LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše  S. Komenda        Část 17, květen 2005

                       ------------------------------------------------------------------

 

První jarní

 

Myslím, že to byl opravdu letošní první jarní. Ptáte se, kdo? Promiňte, prosím; mám na mysli záležitost docela obyčejnou, totiž déšť. Ranní přepršku, docela nenápadnou, ostýchající se jako medička před zkouškou z anatomie, nesmělou a rozpačitou z představy, že by mohla někoho nevhod umáčet. První, čeho si na ní všimnete a co vás zaujme, co vás na její existenci upozorní, nejsou kapky na čele nebo na klobouku; ze všeho nejdříve vás zaujme vůně. Vůně prachu, zaskočeného změnou komunikace mezi nebem a zemí po dlouhé zimě. V té vůni chemik a fyzik rozpoznají ozon – básník však ze všeho nejvíc v ní pociťuje údiv.

Myslím, že pocit údivu pozorovatele (a zároveň pociťovatele) jarního deště je na místě. Je pocitem naprosto případným. Prach skrápěný deštěm je předzvěstí bláta, které stojí na počátku všeho živého. Z prachu a vody, z bláta a hlíny jsme povstali, stejně jako z něho povstává veškeré lidské živobytí. Tráva, obilí, býložravci, omnivorové i masožravci – potravinový řetězec, na jehož vrcholu stojí člověk. Dnes vlastně spíše sedí, protože člověk současný je člověk sedící, Homo sedens. Vím, že kniha knih praví, že na počátku bylo slovo. Nijak to nezpochybňuji. Ze své člověčí perspektivy však musím trvat na tom, že všechno hmotné povstává z hlíny, jak jsem se už zmínil, a v ještě více zúžené perspektivě všechno živé povstává z vajíčka, omne vivo ex ovo. A tu hlínu z prachu země transformuje déšť.

První jarní déšť není předzvěstí jara – je to klepání jara na dveře, podání navštívenky s poznámkou RSVP – Respondez s´il vous plậit! Odpovězte, prosím. Protože jaru se sluší na jeho pozdrav odpovědět, navázat nejenom konverzaci; především se sluší jarně chovat. Hlavu slunečnímu osvitu vystavit (s vědomím zvýšeného rizika vzniku kožního melanomu), čokla vedeného dámou v jarním kostýmku káravým pohledem napomenout, že na rašícím trávníku zanechal odpad svého trávení a s pocitem smutku zaznamenat, že jarní reklamy na vývěsních tabulích a billboardech jsou na začátku jara stejně pitomé jako byly v zimě.

Kdybych byl nositelem duše alespoň trochu romantické (což mi příroda odepřela), nemohl bych se na tomto místě nezmínit o sněženkách, jejichž něžné zvonečky se nerozvážně derou už zpoza tajícího sněhu, nic nedbajíce kontrastu své křehkosti se zimní ušpiněností zbytků okolní studivosti. Mou vyschlou zaprášenou duši při takovém pohledu napadá, jak dialekticky se v takovém obraze promítají odchod starého a příchod nového, což není symbolem zmaru a vzniku, ale naopak symbolem střídání minulého a budoucího; přítomnost není přitom než nakročení, ten zlomek času, ve kterém se ani jedna noha nedotýká země. Protože právě takový okamžik je chvilkou letmého vzdoru člověka vůči silám, kterým je podroben. Vůči gravitaci, proti níž na zlomek vteřiny postaví setrvačnost. Vůči zákonům fyziky, jichž je jindy zcela poslušen a vzdorovat jim může jenom slovy odmlouvání.

Jaro, tvé jméno je křehkost. Důkazem toho je skutečnost, že první rostliny, které seberou odvahu, jsou ty nejméně křehké, ty ze všech nejotrlejší. Vynechám-li sněženky, jejichž chování se dá omluvit popleteností, už to dál bez výjimek platí. Kopřivy u plotu, pampelišky kde se dá, a samozřejmě traviny nezjistitelného původu; ani tlustý herbář při určování nepomůže. Počátek jara prvním jarním deštěm zvěstovaný není hlasatelem výhradně dobrých zpráv. Odlehčená saka a kalhoty na světlo vytažené nemilosrdně a s otevřenou bezohledností dávají najevo, co volnější zimníky a vatované bundy v předchozím období ohleduplně tajily; zdá, že škodolibí zimní šotci odpárali knoflíky a zlomyslně je našili o dva centimetry dál od knoflíkových dírek. Nebo dopustili, aby se saka i kalhoty srazily, zatímco tělo se srazit zapomnělo. Rozhodně došlo s příchodem jara k jistému ergonomickému nesouladu, který bude třeba řešit – ať by bylo toto počínání jakkoli bolestné. A na mysl se dere představa patrona ergonomů, řeckého obra Prokrusta, s jeho jeskyní, v níž uváděl v soulad rozměry svého lože s tělesnými rozměry pocestných, jimž je nabízel. Dlouhé zkracoval a krátké natahoval. Legenda bohužel nenabízí žádný návod pro úpravu rozměrů obvodových – obvodu břicha a boků. Návody lékařů dietologů a obezitologů jsou špatně použitelné pro jejich zdlouhavost a nepříjemné vedlejší účinky, jimiž jsou hlad a žízeň. Tak je to s medicínou vždycky – nabídne-li vám řešení problému, zákonitě se ukáže, že nejde o váš problém a že nabídnutý postup je tak jako tak nad vaše možnosti.

 

 

Nezadržitelný postup feminismu

 

Předem musím uvést, že nejsem žádným odborníkem na ženskou otázku (to už spíše na ženské odpovědi, které bývají někdy velice svérázné), ženské myšlení je pro mne čím dál větší záhadou (a to v mé rodině připadá na dva mužské deset ženských) a nacházím se zcela prokazatelně pod pantoflem. Navíc přiznávám, že se laskavé ženské diktatuře podrobuji docela rád, protože mi to umožňuje nemít odpovědnost za životně důležitá rozhodnutí, nerudně proti nim brblat a s povděkem přijímat plody ženského kuchařského umění. Protože přes všechnu svou demonstrativně předváděnou skepsi je ve mně hluboce zakořeněn optimismus – jsem přesvědčen, že sebevědomá zralá žena je si vědoma, že její největší nezpochybnitelnou hodnotou jsou kulinární dovednosti; muž, ať rozbíjející atom nebo slepující vládní koalici, bez váhání přiběhne domů, jakmile z kostelní věže zazvoní poledne – pokud mu jeho životní družka ráno oznámila, že k obědu bude uzené koleno s křenem.   Nehodlám na těchto několika řádcích uvažovat o tom, zdali se procento žen ve vysokých vládních a zákonodárských funkcích zvyšuje dostatečně rychle. To mi nepřipadá zase tak zajímavé; ať mi daně předepíše ministr nebo ministryně financí, už předem vím, že v obou případech mi budou připadat nehorázně vysoké. Právě tak jsem nikdy nepozoroval kvalitativní ani kvantitativní rozdíl v moudrosti a racionalitě rozhodování na ministerstvech školství a tělocviku, potažmo v resortu zdravotnictví, jež se blíže dotýkala mé pracovní náplně – v závislosti na tom, zdali šéfové zmíněných resortů nosili kalhoty nebo sukně. Ani podíl žen mezi univerzitními profesory mne nijak nevzrušuje – vztah mezi pohlavím lidského jedince a racionalitou jeho myšlení asi existuje, nikdo však pořádně neví, v čem to vězí.

O čem chci uvažovat, je záležitost úplně obyčejná.       Jednou za čas, víceméně pravidelně, navštívím topograficky nejbližší holičství a kadeřnictví. Ta druhá půle názvu oné počestné živnosti se mě netýká – už dávno není na mé hlavě co kadeřit. Lícní porost však roste neklesající rychlostí; od mých přátel z patologie vím, že vousy rostou ještě nějakou dobu po smrti. Holení samotné je služba poskytovaná výhradně mužům; není mi znám případ, kdy by se dáma dožadovala mydlení a ostré břitvy, s ponecháním úzkého slušivého knírku mezi nosem a horním rtem. Myslím, že tahle skutečnost představuje slabinu ženského hnutí. Řekl bych, že pro feministky je přihlášení se k úkonu holení něco jako jejich Hic Rhodus, hic salta! Dokud nevstoupí první žena ho pánského holičství, aby si poručila oholení – nebude tady přesvědčivě prokázáno, že to s emancipací myslí feminismus globálně, totálně a opravdu nesmlouvavě. Nerad bych ovšem, aby byla moje úvaha interpretována jako projev skepse vůči ženskému hnutí. Vůbec ne. Sám totiž mohu snést informaci, která je v tomto ohledu povzbuzením. A to dokonce právě z oblasti holení a stříhání.

Věc se totiž má tak. Zatímco se vedou femininní diskuse na abstraktní a téměř akademické úrovni, ženy v první linii ženského hnutí tiše a nenápadně připravují podkopy ve směru mužských hradeb a jejich bašt. Mám podezření, že už do nich nenápadně ukládají soudky se střelným prachem. Až po jejich odpálení vyletí hradby do povětří, ženy začnou kolonizovat a civilizovat další území, až donedávna považované za mužskou doménu.

Abych už nezdržoval. Mluvím o ženách stále častěji vysedávajících v pánských holičstvích a kadeřnictvích, kde čekají, až na ně přijde řada, aby vylepšily svou ženskou image, zvýšily svůj osobní magnetismus a vůbec. Muži, vedle nichž sedí a se kterými přátelsky rozmlouvají, přitom vůbec netuší, že jsou diváky velké hry. Ctirad a Šárka, přátelé, to je, co nás muže čeká. Zatím se společně s námi jenom stříhají. Není však už daleká doba, kdy se spolu s námi začnou i holit. A pak už stačí jen malý krůček, aby byli mužští úplně namydlení. Můj někdejší šéf a přítel na konci své akademické kariéry říkával – Tak už mi z těch mužských radostí zbylo jenom holení. Ještě že se těchto konců nedočkal – kdy i o to holení jako mužskou výsadu přijdeme!

 

 

Nechtěl bych, aby ses mne bál – chci, aby ses bál sebe

 

Poměrně všeobecně užíváme o nějaké záležitosti úsloví vzít danou věc za svou. Mezilidská interakce v moderní společnosti je běžně nastavena tak, aby člověk konal, co se od něho očekává, pod jistým tlakem – potřebuje si vydělat na živobytí, zajistit si určitý životní standard, musí pečovat o rodinu. Jenom menší část populace prohlašuje, že to, čím se živí, je zároveň tím, co je baví, co by chtěli dělat i v případě, že jim zesnulý bohatý americký nebo arabský strýček odkáže velké jmění.

Přitom právě schopnost člověka vzít určitou věc za svou bývá zárukou efektivního vykonávání příslušné činnosti. Nikdy nepracuje člověk tak intenzivně jako při práci na vlastním. Bič ve vlastní ruce mrská vlastní záda nejúčinněji. Možná je cílem výchovy jedince naučit, vycvičit, umožnit mu získat dovednosti. Rozhodně však je cílem také přesvědčit ho, že koná činnost smysluplnou, rozhodně ne zbytečnou, práci, která by ho měla uspokojovat. Která by mohla jeho život naplňovat.

Člověk, kterému na něčem záleží, třeba právě na jeho práci, je vydíratelný. Schválně používám takhle drastický výraz. Předmětem vydírání nemůže být jenom člověk, kterému na ničem nezáleží, možná ani na vlastním životě ne. Člověk lhostejný.

O tomto by měl přemýšlet každý, koho životní okolnosti postavily do manažerské funkce. Do pozice řídícího pracovníka, který reguluje činnost jiných lidí. Anebo třeba do postavení učitele, jehož úkolem je formovat mladší jedince – podřízené, studenty, žáky, svěřence.

