejší cesty – zpomalují postup vpřed. Pravdou ovšem je, že při putování po nich se víc uvidí.

Dorozumění je dílem věcí rozumu a dílem záležitostí umění.

Tím, že byl zvolen nebo jmenován do eurofunkce, nestává se člověk jiným než byl předtím. Nezávisle na tom, že se někým eurojiným může cítit.

Vzhledem k výši státního dluhu měl by být předsedou české vlády jmenován jenom člověk s prokazatelnou schopností dělat zázraky – anebo schopností nic si z toho nedělat.

Karel Havlíček psal ve svém epigramu, že …pán upadne a sedlák si za něj nohu zláme. Úplně stejně to platí i v dnešní modernizované verzi – vláda padne a občan si s dluhy hlavu láme.

Že mu policie sebrala papíry si stěžuje nejčastěji ten, kdo jezdil, jako by mu sebrali rozum.

Dobré, které máme, vnímáme jako samozřejmost, tj. nevnímáme ho vůbec. Špatné, co nás doprovází, třeba ztracená láska nebo bolavý zub, je nepříjemné, kterého se usilujeme zbavit a když to nejde, musíme si na ně chtě nechtě zvykat. Obojím se nám dává najevo, že žijeme. A je jenom naší chybou, že si lepší stránky života neumíme plněji vychutnat – a těmi horšími se necháváme zahlcovat.

Voda do bot nateče sama; z bot ven ji musíš dostat násilím – vylitím a vysoušením. Voda v botách je fenomén asymetrický a ireverzibilní.

Než slunce kapky rosy na ranní trávě vypije, nějakou dobu ty kapky září jako úlomky křišťálu. Jako by věděly, že mají příležitost být jenom pár minut, možná hodinu – a chtějí proto dostat ze sebe všechno, co dokáží. V tom se podobají lidem, kteří se taky na jevišti světa jenom na pár okamžiků mihnou.

Co oslní, nemusí přitom zahřát.

Jsme jako tráva – rosteme, vyháníme do květů, dospíváme, zrajeme a konečně vadneme a hyneme. Jenom na rozdíl od té trávy není trvání našeho života přísně svázáno s ročními obdobími. A taky si nemůžeme být jisti, že z našich kořenů nová stébla vyraší.

Z hlediska slepice je člověk něco jako kuřecí masový hrob. Pomník bývá sice bez nápisu, často však nepřehlédnutelný.

Prototypem židle byl kámen vhodného tvaru a velikosti. Prototypem postele cokoliv rovného.

Láska může vzplanout na první pohled. Zájem se objeví po prvních slovech. Přátelství vzniká až po prvních činech.

Po vsi jezdí auto s tlampačem – Vykupujeme … kůže, kosti, starý porcelán, starý nábytek … Projíždí moc rychle, takže nestačím nabídnout jim svou starou kůži k prodeji. Možná, kdybych jim prozradil, že pro některé své bližní jsem kůže podšitá, udělali by mi zvláštní cenu.

Je léto. Občas se stromu spadne jablíčko, jedno z těch, které nedokončily závod o život, ke kterému se jich na jarním startu voňavých květů sešlo příliš mnoho. I tady platí, že první vyhrání (opylování květů) může z kapsy (dozrání) vyhánět. Zákon řídící jednání jabloně se v tomto podobá zákonům řecké Sparty: jenom silní mohou žít.

Život je proces neúprosné selekce. Pozitivní i negativní.

Pes není tvor s revolučními sklony. Nedožaduje se zrušení řetězu – je ovšem vděčen za každé jeho prodloužení. Už se od lidí za ta tisíciletí společného soužití mnohému naučil.

Co ti projde, jenom někdy určuje šířka tvých ramen.

Téct do kopce nepřinutí vodu ani nejprudší déšť. Fyzikální zákony neznají výjimky. Říkat, s čím nesouhlasí, však člověka okolnosti donutí často. Sociální zákony totiž fungují jenom omezeně, s výjimkami, nechávajíce se ovlivňovat strachem z možných důsledků lidského chování. Tak zvané teoretické poznatky o sociálním chování bývají v praxi aplikovatelné bez valných záruk.

Vnučka se učí identifikovat slovní druhy. Podstatná jména, slovesa, předložky … Učí se rozpoznávat stavební prvky struktury jazyka – a jejich vazbě na strukturní prvky bytostí, věcí a dějů. Učí se být lidským jedincem, pohybujícím se nejenom ve světě konkrétního, ale i ve světě abstraktních představ modelů a obrazů konkrétního.

Poslední plomba byla použita k zaplombování vchodu do zubní ordinace.

Zubaři nám denně dokazují, že odstraňování bolesti se bez nějaké té bolesti neobejde. To když ti do dásně vpichují analgetikum. Možná, aby demonstrovali platnost úsloví Odříkaného chleba největší krajíc.

Od chvíle, kdy se dověděl, že švy spojují nejenom díly jeho čepice, ale i kusy lebky, začal si plést krejčovství s anatomií.

Pokrok ve zdravotnictví nikdo a nic nezastaví. Zatímco donedávna bývali v nemocnicích jenom lékaři primární (primáři) a sekundární (sekundáři), dnes tam nacházíme i lékaře kvartální (se třemi promile alkoholu v krvi v pracovní době).

Vrchní sestra by měla být rozeznatelná od sester ostatních už při povrchním pohledu.

Nakažlivost smíchu je vlastně jistým druhem vakcinace v případě choroby známé jako strach.

Je s podivem, že ještě žádného vládního politika nenapadlo vysvětlovat rostoucí počet depresí mezi občany jejich rozčarováním z toho, že budou muset jednou odejít ze světa řízeného právě jeho vládou.

Dal bych si říct – kdyby alespoň občas říkal někdo něco pořádného.

Lež je informační bankrot.

Lež má možná krátké nohy, ale zato dobrý dech.

Po boku pracovité ženy se krásně lenoší. I úplně shnilý mužský má přitom pocit, že alespoň na části té píle má osobní zásluhu. Je to přece jeho žena!

Když trochu víc prší, jsem docela rád, že mraky neznají kýble a cisterny.

Leckterý pařez obrůstající mechem si namlouvá, že na něho přišla druhá míza.

Lepší lidé se bez lidí neobejdou. Lidé by se bez těch prvních docela dobře obešli, kdyby se jim lepší lidé – pod nejrůznějšími záminkami – pořád nevnucovali.

Kupovat zajíce v pytli může být výhodné, má-li pytel větší hodnotu než jeho obsah.

Ve světě neustále zápasí o životní prostor dva principy – princip velikosti a princip množství. Živočichové a mikroorganismy, živočichové i rostliny a jejich paraziti, farmáři a sarančata nebo myši.

Zásluhy vytesané zlatým písmem do kamene mají nevýhodu, že si kdekdo všimne, když je po letech z toho kamene odstraňují. Tužkou na papíře napsané lze odstranit mnohem nenápadněji.

Prach jsi a v prach se obrátíš – rozhodně však není jedno, čím budeš mezitím.

Rychlou vodu dokáže jenom silný mráz spoutat, na pomalou si i slabý mrazík troufne.

Mořská nemoc je chorobou stejně lidskou jako chřipka nebo infarkt myokardu. Moře je v tom úplně nevinně, protože člověk si lodě staví a na nich vyplouvá o své vůli, bez donucení – nepočítáme-li volání dálek.

Mladá léta našich vnoučat sdílejí týž čas s našimi vlastními starými lety. Čas je velkorysý – má na rozdávání a taky štědře rozdává. Ještě se nikdy nestalo, aby čas odepřel sousto někomu z těch, kterým bylo umožněno projít branou života.

Sotva se může stát Evropanem, který by za něco stál, kdo nestál za nic jako občan své mateřské země.

To je nekonečné, podstata čeho se ani odebráním nekonečného nezmění.

Základním mechanismem tvoření nového je kombinování už existujícího. Musí tady ovšem být něco, co kombinovat lze.

Tisíce nás byly, tisíce jsou a tisíce budou těch, kdo vnímali, vnímají a budou vnímat jedno dané místo světa. Asi se tyhle vjemy navzájem liší – proč by jinak měli tihle lidé důvod , aby se o to, co vidí, slyší, co hmatají, chutnají a čichají, bavili a své zážitky si sdělovali?

