LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz) Část 22, říjen 2005

------------------------------------------------------------------

Je Bůh levičák?

Úvodem následující úvahy bych chtěl poznamenat, že jí předesílám jistý předpoklad nebo, chcete-li, hypotézu, že jablko obvykle nepadá daleko od stromu. Předpokládám, že otec a syn velice pravděpodobně sdílejí shodné názory – zejména v případě, kdy jde o osoby kádrově božského původu. Dovolávat se budu některých výroků boha Syna, jak je pro paměť lidstva zaznamenala bible.

Začněme u výroku Hoden je dělník mzdy své. Jde o konstatování, kterému by v dobách nedávno minulých, mám na mysli klasický kapitalismus, mohla být podsouvána jistá provokativnost. V podstatě jako nenápadné volání po vyšší mzdě jisté zaměstnanecké kategorie. Tou kategorií jsou dělníci; uvažovány nejsou jiné zaměstnanecké kategorie, například úředníci. V biblických dobách se o jedné úřednické kategorii najde zmínka několikrát – totiž o celnících. Jejich příjmy se nezdá syn Boží svými výroky nijak speciálně ošetřovat. V konfrontaci s dobou moderní se citovanému výroku blíží výzva, jejíž autorství se připisuje jednomu z československých dělnických prezidentů a čelnému představiteli odborového hnutí, Antonínu Zápotockému. Jde o známý výrok Ani muže ze závodu, ani haléře ze mzdy!, časově lokalizovaný do období světové hospodářské krize v začátku třicátých let minulého století.

V tomto srovnání se boží postoj jeví jako k levičáctví rozhodně blízký. Pravicově orientovaný politolog by nepochybně upozornil na skutečnost, že výrok syna Božího pomíjí příjmy lépe situovaných společenských vrstev lidí zámožnějších. Jestliže se o nich neříká nic, jde o zřetelnou zaujatost a problematickou objektivitu. Tento politologický dojem nevyvrátí ani výrok Dávejte, co je císařovo, císaři a co je božího, Bohu, zdánlivě vyznívající sociálně neutrálně. Jde o výzvu vyslovenou spíše v zájmu berních úřadů a není přitom jasné, čím se liší daňové zatížení majetných a nemajetných, ani jaký je boží názor na rovnou daň.

V době současné není císařů jako osob, jimž by odváděli své daně plátci přímo. Císařové jsou zastoupeni politiky a úředníky. Zatímco ještě z dob přemyslovských knížat a českých králů se dochovala evidence o vypisování daní na vedení válek a zatěžování poddaných berní na úhradu nákladů svateb princezen (což při tehdejší vysoké porodnosti byla jistě zátěž nemalá), v dnešních demokratických poměrech by se žádný například senátor neodvážil o něco takového žádat. Vystačí s tím, že si potřebnou částku sežene korupcí, kvůli které nemůže být odsouzen díky své doživotní imunitě.

Výrokem vyloženě levičáckým je prohlášení, že snadněji projde velbloud uchem jehly nežli bohatec do království nebeského. Jde zároveň o evidentní omezování lidských práv celé jedné sociální skupiny. Neváhám připomenout ani fakt třídního boje. Myslím, že jenom víra ve vědecký atheismus brání komunistům, aby citovaný výrok vzali za svůj. Je sice pravda, že každé bohatství je produktem zločinu nebo alespoň podvodu (novodobá česká historie ukázkovými příklady překypuje), takže výrok syna Božího by mohl být také interpretován jako snaha o dosažení spravedlnosti – každý český právník a soudce však hravě dokáže, že by šlo o jednání retroaktivní a proto rozhodně nepřijatelné. V novodobém českém státě by jeho připuštěním byla otřesena víra lidu v právní podstatu českého státu. Protože – jak by se měl občan vyrovnat s faktem, že by se měl až do konce svých dnů obávat nějakých dodatečných obvinění, před kterými by se musel uchylovat do exotických zemí jako jsou Bahamy nebo Seychely? Do zemí, kde je jistě hrozně draho a kde se vyskytují možná i exotické nemoci a jedovatí hadi? Do zemí bez bezplatného zdravotnictví?

Myslím, že podezření na levičácké sklony Pánaboha a jeho rodiny jsou dostatečně odůvodněná. Myslím, že by se nad tím měli zamyslit i politikové lidovečtí, ohánějící se svou údajnou pravicovostí. Měli by si podrobněji číst v knize knih – a opatrněji o svých programech mluvit. Aby si to nerozházeli tam nahoře.

Když čas odložil bič

Možná to může někomu připadat jako hnidopišství nebo nemístná rozmazlenost, ale – v průběhu předchozích více než čtyř desítek let jsem se neustále cítil být kontrolován časovými rozpisy úkolů, rozvrhy hodin výuky a jinými termínovanými okolnostmi, jejichž dodržování mi pomáhal zvládat každoročně nově instalovaný tlustý diář. Tu kontrolu jsem pociťoval jako možná mírný a žádné deprese nevyvolávající, přesto však neustálý tlak. Vždycky po dovolené (která pro mne byla zároveň prázdninami) mi pár dnů trvalo než se mi podařilo vklouznout do ústavního režimu jako do dobře rozšlapaných bot.

A za tím vším byl čas.

Teprve nedávno mi tenhle přísný pantáta poklepal na rameno, právě – Tak, chlapče, hlavu vzhůru. Už ti nebudu rozepisovat rozvrh na hodiny, minuty a dny; ten tlustý diář můžeš vyměnit za menší a hlavně tenčí; a taky si můžeš ráno poležet podle libosti – tedy podle libosti tvé ženy. Já, čas, jsem jeden z mála spravedlivých – čím méně lidem času zbývá, tím svobodněji s ním nakládat jim dovoluji.

Pamatuji se, že když jsem jako kluk pozoroval hospodáře řídící koňské spřežení v bryčce, že někdy drželi bič v pravačce nad koňskými hřbety a jindy ho odkládali do jakéhosi koženého pouzdra po svém pravém boku. Ty dvě polohy biče vyjadřovaly stupeň pohotovosti k pobídnutí potahu do rychlejšího tempa. Myslím, že jako model nebo metafora spatřující čas jako kočího na kozlíku vozu, který je člověku táhnout ulicemi světa, je tento obrázek docela výstižný.

Jakkoli pociťuji, že se vztah času ke mně liberalizoval, uvolnil, neodvažoval bych se tvrdit, že jsme se stali kamarády, že si s ním mohu tykat či dokonce s ním smlouvat nebo mu odmlouvat. Ne, rozhodně nejde mezi námi o vztah symetrie. Pořád je pánem on – jenom mi trochu povolil otěže; vlastně je pan čas tak trochu podšívka mazaná; on dobře ví, že vyhazovat do postraňků už nebudu. A tak se rozhodl odložit bič do koženého futrálu upevněného na boku kozlíku.

S diktátem času se to má, alespoň podle mé osobní zkušenosti, vlastně následovně. Protože člověk je ve své podstatě jedinec neukázněný, určité napětí v opratích mu prospívá. Určitý stres, třeba navozovaný motivací k rozumnému a dobrému. Napětí udržované vědomím, že by se mělo, že by se patřilo. Laskavá diktatura by se tomu mohlo říkat. Řízení zaručující, že se jako svěřenci času nezvrhneme v nezvedené spratky. Řízení, při kterém udidlo neřeže v hubě do krvava, ale které zaručuje určité stupně volnosti, pro sebevědomý svobodomyslný život nezbytné.

Čím je bič koňskému spřežení, tím jsou soustavě jezdec – kůň ostruhy. Vysoký výkon se vynucuje zkrvavením slabin, mírnou pobídkou se koni domlouvá, přemlouvá se, aby alespoň na chvíli ještě zapomněl na únavu. K mému věku už patří právě tento způsob komunikace a řízení. Má krev už nepění, stačí mi, že teče. Taky proto, že se už jednou ve svém toku na pár dnů zastavila – s nedobrými následky.

Bič je symbolem otrokářství a otroctví. Myslím, že k jeho odložení dochází v situaci, kdy pán a kmán rozpoznají, že mají společný zájem. V tom, že nespolupracovat znamená ohrozit existenci obou stran. Pak už je vytvořeno prostředí, ve kterém je možná diskuse o spravedlivém dělení práv i povinností – a zejména výnosu společného díla.

Můj nynější vztah s časem mi připadá nastavený spravedlivě. V naší vzájemně asymetrické relaci se mi zdá být podíl práv a povinností přiměřený mým možnostem, mé síle a intenzitě mé vůle. Čas odložil svůj bič – a já odkládám své výhrady ke smlouvě, která se zdá být mezi námi uzavřena. Neprotestuji proti skrblivě nízkému přídělu, nesmlouvám ani neškemrám o větší kousek. Uznávám, že součástí mé svobody je i náhodné umístění konce mých dnů.

Točené na konečné

Trasy mých návratů z fakulty ke hřbitovu prodělávají v horkých letních dnech určitou metamorfózu – ve srovnání s trasami měsíců a dnů chladných. Důvod je prostinký; mívám chuť na pivo. Na jedno točené.

Zatímco k fakultě se v ránech nepříliš časných ubírám pěšky s podporou hole, z fakulty ke hřbitovům využívám prostředků veřejné dopravy. Autobusu, ze kterého přestupuji na tramvaj – aby to kolejovým vozidlům nebylo líto.

Využívaje doby, kdy jsem z autobusu vystoupil a do tramvaje dosud nenastoupil, vyhledával jsem hospodu mému přestupu nejbližší. Takovou, jejíž návštěva by vyžadovala ze strany mých dolních končetin co nejmenší počet kroků. Tahle úloha není v dnešní pohnuté době nijak triviální; hospod požehnaně přibývá – a přestože jejich trvání nebývá příliš dlouhé, celková bilance je rozhodně kladná.

V nejbližší hospodě točili, bohužel, pivo na můj vkus ne dosti vychlazené. V přijatelném dosahu jsem napočítal ještě pět dalších; ty vzdálenější mé nohy do statistiky zahrnovat odmítly.

Až letos mě osvítil nápad. Člověk je tvor konzervativní, jeho uvažování se pohybuje v sevřeném rámci zvyku. To osvícení spočívalo v tom, že jsem si uvědomil spojitost olomoucké kolejové dopravy; spojitost danou tím, že na konečné tramvaje nezanikají a nově nevznikají; jenom si odpočinou, co by případně jednu cigaretu vykouřily a pak se znovu vydaly na cestu směrem opačným k tomu, který absolvovaly právě předtím. Normálně vystupuji na konečné minus jedna; na předposlední zastávce. A na konečné je hospoda, v bezprostřední blízkosti tramvajové zastávky. Dokonce se zahrádkou, kde se dá vypít pivo na volném vzduchu.