Je to anebo ještě donedávna byla i moje společenská pozice.

Kolegové mne čas od času kritizují, že moje výchovné a vzdělávací metody nepřinášejí optimální výsledky. Že bych se měl především snažit, aby se mí studenti naučili konkrétním algoritmům, postupům a metodám, při řešení jejich předpokládaných životních problémů použitelným. Nic víc a nic míň.

Obávám se, že s takovým vzdělavatelským paradigmatem nemohu souhlasit. Ne že bych nesouhlasil s požadavkem osvojení si určitých konkrétních dovedností. Označuji ho jako paradigma měšťanky. Za prvé, je naprosto nemožné se jím řídit už z toho důvodu, že nikdy nelze sestavit seznam všech úloh, které by uvedenou představu naplňovaly. A za druhé, vedle znalosti konkrétních jedinečných postupů existuje i něco jako znalost poznávání. Znalost metapřístupů, které by měly umožnit, aby si poučený člověk sám odvozoval konkrétní postupy pro řešení úloh, s nimiž se ještě nikdy předtím nesetkal.

Existuje aforismus, konstatující – Chceš-li pomoci člověku na jeden den, daruj mu krajíc chleba, chceš-li mu pomoci na týden, daruj mu bochník a chceš-li mu pomoci napořád, nauč ho chleba péct. Jsem si vědom toho, že se bez potíží dá najít aforismus svědčící pro cokoliv; přesto – tenhle mi připadá v uvažované situaci mimořádně výstižný.

Při posuzování činů člověka je prvním soudcem sám pachatel. Vždyť se zúčastnil dokonce už jejich plánování. Také se říká, že soudcem je v takovém případě jeho svědomí. Dějinná zkušenost potvrzuje (s vysokým stupněm spolehlivosti), že tenhle soudce je lítostivý, laskavý, na pachatele vlídným zrakem hledící a důkazy nenápadně zametající pod koberec. Jen málokdy odsuzuje – a pokud ano, téměř výhradně jenom podmíněně. Těmi výjimkami jsou případy, kdy pachatele zlého činu donutí výčitky svědomí skoncovat se životem. Svým vlastním. Statistiku kazí skutečnost, že vlastní život někdy ukončují i lidé pod tíhou toho, co jim učinili jiní anebo také jako projev nesouhlasu s tím, co jim ve scénáři předepsal samotný osud. Proto si lidská civilizace zřídila instituci soudce na pachateli nezávislého. Instituci, která by hodnotila činy lidí podle měřítek obecně odsouhlasených jako účelné. Řeč není o pravdě ani o spravedlnosti, to jsou kategorie příliš efemérní. Přesto si však myslím, že svědomí by nemělo být jako soudce první instance zavrhováno ani podceňováno.

 

 

Usmiřovati hyenu …

 

Jako naivní označujeme chování, které nerespektuje poznatky zkušeností ověřené nebo takové poznatky postrádající. Naivní chování může působit roztomile v případě malého dítěte – žvatlavě reprodukující nemravná slova na pískovišti od starších, verbálně již mravně narušených dětí pochycená. Co nepostrádá jistý půvab z jazyka čtyřletého, za to je sedmiletý umravňujícím rodičem už nekompromisně fackován.

Vzorce mezilidského jednání představují pestrou paletu na škále od počínání zcela naivního až po chování řízené plánem s nejvyšším stupněm rafinovanosti. Někdy má přitom ona rafinovanost za cíl dosáhnout toho, aby cílový subjekt modifikoval své vlastní názory na to či ono. Samozřejmě ve směru pro rafinátora výhodném.

Stane se, že někdy se sofistikovanost takového řízení přežene. Že podniknuté úsilí odhalí samo sebe jako vlastní karikaturu – a subjekt, jehož chování má být ovládnuto a vhodně usměrněno, rozpozná, která bije. Nedochází však k tomu vždycky – a někdy se plánované dílo přece jenom podaří.

Dost často sleduji zahraniční detektivky – jejich logická schémata jsou sice poměrně jednotvárná, zápletky se však obměňují, takže koukat se na ně nebývá tak nudné jako sledovat filmy tak zvaně akční, v nichž se množství prolité krve dá měřit na putýnky a kde přitom jednající osoby po rozmlácení žaludku hbitě vyskakují k pronásledování nepřátel; stačí jim předtím se otřepat a z božíhodového saka setřást jemný prachový poprašek. U těch detektivek mě dráždí neuvěřitelné nasazení humanity detektivů a jiných policejních či vyšetřovacích orgánů – kteří v zájmu zachování života téměř jistého násobného vraha riskují vlastní životy tím, že ho opakovaně vyzývají, aby se vzdal – když je přitom z logiky věci naprosto jasné, že to ten lotr neudělá a vystřelí jako první.

Nejsem člověk nijak krvežíznivý – rozhodně však cením krev vraha či lupiče níže nežli krev lidí řádných, zákony respektujících, neprovozujících loupeže ani alternativní druhy násilí. Tím chci říci, že když už někdo má nebo musí zemřít, měl by to být ten první. Doufám, že ve skutečném životě se policisté nechovají podle vzorce chování předepsaného autory podobných detective stories. Že dokáží vystřelit, když si toho zdravý rozum žádá.  

Lidské jednání má své zákonitosti. Samozřejmě nejsou tak spolehlivé jako zákonitosti fyzikální, chemické nebo genetické. Nějakou sílu a spolehlivost však přece jenom mají – namátkou uvedu třeba zákonitost recidivy; pravděpodobnost, že se trestného činu dopustí jedinec už předtím za podobný čin trestaný, je mnohem vyšší než pravděpodobnost, že takový čin spáchá jedinec předtím tak nečinivší.

V jistém ohledu jsou tohle záležitosti řízené nejenom v dimenzi sociální – faktory prostředí, výchovou, vzděláním – ale i v dimenzi biologické – člověk je zoon politicon, politické nebo společenské zvíře, ale rozhodně zvíře. A jsou situace, ve kterých dokáží okolnosti společenskou slupku z lidského zvířete seškrábnout, odloupnout jako kůru z pomeranče. Co pak na povrch vyjde, je animální podstata. Stačí, aby dostala příležitost jenom na krátkou chvíli se projevit – a neštěstí je hotové.

Budeš-li okolnostmi donucen žít nějakou dobu ve společné domácnosti (to jsem teď asi trochu přehnal!) s hyenou, možná s ní dokážeš vyjít po dobrém, budeš-li ji pravidelně šimrat pod krkem a dělit se s ní o nedělní makové koláče. Nejsem však schopen uvěřit, že je to příliš spolehlivá strategie přežití. Dříve nebo později dojde k tomu, že tvá hyena nepřekoná nutkání na tobě si pochutnat. Je to přece součást její přirozenosti. Možná budu považován za špatného humanistu (nebo snad animalistu), jsem však toho názoru, že rozumným počínáním by byl rozchod. Případně uvázání hyeny na řetěz. Možná by mohli v tomto směru přemýšlet i nenapravitelní naivní milovníci psů, v jejichž zubech už skončilo nejedno naivní dítko. Myslím, že si kvůli poměrům na zemi naivitu v některých ohledech nemůžeme dovolit.

 

 

Dialektika života

 

Češi vymírají. Statistiky to konstatují už několik let, svá tvrzení dokládajíce čísly o počtech nově narozených v porovnání s počty nově zemřelých. To druhé převažuje. Jestliže se národy dělí na vitální a životaneschopné čili odumírající, patříme mezi ty druhé. Nad vodou nás jakž takž udržuje vitalita jisté národnostní menšiny.

Paralelně s klesající natalitou a ubývajícím počtem dětských kočárků roste na ulicích počet psů. Neochota živit a vychovávat děti koreluje s ochotou živit a pěstovat psy. Racionální vysvětlení pro to nemám – a rozhodně si nejsem jist, co je příčinou a co následkem; zdali na místa v emočním světě lidí uprázdněná absencí dětí nastupují jako miláčci lidí čoklové – anebo čoklové, kteří zaujali lidská srdce svou tupou příchylností, vytěsnili z nich zájem o zlobivé děti.

Leč, zanechme emocí. Jádro pudla je jinde. Spočívá v tom, že žádní čoklové stárnoucím lidem na důchody nevydělají. Bernardýni ani jezevčíci, stájoví pinči ani foxteriéři, čeští fouskové ani němečtí vlčáci. Dokonce ani půlmetrákoví labradoři ne. Starým lidem na jejich důchody musejí vydělat jenom jiní lidé, mladší, kterým umožnili prožít jejich dětství a dosáhnout potřebných životních kvalifikací dnešní staříci a stařenky. V souladu se základním životním paradigmatem mezigenerační solidarity, která umožňuje lidstvu přežít. Jak je to v té anekdotě o chudém uhlíři a králi, který v lese za jelenem zabloudil a v uhlířově chatrči přespal. Na králův dotaz, kolik grošů denně vydělá, odpovídá uhlíř – Tři pane králi. A když se ho král dále ptá, jak s tak málo penězi může vystačit, uhlíř vysvětluje – Ty nemohu pro sebe utratit, Jasnosti. Z těch třech grošů jeden půjčuji a další splácím. Půjčuji svému synovi a splácím svému otci; ti se sami neuživí. Tohle mi zaručuje, že i o mne bude jednou ve stáří postaráno.

Úvahy ministra financí, případně celé vlády, nad budoucí neudržitelností financování důchodového systému v podmínkách snižující se porodnosti a zvyšujícího se (relativního i absolutního) podílu starých lidí v české populaci jsou stejného druhu jako úvahy krále a uhlíře. Řešením je přistěhovalectví mladých odjinud. Ze zemí biologicky vitálních, označovaných za přelidněné – do zemí biologicky ochabujících, v nichž je rození dětí záležitostí nemoderní a bránící životu na dostatečně vysoké úrovni. Bohužel se nezdá, že by pánům ministrům a vládám docházelo, že takové řešení je pouze dočasné; importovaní mladí časem zestárnou a sami začnou být odkázáni na produkty práce mladších. A protože se dá čekat (zkušenost to potvrzuje), že imigranti přebírají velmi rychle životní styl země, do které přišli, počet svých potomků regulují a omezují.

V posledních letech se mezi imigranty objevují stále častěji lidé z východu; dokonce až z přelidněné Číny. V této skutečnosti pramení jistý můj optimismus. Číňané jsou národ s prastarou kulturní tradicí, sahající do hlubin tisíciletí, kam kořeny naší české identity dosáhnout nedokážou. Svou vitalitu a biologickou houževnatost prokázali i v moderní době – odolali britskému imperialismu ve století devatenáctém i japonské tyranii v první polovině dvacátého století, přežili i komunismus s Mao-ce-tungovou kulturní revolucí. Jejich biologická vitalita se nedala zlomit ani politikou jediného dítěte.

Čínští imigranti v české kotlině mají ještě jeden předpoklad k úspěšné asimilaci. Na čínském jídelníčku je oblíbenou položkou pes. Nemohu v této souvislosti nepřipomenout jednu výjimečně zdařilou reklamu, v níž vystupuje v hlavní roli jistý pes Bobik. V čínské restauraci a pod stříbrným poklopem. Chovám naději, že čínští imigranti české čokly během pár let úspěšně zkonzumují. To možná probudí v biologicky ospalých Češích někdejší vitalitu jejich předků, porazivších Tatary pod Hostýnem, Avary pod Sámem, křižáky u Domažlic a na Vítkově a Taliány u Custozzy pod maršálem Radeckým. A pokud už zapomněli, co je třeba udělat, aby se z toho narodily děti, mohli by jim poradit blaničtí rytíři.

