Píše S. Komenda Část 11, listopad 2004

V programu výuky předmětu Metodologie výzkumu vysvětluji studentům zásady měření jako principiální metody získávání informace o problému, který je studován – a také zásady metaměření, což jsou postupy ověřující účinnost měřicích technik. K nim patří zejména validita měření, která by měla zajistit, že měřeno je skutečno to, co měřeno má být.

Volby jsou z mého hlediska měřením sui generis. Předvolební agitace, která by měla zahrnovat především představení uchazeče o politickou funkci a přesvědčivě doložit jeho kvalifikaci pro kompetentní zastávání příslušné pozice, není vlastně ničím jiným než jistým druhem měření – a je rozumné aplikovat na ně požadavky na racionální měření kladené. Včetně požadavku na validitu měření. Mou pozornost proto upoutávají opakující se televizní představení, v nichž kandidáti na úřady senátorů a krajských zastupitelů předvádějí svou schopnost oběhnout bez zadýchání náměstí a bez uzardění rozdat pytel barevných lízátek. Nějak si nedokážu v hlavě srovnat tohle počínání s kvalifikací člověka, který se má významným způsobem podílet na řízení státu. Možná mi uniklo, že ke státoprávním úkolům senátorů bude od příštího roku patřit každodenní ranní obíhání Malé Strany na čas a na výdrž. Případné infarkty žádoucím způsobem proberou husté senátorské řady metodou negativní selekce a uvolní místa dalším dychtivě čekajícím roztouženým zájemcům.

Ale abych vysvětlil své zaujetí nakousnutým problémem: mám prostě obavy, že mí studenti by mohli využívat o zkouškách zmíněnou situaci předvolebních tanečků jako příklad měření naprosto nevalidního. Ostatně, mám s tím i jistou osobní zkušenost. Kdysi, v situaci, kdy vznikly pochybnosti o účinnosti měření, které je podkladem přijímacích zkoušek na lékařskou fakultu, navrhl jsem jejímu tehdejšímu děkanovi, aby byly testy s pochybnou objektivností nahrazeny měřením naprosto objektivním – totiž abychom studenty na lékařskou fakultu přijímali podle jejich tělesné hmotnosti. Každého bychom zvážili – a jako nejlepší pro daný ročník bychom přijali požadovaný počet těch nejtěžších. Studentky by samozřejmě měly své vlastní dívčí váhové pořadí. Příští rok by se to mohlo obrátit a místo nejtěžších by se přijímali ti nejlehčí. Měření by to bylo zcela objektivní; a ještě jsem dodal, že k jeho validitě bych se raději nevyjadřoval. Pan děkan se na mne tenkrát dlouze tázavě zadíval – a pak zařídil, abych byl v dalších letech z účasti v přijímacích zkouškách trvale vyloučen.

Hodnocení validity měření není záležitost specificky česká ani záležitost výhradně doby moderní. Už profesor Parkinson napsal před lety studii, v níž porovnává účinnost přijímání uchazečů o vrcholové státní funkce v Anglii a ve staré Číně. Dochází přitom k závěru, že anglický i čínský způsob jsou zhruba stejně účinné – ačkoliv ten anglický je založen na komplikovaných testech psychologických i jiných, specializovaných podle typu vládního postu, zatímco čínský způsob žádá od všech uchazečů jediné – sepsat sonet o daném počtu veršů na zadané téma – o kvetoucí růži, vodních leknínech nebo jiných vonných a oku lahodících rozkvetlých bylinách.

V případě přijetí mého tetřevího modelu si proto dovoluji navrhnout, aby se příslušně upravila politická terminologie, včetně využití prvků myslivecké latiny. Volební agitace by mohla být zvána politickou říjí, kandidát kriminálně obviněný by barvil.

Doba názorové svobody je zároveň dobou, kdy dochází k vyvracení plotů, opěrných pilířů, zákazů, které vedly poutníka po cestách přikázaných a berliček nejrůznějšího druhu, které ubezpečovaly jedince, že kráčí, kudy se kráčet má. Je zajímavé, že doba názorové svobody osvobozuje velice pohotově také od rozumu. Prvními vlaštovkami na nebi názorové volnosti se ukázaly být chaotické politické projevy, včetně erotických iniciativ a přátel pití piva – a také bouřlivý rozvoj živností na bázi prostituce.

Hned v druhém sledu se názorová svoboda projevila tím, že vyhlásila nezávislost na kritickém hodnocení svých projevů. A začala se dovolávat rovnosti všeho, co hlásat lze. Názorové rovnosti a rovnocennosti. Rovnosti virgule a geofyzikálních měření. Rovnosti přírodních zákonů prověřených mnohaletým využíváním jejich aplikací a ad hoc nápadů, vyprodukovaných zjevením proroka, který by považoval za neodčinitelnou urážku, kdyby se někdo odvážil požadovat, aby svá tvrzení dokázal empirickou zkušeností v nezávislých kontrolovaných pokusech.

Názorová svoboda vyvolala masový únik od požadavku odpovědnosti. Hlásat lze všechno, o zárukách hlásaného se taktně mlčí. Anebo se při zmínce o nich odpovídá frází, stejně prázdnou jako volební místnosti v čase senátorských voleb. A prostředí se zvolna ustaluje, stabilizuje v tomto stavu přesyceném nejistotou a zmateností. Jedinci ještě nedávno zvyklí zanadávat si na poměry, aby poté jednali v duchu toho, co jim poměry doporučily, se ocitají v názorovém vakuu, odkázáni sami na sebe. Anebo na názory suverénů vládnoucích talentem plutí v kalných vodách, vždy připravených vystoupit s názorem, který kupodivu padne jako ulitý jejich osobnímu prospěchu.

Pomineme-li patologické doby názorových diktatur, kdy se za veřejným přitakáváním jednomu automaticky počítalo se soukromým přihlášením se k něčemu úplně jinému, bývalo standardem, že média zakládající si na své solidnosti si vybírala, co zveřejní a co ne. Samozřejmě, že to byla jistá forma cenzury. Cenzury založené na principu rozumu a historií prověřené zkušenosti rozlišující mezi nápadem vysloveným a nápadem prověřeným v kontrolovaném pokusu, cenzury, jejíž výstižnější pojmenování je racionální kritika. S vaničkou bylo vylito dítě.

V současných mediích najdete záplavu inzerátů doporučujících kdeco, neověřené anebo lacinou nálepkou zdánlivého ověření opatřené, nejednou s odvoláním se na souhlas vědeckých institucí. Slova nezaručují téměř nic. Autority jsou papíroví panáci, podobní prvomájovým fáborům komunistických průvodů, v nichž množství mávátek vyvažovalo chybějící hospodářské úspěchy. Pojem serióznost byl ve slovníku odsunut na samý okraj zájmu. Nevím už přesně, jakých metod používal někdejší Prognostický ústav ČSAV (který toho také nijak moc nepředpověděl), dnes by mu však jistě nabídly své služby kartářky a jiné vědmy, horoskopikové nejrůznějších vyznání, numerologové a mágové ještě exotičtější. Mnozí z nich ozdobení dokonce akademickými tituly.

Tihle vysoce vzdělaní mágové dělají jistě institucím, z jejichž lůna vyšli a jejichž mateřské mléko příslušných vědních oborů nasávali, nepochybně čest. Stejně jako akademičtí potentáti neváhající do kár svých předvolebních atrakcí zapřahat pegasa krmeného obrokem magických věd – kartářství, horoskopů a dalších výživných esencí. Je pravda, že tonoucí se stébla chytá. V tomto případě tonoucí vrak české politiky, kdy ke zvolení do funkce senátora stačí uchazeči plus minus deset procent hlasů množiny oprávněných voličů. Tak daleko už došla česká politická bída. Jedním z těch stébel, která mají českou politiku zachraňovat, se tak zdá být i magie. Spojení magie a politiky není konec konců nic tak nelogického – v politice se hodně čaruje. Taky s obsahem státní pokladny. Že by však po téhle zoufalé berličce sahali i lidé sami sebe považující za vědce?

Vzpomínám si, že jednou z tezí, s nimiž jsme byli po převratu devětaosmdesátého roku konfrontováni, bylo poznání, že nesoulad mezi politologickou teorií a politickou praxí není vlastní jenom diktátorským režimům. Začínali jsme si uvědomovat, že tento nesoulad je imanentní součástí všech režimů, které znal a zná svět – a rozdíl je pouze ve specifických jednotlivostech, v kulisách, zatímco princip jako takový je trvale přítomen a politickým i sociálním změnám úporně odolává. Především proto, že lidé zůstávají lidmi se všemi svými vlastnostmi, ať žijí v jakémkoli prostředí. Svoje chování lidé samozřejmě mění a přizpůsobují ho parametrům prostředí, to ano. I v tomto případně změněném prostředí však zůstávají sami sebou – a na jejich chování je to trvale znát. Ať bys vlka čímkoli krmil, do lesa se dívat nepřestane.