Od tohoto intelektuálního zajiskření už byl jenom krůček k domyšlení mé letní strategie. Prostě popojedu tramvají až na konečnou, kde vystoupím a do hospůdky zajdu, v klidu si dám jedno natočit a počkám, až se některá z tramvají odhodlá vydat na cestu k opačnému konci města. V té chvíli sklenici dopiju a do vozu naskočím. V tramvaji, přestože účastník silničního provozu, nejsem omezován zákonem o povinné abstinenci. Jako pasivní účastník městské hromadné dopravy do balónku dýchat nemusím.

Byl jsem na svou vynalézavost pyšný natolik, že jsem se pochlubil ženě. Bohužel ji ocenila méně než jsem předpokládal; asi jí v tom vadilo to pivo. Na svou chlubivost jsem doplatil; žena usoudila, že bych svou vynalézavost mohl uplatnit pozitivně a strategicky plánovat a provádět nákupy některých jednodušších komodit – čímž by se ulehčilo jejímu soustavnému přetěžování. Pýcha předchází pád.

Na té konečné se točí Gambrinus. Pivo lahodící mému jazyku a vyhovující mému charakteru. V dohledu jsou budovy fakulty tělesné kultury, takže své jedno točené vychutnávám v dohledu akademického prostředí. Taky klientela je tam specifická; hodně důchodců, často si v hospodě zkracujících hlídání vnoučka, kterého zároveň zasvěcují do těch stránek života, na které ani ty nejlaskavější babičky dost nepamatují; asi taky smuteční hosté před nebo po návštěvě hřbitova a truchlící pozůstalí po skončeném obřadu v krematoriu. Samí solidní lidé. K nim počítám i bicyklisty, kteří své velocipedy berou až k hospodskému stolu; v téhle zemi vydatného kradení je to doporučeníhodné.

Někdy mě napadne, zdali bych neměl pociťovat výčitky z toho, že vlastně zatěžuji městskou hromadnou dopravu nadměrně, víc než je nezbytně nutné. Jenom kvůli svému mlsnému jazyku, kvůli své letní žízni. Obvykle si však dám rozhřešení a odpustím si; mezi oběma posledními tramvajovými zastávkami bývá obsazení sedadel natolik mizivé, že moje prodloužené cestování nikoho nemůže obtěžovat. A říkám si, že na konečné se nemusejí točit jenom tramvaje.

I podle stavu hřbitova

Procházejíce světem všímáme si vzhledu subjektů i objektů nás obklopujících. Lidí, domů, stavu silnic a chodníků. Stavu zahrádek a stromů podél chodníků či cest, úpravnosti polí, luk a strání. Přívětivosti hospod a zanedbanosti míst, do nichž se uchylujeme, když chceme vyhovět požadavkům těla, zejména v případech naléhavých. Naše mysli pak provádějí jakýsi jen obtížně definovatelný součet a průměr, na základě kterého se ustaluje naše představa o stavu daného místa a jeho obyvatel.

Hřbitov bývá v obci zpravidla umisťován odlehleji než třeba radnice. Alespoň v dnešní době; až do časů císaře Josefa II. tomu bývalo jinak – hřbitovy se soustřeďovaly kolem kostela jako symbol a připomínka toho, co každého čeká. Pamatujte, že i my jsme byli, čím jste vy; a že také vy budete, čím jsme my.

Důvody, proč lokalizovat místa posledního odpočinku lidí mimo centra každodenního života jsou racionální. Život však nemá jenom svou racionální stránku; konečnost lidské existence je jednou z jeho definitivně a neodvolatelně daných konstant. Nezávisle na tom, zdali si to připouštíme nebo to raději od sebe odsouváme – upomínku stejně nepříjemnou jako nezaplacený dluh.

Podle stavu hřbitova se dá poznat i to, jak si tamější lidé sami sebe váží. De mortuis nil nisi bene – říká latinské přísloví. Smrt zbavuje případného dlužníka jeho závazků pozemských; předává je do úředních přihrádek instituce pověřené vyřizováním záležitostí nadpozemských. Z toho, jak vypadá hřbitov obce, lze soudit na stav mysli radních; na to, zdali dokáží nenechat se zahltit starostmi všedních dnů a najdou si čas postarat se také o prostředí občanů, kteří už nepřijdou před vrata radnice protestovat a dožadovat se. Kterým už poměry dovolují jenom němý protest a výčitku, se kterou není třeba naléhavě polemizovat.

Hlavní olomoucký hřbitov v Neředíně je místo úhledné, pečlivě udržované; jeho obyvatelé by na ně mohli být právem hrdí – kdyby neměli jiné starosti. Kdykoli jedu na konečnou podél hřbitovní zdi svítící novotou nedávného opravení, uvědomím si, jak tím byla zdůrazněna sounáležitost města žijících s obcí těch, kteří už odešli. Na olomoucký hřbitov nechodí jenom pozůstalí za svými zesnulými; chodí se tam i tiše rozjímat o záležitostech nezahrnujících program pouhé večeře a televizního vysílání. Znám to – někdy se tam také projdu, ačkoliv žádný rodinný hrob tam nemáme. Považuji se sice za Olomoučana – v této dimenzi však zakotven ještě nejsem. Nejsa Olomoučanem rodem, jsem jím volbou pro celý život.

Někdy využívám svého pasivního cestování (vzhledem k jistým mým fyziologickým neschopnostem bývám v autech vožen) k ohlédnutí se po vesnických hřbitůvcích, které silnice míjejí. Možná to záleží i na počasí daného dne, pošmourném či přívětivém, ale rozeznávám hřbitůvky, kam bych neváhal nechal se pro zbytek své existence uložit – a jiné, kam mne to neláká. Někde mi připadá místo příliš stinné; dávám přednost poloze prosluněné, s výhledem do kraje. Nevadí mi strom, který se na svém místě prosadil, něco už pamatuje a povídat si s ním by jistě nebylo nijak nudné. Hřbitovy mi nikdy nepřipadaly jako místa hrozby smrti a konce života. Připomínka jistě ano, ale asi jako místo na stránce v čítance, kde se o konci života promlouvá slovy, která neděsí.

V posledních letech se bezduché, nesmyslné vandalství nemyslících výrostků, jejichž mysl bývá otupena alkoholem, vybíjí ničením hřbitovních náhrobků. Připadá mi to jako poklesnutí lidského ducha až na dno jeho smysluplnosti. Je to víc než ubližování bezbrannému; vzhledem k tomu, že nikdo z nás nezná všechny své potenciální příbuzné, vyvrácení anonymního pomníku může být zhanobením památky člověka vlastní krve. Ne-humánnost se může projevovat i post-humánně.

Rovní a ještě rovnější

Z historicky už mlhavých důvodů se koncept demokracie spojuje s konceptem rovnosti. A jak se dá čekat – jestliže se dva mlhavé koncepty spojí, těžko předpokládat, že by se nějak moc rozjasnilo.

První, co člověka zamýšlejícího se cvrnkne do nosu, je skutečnost, že uvažovat o rovnosti nutně vyžaduje předem specifikovat dimenzi, ve které se budou lidé porovnávat. A těch v úvahu přichází moc. Začněme dimenzí biologickou, zahrnující zdravotní stav tělesný i duševní, talent a nadání nejrůznějšího druhu, a dokonce i líbivost vzhledu. V tomto ohledu nemá smysl o žádné rovnosti mluvit. Žádná ústava rovnost v tomto ohledu nezaručí; zaručit ji nemůže. V tomto je nerovnost lidí generována nerovností genetického základu předků a zejména rodičů uvažovaného jedince.

Uvažovat o rovnosti v dimenzi sociální je také problematické. Žádné známé sociální uspořádání nikdy sociální rovnost lidí nezaručilo. Francouzská revoluce dosáhla rovnosti pod gilotinou; všem však hlavu useknout nemohli. Rovnost socialistická, dovolávající se Karla Marxe a jeho utopické vidiny, skončila byrokratickým chaosem, orientální carskou korupcí a hospodářským bankrotem. Demokratický kapitalismus se sociální rovnosti nedovolává – tvrdí, že by to potlačovalo soukromou iniciativu jednotlivce, která je hlavním motorem civilizace.

Co zbylo z představy o rovnosti lidí, je tak zvaná rovnost před zákonem. Tu verbálně zaručuje ústava demokratického státu. Jenomže slova jsou pouze slova – a jejich interpretace je v rukách soudců a advokátů, podplatitelných a podplácených. Rovnost před zákonem je pro občana, který si předem dost nenakradl, záležitostí podobně utopickou jako rovnost biologická či sociální. Takže, summa summarum, rovnost je třeba kriticky chápat jako rovnost v možnosti. Ne rovnost jako takovou. Rovnost potenciální, hypotetickou, rovnost virtuální. Nejsme si rovní – mohli bychom si být rovní, kdyby … Kdyby byla splněna celá řada předpokladů, podmínek a okolností – které ovšem splněny nejsou. Kromě těch stránek papíru, na kterých je vytištěna ústava.

Uvažování o rovnosti lidí mi trochu připomíná to, čemu se říká letadlová hra. Proceduru postavenou na geometrické řadě, předpokládající nesplnitelné, totiž nekonečné pokračování. Empirický fakt fyzické konečnosti způsobuje, že hra není spravedlivá, protože se po několika, případně několika desítkách kroků zhroutí. Získat může jenom relativně nevelká skupina těch prvních, kteří kola hry roztočili. Ti další, ke hře později přistoupivší, budou do hry víc přispívat než z ní získávat. Až po ty poslední, kteří jenom platí a nezískávají nic. A těch musí být nejvíc.

V lidských hrách na rovnost, tak, jak je dějiny civilizace za sebou řadí, ti, kteří jako první do nich vstupují, mají reálnou šanci – šanci určovat pravidla. Nejde ani tak o ústavu a zákony, jde především o nastavení pravidel jejich interpretace. Jde o to nastavit je tak, aby ti první nepřišli zkrátka. Příkladem je situace, kdy si politici sami určují hodnotu své práce – aniž by komukoli museli zdůvodňovat, proč rozhodli právě tak, jak rozhodli. Nemám teď na mysli skutečnost, že si výsledků svého počínání cení hodně vysoko; o to jde, že si ty výsledky oceňují sami, bez jakéhokoliv racionálního zdůvodnění. Kdyby se tento princip aplikoval všeobecně, lidská společnost by se zhroutila. Sobectví je totiž únosné jenom za předpokladu nerovnosti, nerovnoměrnosti jeho využívání. Je pozoruhodné, že společnost vzývající princip soutěže, konkurence, nedokáže jej aplikovat na úrovni vrcholového managementu, kde připouští, aby byla sociální hra ovládána principy tak pochybnými jako je individuální, ničím nekontrolované sobectví. Nezbývá než konstatovat, že ve hře na rovnost zůstává ponechána možnost, aby mezi (papírově) vyhlášenými navzájem rovnými si byli někteří (reálně) ještě rovnější.