 

 

Štrúdl přežil mocnářství

 

V lidských dějinách se kácejí trůny a státní převraty, někdy nazývané revolucemi, zavrhují jedny ideologie, aby je nahradily jinými. Ve stínu těchto změn, vzrušeně komentovaných na stránkách čítanek a učebnic vlastivědy, však beze změn přežívají – někdy i dlouhá léta – docela všední artefakty doby minulé. Kupodivu se jako mimořádně odolné ukazují být záležitosti tak křehké jako jsou slova. Trůny se kácejí a režimové modly z pískovce či žuly se na hnojných valnících odvážejí do lapidárií, kde je obdivují nejvýše hladové myši – úsloví císař pán není vůl, on je korunovanej však přežívá staletí. Přežívají hospody na zámecké, panské rybníky a taky panské moresy, svatba zvlášť okázalá je zvána knížecí hostinou a nejúspěšnější vrah zajíců na honu získává titul krále střelců.

Politickým převratům odolávají zdánlivě drobné jevy všedního života. Sachrův dort je pořád svůj, třebaže servírován v demokratických okolnostech, podobně jako Straussovy valčíky. Vídeňská káva nebyla odsouzena k zániku spolu s tím, jak se metropole monarchie stala hlavním městem malého Rakouska. Malostranský pomník slavného Moravana maršála Radeckého byl odsouzen k zapomnění, Radeckého marš však je brán na milost stále častěji. Kaiserbart se nenosí, protože je to úprava vousů v republikánských poměrech časově příliš náročná.

Před několika dny jsme se sešli v jednom východočeském univerzitním městě; důvodem bylo zasedání oborové rady doktorského studia. Tenhle studijní obor má výrazně internacionální charakter; takže jsme tam byli akademici ze tří zemí někdejší rakousko-uherské monarchie. Na rozdíl od dob bývalých měli tam Češi a Moravané převahu. K obědu byla polévka s játrovými knedlíčky, kuřecí řízky se zeleninovou oblohou a jako moučník – štrúdl. Dokonce makový.

Nevím, zdali si z ostatních kolemsedících uvědomil někdo symboliku tohoto běžného jevu. Štrúdl, zejména ten jablečný, by mohl být vyšit jako znak na prapor komplexu zemí někdejší podunajské monarchie. V Rakousku, Čechách, Bavorsku, Uhrách, na Slovensku a jistě i v Chorvatsku a Slovinsku se tento moučník připravoval a stále připravuje; obliba štrúdlu přežila o desítky a pomalu už stovky let oblibu císaře a tajných i dvorních radů. Štrúdl je trvalka naší regionální kultury, kterou republikánské režimy vstřebaly bez ohledu na její monarchistický kádrový původ. Seděli jsme kolem stolu, jenom pár kilometrů od bojišť prusko-rakouské války v roce šestašedesátém, každý s potěšením hledící na talíř před sebou. Na talíř se štrúdlem, nijak nepředstírajícím, že mu někdo vystavil negativní lustrační osvědčení o tom, že neměl žádné pletky s osobami bývalého režimu.

Životní osud jablečného štrúdlu trochu připomíná biografie úspěšných zpěváků pop-music, převzatých demokratickým režimem z náruče režimu nepochybně totalitního. Jsou prostě záležitosti schopné posloužit vždycky – anebo alespoň skoro vždycky. Podunajský Apfelstrudel statečně svádí boj o přízeň sladkomilného občanstva s anglosaským applepie; myslím, že se i my, Češi, můžeme hrdě postavit na správnou stranu. Tedy, abych byl přesný – hrdě se mohou postavit především české hospodyňky, kuchařky; český štrúdl v jejich provedení má rozhodně světovější úroveň než česká vláda, česká justice, česká politika a zákonodárství. My ostatní, schopní sehrát pouze roli prvních milovníků (toho štrúdlu), se zúčastňujeme především nadšeným potleskem, hlasitým mlaskáním a zdravým zažíváním. Ale i to může někdy ovlivnit směr vývoje dějin. Když mohla o výsledku bitvy u Waterloo rozhodnout láska generála Grouchyho k jahodám…

Myslím, že k dějinným nespravedlnostem je třeba přiřadit i skutečnost, že jsou stavěny pomníky velikánům, jejichž výkony byly problematické – rozhodnutí o válkách a násilí – a nikde nestojí monument dámy, která jako první měla ten geniální nápad – prověřit chuťovou interakci tenkého těsta s krájenými jablky.

 

 

Paměť člověka a paměť lidstva

 

Schopnost pamatovat a vybavovat si události, které proběhly v minulosti patří k zásadním vlastnostem vyšších intelektuálních funkcí lidské bytosti. Jako jiné takové vlastnosti, také pamatování podléhá působení času – dynamika paměťových procesů vykazuje zřetelný útlum s tím, jak se zvyšuje časový odstup mezi okamžikem vybavování a okamžikem průběhu vzpomínané události. Fyziologie pamatování a zapomínání funguje racionálně – kdybychom nezapomínali, zřejmě bychom nebyli po čase schopni objem pamatovaného zvládat.

Člověk je tvor společenský, což se projevuje i v tom, že vedle paměti individuální vyvinul i paměť společenskou. Paměť, ve které udržuje své poznatky lidský rod – s cílem překlenout limitovanou paměť jedince a jeho generace podléhající umírání.

Snad prvním mechanismem mezigeneračního udržování paměťových záznamů o událostech, které proběhly v minulosti, se stala řeč. Nástroj aktuální komunikace mezi jedinci se neomezoval na sdělování o tom, co je. O tom, co se právě teď děje. Sdělovat bylo možno také informaci o tom, co bylo kdysi. Dokonce se předmětem sdělování mohlo stát to, co nebylo bezprostředním zážitkem sdělujícího; sdělovat se mohlo už dříve sdělované, zážitky z druhé ruky. Tím byla vytvořena náplň konceptu zkušenost. Lidé tak vytvořili proces paralelní s procesem předávání genetické zkušenosti. Poznání získané v procesu ontogeneze jedince nemuselo být – díky schopnosti předávat je z generace rodičovské generaci potomků –  pracně získáváno znovu a znovu. Pokud se mechanismus sdělování nepřetrhl kvůli katastrofě přírodní nebo společenské katastrofě nesmyslné války. Také v této dimenzi se rod Homo rozešel se svými živočišnými bratranci – u nichž ustrnulo mezigenerační předávání zkušeností na kvalitativně primitivnější úrovni.

Účinnost tradice ústního podání byla – po desetitisících let – znásobena vynálezem písma. Jím byla dřevěná lávka mezi minulostí a přítomností nahrazena mostem postaveným z materiálu nesrovnatelně víc odolávajícího zubu času. Je sice pravda, že do hry vstoupil zároveň i jiný činitel – oheň – někdy pohlcující celé knihovny, jeho ničivá síla však tvořivou sílu písma zastavit nemohla.

Dnes je paměť lidstva především pamětí zprostředkovanou; poznatky získáváme z knih a dalších artefaktů poznatky uchovávajících, jako je internet. Příprava lidských mláďat na život v dospělosti stojí na knihách. Na slabikářích, čítankách, početnicích, učebnicích vlastivědy (podstatně se lišících od jedné vlasti ke druhé), až po univerzitní skripta a texty psané v e-learningu. Tohle je přínos minulosti k aktuální přítomnosti. Samu sebe by měla přítomnost aktualizovat v osobnosti učitele, jehož poznání neustrnulo na tom, co se on sám kdysi naučil ve školních škamnách, na stránkách novin a časopisů.

Paměť člověka se liší od paměti lidstva v míře angažovanosti emocí. Je potvrzeno, že paměťové mechanismy si vybírají pro uchování přednostně zážitky spojené se silnými emocemi. Děsem, hrůzou, slastí, pocity krásy, láskou. Toto neplatí pro paměť lidstva. Její záznamy jsou uchovávány ve formě statistických tabulek a jiných číselných nebo kategoriálních údajů. Tato tzv. objektivní data nejsou v podstatě schopna téměř žádné subjektivní pocity v subjektu je vnímajícím vyvolávat. Údaj o milionech obětí holocaustu nebo tisících zabitých na českých silnicích při dopravních nehodách je vnímán mozkovou kůrou jako racionální fakt, bez toho, že by vyvolal slzy lítosti nebo záchvat vzteku.

Občas jsem s tímto dvojím mechanismem vnímání dějinné skutečnosti konfrontován při hodnocení toho, čemu se říká novodobá historie. Vnímání mladších subjektů je formováno především faktem, že pro ně jde o nepochybnou minulost, se kterou se jejich osobní prožitky míjely. Pro ty starší jde o minulost osobně prožitou a proto emocemi poznamenanou. Historici užívají v této souvislosti pojem oral history. Dějiny ještě vonící (nebo páchnoucí) člověčinou a vyvolávající tu obdiv a tu zase nechuť. Stačí nasát nejenom nozdrami.

 

 

Při pohledu z pekla očistec vypadá jako ráj

 

Tato úvaha by mohla mít podtitul O relativitě vnímání. O tom, že vnímání události subjektem je vždy kontaminováno okolnostmi, za kterých vnímání probíhá. Je obtížné oprostit se od nich, protože vnímání je doprovázeno hodnocením vnímaného.

Jestliže dětský provinilec dostává výprask za rozbité okno nebo rozbitý počítač, prožívá svůj trest v závislosti na tom, pociťuje-li svou vinu nebo se cítí být v celé záležitosti nevinně; okno bylo už půl roku naprasklé a počítač byl třikrát repasovaná stará šunka, jejíž funkčnost byla udržována jenom silou vůle nějaké vyšší osudové bytosti.

Náhrada dosavadního nadřízeného, jehož pitomost byla překonána jenom jeho arogancí, novým šéfem, který se dostal na své místo také jenom díky politickým konexím, své podřízené však nešikanuje a své odborné mindráky překonává v ústraní své vypolstrované pracovny, je podřízenými prožívána jako ulehčení a změna k lepšímu. Relativita hodnocení je přitom nesporná.

I tato relativita má svou dynamiku.

Politický zvrat společenských poměrů v listopadu 1989 jsme prožívali jako velké ulehčení. Cokoliv mělo přijít, nemohlo být horší než zatuchlost reálně socialistických poměrů; korupci partajních bolševických mocipánů nebylo možno než odsoudit a odstranit. Vyčistit Augiášův chlév zavedením proudu očistné vody a čerstvého vzduchu otevřenými okny. Dokonce i nedůvěřiví si oddechli.

Jenomže jak plynul čas, na místě starých nešvarů se objevovaly nové, těm někdejším jako by z oka vypadly. Ta podobnost byla někdy podtrhována i faktem, že se nezměnili jejich původci, nositelé a pachatelé. Staré tváře nositelů nově převlečených kabátů. Na ředitelských místech podniků a institucí slušně výnosných, na sekretariátech nejrůznějších politických stran, na dobře placených úřednických místech ministerstev.

Kontrast mezi novým a starým blednul, slovní hodnocení se relativizovalo, interpretace někdejších činů se změkčovala. Na dotazy, proč se objevují lidé s problematickou minulostí na místech, kde by se mělo nově rozhodovat a nově se měla formovat a provádět politika žhavě současná, zvykli jsme si z úst premiéra slýchat odpověď – Já s tím žádný problém nemám. Málokdo se odvažoval tvrdit, že to, co se děje, je přímo ráj – ale i očistec byl deklarován jako dobrý, jako posun k demokracii, protože je možno svobodně cestovat. Do toho posunu k lepšímu se začal zařazovat i fakt, že se také dá daleko svobodněji krást a podvádět než to bylo možné dřív.