Každá jiskra je možnost ničivého požáru, stejně jako každé roztomilé batole je možnost nelidského diktátora. Proto je třeba obojí pečlivě opatrovat a střežit.

Je cosi v lidech, co je nutí upalovat lidi s jinými názory. Je však také něco v lidech, co je nutí oponovat statu quo a hlásat názory, pro které jsou upalováni.

Dva dny po sobě následují, pro oba předpovídá meteorologie stejně – střídavě oblačno až zataženo. Přesto je jeden z nich rozesmátý jako rozverná, příjemně koketující dívka a druhý až k breku zamračený jako člověk, kterého bolí zuby.

Letní jabloň jako těhotná žena – své tisíce jablek odevzdaně nese, s rizikem polámání přetížených větví ve větru letních bouřek. Kdyby jen jediný gram ke každému jablíčku za den přibyl, bude to za ten den několik kilo navíc.

Ať si je dnešní počítač sebevíc dokonalý, nikdy nebude z lidské historie vymazán fakt, že to byl obyčejný kámen, úlomek kamene, co jako první nástroj lidská ruka uchopila, aby zvýšila účinek svého úderu. Tohle dějinné prvenství si zaslouží, aby nebylo zapomenuto.

Čím odvážněji využíváme objevené přírodní zákony, čím výš montujeme podlaží svých domů, čím rychleji se pohybujeme – tím zranitelnějšími se stáváme tváří v tvář standardům, které jsme nastavili. Přitom jsou tu pořád požáry, záplavy, bouře, zemětřesení, výbuchy vulkánů. Síly, nad jejichž mohutností se tají dech. Lidský rozum po krůčcích šplhá výš, aby dosáhl do této dimenze – a přiměl tyhle síly sloužit člověku. Bude nám dovoleno ovládnout opravdu všechno? Tak, aby jediným, co zůstane nezkroceno, byla hledající a chybující lidská mysl?

Kdo ze všech první ví a dává najevo, že přestane pršet, jsou ptáci v zahradě, pěnkavy, kosové a jejich sousedé, kteří nikdy meteorologii na žádné univerzitě nestudovali. Bylo jim dáno, jako v té anekdotě o koni, klaunovi a řediteli cirkusu. Kdo umí, umí.

Ledního medvěda by ani nenapadlo zajít si z Aljašky do tropů. Člověka to napadá docela pravidelně. A ještě se prohlašuje za moudrého.

Lež má krátké nohy – pravda je má svázané povinností pracného a tedy pomalého prokazování své totožnosti.

Žijeme v době, kdy udavači pociťují nárok na odškodnění za to, že kvůli udržení přiměřené životní úrovně museli jednat proti svému přesvědčení.

Stupňování adjektiv: hloupý, hloupější, reklama.

Když se tak po světě politiky rozhlížím, nepřestávám se divit, jak ti, kteří ve škole z matematiky propadali, to umějí v životě ostatním pěkně spočítat.

Doběhl jsem život; když mi víno nohy k nepoužití opije, hlavu mi opije k použití.

Páni historici, já to na vás vím. Vy si truchlivost dějin vínem oslazujete, abyste nám je stravitelnějšími učinili. A já nevím, zdali bych vám právě tohle měl vytýkat.

Z kočičí gastronomie: Kocour žere plnou tlamou a hltá, kočička jen způsobně z talíře sousta vybírá a uždibuje a jako její panička v kavárně u Meinla mlsá.

Zvykli jsme si nazývat tokem (informace, materiálu, energie) procesy ve skutečnosti nespojité, diskretizované. Informace má přitom své jednotky (zprávy, události, bity, bajty, kilo- a megabajty), stejně jako materiál (kusy, balení). Možná proto, abychom vyvážili jiné své počínání, kdy spojité procesy naopak na kousky krájíme jako štangli salámu. Čas ukrajujeme po hodinách a minutách, ačkoli nám jako voda v potoce plynule ubíhá a život odměřuje.

Příklad náhodného procesu – časové intervaly mezi dvěma za sebou následujícími upadnutími jablek ze stromu. Protože počet těch jablek na větvích byl na jaře napevno nastaven, měl by bez lidského zásahu ten proces skončit se spadnutím posledního. Není to model lidského života, ve kterém každé to spadlé jablko je jedním z našich činů?

Osudy proroků – nejdříve jsou následováni, nakonec pronásledováni. Dnes stejně jako kdysi.

Anihilace politika – být zapomenut. Sejít z očí, sejít z mysli. Rusové mají pěkný výraz – sojti s uma. Sumasšedšij. Před pár roky jsem dostal z New York Academy of Sciences knížku se stejným názvem The Flight from Reason. Byla o soudobém šamanství.

Nevím, jedná-li se o důsledek gravitačního zákona, ale – čistý list papíru na stůl vedle tužky položený přitahuje nápady. Přitažlivá síla se zvyšuje, byla-li v dosahu papíru umístěna sklenka alkoholu. Závislost síly na objemu obsahu sklenky prokazatelně není lineární.

Otázka: Mají být islámští kamikadze, kteří opásáni výbušninami vstupují do plných autobusů, obchodů a shromáždění, započítáváni do seznamu obětí?

Jsou i takové habilitace, že se po jejich úspěšném ukončení musí věda rehabilitovat.

Mnohým mocným nedojde jejich intelektuální trpaslictví, protože si jeho existenci prostě nepřipustí. Jejich sebevědomí roste živeno aurou, kterou jenom oni sami kolem svých hlav vidí, podobni králi neschopnému spatřit svou nahotu. Někdy jim to vystačí až za hrob. Obvykle však ne příliš daleko, jak novodobé dějiny ukazují.

Odvaha generálů – smrt vojáků.

Kdosi přede mnou použil v hovoru slovo pilous. Už celé roky bez užitku v mém slovníku to slovo nepoužívaně odpočívalo. Tahle mimoděká zmínka stačila, aby se mi vybavila pilous-story mých studentských let, kdy horliví novinářští šmokové pilně sepisovali slohová cvičení na stranická zadání o tom, jak se zlolajní kulaci pokusili ohrozit rozkvět socialismu nasazením pilouse do obilí, které dodávali do státních sýpek. Pod průhlednou záminkou, že jim za to dodávané obilí stát beztak skoro nic neplatí, protože si virtuální peníze hned sráží ve svůj prospěch s odůvodněním, že obilí nedodali (včetně těch pilousů) dost.

Mraky letí, neodpovědné vůči lidským přáním, poslušny jenom fyzikálních zákonů, jimiž meteorologie popisuje dynamiku vzdušných mas a tlakových i tepelných front, nikterak nepřihlížejíc k lidskému mínění.

Odcházím a jenom siroty slov na internetu zavěšených po mně zůstávají. Otevřte internet, odcházím. Nezbudou než slova a věty, které už samy budou muset o svém právu na další život přesvědčit.

Vzhledem k tomu, že většinu svých dnů prosedím, je na místě konstatovat, že spíše než postoj je důležitý můj posez ke světovým událostem. Důslednost mého sezení by mi měla usnadňovat prosazení mých názorů.

Optimalizujíce svá rozhodování, mluvíme o rozhodnutí nejoptimálnějším. Je to jedna z pitomostí, kterými jsou i oficiální projevy činovníků zapleveleny. Optimální znamená nejlepší, nejoptimálnější by mělo znamenat nejlepší z nejlepších. Kdysi jsme za socialismu volívali nejlepší z nejlepších za poslance – a všichni víme, jak to dopadalo. Dnes už naštěstí nejlepší z nejlepších nevolíme, stačí nám, nebudou-li zvoleni nejhorší z nejhorších, ale jenom docela obyčejní špatní. Mimochodem – nejhorší z nejhorších by se v mizerné politické hantýrce řeklo nejpesimálnější.

Jediný spolehlivý způsob jak se mít pořád lépe a radostněji je – pořád pohotově upravovat definici lepšího a radostnějšího.

Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války je zmiňována kniha Die Sűnden der Väter, Hříchy otců. Pro tu zmínku je podstatné, že knížka byla dvoudílná; zatímco pro polní kryptografii měl být použit díl druhý, na štáb batalionu byl dodán díl první. Knihu jsem nečetl, její titul mi však připadá zajímavý. Při vysokém procentu potomků velikánů někdejších komunistických režimů v českých novodobých vládách a parlamentech by to mohla být pro ně vhodná doporučená domácí četba.