Spolehlivý test nekvality

Pro statistika je měření a vyhodnocování jakosti všeho možného chlebem vezdejším. Nejde ovšem jenom o odečtení dat, případně provedení pozorování; měření a jeho hodnocení by mělo zahrnovat i kontrolu případných faktorů, které by byly zdrojem systematických chyb, odchylek, bias. Hodnoceny by měly být vlastnosti měřicí procedury – její validita a reliabilita, totiž zdali je měřeno opravdu to, co měřeno být má a jak spolehlivě je to měřeno.

Už několikrát se potměšilí novináři otřeli o nynější ministryni školství, když poukazovali na skutečnost, že jako vrcholná představitelka resortu, řídící především státní sektor školství, vlastní dítko posílá do soukromé školy. Trochu to připomíná situaci, kdy si ředitel pivovaru nechává pro pivo k obědu posílat služku do hospody, pivem zásobované z konkurenčního pivovaru.

Obojí vypovídá o tomtéž – pan ředitel si je pramálo jist kvalitou vlastního výrobku – a ministryně školství a tělocviku nemá příliš vysoké mínění o úrovni vzdělání, které poskytuje resort jejímu řízení svěřený. Těžko si představit přesvědčivější projev sebekritiky. Obojí je zároveň antireklamou vlastní činnosti. Jasně říká – jenom člověk, jehož chuťové buňky zakrněly a rodič, kterému na vzdělání jeho dítek nezáleží, by pili naše pivo a ztráceli čas v lavicích našeho základního školství.

Ve znojemské vinařské oblasti proslulo už před lety svou kvalitou lechovické víno. Jeho jakost se demonstrovala také tím, že mimo oblast svého původu nebylo lechovické vůbec distribuováno; vozilo se však na hrad, což znamená pro lepší lidi tehdejší, reálně socialistické doby. I tohle bylo spolehlivým testem názoru, že vybírání něčeho pro lepší lidi a odpírání tohoto lidem jako takovým dokazuje nekvalitu toho, co se lidem obecně předkládá.

Jinou oblastí demonstrující fenomén nekvality je politika. Patří k dennímu pořádku, že politici usilující přesvědčit o oprávněnosti svých názorů zároveň prohlašují názory svých politických konkurentů za naprosto scestné. Přitom jsou programy různých politických stran koncipovány podle stejného metodologického kopyta – takže pochybovat o smysluplnosti názoru oponenta je zároveň pochybováním o smysluplnosti názoru vlastního. Proto je zajímavé a pro poznání podstaty věci doporučeníhodné sledovat polemiky politických rivalů. V takových situacích, při vzájemném spílání, se nejviditelněji odkope a na denní světlo vyhřezne, jak jsou si všichni politikové ve svých nešvarech a hříších podobní. Hadr onuci tresce a sám se polepšit nechce.

Spolehlivým testem vlastní nekvality je chování potomků. Také na tomto poli se často demonstruje, že lepší člověk, odpovědný za řízení celého úseku státního organismu, nebyl a není schopen řídit ani chování vlastního potomka. Není schopen být mu příkladem, nemá sílu přesvědčit ho o své autoritě. Když se pak takový třeba ministr neposlušného, nezdárného potomka v zájmu své politické kariéry zříká, test jeho vlastní nekvality byl dovršen.

V českém parlamentě se objevují v řadách poslanců politických stran figury, které by patřily spíše do hodně pokleslého panoptika. Jakou věrohodnost může mít to, co kdy ve své roli přehrával, jestliže se později předvede na parlamentní půdě jako blábolící vandrák? O nekvalitě nebo dokonce nesmyslnosti a nedůvěryhodnosti všeho, co reprezentuje, už více přesvědčit nemůže.

O nekvalitě práce učitele vypovídá velice přesvědčivě to, když učitelka předčasně opouští školu, místo svého dlouholetého působení, protože už nedokáže déle snášet šikanu ze strany svých žáků. Těch, které vychovávala od jejich prvňáctví. Jistě, ona ty žáky nezkazila. Prostě nedokázala účinně kontrolovat jejich vývoj. Ale tohle přece patří k práci učitele jako jeho zásadní součást! Možná to vypovídá i o nekvalitě práce pedagogických fakult, které jsou v zajetí staromilství a nedokáží racionálně reagovat na výzvy postmoderní doby, k níž patří násilí a vandalství už od útlého věku.

Plíživá sebedestrukce

Před nějakými třiceti až čtyřiceti roky se ve slovníku českého jazyka zahnízdil pojem plíživá kontrarevoluce. Ta plíživost se projevovala tím, že se nijak moc neprojevovala. Zákeřnost byla v její nenápadnosti, střízlivosti, maskování postupným narůstáním. Plíživost byla v jejím předstírání neexistence a drzým vyžadováním důkazu, že je. Ačkoliv každý soudný a revoluci oddaný člověk té doby věděl, že povinnost dokázat, že není, je právě na oné kontrarevoluci. Lidé dobré vůle, lidé oddaní a vědomí si výdobytků revoluce, měli jasno. Dobrá vůle a oddanost revolučním ideálům byly hlavními argumenty.

Na českou televizi, přesněji – na všechny české televize – se už několik let snášejí výtky vůči kvalitě jejího vysílání, mluví se o kažení mládeže a znechucení dospělých. Předmětem kritiky jsou přejímané zahraniční programy i doma vyráběné seriály. Jejich nevynalézavost, omílání otřepaných schémat, šíření nudy a utloukání zbytků ducha českého diváka. Nevzpomínám si, že bych v době, ze které mám ještě nějaké paměťové záznamy, od někoho, kdo se mnou mluví, slyšel chválu českého televizního vysílání. Kritik, nadávek a odsuzujících výroků jsem slyšel v té době nepřehledně.

Jakkoli se kritika, o níž mluvím, zdá být kompaktně hutná a masového charakteru, nejeví vývoj žádné známky úsilí o zlepšení. Samozřejmě, že o snaze kvalitu vysílání zlepšovat se mluví prakticky bez přestání. Nesporné jsou také občasné pokusy něco na jeho parametrech a pravidlech změnit – podle neslábnoucí kritiky soudě se úspěch nedostavuje.

Názory na mizérii programů v českých televizích někdy postoupí tak daleko, že je obviňována z kažení národa nebo alespoň jeho vkusu. Začalo to poukazováním na nemravnost vysílání Novy, jehož pokleslost nechala vystupovat v roli moderátorky pořadu dámy, jejichž role by snad nejlépe vystihoval název bordelmamá. Hlavním protiargumentem jejího tehdejšího ředitele, dnes působícího v celoevropském měřítku, bylo tvrzení, že lid si to přeje, lid si to žádá – což dává najevo vysokou sledovaností právě těchto pořadů. Za profláknuté slovo lid možno dosadit neutrálnější výraz televizní divák.

Přes všechnu kritiku se zdá v televizních programech přituhovat. Od odhalovaných ňader se přešlo k odhalovaným ženským podbřiškům, jejich veřejnému kadeření, stříhání a holení, přes ohanbí mužská až k ničím nezastírané souloži. Do sexu vtrhlo umění a do umění vtrhl sex. Vzhledem k naprosté neurčitosti definice obojího se zdůvodňování oprávněnosti takového počínání stalo záležitostí nikterak namáhavou. Tím spíše, že farizejská prudérní Amerika vyslala celému světu poselství v tomto ohledu velice výmluvné v osobě samotného prezidenta o tom, co si představuje pod pojmem výchova asistentek v Bílém domě ve Washingtonu.

Do mé úvahy se mi na tomto místě vloudil pojem plíživost. I tady se, přes jasné zásady lidské mravnosti, do společenského života plíží cestou televizního vysílání nemravnost. Podobně jako činila kdysi ta kontrarevoluce. Nemravnost nepochybně podlamuje, destruuje, podemílá základy společenské mravnosti. To se zdá být nepochybné. Zbývá objasnit, v čím zájmu se tak děje. Tehdy to bývala imperialistická centra usilují podkopat základy světa socialismu v dimenzi mravnosti. Tohle asi dnes použitelné není, tím spíš, že imperialisté se sami, pokud jde o mravnost, pěkně odkopali. Čím nástrojem je tedy plíživá destrukce české mravnosti? Vlastně plíživá sebedestrukce – protože tohle dělají Češi Čechům. Nemravové v českých televizích nemravům u českých obrazovek. A dá se čekat, že procento znemravnělých roste s tím, jak se pořád dál vysílá.

Poslední vynálezy televizního vysílání tomu nasazují korunu. Donedávna jsem si myslil, že Prima vysílá seriál z kadeřnického prostředí – Vyholení. Teprve teď jsem se přesvědčil, že jsem se přehlédl. Rozhodně by se však mohl jmenovat Namydlení – a název by se týkal diváků.

Dvojí účtování mrtvých duší

Demokracie je dáma mravů volných a zásad nepříliš pevných. Není obtížné ji přemluvit, aby zašla na chvilku do vrbiček, kde se dá dohodnout ledacos, o čem mluvit na veřejném místě by mohlo budit pohoršení. Není divu – podstatnou část mechanismů konkrétního fungování demokracie zařizují právníci.

Projevuje se to někdy aplikací zásady Quod licet Jovi, non licet bovi. Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Metafora vystihující podstatu jedné dimenze lidského počínání. Metafora vyjadřující skutečnost pramálo demokratickou, skutečnost nerovnosti lidí vznešených a lidí obyčejných.

Zůstaňme chvíli u lidí mocných, mocí vládnoucích a o moc usilujících.

V parlamentních volbách dnes většina lidí nevidí ani občanskou vymoženost ani svou čestnou povinnost. Svým chováním dává najevo, že je chození k volbám otravuje, protože nevidí, že by pro ně osobně nějak záleželo na tom, kdo je u moci. Zdali Franta nebo Tonda, zdali Anka nebo Mařka. Protože ONI si to vždycky nějak upytlíkují tak, aby naprázdno nevyšli oni a jejich favorité. To ostatní, tj. záležitosti lidí obecných, jim může být ukradené. Taková je situace.

