Píše S. Komenda Část 14, únor 2005

Jsou procesy symetrické, a jiné, symetrii postrádající. Jsou procesy probíhající tam i zpátky, směrem primárním, jimž nechybí schopnost probíhat i směrem inverzním. A konečně procesy, v jejichž případě je schopnost inverzního průběhu možná – avšak jenom ztuha realizovatelná. K takovým patří i proces, který nedávno vzrušil českou veřejnost. Poslanci si omylem odhlasovali zvýšení svých platů o několik tisícovek měsíčně. Jako lidé čestní a charakterní se ke svému omylu čestně a charakterně přiznali. Erare humanum est. Nic lidského jim není cizí. Ani omyly ne. A hned vzápětí jako lidé důslední statečně slíbili, že takto omylem jim zvýšené platy vrátí a celou záležitost uvedou do původního stavu. Byla v tom nepochybně i určitá racionalita – páni poslanci a paní poslankyně jsou si vědomi, že lid je příliš nemiluje ani si jich neváží, což dává najevo jejich nevolením. Navíc jim při jejich inteligenci a vzdělání (které si namnoze i při svých nemalých úkolech a pracovním zatížení ve školních škamnách doplňují) dochází, že zmíněný omyl zvýšení jejich platů jim na prestiži v očích veřejnosti jistě nijak nepřidal.

Jenom prostý občan, jehož myšlení je navyklé ubírat se cestami vedoucími od výchozího místa k cíli po trajektorii co nejkratší, se může domnívat, že když se někdo dopustí něčeho omylem a poté sám svůj omyl uzná, bezprostředně ten omyl napraví. Že když omylem vsune svou ruku do cizí kapsy, poté, co nepřípadnost svého počínání rozpozná, bez zdržování a okolků peníze z cizí kapsy vytažené vrátí. Tato metafora je velice věrná, protože se v onom poslaneckém omylu jedná – do slova i do písmene – o peníze z cizích kapes vytažené. Ledaže by poslanci nepovažovali poplatnické kapsy za tak úplně cizí – a sahali do nich bez rozpaků a studu, kdykoliv nabudou dojmu, že by si ještě nějakou další maličkost potřebovali pro své domácnosti pořídit.

Není proto jednoduché ani vrácení peněz omylem z cizích kapes vytažených. Zašmodrchanost poslaneckého uvažování zná totiž kouzelné slůvko – systémovost. Takové omylem vydělané peníze nelze vrátit jen tak, s omluvou za intelektuální selhání. Vráceny budou, ale systémově – což si vyžádá nějakou dobu. Během níž, jak se snad každý domyslí, poslanci ony omylem zvýšené platy budou pobírat. Takové pobírání se totiž děje systémově, takže mu nelze nic vytknout. A pokud by z toho chtěl někdo nezodpovědný, jako třeba pisatel této úvahy, vyvozovat něco o obtížnosti invertování procesu předtím hladce proběhnuvšího, činí tak na vlastní odpovědnost a riziko s tím spojené.

Počínání, které je obecně hodnoceno jako krádež, zlodějna a trestný čin, přestává takovým být, dopustí-li se ho člověk lepší až nejlepší. Kdo se neprávem na úkor jiných obohatí … nespáchal trestný čin, jestliže byl poslancem českého parlamentu. Jenom dvě stě dvaaosmdesát je takových jedinců na této planetě. Jedním je papež, kterému je dovoleno dopustit se čehokoli v záležitostech rozhodování o víře a mravech – a těmi zbylými jsou poslanci a senátoři České republiky. Alespoň v něčem máme u nás primát. Nesnesitelná je těžkost vracení jednou nabytého. Třeba krádeží. Osobně se domnívám, že je to zaviněno lidskou představivostí. Jakmile si člověk představí, co všechno by si mohl za ty peníze navíc pořídit … Třeba cestu do Thajska podporující sexuální průmysl rozvojové země …

Přátelé, známí a taky doktoři mi vyčítají skeptický až pesimistický pohled na svět. Já sám své postoje hodnotím spíše jako realistické – odmítající nasazovat si při vidění svého životního prostředí růžové brýle mámení. Před růžovou vůbec dávám přednost šedomodré – což je barva ojíněných zralých švestek vyvolávající představy ohněm zakalené a časem projasněné slivovice.

Dnešní ráno dalo mému skepticismu ochabnout. Podnět k tomu přišel ze strany možná nečekané – rozhodně však přišel. Zároveň se stal důkazem o všeobecné souvislosti věcí a jevů. Nebudu vás už déle napínat; oním jevem, který vlil do mého nedůvěřivého důchodcovského srdce kapku nové naděje, byla skutečnost, že na dvoustém metru svého pravidelného pochodování od hřbitova k lékařské fakultě padl můj těkající pohled na zkřehlou a ojíněnou lednovou trávu pod vedle stojícím smrčkem, aby tam místo krčícího se vrabce uviděl něco úplně jiného. Cosi můj pohled k tomu jako by přitahovalo; a když jsem zapojil do svého identifikačního úsilí všechny dostupné dioptrie, rozpoznal jsem, oč jde. Pod tím smrčkem ležela, úhledně stulena před zimním chladem, bílá podprsenka.

K povolání statistika patří vyvinutá pozorovací bystrost a také jisté deduktivní schopnosti. To je pochopitelné, uvědomíme-li si, že hlavním úkolem biostatistika je zamýšlet se nad možnými příčinami schopnými vysvětlit pozorované jevy. Je to prostě profesní povinnost. Podprsenka v zimním ránu se povalující pod ojíněným sídlištním smrčkem je stejný empirický fakt jako údaj o hodnotě glykémie diabetika Antonína Nováka. Překračuje-li hodnota glykémie normu, panu Novákovi se uloží přísnější dieta nebo se mu zvýší přísun inzulínu. Jaké opatření se však dá vyvodit z faktu podprsenky ležící pod smrčkem v těsné blízkosti chodníku?

Kriminalistika zná na celém světě respektované pravidlo Cherchez la femme! Za vším hledej ženu! V diskutovaném případě je tato zásada více než nabíledni. Rozhodně víc než kdyby se jednalo o nález šlí neboli kšand.

Už předem jsem zamítl různá tak zvaná přirozená, jednoduchá a prvoplánově se nabízející vysvětlení a vyšetřovací verze. Nemohlo se jednat o prádlo z balkónu odnesené v poryvech vichřice. Už dva dny totiž panuje u nás v sídlišti úplné bezvětří a navíc – inkriminovaný smrček roste od nejbližšího balkónu desítky metrů vzdálen. Rovněž nepřipadalo v úvahu vypadnutí oné součásti dámského intimního prádla z odpadkového kontejneru – na to vypadala podprsenka příliš zánovně. Žádné záplaty, žádné viditelné zašívání.