Uvykali jsme tenkrát představě, že demokracie není nic, co by nastupovalo do života automaticky s tím, že se v ústavě republiky přepíše pár odstavců, třeba i dost důležitých. Že demokracie potřebuje k tomu, aby vstoupila do života, aktivní vůli občanů demokraticky žít, demokraticky jednat a demokratické společenské zásady konzumovat. Samozřejmě využívat občanských práv a také pociťovat občanskou odpovědnost vzhledem k jejich zneužívání. Takové zneužívání kritizovat i v případech, kdy je taková kritika riskantní (tak je tomu vždycky, jde-li o kritiku mocných), ale také oprávněnou kritiku vlastního chování přijímat a napravovat je.

Otevřenost občanské společnosti se po převratu sice zvýšila, rozhodně však méně než se očekávalo. Občané zůstávali i ve změněných poměrech poměrně zdrženliví. S novou vírou se nedostavovala nová důvěra. Nejvýrazněji se to projevilo a stále projevuje ve vztahu k občanskému právu aktivně volit představitele v systému zastupitelské demokracie. Zvláště volby do horní komory parlamentu, do senátu, jsou přesvědčivou demonstrací občanského nezájmu, občanské lhostejnosti o věci veřejné. V prvních popřevratových letech se pokoušeli vrcholoví politici vysvětlovat existenci občanské lhostejnosti jako důsledek jejich návyku o věci veřejné se nezajímat – protože se do nich účinně mluvit stejně nedalo. Jenomže dnes už uplynulo od převratu patnáct let – a občanská lhostejnost nemizí, naopak, dále se prohlubuje. Vrcholovým politikům se ovšem nechce kousnout do kyselého jablka – a přiznat si, že důvod občanské lhostejnosti není na straně občanů, ale na straně jejich. Přiznat si, že politika jimi provozovaná nedůvěru občanů nesnižuje, spíše naopak. A že občanská lhostejnost je reakcí na aféry, které politickou praxi doprovázejí stejně neodbytně jako myši doprovázejí vozy svážející obilné snopy do stodol.

Reakce politiků na občanskou lhostejnost se proto mění. Reagují na ní vlastní lhostejností, farizejstvím a cynismem. Politici se tváří, jako by občanská lhostejnost neexistovala. Strkají hlavy do písku. Své hlavy. Při interpretaci volebních výsledků se decentně pomlčí o tom, že čtyři pětiny oprávněných voličů se k senátním volbám nedostaví. Ani omylem. To je přitom hlavní volební výsledek. O to horlivěji se rozpitvávají a rozpatlávají výsledky těch dvaceti procent voličů, kteří ještě alespoň trochu ve smysluplnost politiky věří. A politické strany si pak rozdělí imaginární hlasy nevolících voličů, kteří poslali všechny kandidáty do háje, stejně jako si na carské nevolnické Rusi dělili Gogolovi statkáři mrtvé duše mužiků. Nihil novum sub sole. Všechno už tady bylo. Před sto padesáti lety bojoval občan za všeobecné volební právo. Tahle hodnota je dnes vyčichlá jako babiččina levandule.

Zkrachovavší politické režimy nechávají po sobě nejenom rozhořčení těch, kterým bylo ublíženo a ztracený čas, který nikdy nebude vrácen těm, kteří byli o něj připraveni mocnými minulosti. Zůstávají po nich i různé cetky a tretky, kterými bývali oblíbenci minulých režimů ozdobováni na znamení přízně či poskytnutých služeb. Tu svatováclavskou orlicí z doby nacistické okupace, tu cenou masového vraha Klementa Gottwalda z doby sovětsko předokupační i okupační. K těm tretkám doby komunismu patřilo také udělování jako by akademického titulu RSDr, všeobecně interpretovaného jako Rozhodnutím Strany Doktor. Udělován byl na vokovické Sorbonně, Vysoké škole stranické, sídlivší na půli cesty mezi dejvickým náměstím a ruzyňským letištěm.

Aktuální předvolební kampaň, jejímž úkolem je sehnat čerstvý materiál pro rekultivaci senátu a krajských zastupitelstev, osázela rozměrnými billboardy ulice i okolí silnic, ale také stěny tramvají obrázky méně rozměrnými. Společné je jim to, že hýří ušlechtilými slovy o svobodě, spravedlnosti, odpovědnosti, vzdělání (nepochopil jsem, má-li jít o vzdělání kandidáta nebo o dovzdělání voličů) – a také zamýšlené upřímnosti. Škoda jen, že kdosi škodolibý vytáhl z historické veteše předvolební poutač, který na své cestě ke slávě, světovládě a potupné sebevraždě nechal na začátku své politické kariéry vyvěsit nacionální socialista Adolf Hitler. Nápis na něm zněl – Myslím to čestně! Vedle těchto nápisů překypujících ušlechtilostí a těmi nejlepšími (bohužel naprosto nezaručenými) úmysly, uvádějí kandidáti své dosavadní profesní tituly, případně i tituly akademické. A tak se stává, že tu a tam mi do oka padne i titul RSDr.

Je zajímavé, že tuto svou akademickou hodnost na odiv veřejnosti vystavují snad výhradně kandidáti KSČM. Nositelé RSDr. z jiných stran tak nečiní. Možná to má své racionální manažerské zdůvodnění. Tihle kandidáti se vlastně neobracejí na širokou veřejnost, v jejíchž očích se stranou jmenovaní doktoři žádnému respektu netěší, ale na veřejnost stranickou, pro niž je RSDr. důkazem autentičnosti a pravosti politického vyznání.

Před patnácti lety jsem se domníval, že když se pro tuto zemi otevřela možnost (díky Ronaldu Reaganovi a Michailu Gorbačovovi) skoncovat s dusnou a bankrotářskou minulostí, bude pro nás komunistická minulost s jejími vraždami, pracovními tábory, tisíci roků věznění a zničenými životy statisíců nevinných jednou provždy varováním do budoucna. Varováním, že ani ta nejušlechtilejší idea není bez rizika její transformace do zrůdnosti ústící ve velkou lidskou tragédii. A že tím nejdůležitějším, co je třeba neustále kontrolovat, je lidská slabost, podléhající tlaku chamtivosti a bažení po neomezené moci. Idea komunismu, vymknuvší se kontrole, vedla ke katastrofě. Dnes, po patnácti letech, vím, že má domněnka byla naivní. Společenská paměť je krátká a nedůsledná. Není to tak, že by ji přechovávali a nostalgicky po ní vzdychali jenom ti, kterým poskytoval bývalý režim výhody a moc oproti ostatním řadovým občanům. Jsou i mladí, pro něž je minulost jenom zprostředkovanou zkušeností, která je dost nepřesvědčuje. A protože se v naší dnešní společnosti mimořádně silně uplatňuje lež a chamtivost, je tím i přesvědčivost historické zkušenosti se všemi jejími hrůzami oslabována. Bude-li česká politika pokračovat i nadále cestou zlodějských afér, korupcí politické a hospodářské moci a pohrdání odpovědností za evidentní chyby vládnutí – má komunistická strana v průhledném staronovém převleku svou budoucnost zajištěnou. Ani nemusejí nijak horlivě za svou věc agitovat. Stačí, budou-li ve vhodně načasovaných chvílích prstem na politiky jiných stran ukazovat –Vidíte je? A my nejsme jako oni!

Věcí, které se dokáží obejít bez toho, co bylo kdysi jejich podstatou, je pořád víc. V posledních letech tak našla svou náhražkovou technologii i věc povahy abstraktní, jakou je demokracie. V hodinách občanské výchovy poučují předtím poučené paní učitelky své žáčky, že demokracie je slovo řeckého původu, složené ze dvou částí – prvním je lid a druhým vládnouti. Demokracie že je vláda lidu, lidovláda. O společensky důležitých záležitostech rozhoduje lid, a protože lidí je příliš mnoho na to, aby se mohli na rozhodování podílet přímo, účastní se rozhodování nepřímo, zprostředkovaně tím, že volí své zástupce, kteří pak ono rozhodování obstarávají za ně. Svou moc, jejímž je ve státě jediným nositelem, předává lid svým zástupcům mechanismem voleb do nejrůznějších zastupitelských orgánů. A právě v tomto mechanismu dochází v posledních letech ke zmíněnému již náhražkovému řízení. Problém je v tom, že lid přestal masově považovat možnost své zástupce volit za své občanské právo – a začal ho vnímat spíše jako obtěžování. Lid totiž dospěl k názoru, že je v podstatě úplně jedno, kdo bude jeho jménem rozhodovat. Usoudil, že zástupci jakkoli zvolení jsou připraveni rozhodovat především ve svůj osobní prospěch – a normální občan jako příslušník množiny zvané lid nijak netouží v takové hře vystupovat jako blbec, jako figurka, kterou po šachovnici postrkuje nějaký strejda z Malé Strany.

Doba tedy dospěla do stádia, kdy je lidovláda provozována prakticky bez účasti lidu. Zvlášť markantní je to v případě účasti či spíše neúčasti lidu v senátních volbách. Poslední dobou se účast pohybuje běžně mezi deseti a dvaceti procenty, což znamená, že ke zvolení senátorem stačí kandidátovi šest až jedenáct procent hlasů oprávněných voličů. Tomu odpovídá legitimita jeho politického postavení. Místo jednapadesáti až sto procent jsou senátoři zvoleni pouhým zlomkem tohoto podílu. Své pověření jim nedal skoro nikdo – přesto se však cítí ve svých funkcích jako ryby ve vodě.