S faktem masové volební neúčasti se mocní (protože oni jsou to, kdo nastavuje pravidla hry na demokracii), vypořádávají tak, že si po volbách v podstatě mlčky hlasy těch, kteří nevolili, mezi sebou rozdělí. Činí tak mechanismem partes proportionales; každá partaj si z množiny mrtvých duší urve díl úměrný svému zisku v množině těch, kteří se voleb zúčastnili. Větší dostanou víc, menší míň. Nikdo neuvažuje o tom, že ti, kteří nevolili, také představují jednu stranu oné hry. Stranu dnes prokazatelně většinovou. Trochu to povolební dělení připomíná houf hyen trhajících nehybné tělo nosorožce.

Vedle tohoto počínání, jehož demokratičnost se proklamuje jako nepochybná, bych rád postavil systém hlasování ve vědeckých radách fakult a univerzit obvyklý. I tady život nastavuje situaci tak, že se jistá část tohoto akademického orgánu k volbě (tj. k rozhodování o přijetí či odmítnutí něčeho) nedostaví. Rozhodovací pravidla se neodvozují od počtu jedinců k volbě se dostavivších, ale od počtu všech členů, kteří byli do orgánu ustanoveni. Prakticky to znamená (a dá se to matematicky dokázat), že s hlasy těch, kteří se rozhodování, volby nezúčastnili, se nakládá, jako by se vyslovili proti přijetí návrhu.

Také tento postup se považuje za demokratický.

Zdá se tedy, že demokracie je záležitost poměrně pružná, značně flexibilní. Možná by to ani principielně nevadilo, kdyby z těchto rozdílných přístupů jako sláma z bot nečouhal fakt, že každé z oněch dvou nastavení je pro někoho výhodné. V případě voleb do parlamentu by totiž – kdyby zůstala zachována klauzule o pětiprocentní bariéře pro vstup politické strany – do polstrovaných lavic zasedli lidé ze dvou či snad tří stran. Ostatní strany by utřely ústa a sklaply ret.

A to nemluvím o tom, co by se jistě patřilo. Totiž považovat množinu občanů nevolících za politický subjekt s oprávněným nárokem na účast na řízení státu. Občanů nesouhlasících s tím, co se jim jako alternativy nabízí. Občanů odmítajících politické strany jako nezbytný mechanismus řízení státu. Občanů, kteří nehodlají zakládat další politické strany s jejich zřejmě nevykořenitelnou infekcí korupce a prodejnosti všeho druhu. Občanů odmítajících politickou prostituci.

Dvojí způsob účtování mrtvých duší je možná jenom symptom choroby na chřadnoucím těle toho, co nazýváme demokracií. Připomíná to hadry, do nichž zahalovali své vředy malomocní dávného času. A také jejich masky, kterými mocní tehdejšího světa zastírali svou neschopnost něco účinného pro lidi udělat. Jenomže to bylo dávno – a nikdo se tenkrát neoháněl slovy o vědě, civilizaci a kultuře.

Kde feminismus zaspal

Novodobé zastánkyně dívčích válek, Vlasty a Šárky, často vybíjejí svou energii v předem ztraceném nebo ke kuriózním nesmyslům vedoucím šarvátkám v úsilí překonat ten který biologický zákon. Přitom jim unikají četné situace, kdy by si historicky, civilizačně instalovaná pravidla opravdu zasloužila intelektuální provětrání. Takže se pokusím nabídnout femininnímu hnutí jeden takový námět. Naprosto nezištně, dokonce bez nároků na patent či copyright.

Mám na mysli pohlavně asymetrickou situaci, v níž k mužsko-ženské nerovnosti není žádný biologický důvod. Navíc jde o situaci, kde by k nápravě mohlo dojít opravdu pouhým škrtem pera. Samozřejmě třímaného energickou ženskou rukou.

Nerovnost, o níž chci pojednat, se týká vyhlašování a zveřejňování společenského statutu jména ženy, poté, co se provdala. Muž, který se ožení, se i nadále nechává oslovovat Pane!, zatímco provdaná žena vyhlašuje svůj změněný sociální stav užíváním oslovení Paní! místo dosavadního Slečno! Muži je ponechána možnost deklarovat jeho konzervatismus, od ženy se však očekává, že se přizpůsobí. A to nemluvím o změně příjmení přechodem na jméno svého muže. Opačný postup je možný, avšak statisticky mizivý. Společenské nastavení tomu nepřeje.

Soudím, že jenom málokterá situace demonstruje poddanost (nezaměňuj za oddanost) jednoho pohlaví tomu druhému. A to ještě i dnes můžeme nacházet v literatuře starších generací ženské postavy, které považují své provdání a ztrátu rodného jména za zvýšení společenské prestiže. Přitom se toto všeobecně praktikované počínání liší jenom docela málo od připínání psích známek na ozdobný obojek.

Jsou země, a Česko k nim patří, kde je existence onoho obojku podtrhována tím, že se povinně přiznává i samotná ženskost. Ne že by to bylo něco apriori dehonestujícího – to rozhodně ne. Trochu to ovšem připomíná situaci, kdy nám sousedé Slováci v čase dělení Československa vyčítali, že jsme převzali vlajku v nezměněné podobě, dávajíce tak světu najevo, že právě my, Češi, jsme dědicové státní tradice a Slováci pouzí odštěpenci, kteří začínají svou státnost budovat na zelené louce. Také koncovka -vá, -ová může být interpretována jako znamení jisté inferiority; žena může jako občan existovat jenom díky existenci muže. Nějakého muže. Česká tradice je ovšem v tomto směru spíše výjimečná – svět anglosaský, frankofonní ani germánský tento fenomén nezná. Úplně osamocení mezi národy však v tom nejsme; nejsem znalec, ale pokud vím, platí to i pro neslovanské Řeky.

Zdá se, že v minulosti se mužům podařilo prosadit, aby se žena cítila být v jistém smyslu zhodnocena tím, že se stane závaznou součástí života mužova. To je nepochybné a jen máloco se s tím dá dělat, uvažujeme-li v dimenzi biologické. Ponecháme-li stranou excesy klonování a parthenogeneze, kdy se vznik nového lidského jedince neopírá o tradiční technologii spojení muže a ženy, je vlastně jednotkou nikoli muž nebo žena, ale jejich pár a tedy rodina. Že je jakékoli vyvyšování mužské role nad ženskou a ženské nad mužskou (s výjimkou úloh daných přirozenou dělbou životně nezbytných činností) umělé, dokázaly dějiny lidských civilizací střídáním sociálních forem patriarchálních a matriarchálních. Obojí fungovalo dost dlouho, aby se oprávněnost té které alternativy prokázala.

Mužská komponenta dokázala využít a zneužít i biologicky a emočně silnější vazby ženy k potomkům. Třebaže existují výjimky, statisticky převažují případy, kdy otrlý a neodpovědný muž by nechal své potomky hladovět a pobíhat po světě jako nahé žebráčky – cynicky spoléhaje na mateřskou lásku, která nedá zahynouti budoucím. Sem by mělo feminní úsilí napřít svou sílu – aby žena byla s dětmi zajištěna a stát aby tvrdě vymáhal výživné na nehodném otci i s úroky z úroků.

Sebevědomí XXL

Pojem mimořádná velikost, extra extra large, XXL, se běžně užívá k zachycení, pojmenování somatických rozměrů typu tělesné výšky, případně hmotnosti nebo délky chodidla. Má to význam praktický, pomáhající nešťastníkům mimořádně v některém ohledu narostlým, snáze se orientovat při nákupu oblečení nebo obutí.

Člověk však není dán jenom několika rozměry tělesnými. Důležité jsou i další dimenze v prostoru emocionálním, intelektuálním, etickém. Dimenze, ve kterých se měří obtížněji, mlhavěji, neurčitěji. Nicméně, dimenze velice důležité v komunikaci nejenom interpersonální.

V dimenzích posledně zmíněných je podstatné to, že jejich stav může vnímat daný subjekt podstatně jinak než jiné subjekty, které ho vnímají zvnějšku. Stopadesátikilový tlusťoch si sotva může namlouvat, že je něco jako mužská Twiggy; všemi uznávaný idiot však docela klidně může sama sebe vnímat jako subjekt mírně geniální. Zuřivec pravidelně mlátící ženu a děti se může zuby nehty bránit nařčení z násilnictví – a na potkání vysvětlovat, že ho členové jeho rodiny soustavně provokují.

Sebevědomí je jednou z takových dimenzí – ve kterých se jen obtížně měří s postačující validitou a objektivností. Vnímání vlastního sebevědomí je každému jinak vrozeno; není nám stejně dáno. Asi se shodneme na tom, že zatímco jeden by mohl sebevědomí rozdávat, jinému se ho nedostává. Někdo je z našich furiantů, jiný panenka sedávající v koutě. Snad by to nevadilo, kdyby se tohle v rozdílné míře nadělené sebevědomí nepromítalo do lidského chování. Drzé čelo lepší než poplužní dvůr – říkávali naši předkové, majíce na mysli skutečnost, že slušný člověk se někdy vzdá a třeba nerad vyhoví i podlézání nebo neomalené drzosti, je-li tato dost neodbytná.

Sebevědomí velikostní kategorie XXL je také možno popsat jako nedostatek sebekritičnosti. Jako napoleonský komplex zastírající vlastní malost či průměrnost vytahováním, nadutostí, vypínáním se. Tohle jsou ovšem charakterové vlastnosti, které se nedají změřit v centimetrech. A právě nemožnosti exaktního, objektivního měření v této dimenzi se zneužívá k předstírání velikosti.

Nadměrné sebevědomí některých jedinců ovlivňuje vnímání subjektů, jejichž sebevědomí je přiměřené sociálním standardům. Dá se očekávat, že je chování, ovlivňované nadměrnou velikostí sebevědomí jiných dráždí. A ta podrážděnost se zase promítá do chování jejich; jistě ne kladně. Roztáčí se tak kolotoč či navazuje řetěz z článků neklidu, nespokojenosti, kousavosti.

Jedinec, jehož sebevědomí v očích lidí z daného prostředí překračuje pozorovatelnou realitu, obvykle žádá, aby to, co si o sobě myslí, bylo patřičně oceněno. Odmítá pokusy objektivně změřit jeho výkony s poukazem na to, že nejsou respektovány jeho vlastní představy a názory.