Jedinou přijatelnou, dostatečně pravděpodobnou verzí, která nepropadla sítem našeho uvažování, se ukázala být hypotéza, že podprsenka se ocitla pod smrčkem jako důsledek erotického poblouznění, natolik razantního, že dokázalo překonat i nevlídné a od erotiky odrazující parametry prostředí – chlad a chybějící diskrétnost. A co je na tom povzbuzující pro nás důchodce? Přece zvýšená možnost demografického oživení skomírající české a moravské populace! Té, která by nás, důchodce, měla živit! Demografické oživení se přece bez erotiky neobejde. Tak to zařídil kdysi dávno ve své moudrosti Stvořitel; lidé mu do toho sice neomaleně fušují tím, že si z erotiky udělali poměrně autonomní živnost, přesto však i dnes platí, že mezi demografií a erotikou existuje jistá pozitivní korelace. Takže se radujme, důchodci a důchodkyně! Možná nebudeme hladovět.

Slovní spojení vědní politika může někomu připadat krkolomné a nepřípadné – co může mít věda, jejímž hlavním atributem je objektivnost a přesnost, společného s něčím tak zprofanovaným jako je politika? Politice je přece vlastní vágnost, chybí jí logičnost, je neodmyslitelně spojená s korupcí a zkorumpovaností subjektů v ní vystupujících a hlavně – cokoliv objektivního abys v ní s lucernou hledal!

Uvedené argumenty jsou nepochybně odůvodněné – jak ukazuje každodenní politická zkušenost. Přesto však je také pravda, že ani věda, mám teď na mysli její provozní zajištění a organizaci, se nevyhnula a nevyhne tomu, aby se kolem ní politizovalo. Věda an sich je pohybem, vířením myšlenek, rozvíjením nápadů, které na světlo světa přivádějí individuální člověčí mozky. Jenomže někdo a něco musí zajišťovat, aby vlastníci oněch mozků měli na čem sedět a čím psát, aby měli počítače potřebné výkonnosti, aby jim v zimě mozky nezamrzly v nevytopených budovách výzkumných ústavů a laboratoří univerzit. Aby pravidelně dostávali platy, za které by svým ženám a potomkům kupovali tu krupičnou kaši a onde vepřové řízky nebo bůček na segedínský guláš. Kromě svých mozků mívají totiž badatelé i žaludky, jejichž prostřednictvím i své mozky vyživují. A hlavně – protože bádání je činnost stále nákladnější – musí se organizačně zajistit jeho financování.

Vnějším znakem političnosti rozhodování ve vědeckém prostředí (v naprostém protikladu k vědě samotné) je skutečnost, že se při něm hlasuje. Ve vědeckých radách, v kolegiích, na poradách. Týká se to i rozhodování o přiznání nebo naopak odmítnutí přiznat kandidátům vědecké nebo pedagogické hodnosti doktorů, docentů a profesorů. Žádné takové rozhodování není nástrojem vědy – jenom vědní politiky. To je důvod, proč nese rozhodování činěné ve vědních grémiích všechny znaky neobjektivnosti a nedokonalosti rozhodování obecně. Tím myslím především subjektivnost hlasujících osob, jejich osobní náklonnosti či averze – ale především to, že převážná většina členů grémií, na nichž se rozhoduje, bývá jenom částečně kompetentní ve věcech, o nichž se rozhoduje.

Věda hledá objektivní pravdu. Prodírá se však k ní cestami plnýma subjektivních překážek. Je to podobné jako když hledá pravdu v projednávané kauze soud, brodící se přitom cestami výmolů a kaluží plnými lží a předstírání.

Věda je tak záležitost dvojí tváře. Jekyll a Hyde. Skromná Popelka a její chamtivá sestra. Dost často se rovnováha objektivního a subjektivního zvrhává do tragikomedie. Při současné komplikovanosti a nepřehlednosti vědního systému se dost často objevují paraziti, kteří se na slabých místech systému přiživují a pouštějí mu žilou. Kontrola účinnosti vědy nebyla nikdy její silnou stránkou – už proto ne, protože tato kontrola není zajišťována vědou, ale vědní politikou. Jednou z nemocí systému se tak stává samoúčelnost – vynikajícím způsobem popsaná v zákonech profesora Parkinsona – kdy se vědní politika, která by měla zajišťovat provoz vědy, od této odtrhne a udělá se sama pro sebe. Její mechanismy fungují pouze pro zajištění formy, pro zajištění zdání existence vědy. Něco jako mlýn, do kterého nikdo na náspi obilí nezasype, přestože se mlýnské kolo pořád dokola točí. Kolemjdoucí má dojem, že se děje, co se má dít; že se mele žito nebo že se za státní peníze zkoumá podstata světa. Pokud nenahlédne do systému hlouběji, nemusí mít důvod ke zneklidnění. Důsledky zpanchartění systému bývají patrné až po delší době – někdy tak dlouhé, že mezitím hodně vody uteče a hodně peněz se promarní. Věda prostě není totožná s vědní politikou.

Lidské vnímání se vyznačuje selektivností. Výraznou selektivností spočívající v tom, že přednostně registrujeme a pevněji v paměti držíme události nesoucí (pro vnímající subjekt) kladný náboj, kladné znaménko; události příznivé, o žádoucím vypovídající. Je to selekce podobná té, při níž pečlivě a dlouho pročítáme došlé dopisy přinášející oznámení o přiznaných honorářích, případně o balíku s výslužkou ze zabíjačky od venkovských příbuzných, jež bude zakrátko následovat – zatímco korespondenci oblažující nás přihlouplými a neseriózními reklamami, případně nepříjemnými upomínkami o zaplacení za něco, oč vlastně ani nestojíme, po zběžném přehlédnutí odhazujeme do koše.

Selektivnost vnímání tedy ovlivňuje preference v prostoru paměti. Snad každý starší jedinec už rozpoznal existenci tohoto fenoménu, když se pokusil vybavovat si události a prožitky ze svého života, které už čas odsunul do minulosti. Nemusí jít přitom přímo o shromažďování informace jako podkladu pro sepsání pamětí. Při takovém rozpomínání se z hlubiny minulosti vynořují především události spojené se silnými emočními zážitky – a to především zážitky příjemnými (takovými mohou být i události nepříjemné pro někoho, koho jsme neměli rádi, protože člověk je tvor v zásadě škodolibý). I na vojenskou otravu a lampasáckou či dýzláckou buzeraci se po letech pozapomíná; do popředí se derou vzpomínky na dávné lásky a příběhy, ve kterých někdejší vojáček vystupoval v hrdinské roli, kdy se mu podařilo oblafnout vojenské kontrolní mechanismy a dostat se do hospody i mimo pořadí. Selekce přitom se uplatňující je nepochybně ovlivňována i tím, že tohle všechno probíhalo v prostředí mladých let, kdy nebylo třeba evidovat ani bolení v zádech, ani nepřízeň počasí a kdy minulostí bylo jenom několik málo životní zkušeností popsaných stránek.