Význam a smysl pojmu demokracie, kdysi znamenajícího vládu lidu, se tak významově přesunul k pojmu vláda nad lidem. V naší demokracii lid přestal být aktivním subjektem a stal se pasivním objektem vlády. Tomuto konstatování oponují politici tvrzením, že lid možnost aktivní účasti na vládě má – ale tím, že volby bojkotuje, se svého práva vlastně ke své škodě vzdává. Lid na tuto námitku reaguje názorem, že tak jako tak nemá možnost účinně kontrolovat, jak s jim svěřenou mocí politici zacházejí – důkazem čehož je každodenní politická praxe, kdy místo konstruktivního řízení společenských záležitostí se hlavní političtí protagonisté vyžívají ve vzájemných tahanicích a rvačkách, jejichž účelem je jediné – pokud možno podpořit pravděpodobnost svého dalšího opětovného zvolení. Veřejný zájem je přitom evidentně záležitostí vedlejší.

Myslím, že k zanedbatelnému respektu vůči senátorským postavením vydatně přispívají senátoři sami. Je běžné, že vedle senátorského řemesla si nacházejí ještě další zaměstnání, často na plný úvazek. Směrem k občanské veřejnosti tak dávají jasný signál – být senátorem je možné jako by bokem, bez nějakého většího nasazení intelektuálního či fyzického. Něco jako vedlejší pracovní úvazek. Ani času senátorování zřejmě moc nezabírá. Odpovědnost s vykonáváním úřadu spojená se zdá být nulová – není totiž znám případ, kdy by byl některý senátor kárně postihován za neplnění povinností nebo spáchání nesmyslu – ačkoliv podle výsledků jejich činnosti není moc co pozitivního vykázat. Český senát je příkladnou ukázkou náhražkové demokracie, Ersatzdemokratie – a pokračuje tak důstojně v tradici meziválečné republiky, kdy byl lidmi označován jako Karrierenfriedhof.

Vykládám svým studentům, že k častému porušování etických zásad správného jednání ve výzkumu patří vymýšlení si faktů či dat, která nebyla získána pozorováním či měřením, ale také záměrné vynechávání těch pozorování, která se badateli nehodí, protože nezapadají do rámce jeho předem pojaté představy o tom, jak se věci mají.

V situaci numerických měření biomedicínského výzkumu bývá tento problém navozován výskytem příliš vysokých nebo naopak příliš nízkých dat. Taková odlehlá pozorování je třeba ošetřit jejich korekcí, což nebývá vždycky možné, anebo jejich vynecháním. Obojím se riskuje jejich případné zkreslení.

Náchylností k vymýšlení faktů na podstatně rozměrnějším plátně trpí spíše vědy humanitní než ty, jejichž zvykem je konfrontovat teoretické představy s empirickými fakty. Příkladem, který prostupoval české dějiny asi sto padesát let je kauza Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (RKZ). První polovina devatenáctého století byla dobou nadšeného romantického obdivu a teprve v jeho druhé polovině nalezla česká věda odvahu pojmout RKZ jako hypotézu, jejíž platnost se patří podrobit zkoumání nejenom lingvistickému. Profesora Masaryka málem stála jím vyslovená pochybnost jeho univerzitní kariéru a získala mu přídomek ne-vlastence a germanofila. V situaci do jisté míry patové převážil na konci dvacátého století názor o tom, že RKZ je talentovaně vyhotovený padělek, teprve po provedení soudně-chemického rozboru, který si na pražské lékařské fakultě vyžádal autor literatury faktu a knihy sepsané o celé této historii Miroslav Ivanov. Celý problém je už ovšem v moderní době značně vyčichlý, protože lidé mají dnes jiné starosti než si lámat hlavu s tím, zdali jsou Češi národem s kulturními dějinami o dvě stě let staršími či mladšími. Prostě jsou jací jsou a komu se to nelíbí … ať tam běží. Podvod českých vlastenců a obrozenců nám dnes v Evropě dělá menší ostudu než vykrádání evropských supermarketů jejich žijícími potomky.

Na vymycování a radýrování faktů z české historie se na experty pasovali bolševici. Třeba hned Nejedlého sloganem – komunisté – dědici pokrokových tradic českého národa. Definice pokrokovosti se konkretizovala jednoduchou selekcí, vynecháváním událostí a osob s těmito událostmi spojených, podle zásady Nehodící se škrtněte! České dějiny tak v učebnicích dějepisu připomínaly seznam pasek a mýtin v českých lesích; podobné to bylo s učebnicemi české literatury. Když jsme se u nás v Olomouci odhodlali k jakémusi jubileu vydat něco o dějinách naší čtyřsetleté Almae Matris, vyšla z toho knížka s názvem Pokrokové kapitoly z dějin olomoucké univerzity. Muselo to tehdy dát našim historikům dost zabrat, aby něco bolševicky pokrokového z prvních dvou set let její existence pod jezuitským vedením ze starých foliantů vyštrachali.

Velkorysé zacházení s fakty není však výsadou vědy vyznávající Jediný Vědecký Světový Názor. Také moderní české dějiny mají nejedno máslo na hlavě. Statistiky faktů o poválečném německém odsunu – který jako takový rozhodně splnil svůj historický úkol – lezly z dokladů o něm jako z chlupaté deky. Komoleny byly i události spojené se založením Československa v roce 1918. Dnes už víme, že ten mizera Hitler celkem snadno nacházel ideologickou munici pro své prosudetské štvaní. Ono totiž tenkrát skutečně k násilí z české strany docházelo – když bylo politicky potřebné zlomit odpor německy mluvícího obyvatelstva, kterému se vůbec nechtělo stát se Čechoslováky. Nepříjemná fakta se rozhodně do učebnic dějepisu nehrnula. Třeba ta o patnácti šternberských Němcích zastřelených 4.března 1919, když bylo třeba zabránit jejich snaze uspořádat volby do československy nepřijatelného Ősterrechisch-deutsche Volkssammlung jako úvodní krok k připojení českých Němců k Německu. Vynechávání faktů, které se z politických důvodů nehodí, se zdá být chorobou, kterou trpí lidská civilizace v podstatě chronicky.

Začal podzim a jeho otevřená náruč nabídla vedle prvních jablek, hrušek a švestek také sklenky a láhve burčáku. Nažloutlá tekutina chutnající sladce a zároveň ukazující drápky tím, že stoupá do hlavy, aby tam mámila mozkové buňky, pokud tam nějaké zastihne. V případě, že jste hodně blízko u zdroje, můžete si od džbánku burčáku i dlaně ohřát. Mladé víno je jako děvče v prvním uvědomění si svého půvabu – už tušící, ale ještě zmatené, toužící důvěřovat, ale před nataženou dlaní uhýbající jako ustrašené ptáče.

Jednou jsem se na pokraji podzimu ocitnul v Rakousku. Kamarád objednal džbánek vína, které ještě nestačilo přiznat svou barvu – a tenkrát jsem se dověděl, že jeho německý (možná jenom rakouský) název je Sturm. Jméno jistě inspirované bouřlivostí časného kvašení a možná trochu i bouřlivou reakcí na jeho požití slabším žaludkem pijáka. Při pití burčáku se vede řeč odlišná od těch, které se vedou při pití vína vyzrálého, vína dospělého – místo o jiskře, plnosti, buketu, chuti po malinách, jablkách, jahodách a jiném ovoci (kupodivu jsem ještě neslyšel nikoho básnit o tom, že víno chutná po hroznech) se vede řeč o enzymech, jejich prospěšnosti tělesnému zdraví a léčivých účincích vůbec.

Víno, které bude vypito ve stádiu burčáku, nedospěje do stavu vína. Trochu to může připomínat situace v poněkud krutých pohádkách, kdy byla čarodějem obětována krev panen; ani ony nemohly dozrát do času, kdy se vyloupne mladá žena jako krásné plesové šaty z Popelčina oříšku. Nebo když jsou surově škrcena ještě neopeřená holoubata pro mlsné jazyky gourmetů.

Mladé, ještě nedospělé víno demonstruje tvořivou sílu, jakou vládne čas. Před lety jsem byl v irské televizi divákem jedné z několika málo reklam, které se mi líbily. Tahle mi připadla nejenom vtipná, ale dokonce moudrá. Byla to reklama na jablečné víno, na cidr; obrázek muže, se zjevným zalíbením si proti světlu v moderním vinném sklepě v sousedství obrovského kovového tanku prohlížejícího sklenku jantarové tekutiny byl provázen hlasem sdělujícím – Nothing added, but time! K těm jablkům nebylo třeba přidávat nic – stačilo dopřát jim čas, aby se přeměnily v tohle jiskřivé napití.

Myslím, že burčák se hodí pít v jiných situacích než jsou ty, kdy se hodí pít zralé, dospělé víno. Mladé víno patří k popíjení na zahrádce na chodníku, v nedělním odpoledni babího léta. Dospělé víno se hodí k přemýšlení v tichu osamělé pracovny, aby podpořilo doteky nápadů vířících v mozku a ve vzduchu. Aby podpořilo kombinování jednotlivin do celků vyššího řádu, podobně jako se někdy míchají vína různých odrůd v úsilí dosáhnout představované vyváženosti.