Bankéři jsou lidé schizofrenního povolání – jednou rukou rozhazují, co druhou rukou na hromadu nahrnuli. Jak ukazuje zkušenost, mají první z obou činností v daleko větší oblibě.

Je normální, aby loučení časově předcházelo odchod. Při odchodu člověka ze světa může tahle časová prodleva trvat i několik let.

Zvuk se šíří mnohonásobně pomaleji než světlo. To je důvod, proč bývá třeba tak dlouho křičet než se volanému v hlavě rozsvítí.

Gramatická nedůslednost češtiny: Jak je možné slivovicí se zlít?

Kámen, který se nad lidskou bídou ustrne, není vhodným materiálem na stavbu katedrál.

Leckdo dojde uznání v nesouladu s poznáním.

Svět je dnes v takovém stavu, že je dobré raději ho pozorovat přes nemytá okna.

Nemám-li svou hůl, je mne jenom půl. Aritmeticky z toho plyne, že mám hodnotu dvou holí.

Tisíce lidí se ve vanách koupalo, ale jenom Archiméda přitom napadlo, že je nadlehčován silou rovnou právě váze kapaliny, kterou jeho tělo z vany vytlačilo. Jedině on nepotřeboval, díky svému nápadu, žádnou polehčující okolnost.

Zásadu, že je hříchem páchat zlo, by možná bylo dobré nahradit zásadou, že je hříchem nečinit dobro.

Jsou muži, kteří milují ženy kvůli jejich fyzickým půvabům a někdy i kvůli kráse jejich duší. Já svou ženu miluji ze stejných důvodů; navíc ovšem i kvůli její svíčkové a švestkovým knedlíkům.

Pilné těla mazání

revmatismus zahání

Jenže když jsi namazán

výčitky jdou ze všech stran

 

Demografie na hlavu postavená

Sedím v klidném akademickém prostředí posluchárny, do jejíhož zatemnělého šera počítač promítá grafy a tabulky. Doprovodný komentář přednášejícího zdůrazňuje neutěšenost demografické situace v zemi Čechů, kde v posledních několika letech činí rozdíl mezi počtem v daném roce narozených a počtem v témž roce zemřelých asi patnáct tisíc. Ve prospěch zemřelých – má-li smysl o prospěchu zemřelých uvažovat. Prostě, těch, kteří mlčky umírají, je víc než těch, kteří na svět s křikem přicházejí.

Jako národ vymíráme, o tom není pochyby. I když to platí jenom statisticky, lidem se nijak moc nechce přivádět lidi na svět. Vzpomínám si na jeden klasický dialog, který říká – Že se bohatým lidem rodí málo dětí, to je známý fakt. Jestliže však i chudí nechtějí mít děti – ze strachu, že by jim děti ujídaly chleba (a když to budu trochu aktualizovat) z obav, že by si pak museli odříci auto je to na pováženou.

Nejsem naivní idealista, který si myslí, že chudí by měli považovat rození kupy dětí za svou povinnost. Taky dnes nejsme v devatenáctém století; životní úroveň a životní minimum jsou právem definovány jinak než tehdy. Taky vlastenectví je v současnosti pojem dost vyčichlý – zdali Češi vymřou nebo nevymřou se asi málokomu zdá být hlavním problémem tohoto dne a tohoto roku.

Sleduji komentář k promítaným tabulkám a grafům, který vyvozuje důsledky demografických poměrů pro další sociální parametry. Mnohé z nich jsou dost častým námětem k diskusím o tom, zdali stárnoucí část populace, řekněme důchodce, dokáže stále slábnoucí podíl osob v aktivním pracovním věku uživit. A zdali se tento propad a zhoršující se poměr počtů lidí v obou věkových kategoriích dá vyrovnat liberalizací imigrace cizinců k nám. Protože každé pro má i svá proti.

Do toho komentáře, jehož námětem jsou fakta jistě nepopiratelná, se mi prodírá myšlenka, o níž úvahy na toto demografické téma příliš neuvažují. Pokud o ní uvažují vůbec. Ta moje myšlenka se týká onoho více než půl milionu nezaměstnaných, kteří jsou stejně jako důchodci z produktivní práce oné pracující sociální skupiny podporováni a živeni – ačkoli snad každý z nich má dvě zdravé ruce schopné pracovat a na krku hlavu schopnou o té práci přemýšlet.

Pláče-li ministr práce a sociálních věcí nad nepříznivou demografickou situací v zemi Čechů a neochotou českých žen přivádět na svět malá češata, shledávám jeho slzy slzami krokodýlími. Soudím, že nemá právo Čechy kritizovat, protože sám není schopen zajistit, aby toto obrovské procento nepracujících pracujících mohlo pracovat. Procento nezaměstnaných srovnatelné s tím, které uváděla statistika československé (první) republiky v letech velké hospodářské krize.

Jakým právem lká česká vláda nad nepříznivým demografickým vývojem a nad nedostatkem osob v produktivním věku – když přitom není schopna tak obrovskému počtu osob v produktivním věku zajistit, aby mohli produkovat něco užitečného? Vláda, která tohle není schopna zajistit, je vláda neschopná. K čemu imigrace, když máme dost vlastních krajanů, česky mluvících a česky vzdělaných i vyučených, jejichž potenciál není vůbec využit? Nemluvte mi o nevhodné struktuře vzdělanosti, o tom, že české školy vychrlily tisíce absolventů v oborech špatně využitelných nebo prakticky nevyužitelných, jako jsou správní úředníci a ekonomové nevalné jakosti, bez potřebné praxe a chuti rekvalifikovat se. Od toho mají vláda a její ministerstva tisíce tak zvaných manažerů, aby vymyslili systém pobídek, který by učinil pro tyto lidi nabídky míst leckde chybějících kvalifikovaných dělníků ekonomicky zajímavými! K čemu tam na svých židlích vlastně sedí?

Myslím, že hlavním důvodem neschopnosti těch, kteří tuto zemi řídí, je chybějící nebo zakrnělá schopnost myslet.

Neschopnost a solidarita

Éra počítačů zasáhla do všech zákoutí společenského života. Došlo k tomu v časové dimenzi relativně velice krátké – já v už dospělém věku zažil první nesmělé krůčky počítačového počítání (tenkrát, před pětačtyřiceti lety, počítače opravdu především počítaly), dnes je člověk v databázi prenatální péče zaregistrován ještě několik měsíců předtím než se narodí, během života ho proženou desítkami jiných počítačů na nádražích a letištích, v úřadech práce, na osobních odděleních zaměstnavatelů, ve zdravotnických zařízeních až po databázi potomstvem vybraného pohřebního ústavu a správy hřbitova. Zatímco kdysi jsme o člověku soudili, že prach je a v prach se obrátí, dnes víme, že lidský život začíná výměnou genetické informace a končí definitivním stornem informace o něm v pamětích počítačů.

Už nějakou dobu mi vrtá hlavou zneklidňující myšlenka, že možnosti počítačů, které jistí lidé vymyslili a jiní je neustále zdokonalují, nedokáže lidstvo jako celek (protože dnes s nějakým počítačem nějak komunikuje kdekdo) ani zdaleka využít. A to nejen na úrovni jednotlivců; pořád víc jsem přesvědčen, že je tomu tak i na úrovni systémové, zejména na úrovni řízení systémů.

Z té úzké výseče společenské reality, s níž mám alespoň přibližnou zkušenost, konstatuji nespokojeně a namíchnutě, že je přehlížena a zůstává nevyužita jedna z velkých možností výpočetních systémů – totiž možnost zjednodušit a dosahovat úspor standardizací postupů a maximálním využíváním toho, že soubory jednou uložené jsou pohotově přesouvatelné z místa na místo a samozřejmě stejně pohotově aktualizovatelné, aby sloužily jako informační podklady rozhodování na nejrůznějších úrovních.

České manažerské prostředí trpí chronickou chorobou, kterou nazývám neschopností respektovat standardy. Kdejaký taky manažer naprosto nepromyšleně obmění formulář, se kterým budou pracovat desetitisíce či dokonce miliony klientů a vůbec ho nenapadne, že budou muset přepracovávat své soubory osobních či jiných údajů, životopisů nebo bibliografií. K takovému znehodnocení práce mnohých stačí, že zadavatel nepromyšleně přestavěl strukturu dokumentu. Viz každoročně měněné formuláře daňových přiznání.