Myslím, že je to právě selektivnost vnímání, co způsobuje komplikace v komunikaci mezi generacemi rodičů a jejich potomků. Jestliže otec kritizuje chování potomka, s nímž právě lomcuje pubertální vzdor, a za vzor mu předestírá své vlastní chování z téhož věku, které se mu se zpožděním dvaceti let jeví jako čítankově vzorné – není divu, že k názorové shodě nedochází, ba naopak. Což je mezigenerační vzorec opakující se v každé generaci znovu a znovu.

Jiným projevem selektivnosti vnímání je to, že vnímající subjekt neměří každému stejně. Sobě samému je každý soudcem nadmíru laskavým. Stejně jak snadno shledáváme při hodnocení svých skutků okolnosti polehčující, naopak obtížně nacházíme okolnosti, které by takovému hodnocení přitěžovaly. Máme se – až na výjimky, které jsou shledávány přemrštěně kritickými až patologickými – příliš rádi než abychom byli na sebe přísní. Tohle se ostatně vtělilo i do demokratických soudních procedur; při nich se předpokládá, že obviněný bude zapírat a vytáčet se ze všech sil – a na podporu tohoto lhaní je mu přiznávána výpomoc advokáta, jehož hlavní kvalifikací je situaci zamlžovat a zatemňovat a vůbec všestranně kalit vodu.

Selekce je fenomén, kterým se s plnou vážností zabývá i matematická statistika, vědomá si jeho objektivní existence. Protože při jejích aplikacích v empirickém výzkumu jde o hledání pravdy o světě, je třeba při pořizování informace a dat riziku výskytu selekce čelit. Nástroji k tomu používanými jsou různé formy kontroly, k nimž patří mechanismus placebo, zaslepení vzhledem k pokusnému subjektu, případně dvojité zaslepení vzhledem k posuzovateli odečítajícímu data.

Selekce je zdrojem systematických odchylek, systematických chyb. Selekční tlaky, kterým se v parlamentu říká eufemicky lobby, a které nejsou ničím jiným než úředně tolerovanou korupcí, mohou být přijatelné v politickém čachrování; do vědy a výzkumu rozhodně nepatří – i když i vědní politika jí bývá nepochybně kontaminována. To už jsme se však trochu posunuli stranou tématu naší úvahy.

Dějiny lidské civilizace evidují období, ve kterých lidé rozpoznali možnost využít svého oděvu k vyjádření názorů, preferencí, úcty k dámám svých srdcí. Tento zvyk přežívá dodnes – kdy jsou pokrývány nápisy nejenom oděvy svrchní, ale i spodní prádlo; zapomětlivé dámy si například popisují kalhotky údaji o dnech v týdnu. S výhodou jsou k popisování využívána zejména trička, hlásající například existenci světově proslulých univerzit; dokonce i v případě, kdy by měl jejich nositel značné potíže s geografickou lokalizací takové instituce, o studijních programech nemluvě.

Jsem člověk v letech, kterého dlouholetá pedagogická zkušenost naučila jisté otrlosti. Činy svých studentů si vysvětluji – spíše než mladistvým zápalem pro vědu – úmysly pragmatickými. Tím víc, že na můj dotaz, čí to byl nápad s oněmi statistickými a pravděpodobnostními graffiti, se mi dostalo odpovědi, že šlo o nápad kolektivní, inspirovaný hospodským posezením studijní skupiny u předvánočního grogu. Poskytlo mi to záminku k pronesení přednášky o možném kladném vlivu alkoholu podávaného v rozumných dávkách na duševní činnost lidského jedince. Tím pragmatickým úmyslem byl nepochybně předpokládaný změkčující vliv na zásadovost examinátora. Předpoklad, který jsem, doufám, nezklamal.

Myslím, že pro počínání studenta, spočívající v tom, že si tento přepisuje text učebnice do jiného informačního nosiče, existuje termín konspekt. Snad to platí i v případě, kdy je oním informačním nosičem bavlněné tričko. Konspektování studijní literatury má zvyšovat účinnost studia mechanismem opakování, vyjádřeným už klasickým výrokem Repetitio est mater studiorum. Doufám, že tomu tak bylo i v případě mých studentů kineziologie a kinezioterapie.

Protože do akademických činností by měla v období staronového českého demokratického akademismu stále důsledněji pronikat i hlediska ekonomická, nemělo by se přehlédnout, že všeobecnější aplikace studijní techniky mých posluchačů byla by nutně spojena s vyššími náklady – ve srovnání s těmi, které jako nosiče konspektů využívají tradiční čínský vynález papíru. Na druhé straně ovšem by popisování bavlněných triček pomohlo řešit aktuální problém předpokládaného nižšího odbytu českého textilu bezprostředně ohrožovaného dumpingovými dodávkami ze zemí jihovýchodní Asie. Ze zemí, kde se textilní dělnice a děti spokojí se mzdou, při níž by český dělník spolehlivě umřel hlady.

Tímhle titulkem by se dala vymezit náplň pojmu věda a výzkum. To je, oč tu běží – hledat souvislosti. Souvislost mezi výskytem různých jevů, závislost chování jedné veličiny na chování veličin jiných. Hledat příčiny toho, co se stalo, toho, co jsme připraveni považovat za důsledek nějakých příčin.

Hledajíce souvislosti, naučili jsme se klást otázky. Co se stane s A, jestliže se B zvýší o jednotku? Alespoň v průměru? Závisí změna B na tom, v jaké oblasti hodnot A se právě nacházíme? Mohou do vztahu mezi A a B intervenovat nějaké veličiny další? Nebo jiné faktory?

Při hledání souvislostí jsme si zvykli z komplexu životní reality vypreparovávat dílčí, detailní části, které pak podrobujeme zkoumání všemi prostředky nám dostupnými. Zkoumání pravosti Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, tedy artefaktu literárního, si na pomoc přizvalo dokonce chemii a fyziku. Takové počínání připomíná postup anatoma svým skalpelem vydělujícího z celku tkáně izolovaný sval či nerv. Takové analytické postupy jsou univerzálně obvyklé. Vyhovují parametrům lidské mysli. Člověk zkoumající a souvislosti hledající si představuje, že – třeba jen dočasně a lokálně – stabilizoval stav všech dalších představitelných i neznámých veličin a izoloval tak svůj problém v jakémsi idealizovaném, modelovém, uzavřeném světě.

Taková představa ovšem neodpovídá realitě. Pro ni je charakteristický propletenec mnohočetného působení a vlivů – v zásadě může cokoliv působit na cokoliv jiného, všechno může záviset na všem. Z toho, co bylo nalezeno díky analytickým postupům, se následně pokoušíme syntetizovat obraz reálné skutečnosti. Chování syntetického obrazu porovnáváme s tím, jak se chová realita. V případě neshody je třeba model korigovat, případně zahodit. Do Říma vede více cest.

Zdá se, že k základním nástrojům hledání souvislostí patří zjednodušování, následné hledání souvislostí na zjednodušeném modelu – a jejich konečná syntéza. Komparace se skutečností vyžaduje, aby byl operativně vymezen pojem přibližnosti. Přibližnosti dostačující, protože použitelné pro případnou praktickou využitelnost nalezených poznatků.