Svět a sociální prostředí představují prostor s nesmírným počtem dimenzí. Tento fakt velice usnadňuje relativizaci při posuzování změn. A tak se můžeme po několika letech od politického převratu setkávat i s extrémy hodnotícími minulost ještě nedávno rázně odsuzovanou jako lepší než je dnešek. Třeba proto, že člověku bez práce (ale pracovat a vydělávat si chtějícímu) nepřipadá možnost svobodného cestování po celém světě nijak příliš důležitá. A protože kdysi mohl (a dokonce musel) pracovat každý, má stesk po minulosti svou věcnou logiku. Samozřejmě omezenou brýlemi, jejichž skly není vidět, že se geopolitické poměry zásadně změnily a tato změna se nesmí přehlížet. Už není Sovětský svaz, není RVHP. Kritéria úspěšnosti se nastavují jinde; diskutovat o nich je zbytečné – rozumná alternativa neexistuje. Kdyby se dostali k vládní moci v této zemi komunisté (mám na mysli komunisty v komunistické straně, o těch z ostatních politických stran momentálně neuvažuji), i oni by respektovali tato kritéria. Ani pro ně neexistuje příliš mnoho stupňů volnosti pro rozhodování vybočující z mantinelů objektivně nastavených kapitalistickým uspořádáním společenských poměrů. Při pohledu z pekla komunismu do očistce demokracie je třeba především hlídat , aby demokraté slov neuhýbali demokracii činů. Aby, hlásajíce vodu, tajně neupíjeli víno. Aby nekradli a nepodváděli, nahánějíce tak vodu na mlýn falešným prorokům.

 

 

Na vahách s jazýčkem času

 

Zákonitosti ontogeneze doprovázejí lidského jedince při jeho plavbě řekou času od početí až po zatlačení očí – převádějíce ho úskalími Scylly a Charybdy batolecích chorob i vybatolení se z kukly puberty, až po rvačky, bitky a války v prostoru, kterému se říká společenský život. Jednou z mála jistot, se kterou přitom může lidský jedinec počítat, je fakt stárnutí. Fakt, že na miskách vah jeho života se na stranu co už bylo neustále přidává, zatímco na straně co ještě bude pořád ubývá. Ta druhá strana je na začátku života plně zatížená očekáváním toho, co přijde. Miska je úplně dole. První strana má na začátku života misku prázdnou, vysoko nahoru vyzvednutou. Jak běží čas a život se naplňuje, zatěžují ji zkušenosti, pod jejichž tíhou začíná klesat.

V životě nastává chvíle, kdy se poloha obou misek vyrovná. Od této chvíle zkušenosti začnou převažovat očekávání budoucího. Minulé narůstá, prostor a váha budoucího se zužují. Směr bilance mění orientaci.

Co mne teď zajímá, je vnímání popsaného jevu subjektem, do procesu časových změn vstupujícím. Řekl bych, že proces postupného převažování prožitků minulých nad budoucími očekáváními si člověk uvědomuje dost silně. Dokonce i ten, kdo se vnímání projevů ontogenetických zákonitostí zuby nehty brání. Zrcadlu je možno se důsledně vyhýbat; přesto však se i při téhle životní strategii stane, že některý škodolibý přítel své vlastní zrcadlo ochotně nastaví. Stárnoucí dáma může údaj o svém fyzickém věku zamlžovat nebo dokonce přísně tajit, vrásky ve tvářích a posuvný chrup však vypovídají o skutečném stavu věci stejně neúprosně jako rodný list, hluboko zahrabaný v břiše zásuvky.

Je normální, aby se tohle uvědomování měnící se polohy misek životních vah promítalo do chování člověka. Je asi přirozené, aby si ona převažující většina (zážitků minulosti) vynucovala přiměřeně větší pozornost; jejím důsledkem potom je, že i do svých projevů takový člověk promítá spíše své zkušenosti a méně své případné vize o budoucím vývoji světa a jeho vlastní účasti v něm.

Je zajímavé, že vzpomínkami na minulost, na doby mládí a malin nezralých se nechávají ovlivňovat spíše muži než ženy. V procesu stárnutí se vůbec zdají být ženy tvory racionálněji založenými. Snad je to tím, že se intenzivněji vžívají do role babiček než muži do role dědečků. Žena příslušné věkové kategorie obvykle vklouzne do postavení příslušnice třetí generace mnohem snadněji než muž. A to bez ohledu na skutečnost, že je role zlých tchýní předmětem nehorázného vtipkování mnohem intenzivněji než role tchánů; možná proto, že jsou to obvykle mužští, kteří si takové anekdoty vymýšlejí – a nebudou přece kálet do vlastních řad. 

Probírání se vzpomínkami na někdejší junáckou minulost doprovází u mužů vyššího věku lítostivost; ženy pociťují v podobných situacích lítost nad ztraceným mládím a touhu zopakovat si někdejší sladké hříchy méně intenzivně. Možná i proto, že na nich pořád ještě spočívá velice aktuální povinnost uvařit oběd a vymyslit program večeře; o starostech v záležitostech mravného chování a školního prospěchu vnoučat nemluvě.

Rozdílnost vztahu ženy a muže k minulosti si aktuálně ověřuji i ve svých osobních zkušenostech. Má žena opustila své někdejší pracoviště, na kterém strávila třicet let života, k datu odchodu do důchodu podobně jako opouští samoobsluhu. Se dvěma taškami, do kterých se vešla konvice na čaj, svetr používaný v týdnech, kdy slunce ještě nesvítilo, ale topení už bylo vypnuto, a dívčí deníček. Já na svém odchodu do důchodu intenzivně pracuji už rok – a stále jsem se ještě úplně nevystěhoval. Je to podobné jako kdyby porodník pižlal pupeční šňůru mezi matkou a novorozencem obzvlášť tupým skalpelem. V krabicích převážím archivní materiály, o kterých soudím, že budou i nadále mostem mezi mou minulostí a budoucností. Jak rozhodne soudce čas – ukáže ovšem až drsná budoucnost.

 

 

Statistický aspirin

 

Aspirin patří do skupiny několika léků, jejichž pověst úspěšně přežívá jednu za druhou léčebné revoluce, jimiž vývoj lékařských věd oblažuje trpící lidstvo. Aspirin je lékařská trvalka. Tlumí bolest, snižuje horečku, usnadňuje spánek. Provokuje pocení, jeden ze záchranných mechanismů fyziologie lidského těla. A hlavně – potenciální pacient si jej může ordinovat sám; v mnoha zemích prodávají místní verze kyseliny acetylsalicylové nejenom lékárny, ale i grocerie, novinové stánky a trafiky, jakož i benzinové pumpy. Pokud vím, u nás lékárníci proti takovému znesvěcení mastičkářského umění doposud bojují.

Prostě – móda je móda, ale aspirin je aspirin.

Čím je aspirin pro medicínu, tím je pro biometrii statistika chí-kvadrát. Ve verzi testu statistické hypotézy, ve verzi intervalu spolehlivosti pro rozptyl sledované veličiny v referenční populaci, jako koeficient asociace dvou kategoriálních veličin.

Těch statistických testů založených na statistice chí-kvadrát je celá řada. Aplikovány jsou na datovou strukturu známou jako četnostní tabulka; kámen úrazu je v tom, že četnostní tabulky je možno sestavovat různě – v závislosti na typu řešené úlohy a tomu odpovídající situaci. A samozřejmě s ohledem na typ problému, který má být statisticky řešen.

Univerzálnost aplikace statistiky chí-kvadrát je sice nezpochybnitelná, rozhodně však není absolutní.

Jsou situace, kdy je adekvátní metodou statistické analýzy test chí-kvadrát dobré shody, goodness-of-fit. Předmětem testování je hypotéza, předpokládající, že ve dvou (nebo více) situacích se sledovaná veličina řídí týmž zákonem pravděpodobnostního rozdělení. Testové kritérium má rozdělení typu chí-kvadrát o daném počtu stupňů volnosti asymptoticky, tj. pro rozsahy výběrů konvergující k nule. Prakticky to znamená, že jde o metodu, jíž by se nemělo (zne)užívat v případě výběrů malého rozsahu. Zajímavou aplikací je test hypotézy, že rozdělení kategoriálního znaku v referenční populaci je rovnoměrné, uniformní; nulová hypotéza se zamítá, odlišuje-li se rozdělení četností ve výběru od této hypotézy. Tímto způsobem je možno prověřovat, zdali byla jednotka měření na škále numerického znaku zvolena vhodně; volba jednotky příliš detailní vede k tomu, že data vykazují v jisté míře znaky náhodných čísel.

Velice blízká je aplikace testu chí-kvadrát jako testu homogenity. Předmětem testování je hypotéza, že pravděpodobnostní rozdělení na škále kategoriálního znaku jsou stejná – v několika různých situacích. Stupně volnosti se odvozují od rozsahu četnostní tabulky – počtu kategorií na sledované škále a počtu srovnávaných situací.

Vztah mezi dvěma ukazateli či znaky lze studovat pomocí statistiky chí-kvadrát – jako testu závislosti. Použité testové kritérium je shodné s kritériem popsaným v předcházejícím odstavci. Heuristicky však nejde o tutéž úlohu.

Specifickým typem úlohy je studium stupně shody či neshody (konkordance či diskordance) dvou posuzovatelů, při hodnocení něčeho (stupně anatomické anomálie, uměleckého dojmu, rozsahu poškození orgánu nebo funkce, naléhavosti chirurgického zákroku atp.) Četnostní tabulka, ze které statistická analýza vychází, formátuje párová data z databáze tak, že řádkovým i sloupcovým vstupem jsou kategorie užívané škály; ty první odpovídají hodnocení prvního a ty druhé hodnocení druhého ukazatele.

Četnosti evidované v políčkách situovaných na hlavní diagonále tabulky zahrnují jedince (subjekty, probandy), kteří byli oběma posuzovateli hodnoceni shodně. Četnosti v políčkách položených nad diagonálou udávají počet probandů, kteří jsou prvním posuzovatelem (řádkovým) hodnoceni výš než posuzovatelem druhým (sloupcovým); v políčkách pod hlavní diagonálou jsou počty probandů hodnocených oběma posuzovateli inverzně. Tyhle tabulky jsou ve srovnání s předchozími informačně bohatší.

 

 

Pozitivní diskriminace

 

Jde o poměrně mladé slovní spojení. Diskriminace je samozřejmě pojem už dávno ve slovníku zakotvený; označuje jednání, které jistým způsobem vyděluje určitou skupinu lidí od majority plnoprávných tím, že jim jistá práva upírá nebo je v jejich případě omezuje. Jinak řečeno, znevýhodňuje je. Pozitivní diskriminace je přístup v jistém smyslu inverzní – určitá skupina lidí je oproti standardní většině zvýhodňována.

Dost častým motivem uplatnění pozitivní diskriminace je existence sociálních skupin, které byly v minulosti nějak diskriminovány. Afroameričané ve Spojených státech, jejichž předkové byli před několika stoletími prodáni svými kmenovými náčelníky bílým otrokářům, aby je odvezli na plantáže do střední a jižní Ameriky – a později do Karolin, Alabamy, Georgie a států sousedních v první demokratické zemi západní polokoule. Romové v Česku, jejichž sociální bídu připisují někteří jejich někdejšímu odsouvání na okraj společnosti.

Řekl bych, že ratio pozitivně diskriminační strategie spočívá v představě, že v příslušných sociálních skupinách může zvednout motivaci k úsilí přiblížit se ke společenskému standardu. V sociálním postavení, ve výši příjmů, ve vzdělání. Ostatně, tyhle ukazatele spolu korelují. Pokud by k povzbuzení motivace nedošlo, strategie pozitivní diskriminace selže. Ta by neměla být rozdáváním almužny, ale otevřením příležitosti k uplatnění a rozvoji vlastních sil, schopností, talentu.