Při svém řemesle univerzitního pedagoga a badatele jsem poměrně často žádán, abych doložil svou způsobilost k té či oné funkci takovými či jinými údaji. Ty požadavky jsou pokaždé jinak strukturovány. Managementy od ministerstva školství až po děkanáty fakult nejsou schopny se dohodnout na standardu požadovaných dokumentů. Pokaždé je nějak změní, jinak upraví a přeformátují. Nikoho zřejmě ani nenapadne, kolik zbytečné práce je přitom nutno provést a kolik času bylo zmrháno. Času, který mohl být využit k činnostem rozumným a smysluplným.

Jsem přesvědčen, že až bude u Posledního soudu Stvořitel odměřovat českým manažerům jejich světské hříchy, nezapomene jim započítat (s hodně vysokým koeficientem trestných bodů), kolik času svých podřízených promarnili a zmrhali svými nepromyšlenými tak zvaně řídícími opatřeními.

Stalo se mi, že když jsem odepřel přeformátovat svůj existující bibliografický soubor podle jakýchsi odkudsi z palce vycucaných a špatně strávených kriterií, byl jsem obviněn z nedostatku solidarity s těmi, kteří požadovanému vyhověli. Neochotně a s odporem, protože moje důvody byly pro ně pochopitelné, ale vyhověli. A s argumentem, že když dokázali strávit tuhle pitomost oni, měl bych to solidárně strávit i já, upírali na mou zarputilou tvář své nevinné pomněnkově modré oči.

Můj názor, že jejich počínání je jistým druhem vydírání, odmítli. Blbost zůstává blbostí, to je pravda, ale blbost úředně posvěcenou je třeba respektovat. Kam bychom bez úřední blbosti přišli. Úřední šiml proklopýtal celými lidskými dějinami a existence nějakých počítačů ho nemůže zastavit. Zejména v Čechách ne.

 

Průměr kontra medián

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Já bych to tak absolutně nebral; ochotně však připouštím, že do toho Říma může vést těch cest několik, rozhodně víc než jedna. Tahle metafora je dobrá – oním Římem může být nejenom Věčné město na řece Tibeře.

Může být více způsobů jak dosáhnout cíle třeba i v tak technicky exponované oblasti lidského počínání, jakou je měření. Různými postupy se dá měřit tvrdost materiálů, jejich elektrická vodivost, pevnost v tahu, trhu a ve střihu.

Různými způsoby měříme rovněž polohu souboru dat. Kvůli jednoduchosti se omezíme na soubor dat naměřených na metrické škále, jinak řečeno dat kvantitativních, numerických. Nikoli dat kategoriálních.

Elementy statistického popisu jsou dnes zařazovány už do učiva středních škol. A žáci se učí, že polohu souboru dat, rozložených (a zjištěných) na jisté stupnici, lze vystihnout průměrem – vypočítaným tak, že se naměřené údaje sečtou a součet se vydělí jejich počtem. Žákům se přitom dostává poučení, že průměr ani zdaleka nestačí vystihnout všechny vlastnosti, které takový popisovaný soubor dat má. Průměr vlastně rozpočítává objem, celkový úhrn naměřeného, připadající na jedno pozorování. Dost často se to ilustruje na příkladu, že když jeden sní o posvícení dvě husy a druhý ani neolízne husí brko, v průměru každý z nich snědl jednu husu. V tomto smyslu je průměr něco jako teoretický socialista.

Střední polohu takto shromážděného souboru dat však můžeme vyjadřovat i jinak. Jiným způsobem. S využitím odlišného principu.

Naměřené údaje se uspořádají podle velikosti, třeba vzestupně od nejmenšího po největší, pak se v té řadě najde hodnota prostřední (taková, že počet údajů menších nebo rovných než ona a větších nebo rovných ve srovnání s ní je stejný). Takhle definované střední hodnotě souboru se říká medián. Snad trochu krkolomná formulace má zajistit, aby se medián dal vypočítat i v případě, že se v souboru vyskytují některá pozorování opakovaně, což je běžné. Taky je třeba dodat, že podmínkou určení mediánu podle tohoto pravidla je lichý počet údajů v souboru. (Existují jisté modifikace schopné výpočet mediánu zjemnit, tím si však teď život komplikovat nebudeme). Možností alternativních způsobů vystižení polohy souboru dat nebývají studenti nadšeni; k čemu je to dobré, zatěžovat si myslivnu něčím, co se nezdá být nezbytné? Věc je v tom, že průměr i medián sice usilují o totéž – vystižení střední polohy souboru dat – jenomže samotný pojem střední poloha souboru dat je možno instrumentalizovat různě. Trochu se to podobá určení největší řeky světa v zeměpisu – ta velikost se dá konkretizovat jako největší délka, největší průtok v jejím ústí, největší plocha rozvodí. Nejdelší veletok nemusí být ze všech veletoků nejvodnatější.

Za mnohé řeči malý příklad. V souboru tří údajů 5, 6, 10 zjišťujeme průměr 7 a medián 6. Obě charakteristiky středu souboru se tedy liší. Zároveň je poměrně průhledné, proč tomu tak je. Medián vlastně nepřihlíží ke konkrétní číselné hodnotě údaje, ale jenom k jeho poloze vůči jakémusi geometrickému středu souboru: leží pod ním, leží nad ním. Kdyby byla místo hodnoty 10 naměřena nejvyšší hodnota 19, medián souboru by se vůbec nezměnil; průměr by se ovšem změnil dost podstatně a rovnal by se 10.

Tohle uvažování není jenom abstraktní hra. Před nedlouhou dobou se vedla v novinách dost zaujatá diskuse nad statistikou průměrných příjmů v této zemi. Řekněme, že průměr udával hodnotu 15 tisíc korun. Po jejím uveřejnění se ozvaly protesty, že to nemůže být pravda, protože jiná statistika uvádí, že padesát procent obyvatel má příjem nižší než, řekněme, 11 tisíc. V zájmu pravdy je třeba říci, že oba uvedené údaje se nevyvracejí, jsou vzájemně slučitelné. Ten druhý údaj je totiž medián na škále příjmů, a ten je nižší než průměr vždy, je-li statistické rozdělení příjmů doprava šikmé (což je způsobeno existencí příjmů extrémně vysokých). A právě takové rozdělení příjmů v populaci je.

Otázky a odpovědi

Jen málokterá dvojice je považována za tak pevně vzájemně spřaženou jako jsou otázka a odpověď. Snad ani Philemon a Baucis, Julie a Romeo, Stan Laurel a Oliver Hardy, Voskovec a Werich nejsou považováni za tak nerozlučně spojené.

K této úvaze mě přiměl jistý text studentské diplomové práce, ve kterém jsem se musel prodrat několika (asi šesti) velkými stranami plnými otázek, o nichž se autor domníval, že pokryjí vyčerpávajícím způsobem pořádný kus naší problémové životní reality. A zřejmě ve skrytu duše doufal, že po onom seznamu jeho otázek dychtivě sáhne lidstvo toužící vědět a dozvídat se.

Myslím, že tahle představa je velmi naivní. Otázky, které si člověk klade, bývají obvykle (a rozumně) vázány na představu odpovědí na ně. Otázky an sich, otázky nezávislé na odpovědích, jsou záležitostí nepříliš funkční. Neptáme se proto, abychom se zeptali; ptáme se, abychom vytvořili předpoklad k nalezení odpovědi. Proto je přirozené, aby naše otázky byly kladeny s představou odpovědi na ně.

Myslím, že mnozí z nás mají zkušenost s tím, že dobrá (v jakémsi předem možná jen tušeném smyslu) otázka je schopna tazatele postrčit na jeho cestě k řešení problému o kousek dál žádoucím směrem. A obráceně, otázka nenapadnutá (jak říkával Jan Werich), tohle neudělá; nepostrčí nás dál směrem k žádoucímu cíli.

Otázky do zásoby nakladené jako třeba želví vejce do písku přímořské pláže jsou jenom možnost, a to možnost s velice malou šancí, že to bude možnost užitečná, možnost uskutečnitelná, realizovatelná. Otázky bez pečlivého přihlížení k odpovědi formulované jsou plevy ve větru. Větrem nesené, větrem odváté s nepatrnou šancí padnout do úrodné půdy schopné nechat je vyklíčit. Otázka má být sazenice předem naklíčená představou o možné podobě plodu – totiž odpovědi.

