LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz) Část 24, prosinec 2005

------------------------------------------------------------------

Fenomenologie a princip maximální věrohodnosti

Ne, že bych filozofii studoval nebo že by mne nějak zvlášť zajímala. Tedy, abych se vyjádřil přesněji – jako matematika mne samozřejmě zajímá ta část filozofie, kterou v ní matematika zaujímá. Ta moje matematika ovšem koření poměrně hluboce v empirii měření a matematického modelování biomedicínských jevů.

Stalo se, že mne akademické okolnosti uvedly do situace, v níž bylo prezentováno pojednání o fenomenologii – ve vztahu k jisté empirické disciplíně. Při této příležitosti se v mé mysli zaháčkovalo vymezení fenomenologie, která jako výchozí bod svého pohledu na svět bere určitý jev, fenomén, pozorování, vjem – který nahlíží ze všech stran a úhlů s cílem vysvětlit ho a uchopit lidskou myslí. Vjem je počáteční danost, od níž se všechno ostatní odvíjí.

V mé mysli statistika se dotklo a na okamžik propojilo dvojí – tohle fenomenologické východisko a jedno ze základních paradigmat statistické indukce, totiž úsudek od empirického pozorování k teoretické představě. Úsudek od empirie k teorii. Od vjemu, reálného faktu ztělesňovaného tím, co bylo naměřeno, k matematickému modelu statistického chování náhodné veličiny, o niž nám v uvažované situaci jde.

Matematika, jak známo, postupuje při svém uvažování deduktivně. Vychází z jistých předpokladů axiomatické povahy a z nich vyvozuje vlastnosti, které nejsou na první pohled zřejmé. Někdy zachází při tom vyvozování do značné hloubky abstrakce. Byla to však teprve matematická statistika, která vzala a do svého instrumentária zahrnula logiku induktivního usuzování. Ta vychází z pozorování a měření ztělesňovaných daty – a z nich se snaží dospět ke specifikaci teoretické představy, která by, v jistém, matematicky přesně definovaném smyslu, co nejlépe vysvětlila a zdůvodnila, proč jsme k takovým pozorováním a měřením dospěli. I tady postupuje lidské uvažování od fenoménu, od vjemu, k teoretické představě, která by existenci tohoto vjemu maximálně plausibilně vysvětlila.

Mechanismus, statistickou indukcí přitom používaný, obsahuje klíčové slovo likelihood, česky věrohodnost. Pojem likelihood je ve všech civilizovaných jazycích jako odborný termín přejímán a respektován. Stejně jako je pravděpodobnost výskytu náhodného jevu, tedy pozorování, výrazem dedukce, je likelihood výrazem indukce. Jejich vztah je vztahem inverze. Zatímco argumentem pravděpodobnosti jako funkce je pozorování učiněné v podmínkách teoretické představy o chování náhodné veličiny, je argumentem věrohodnosti jako funkce ona teoretická představa za podmínky, že bylo učiněno právě to pozorování, které bylo učiněno.

Pravděpodobnost i věrohodnost, probability i likelihood jsou zapsány stejným vzorcem. Formálně zcela shodným. Liší se svou filozofickou interpretací – co je pro pravděpodobnost argument, je pro věrohodnost podmínka, a co je pro pravděpodobnost podmínka, je pro věrohodnost argument. Princip maximální věrohodnosti, maximum likelihood principle, spočívá v tom, že hledáme extrém věrohodnostní funkce, jejímž argumentem je parametr, případně parametry teoretického rozdělení sledované náhodné veličiny. K tomu má matematická analýza své nástroje – nutnou podmínkou, aby v daném bodě měla funkce extrém, je rovnost nule její první derivace v tomto bodě. Derivujíce, dostáváme rovnici, jejímž řešením jsme postoupili k hledanému bodu, tj. k hodnotě parametru, která maximálně věrohodně vysvětluje, proč jsme pozorovali právě to, co jsme pozorovali. Proč jsme, měříce, právě tohle naměřili.

I v našem akademickém světě nás dělba práce zavádí do stále užších uliček a zákoutí, z nichž je obtížné dohlédnout jinam. Tahle má úvaha se jenom letmo dotýká této skutečnosti. Přesto by možná nebylo od věci, kdyby se specialisté na fenomenologii pokusili tento dotyk s konceptem likelihood podrobit soustavnějšímu prozkoumání.

Konec záře nad pohanstvem

V dobách hluboce předmoderních, ačkoliv lidé už používali toaletní papír, kartáčky na zuby a volili poslance do parlamentu, v hlavách ještě zdaleka neměli zcela jasno. Dokonce ani lékařská věda jasno neměla. Ta se nacházela ve stádiu prvobytně primitivním, každého pacienta chápajíc jako jednotku, do thesauru medicínského vědění přispívající způsobem označovaným jako kazuistika. Tato metodologie dost věrně připomínala vylupování mandlí a rozinek z prosincových vánoček nevinnými ručkami rozdychtěných zbožných dítek. Potlačování chaosu a entropie samozřejmě postupovalo tímto mechanismem kroky, které by jako mílové rozhodně označeny být nemohly.