Pokud mne neklame má vlastní sociální zkušenost s americkou skutečností a chápání politických komentářů, američtí černoši nabídnutou rukavici zvedli. Přes občasná selhání sociálních mechanismů využili zvýšených možností vzdělávání i kvót zajišťujících jim procenta účasti v administrativě, policejní a justiční službě, na univerzitách. Přestože se jedná o proces stále živý, razantních změn bylo dosaženo v uplynulých padesáti letech.

Čeští Romové se ke společenskému standardu blíží podstatně pomaleji. Zajímavé je, že v jednotlivých případech je romská akulturace úspěšná; nejde tedy o problém zásadně etnický. Motivaci ke vzdělání, což je běh na dlouhou vzdálenost, se však nepodařilo zásadně ovlivnit; přitažlivost tradičního životního stylu se zdá být vyšší. Romové dávají nepokrytě najevo, že jejich prioritou ve strategii pozitivní diskriminace je přidělování sociálních dávek jako forem krátkodobého zlepšení jejich spotřeby.

Také některá úsilí feministického hnutí mají podobu pozitivní diskriminace žen – v konfrontaci se standardy života mužů. Tady se ovšem míchají jablka s hruškami tím, že muži a ženy nejsou biologicky jednotky zcela srovnatelné. Jakkoli není úloha mužů v procesu reprodukce lidského rodu anulovatelná – ve srovnání s úlohou žen je triviální. Pokud to budeme chápat jako sociální handicap žen, jsou mužští povinni si ho odpracovat jinak. Také role žen v procesu výchovy mláďat je ne sice výlučná, rozhodně však asymetricky výrazná. O vedení domácnosti a udržování ohně v rodinném krbu diskutovat nebudu.

V zásadě nemám nic proti stanovení pozitivně diskriminačních ženských kvót v parlamentu, ve vládě, na profesorských stolicích univerzit. Jak však znám jistou podmnožinu žen v akademickém prostředí, nejedna z nich by asi protestovala proti názoru, že svého postavení dosáhla díky úspěšnému fungování jiného tělesného orgánu než je mozek. Uplatňování pozitivně diskriminačních kvót je nepochybně  v konfliktu s principem svobodné soutěže. S výběrem nejlepšího kandidáta. Principielně o tom není pochyby. Myslím si však, že by se mělo při rozhodování o tom, kterému principu se má dát přednost, přihlížet k meritu věci – o jakou funkci jde. Pokud jde o funkci politickou, klidně by se mělo respektovat právo žen na úměrné zastoupení; tam v podstatě o vůbec žádný talent nejde. Něco jiného je, jedná-li se o funkci odbornou; tam by se rozhodně mělo jako první nastavit kritérium kreativity, nápaditosti, odborných výsledků. Při podobných úvahách by se nikdy neměl se zřetele ztrácet cíl tohoto počínání – optimální fungování celku, do něhož přirozeně patří i minority.

 

 

Skanzen lidských špatností

 

Skanzeny jsou zařízení určená k nastavování ochabující lidské paměti. Muzea v přírodě, konzervující vzpomínky na věci vypovídající o někdejších technologiích života zejména venkovského, o domech a bydlení v nich, o strojích a nástrojích, bez kterých se neobešly živnosti a řemesla a taky život nemateriální v kostelech a kapličkách.

Skanzeny nám připomínají, co kdysi bylo a jaké to bylo; tím zároveň umožňují srovnávat, čím se od toho, co bylo, liší to, co je dnes. Nač ještě nechceme zapomenout, ačkoliv se už k tomu nehodláme v reálném životě vracet.

Škoda, že do skanzenů nemůžeme odkládat špatné lidské skutky páchané v minulosti, které by bylo lépe s sebou do přítomnosti a budoucnosti netahat. A špatné vlastnosti, jakož i náklonnost k jejich podléhání. Jediné zařízení tohoto druhu funguje dnes v měřítku už omezeném, v katolických kostelech. Ve zpovědnicích, kde je možné do ucha faráře nebo kaplana o svých špatnostech, kterým se v tomto kontextu říká hříchy, vypovídat, čemuž se říká zpověď. Zařízení je to psychologicky velice moudře vymyšlené; bohužel jde o odložení pouze dočasné, protože člověk je nádoba hříšná a svou očištěnou duši znovu zatěžuje hříchy novými, čerstvými. Něco jako skanzen nehmotný, s archivnictvím pomíjivým a funkcí výrazně dočasnou.

Smysluplnost zpovědi je podmíněna jistou podmínkou, jejíž psychologický rozbor by byl velice komplikovaný. Bývá formulována jako požadavek účinné lítosti. Nejsem teolog a tedy ani kvalifikován k příslušným teoretickým úvahám; jako laik a samozřejmě praktikující hříšník (který už v letech svého katolického mládí pociťoval při konzumaci aktu zpovědi hluboké rozpaky v souvislosti s právě oním konceptem účinné lítosti), jsem jej dost intenzivně prožíval.

Moje selské kořeny mi napovídaly, že důležitým (a navíc měřitelným) parametrem účinné lítosti hříšníka je náprava případných křivd, které svým špatným činem, totiž spáchaným hříchem, způsobil. Škod materiálních, ale i újmy emocionální, duševní; ublížit se dá i neprozřetelně proneseným slovem, postojem, hodnocením. Že tohle není vnímáno jako samozřejmé, o tom podává svědectví každodenní politika. Škody svým jednáním způsobené politik nebo manažer napravuje obvykle jenom pod donucením ze strany soudu. Tohle ovšem rozhodně nenaplňuje skutkovou podstatu účinné lítosti.

Náprava způsobených škod však nemusí koncept účinné lítosti zcela naplňovat. Pořád ještě jako by cosi zbývalo. Myslím, že hříšník by si měl dobrovolně ukládat trest jako projev pokání. Sám pro sebe, za sebe, vůči sobě. Tohle už měřit nemůže nikdo než on sám. Možná je tenhle přístup k věci podmíněn něčím jako hypotézou o nezbytnosti vesmírné rovnováhy, bilance, která nastoluje a udržuje jakousi harmonii a řád mezi lidskou bytostí a ostatním světem. V představě této harmonie hraje určitě důležitou úlohu víra; její existence a její udržování je předpokladem nezištného vztahu mezi vesmírnými bytostmi.

V dějinách civilizace by se asi dala vystopovat trajektorie klesající víry lidského jedince a jejího vytěsňování racionalitou měřitelného a objektivizovatelného. Jenomže tohle je pojetí oproti starším dobám zúžené. Myslím, že víra kdysi bývala součástí racionality. Člověk opravdu hluboce věřící by se byl cítil nesvůj a nejistý, kdyby někdo jiný jeho víru jako součást racionality zpochybňoval. Ještě v dobách mého dětství a mládí venkovští lidé odmítali přijímat za své náhradní fráze typu Náboženství je opium lidstva; dokonce odmítali i náhradní rituály, jejichž zaváděním bolševici sami prozrazovali, že i oni potřebují v tomto ohledu nějakou berličku. To když ve druhé polovině osmdesátých let pořádali panichydy zádušních stranických obřadů ve foyer Teoretických ústavů; pro zasloužilé soudruhy, ředitele a dokonce jednoho z rektorů. Bylo to velice surreálné a rozhodně se nestačila vytvořit žádná tradice napodobující tu dodnes pěstovanou na Rudém náměstí.

                                                                                                

 

Spravedlnost není biologický koncept

 

V ekologických diskusích se někdy objevuje – v argumentech kritizujících lidské jednání vzhledem k našim animálním bratrancům – pojem spravedlnost. Použití tohoto pojmu navozuje přitom dojem, jako by v takové diskusi stáli na jedné straně lidé a na straně druhé zbylá část pozemské fauny.

Myslím, že se jedná o hluboký omyl.

Slavného pražského psychiatra profesora Vondráčka proslavil kdysi výrok na adresu

bojovníků proti používání laboratorních zvířat při lékařských pokusech – Žáby nemají nervovou soustavu dost vysoce vyvinutou, aby ocenily, co pro ně jejich ochránci dělají. Jde o metaforu vystihující podstatu věci. Zmíněná diskuse je mezilidským sporem; nejde o konflikt dvou biologických druhů. V ní za stranu animální vystupují lidští advokáti; připomíná mi to Čapkovu Válku s mloky, v níž mloky také zastupovali ve sporu s lidmi pánové ve fracích a cylindrech. Samozřejmě dobře zaplacení.

Pojem spravedlnost nemá v takové diskusi žádné smysluplné místo. Je to koncept teprve lidské civilizace a kultury, a smysl mohl dostat teprve na jistém stupni jejich vývoje. Příroda jej nezná – a diskuse o něm patří do světa bajek, připisujících prvky lidského chování zvířatům. V reálném světě žádné místo mimo lidskou společnost nemá. Tím nemá být samozřejmě řečeno, že v lidském vztahu ke zvířatům bychom neměli přemýšlet o správném chování. Ten vztah určujeme, vymezujeme a definujeme my lidé. Včetně dílčích pravidel chování. Ta diskutovat nemůžeme jinak než sami mezi sebou. Jsou nepochybně určována faktem, že člověk je tvor omnivorní, všežravý, k jehož biologické přirozenosti patří požírání jiných tvorů. Vlastně dokonce i příslušníků vlastního rodu, protože za výjimečných okolností nám není cizí kanibalismus. Zkušenost ukazuje, že bychom zřejmě dokázali přežít i poté, co bychom se zřekli požívání živočišných bílkovin a stali se důslednými vegetariány. Smím-li se odvolat na názor profesora Vondráčka, tvorové, jejichž svalovinu bychom přestali vařit, péci, smažit a jinak tepelně upravovat, by naše rozhodnutí nedokázali jako projev humanity ocenit. Nejsou toho totiž schopni.

Mezi pravidla správného lidského chování vůči ne-lidským tvorům by měl být rozhodně zařazen požadavek nečinit jim bolest vyjma nevyhnutelné nezbytnosti. Budeme-li i nadále svalovinu jiných tvorů konzumovat, musíme je předtím zbavovat života. Nevím, dá-li se v takovém případě mluvit o ohleduplném usmrcení bez toho, že by to vyznívalo cynicky; nejde však jistě především o slova, ale o detaily provedení aktu usmrcení. Jakmile se shodneme na nezbytnosti požívání masa, jsme svému lidství povinni bránit všem projevům týrání, trápení, zbytečného násilí. Nejen fyzického, ale i psychického v případech tvorů schopných vnímat širší okolnosti jejich osudu. Koní, skotu, prasat, drůbeže.

Ne-humánní fauna není pouze objektem našeho požírání. Mnohé z tvorů využíváme i k jiným účelům; laboratorní zvířata sloužící našemu poznání už jsem zmínil. Proti jejich týrání mluví v tomto kontextu i požadavek, aby příslušná fyziologická a jiná měření nebyla utrpením těchto tvorů zkreslována.

Ještě jednu stránku našeho vztahu k jiným tvorům je třeba zmínit. Základním biologickým zákonem je zákon přežití. Vůči mnoha biologickým druhům stojíme jako vzájemní konkurenti a nepřátelé. Svého místa v potravním řetězci se nemůžeme vzdát; nemůžeme však ani spáchat rodovou sebevraždu tím, že bychom přestali hubit a regulovat populace myší, krys, potkanů, kobylek. Náš vztah k nim je určován strategií Kdo s koho? Ani tady nejde samozřejmě o nějakou spravedlnost. Kdo pochybuje o rozumnosti zásady bližší rodová košile než říšský kabát, ztratil svůj přirozený pud sebezáchovy. A pokud je lidský názor ovlivňován konceptem krutosti, rád bych upozornil na to, že osud antilopy ve lvích tesácích není méně krutý než to, co prožívá po zásahu kulovnicí na komoru.