Zvlášť komplikovaná situace vzniká tehdy, týká-li se nadměrná velikost sebevědomí oblasti intelektuálních výkonů. Někdy ani úsilí objektivizovat je pomocí mechanismů odborného posuzování není schopno dosáhnout potřebné korekce. I ony bývají zákonitě ovlivňovány subjektivními hledisky posuzovatelů. A tak se v akademickém světě potulují jedinci kolem sebe trousící suverénní prohlášení o tom či onom, za sebou zanechávající trajektorii rozpaků, nesouhlasu i rozhořčení. Nadměrná sebevědomost se přitom nezřídka deklaruje jako rozhodnost, jako schopnost rázně přijímat rozhodnutí, jako mimořádný manažerský talent. Samozřejmě obvykle bez toho, že by ten, kdo to či ono rozhodnutí doporučil, navrhl nebo přijal, byl připraven nést odpovědnost za důsledky z něho plynoucí. V dimenzi odpovědnosti za přijatá rozhodnutí jsem nikdy žádnou XXL velikost nezaznamenal.

Zlaté rodokapsy!

Asi bych měl úvodem předeslat pro případného mladšího čtenáře, že rodokapsy byly laciné sešitové příběhy vycházející týdně, učiteli češtiny opovrhované a řazené do kategorie pokleslé literatury. Podstatnou část představovaly kovbojky, románové příběhy z Divokého západu – ve kterých jako stálé postavy vystupovali – statečný kovboj, chudý a hrdý až paličatý a především bez bázně a hany, farmář, který si svou osobní statečností a manažerským umem po letech pomohl k ranči s pastvinami o rozloze mnoha tisíc akrů, alespoň jednou řekou či potokem a tisícihlavými stády skotu; dále pak krásná farmářova dcera, kterou byl tento manažer odhodlán provdat za absolventa východoanglické univerzity, nejlépe Harvardovy, Cornellovy nebo Yaleovy. Farmář byl tradičně vdovec, takže jeho dcera vyrůstala na koňském hřbetě. K dalším rekvizitám příběhu patřil pologramotný Mexičan, někdy vychytralý a vůbec nevalného charakteru, zaměnitelný zákeřným indiánským míšencem, jehož povahu utvářela skutečnost, že jeho matku kdysi znásilnil opilý gringo, povoláním zloděj dobytka a přepadač dostavníků. Další postavy byly zastupitelné – barman, neodpovědně nalévající alkoholické nápoje osobám mladistvým a podroušeným, lehké ženy, které k jejich politováníhodnému řemeslu přivedl těžký osud, pistolníci kombinující svou zabijáckou živnost s profesí falešných hráčů a bankovních lupičů, a také zloději dobytka, přepalující počestné dvojité W v jednoduchém kruhu nepočestným jednoduchým V ve dvojitém čtverci.

Zápletka byla v průběhu děje obměňována jenom mírně, tak, aby byl děj románu nesen na vlnách boje mezi dobrem a zlem od počáteční expozice ke šťastnému konci, kdy se za sebe dostanou ti, kteří si to zaslouží a na hřbitov ti, kteří si to taky zaslouží.

Rodokaps jako název byl derivován od názvu rozvinutého Román do kapsy. Podobně jako třeba morzakor od názvu Mord za korunu. V žádném filmu ze školního prostředí vyrobeném mezi oběma válkami i v průběhu té druhé nesměl chybět student propadnuvší mámení tohoto druhu dobrodružné četby – v oněch dobách zastupující roli omamných látek, drog a narkomanie. Zvláště oblíbená byla scéna, kdy pedagog zabavivší rodokaps studentem v hodině českého jazyka hltaný pod lavicí na delikventovi vymáhá pokračování, aby také ukojil vlastní potřebu dobrodružství, kterou mu opravování studentských matematických nebo češtinářských kompozic nedodávalo.

Sám jsem nejednu bednu rodokapsů, otcem přede mnou ukrývanou, tajně přehltal. Dokonce odhaduji, že tahle četba se podílela na formování mého charakteru. Sice jsem nechytal do lasa krávy mému dozoru na pastvišti svěřené, aniž bych jim vypaloval žhavým železem značku rodného ranče – rozhodně mi však bylo vzorem pohrdavé mlčení náčelníka Siouxů u mučednického kůlu, když mne teta posadila na mučednické křeslo u místního zubaře. Natolik jsem však byl soudný, že jsem mu své pohrdání bolestí nedával najevo plivnutím do tváře.

Dnes vím, že ta četba rozhodně nebyla ideální literaturou pro desetiletého kluka. Přesto však, kdybych byl měl syna (na mém ranči spatřily světlo světa jenom tři blonďaté dcery) anebo teď v případě mého jediného vnuka, bych raději viděl jak hltají pokleslou literaturu rodokapsovou než aby svůj čas trávili sledováním pitomostí předkládaných českou televizí. Zejména poslední novinkou různých Vyvolených a Big Brothers. Myslím, že zdravá kritická mysl dospívajícího kluka dokáže krok za krokem rozpoznávat, co je pouze naivní a do života vlastně nepatřící; různé reality shows však záměrně matou předstíráním, že předváděné děje jsou žhavou skutečností. To rozhodně pravda není. V tom se programy české televize, také v jejich nekonečně nastavovaných seriálech s denní dávkou emocí podobají jako vejce vejci někdejším románům pro ženy, paní a dívky, čtení pro služky, večerům pod lampou a červeným knihovnám. Zdá se, že v jistých ohledech kultura za mnoho desítek let vlastně nepokročila. Vyměnily se kulisy, podstata přetrvala.

Leví a praví

Ve zmatenosti politologických úvah se pořád ještě udržují rezidua klasické kategorizace společenských názorů na pravé a levé, pravičácké a levičácké, věřící v budoucnost kapitalismu a sázející na perspektivy socialistické. I když se zdá být pořád obtížnější tohle dělení udržovat při životě; řadu problémů je nesnadné důsledně nahlížet z dimenze vymezené na škále určované těmito kategoriemi.

Pravičáctví se dovolává skutečnosti, že motorem společenské prosperity je iniciativa jedince. Snaha lidského individua vyšvihnout se, prodrat se dopředu, stát se společensky úspěšným. Vyjádřeno jinými slovy, získat moc a bohatství. Získat peníze – protože tohle všechno spolu koreluje, úzce spolu souvisí. A důrazně poukazuje na to, že regulace či dokonce potlačování tohoto přirozeného lidského pudu musí mít nutně za následek zpomalení tahu na branku společenského rozvoje.

Levičáctví poukazuje na to, že nebude-li regulováno ekonomické chování lidských jedinců mechanismem společenského přerozdělování, otevřou se dvířka sociální patologii, existující rovněž biologicky přirozeně; člověk je predátor i uvnitř vlastního biologického druhu, připravený své bližní ekonomicky požírat v zájmu svých sobeckých tužeb. Což dokládají levičáci poukazem na to, že každý rozsáhlejší majetek byl získán vykořisťováním, spekulací, podvodem nebo zločinem – rozhodně ne poctivou prací, která jediná vytváří užitečné hodnoty. Společenská zkušenost prokazuje, že majetkové nůžky se neustále v čase rozvírají – v tom smyslu, že pořád menší část lidské populace ve svých rukou drží pořád větší díl společenského jmění.

V naší zemi jsou, zhruba řečeno, tyhle proti sobě stojící fronty utvářeny linií občansko demokratickou na jedné a sociálně demokratickou na druhé straně. Tohle vymezení je hrubé, nikterak nedělící sklon a náchylnost obou stran ke korupci a patologiím osobním a privátním. Ono dělení se týká především názoru společenského.

Myslím, že diskuse či chcete-li boj na téhle frontě vedený nemůže vést k žádnému definitivnímu rozhodnutí. Zejména proto, že obojí vymezení je pravdivé, majíc oporu v reálné skutečnosti. Soukromá iniciativa je opravdu motorem společenského směřování – a člověk je i v oblasti ekonomické predátorem, usilujícím urvat, co se dá, jakýmkoli způsobem.

Z toho vyplývá, že – nemáme-li se na téhle zemi navzájem sežrat nebo vyvraždit – určitá regulace v obou ohledech je nezbytná. Konec konců, kdyby téhle nutnosti regulace lidského chování nebylo, parlamenty a vlády, jakož i soudy všeho druhu, by byly zhola zbytečné. Je stejně nutno přistřihovat křídla rozletu lidské kriminality, po níž sahá nejeden podnikavec v úsilí dosáhnout co nejvýš za každou cenu – jako nebránit iniciativě, nápaditosti a podnikavosti ochotné sloužit lidským potřebám.

Umění řídit společnost je uměním nacházet rovnováhu těchto protikladných procesů, neustále hledat cut-off, bod, který vymezuje jazýček této balance. Rovnováhy, jenom relativně stabilní, je dosahováno dynamicky, přetlakem či přetahováním z obou stran fronty. Kdyby se podařilo některé ze stran vyhrát absolutně, tak, že by byla druhá strana zbavena moci úplně, stalo by se neštěstí. Takovému vítězství je třeba zabránit. I za cenu toho, že vlády koalic, kritizované opozicemi, jsou nevýkonné, rozmařilé, hloupé.

Iniciativu ano, ale kontrolovat ji, aby nezparchantěla. Dějiny, včetně těch úplně nedávných, nám poskytují dostatek varovných příkladů. Sociální politiku ano, ale tak, aby nepodporovala patologické zneužívání a vykrádání prostředků rozdělovaných mechanismy sociální politiky státu. A kontrolu řízení těchto procesů, tak náchylných podléhat nákaze byrokratismu, která je analogií rakovinných procesů v dimenzi biologické. Schopného způsobit, že řízení se dostane do stavu fibrilace, kdy jsou ztraceny cíl i účinnost. I věc tak jednoduchá jako je zvednutí kamene se děje tím, že pravá a levá ruka tlačí proti sobě.

Chemie a chování

Víme – přestože je to vědění jenom kvalitativní – že lidské chování je superpozicí vrozeného biologického základu a vlivu prostředí, ve kterém žijeme. Problém je v tom, že nikdo nedokáže ani odhadnout kvantitu vlivu toho kterého zdroje.

Samozřejmě jsou vlivy, o kterých se vede naše uvažování, zprostředkovány různými intervenčními mechanismy. Jedním z nich je tělesný chemismus, což je vlastně naše soukromá záležitost, jenomže ne tak docela úplně, protože substance pro příslušné reakce se dodávají z vnějších zdrojů, zejména pod označením potrava, snídaně, oběd, večeře.

Zkušenost nejenom lékařská je toho názoru, že chování člověka je ovlivnitelné chemickými procesy probíhajícími v lidském organismu. Toto usuzování se podpírá skutečností, že poruchy jistých chemismů, třeba patologie hormonální produkce, ovlivňují chování člověka. Obvykle k horšímu. Naopak se ví, že jisté typy nežádoucího chování se dají upravovat podáváním léků. Příkladem jsou psychofarmaka, ale zdaleka nejenom ona. Taky léky tišící bolest, analgetika a vůbec farmaka zmirňující obtíže, jimiž člověk trpí.