Ke hledání patří věcně jako jeho případný produkt nalézání. Vztah nalézání k hledání je vztahem možného a nutného. Pomineme-li vzácné případy, kdy bylo nalezeno nehledané, je hledání nutnou podmínkou nalezení. Při hledání souvislostí hledat je povinnost, zatímco nalézat je výsada. Nalézat je výsada připravené mysli, smím-li parafrázovat klasika. V tomto případě Louise Pasteura.

Hledání souvislostí je vedeno snahou člověka poskládat si obraz zkoumané skutečnosti v podobě přiměřené pro lidské vnímání. V podobě adekvátní lidským smyslům, lidské paměti, logice člověčího uvažování. Součástí takového obrazu, který nazýváme Vědou, jsou někdy i části zapsané jazykem, jehož srozumitelnost není univerzální. Jedná se o jazyk matematiky, případně abstraktní jazyky dalších vědních oborů, využívajících speciální metody fyzikální, chemické, biologické. Do světa, v němž jsou hledány souvislosti jevů, veličin a procesů tak pronikla nutnost překladu a překladatelů. Potřeba překládat z jednoho odborného jazyka do jiného v podstatě rozmazává určitost vytvářeného obrazu. Jeho kontury, jeho vyhraněnost. Jsou situace, v nichž se člověk jen těžko brání představě věže babylonské a zmatení jazyků. I tady platí, že vyřešení jednoho problému dává vzniknout problémům jiným, rovněž vyžadujícím řešení. K horizontům je třeba se blížit, i když víme o jejich nedosažitelnosti.

Pojem povrchnost nese v sobě výrazně pejorativní náboj; použit při hodnocení něčí činnosti je kritikou až odsudkem.

Při našem lidském úsilí najít zákonitosti přírodních i společenských jevů a procesů pátráme po souvislostech strukturních i funkčních prvků studovaných situací. Možnostem lidského chápání vyhovuje využívání modelů; své studium vlastně provádíme na zjednodušených modelech oněch situací; tento postup je nezbytný například tehdy, chceme-li využít matematické technologie, která není, samozřejmě, na jevy a procesy reálného světa použitelná bez zprostředkování právě takovým modelem.

Slovo zjednodušení (reálné situace) má v souvislosti s návrhem modelu takové situace klíčový význam. Není totiž v silách lidské mysli uchopovat studovanou reálnou situaci v celé její komplexnosti a složitosti. Umění navrhnout a realizovat, třeba jen ve formě matematické abstrakce, model schopný vystihnout modelovanou situaci natolik věrně, natolik výstižně, aby byly výsledky studia chování modelu použitelně přenosné do zobrazované reality, je jedním z nejvíce sofistikovaných výkonů lidského ducha. Vyžaduje nejenom hlubokou znalost prostředí, ve kterém je studovaná situace ukotvena, ale i důvtip, znalost logických pravidel lidského usuzování a schopnost matematické abstrakce.

Hranice mezi účelným (a potřebným) zjednodušením na jedné a povrchností na druhé straně je velice křehká. Bývá nesnadné ji neporušit – a neocitnout se při hledání zjednodušení ještě přípustného na její druhé straně, tj. nedopouštět se už povrchnosti. Není nijak zvlášť obtížné na toto téma více nebo méně kultivovaně debatovat – může však být velmi obtížné udržet potřebnou rovnováhu při řešení konkrétních úloh. Riziko sklouznout do povrchnosti je jedním z rizik lidské každodennosti.

Jako učitel si uvědomuji problém povrchnosti našeho chování vůči studentům například ve sféře přezkušování a hodnocení jejich vědomostí a znalostí v určité oblasti. Myslím, že je to problém s velmi obecnou platností, od anatomie po stochastické procesy. Sám nemám pojmy jako zkoušení znalostí příliš rád. Domnívám se totiž, že by učiteli nemělo jít o znalosti, ale o pochopení problému, pochopení toho, oč v něm jde – a teprve následně pak o případnou znalost metod, jež se dají pro řešení problému využít.

Naše pedagogické metody mají ve své zdrcující většině analytický charakter. V kontrastu s tím jsou situace, před něž život člověka staví, povahy komplexní – a jejich studium se neobejde bez uvažování syntetického a syntetizujícího. Zkušenost prokázala, že analytický přístup má svůj nezpochybnitelný význam v procesu poznávání životní reality – což však nikterak nesnižuje význam přístupu syntetického. Analýza – to je spíše dedukce, syntéza pak spíše indukce. Chápat činnost a chování jednotlivin nezaručuje ještě pochopení, jak funguje celek.

Už před mnoha lety zavedl jsem při zkoušení svých studentů pravidlo, že smějí řešit zadané úlohy s použitím veškerých studijních pomůcek, které si s sebou přinesou. V praxi to obvykle znamená, že listují ve skriptech. Zastávám totiž názor, že zkouška by měla co nejvěrněji simulovat reálnou životní situaci, ve které se poznatky a metody řešení ve výuce prezentované mají využívat. A v životní praxi se vždycky dá do něčeho nahlédnout. Memorování naučených poznatků mne příliš nezajímá; co na výkonech svých studentů hodnotím – oceňuji či kárám – je pochopení předloženého problému, návrh adekvátního modelu problémové situace a nápad vedoucí k řešení. Pro lepší porozumění dodávám, že mým úkolem je umožnit studentům, aby se seznámili se základy metodologie výzkumu, k níž patří statistická indukce.

Rozhodující součástí zkoušek mých studentů jsou úlohy, v matematice a přírodovědných disciplinách označované jako úlohy slovní. Úlohy neformalizované, které ve svých zadáních nijak neurčují zkoušeným subjektům, jaké metody má být k řešení použito, jaký postup by měl být aplikován. Platí totiž, že jenom tak lze prověřit schopnost subjektu dostat nápad a postupovat tedy tvůrčím způsobem.

Tentokrát byli předmětem mé examinační tyranie studenti z oboru Zdravotnický management. Vlastně téměř výhradně studentky; muži tvoří mezi nimi menšinu podobně nepatrnou, jakou představují mezi voliči občané ochotní účastnit se voleb do senátu; navíc studentky, které maturovaly na středních zdravotnických školách a k matematice mající vztah spíše vlažný až bázlivý.

Jedna z úloh vyžadovala, aby budoucí manažer vypracoval vztah mezi pravděpodobností výhry v režimu prodeje s účastí kola štěstí (k úloze mne inspirovala otravná televizní reklama namluvená známou českou herečkou) a možným navýšením prodeje vyvolaným reklamou. Případná výhra přitom samozřejmě znamená, že šťastný zákazník dostane výrobek zadarmo (v té reklamě šlo o trávní sekačku). Ten potřebný nápad měl spočívat v tom, že by se porovnaly příjmy obchodníka z prodeje provozovaného standardním způsobem s příjmy utrženými při prodeji s účastí náhody. Z takového porovnání se dá odvodit vztah, ve kterém vystupují obě veličiny v úvaze angažované – pravděpodobnost výhry (tu kontroluje prodejce) a navýšení poptávky (to kontroluje zákazník). To ostatní je záležitost aritmetiky zcela elementární.