 

 

Naivita apriorních názorů

 

K nejnovějším výdobytkům pedagogické vědy – následovaným snahou o jejich aplikaci do školské praxe – je teze o nutnosti změny základního paradigmatu: už žádné biflování faktů, zelenou musí dostat osvojování tvůrčích přístupů.

Jak sleduji reakci školních ročníků, první část této geniální strategie plní velice úspěšně. Za vydatné pomoci pedagogů vždycky úslužně připravených vyhovět pokynům shora, zůstávají jejich mladé mysli fakty téměř nedotčeny. S druhou částí paradigmatu to, zdá se, jde pomaleji. Zatím jsem nepostřehl, že by se s klesající znalostí faktů zvyšovala kreativita žákovského myšlení. Musím ovšem uznat, že část viny může být připsána na vrub skutečnosti, že pro měření kreativity toho dokázala pedagogická věda zatím vymyslet pramálo. Objev tohoto pedagogického paradigmatu mi neodbytně připomíná jiné objevy podobného druhu. Třeba ten, podle kterého pro vytvoření sochy stačí z neforemného balvanu odsekat přebytečnou část kamene; co zbude, je socha. Zdá se to být docela jednoduché.

Kdo má v sobě schopnost pozorovat, jak se věci v životě opravdu odehrávají, tomu nemůže ujít, že formování osobnosti vládnoucí tvůrčí schopností se nepodobá rovnání knížek do regálů knihovny. Podle velikosti, tloušťky, formátu. Nebo podle typu vazby – plátěné nalevo, brožované až úplně dospod, kožené do výše očí návštěvníka. Člověka formuje zkušenost. A zkušenost, to jsou jednotlivé, dílčí poznatky. Fakta, ke kterým schopný, kreativní učitel přidává něco navíc – jako se malta přidává k cihlám, aby vznikla zeď. Tou maltou je poukazování na vztahy mezi fakty, na souvislosti.

Souvislosti jsou ovšem také fakta. Specifického druhu. Fakta sui genesis. Jejich svéráz spočívá v tom, že nemohou stát sama o sobě. Bez oněch faktů prvního druhu nejsou životaschopná – a hlavně – nejsou přenositelná, nejsou sdělitelná. To je důvod, proč nelze vychovat ke kreativitě tím, že se žákům o kreativitě vypráví. Že budou poučovatelé mládeže přežvykovat fráze o tvůrčím přístupu k řešení problémů ve fermanech ministerstva školství a tělocviku. Stejně jako se nepostaví dům bez toho, že by stavitel nechal na staveniště navézt hromady cihel, nenaučí se žák tvůrčím způsobem myslit tím, že mu nebudou poskytnuta fakta. Abstraktnímu myšlení se učíme konkrétním jednáním a učením konkrétnímu. Abstraktní poznání se rodí v prostředí poznávání konkrétního. Tam někde, ve zdánlivém chaosu detailů, si všímáme, že existuje podobné, společné v různém – a říkáme tomu analogie, podobnost. Z amorfního, zdánlivě beztvarého, se vylupuje schéma příčiny a důsledku. Jako kouzelné šaty z Popelčina oříšku.

Pozoroval jsem včely poletující v koruně kvetoucí třešně. Usedají na jednotlivé květy, derouce se do jejich kalíšků postupem jevícím se jako zmatek, chaos, náhodné počínání, postrádající jakýkoliv pozorovatelný plán. A napadalo mne – proč si nevybere taková včela větvičku (kterou očísluje nebo nějak jinak označí, aby na ni nesedaly jiné včely) a tu neprozkoumá květ za květem, systematicky, od kmene až po její špičku? Tak rád bych jí poradil, aby medu v plástvích co nejrychleji přibývalo!

Jenomže včelám se stejně vždycky podaří tím jejich pro mne nesoustavným způsobem dostatek medu vyrobit! I bez mých rad, které jim stejně nejsem schopen předat, včelí řeč neovládaje. I kdybych toho schopen byl, zdály by se jim asi stejně neúčinné jako plané pedagogické mudrování o tvořivosti, která se obejde bez znalosti faktů.

Jsem příslušníkem generace, která si osvojovala znalost cizích jazyků v prostředí téměř bez možnosti orální komunikace. Uměl jsem základy gramatiky, četl jsem i trochu psal. Hozen do zahraničních vod nějakou dobu jsem se topil. Chytal jsem se stébel rozpoznaných slov a tvořivě se učil umění přibližnosti. Protože jenom tak bylo možno se propracovat k souvislejšímu projevu – sdělujícímu nápad, myšlenku, informaci. Bez těch dílčích, konkrétních komunikačních karambolů by to bylo možné vůbec nebylo.

 

 

Hlasování je měření

 

Lidská schopnost měřit, kvantifikovat nejrůznější veličiny a jevy nejenom na škálách numerických (fyzikálních, chemických, inženýrských) je neodmyslitelným průvodcem civilizace. Dnes se pokoušíme měřit i takové vlastnosti, které jsme ještě nedávno považovali za neměřitelné a úvahy o nich přenechávali vyjadřování měkkému, opírajícímu se výhradně o slova, emoce, pocity a vůbec subjektivno.

Do této oblasti patří také měření postojů, které zaujímá k určitému jevu referenční populace občanstva, případně jeho vymezené části. K hojně používaným metodám takového měření patří dotazníky. Dotazníkem je přitom soubor položek, názorů, otázek nebo tvrzení, k nimž mají dotazované subjekty zaujímat stanovisko. Měření tohoto typu jsou měřeními kvantitativními (subjekt má svůj postoj vyjadřovat volbou právě jedné z kategorií předem připravené škály); jsou to samozřejmě měření velice měkká a informace z nich odvoditelná bývá značně mlhavá. Pro jejich snadnou realizovatelnost jsou však v různých sociologických projektech hojně aplikována. V případech vyšší gramotnosti autorů takových projektů se neopomíjí zdůraznění, že balík vyplněných protokolů představuje pouze vzorek vybraný z referenční populace, jejíž názor je vlastním předmětem studia.

 Měření tohoto typu se blíží různé druhy hlasování a voleb. S jedním zásadním rozdílem. Potřeba zobecnit výsledky hlasování nemusí být aktuální. Soubor jedinců vyjadřujících své postoje vůči danému jevu (programu politické strany, kandidátovi do senátu, vstupu do Evropské unie) je brán jako vyčerpávající. V parlamentních volbách se neuvažuje o vzorku voličů. Mlčky se předpokládá, že volili všichni, kdo měli právo volit. Kdybych vystoupil s návrhem (a že bych měl chuť!), aby se voleb zúčastňovala jenom nějak vybraná skupina volitelů, jejichž hlasy by rozhodly, komu budeme platit za výrobu podřadných krátkodechých zákonů, asi bych vyvolal nevoli. Přitom dnešní volby jsou podle statistiky účasti vlastně něčím právě takovým! Poslance a senátory volí menšina oprávněných voličů; obvykle menšina velice hubená. Tedy pouhý vzorek! Z mého statistického hlediska navíc vzorek nekvalifikovaný – protože nenáhodný. Občané chodící volit nejsou náhodným vzorkem populace voličů. Už třeba tím, že k urnám chodí příbuzní, přátelé a známí volených s vyšší pravděpodobností než voliči takové vztahy ke kandidátům nemající. Odborně se tomu říká bias, vychýlení či narušení nestrannosti. Tento jev představuje závažné mrzačení demokracie. Tak závažné, že by bylo na místě položit si otázku, zdali tenhle bias demokracie dokáže vůbec přežít.

Zásada nestrannosti dostává na frak i v situacích, kdy se rozhoduje formou voleb v akademickém světě. Ve světě vědní politiky. Při rozhodování o vědeckých a pedagogických hodnostech, o přijetí či odmítnutí projektů, obsazování akademických funkcí. Stačí vzít už samotný fakt absence, nepřítomnosti části subjektů s právem hlasovat. Jestliže pravidla rozhodování váží počet odevzdaných pozitivních hlasů na počet všech členů orgánu (třeba vědecké rady), je na místě položit si otázku, jak tento postup interpretuje mrtvé duše členů, kteří se nedostavili. Dá se matematicky doložit, že s těmito hlasy se nakládá, jako by byly proti posuzovanému návrhu. Je to však správné? Nebylo by spravedlivější předpokládat, že ti, kdo své hlasy neodevzdali, byli by se přiklonili na stranu projednávaného návrhu ve stejném poměru jako ti, kdo hlasovali?

Kdyby se podle stejné zásady přistupovalo k hodnocení výsledku referenda o vstupu do EU, museli bychom vzít na vědomí, že se k této otázce v Česku kladně vyslovila pouhá menšina. Ti, kteří k urnám nešli, byli proti. K těm se pak připočítají ti, kteří hlasovali proti mezi těmi, kdo volili. Celkem to bylo víc než polovina celkového počtu voličů. Takhle uvažují páni politologové jenom při volbách, kdy se jim to hodí. Když se to nehodí, nastaví se jiný vzorec chování. Aby vyšlo, co se chce, aby vyšlo.

 

 

Informační parádivost

 

Móda ve všech svých variantách je dcerou matky Hlouposti. To je všeobecně známo. Patří k jejím oblíbeným dcerám – za což se jí odvděčuje tím, že se k odkazu a zásadám své matky hrdě hlásí.

Móda není jenom záležitostí oblékání a obouvání. Móda a módnost jsou atributy i mnoha jiných stránek životního stylu. Ovlivňují i způsob vystupování na veřejnosti, jednání a vytváření vlastního image. Zejména jedinci, pro které není samozřejmé mít vlastní názor a myšlenky a nápady se k nim dostavují jenom o státních svátcích v přestupném roce, velmi snadno podléhají působení módy. Kopírují a napodobují módní vzory všude tam, kde sami sobě vlastní názor dokáží ušít jenom z materiálu odjinud přineseného.

Módností se nechává ovlivnit i svět vědy. Také v akademickém prostředí je móda zaháčkovaná. Mýlil by se, kdo by si myslil, že v něm všechen prostor vyplňuje racionálno; že v akademickém prostředí tohle kritérium vytěsňuje všechno ostatní jako vedlejší, sekundární a terciární, jako nepodstatné.

Moje dlouholetá zkušenost získaná pobytem v prostředí lékařského a zdravotnického výzkumu mne utvrzuje v přesvědčení, že nejsou vzácné situace, kdy badatel považuje za podstatnější formu prezentace svých výsledků než jejich obsah. Polychromie posteru, v níž nesmí být pominuta zlatá a stříbrná, je oceňována výš než hodnoty čísel uváděných v přiloženém textu. Taky vtipné entrée se cení – aniž by byla jeho hodnota snižována skutečností, že obrázek doprovázející kreslený humor si autor stáhl z neomezené nabídky internetu a jeho autorský příspěvek je v tomto ohledu intelektuálně nulový. 

V redakčním prostředí časopisů a bulletinů vydávaných univerzitami se běžně setkávám s názorem, že kvalitu určuje především barevnost; sám pro sebe si existenci takového názoru zdůvodňuji tím, že redaktoři považují potenciální čtenáře za prosťáčky, kteří – podobni čtyřletým capartům – si prostě v časopisech prohlížejí obrázky, naprosto neočekávajíce, že by se mohli dočíst něco zajímavého v textu. Magazíny ve stáncích a trafikách jsou zřejmě podle této strategie vyráběny už dávno.