Pití vína není jenom záležitostí jazyka; nemělo by se při něm zanedbávat a stranou ponechávat rozpoložení pijáka, případně stavu duše, jehož má být pitím dosaženo. Víno není nápojem tišícím žízeň; pitím vína se žízeň rozkládá na své prvočinitele, na chuťové součástky, které jsou posléze skládány a sestavovány do jiných konstelací, do žízní změněných, sekundárních a odvozených.

To, co právě uvádím, není burčáku dáno. Ten se pije kvůli chuti a možná i kvůli zdraví, má-li jeho piják dost víry. Podobně jako se nebude zralý muž bavit s rozjívenou holkou o filozofické antropologii, nebude se při ochutnávání burčáku pokoušet řešit diferenciální rovnice. Tahle témata předloží své mysli u sklenky vyzrálého vína; na takovou vějičku bude lákat svou mysl, aby podpořil její iniciativu a přiměl ji zapřáhnout do vozu invence a logiky to nejlepší, co by mohlo být té sklence partnerem.

Vedeme občas diskusi o významu či bezvýznamnosti formy vyjadřování, zejména písemného, ve srovnání s významem jeho obsahu. My starší si stěžujeme na přezíravý vztah mladších ke kvalitě formy, způsobu vyjadřování; milci jazyka mateřského hovoří o jeho bezcitném prznění, o zániku krásné mluvy a jejím nahrazování necitelnou slátaninou míchající vulgárnosti se zkomolenými patvary slov cizího původu, pro které se nikdo ani nepokouší nacházet vhodné české ekvivalenty.

Když se zamýšlím nad zdroji podporujícími četnější výskyt takových jevů jako je jistá uvolněnost a nedbalost v zacházení s formou komunikace, vychází mi, že k nim patří méně časté klasické korespondování formou dopisů, které je vytěsňováno a nahrazováno telefonováním, dnes zejména mobilním, případně stále hojnějším užíváním elektronické pošty. Zvyšuje se tlak na stručnost, na úspornost vyjadřování. Také vynechávání diakritiky k uhlazenosti projevu nepřispívá.

Z některých projevů našich studentů jsem nabyl dojmu, že nedodržování gramatických a stylistických pravidel v jejich písemných projevech je pro ně jakási analogie nedodržování dopravních předpisů. Jakýsi druh frajerství, jehož výraznou složkou je snaha provokovat. Sako a vázanku nosí staří páprdové, frajeři chodí ve svetrech a košilích u krku bohémsky rozepnutých.

V anglicky mluvících zemích mne už od počátku devadesátých let udivovala móda v reklamách nahrazovat některá slova jejich homonymy, slovy stejně vyslovovanými, ale jinak psanými. Něco jako západní verze kulturní revoluce. Nebo taky možná dozvuky literárního impresionismu. V paměti mi uvízl nápis nad vchodem do nočního klubu Nite club. Nebylo to tím, že bych do něj tak často vcházel; míval jsem pravidelně cestu kolem.

Více než jistá vulgarizace formy mi vadí nedbalost věnovaná v komunikaci jejímu věcnému obsahu. Obojí, formu i obsah sdělování, spojuje schopnost mluvčího případně píšícího subjektu využívat možností a respektovat zásady logiky. Logika je intelektuální disciplína kodifikující formu vyjadřování – má však přitom důležitý přesah do sdělovaného obsahu. V tomto kontextu přestává být forma sdělování něčím, co lze s lehkou myslí pominout a odložit.

Snad každý máme nějakou jazykovou libůstku; nemyslím teď na nadužívaná slůvka tak tedy, řekněme, samozřejmě a podobně, která si někdy řečníci reflexně zafixují ke gaudiu posluchačů, zvláště studentů. Tou mou libůstkou je používání přechodníků přítomných i minulých. Působí to poněkud archaicky; jejich uživatel je běžně považován za člověka až nepatřičně usedlého, k němuž patří povolání archiváře, knihovníka v oddělení literatury devatenáctého století nebo historika. Titulkem této úvahy jsem se osmělil demonstrovat miniaturní situaci, v níž sehrává smyslutvornou úlohu čárka ve větě, která sáhla po přechodníku přítomném.

Vejda pozdravil je sdělení konstatující, že jistý pan Vejda dodržel společenský standard, oslovil kolemjdoucího nebo osoby v místnosti, do níž vstoupil. Možná přitom i smekl čepici nebo jinou pokrývku hlavy.

Vejda, pozdravil je konstatování, že osoba rodu mužského vstoupivši někam, pozdravila; zřejmě tak dávajíc osobám tam přítomným najevo, že jimi nepohrdá, případně má dokonce v úmyslu i nadále s nimi udržovat přátelské styky.

Je konec září, léto už má kufry zabalené a připravené na cestu k jihu a už ani neprotestuje, je-li nazýváno létem babím nebo létem indiánským. Trička s hlubokými výstřihy jsou přesouvány na dno skříní, odkud jsou naopak blíže k povrchu dolovány svetry a jim podobné utensilie. Slunce, pokud se mu podaří odkopat ze zpoda peřin mraků, pořád ještě nešetří sliby; ve stínu se však už pozná, že jsou to sliby plané, stejně jako rána ze sebe setřepávají chuchvalce studících mlh.

Do šveholení mezilidské konverzace se na ústavu vkrádá nový prvek, přes léto neznámý. Mezi argumenty a protiargumenty, mezi otázky a odpovědi, mezi podněty a reakce vyjadřované slovy tu více a tu méně vemlouvavými, se ozývají zvuky lingvisticky macešsky odbývané, totiž kýchání. Zpočátku nevinné a společensky přehlédnutelné, později však stále prohlubované a prokládané pokašláváním až kašlem, hekáním a posmrkáváním. To všechno jsou neklamné známky podzimu, stejně jako žloutnoucí listí a odlet vlaštovek.

V panelácích už zatopili. Konec konců, ekonomický úspěch teplárny přece závisí na množství tepla odebraného a dodaného pod poetickým označením tepla domova. Takže, vystydlý z chladného prostředí ústavu a šetřící fakulty se s požitkem rozvaluji v tričku a trenýrkách před blikající televizní obrazovkou. Domove, domove, teplý a jediný! Jak je mi s tebou dobře!

Žena, s níž sdílím duchaplný televizní program, upírá na mne káravý pohled, který doprovází varováním – Koukej se obléct, ať se nenastydneš! Jako starodávný frajír výzvu samozřejmě velkoryse přehlížím.

Kýchat začínám druhého dne. Nejdříve jenom nenápadně, nesměle a stydlivě a teprve postupně, od hodiny k hodině se můj nos stále důrazněji hlásí o svá práva. Právo zhluboka se nadechnout, srovnat proud vzduchu v dýchacích cestách do geometrického tvaru válce či trubice – aby po krátké přestávce, podoben odpálené raketě, vyrazil oběma nosními dírkami z těla ven. Na své cestě přitom zničí do cesty nastavený kapesník a razantně zvýší stávající hustotu chřipkových virů v ovzduší.

Přijda domů, svůj stav usilovně tajím. Před pátravým zrakem mé ženy je však velice obtížné obstát; její pátrací talent by jí totiž nepochybně zajistil i kvalifikované místo v detektivní kanceláři Sherlock Holmes, Doctor Watson and Comp. – kdyby tato ještě dnes v londýnské Baker Street existovala.

Volím proto taktiku hraní mrtvého brouka, v americké verzi známé jako to play opposum. Pod záminkou asi dost průhlednou se zavírám ve své pracovně, kde předstírám provozování jakési neodkladné činnosti. Mé předstírání je samozřejmě činěno průhledným kýcháním a smrkáním slyšitelným přes všechny dveře.

Neodvážil jsem se jakkoli odporovat. Manželčino rozhořčení nad nesvědomitostí jejího manžela, neschopného dodržovat životní režim, s nímž je srozuměn každý řádný občan, potom ventilovalo požadavkem, abych za trest stokrát napsal – Nemám odporovat své ženě, která vždycky ví proč nemám odporovat své ženě, která vždycky ví proč nemám odporovat své ženě …Pro tento večer už mne tedy televizní program zajímat nemusí.

Jako útlá dítka bývali jsme poučováni a jako rodiče či prarodiče útlých dítek tato s oblibou poučujeme. Jsme tak nabádáni nelhat, nekrást (což spolu souvisí, protože kdo lže, ten taky krade), neodmlouvat, ve veřejných dopravních prostředcích uvolňovat místa k sezení starším, a tak dále a tak podobně. Někdy si bereme toto nabádání tak důkladně k srdci, že nám potom ve věku dospělosti dá spoustu práce než se nám podaří zase zvyknout si chovat se normálně, tj. lhát jako když tiskne, krást všechno, co není dost pevně přibité, odmlouvat dokonce i dopravní policii a ve veřejných dopravních prostředcích se naučit nasazovat si skelný pohled upřený skrze okna v dál, kdykoli do blízkosti našeho sedadla, které jsme pohodlně obsedli, nerozvážně pronikne vetchá stařenka o hůl se opírající.