Studenti obraceli listy ve skriptech, až tyto lítaly (taky v důsledku mizerného slepení ve hřbetu). Opět se ukazovalo, že literární zdroj nemusí být k ničemu, chybí-li schopnost problém uchopit. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby jsem shromáždil intelektuální výdobytky svých studentů a zahloubal se do jejich studia.

Hned první protokol mi poskytl překvapení – výsledné řešení té části úlohy, která mne zajímala nejvíc, jevilo jisté nepochybné známky správnosti! Prolistoval jsem celý balíček – a všechny protokoly se sobě podobaly ne sice jako vejce vejci, ale rozhodně jako oblázky na mořské pláži omývané neúnavným příbojem. Tohle ovšem žádné překvapení není – vynalézavost mezilidské komunikace při psaní testů je obdivuhodná. Dokonce se ani příliš nesnažím ji nějak drasticky narušovat. Na to mám jinou metodu – ústní část zkoušky zahajuji položením ukazováku na místo v protokolu, kde se nalézá napsaný výsledek – a otázkou Proč?, žádaje algoritmus kroků, které bylo třeba vykonat na cestě vedoucí k výsledku, na který mířil můj ukazovák. Odpovědí bylo buď důstojné mlčení nebo vodopád důvodů, svědčící o bujné fantazii mých sestřiček – budoucích magister řízení zdravotnictví. Přijmout je nebylo ovšem možné bez toho, že bych riskoval trest jako statistik, až mi bude předstoupit před Poslední soud.

Pořád nebylo jasné, jak se ty milé a přívětivé dívky dopracovaly k oné formuli, jejíž oprávněnost nedokázaly zdůvodnit. Bariéra záhady byla prolomena v debatě s jednou z nich, kdy adeptka managementu odvážně otevřela skripta a na jedné straně mi ukázala, že tam uvádím právě takový vzorec. Když jsem se trochu zorientoval, došlo mi, že se tam jedná o úplně jinou úlohu, s tou aktuální související jenom tím, že se v ní mluví o jakési loterii (ale v úplně jiném kontextu).

Když jsme pozdě odpoledne skončili, já poděkoval za vánoční cukroví, kterým mne moje studentky obdařily (čímž přiznávám svou zkorumpovatelnost a zkorumpovanost) a do aktovky skládal listy vyplněné zmuchlané pedagogické dokumentace, napadlo mne to. Kvůli tomu tuhle malou úvahu vlastně píši. Náhoda se angažovala nejenom v oné manažerské úloze; zapojila se i do mechanismu jejího řešení – třebaže způsobem vlastně matoucím.

A taky jsem si přitom vzpomněl na jedno místo ve slavné knize How I won the war Patricka Ryana. Na stránku, kde jistý vysoký důstojník britské rozvědky, pod mírným vlivem whisky, vypráví svému společníkovi příběh svého bratra (nebo osoby jinak příbuzné, už si přesně nevzpomínám), přiděleného do mapového oddělení severoafrické armády. Bylo to období střetů britských jednotek s armádou Afrikakorpsu pod velením maršála Erwina Rommela na území Libye a Egypta. Vypravěčův bratr tehdy údajně z regálů omylem vydal štábním kartografům mapy úplně jiného území než bylo to, na kterém se měla tanková bitva odehrávat. Britská vojska v ní tehdy Rommelovy oddíly porazila – ačkoliv se řídila podle úplně jiných map než měla. Saharská pouštní rovina vypadala totiž na různých místech natolik podobně, že to vlastně nevadilo.

I slepé kuře někdy zrno najde.

Problém zcizování autorství je pravděpodobně stejně starý jako psaní samotné. O starověku a středověku je známo, že si pisatelé s autorstvím hlavu příliš nelámali – opisovali a přebírali z dostupných zdrojů jak se jen dalo. Originalita napsaného nebyla prioritou; možná že v tehdejší době, kdy psal jen málokdo, protože také jen málokdo napsané četl, bylo takové počínání docela rozumné – přispívalo k uchování kdysi vymyšleného a zapsaného mechanismem kopírování, případně modifikovaného vpisovanými glosami a komentáři.

Středověk ovšem jednou skončil, zhruba ve stejné době se knihy přestaly opisovat a začaly se tisknout. Novověké texty se už obvykle podepisovaly, také proto, že bývalo zvykem věnovat je mecenášům, kteří jejich vydání finančně podpořili. Statut autorství se hlouběji ukotvoval.

Postupně se ustalovala pravidla vyžadující, aby autor přebírající z jiných pramenů nebo na jiné prameny se odvolávající, své zdroje citoval. Mělo to význam pro usnadnění případné kontroly autorského uvažování – a také to bylo chápáno jako výraz respektu a etického počínání v obci píšících subjektů. Za panování autoritářských poměrů, například církevního dohledu, představovala citace uznávaných autorit pro dobového autora pilíř, o který se mohl v případě napadení opřít. K autorské etice se váže i fenomén známý jako libri prohibiti, který úspěšně přežil ze středověku do doby moderní – do ideologicky temných režimů fašistických a komunistických. Jako produkt těchto dob obohatil oblast autorské etiky pojem pokrývačství – kdy se knihy vydávaly pod cizími jmény, po dohodě skutečného autora s tím, kdo jeho dílu propůjčil své (ideologicky a politicky) přijatelné jméno.

Čím hrneček navře, tím taky páchne. Zpanchartělé zvyky panchartských dob jako odolný plevel přežívají zejména ve zvyklostech jedinců obdařených mocí – a neobdařených talentem. I dnes se najdou residua zcizování myšlenek v jejich písemné podobě – když si mocný svým podpisem pod cizí prací přisvojuje, co jeho hlava nevymyslila a jeho prsty do klávesnice počítače nevyklepaly. Způsobů je mnoho; jedním z nejvíce odsouzeníhodných, protože obtížně postižitelných, je ten, kdy si takový takyautor nechá napsat několikastránkový text, následně v něm upraví jednu nebo dvě věty – a takto vyrobené dílo pak opatří svým jménem a pod ním ho za své vlastní vydává.

Svérázným znásilňováním autorské etiky je způsob citace zdrojů. Dnes nejenom knižních a časopiseckých, ale také internetových. Problém je v tom, že citování je otevřený systém. Důsledně vzato, nelze citovat všechno – třeba násobilku. Jistá informace i v odborném světě zdomácněla natolik, že dosáhla stejného statutu jako třeba národní písně. Tuto hranici, cut-off, si musí každý autor znovu a znovu uvědomovat a vymezovat. A to je samozřejmě snadno zneužitelné, jakkoliv jsou pravidla citování zdrojů stále specifičtěji standardizována a mentorována.