Dobrá otázka je pro svou odpověď průvodcem – právě pro ni. Nebude zřejmě průvodcem pro jiné odpovědi; ty vyžadují své specifické otázky. Všeobecně je známa taková hra, kdy je úkolem tazatele dospět co nejmenším počtem kroků k odpovědi; tou je obvykle identifikace něčeho či někoho v jistém prostoru možností. Někdy bývá taková hra analyzována jako logický nebo matematický problém, kdy se dokazuje, že nejmenší možný počet kroků, totiž počet těch otázek, je právě dané číslo.

V kontextu takové hry je možno případnost, dokonalost posloupnosti otázek měřit, kvantifikovat. Ekonomie myšlení a logiky se tak dá formulovat a zkoušet. Někdy to může mít netriviální interpretace a aplikace hospodářské. Zásad je jasná – žádná otázka nemůže být racionálně formulována bez zřetele na hledanou odpověď.

Při hledání odpovědí jsou velké možnosti na straně otázek. Dost často možnosti nevyčerpané. Třeba tenkrát, jsou-li některé otázky tabu. Známe to z detektivek, obvykle z těch lepších, kdy jistí lidé, taky ti lepší, jako viníci už předem v úvahu pro vyšetřovatele nepřicházejí. Řešení úlohy je pak řešením s podmínkou. Takové úlohy známe z matematiky; v reálných poměrech však by se vyskytovat neměly. Zejména tehdy ne, nechávají-li se poměry označovat jako demokratické.

Do Říma, podobně jako do každého většího města, obvykle vede více cest. Ne všechny – zpravidla však více než jedna. Také k řešení problému se běžně dá najít více cest. Některé výhodnější, po těch se pak obvykle pravidelně jezdí, jiné méně výhodné, protože delší, méně schůdné a cizími úvozy vedené.

Myslím, že v tom to vězí. Otázek nás může napadat mnoho – a není důvod se tomu bránit. Jenomže poté, co nás napadlo, je třeba výhodnost a funkčnost každé otázky testovat, prověřovat a jenom ty nejlepší si ponechávat. To se samozřejmě nedá dělat bez úzké návaznosti na odpověď.

Úvaha (masožravce) o vegetariánství

V učebnici zoologie stojí psáno, že člověk je omnivor čili všežravec. Pravý opak například pandy, která konzumuje jenom listí, a to výhradně listí ze stromu jejímu druhu přikázaného.

Být všežravcem by mělo být pro biologický druh výhodou. Všežravost umožňuje tvoru s touto vlastností toulat se, protože není vázán nutností k obědu i k večeři se vracet pořád na jedno místo. Tvor stravující se takhle univerzálně a nevybíravě toho dokáže udělat podstatně víc nežli tvor vázaný na danou lokalitu. A ovšem, taky toho dokáže víc spáchat.

Od jisté doby mi doktoři zakázali sladké. Kávu si už dávno nesladím o trochu víc, nesladím si ji vůbec. Aby mi to zjednodušili a zbavili mne trápení z absence slazené kávy, zakázali mi taky pití kafe. To zase trochu jiní doktoři, s těmi prvními zřejmě smluvení. A teď si představte, že bych nebyl všežravec, ale tvor biologicky uzpůsobený k živobytí založenému na povinnosti stravovat se výhradně něčím sladkým. V tomhle pádu bych byl okamžitě odsouzen ke smrti hladem – ledaže by Stvořitel ve své vševědoucnosti a všemohoucnosti zařídil věci tak, aby tvor výhradně sladkým se stravující nemohl dostat cukrovku neboli diabetes. Taky mě napadá, že v případě tvora orientovaného na jediný druh potravy se asi těžko definuje obsah pojmu gourmet, labužník. Gourmand – to ano. I tvor jednostranně se živící může být žrout, totiž konzument velkého množství té jemu vyhrazené potravy. I pojem mlsání v jeho slovníku asi chybí, stejně jako pojmy předkrm, hlavní chod a desert na jeho jídelním lístku.

A teď si představte, že se mezi lidmi, tvory, které obdaroval Stvořitel výsadou možnosti pochutnávat si prakticky na čemkoli jedlém – tj. nikoli jedovatém, odporném a život ohrožujícím – vyskytnou jedinci, kteří touto výsadou jim nabízenou pohrdnou. Okázale a pyšně odmítnou možnost hodovat, mlsat, pochutnávat si, šmakovat, olizovat se až za ušima, mlaskat blahem, funět s plným břichem, kvetoucí tuk si nechat po bradě kanout jako staří Čechové dělávali – aniž by přitom uvážili lehkovážnost svého počínání. Odstrkovat Stvořitelem velkoryse podávanou ruku pod záminkou stravovacího sebemrskačství si říká o napomenutí – třeba formou předčasného vadnutí a usychání lupenů. Jestliže někdo stranou odstrkuje smaženou jehněčí kotletu a dožaduje se místo ní mrkve a čínského zelí, riskuje, že bude převeden z biologického druhu Homo sapiens mezi tvory … vulgaris s pověřením stravovat se ve stejné jídelně, kterou navštěvují třeba hlodavci a kde hlavním chodem obvykle bývá mrkev a jako zákusek kedluben. S tím, že mu bude dodatečně s tímto přeřazením upraven i chrup a ústrojí trávicí. Množina osob vegetariánského vyznání mívá nenulový průnik s množinou jedinců víry ekologické. Tu souvislost si má mysl důsledného a zarputilého všežravce neumí racionálně vysvětlit. Jistě, svými nároky na svíčkovou a vepřovou krkovičku se podílím na hubení tvorů lidem biologicky poměrně blízkých – skotu a bravu. Ta blízkost je dána i nebiologicky, totiž kulturně – člověk přece nazývá jiného člověka zcela běžně hovadem a prasetem. Zejména ve věku dospívání. Jenomže tím, jak těla svých biologických příbuzných den za dnem pojídám, otevírám jiným jedincům pojídaného druhu šanci žít (a později se nechat mnou rovněž zkonzumovat). Vegetarián však užírá tvorům, které odmítá pojídat a které hodlá chránit, jejich přirozenou potravu. Mrkev, kterou sežere vegetarián, nemůže sežrat jím ochraňovaný králík. Svým způsobem života mu tedy prokazatelně ubližuje. Čím více bude na světě vegetariánů, tím míň budou mít co do huby králíci. Quod erat demonstrandum.

Jsem odpůrce násilí jakéhokoliv druhu. Nenavrhuji trestat vegetariány za jejich počínání metlami ani vazebně. Když už někoho postihlo to neštěstí, že jeho slinné žlázy nezačnou pracovat při pohledu na moravské uzené ve výloze uzenářského krámu a vůně domácí tlačenky mu nevhání slzy dojetí na povrch jazyka, ať svůj nedostatek prožívá v truchlivém osamění a nehlásá ho tváří v tvář veřejnosti zdravě mlaskající nad pečeným bůčkem.

Silnice bílá přede mnou?

Tahle úvaha není o dálnicích ani silnicích dálničního typu. Jejím předmětem jsou silnice nazývané okreskami, silnicemi okresními; myslím, že tento název bude přežívat ještě dlouho poté, co byly okresy jako jednotky státní správy úředně zrušeny.

Tyhlety ostatní, ne-okresní silnice už od svého samotného vzniku nebyly plánovány, projektovány a stavěny pro lidi. Tedy – pro lidi z místa na místo se přemisťující tím nejstarším dobovým prostředkem, per pedes, pěšky. Pokud se už nepamatujete, dovolte, abych vám připomněl: levá, pravá, levá pravá, krok sun krok, krok za krokem, a když se ráno začne a k večeru se to sečte – může toho být od městečka k městu, od vesnice ke vsi a od hospody k hospodě docela pěkný kus cesty.

Ano, prosím. Přemisťování lidí se vždycky neprovádělo pohybem valivým s využitím kol. Dvou, případně čtyř nebo i více. Pohybem spojitým, množství kterého se počítá v kilometrech za hodinu, v litrech na sto kilometrů nebo v kilometrech na litr. Pohyb člověka se odehrával s využitím principu bipedálního, jenž se vyvinul z principu kvadrupedálního. Vlastně docela nedávno, před nějakými pěti miliony let. Stonožka, myslím, se mezi předpokládanými předky v antropogenezi člověka nevyskytovala.