Do onoho seznamu ponaučení do života patří také každému dobře známé Piš čitelně! Už od první třídy, přes třídy další a vyšší byli jsme vedeni k tomu, aby písmenka našich slov a vět odpovídala co nejvěrněji vzorům z učebnice. Jsme vedeni k napodobování – a odrazováni od jakékoli originality (což je ve zjevném rozporu s revolučními objevy současných vzdělávacích strategií úředníků ministerstva školství a tělocviku). Lidem vrozené úsilí všechny prováděné činnosti ekonomizovat a racionalizovat způsobuje, že ve svém životě pozdně školském a zejména mimoškolském výše zmíněnou zásadu zrádně opouštíme, cynicky dovolujíce své ruce (týká se i leváků), aby místo psaní písmen čmárala, vyráběla klikyháky, vytvářela svérázné hieroglyfy naší doby – prostě, aby psala nečitelně.

V čele narušitelů zásady čitelného psaní kráčejí lékaři. Způsob jejich psaní byl nesčíslněkrát podrobován kritice a stal se námětem mnoha více či méně nápaditých anekdot. Aby bylo možno čelit nečitelnosti lékařských dokumentů, byla zřízena živnost lékárníků, jejichž hlavní kvalifikací je schopnost lékařské záznamy a pokyny, vydávané zejména formou receptů, spolehlivě číst. Díky existenci lékárníků vmezeřených mezi lékaře a jeho pacienta, se v dějinách zdravotní péče podařilo zabránit tisícům případů zabití v důsledku nesprávného přečtení.

Problém chybného čtení nečitelně napsaného textu se však neomezuje jenom na případy nečitelnosti z rukou lékaře. V životě k takovým komplikacím dochází i v situacích, kdy smrt otravou nikomu přímo nehrozí. Ke škodě lze přijít i jinak, jak jsem poznal na vlastní kůži – protože i já patřím mezi jedince, jež nároky života a krutost univerzitního prostředí prosyceného vysoce graduovanými lékaři už dávno zbavily schopnosti čitelně psát. Tak důsledně, že dost často ani sám po sobě vlastnoručně napsané přečíst nedokážu.

Škoda, již jsem v důsledku nečitelnosti svých záznamů utrpěl, měla podobu časové ztráty, když jsem se dostavil do posluchárny o půl hodiny dříve než rozvrh předpokládal – a ztráty sebeúcty, když jsem si představil, jak hloupě asi vypadá učitel v očích prvních dostavivších se studentů, který si v jitřním šeru čte za katedrou pusté posluchárny. Měl jsem nutkání podat nějaké vysvětlení, které by té situaci ulomilo hrot – bohužel mne však nenapadlo nic důvtipnějšího než tvrdit, že mne žena vyhnala z domu. To jsem nakonec zamítl. Takže ještě jednou – raději pište čitelně!

Diplomové práce, ale také doktorské teze bývají často prvními úlohami, ve kterých má student, pregraduální či postgraduální, prokázat schopnost samostatně formulovat úlohu a naplánovat jednotlivé kroky, jež by měly vést k jejímu postupnému řešení. Je vcelku očekávatelné, že autor se orientuje na své cestě k cíli nahlížením do prací svých předchůdců, zejména těch, kteří se potýkali s problémem více či méně podobným. Princip analogie je totiž postupem zdravým; učit se ze zkušenosti bývá rozumné.

Světlem na konci tunelu je smysl úlohy. Jakmile se dostane autor na své cestě tam, kde se smysl jeho počínání začíná rozostřovat a zamlžovat, kde se obrysy logických schémat ztrácejí v mlze detailů, nastal čas k zastavení a kontrole směru. V případě trvalejší nejasnosti pak k návratu ještě o pár dalších kroků zpět.

Jako biostatistik nejčastěji vstupuji ho hry uvedeného typu v její závěrečné scéně. V čase, kdy zápletka už byla rozehrána, struktura situace odkryta a hlavní i vedlejší figury byly představeny a pojmenovány. V čase, kdy se scéna připravuje pro finále, pro odhalení charakterů, kdy se má rozpoznat, kdo je kdo. Kdo může za co, kdo je odpovědný, kdo jednal nezávisle a kdo byl pod čím vlivem.

Často se přitom úsilí autora koncentruje na techniku statistické analýzy. Ta je obměňována, software střídá software, metoda metodu. Co uniká pozornosti, je chatrnost a neadekvátnost použité logiky. Je ovšem zbytečné a neproduktivní snažit se zlepšovat spolehlivost metody, jestliže její validita sklouzla do příkopu. Postupu vpřed nepomůže zvyšování rychlosti jízdy ve škarpě – účinným řešením může být jedině vrácení vozu na pevnou zem jízdní dráhy.

Dovednost ptát se by měla předcházet dovednosti hledání odpovědi. Drát se urputně do nitra otázky neobratně vyslovené může být neproduktivní – daleko účinnější může být modifikace položené otázky. Zásadní přitom je, zdali se otázka opravdu ptá na to, co by chtěl autor vědět. Do Říma může vést mnoho cest – třebaže tam nemusí vést všechny cesty. Jsou mezi nimi cesty bezpečné i riskantní, pohodlné i trním zarostlé, kratší i delší. Cesty důvtipně naplánované a vymyšlené i cesty zvolené ledabyle a nepromyšleně. Obojí souvisí s rizikem zlámání kola a zvrhnutí vozu.

Tím nemá být řečeno, že pro každou úlohu existuje jednoduché, průhledné a po ruce jsoucí řešení. Vůbec ne. Jenomže každé úloze, jednoduché i komplikované, při jejím řešení prospěje udržování jasného směru logického uvažování – od otázky k odpovědi. Existuje složitost úlohy jako její objektivně daný parametr – ale také zašmodrchanost jako subjektivně nevhodně zvolený postup řešení.

Patřím k menšině příslušníků tohoto národa, která nemiluje slavení narozenin. Vůbec jakékoli svátky, včetně těch státem doporučovaných, nemám v oblibě. Dávám přednost plynulému toku všedních dnů, procházejícímu mým životem bez překvapení a vybočení z pravidelnosti, obyčejnosti a blahopřání, která obvykle nezapřou jistou dávku přetvářky. A když už dostanu chuť napít se, činím tak s potěšením v osamění, za předpokladu, že je láhev vhodné formy a vhodného obsahu po ruce. Doprovod nějakých říkanek přitom naprosto nepostrádám.

Ani desítky let, během nichž jsem musel překonat dlouhou řadu narozeninových i jmeninových oslav, neobrousily mou téměř vrozenou nechuť ke slavení jakéhokoliv druhu. Pokaždé znovu jsem si sliboval, že tentokrát už naposled … Vždycky znovu se to však vyvrbilo do nové účasti, kdy jsem musel přetrpět a sám býval přetrpěn … Život nemívá slitování.

Budu svým dcerám a vnučkám jako dárek k jejich narozeninám rozdávat separáty. Jsou psány anglicky, což nepochybně zvýší jejich přitažlivost a hodnotu v očích obdarovaných. Jejich obsahem jsou vzorce, grafy a tabulky aplikované matematiky. Stejně budu postupovat i v případě, že gratulanti navštíví mne – a separát předám každému jako projev díků. S podotknutím, že se časem přesvědčím, zdali byl opravdu obdarovaným přečten. Prostě – ze znalosti příslušných matematických vzorců ji vyzkouším. Z této procedury bude vyňata má žena (na jejímž kladném vztahu ke mně závisí příliš mnoho, totiž chutnost podávané stravy) a můj jediný vnouček (z ohledu na jeho útlý věk, který by mu neumožnil pochopit, oč vlastně jde).

Vědecký základ uvažované metody je prostý. Jde mi o aplikaci pavlovovského zákona utváření podmíněného reflexu – jímž má být soustavně oslabována touha slavit narozeniny – tím, že bude každá taková oslava spojena s nepříjemným zážitkem převzetí separátu s nestravitelným matematickým obsahem a hrozbou případného přezkoušení znalosti jeho obsahu. Jinak řečeno – každá proběhnuvší oslava bude spojena s trestem, který by měl požitek z oslavy znepříjemnit a pokazit.

Dialog s Nohou: “Tak už přestaň trucovat, Noho. Já vím, jseš jenom Levá, ale i tak už toho bylo dost. Živím tě a napájím, každý večer tě umývám, dokonce nehty ti stříhám. A jak se mi za to odvděčuješ? Klátíš se jako opilý vandrák …,” povídám já. Noha: (svědí a žádá poškrábat na lýtku). Já: “ Žádná pořádná řeč s tebou není, Noho. Vždyť máš nejenom maturitu, máš i univerzitní diplom. Dokonce v aule staroslavného Carolina jsi díky mně několikrát stála. Nemáš právo trucovat, nejsi žádný nedomrlý puberťák!” Noha: (klepe se rozpaky jako psí ocas). Já: “Heleď, Noho, měla by ses nad sebou zamyslit. A taky projevit alespoň trochu uznání. Ta tvoje kamarádka, paní Pravá, už každou chvíli protestuje, že musí všechno za tebe odřít. A má pravdu. Jak tě jen trochu zatížím a opřu se o tebe, uhneš a klopýtneš. To je nesvědomitost. Nenechávej všechno na mně! Vždyť já dokonce i v krematoriu budu muset za tebe zaplatit!”