V oblasti literární tvorby má vykrádání cizích textů i svou potěšitelnou stránku. Vzhledem k tomu, že hodnocení kvality je v této oblasti záležitostí navýsost subjektivní a objektivní hodnocení v recenzích a tzv. odborných posudcích prakticky neexistuje, lze za takové považovat právě intenzitu vykrádání a napodobování díla hodnoceného autora. Lidé mohou být různí – obecně však platí, že co ukradnou, nemělo by být bezcenné. Jistě, jsou věci módní a jsou snad i věci nadčasové. Přesto si myslím, že hodnocení kvality opírající se o princip vykrádání má něco do sebe. A protože krást je lidem zřejmě vrozené stejně jako lhát (kdo lže, ten taky krade), jde jenom o to, jak tuhle sílu rozumně nasměrovat, aby lidské civilizaci spíše sloužila nežli škodila. Kdo jenom trochu sleduje cvrkot na kulturní scéně, ví, jak urputně zápasí etika autorských práv s neurvalými zákony trhu s uměleckými produkty. Prohrává přitom vysoko na body. Zdá se, že lidská mysl je schopna uměleckého prožitku i tehdy, je-li jeho zdroj pošpiněn krádeží nebo podvodem.

Mnohokrát stal jsem se v popřevratovém období posluchačem nebo účastníkem debat, ve kterých se diskutovala společenská role osob (ať už zesnulých nebo dosud žijících), kterým byla v předcházejícím politickém období na nějaký čas svěřena moc. A protože se pohybuji především v prostředí akademickém, ty diskuse jsou vedeny zejména o roli někdejších akademických funkcionářů. Nehledě na to, jsem přesvědčen, že se jedná o téma aplikovatelné daleko obecněji, v podstatě nezávisle na tom, pod jakým společensko-organizačním praporem se právě nacházíme. K této úvaze mne naposledy vyprovokovala reakce některých mých kolegů na biografické úvahy historika o roli několika rektorů olomoucké univerzity, kteří seděli na tomto stolci od let čtyřicátých do let devadesátých minulého století.

Kdybych měl onu reakci shrnout do únosného rozsahu, řekl bych, že v povšimnutelné míře měli výhrady k historikovu hodnocení politické komponenty rektorské role; jejich námitky poukazovaly na skutečnost, že dotyční rektoři byli vynikajícími odborníky ve svých profesích – v porodnictví, oftalmologii, neurofyziologii (nikdo nic nenamítal proti hodnocení rektorů prokazatelně dosazených do rektorské funkce jako místa ryze politického, bez jakékoli akademické odbornosti). Uvedené námitky byly dokládány svědectvím někdejších pacientů nebo příklady normálního lidského chování v jednotlivých dílčích situacích.

Obávám se, že zmíněné debaty jsou zatíženy nedorozuměním; spočívá v tom, že z kontextu chování hodnocené osoby jsou vytrhovány dílčí úseky, čímž je integrál života dotyčné(ho) zkreslován. Jako statistik musím přiznat, že komplikovanost takového biografického hodnocení je dána faktem, že se nedá z chování člověka (jako funkce času) spočítat průměr. Co se udělat dá – a o to by se měl co možná kvalifikovaně pokoušet kompetentní historik – je položit vedle sebe evidenci skutků záslužných (jakými jsou případy péče o nemocné, zejména tehdy, kdy byla ona péče provedena nápaditě a obětavě) a evidenci skutků, kdy hodnocený akademický funkcionář některé členy akademické obce poškodil. Kdy jim zabránil nebo alespoň ztížil jejich odbornou práci, čímž zároveň poškodil i zájmy univerzity jako odborné instituce. Kdy jim nekompetentně zasáhl do života (týká se samozřejmě osob, které v některém akademickém oboru kompetentní byly). Takovým poškozením zájmu univerzity a nepřímo i poškozením jiných členů akademické obce bylo i přednostní přijímání a umělé udržování na odborných pozicích osob, jimž jakákoli odborná kompetence chyběla a jejichž jedinou kvalifikací bylo politicky příhodné komplexní hodnocení.

Skutečnost bipolárního lidského chování (póly představují dobro a zlo) je faktem, který by každé hodnocení biografie člověka mělo brát v úvahu. Samozřejmě by přitom měl být činěn pokus zvážit podíl obojího. V takové bilanci se nelze obejít bez toho, že budou zkoumány důsledky rozhodnutí hodnocenou osobou činěných.

Při hodnocení lidského chování se nelze vyhnout otázce, nakolik je toto produktem svobodného, nezávislého rozhodování a v jaké míře je naopak určováno okolnostmi a parametry prostředí, v němž se rozhoduje. To je zvlášť aktuální v české situaci, kdy je nezávislé rozhodování spíše fikcí než realitou. V otázce osobní odpovědnosti manažera si musí historik udělat vlastní názor. Může přitom vyjít z principu, že plnění příkazů nadřízených omlouvá, exkulpuje toho, kdo se jimi řídí. Samozřejmě se tak dostaneme až do pozice, kterou zaujímali váleční zločinci v Norimberku, odvolávající se na rozkazy Nejvyššího, na rozkazy Vůdce. Myslím, že kdokoli mohl z pozice spojené s rozhodováním odstoupit a neučinil tak, protože se nechtěl připravit o společenské výhody s takovou pozicí spojené, nese plnou odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. Tuto odpovědnost mohou případné dobré skutky změkčit, ne však sejmout. Kdo se na moci podílí, měl by se podílet i na odpovědnosti za činy s výkonem moci spojené.

Lidská psychika a z ní odvozené jednání zná pojem taboo, česky tabu. Tímto výrazem se rozumí zákaz, zápověď nebo alespoň zásadní omezení určitého vzorce jednání. Důvod může být racionální – například konzumace muchomůrky zelené, jejíž následky mohou být i smrtelné, nebo konzumace sexuálních služeb dámy v tomto oboru intenzivně angažované, což je spojeno s relativně vysokým rizikem specifického zdravotního poškození. Důvod může ovšem mít i charakter iracionální, například náboženský zákaz konzumace vepřového nebo zákaz volby politiků, o nichž se už předem dá oprávněně předpokládat, že jim jde výhradně o dosažení pohodlného živobytí.

K masovým porušováním tabu tohoto druhu patří prolomení slibu manželské věrnosti. Statistika takového počínání se nevede nijak důkladně – jen málokdo však pochybuje o tom, že k němu dochází, řekněme, celoplošně. Pokud bychom za základ odhadu frekvence výskytu tohoto jevu vzali statistiku rozvodovosti, měla by taková evidence charakter známého vrcholu ledovce vyčnívajícího nad hladinou všeobecné morální zpustlosti.

Protože má chatrná vůle jeví tendenci vyhlášená tabu relativizovat a překračovat, vyvinuly se časem v naší domácnosti konkrétní mechanismy mající mé slabé vůli čelit. K takovým patří i požadavek nedotknutelnosti předmětů v kuchyňském špajzu, které nebyly dosud načaty. Co není otevřené, z čeho nebylo dosud nic odebráno, není pro mne. Je to pro mne tabu. Tabu o to horší, že snadno kontrolovatelné. A snadno káratelné.