Projevem informační parádivosti jsou i občasné pokusy implementovat do zkoumané situace či řešení problému určité matematické struktury, jejichž využitelnost je v uvažované situaci nulová. Je to počínání poměrně nebezpečné; zdrcující většina případných čtenářů takové artificiálně matematizované, formalizované studie nebývá schopna rozpoznat, že jde o pouhou bižuterii jen tak na hrdlo problému navěšenou. Podtrhuje se tím znechucenost aplikovanou matematikou; s vaničkou se vylévá životaschopné dítě; na falešné volání o ohrožení vlkem se lidé učí reagovat lhostejností i v situacích, kdy je ohrožení skutečné.

Dostal se mi do ruky separát časopiseckého článku badatele z jisté arabské univerzity. Ze země rozhodně ne rozvojové. Naopak, ze země schopné zaplatit si profesory opravdu kvalitní. Detaily nejsou podstatné.

Jednalo se o klasickou úlohu řešitelnou metodami inferenční statistiky. Induktivní logiky. O možnost predikce stavu jisté veličiny na základě známých hodnot popisujících stav jiné veličiny. O studium vztahu mezi prediktorem a predikandem. Mezi nezávisle a závisle proměnnou. Prostě – biometrická klasika, u nás provozovaná se stejnou samozřejmostí, s jakou si vaříme naši ranní kávu.

Lidská civilizace vděčí arabskému světu za mnohé. V oblasti lékařství, astronomie, matematiky. Kdokoliv dnes cokoliv počítá, využívaje přitom jakéhokoliv počítače, měl by vděčně vzpomenout arabských objevitelů desítkové číselné soustavy, podstatně perspektivnější než byla ta římská. V případě článku, o kterém se zmiňuji, je tomu jinak. Algebraická metoda v něm vysvětlovaná onen problém vyřešit nemůže. Jak ukazují naměřená data, uváděné veličiny spolu nesouvisejí – a predikce je chudá, chudičká.

 

 

Zprávy 12

 

Trpíváme někdy komplexem, že jednoduché není dost dobré. Ještě jsem nezažil, aby se na rautu pořádaném k té nebo oné příležitosti na stolech objevila mísa bramboráků. Vonících česnekem a orosených kapičkami sádla, na kterém byly do zlatavá usmaženy. Přitom by jistě mnozí hodující po nich sáhli raději než po různých rafinovaně připravených specialitách. Občas si dám krajíc chleba jen tak; bez toho, že bych ho předtím něčím namazal. V dětství to pro mne bývala naprostá samozřejmost; chuť dobře upečeného chleba nikdy tak nevynikne, jako když mu poskytnete příležitost, aby ukázal, co je v něm samotném. K přehlížení jednoduchosti a jejímu zanedbávání dochází někdy v tom, čemu říkáme vědecký výzkum. Občas mívám dojem, že bychom se měli vracet k pramenům – ad fontes. Ve svých úvahách o podstatě jevu, který nás zajímá. Naše uvažování se může příliš vzdálit od hlavní cesty – a zabloudit. Také při měření s tím spojeným se to může stát. Mnohé jevy, které nás zajímají, nebývají totiž měřitelné  přímo – ale jenom zprostředkovaně. Ve snaze zjistit, co si lidé myslí a jaké postoje zaujímají k některým jevům nemůžeme k jejich myslím pronikat hlavními vraty vedoucími přes náves; někdy je třeba hledat cestičku humny, přes zahradu a stodolu. Při měření někdy zapomínáme, že rafinovanost našeho měření není vlastně ničím jiným než určitou transformací dat; těch primárně zjišťovaných. A žádná taková transformace dat není schopna přinést informaci navíc – jenom ztratit. Měla by zvýšit viditelnost toho, co nás zajímá, zlepšit průhlednost. Pokud tomu tak není, riskujeme, že se víc ztratí než získá.

 

Tvrdé palice. Přidával se k tomu přívlastek selské. Sám jsem jich několik znal. Bývalo obtížné s nimi se na něčem novém domluvit, na změně standardních, navyklých postupů, přimět je k modifikaci, adaptaci třeba i logicky dobře zdůvodněné. Tvrdé palice bývají nedůvěřivé – někdy i k vlastní škodě, protože doba a prostředí občas vyžadují rychlou reakci. Mám však tvrdé palice radši než všelijaké lidské plašmušky, jejichž jednání se řídí zásadou kam vítr, tam plášť.

 

Na pohřbech, které mám absolvovat ve smutečním černém obleku, se cítím jaksi provizorně; zdá se mi, jako by ta chvíle byla do běhu mého života zasunuta ne úplně patřičně. Možná je to vysvětlitelné docela všedně tím, že smuteční oblek nosívá člověk poměrně zřídkakdy, tmavou vázanku výjimečně – takže ho obojí tísní a vyvádí z navyklého stereotypu. Ledaže by ho přitom napadalo, jak bude vypadat scéna, ve které on sám jednou sehraje hlavní roli – s obavou, že to bude premiéra, kterou nebude mít čas pořádně předem nacvičit.

 

Jak stárnu, pořád intenzivněji lnu ke svým návykům a kulisám svého života. Jenom nerad cokoli měním – od bot až po židle a psací stůl. Nové věci kolem mne zneklidňují; je to jenom pohodlnost a lenost – nebo tušení, že mé místo je mezi udržovateli řádu a ne mezi těmi, kteří jej mají svými nápady znepokojovat a ze stojatosti vyvádět?

 

Nejopravdověji si uvědomuji existenci věcí a jevů (mezi ně počítám i životní požitky jako jsou různá jídla a pití) ve chvíli, kdy mne jich život zbavuje zákazem nebo vystavěním nějaké překážky mezi mnou a jimi.

 

Bez vody se tělo neobejde. Bez vína ano – žádná zvláštní útěcha však v tom není.

 

Můj každodenní všední hřích se teď jmenuje hyperglykémie. Zpovědníkem je mi glukometr. Ten bohužel nemá žádné pověření udělovat mi rozhřešení. Pokání si uděluji sám – seberu vůli a odepřu tělu, co by ono tak rádo. V tom ostatním to funguje stejně jako ve zpovědnici - vůle ochabne a tělo si vyžádá. Hřích se nezapře, následuje pokání; můj život tak získal jeden cyklus navíc.

 

O pár řádků výš jsem napsal, že mne vyvádějí z míry nové věci a okolnosti, objevující se kolem mne a vstupující do prostředí mého vnitřního dvora. Mám-li být poctivý, musím uvést výjimku – vstoupí-li do mého nejužšího světa nový druh jídla nebo pití, vítám ho velice přívětivě a s potěšením.

 

Hranice mezi vědou a vírou je prostupná a také bývá prostupována. Některé druhy šamanství, kterých v našem životním prostředí stále přibývá, protože lidská bezradnost vyhledává nová a nová, stojí na víře; jedná se tedy vlastně o jisté odrůdy náboženství sui generis. Náboženství proto, že jejich zákonem jsou teze vnuknuté, nikdy nikým nedokázané ani nedokazované. Přitom se často deklarují jako oprávněné vyjadřovat se a dávat doporučení v záležitostech povahy materiální – mluví se o bioenergiích, o metodách uvolňování vnitřních sil, o souvislostech čísel s povahou člověka. Přitom zcela pomíjejí, že fyzika dokázala zejména v posledních stoletích objevit řadu zákonitostí, jimiž se energie, případně síla řídí. Podstatné je přitom slovo dokázala. Nevycucala si je z palce ani se nedovolává prorockého zjevení. Teorie čísel úspěšně zkoumá vlastnosti číselných soustav – aniž by z nich ovšem vyvozovala cokoliv o lidském charakteru; bylo by to neoprávněné, protože matematika sama o sobě nemůže opustit půdu čisté abstrakce. To jenom v aplikacích, s využitím konceptu modelu, nabízí možnost zužitkování matematických poznatků v realitě – vždy ovšem s vědomím, že se jedná o analogii nutně vystavenou riziku nedokonalého vystižení reality zjednodušující abstrakcí. Hranici mezi vědou a vírou je třeba rozpoznávat tak ostře jak jen to je možné; nejde přitom vůbec o vylučování víry z lidského života – oč se jedná, je nezaplevelovat území poznatelnosti, přidržující se principů logiky a dokazování, esoterickými výmysly opírajícími se o zbožná přání a slova se zmateně vymezeným obsahem.

 

Před několika roky mi při jednom ataku vertebrogenního syndromu (housera, vypadnutí zad, ústřelu a jak ještě se tohle neštěstí označuje) nabídl tehdejší kolega lékař psychiatr, vášnivě se zabývající akupunkturou, že mne potíží zbaví. Jsem v téhle věci skeptik, s čímž jsem se před ním netajil; nicméně, přikročili jsme k věci a několik ležení jsem u něho absolvoval. Po jejich skončení jsem se revanšoval standardním zdravotnickým platidlem – lahví alkoholu – a vyslovil přitom politování nad nulovým výsledkem terapie. Ohradil se – neúspěch léčby se může jako takový jevit mně; z jeho hlediska není žádný důvod o účinnosti metody pochybovat. Vzdorování mých zad nemůže nijak zpochybnit jeho metodu. Ta je v pořádku – co v pořádku není, je můj způsob vnímání věcí. Tehdy jsem pochopil, že medicína není záležitostí výhradně materiální a ve svých úvahách postupující od příčiny k důsledku.

 

Když někdy podlehnu naléhání glukometru a uložím si dietu, začínám po pár dnech vidět kanibalismus v poněkud smířlivějším světle.

 

Na televizní obrazovce si skupina politiků vjíždí do vlasů (plešaté nevyjímaje). Je zajímavé sledovat, jak s rostoucím horlením proti nešvarům a podezření z nešvarů jedněch z tváří těch druhých odprýskává diplomatický nátěr, jak se slovník obvinění zjednodušuje a zlidšťuje. Na poznámku, že se za nedokázaná obvinění už kdysi v minulosti musel jeho protivník omlouvat, reaguje napadený poslanec konstatováním, že v této zemi stejně žádná spravedlnost neexistuje. To zní jistě zajímavě. Po půlhodině už na sebe žalují jako malí kluci přistižení na hruškách ve farské zahradě. Přitom vzduchem létají podezření na zlodějny v řádech milionů. Podle výrazů a barvy obličejů tady nediskutuje politická elita českého národa, ale v zaplivané hospodě se u pivem pobryndaného stolu handrkuje banda syčáků. Ještě že na jednom se vždycky shodnou, barva nebarva a partaj nepartaj, praví, leví i ti prostřední: za to, co děláme, jsme si právem zasloužili dostat přidáno!

 

Ať platí poslance a senátory ti, kteří o ně stojí! Jinak je to s nimi jako s cibulí a mrkví v zeleninových obchodech za komunismu; kdo chtěl cibuli, musel si koupit taky mrkev (které se v tom roce urodilo neplánovaně moc a bylo třeba ji prodat). V dalším roce se možná role cibule a mrkve na trhu obrátila. Dnes jsme pokročili – přesto však platí, že kdo chce demokracii, musí si pár nepotřebných a přebytečných senátorů druhé jakosti nechat přibalit a za ně zaplatit.

 

Odstředěné mléko – voda, kterou nesli v bandasce cestou kolem kravína.

 

Lékař léčí – a Bůh ví, co.

 

Co mají společného souložení a loupežení? V obojím případě se účastníci konání snaží vyhnout následkům.

 

Sokrates věděl, že nic neví. Dnes jsme na tom hůř – nevíme, co to znamená vědět.

 

Člověk obvykle pracuje vsedě a pak si lehne, aby odpočíval. Výjimkou jsou lehké ženy; ty pobíhají po světě, aby si pak pracovně lehly.

 

Když nás za komunismu přesvědčovali, že do parlamentu volíme ty nejlepší z nejlepších, dost jsme o tom pochybovali. Díky rokům demokracie už to víme jistě.