Dvojice na létem rozpálené ulici. On má na šňůře psa, ona v ruce kornout zmrzliny. Jsou ode mne na dohled, ne však na doslech. Jejich mimika a gesta jsou natolik výrazné, že vlastně slova ani slyšet nepotřebuji. Něco je znervózňuje, možná na někoho čekají. Kousek vedle je pošta, na druhé straně vchod do nádraží, což pravděpodobnost mé domněnky zvyšuje. Zřejmě se přou o něco, na čem jim oběma záleží; i to je kupodivu také způsob, jakým se vztah dvou lidí upevňuje.

Nádražní restaurace má boční vchod, o kterém občerstvující se cestující nevědí. V horkém odpoledni vycházejí kuchaři a kuchtičky vykouřit na volném plácku cigaretu a nahlédnout do novin. Zdá se, že nejenom divadelní scéna má své zákulisí.

Škoda, že nevíme, kterým směrem uplývá čas. Zprava doleva nebo odleva doprava? A kde je nalevo a kde napravo? Tohle všechno si totiž žádá stanovení vztažné soustavy – lidského těla, geografických souřadnic – a taky jejího počátku. Kdyby nám tohle bylo dáno, mohli bychom se pokoušet na vlně času splývat a tak si čas vlastním pohybem zpomalovat. A naopak, sebevrazi a lidé životem otrávení by už nemuseli ze střech a mostů skákat – stačilo by, aby se proti času rozeběhli a hlavou ho proráželi, aby jim rychleji ubíhal. Jenomže toho směru se ne a ne dopídit. Možná se začal z jednoho bodu do všech stran rozpínat v okamžiku Velkého Třesku.

Díky internetu můžeme si jakoukoli minulou událost jako kdysi kouzelník křišťálovou koulí z univerzální paměti vyvolat – pokud ji tam někdo uložil a momentálně nevypadl elektrický proud.

Věta, základní jednotka vyjádření skutečnosti nebo záměru. Příklad: sekera – špalek – hlava. Čím – na čem – co.

Zuby jenom tím, že proti sobě koušou, spolupracují. Nohy tím, že se míjejí.

Trdlování a vochlování, výrazy dnes související s tancem a sexem, ještě v době mého dětství popisovaly činnosti nezbytné při zpracování lnu, užívané jako součásti technologie jeho domáckého zpracování.

Radit člověku, kterému teče do bot, aby to nechal plavat, je cynismus.

I řekl Bůh Budiž světlo! A po čtyřech miliardách let, kdy lidé začali třít ebonitovou tyč liščím ohonem a pohybem vodiče v elektromagnetickém poli začali indukovat elektrický proud, se zamyslil a dodal … ale s pevnou sazbou za kilowatthodinu!

Středověk znal pojem horror vacui. Zřejmě proto, že prázdný sud nejvíc duní a hlupák s prázdnou hlavou, který nemá vůbec co říci, se ze všech nejpilněji ohání jazykem.

Zkušenosti stáří jsou konzervované chyby mládí okořeněné odstupem času.

Ptactvo dělíme na zpěvné a jedlé.

Jestliže kos, který je užitečný, polyká žížalu, která je taky užitečná, je to dobré pro kosa a špatné pro žížalu. Otázka zní – Jaké je to pro zahradníka?

Dědo, ty jsi sprostej – pravil rozhodně čtyřletý vnouček, přistihnuvší mě při přestupu z pyžama do trenýrek.

Desítky let už vystavují experimentální psychologové primáty chované v zajetí podnětům, které by měly urychlit jejich vývoj směrem k polidštění. K žádným registrovatelným změnám však zřejmě nedochází. Zato bylo v řadě případů pozorováno, že leckterý z psychologů se dokázal poopičit. Opět se tak prokazuje, že lidé jsou prostě všestrannější.

Co jsme zač? Jsme možná jediní tvorové, kteří se ptají po své podstatě. Rozmazlení spratci, nevážící si poznatků těch, kteří odpověděli a odpovídají na otázky Jací jsme, jak fungujeme a jak by se to dalo vylepšit – neodbytně a trapně mudrujíce o tom, zdali odpověď na otázku Jací jsme? už v sobě obsahuje odpověď na otázku Kdo jsme? Obdivovatelé slov tam, kde jsou k dispozici rovnice, grafy a tabulky.

Ve stínu stromu se ochladíš. Ve stínu zdi se jenom nespálíš.

Věci jsou a události se dějí, k potěše jedněch a nespokojenosti jiných. Má vůbec smysl pokoušet se definovat dobré a špatné? Bez přihlédnutí k hodnotícímu subjektu asi ne. Jistě, není jedno, jsou-li spokojeni skoro všichni a nespokojen není skoro nikdo anebo je to obráceně. Bez téhle elementární statistiky to asi smysl nikdy mít nebude.

Stejně jako kouřit cigaretu ve volné přírodě místo v zakouřeném lokále přidává ke kuřáckému požitku jednu dimenzi navíc, je čímsi ozvláštněno i koštování sklenky vína třeba jen na letní zahrádce na chodníku před městskou kavárnou.

Zápraží plynule přecházející do trávy dvorku je něco jako zárodek parku před londýnským Buckinghamským palácem. Zárodek malý, ale náš. Vlastní hlavou navržený, vlastníma rukama z vlastního plevele vypiplaný.

Považujeme někdy vítr za symbol svobody, volného pohybu. Jenomže – je to doopravdy tak? Vždyť vítr je pohyb vzdušných mas, čímsi kamsi hnaných! Silou vytvářenou potenciálními rozdíly různých míst na zemském povrchu nebo v atmosféře je donucován konat práci směřující k odstranění, anulování těchto rozdílů. Jenomže sotva se k dokončení své práce blíží, už se zakládá důvod nových rozdílů. Vítr je nejpřesvědčivějším modelem demonstrujícím princip Sisyfovské práce.

Mou ctižádostí je, aby alespoň pár mých aforismů přežilo dobu, jaké se dožívají nápisy na pomnících padlých z někdejších, v lidské paměti dosud držených válek. Z roku šestašedesátého nebo alespoň první světové. Seznamy jmen vyrytých na vesnických památnících, jejichž pozlacení smyly deště a písmena zarůstají mechem. Trochu mne do rozpaků přivádí zkušenost, že je asi nikdo nečte a po letech, kdy potomci a přímí příbuzní zemřeli, ani nikdo nevnímá. Nestálo by to za malou anketu – jako test regionální paměti národa?

Mnoho let jsem se sebe sama ptával – Kam jdeš? Dnes už mám v tom jasno – Nejdu nikam.

Bezohlednost je – před očima slintajícího diabetika si rohlík mazat medem a okolsedícím vysvětlovat, jak je ten med zdravý.

Zdá se, že příslušníci žádného biologického druhu nejsou vůči svým vlastním genetickým příbuzným tak agresivní jako lidé. Ti si totiž vedle kategorie geneticky příbuzný vytvořili ještě kategorie souvěrec nebo jedinec ideologicky příbuzný. Do biologických, objektivními vědeckými metodami poznatelných zákonitostí zapletli lidé subjektivně nastavené pseudozákonitosti tzv. společenských věd, které to všechno přivedly k nerozmotatelnému zmatku. Ke světu lidí tak patří (vedle snad přežitého pojmu kanibal) také živě kvetoucí pojmy jinověrec, politický protivník, bezpartijní, cizák, barevný.

Pokud jde o stav chrupu, nejdříve člověk s obavami čeká, kdy mu vypadne plomba, aby později odevzdaně očekával, kdy mu vypadne zub. Jedinou útěchou mu je, že plomba vypadlá z vypadlého zubu mu už starosti dělat nebude.

Nevím, je-li chyba na straně lesa nebo na mojí straně, ale – nabyl jsem dojmu, že lesní jahody zanikly.

Kdysi nám v hodinách marxleninské filozofie tvrdili, že socialismus, v patách stíhaný komunismem, je vrcholná společenská formace, něco jako dosažená meta na cestě do ekonomického a sociálního ráje. Nesvědomitá společenská realita však ukázala, že tomu tak bohužel není a že se kapitalismus zákeřně a filozoficky neodpovědně vrátil. Do hodin marxleninské filozofie už nedocházím. Zajímalo by mne však, zdali se tam teď nevykládá, že tato nezamaskovatelná skutečnost znamená pouze přechodnou epizodu, po níž se navrátí feudalismus, otrokářství a společnost prvobytně pospolná – aby pak znovu odstartovala cesta k dosažení socialismu a komunismu. Trochu by mi to připomínalo, jak vůdce Adolf Hitler cestou od Stalingradu do Berlína zkracoval frontové linie.

selfmonitoring, sebekontrolu jejich nadpozemských pocitů. Stačilo by jim nainstalovat jakýsi obojek, který by je v okamžiku extrémní nafoukanosti, překračující předem nastavitelnou mez, přiškrtil a donutil jejich sebevědomí splasknout. Možná by se časem vycvičili maskovat tyhle přiškrcovací epizody odkašláním, případně předstíráním přechodné nevolnosti či pominutí smyslů.