Myslím, že vztah tělesného chemismu a lidského chování není studován dost soustavně. Tak třeba psychický stav označovaný termínem dobrá nálada se dá jistě ovlivňovat celou řadou medikamentů. Jeden z nich dokonce prosadili psychiatři jako lék tišící stres osob postižených povodněmi, k nimž došlo na Moravě a v Čechách před několika lety. Lék poskytovaný vytopeným zadarmo.

Z osobní zkušenosti si dovoluji upozornit na to, že mou soukromou dobrou náladu pozitivně navozuje kvalita mému tělu dodávaných a jím požívaných substancí v rámci procesu stravování či diety. Ze zkušenosti dnes už nemalé mohu potvrdit, že dobrý hovězí guláš nebo i chutný vepřový řízek mou náladu pozvedají směrem ke stavu dobrá nálada, zatímco škubánky s mákem ji od stavu dobrá nálada vzdalují. Jakkoli se dá očekávat, že doktoři specializovaní na problematiku zdravé výživy budou zastávat názor, že všechny potraviny se nakonec v lidském těle rozloží na základní komponenty – cukry, bílkoviny a tuky – nezávisle na tom, zdali jejich dodavatel běhal po čtyřech a pásl se v lukách, kde je, jak známo, vlání, či poletoval vzduchem obklopen houfem roztoužených přelétavých družek anebo plaval v proudu řeky odstrkuje se ploutvemi. To je důvod, proč nelze očekávat pokrok v poznání této problematiky od specialistů správné výživy. Studium v téhle záležitosti musí sáhnout hlouběji.

Důsledně nebyl prostudován ani vliv tělesného chemismu na výskyt duševního stavu označovaného vágním termínem láska. I tady platí, že čím víc a častěji se nějaký pojem používá, tím méně určité bývá jeho specifické vymezení a jeho případná definice. Přitom by bylo provedení potřebných měření poměrně snadné – subjektů projevujících se zamilovaně (příznaky umí popsat každý puberťák) pobíhá po ulicích spousta a jejich odchyt by neměl dělat problém v žádné roční době. Subjekty postižené syndromem zamilovanosti jsou nepozorné, takže nenápadné odebrání pár kapek krve by ani nemuseli postřehnout. Zajímavé je, že zatím nebyl prokázán vztah mezi zamilovaností a druhem stravy zamilovaným jedincem konzumované. Naznačena bývá, ovšem jenom statisticky nesignifikantně, jistá vazba zamilovaných k potravě silně uhlovodanové; zamilované osoby si totiž častěji vyměňují bonboniéry než domácí jitrnice a vínečko bílé než na černo pálenou samohonku. Už staří Čechové ovšem věděli, že láska prochází žaludkem.

Pro oblast pedagogickou bude mít nesporně zásadní význam poznání, jaký chemismus je materiálním substrátem třeba paměti. Znalost, čím by se dala paměť žáka povzbudit, by zcela zrušila smysl jakéhokoliv známkování a klasifikace znalostí – jestliže by výkon žáka mohlo upravit žádoucím směrem pár vhodně podaných aspirinů. Prostě – studium chemismu lidského těla a jeho souvislosti s chováním člověka je badatelským polem budoucnosti.

Návrat do původního stavu

Jak tak pozoruji své stárnoucí chování, přesvědčuji se, že mou nejoblíbenější polohou se stává pozice horizontální; pořád víc ji preferuji před pozicí vertikální, běžně považovanou za základní pro dospělého lidského jedince. Přesun priorit, systematicky korelující s průběhem času. Možná jako trénink, jehož účelem je navyknout tělo na stav, ve kterém mu bude strávit dny do Posledního soudu.

V průběhu přemýšlení o tomto jevu mi došlo, že se vlastně jedná o návrat k výchozímu stavu. Lidské embryo vynecháme; jeho poloha není ani výrazně vertikální, ani horizontální. Reaguje na podmínky, jimiž jsou omezený prostor mateřského těla a stav téměř beztíže; embryo v průběhu měsíců svého nitroděložního života plave a vznáší se v ochranném plodovém prostředí.

Po narození se stává lidské mládě tvorem ležícím, tu a tam obraceným ze zad na břicho a zpátky. Jedincem horizontálním, v tomto ohledu podobným dešťovkám, mravencům, želvám a převážné většině nelétajících obratlovců.

Před dosažením prvního roku svého života začíná lezoucí lidský jedinec jevit nepokoj se zřejmou tendencí k vertikalizaci. Podobá se to chování plaza, třeba hada, který usiluje odložit tísnící kůži a nahradit ji jinou, která by mu byla pohodlnější a lépe by odpovídala jeho prostorovým nárokům a potřebám. Snahou vertikalizovat se dává lidské mládě najevo, že by bylo schopno lépe využít svůj pohybový potenciál – i za cenu zvýšeného rizika poruch lokomoce, nebezpečí zakopnutí a následného upadnutí s případně rozbitým nosem. Statisticky nazíráno, stále větší díl denní časové kapacity tráví lidské mládě ve stoje, odvažujíc se podstupovat další rizika, totiž rizika pohybu, lokomoce, ťapání, chůze a posléze běhu. Po jisté době stav vertikality převládne, zatímco do stavu horizontálního se lidské mládě ukládá jenom k odpočinku, převážně nočnímu.

V období dospívání a dospělosti se pak pobyt ve stavu vertikálním a horizontálním ustaluje zhruba v poměru denní doby dvě ku jedné.

Myslím, že tento poměr se začíná měnit a převažovat k původnímu stavu preferujícímu vertikálnost u každého lidského jedince velice individuálně. Protože jsem v tomto ohledu žádná soustavná antropologická měření nepodnikal, omezím se na vlastní zkušenost. Riskuji tím vznik toho, čemu se říká bias; má osobní zkušenost nemusí být spolehlivě zobecnitelná.

Vzpomínám, jak mi v mládí někdy zadrhovala hrdlo jakási neurčitá úzkost – že svět mi uniká, že nedokážu zachytit všechno, co by se zachytit dalo, mohlo a mělo – a že čas mi nezachytitelně, bez užitku protéká mezi prsty jako voda v dlani ponořené do proudu řeky. Tahle úzkost v mém srdci začala vyhasínat; od jisté doby, kterou nejsem schopen vymezit a specifikovat.

Od téhle doby se mé vědomí uklidňuje; chlácholí je představa a přesvědčení, že vedle newtonského prostoru s jeho dimenzemi rozprostraněnosti existuje i prostor, řekněme einsteinovský, jehož dimenze může transformovat všepronikající a všeobjímající čas. Také můj čas, čas mé ontogeneze, mého stárnutí. Tahle transformace způsobila, že jsem přestával vnímat tolik jevy na makroúrovni a více si začal všímat jevů na mikroúrovni. Všímat si detailů života a vidět v nich celky, třebaže jiného řádu. Myslím, že právě v možnosti této transformace spočívá to, čemu se říká zklidnění lidské mysli, ztišení hlučného životního provozu, zpomalení spěchu k pomíjivým cílům a jeho nahrazení ponořením se do stavu rozjímání.

Příklon k vertikalizaci tomu napomáhá. Životní styl se vrací ke svému výchozímu bodu – ať zdravotníci jakkoli nabádají k pohybu. Protože není jen pohyb mechanický, ale i pohyb myšlenek a rozjímání.

Jak měřit závažnost chyby

Tohle není žádný čistě akademický, teoretický problém. Možnost změřit, kvantifikovat závažnost chyby, zejména chyby rozhodování, je rovněž problém navýsost praktický a měl by se studovat a rozebírat v každém manažerském kurzu.

Existuje přísloví, konstatující, že po bitvě je každý generálem. Je to pravda – co je před bitvou plné otazníků, po jejím skončení se zdá být samozřejmým. Jakmile skutečnost ukázala, kdo vyhrál – vyrojí se houfy teoretiků a stratégů, na kventlík přesně vědoucích, proč události proběhly právě tak, jak proběhly. Se škodolibým potěšením sleduji komentáře sportovních teoretiků a moderátorů, přesně vědoucích, proč se věci seběhly právě takhle a nejinak. Jejich sebejistota při vysvětlování událostí právě proběhlých je nezlomná; a také schopnost dovolávat se svých predikcí, přesněji řečeno těch z nich, které pozdější reálná skutečnost potvrdila. Ty predikce, které se nepotvrdily, jsou jimi cudně a skromně selektovány.

V politice je zcela běžné zlehčovat chyby, kterých se politici dopouštějí svými činy, ale také svými rozhodnutími, po nichž činy následují. Jednou z takových chyb bylo ustavení senátu; že šlo o chybu, potvrzují statistiky o jeho neoblíbenosti a pohrdání občanů, které dávají najevo při opakovaných volbách. K této chybě se nikdo nehlásí; o možnosti jeho zrušení se veřejně vyslovil premiér vládnoucí politické strany v situaci, kdy jeho strana senátní volby přesvědčivě prohrála; účelovost tohoto prohlášení byla nabíledni.

Biblické rčení po ovoci jejich poznáte je lze vztahovat i na kauzu chyby. Také chyba je ovocem, plodem či výplodem činu nebo rozhodnutí o tom, co by mělo být učiněno. Lidé by měli být posuzováni podle svých skutků, k nimž chyby, jichž se dopustili, neodmyslitelně patří. Nezávisle na tom, že chybující a chyb se dopouštějící jedinec by rád, aby se na jisté části jeho biografie raději všeobecně zapomnělo.

Závažnost chyby by se neměla hodnotit mudrováním o tom či onom; měla by se měřit závažností důsledků, které způsobila. To samozřejmě předpokládá hodnocení typu post hoc, tj. hodnocení následné, poté, co chybný čin nebo chybné rozhodnutí dostaly možnost se projevit. Obvykle by přitom měla být v úvahu brána i celková rizika s rozhodováním spojená – co by se bylo mohlo stát, kdyby se přijala některá z jiných možných alternativ. Což ovšem nemá být možnost popustit řetěz planému alibistickému mudrování.