Pohyb bipedální, dvounohý, je krajním případem pohybu diskrétního, nespojitého. Čtyřnožnost je pak první náběh k plynulosti čili spojitosti, stonožka už se přemisťuje téměř spojitě. V tomto ohledu je její příbuznost s automobilem podstatně bližší nežli příbuznost automobilu a opěšalého lidského jedince. Být symbolem auta kruh, symbolem stonožky by byl mnohoúhelník.

Zatímco silnice vyšších řádů jsou vyhrazeny pohybu valivému a případný vstup bipedálů nebo kvadrupedálů je spojen s vysokým rizikem úrazu někdy i smrtelného, na okreskách se kombinovaný provoz pohybu valivého a diskretizovaného pohybu končetinového doposud toleruje. Neděje se tak bez rizika. Koho by zajímaly podrobnosti a důkazy, toho odkazuji na statistiky dopravních nehod na přechodech pro pěší (zebru v tomto případě prosím nepovažovat za čtyřnožce), jakož i na inventuru přejetých a zmařených životů zaječích, ježčích i zvěře spárkaté.

Demokracie sice hlásá zásadu, že větší a rychlejší nemusí mít vždycky pravdu ani přednost – při střetnutí na silnici však větší a rychlejší téměř vždy vítězí.

Kdybych měl klasifikovat svůj vlastní pohyb, použil bych označení asymetrický bipedál, což nenápadně substituuje obecněji vžitý název pajdavý dědek. Pobývaje na venkově, i já bývám někdy vypouštěn z ohrazeného dvorku na blízkou okresní silnici. Údajně z důvodů zdravotních – osobně si však myslím, že jsou to důvody zástupné. Mnohem hodnověrnější je, že prostě v chalupě překážím.

Na silničce romanticky se klikatící do kopečka mívám pocit jisté nepřípadnosti, pramenící zřejmě z toho, že jsem na ní sám. Daleko široko sám, protože osobní ani nákladní auta kolem mne se míhající sotva mohu za své partnery počítat. Bližší a účastnější mi připadají staré jabloně lemující silnici. Křivé, všechny větvemi do stejné strany větrem vychýlené, někdy korunami až k zemi sehnuté jako babičky mého dětství na polích sbírající obilní klásky.

Silnice šedivá, jež vede do polí …

Ta dnešní okreska vlastně tak úplně šedivá není. Ona totiž ta písnička má na svém hřbetě pěknou řádku let a pamatuje doby, kdy se auta na ní nijak moc netlačila a dokonce ani nepředjížděla. Šedivá barva někdejších silnic bývala barvou štěrku a především prachu auty za sebou zvedaného. Téhle ztracené romantiky šedivé silnice není ovšem co litovat.

Až po ní přestanu chodit já, kdo jí připomene, že i v těch svištících autech sedí lidé, dvounozí tvorové někdy dokonce z nich vystupující a přemisťující se po dvou?

Festina lente …!

Už staří Římané věděli, že spěchat se nemá. Taky učitel národů Jan Amos Komenský nás napomínal, že kvaltování všeliké toliko pro hovado dobré jest. Jenomže člověk doby postmoderní zpychnul, nad moudrostí klasiků ohrnuje nos a spěchá a kvaltuje. Ke své škodě – protože ještě nikdo nenašel rozumnou odpověď na otázku – Kam spěchat a proč…? Co nás pohání, kromě naší vlastní hlouposti?

Člověk spěchá, štván snad vlastním špatným svědomím a jeho výčitkami – ze kterých si pamatuje především tu, která mu připomíná, co všechno nestihl, nestačil dokončit, nedodělal, odložil na někdy jindy, co mu spadlo pod stůl, co nechal vyhnít, uležet a zapadnout do ztracena. Člověk jako jedinec nachází důvod svého spěchu snadno – poukazem na to, že všichni spěchají a pokud on sám by nespěchal, bude jimi předběhnut, odstrčen, odstaven na vedlejší kolej.

Snad je to i pravda. Aby mohl člověk přestat spěchat a svůj život, beztak docela krátký, si v klidu s požitkem vychutnával, museli by přestat spěchat lidé. Nebo lidstvo. Museli bychom se na tom rozumném poklidu a nespěchání domluvit. Jenomže právě tohle nejde, to neumíme, taková domluva by se musela vykonat v klidu a beze spěchu. Takže …

Když se na to pořádně podíváme, nemůže nám ujít, že do stavu klidu a nespěchání bývá člověk uveden až stářím, věkem, který ho důrazně a nepřehlédnutelně upozorní, že nohy mu už neslouží a dech že se krátí, a taky přemýšlení sice nadále těká, ale zároveň se jenom líně loudá. Nepamatuje si, přeskakuje a vynechává, děraví vynechanými událostmi a zapomínanými jmény i těch nejbližších známých.

Čas, kterým jsme se předtím nechávali bezohledně pohánět, nám k stáru diktuje pomalost. Místo tempa nám předepisuje brzdy, místo rychlosti zastávky, místo chvatu odpočinek. Noha se nám sešoupne z plynového pedálu na podlahu, ani nevíme jak. Na konci překotného běhu je váhavé šourání.

Důsledkem spěchu není jenom odříkání si možnosti život plněji vychutnat. Jeho důsledkem je i velký počet chyb. Spěch totiž zvyšuje riziko nepřesnosti našeho konání, zvyšuje pravděpodobnost výskytu chyb. Těch chyb, které je třeba dodatečně pracně opravovat a jejich následky napravovat. Což samozřejmě vyžaduje čas, který jsme právě chtěli svým spěchem ušetřit nebo získat.

Docela nedávno jsem si tuhle mnohokrát ověřenou pravdu a zkušenost znovu osvěžil. Podlehl jsem naléhání aktuální životní situace a – spěchal jsem. Podobně jako se kdysi uzavíraly závazky o splnění pětiletek za tři roky, o rychlotavbách ve vysokých pecích zkracujících dobu trvání tavby železa od zavážky do odpichu, o vymlácení pšenice do data konání partajního sjezdu nebo o urychleném vyškolení právníků-absolventů v dělnických kurzech – podlehl jsem i já nutkání nerozumu a snažil se, aby má knížka vyšla k předem danému termínu.

Tak jsem na ten termín spěchal, až jsem celou věc uspěchal. Zapomněl jsem připomenout, že je třeba na poslední, neúplné stránce dosadit tiráž. Text, kterým se čtenáři a knihovníkům oznamuje, že dotyčná knížka byla vydána někde, někým a v jistou dobu. Knížka byla dohotovena v termínu, její tisk vypadal úhledně, sestřička na přebalu svědomitě přerovnávala krabičky s medikamenty a injekční stříkačky, anatomicky zajímavá a barevně úhledná – jenom ta nešťastná tiráž nikde.

Spěchat se nemá – quod erat demonstrandum!

Tahle úvaha je zároveň demonstrací úsloví chodit s křížkem po funuse. Nebo brečet nad rozlitým mlékem. Případně nad zapomenutou tiráží. Taky úsloví dvakrát měř a jednou řež vlastně se spěchem souvisí (jak možná věděla už teta Kateřina z páně Jirotkova Saturnina). Ono totiž dvojí měření zabere dvojnásobek času a působí proto protikvaltovně.

Identifikace

Takže lidi už máme celosvětově označkované, pojmenované, pasy a identifikačními průkazy vybavené. Nikdo se neztratí, každého najdeme, třeba by se i na Bahamách schoval. Dokonce i při hledání zlodějů a jiných šizuňků by se toho mohlo využívat – nebýt té nešťastné okolnosti, že kdo si dost nahrabal, může si vždycky za peníze pořídit beztrestnost; právo a lidé kolem práva se ochomýtající jsou totiž vůči penězům antialergičtí – dokud je nedostanou, trpívají chronickým kašlem a ošklivými vyrážkami.

Po lidech došlo i na jiné biologické druhy. Psy jako nezajímavé vynechám. Domestikovaná užitková zvířata, především skot, ale nejen ten. Jedinec dostává po narození do těla pod kůži čip, jehož inteligence převyšuje IQ svého nositele. Čip ho doprovází po cestě životem, zpravidla nepříliš dlouhé, jsou do něj vpisovány záznamy o případných chorobách jako do zdravotních karet lidí – a bývá z těla nositele vyňat až po nedobrovolné smrti na jatkách. Skoro by se dalo říct, že ten čip je něco jako hovězí dušička.