Intenzivní zkoumání české mytologie odhalilo, v co se čelní duchové a velikáni tohoto národa předtím ani neodvažovali doufat – kníže Krok, známý především jako otec svých dcer Kazi, Tety a Libuše, se ve skutečnosti jmenoval Pokrok. Tento objev vnáší nové světlo do dosud temných míst českých dějin a zejména zcela logicky vysvětluje existující mimořádně vysokou afinitu příslušníků českého národa k vědě a rozvoji všeho druhu. V této souvislosti nelze nezmínit háčky nad některými souhláskami, vozovou hradbu, ruchadlo, českou uličku v kopané, pivo s bobkem, socialismus s lidskou tváří a kuponovou privatizaci.

My starší budeme tak dlouho provokovat ty mladší, aby nám udělali místo, až se ti mladší namíchnou a opravdu nám každému ty dva metry čtvereční místa udělají.

Bývala kdysi kádrovácká socialistická terminologie nepříliš důsledná, když používala název kádrový posudek majíc přitom na mysli kádrový odsudek.

Ve vztahu k politickým ideologiím dělí se lidé na věřící, nevěřící a víru předstírající. K těm posledním patří zejména jejich hlasatelé.

Z nápisu na sídlištních plechových psích odpadkových záchodcích, mírně doplněno – Ukliďte po svém psovi; třeba on jednou uklidí po vás!

Koloběh hmoty v přírodě, circulus vitiosus, za jehož počátek může být stejně dobře považována sklizeň úrody jako zrání kompostu, hnoje, odpadu nebo jarní sázení a setí do připravených, tj. dobře pohnojených záhonů. Kruh je neodmyslitelnou součástí života, a teprve na něj se pokouší mravenčí lidské úsilí naroubovat přímku či nějakou jinou křivku takzvaného pokroku.

Kdykoli mne přepadne hexenšus, závidím lidem bez páteře.

Na dvorku mám bosenskou švestku. Řadu let se zdráhala opustit stav švestkového panenství – nerodila, jen do výšky planě větve vyháněla. Už jsem se rozhodl, že ji skácím, aby zbytečně nezabírala místo. Jako by rozpoznala můj úmysl, v dalším roce naplno rozkvetla a v podzimu se obsypala velkými švestkami; stačily na konzumaci systémem z větve do huby, na knedlíky a jako kompot zavařené zaplnily řadu litrových sklenic. Jen povidla jsme si netroufli vyrobit. I letos švestky budou – neumane-li si rozverná příroda pořádat nějaké větrné experimenty, pro které má tady v Jeseníkách systemizovanou laboratoř. Jak tak provádím očima švestkovou inventuru, všímám si, že větve stromu snad osmimetrového se dělí do dvou skupin – jedny jako svíce se vzpřímeně vzhůru vypínají, hrdé na svou svobodnou prázdnotu, a jiné švestkami obsypané jen těžce se zjevnou námahou udržují tu modrající se tíhu před náporem gravitace. Planá elegance a plodná dřina – jako ve světě lidí. A ještě mě napadá, zdali ten úděl obtěžkanosti na sebe větve dobrovolně berou anebo z nějakého vyššího nařízení.

Všechen přírodní materiální odpad, i ten člověčí (s výjimkou skla a některých jiných produktů lidských technologií, třeba plastů) je využitelný jako zdroj nových živin. Kompost a hnůj je tradiční základ recyklace hmoty. Na rozdíl od toho je, bohužel, recyklace lidského intelektuálního odpadu, frází, politického i jiného žvanění, nedomyšlených rozhodnutí s trapnými i tragickými následky nemožná.

Objektivně měřitelné údaje: nezaměstnaných více než půl milionu, podle EU-upravených i neupravených definic. Pravidla pro odchod do důchodu daná, nicméně posouvatelná. Demografická situace, včetně porodnosti, nemocnosti a úmrtnosti evidovatelná. Včera jsem poslouchal na R6 nějakého rozumbradu, hlásajícího, že tahle země potřebuje rok co rok padesát tisíc imigrantů. Proč? To nemůže být každoročně odloupnuto oněch padesát tisíc z těch víc než půl milionu českých nezaměstnaných – a zaměstnáno? Anebo tomu brání docela obyčejná chamtivost, případně politicky manažerská neschopnost, která vede zaměstnavatele k tomu, aby raději najímali lacinější pracovní sílu přicházející z východu než aby za práci platili nezaměstnaným Čechům? Vím, že stát už dnes není univerzálním zaměstnavatelem jako jím byl kdysi – ale pořád přece má v rukou nástroj, kterým může politiku zaměstnanosti regulovat! Daněmi, pane ministře práce, daněmi! Jejich zvyšování jeden způsob chování znevýhodní, jejich snižování jiný způsob chování zaměstnavatele i zaměstnance zvýhodní. A relativní výhoda je přece spolehlivý regulátor. K čemu tam u vás vysedávají ty zástupy úředníků? Zkuste je platit taky za myšlení!

Ne že bych býval někdy usiloval předělávat svět. A pokud ano, jen větve tu a tam přistřihnout, tady okopat a jinde přihnojit. Ani na darebáky jsem neměl v úmyslu sesílat revoluce; v jejich opravnou sílu jsem nikdy moc nevěřil. To spíš jen příležitostně drápkem ironie seknout, aby se vidělo, že ne všichni vidí svět tak, jak se jim vidět předepisuje. Teď, co mi nemoc zpomalila chod, na předělávání světa už ani nemyslím. Nevidím důvod – ať by se běh světa jakkoli nastavil, vždycky se jako hemživí potkani ze sítě kanálů chamtivci a z podhoubí lidské patožravosti šakali vynoří, kteří si své vlastní cestičky vyhrabou, spadaným listím k vlastní pohodlnosti vystelou a začnou hledat, jak by se cizí krve napili a v cévách cizí mízou naplněných vlastní zlodějské kohoutky nainstalovali. A to všechno za halasného hlásání lidumilství, humanity, filantropie až na věky.

Hlad, který člověk pociťuje mezi dvěma jídly, je mezihlad. Mezinárodní mezihladovci, spojme se!

Oblíbená hra zákopové války – na špici bodla ručnice nad přední hranu okopu vystrčená přilba; pozornost nepřátelských ostřelovačů dokazoval výstřel z jejich strany. Tuhle hru dokážu rozpoznat i v hlubokém míru civilního světa – i tady je taktikou mnohých při nebezpečně ostré výměně názorů nastrkovat do cesty případným nepříjemným argumentům raději cizí hlavu a tu svou držet v bezpečném podřepu.

Jediným spolehlivým prostředkem boje proti hladu je nasycení. To je ovšem nástroj bezprostřední, jehož aplikace je podmíněná dostupností potravy. Boj proti hladu je vlastně bojem za dostupnost potravy.

Univerzita v čase prázdnin mi připomíná mlýn, jehož vodní kolo je i nadále vodou z náhonu roztáčeno, do jehož zásobníků však nikdo zrní nepřisýpá. A pokud někdo přece jen se svou troškou do mlýna přichází, jde mu hlavně o semletí otrub opravných zkušebních termínů. Zapomenout bych ovšem neměl na krajánky přicházející na pozvání pana otce (děkana fakulty) přisekat záložní mlýnské kolo, vyměnit jeho vyhnilé lopatky a poškádlit mlynářovic rozvernou Haničku dotazy, zdali jí nebyl v poslední sezóně hastrman nevěrný se štikou v rybníce.

Klidná síla ve známém politickém sloganu strany lidové by mohla být síla ve fyzice známá pod názvem síla potenciální. V klidu, vlastně jen zdánlivém, je udržována jinou silou působící proti ní. Například tlak vodní masy udržovaný pevností přehradní zdi. Klidnou silou je však také strach, držící na uzdě hněv občanů směřující proti vládní moci, která je vykořisťuje. Klidnou silou je vyzbrojená armáda, včetně té, která znásilnila vůli jiného národa. Před takovými klidnými silami nás ochraňujte všichni svatí, lidovečtí i jiní. Rozhodně však nejsou klidnou silou astrologické tlachy bývalých lidoveckých ministrů, které mi ještě dnes svou nebetyčnou pitomostí dokážou zpěnit krev.

Úlohu, kterou dnes zastávají podél silnic a v ulicích billboardy, už dávno před nimi měly, alespoň na vesnicích mého dětství, černobílé potisky prkenných plotů. Laťkové ploty, zejména ty z kulatých planěk, se pro tento účel nehodily. Před šedesáti lety bývalo plotů z prken hodně, možná byla jejich konstrukce technologicky pohodlnější a úspornější. Dodnes si dovedu vybavit nápisy, které ani po letech nesmyl déšť – Nehera dělá šaty dobře. O tom Neherovi nevím nic, a přesto slogan o jeho konfekci vydržel až do doby, kdy byl potištěný plot rozebrán a v kamnech spálen. Taky mi z paměti nevymizel slogan Pamatujte, že Ant. Jína má patrona Antonína. Šlo myslím o sušenky vyráběné v Lomnici nad Popelkou. V šestačtyřicátém hodně z těch nápisů překryly plakáty prvních poválečných parlamentních voleb – od komunistického čísla jedna přes lidoveckou dvojku, národně socialistickou trojku po sociálně demokratické číslo čtyři. Na nich samozřejmě nebyly slogany vyhlašované politickými rivaly, z nichž se mi vybavují jenom dva – Kdo má hlavu pitomou, volí stranu lidovou, Volte zadek, volte stehna, jen nevolte číslo jedna. Po volbách, kdy vítr a déšť strhly po kusech pomíjivou volební poezii, se na chvíli ještě jednou neherovské nápisy vynořily; jenom na pár měsíců než je nová ekonomická situace znárodňování pohřbila v hlubinách zapomnění.