Konaje soukromou inspekci obsahu kuchyňského špajzu, všechno dosud neotevřené zklamaně přehlížím. Stejně tak v případě lednice. Můj zrak naopak se zalíbením spočívá na balíčcích, krabicích, sáčcích a plechovkách s potravinami, jejichž kulinární panenství nebo panictví bylo už narušeno a zrušeno – a zejména, kde už nemůže být případné odejmutí nepostižitelného množství obsahu odhaleno, následně káráno a penalizováno. Přiznávám tímto v plném rozsahu, že miluji věci načaté, nakousnuté, ulomené, olíznuté – v případě láhví pak s odšroubovanými uzávěry a pokleslou hladinou jejich obsahu.

Mé hříchy překračování tabu jsou možná trestem, který jest mi podstoupiti za přestupky podobného charakteru, kterých jsem se dopouštěl ve vzdáleném dětství. V jistém období vývoje venkovské (rurální) společnosti musel jsem za poznáním a vzděláním dojíždět do měšťanky v sousedním městečku. V téže době byly na vsi likvidovány domácí pece a čtyřkilové bochníky chleba se dovážely od městského pekaře (kterému se na podzim navezl potřebný počet pytlů vlastní mouky). Dopravou těchto bochníků z města do vsi byli pověřováni školáci (podle názoru dospělých venkovanů proto, aby alespoň něco užitečného dělali). No a – cestou ze školy jsme tak prakticky denně (chleba jsme vozívali i sousedům školní dítka nevlastnícím) – odlamovali kůrku ještě teplou, v podstatě jako předkrm oběda. Někdy byly ty bochníky při jejich odevzdávání načaté dost důkladně.

Klasická selská metoda hubení plevele využívá lsti. Semenům vysypaným při sečení obilí se vytvoří optimální podmínky jejich vyklíčení mělkou zaorávkou, podmítkou – a takto k životu přivedené, ještě křehké rostlinky plevele se pak hluboce zaorají a tím zničí. Trochu mi to připomíná strategii ortodoxních komunistů po osmašedesátém – kdy se těšili z toho, že v uvolněných politických poměrech se malověrní a nevěrní straníci odkopou, vybarví a sami sebe odhalí, takže je strana bude moci později snadno identifikovat, odhalit a zničit. Myslím, že to byla strategie docela úspěšná.

Zažil jsem už hodně společenských režimů. Když se nad nimi zamýšlím, vychází mi to tak, že nejlepší z nich je ten, kdy mi vládne má žena. Kupodivu je to režim v podstatě totalitní – protože mi nedává reálnou možnost jiné volby – jde však o totalitu vlídnou, spojenou s péčí o potřeby mého těla a omezení mi ukládaná jsou odůvodňována jejich příznivým či dokonce blahodárným účinkem na mé zdraví.

Prohlašuje-li představitel nějaké instituce Nemáme se za co stydět, může to znamenat, že se nedopustili ničeho hanebného, ale také, že laťka nestydatosti je u nich nastavena hodně vysoko, takže je snadné podlézat ji.

Politici jsou lidé, kteří mívají potíže s používáním zájmen. O tom, co dělají pro sebe běžně prohlašují děláme to pro vás.

Společenské úsilí lidí vykazuje antigravitační tendenci. Zatímco voda vždycky teče shora dolů, lidé ze všech sil šplhají zdola nahoru. Voda na úrovni mořské hladiny se odpaří a odnesena větrem nad vrcholky hor vyprší, aby započala další etapu své existence; lidská sláva se po smrti jedince na vrcholu vypaří a rozplyne v nenávratnu.

O souvislostech: Rozhodnutí o tom, kde bude bochník načat skrojkem, zároveň rozhodlo o tom, kde skončí patkou.

Svoboda – to není mlsání cukrové vaty. Svoboda je připravenost zřeknout se střechy nad hlavou, když prší – jestliže možnost ukrytí je podmíněna klaněním se cizím bohům. Svoboda je odhodlání nezvednout darovaný krajíc a raději dál trpět hlad – jestliže ti ten krajíc hodili do bláta. Svoboda znamená nevolat o pomoc – jestliže ti, kdo by ti mohli přispěchat na pomoc, jsou komplici těch, kdo tě přepadli. Svoboda je závazek, nepohodlí a riziko. Svobodu nelze koupit ani prodat, po kouskách ji slepit z ústupků od svého přesvědčení. Svoboda je odhodlání stát sám a na svém – dokud tě vlastní rozum nepřesvědčí o tvém omylu.

Výhodou erotiky provozované ve snu je, že ji doprovází poměrně nízké riziko následného placení alimentů.

Blbiny vznikají interakcí blbců se životním prostředím.

Můj táta, kdykoliv se to hodilo, říkával, že nejlepší cukroví je uzené. Napadá mě, zdali to nebyla už tenkrát předtucha, že mi spolu s jinými geny odkáže i ty odpovědné za vznik diabetu.

Sladkosti mého stáří, tvé jméno je glykémie …

Adjektivum natěšený mi až donedávna připadalo jako výraz spíše knižní. Teď už vím, že to, co pociťuji před obědem, je zřejmě právě natěšenost.

Základem poznání je pozorování. Základem etiky poznání je povinnost pozorovat.

Na veřejnosti prohlásil, že politici už nebudou krást. Teď má na krku žalobu pro šíření poplašné zprávy.

Inzerát: Hledá se dáma pro demonstraci snímání otisků prstů z lidské kůže – při výuce mediků ve forenzní medicíně. Nejlépe účastnice projektu E55. Podmínka: žádné nadměrné mytí.

V Lidových novinách jsem se nedávno dočetl, že Slovo o pluku Igorově, o kterém mne před více než padesáti lety ve škole učili jako o nejstarší ruské literární památce, je padělek vyhotovený českým vlastencem a intelektuálem Josefem Dobrovským. Týká se mne to i dnes, protože Dobrovský byl v Olomouci po několik let rektorem semináře na Klášterním Hradisku. Zdá se, že my Češi máme k předstírání talent skutečně geniální.

Při pití kávy v zahradě se mi někdy v šálku utopila moucha. Od doby, kdy mi místo lékařsky zakázané kávy servírují různé verze melty, piju ze svého šálku v naprostém klidu. Žádná moucha si mé kávy ani nevšimne.

Antropologie tvrdí, že řeč je hlavním nástrojem sapientizace člověka. Zapomíná však dodat, že řeč se taky velice zasloužila o jeho panchartizaci.

Právo je možno překračovat nebo ho upravovat. První dělají zločinci, druhé právníci. Se stejným výsledkem.

Dnešní právo je včerejší bezpráví.

Lékaři jsou národ skromný. Zatímco podvodník Viktor Kožený sliboval jistotu desetinásobku, požadují oni pro sebe pouze jistotu trojnásobku.

Ještě za mého dětství bývalo slovo komediant nadávka.