O tu my, lidé-zákazníci, vlastně nestojíme. V případě býka nám nejde o jeho duši, ale o tělo, o svaly do guláše, na svíčkovou a na bifteky. Možná necháme věci dojít tak daleko, že tahle identifikační značka bude konzumentovi v jídelně předkládána jako jedna z příloh, aby si případně mohl ještě potom stěžovat na kvalitu pokrmu vyrobeného z přesně určeného jedince. Nedá se samozřejmě očekávat, že by býk na vznesenou stížnost aktivně odpovídal – odpovědnost bude muset za něho převzít kuchař.

Jak pokrok pokročuje, je princip identifikace dále rozšiřován. Ornitologové ho aplikují na ptactvo, zejména tažné, zejména pak čápy. Ti bývají kroužkováni (podobnost s okroužkováním mužů čerstvě oženěných je jistě náhodná), případně navíc vybavováni vysílačkou. To aby bylo dost údajů pro sepsání případné doktorské disertace. Ne toho čápa, samozřejmě – ti je začnou sepisovat až někdy v příštím století.

Napjatě očekávám, kdy přijde doba, která se zaměří na identifikaci ptactva menších rozměrů a tedy i menší atraktivnosti pro lidi.Vrabců, vlaštovek, kosů a pěnkav, například. Nedávno mne při sezení na dvorku, ještě než jsem tam blaženě usnul, napadlo, že by se někdy v budoucnu dal podle takového ptačího záznamu napsat i román. Nebo alespoň rozsáhlejší povídka, popisující příběh jednoho jara a léta kosa Vendelína XAZ 258 nebo špačka Aloise YBR 7709. Byla by to story o tom, jak se vylíhli z vajíček, prošli školkou v hnízdě a obecnou školou létání, jak si namlouvali kosici a špaččici ze sousedství, dále by tam bylo něco o sexuálním ptačím harašení (oba jsou to pěkní ptáčci, já je občas šmíruju). O tom, kolik mi zas zcizili třešní a zdali se kvůli tomu cítí alespoň trochu provinile.

Možná bychom se z takových záznamů konečně dověděli něco o tom, jak se to má s těmi vajíčky, která zanáší kukačka do cizích hnízd, když nikdo nedává pozor. Zdali v tom nejsou nějaké předcházející techtle-mechtle ze strany samečků k oněm hnízdům patřících, na které oni už zapomněli, ale kukačka ne.

Taky od straky bychom se mohli dovědět, kteří bankéři k ní nejvíc chodívali do učení a nejpilněji studovali. A konečně, last but not least, by se objasnilo, kolik že toho je na historkách o čápech a vránách v roli porodních babiček, jak že oni vlastně dokážou rozeznávat pohlaví čerstvých novorozenců bez amniocentézy, genetiky a molekulární biologie. Taky by nám tahle znalost možná pomohla v celostátním měřítku alespoň trochu pozvednout skomírající demografii. A z toho už vyplývá, že je tu námět výzkumného programu a jeho grantové podpory.

Tak tohle očekávám.

Etologů živících se sledováním tvorů jen mírně zdomácnělých je pořád víc a taky potřeba těch doktorských disertací neustále roste. A hlavně, pořád víc se jich píše. Takže není důvod, proč by mělo být mé očekávání zklamáno.

 

Všechno špatné k něčemu dobré?

Patřím k lidem, v českých zemích poměrně hojně se vyskytujícím, které příroda vybavila dobrým žaludkem a spořádaný život čistým svědomím. Takoví lidé dobře tráví, protože je ani žaludek ani svědomí nezneklidňují. Bohužel, příroda není příliš důsledná – na takto řádně a bohabojně žijící jedince sesílá nezasloužené trápení, jehož název je obezita. Lidé této kategorie jsou pak životními okolnostmi nuceni zabývat se problémy známými pod názvem diety. Když říkám nuceni, mám tím na mysli uštěpačné poznámky jejich bližních, začasté doprovázené šťoucháním palcem nebo ukazovákem do břicha. Nikoli svého, ale do klenoucího se břicha údajně obézního nešťastníka.

Ke kritikům obezity, svůj bezohledný názor zakládajícím na kritériích estetických, se v posledních desetiletích připojují doktoři, svá negativní stanoviska zakládající na hlediscích zdravotních – a obviňující obézní jedince ze špatného životního stylu. Protože já sám se pohybuji už řadu let v prostředí, v němž je hustota lékařů a zdravotníků vůbec mimořádně vysoká, často jsem využíval příležitosti, abych jim kladl otázky jako třeba Jestliže vepřový bůček, správně osolené škvarky, ovar s křenem a chladnoucí jitrnice nevyhovují definici racionální výživy – kdo má všechny tyhle lákavě vyhlížející a jedinečně chutnající výtvory lidských rukou a lidského ducha konzumovat? Když ne já – kdo tedy? Bylo by přece hříchem nechat je podlehnout zkáze!

Při svém hledání náplně pojmu racionální výživa, která by neurážela vytříbené chuťové buňky mého jazyka, jsem dospěl nakonec k truchlivému názoru, že jediným účinným postupem by bylo jíst, co člověku nechutná. Závěr zkoumání, který nemůže v badateli vzbuzovat žádnou radost.

Jisté alternativní řešení mne napadlo v situaci, kdy se mi v horní čelisti uvolnil a posléze z ní vypadl můstek – což razantně ovlivnilo mé kousání a žvýkání. Místo mělnění a následného polykání rozmělněných soust jsem potravu do úst dopravovanou uždiboval, žužlal a nekvalitně rozmělněnou se dusil. Mé pozornosti přitom neuniklo, že jedinec takto handicapovaný do jisté míry ztrácí na své jídlo chuť. Závěr – i takový defekt ozubenosti by se mohl stát nástrojem pro snížení obezity.

Mé poznání v uvažované situaci nezůstalo omezeno na problematiku žvýkání a trávení. Protože k lidským zvykům patří i při jídle mluvit, případně v mezerách mezi dvěma sousty mluvit, neuniklo mé pozornosti, že mí partneři nevnímají ani tak nesporně duchaplný obsah toho, co jsem jim sděloval, jako spíše poněkud humornou formu sdělovaného. Můžete si to sami zkusit – vypravujte vtip, anekdotu nebo jinou duchaplnost, přitom šišlajíce. Úspěch máte zaručen, aniž byste se musel zabývat problémem upoutání pozornosti; i naprostá pitomost vámi vyprávěná bude přijata s vděčnou škodolibostí.

Protože se vyskytl jakýsi lékařský důvod, proč by měla zůstat moje čelist několik dní neozubená, aby měl ošetřující lékař přístup k léčenému kořeni, a já přitom musel mluvit při zkoušení studentů, vypracoval jsem si speciální techniku svého kantorského provozu. Při mluvení jsem si můstek nasazoval – a cestou k obědu si ho diskrétně schovával do kapsy. Další uvažování o mém počínání mne přivedlo k názvu, který jsem pak pro označení svého můstku používal – a nabídl ho svým stomatologickým kolegům jako příspěvek do encyklopedie jejich oboru.

Mluvicí můstek!

Bylo by trochu jako alternativa základní funkce této oblíbené dentální náhrady, totiž funkce kousání a žvýkání. Anglická verze mého návrhu by mohla znít – Talking bridge. Etymologicky by to byla analogie třeba výrazu talk show, dnes masově používaného. Nevím proč, ale vybavuje se mi televizní pořad Banánové rybičky. Takže, abych to shrnul: spadlý můstek je věc špatná – pokud však tahle nehoda přispěje ke zhubnutí obézního, je to dobré.

 

Soustředění nebo těkání?

Jde mi teď o rozdílné režimy práce mozku. Částečně je jejich přepínání ovladatelné vůlí, zčásti probíhá samovolně, vlastně také těkáním.

Lidská mysl je jako motýl, zdánlivě nezodpovědně přeletující z květu na květ, tu z důvodu sání, onde z důvodu odpočinku. Alespoň to tak z antropocentrického pohledu vypadá. Co však vypadá z lidského pohledu jako proces v podstatě náhodného přemisťování, z hlediska motýlů bude zřejmě procesem účelným a uvědomělým. Alespoň z toho soudě, že motýli úspěšně přežívají, dokonce i ty zásahy do přírodního prostředí, které někdy ne dost promyšleně činíme my lidé.