Z důsledného, nesmlouvavého kolektivismu jde strach. Z odhodlání lidských jedinců ochotných obětovat vlastní život za to, že bude poničen zájem protivníka. Z vojenských teorií sebeobětování, k vrcholu přivedených principem kamikadze – v letadlech bez možnosti návratu, v lidských torpédech. Z muslimských sebevrahů opásávajících se náložemi plastické trhaviny. Z mravenců znovu a znovu se deroucích do proudu chemické smrti, pomocí něhož se snažím vymezit svůj životní prostor v konfrontaci s jejich snahou získat tento prostor pro sebe. Moje kupní síla uplatněná na trhu insekticidní chemie a použitá proti síle jejich kolektivního pudu. Etika prostá jako ostří vybroušeného nože – být či nebýt, přičemž jsou dovoleny všechny prostředky. Catch as can. Proti etice adorující individuální existenci etika adorující existenci kolektivu. Pro přežití kolektivu postačí přežití několika málo jedinců, pro přežití jedince je zapotřebí velice mnohé. Taky strach a podlehnout mu. Kdo uvykl představě, že je sám sebou a za sebe, bez ideologie a praporu, už si nezvykne, že stačí, aby přežil jeho genom v procesu mezigeneračního štěpení půlený a čtvrcený ad infinitum. Mravenci jsou prototypem kolektivismu, komunisté důslední do posledního pohybu v křeči zániku. A šance individua je pouze v tom, rozpoznat směřování kolektivistického pudu a ten samotný svést do moře záhuby jako to učinil krysař z města Hammeln.

Studiem knih o historii osidlování severní Moravy dospěl jsem k poznání, že naši slovanští lepší lidé (občas promíchávaní i lepšími Germány) lákali od třináctého století do kraje od Šternberka na sever slezské řemeslníky a sedláky, aby je pak hanebně vykořisťovali poplatky, robotami a dobýváním stříbra i jiných kovů. Olomoučtí biskupové a šternberští páni. Zajímavé je, že tahle nacionalistická ekonomická asymetrie ve prospěch lepší české strany se nezdá dějinám příliš vadit.

Sloveso vyplatit se mívalo kdysi ještě jiný, dnes už nepociťovaný význam. Zatímco dnes jím vyjadřujeme názor, že nám jistá činnost nebo událost přinesla výhodu, že stálo za to něco podniknout – kdysi jím byla vyjadřována skutečnost, že dlužník nebo provinilec mohl penězi svůj dluh nebo vinu vyrovnat, smazat provinění, odčinit křivdu. Vykoupit se ze zajetí, z otroctví, dokonce i zrada vůči pánovi spáchaná byla vyplatitelná. Vyplacení se byla kategorie etická, soudní a zároveň velmi pragmatická.

Nejvíc se mi podařilo mou ženu pobavit, když jsem jí vysvětloval, že mým profesionálním životním programem je rozpoznávat v přírodních dějích řád a vytvářet abstraktní modely přírodních dějů a jevů, které by takový řád zdůrazňovaly a činily ho pro lidské potřeby využitelným. A že právě tohle je aplikace matematiky. “Ty a řád?,” pravila, když se jí podařilo jakž takž zvládnout záchvat pobavení, “ty, který dokážeš vyplnit chaosem a zmatkem prostor libovolné velikosti? Ty, který jsi nepochybně potomkem starých Aztéků nebo Mayů, kteří opouštěli svá sídliště, když se jim podařilo zaneřádit je svým odpadem k neobyvatelnosti? Ty si osobuješ právo považovat se za teoretika řádu? Ty, v jehož stopách, kamkoli se hneš, kráčí neřád?” A dodnes jsem ji nepřesvědčil, že řád a neřád existují v dialektické jednotě, že mé plození nepořádku je vlastně zárodkem pořádku, možná i toho, který vyznává ona. Že je řád struktury a řád funkce, které nemusejí být totožné. A hlavně, že existuje nepořádek tvůrčí, jehož pěstiteli a udržovateli jsou výhradně muži – a že podle mého názoru i sám Stvořitel, poté, co dokončil výstavbu světa, sedmého dne odpočíval – aniž by bylo známo cokoliv o tom, že by se byl dal po skončení své práce do uklízení.

Místo toho, abychom měřili svůj věk počtem let nebo počtem křížků (zřejmě desetiletí, pozůstatek z dob někdejší všeobecné negramotnosti), nabízí doba moderní i postmoderní měření věku počtem hlasování, počtem účastí ve volbách. Je jich nepočítaně, což se pro počítání obzvlášť hodí. Sice jsou vzhledem ke kalendářnímu nebo astronomickému času rozloženy ne zcela rovnoměrně, to je však přehlédnutelná maličkost. Taky pravidelně se dostavující nepravidelnosti v jejich řazení se časem statisticky vyrovnají. Mělo by to jednu nesmírnou výhodu – vzhledem k tomu, že většina občanstva už dnes k volbám nechodí, mohli by se lidé utěšovat nadějí, že nestárnou.

Už nějakou dobu mi nedává spát představa, zdali nejsou volební výsledky půl na půl, v posledních letech se poměrně často vyskytující, výrazem občanské lhostejnosti vůči volebnímu automatismu. Excelentní ukázkou jsou americké prezidentské volby z roku 2000, kdy mezi demokratickým kandidátem Gorem a republikánem Bushem mladším rozhodla náhoda a chyba měření. Kořenem té mé představy je skutečnost, že pokus s házením mincí za podmínky lhostejnosti (okolnosti žádné z obou možností nedrží palec) vede k právě takovému výsledku. Taky to připomíná pravidelné české parlamentní trápení se sestavováním vlády – pokaždé z toho vyjde neslaná nemastná plichta, kdy je rozhodování o věcech vysoké státní důležitosti závislé na momentální hladině krve v alkoholu jednoho poslance. Možná by se místo voleb mohlo v parlamentu instalovat a v čase voleb provozovat Galtonovo prkno v nějakém esteticky působivém provedení. Vedlo by to k výsledkům rovnocenným s těmi dosavadními a rozhodně by to přišlo podstatně laciněji. Protože nepředpokládám přílišnou gramotnost pánů a paní poslanců, považuji za potřebné podotknout, že Galtonovo prkno je zařízení fyzicky demonstrující vznik binomického rozdělení pravděpodobností z posloupnosti binárních kroků. Každý krok by přitom modeloval volební rozhodování jednoho lhostejného voliče a každá strana prkna jednu ze dvou uvažovaných politických stran.

Můj notebook, vládnoucí jakousi schopností korigovat mnou napsaná slova, která se mu nezdají a nahrazovat je slovy, jež se mu zdají být jazykově přijatelnějšími, si čím dál víc dovoluje. Připadá mi, že těch jím opravovaných mých slov je pořád víc. Mám strach, že když mu to nějak nezatrhnu, mohl by na mně požadovat podíl na autorském honoráři. Nejde přitom o to, že bych mu ho chtěl odpírat, ale – neumím si představit, jak bych svému racionálnímu stroji vysvětlil, že za to, co píšu, žádný honorář neberu, tak, aby mě nepovažoval za naprostého blbce.

Existuje známá anekdota o převozníkovi, jehož úkolem je přes řeku na loďce převést kozu, vlka a zelí tak, aby nikdo a nic neutrpěl úhony, když přitom může loďka pojmout jenom dva pasažéry (včetně něho) a sami spolu nesmějí zůstat na žádné straně ti, kteří by se mohli sežrat nebo být sežráni. Trochu mi to připomíná mou vlastní situaci, kdy mám mezi obědem a večeří bez úhony přes řeku času převážet hlad, jídlo a glykémii. Hlad nemůže zůstat bez kontroly s jídlem a jídlo s glykémií, kterou může vyvést z normy. Hlad s glykémií pohromadě zůstat mohou, jí hlad neublíží. Vlk, koza, zelí.

Při mé nejisté mobilitě existuje vysoké riziko, tj. pravděpodobnost, klopýtnutí, upadnutí a úrazu s fatálními důsledky. Vypadá to, že můj úmrtní list vyplní paní Náhoda, v jejíchž službách už padesát let stojím. Teď, když kvůli svému neduhu stojím jen tak tak, jsem jí odkázán na milost a nemilost víc než kdy jindy. Taky proto si to uvědomuji, že několik mých přátel v posledních letech naposled odložilo lžíci (irské úsloví) právě kvůli podobnému náhodnému klopýtnutí.

Billboardy premiéra Grosse: Jsem sociální demokrat – Myslím to upřímně – Můžete mi věřit. Upřímně věřím, že pan Gross je sociální demokrat. Jinak mu nevěřím ani Dobrýtro.

FINIS