 

Strach lidí ze smrti je to, co doktory udržuje při životě.

 

Omezení fanatici způsobili, že slova socialismus a komunismus se stala odpornou a hrůzu vyvolávající nadávkou, páchnoucí miliony mrtvých a zmrzačených tělesně, duševně i sociálně. Chamtiví fanatici mamonu a sobectví i dnes způsobují, že slovo demokracie degeneruje na prázdnou slupku frází a farizejského předstírání. Obojí jsou to lidé stejného druhu, zaměnitelní stejně snadno jako vojenské onuce.

 

Ekonomie je nauka, vědecky zdůvodňující, proč přísloví Bez práce nejsou koláče nemusí v životě pro některé lidi platit.

 

Z kádrového posudku někdejších let: Úkoly přijímá nerad, ale plní je vzorně.

 

Přemýšlet znamená – počítat.

 

Z hovoru dvou staříků: Slivovice je nejlepší stará a domácí, ženská je nejlepší mladá a cizí.

 

V Římě byl kdysi senátorem kůň. Tak proč se lidé tolik pozastavují nad tím, že u nás sedí v senátu taky volové?

 

Jediná ženská, která při mně vždycky věrně stála, je – chyba.

 

Oponent s příliš dobrou pověstí bývá špatný oponent.

 

Co je pro normálního člověka úplatek, to je pro advokáta honorář.

 

Místo dobrých nervů postačí někdy hroší kůže.

 

Že církev přešla od autokracie k demokracii se pozná podle toho, že kněží založí odborovou organizaci a začnou stávkovat za volné neděle.

 

Za Rakouska-Uherska byl rozšířen názor, že Češi jsou národ slouhů – kteří na jedné straně podlézají svým pánům a na straně druhé je okrádají. Demokratičtí politici údajně slouží lidu – na veřejnosti mu pochlebují a dovolávají se ho, zatímco v praktické politice lidmi pohrdají a z jejich daní se nestydatě obohacují.

 

Česko je řízeno jako má zchromlá noha – svaly na pohled existují v souladu s anatomickým atlasem, řízení je však v dezolátním stavu, takže noha nechodí, ale pajdá a celý systém, totiž tělo, klopýtá od jednoho maléru k druhému.

 

Laboratorní potkani. Bílí, se svobodou hýbat fousky, cenit zuby a žrát, co dostanou a vykonávat jejich fyziologické potřeby. Mají tu smůlu, že se příliš podobají lidem. Jsou jejich animálním modelem, na kterém je možno simulovat chování lidského organismu tím, že jsou prováděny zásahy do organismu potkaního. Skrze potkany se lidé pokoušejí poznat sebe. Neexistuje riziko, že by se nechali získanými poznatky ovlivnit příliš důkladně?

 

Do studené vody jsme se jako kluci osmělovali vstoupit rychlým ponořením; pomalé namáčení bylo stejně nepříjemné jako pouštění kapky krve pomalým napichováním špičky prstu. Myslím, že je dobré držet se stejné zásady i při rozhodování o životně důležitých záležitostech – než se trápit nerozhodností, raději skočit po hlavě do vody.

 

Kdo nedělá smysluplnou práci, nachází smysl ve vydělávání peněz. Jinak by se z toho musel zbláznit. Tím se dá vysvětlit, proč se někdo může zabývat politikou.

 

Nejvíce ohroženým lidským druhem je člověk neohrožený.

 

Každý, kdo o sobě prohlašuje, že je bojovníkem za spravedlnost, je podezřelý – buď jako od života odtržený romantický snílek anebo jako mazaný podvodník.

 

Ke smysluplnému využití některých úředních listin dochází teprve ve chvíli jejich odevzdávání do sběrny starého papíru.

 

Není se co divit, že je dnes mezi lidmi tolik deprese. Stačí si všimnout, kolik z nás se zabývá činností zcela zbytečnou, případně organizováním a nařizováním zbytečného. Copak tohle není postačující důvod k melancholii a depresi?

 

Lichotit někomu je dárek poměrně laciný; stačí mít kachní žaludek a umět lhát.

 

Dokud plave pod hladinou, žába o čápech nepřemýšlí.

 

Kdyby děti nosili čápi, zvýšení porodnosti lidí by se dalo dosáhnout snížením kyselosti vody a tím zvýšením porodnosti žab.

 

Symbolem harmonického soužití tvorů na selském dvoře je hemenex (ham and eggs); symbióza čuníka a slepice.

 

Sucha a záplavy jsou projevy variability přírodních veličin. Takhle je vnímáme – dokud nám neuschne salát v zahrádce při zákazu zalévání anebo vzedmutá voda po jarním tání neodnese kredenc z kuchyně na zápraží.

 

Jestliže je v čase sucha případné zalévat, v době záplav se patří vylévat.

 

Komu není shůry dáno, nekoupí sice v apatyce – pořád má však slušnou šanci v politice.

 

Hledáš-li oblibu u lidí, nejlepší krátkodobou strategií je pochlebování; nejúspěšnější dlouhodobou strategií je však rozdávání chleba.

 

Psa, který kouše bez rozmýšlení, patří se uvázat na řetěz.

 

Na psí hovínka opuštěná na chodníku mělo by se nahlížet stejně jako na trus majitele dotyčného psa.

 

Trpaslictví není záležitost pouhé tělesné výšky.

 

Kdyby anatom a psycholog začali pitvat osobnost ďábla, zjistili by, že se skládá z elementů výhradně lidských.

 

Při zkoumání jarního tání by se možná zjistilo, že nejvýznamnějším faktorem regulace vodních toků je jejich usměrnění do buněk ve stéblech trav a jejich listech.

 

Nezaměstnanost je udržována na jakž takž přijatelné úrovni konáním zbytečných prací a udržováním zbytečných institucí – z nichž většina tuto zbytečnou práci organizuje.

 

Kdo si pracně vymýšlí důvody své nepostradatelnosti, dokazuje tím svou postradatelnost.

 

Stejně jako existuje aprílové počasí, existuje i aprílová nálada a aprílový charakter. Všemu je vlastní nestálost a proměnlivost.

 

Jestliže z tebe někdo dělá vola, má zřejmě důvod domnívat se, že jsi vůl.

 

Ze zledovatělého chodníku plného zmrazků sestupuji do vozovky, abych snížil riziko upadnutí. Chodec ovšem na vozovku už dávno nepatří – a pobývaje na ní zvyšuji riziko kolize s dopravním prostředkem jedno- i dvoustopým. Je to vlastně příklad modelu daleko obecnější situace – kdy je jedno riziko nahrazováno rizikem jiným, o němž soudíme, že je aktuálně nižší.

 

Alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán. Stejně jako onen pověstný oheň. Udržován pod kontrolou člověku napovídá, reguluje náladu nadzvedáním stavidel kuráže a opovážlivosti, z rozpačitého kuřete dělá smělého kohoutka. Kontroly zbaven však zaplavuje krevní řečiště arogancí, násilím, hulvátstvím – a odplavuje z něj odpovědnost. Kontrola hladiny alkoholu v láhvi i v krvi vyžaduje stejnou důslednost jako kontrola stavu vody na českých tocích.

 

Ve dveřích se objevuje student dožadující se pomoci při vypracovávání své diplomové práce. Už prý u mne nedávno ze stejného důvodu byl. Díváme se na sebe – ale nevybavuji si, že by mi byl jeho obličej známý. Pak mi předává svá data – a já si už po pár vteřinách uvědomuji, že jsem je někdy dříve v rukou měl.

 

Dobrý pes se pozná podle toho, že kouše jenom špatné lidi.

 

Selekce dokáže udělat génia z naprostého pitomce a naprostého pitomce z génia.

 

Studený máj, v stodole ráj. Ale až po žních.

 

Na prvního máje býval všude samý květ. Z krepového papíru, který nepřežil první přeháňku.

 

Na jaře příroda slibuje, ale teprve v létě a na podzim začíná své sliby (eventuálně) plnit.

 

Jsou velikonoce, u snídaně se na stole objevuje velikonoční mazanec. S rozinkami uvnitř zapečenými a strouhanými mandlemi na povrchu zapečenými. A taky s cedulkou informující o ceně tohoto pekařského výrobku a některých dalších v podstatě nezajímavých technologických okolnostech. Cena udává částku 16,90 Kč. O české měně toho moc nevím; moje finanční transakce se omezují na ty, ve kterých se o haléřích nemluví. Nechci tím říci, že obchoduji výhradně s ropnými magnáty nebo českou politicko-ekonomickou mafií – pokouším se tímto výrokem sdělit, že jediným nákupem, který vlastnoručně platím, je služba poskytovaná dámami v podniku Holičství a kadeřnictví jedenkrát za měsíc. A tam o haléře nejde. I mé kusé znalosti české měny však mne upozorňují, že v jedné ze svých nedávných operacích česká národní banka rozhodla zrušit desetníky a dvacetníky, takže nejmenší měnovou jednotkou je padesátihaléř. Na tak dlouho než inflace, vytrvalá a nezdolná, vyvrátí i jeho smysluplnost. Při pohledu na ten mazanec mne napadá – Jak může zákazník při koupi velikonočního mazance řešit problém jeho zaplacení? Uvedenou částku přece nemůže složit žádnou kombinací platných českých bankovek a mincí! Nabídne pokladní nějakou formu bezhotovostního vyrovnání? A jak dosáhla má vlastní žena toho, že se velikonoční mazanec dostal o letošních velikonocích na můj stůl – když žádným představitelným legálním finančním převodem to možné nebylo? Ani převodem z bankovního účtu. V televizi teď běží taková přihlouplá reklama, v níž dva otylí anglicky hovořící cizinci na pláži hlasitě obdivují české pivo a české ženské – Jak se ti čeští chlapi mají, jací jsou to koumáci! Jakpak nás budou obdivovat, až se dopracují k poznání, že každodenně bez mrknutí okem řešíme finančně neřešitelný problém velikonočních mazanců za 16,90 – když nejmenší měnovou jednotkou je padesátihaléř!

 

Sváteční poledne nabízí televizní show slovního souboje dvou předsedů – předsedy vlády a předsedy největší opoziční strany. Kdyby slova byla z opláštěného olova jako jsou kulky z revolverů, obrazovka by byla neprůhledná kvůli stříkající krvi. Stejná fakta interpretuje každý úplně jinak; ekonomické a politické teorie jsou nejpružnější ze všech známých i neznámých materiálů. Premiér vyčítá opozici destruktivní přístup – nejde jí o blaho občanů, ale jen a jen o to, aby se po příštích volbách prodrala k vládní moci. Předseda opoziční strany kontruje prohlášením, že právě proto, že jeho politické straně jde o blaho občanů, musí usilovat o svržení stávající vlády, která už samotnou svou existencí lidu této země škodí. Bohužel nemohu souhlasit s názorem, že se vládní koalice s opozicí nikdy nedohodnou – pokud si vzpomínám, obojí se shodly bez problémů, téměř jednohlasně, když se jednalo o zvýšení platů zákonodárců; jak jde o to, naplnit koryta až po okraj, nikdo se neodvažuje návrhu odporovat. Co opozice rozděluje, výše odměn spojuje.

 

Přátelství sportovního fandovství a chlastu, nejen u nás hojně provozované, se zdá být pro veřejný pořádek kombinací vražednou.

 

Zásadní objev české politiky – Demokracii je možno provozovat i bez lidí! Vůbec není důležité, že občané nechodí volit. Stačí, že neodmítají na ně platit. Takže se prokázala platnost nové definice demokracie: Demokratický je každý společenský systém, ve kterém jsou lidé ochotni politikům za jejich tajtrlíkování platit. 

 

FINIS