Pomníky velikánů se staví, po čase bourají. Navrhuji racionalizaci: stavět pomníky s univerzální figurou a se snímací hlavou, která by se nasazovala podle aktuální politické situace.

Je zajímavé, že ti, které za jejich působení politologové označují jako politickou elitu, odcházejí ze svých míst spíše s ostudou nežli se slávou.

Upít se nebo se utopit – stejný konec, ale jaký rozdíl!

Zdraví si kazíme špatnou životosprávou, úrazy, pobytem v nevhodném prostředí a příliš častou návštěvou zdravotnických zařízení.

Učedník nad mistra – záruka rozvoje a pokroku.

Z fyziologického hlediska je pojem zlomené srdce jako diagnostická jednotka nesmyslný.

Do vztahu k partnerovi můžeš buď investovat všechno anebo opatrně na zítřek odkládat a pro případ dalšího vztahu spořit. Tomu druhému se dá říkat Rozložené emoční portfolio.

Myslím, že to bylo v Pekařově Knize o Kosti, kde jsem četl starší výraz pro orat; krojit úhory. Protože jsem kdysi jako kluk pár polí taky pooral, vím, jak je ten výraz výstižný; když se radlice pluhu do správně zamoklého strniště jako nůž do bochníku chleba zakrojí.

Drn ruchadlem pluhu obracet – to je letošek základem dalšího roku činit. Co bylo, bez užitku nesejde.

Osobnost – to není osamělý monolit životem ze skalní stěny vytesaný. Osobnost je produkt občanského prostoru, je to jeden pól bipolární relace, uzel občanského názoru. Osobnost nevzniká jmenováním, ustanovením ani volbou. Je to vztah konstruovaný vlastnostmi a chováním jedince na jedné straně – a jejich rozpoznáním a uznáním na straně druhé. Respekt vůči osobnosti nevzniká zavěšením řádu na klopu saka; nezávisí na výši platu úřadem vyměřeného; pokusy o její kvantifikaci nebývají příliš validní. Přesto však se nezdá tento pojem být prázdným.

Při zanedbatelné volební účasti v senátních volbách vystihuje situaci úsloví – Mezi slepými jednooký králem. Český senát je vlastně sborem jednookých Kyklopů, možná čekajících na svého Odyssea, který by je zbavil jejich trapného osudu.

Často nosí vyžehlené kalhoty, kdo by spíš potřeboval přežehlit charakter.

Presumpce neviny je záležitost týkající se práva, ne však svědomí.

Materiální chudobu charakterizuje výrok smrdí krejcarem. Pro popis chudoby duchovní žádné smrdí myšlenečkou nemáme.

Vstoupí-li dva silní do arény vzájemného sporu, divácké ochozy se rázem zaplní přihlížejícími nulami, jejichž srdce nic tak nezahřeje a sebevědomí jim nepozvedne jako spor těch, kterým oni sami nesahají ani po paty. Vidíte je? Jak vykřikují a rukama ukazují, aby zdůraznili, že malí nejsou jenom oni sami?

V sednici mezi okny, pod barvotiskem Panenky Marie a zvětšenou fotografií dědy a babičky z máminy strany, sedícími na zápraží, stával stůl. Vůbec se do selského stavení nehodil, takový pomenší, důkladný, nejspíš kancelářský. Na stolní desce se povalovalo ledacos, co se právě hodilo odložit; v jeho šuplatech hlavně tátova nimrodská výstroj. Lovecké náboje do jeho brokovnic, plné i vystřílené; možná se tehdy před padesáti lety recyklovaly a po použití znovu broky plnily. Všechna šuplata toho stolu po otevření ostře voněla po střelném prachu a po oleji, kterým se čistily brokové hlavně a konzervovaly hřebíky, jejichž balíky měly své místo také v oněch šuplatech. Zejména po podzimních honech nedokázal ten stůl své poslání utajovat. Ačkoliv byl původ stolu možná dost pochybný, protože ho táta vykšeftoval někde v hospodě za dva pytle brambor nebo pytel jablek, přispěl nesporně k mému vzdělání – které rozmnožil o slova Sellier et Bellot anebo Brenecke, co souviselo právě s oněmi brokovými patronami z barevného lisovaného papíru.

Velkorysost mocných: Vynaložte na mne milion – a já vám nazpět rozdělím celou tisícovku.

K nebeské bráně se doplahočí duše českého nebožtíka; po krátkém oddechnutí zaklepe na službu konajícího anděla a hned mu hrdě hlásí: “Celý život jsem prožil poctivě, nikdy jsem nekradl.” Anděl prohlíží dokumenty příchozího a udiveně se zeptá: “Jak je to možné, člověče? Tady přece čtu, že jdete z Čech – a odtamtud přišla poslední poctivá duše před nějakými padesáti lety! Jak je to možné?” “Když mně se nikdy k pořádné zlodějně nenaskytla příležitost,” odpovídá zahanbeně malá česká dušička.

Lidé, kteří v Česku bojkotují parlamentní a senátní volby, nemají žádnou jednotnou ideu, kterou by ospravedlnili své neodpovědné chování. Zatímco někteří odůvodňují své počínání tím, že nemají koho volit, tvrdí jiní, že je úplně jedno, kdo bude zvolen, protože všem uchazečům jde o totéž – o vylepšení jejich příjmů za minimální práci a nulovou odpovědnost.

Parazitovat se dá na všem – i na boji proti parazitismu.

Občas se takové otázky vynořují – Kdo je na světě nejmocnější, kdo nejkrásnější, co je ze všeho nejsladší a co nejpevnější? Odpovídá se různě, protože i lidé jsou různí. Já bych k těm otázkám přidal ještě jednu – Co je ze všeho nejtěžší? A hned bych si na ni sám odpověděl – ze všeho nejobtížnější je unést odpovědnost! Na rozdíl od jiných druhů tíhy má tíha odpovědnosti svou specifičnost. Netýká se všech. Některé lidi odpovědnost nezatíží, podobně jako tíha deště nezatíží sedlovou střechu nebo hladké peří kachny. Jsou vůči odpovědnosti imunní – za což platí tím, že je jim odepřen pocit člověka, který ví, že se zachoval správně; že byl čestný, což znamená, že při svém chování nemyslil jenom na svoji výhodu. Je zvykem, že jistí lidé mající moc rozhodovat o svých mimořádných výhodách, si přidělí poslaneckou imunitu. Znamená to, že se úředně odřeknou odpovědnosti za své činy. Takoví lidé nemohou spáchat hřích, ať by se dopustili čehokoli. Jsou to kastráti odpovědnosti, eunuši přestupků, tloustnoucí v ovzduší harémů mimo svět lidí, kteří se své odpovědnosti nikdy nezřeknou.

Čeští senátoři prohlašují senát za pojistku existence státu. Ve skutečnosti však dobře vědí, že pokud je senát něčeho pojistkou, pak především bezpracné a veškeré odpovědnosti zbavené existence jednaosmdesáti senátorů.

FINIS