Vzhledem k povaze rozhodování, jehož důsledky jsou určovány závažností možných pozitivních i negativních důsledků (negativními důsledky se rozumí chyby), je zřejmé, že v managementu a politice jsou chyby záležitostí maximálně aktuální. Snaha subjektů v této hře angažovaných se vyhnout odpovědnosti za důsledky učiněných rozhodnutí vedou ke snaze oddělovat rozhodnutí od realizace rozhodnutí; typickým modelem je dvojice soudce a kat. Soudce rozhodne – z toho krev neteče. Kat usekne hlavu – za rozhodnutí hlavu useknout však odpovědnost nenese a může klidně spát spánkem spravedlivých.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodne o přidělení licencí. Jako státní orgán podobnými rozhodování pověřený – a slušně placený. Zahraniční uchazeč o licenci zažaluje stát z toho, že jeho investice nebyla jím dost ochráněna – a žádá desítky miliard jako náhradu. Rada je následně odvolána jako odborně nekompetentní – přičemž si nikdo netroufá požadovat od jejích členů náhradu škody, jak by se podle představ každého normálně uvažujícího člověka patřilo. A tihle lidé, kteří evidentně způsobili občanům této země nepřehlédnutelnou škodu, mají ještě tu drzost stěžovat si, že bylo poškozeno jejich dobré jméno – jako by nějaké dobré jméno v jejich případě mohlo ještě existovat. A to je přitom situace docela přehledná i průhledná; jindy je to daleko složitější. A matoucí výmluvy rozkvétají, zalévány drzostí, o níž lidové úsloví soudí, že drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Neklame-li mne paměť, na takových dvorech se oralo voly. V tom, o čem uvažuji, se orá s občany.

Zprávy 16

Těžko podle svého rozumu uděláš, žádného-li není.

Stopa slova napsaného trvanlivější stopy slova vyřčeného. Včetně nežádoucích důsledků snížené popiratelnosti.

Počkejte, já vám to osladím – vykřikoval, doufaje, že jim úsměvy zhořknou.

Dovolená je odvozena od slovesa dovolit se, nikoli dovolovat si.

Býka udělali volem, aby ho při přežvykování řezanky nerozptylovaly představy o sexu.

Stěžujíce si na překážky, které nám do cesty život klade, přehlížíme, že tou největší překážkou jsme si sami.

Kdysi se říkalo, že věřit politikovi je stejně nerozumné jako věřit předpovědi počasí. Už se to změnilo. Meteorologie je přece jenom věda; zatímco chudák politika je na tom se spolehlivostí pořád stejně. Stejně nespolehlivě.

Politik údajně slouží lidu. Lid je s jeho službami trvale nespokojen. Svého služebníka však propustit nemůže.

Už tři týdny hlásí předpověď zataženo až déšť. A já abych zalíval a zase zalíval. Jsem zřejmě ta výjimka, co potvrzuje meteorologická pravidla.

Člověk se upejpá a utře hubu. Pak se osmělí – a přes hubu dostane. Co je to za pořádek?

Bezohlednost ze všech nejvyšší – přát dobrou chuť člověku, na kterého nezbyl oběd.

Vyšel mu vstříc – a udeřil první.

Na množství nehleďte! – pravil, rovnaje na talíř osmý řízek.

Aby posluchače ohromil, zablýskl se před nimi svým ostrovtipem.

Podnikání po našem: nejdříve podnikat a potom před trestem unikat.

V debatě se má člověk rozehřát, ale ne dopálit.

Mezi osloveními mladý muži a starý pane stezička uzoučká, stružička měloučká.

Těžko dobrou náladu hledat, když jsi dobrý oběd nenašel.

Při debatě s hlupáky hluchota není na škodu.

Carpe diem! Máš je spočítané.

Za mlada s časem rozmařile, za stara lakomě.

Psát – jako zrní po zemi rozsýpat. Sytí si nevšimnou, hladoví sezobou. A sytý hladovému, když o hladu vypravuje, nevěří.

Ostrý jazyk, ostré lokty – nemusívá sbírat drobty.

Naložený láteří, i kdyby nes´ pápěří.

Když si představím ten zmatek, kdyby se kvůli odpouštění hříchů měly svolávat církevní komise – okresní, krajské, vrchní a papežské! Neodpuštěné hříchy by se hromadily, kazilo by se to, a rozhodně by to nevonělo. A to se hříšníci přiznávají bez mučení, svědky shánět netřeba. Asi by se světské soudy měly od technologie zpovědi poučit. Potom by ovšem zase žurnalistika ostrouhala kolečka, protože zpovědní tajemství by udrželo všechny politické pikantnosti pod pokličkou.

Pravda neexistuje, jenom pravděpodobnost. Pravděpodobně.

Dal se na pokání. Došly mu síly hřešit.

Mezi farářem a jeho kostelníkem je větší rozdíl než mezi farářem a papežem. Rozdíl daný vysvěcením a povinností celibátu.

Kdyby byla pro učitelky znovu zavedena povinnost celibátu, problém feminizace školství by byl rázem vyřešen. Zajímavé, že ještě žádného ministra školství tohle nenapadlo, ačkoliv je to nabíledni.

Některé byliny rostou, jenom mají-li se čeho chytit a přidržovat. Někteří lidé taky. Bez vedení ani ránu.

Dostal deset let natvrdo. Pak konečně změkl.

Tonoucí se zbytkem sil doplave a vyškrábe se na břeh. Sotva si oddechne, začne mlátit diváka, který celou dobu jeho snažení neutopit se spořádaně přihlížel. Proč? – ptá se bitý – vždyť jsem nic neudělal! Právě proto! – opáčí zachráněný a bije ho dál.

Neštěstí ve hře, štěstí v lásce. Jenomže láska je taky hra. Lásky hra šálivá.

Slovo hospoda má zřejmě stejný etymologický základ jako slova hospodář nebo dokonce Hospodin. Emoční náboj veskrze kladný, dokonce úctyhodný.

Lidové písničky, folk – agitace ve prospěch vinařů, pivovarů a sexu. Technomuzika – agitace ve prospěch klinik pro léčení nedoslýchavosti, oddělení venerických chorob a protialkoholních a protidrogových léčeben.

Podle statistik hrdinství zkracuje délku přežití. Zbabělost přežití prodlužuje. Hrdinství vede k pesimismu přežívání, zbabělost k jeho optimismu.

Měla mu za zlé, že je příliš velký dobrák. Pokud jde o jiné.

Někdy se jenom proto zeširoka rozmáchneme, abychom druhého dostali do úzkých.

Měl velké oči. Ty, co mu pak zbyly pro pláč.

Díky existenci písma po každém z nás zbude zápis. Že byl, případně odkdy dokdy.

Strom života jenom díky tomu umíme vypočítat a nakreslit, že nám smrt dodává podklady.

Účel světí prostředky. Dobrý účel rozhodně.

Kardinál ti neodpustí hříchy důkladněji než venkovský farář.

Sejde z očí, sejde z mysli. Pochopitelně. Mysl se může zabývat jenom tím, co jí smysly jako materiál dodají (představy jsem pro zjednodušení vynechal). A zrak je jedním z těch smyslů, dokonce dodavatelem nejpilnějším.

Nechat si pro sebe. Obvykle to nejvíce pikantní, informaci, kterou by jiní nejvíce ocenili. A ještě je tu ten problém, že co si necháš pro sebe, žádné úroky ti nepřinese. To platí stejně jako když se rozhodneš peníze do banky nedat a raději si je do slamníku zastlat. Taky bez úroků. Kdo chce úrok, musí riskovat. Nenecháš si pro sebe, můžeš pobrat úrok – ale taky ostudu, že právě ty jsi důvěrné prozradil a mezi lidi roznesl.

Hřbitovy jsou muzea, připomínající nám – Jací jste vy, takoví jsme byli i my. Jací jsme my, takoví budete i vy. Zkoušky paměti se nekonají, jenom jedno praktické cvičení.

Má první lekce z politické ekonomie socialismu se odehrála ještě před únorem osmačtyřicátého roku, kdy nás kdosi z dospělých naučil tu tenkrát běžnou říkanku – Co je tvý, to je taky mý , a co je mý, po tom ti nic není. Kolektivismus zkřížený s individuálním sobectvím.

Nedělej jiným, co nechceš, aby jiní dělali tobě. No jo, ale jak bych se pak slušně uživil?

Moje žena říká, že hodnota tohoto mého psaní je zcela pochybná. Nesouhlasím s ní. Jsem přesvědčen, že psychiatrům může jednou poskytnout vodítko k pochopení tápavých cest bloumání jednoho lidského mozku.

V českém parlamentu bývá pravidelně několik lékařů. V roli poslanců. Předpokládám, že tam nejsou politickými stranami delegováni jako první pomoc pro případ, že by se některému legislativci z námahy udělalo nevolno. Taky někteří využívají posezení v parlamentu jako protialkoholní léčbu. Ve shodě se zásadou – čím ses pokazil, tím se taky napravuj! To je ostatně jedno z přikázání homeopatie. Zajímavé je, že se mezi poslanci – lékaři poměrně hojně vyskytují psychiatři. Asi to bude selekcí, přirozeným darwinovským výběrem, kterým každý uchazeč o místo v parlamentě prochází. Ta selekce se děje v dimenzi vazby k penězům, touhy po moci. Po moci, ne touhy pomoci. To ne. A tohle vábení pachem peněz, načichlých krví a zločiny, je nezdravé, jak dosvědčují lidské dějiny. Takže to považuji za důvod, proč v parlamentě psychiatry potřebujeme.

Až do smrti pro mne zůstane září začátkem roku. Ne prvního září, kdy si školáci zkoušejí, jak jim na zádech budou sedět přes prázdniny odpočaté školní brašny. Září jako takové, jako měsíc vědeckých konferencí, kongresů a workshopů. Září jako měsíc akademických sklizní a žní. Třebaže už jsem mimo hru, pořád je to tak trochu vzrušující.

Socialistická společnost byla svazkem dělnictva, rolnictva a pracující inteligence. Tato definice jako by předpokládala – poněkud tajuplně – ještě existenci inteligence jiného typu, o níž je lépe pomlčet, inteligence nepracující. Občas jsem v oněch dobách reálného socialismu přemýšlíval, kdo by do řad oné raději nejmenované inteligence mohl patřit. Kantoři chodící na sobotní brigády? A co já? Jsem inteligent pracující nebo ten druhý, ten pro jistotu nejmenovaný? Nebo tvořím zvláštní třídu inteligence pracující občas? Trochu mne na tom klamala skutečnost, že plat jsem míval celý, nicméně malý, v některých dobách téměř přehlédnutelný.

Máš ospalé oči – pravila babička vnukovi – běž si je umýt! Ale babi – brání se vnouček – to není spravedlivé, vždyť oči jsou to jediné, co si ráno meju!