O tom, že těkání lidské mysli se takovým sice jeví, totiž přeskakujícím a přeletujícím z tématu na téma, od filozofických hloubek do mělčin naprostých malicherností, ve skutečnosti však je počínáním poměrně produktivním, snášejí doklady vědy neurologické i psychologická pozorování. Patří k nim i svědectví o mnoha nápadech, později rozpracovaných do velice plodných metod, nápadech, které se zrodily ve chvílích nečekaných, nesoustředěných, ve chvílích uvolnění, takže se mohly jevit jako produkt náhody. Jenomže známo je konstatování z úst mimořádně povolaných, profesora Louise Pasteura, že náhoda přeje jenom myslím připraveným. Chápu to jako názor, že jako v poušti nevyraší zelený trávník, ani nápad se z hlubin podvědomí nevynoří jenom tak, bez předcházejícího oplodnění nebo zanechání stop z úvah kdysi probíhajících po trajektoriích zdánlivě už zapomenutých.

Lze tedy mít za prokázané, že lidská mysl nelenoší ani ve chvílích, kdy se nezdá, že by cílevědomě pracovala. Možná by se dalo říci, že v takových chvílích spřádá vlákna souvislostí, využívajíc přitom mechanismů, které jsme si navykli kategorizovat pod pojmem chaos. K tomu je však třeba poznamenat, že chaos už byl matematicky a fyzikálně uchopen a je podrobován studiu; chaos není zmatek, ale svébytný druh zákonitosti.

Soustředění je stav mysli, který dokážeme – s větším či menším úsilím – vědomě navodit. V naléhavé životní situaci se mysl poměrně automaticky soustředí na její řešení (prcháme-li před hladovou vlčí smečkou, nerozptylujeme se recitací oblíbených lyrických veršů), při statistickém zpracování dat měření se mysl nechává vést naučenými algoritmy, ale také srovnáváním nalézaných výsledků s našimi apriorními očekáváními, při psaní veršů cíleně hledáme rýmy, které by přitom zároveň respektovaly téma a obsah, při studiu podporujeme soustředění mysli expozicí v klidném prostředí bez rušivých zvuků a vjemů vizuálních, ale i třeba čichových (učit se na lačný žaludek v pachovém dosahu kuchyně připravující smaženou cibulku na hovězí guláš soustředění mysli rozhodně nepomáhá); koncentraci mysli na předmět aktuálního zájmu podporujeme hrnkem kávy nebo čaje, cigaretou, případně sklenicí alkoholu.

Přibližně, ale opravdu jenom přibližně platí, že nápady mohou být produktem těkání mysli, jejich systematické rozvíjení a hledání jejich využitelnosti k řešení problému však rozhodně vyžaduje její soustředění. Oba tyto stavy a zároveň procesy existují v symbióze, vzájemně se neruší ani nevytěsňují. Uvědomělé násilí, které někdy vyvíjíme ve snaze donutit svou mysl k vyššímu výkonu, jenom zřídka bývá produktivní. Pokud ano, pak obvykle jenom jako sprint na krátkou trať, který si vybere svou daň v pozdější zvýšené únavě. Jakkoli neberu lékařské rady bez výhrad, o racionalitě poznatků v oblasti mentální hygieny nepochybuji. Ohňostroj nápadů se sice může po láhvi koňaku nebo slivovice dostavit, rozhodně se však taky dostaví kocovina, jejíž nevyhnutelnou součástí je duchovní stávka. Totéž platí samozřejmě také o povzbuzování mysli drogami. V tom případě je použitelná metafora, srovnávající lidskou mysl bičovanou drogami s ušlechtilým koněm, který byl jezdcem k padnutí uštván, aby se ukojila jeho potřeba krátkodechého frajerství.

 

Stejným metrem sobě měřiti …

Možná to začíná už někde u fyziologie vnímání – vlastní košile člověku nepáchne nebo páchne míň než propocená košile sousedova (znám i peprnější úsloví). Vlastní hlad hryže důkladněji než hlad ostatních hladovějících, stejně jako vlastní ukopnutý palec nás už jako kluky bolel pronikavěji než palce těch ostatních. Prostě – míváme přirozený sklon svoje trápení vnímat hlouběji než trápení jiných a naopak své zásluhy spatřovat jako významnější než zásluhy druhých. Významnou součástí socializace člověka je schopnost tohle si uvědomovat a ve vztahu k ostatním tento sebecentrismus korigovat. Absence této schopnosti soužití lidí komplikuje a někdy přímo znemožňuje.

Možná by se dal tento fenomén označit jako neschopnost jedince měřit sobě samému stejným metrem, jakým měří ostatním. S tím, že sobě přiměřuje, zatímco těm ostatním nedoměřuje. Zvlášť nepříjemné bývá, dostane-li se nositel takového patologického jevu do vedoucího postavení, z něhož pro něho vyplývá povinnost posuzovat a hodnotit práci a výkony svých podřízených a na základě takového hodnocení jim přiznávat odměnu.

Vytvoření takové situace zakládá vznik sociálního konfliktu. U podřízených se sice předpokládá, že se k nadřízenému jedinci budou chovat s přiměřeným respektem, ne zcela symetricky ve srovnání s jeho chováním k nim – tahle skutečnost by však neměla přesvědčovat nadřízeného o intelektuální superioritě. Měl by si být vědom, že jeho podřízení, přicházejíce k němu, nemusí přitom nést svá srdce na dlaních – a zejména, že v diskusi s ním nemusí mít na jazycích totéž, co mají na srdcích. Při komunikaci s nadřízeným každý podřízený vážívá slova daleko pečlivěji než tomu bývá ve směru opačném. Existuje k tomu dobrý důvod – za všech politických režimů. Osobnostní a osobní parametry lidí se totiž měnívají pramálo a co se jako změna jeví, může být docela dobře pečlivě zvažovaným a upravovaným předstíráním.

V diskutované situaci by neměla být se zřetele pouštěna skutečnost, že opakovaná expozice lidského jedince specifickému prostředí upevňuje v něm specifické vnímání sebe sama. Platí to pro úředníky, učitele, herce, manažery. Role toho, kdo radí, poučuje, kdo má vždycky pravdu, na němž jiní závisejí – vystavuje ho riziku vnímat sebe sama jako jedince, kterému ona role patří stejně jako mu patří jeho sako a kalhoty. Po čase přestane vnímat, že mu byla jeho role jenom propůjčena. A že by ji mohl – stejně jako před ním a nepochybně i po něm – hrát leckdo jiný.

Diskutovaná situace není nepříjemná jenom pro ty dole; pociťují, že se s nimi nejedná na rovinu, že se musejí všelijak křivit a modulovat svoje názory podle očekávání svého představeného – má svá rizika i pro něho. Lidé mlčící před ním a v jeho přítomnosti nemlčí jindy a jinde. Je normální a obvyklé, aby lidé své názory sdíleli v prostředí svých kolegů a spolupracovníků, aby je konfrontovali s názory jejich. A protože v takovém prostředí bývá míra otevřenosti daleko vyšší, dá se očekávat, že se podřízení našeho vedoucího jedince sjednotí na společném postoji – a kritický, v jeho přítomnosti nahlas nevyslovovaný názor získá na síle, která ho donese k uším, pro jejichž nositele je náš nadřízený podřízeným. S možnými důsledky.

Nikdo nezabrání člověku, aby při vnímání prostředí, ve kterém se pohybuje, uplatňoval a projevoval svá subjektivní hlediska. Důležité je, aby přitom neustále poměřoval výsledky svého vidění s tím, co ukazují objektivní měřidla – a co sám vidí, dokázal s výsledky objektivního měření srovnávat a svoje vnímání korigovat. Pokud tak činit nebude, neměl by se divit, budou-li jeho názory považovány za předstírání; na tom nic nezmění, bude-li se zapřísahat, že mu není nic tak cizí jako právě tohle. Staré latinské úsloví říká, Quod licet Jovi, non licet bovi (není dovoleno volovi, co je dovoleno bohovi). Platí to i pro lidi žádnými božskými výsadami nevládnoucí.

FINIS