Řadu let mi nad hlavou létaly spřátelené vrtulníky. Jejich řev, který vydávaly na svých trasách mezi Olomoucí a Libavou, mi rušil televizní seriál o hrdinském majoru Zemanovi. V podvěsu nosily ty vrtulníky rakety. Na jejich bojovost se nikdo neptal, k tomu chyběla olomouckému starostovi nejenom odvaha. Teď už lítá vrtulníků míň, zelenou khaki vyměnily za zdravotnickou bílou s červeným křížem. Heliport máme na střeše nemocnice. Přivážejí raněné, z jediné bitvy, kterou stojí za to bojovat. Z bitvy o život.

Obohacením arsenálu policejních vyšetřovacích metod by bylo nalezení způsobu, jak detekovat otisky prstů toho, kdo pachatele trestného činu k jeho spáchání naváděl. Nebo otisky jeho něčeho jiného. Prostě otisky.

Kdo maže, ten jede. To platí od pradávna. Neplatí to v případě, kdy dotyčný maže sám sebe. V takovém případě se namaže a daleko nedojede. Taky to neplatí v případě řízení státu. Tam se maže fest, a pořád to drhne a skřípe.

Opravdový pokrok v botanice nastane, až se podaří vypěstovat bylinu rodící ostravské klobásy. S hořčicí v kelímcích na spodních větvích.

Dívám se ze své židle do krajiny, o dvě stě metrů blíž k mořské hladině. Hrsti vesnic, lesklá oka rybníků, proplástky lesů, lesíků, hájků a remízků. Krajina, jako by ji maléreček vymaloval. Je to tak pěkné, že by to umělecký kritik chtě nechtě musel označit jako kýč.

Odmítám mobil, dokonce jako dar vděčných potomků. Tím důsledněji, čím déle poslouchám, o čem si lidé přes mobily vykládají. Zejména ženské. Je to zvláštní lidský dar, talent omílat půl hodiny téma, které vlastně neexistuje. Omílat nic. Nedávno mě však napadlo, že by bylo možná dobré mít ho u sebe v rakvi. Kdybych zrovna neměl co na práci, že bych si zavolal. Požádal jsem proto ženu, aby mi při pohřbu vložila mobil do ruky. Při mém pohřbu, samozřejmě. Do té zdravé. Nějak ji moje žádost nezaujala. Jenom odsekla – Dědku bláznivá, vždyť je tam tma. A jak bys ho dobíjel?

Psát zmateně je jako plivat lidem do polívky.

Nerozumíš-li napsanému, ptej se, zdali umíš číst.

Spát na růžích – to chce mít vysoko podestláno.

Zadarmo ti nikdo nic nedá. Leda to, oč není co stát.

Nikdy nepočítej s tím, že všechny tvé karty budou esa.

K bifteku přikusovat řízek neznamená zdvojení požitku.

Každá čerstvá vlna se jednou unaví – ať by bylo moře jakkoli odpočaté.

Patří-li k maloměšťáctví svíčková s knedlíkem (třeba i bez brusinek), hlasuji pro maloměšťáctví.

Nejvíc se žalobami kvůli nactiutrhání ohánějí takoví, kde si není z čeho utrhnout. Než soud přijme od politika žalobu ve věci natržené cti, měl by ho předtím vyzkoušet ze znalosti obsahu tohoto pojmu. V případě takových lidí by se měla utržená čest taxírovat jako natržené kalhoty.

Předpovídat slunečné počasí je úplně zbytečné. Slunce přece svítí pořád, od svého východu po svůj západ. Předpovědi počasí by se měly soustřeďovat na záležitosti mračen a oblaků, tlaků a větru. Jenom ty jsou totiž odpovědné za chladno a deštivo. Slunce by měla meteorologie nechat na pokoji.

Nikdy jsem nepochopil, odkud berou svou jistotu lidé sami si určující, kolik mají za svou činnost dostat odměny. V lidech jistých si sami sebou bez opory v matematice nebo v přírodních zákonech jsem vždycky spatřoval jistou patologii. Lidé mé krve jsou jedinci nejistí a stále hledající.

Zpověď je žaloba podávaná na známého pachatele.

Člověk by se k lecčemu přiznal – jen kdyby nikdo nenaslouchal.

Všichni se pohoršovali, že za ní pořád chodí. Neměli pravdu, byl v tom úplně nevinně. Měl u ní schovanou láhev.

Cílem odborníků přes správnou výživu je dosáhnout toho, aby lidé byli hubení. To je ale dosažitelné úplně snadno – stačí zabránit jim v přístupu k jídlu. Žádná věda ani umění. Můj někdejší šéf, docent Wiedermann byl sice specialista přes léčení radioizotopy, ale ve věci správné výživy měl jasno. Doporučoval terapii FDH – Friss die Hälfte, žer polovic!

Sobota. Už jsem zažil několik typů sobot. O sobotách jsem utíkal z kasáren v pozořickém lese, abych se na černo dostal za svou opuštěnou ženou do Olomouce. Za cenu oslabení bojeschopnosti zemí varšavské smlouvy. Za ženou a dítkami do Náchoda jsem dojížděl taky v sobotu. A v sobotu jsem si v Dublinu prával svá trika, věšel je na dvorku a poslouchal, jak z nich neutuchající irský vítr ždímá vodu.

Nedůtklivě snáším, když někdo hned ví, proč se to či ono špatné stalo. Na tohle jsou mistři doktoři a má žena. Je to jakési jednostranné zaměření fantazie – zjednodušené až k placatosti.

Už několikrát jsem zažil, kdy lidé ve fatálním fyzickém stavu (ale se zachovaným vědomím) se dožadovali, aby mohli z nemocnice odejít, protože chtěli umřít doma. V bezpečí známého. Já před pěti lety tuhle potřebu neměl. Umřít doma jsem nijak nepotřeboval, třebaže jsem nějakou dobu umřít chtěl. Možná to bylo tím, že pro mě bylo prostředí nemoci čtyři desítky let vlastně prostředím domácím.

Nevím, jak pro lidstvo – ale pro mne je počítač požehnáním. Samozřejmě za podmínky, že to, co píšu, má nějakou hodnotu – když už to má pramalou cenu. Můj občas provozovaný rukopis je už tak nečitelný, že by ho po mně přečíst a do čitelné podoby převést nikdo nedokázal.

Činnost uvádějící do standardního funkčního stavu věci kolem nás – přerostlý trávník, rozbité okno, polena vznikající štípáním špalků – doprovází hluk. Ty činnosti jsou hlučné, více nebo méně. Psaní a počítání jsou jiné – nehlučí, nerámusí, protože pera a tužky dnes ani neskřípají. O to těžší je pro píšícího a počítajícího sebe sama ujišťovat, že doopravdy pracuje.

Událost ostudná může být osudná.

Seznámili se – a pak se rozešli. Zjistili totiž, že se navzájem nesnesitelně podobají.

Řetězem politiky k plnému žlabu přikovaný, rád sentimentálně o lásce k vlasti a morálních zásadách přednáší řeč.

Prevencí těch nejzávažnějších chorob je – nezestárnout.

Na vyléčení nemoci potřebuješ čas. Na její získání taky – obvykle to však jde rychleji.

Nápis na dveřích pracovny vědeckého pracovníka: Milování mimo úřední hodiny se do pracovní doby nezapočítává!

Pořád ještě nějaké procento občanů chodívá volit. Malé, ale naše. Došlo mi, že při svých úvahách o zbytečnosti volebních pouťových atrakcí jsem na ně dost nemyslel. Pokusím se to tedy napravit. Věci by se mohly zařídit tak, aby si tihle občané přišli na své i potom, co bude zrušen parlament i vláda a úřady povedou ředitelé vzešlí z konkurzů. Volby by se i nadále konaly jako dosud, ale jenom tak nasucho. Bez následků. Volebchtiví občané by se dostavovali, zašli by si za plentu, symbol demokracie a pak by se odebrali na pivo. Jak jsou navyklí. Svou předlohu by takové počínání mělo v akci, známé jako souložení. To taky původně, kdysi dávno, se provozovalo s následky. S dětmi. Jako dnešní volby, v jejichž důsledku vznikají poslanci. Tak tyhle volby, které navrhuji já, by se prováděly bez rizika důsledků. Bez rizika nechtěného početí poslance. Byla by to hra, provozovaná jen tak, nasucho. Já myslím, že takhle by to mohlo docela dobře fungovat.

K absurditám lidského počínání patří, že místo kdejakého úředníčka na radnici nebo ředitele mateřské školy se obsazuje konkurzem, zatímco místa, z nichž se rozhoduje o osudu celé země, se obsazují na základě volební maškarády, v podstatě náhodným procesem. Ty konkurzy se zdůvodňují nutností ověřovat kvalifikaci uchazečů, jejich odbornost. Znamená to tedy, že poslancem může být jedinec bez kvalifikace a odbornosti? A nemohlo by právě tohle být vysvětlení, proč to jde s řízením státu od deseti k pěti?

S tím jak klesá počet manželství a roste počet rozvodů, upadá význam záležitostí se svatbami souvisejících. Například svatební svědectví – a zejména svatební koláče. Měl bych takový návrh. Místo svatebních koláčů by se do národního folklóru mohly zavést rozvodové vdolky. Manželka by je mohla svému expartnerovi házet z trouby rovnou na hlavu.

Novelizace vánočních tradic. Místo nesem vám noviny se bude zpívat nesem vám nahaté časopisy…

Slavit kulaté narozeniny je diskriminace. Jak k tomu ty ne-kulaté přijdou?

Hlavním úkolem nohou je nosit hlavu, přenášet ji z místa na místo, které si sama určí. Když už nohy protestují, nasadí si hlava klobouk a vysvětluje nohám, že tak činí ve snaze jim od nošení ulevit. Že ona sama, hlava, část břemene na sebe bere.

Užitečnost deště je v tom, že suchou zemi zavlaží – ale taky že lenochovi umožní, aby se měl nač vymluvit, proč zpod peřiny nevylézá a ven do práce nespěchá. Nebo se to druhé nedá brát jako užitek?

Dočasným následkem obědvání může být žízeň. Trvalým následkem pak obezita. K nežádoucím následkům patří zácpa nebo průjem.

Představení Sněhurky v pekle skončilo tragicky. Trpaslíci se popálili, Sněhurka roztála a macechu angažoval Lucifer jako osobní sekretářku.

Ztráty způsobené časem v říši pohádek – Dlouhý ztratil výšku a přehled, Široký hmotnost a vážnost a Bystrozraký ztratil zrak a dohled. Pohádky ztratily na zajímavosti.

Když si koupil jablko, nechal si ho zrentgenovat, aby měl jistotu, že mu nezatajili ohryzek.

Na kvalitě mu nezáleželo – na prvotřídní jakosti však rozhodně trval.

FINIS