Jako začátek doby moderní může být označen čas, ve kterém lékařská věda pochopila význam slova typický. Typický případ, typický pacient, typické chování nemocného, typický průběh choroby. Typický jako obvyklý, očekávaný, standardní – od čehož byl už jenom krůček k vyslovení toho klíčového pojmu – průměrný.

Jakmile pronikl termín průměrný na stránky medicínských časopisů, začala kazuistikám odzvánět hrana. Argumentem úvah lékařského výzkumu přestávala být zajímavost případu. Argumentem se stávala četnost případů toho kterého typu. Zejména četnost výskytu případů úspěšně vyléčených. A začala se šířit víra, že spolehlivost toho kterého závěru je rozumné odvozovat z rozsahu souboru případů do studie zahrnutých. A že případy vymykající se standardu by měly být zvlášť pečlivě prověřeny; mohly by totiž být zdrojem odchylek, bias.

Lékařský výzkum začal mýtit v prostoru svého myšlení a své metodologie názor, po staletí v něm zakořeněný, že medicína je především umění, k jehož provozování je zapotřebí talentu a zručnosti děděné z generace na generaci. A půda připravená vyklučením této tradice začala být osévána představou, že v medicíně je nejen dovoleno, ale i chvályhodno počítat. Kalkulovat důsledky rozhodnutí činěných na základě předpokladů (s různými stupni spolehlivosti odhadnutých). Měření, tradiční medicínou uznávané a respektované, začalo přijímat za svou představu naměřených dat jako souboru realizací hodnot náhodné veličiny. Na zásadním významu nabývala koncepce nezávislých měření.

Svár tradičního a moderního v metodologii lékařského bádání by byl trval – byv podporován jenom z úzké základny matematické statistiky – velice dlouho a pohanská, nestatistická tradice by ještě dlouho přežívala. Do tohoto procesu však zasáhla valící se vlna výpočetní techniky. Technologii matematického počítání převzaly na svá bedra softwarové programy; lékařský výzkum je začal přebírat jako techniku, jako počínání inženýrské, nikoli jako výpočty dirigované nesmlouvavými matematickými formulemi. Počítače to byly, které učinily počítání v prostoru lékařského výzkumu user friendly. Vlak se rozjel a za jízdy do něj naskakoval kdekdo.

Premoderní tradice přežívá dnes už jenom v temných koutech, kde postmoderní šamanství svádí lékařské dušičky ke skotačení v mlhách převalujících se nad bažinami nevědění, k diskusím o muzikoterapii, o léčebných účincích zaříkání, víry v tajuplné síly celostní medicíny, pojmenovávající neviditelné a neměřitelné. Ale přežívá, protože lidská mysl je slabá – a obecně jen nerada tráví čas počítáním. Pohanství naší doby se dá poměrně spolehlivě rozpoznat podle nevrlého vztahu k průměru a nedůvěry k mírám variability. Pečuje o zvláštní, považujíc výjimky za potvrzení pravidel.

Konec záře nad pohanstvem, její dohasínání, doprovází střízlivost, zdánlivě potlačující fantazii. To ovšem jenom při povrchním pohledu. Nevykořenitelná lékařsko-badatelská fantazie nachází nové zdroje i ve statistických aplikacích na poli bádání. Její kreativitu je možno měřit podle stupně šedivění, pobývání v nervových léčebnách, případně lysání biostatistiků, za aplikaci matematických metod v medicínském výzkumu odpovědných.

Student v přechodu

Substantivum přechod má v mateřském jazyce řadu významů. Přechodem se obecně rozumí změna stavu od něčeho k něčemu jinému – politici tak přecházejí od jedné strany ke stranám jiným, slibujícím strmější kariéru a tučnější prebendy, dámy přecházejí ze stádia fertility do stádia hormonálního uklidnění, po mostu se přechází z jedné strany na druhou. Není tedy důvod, proč by nemohla být termínem přechod označována také změna sociálního stavu studenta z kategorie středoškoláka do kategorie vysokoškoláka.

Přechod, o kterém uvažujeme, není ničím samozřejmým, ničím, co by proběhlo automaticky jenom proto, že dotyčný subjekt projevil zájem, že dal najevo, že o takovou změnu stojí. Sociální poměry byly a jsou nastaveny tak, že onen přechod může nastat pouze při splnění jistých podmínek či požadavků. Dnes se komplex takových podmínek označuje jako test nebo přijímací zkouška. V době poměrně nedávné k těmto podmínkám patřil jako hlavní kritérium kádrový původ; uchazeč o dosažení přechodu byl preferován, mohl-li vykázat ve svém rodokmenu předka dělnického či malorolnického původu. Potomci šlechty a buržoazie dostávali záporné body. Ta buržoazie začínala ševci, nájemci hospod a dámskými švadlenami, případně rolníky odmítajícími vstoupit do JZD. Nevhodný kádrový původ mohl být jako stará zástěra záplatován členstvím ve straně Jediného Vědeckého Světového Názoru. Takové členství představovalo univerzálně platnou minci, něco jako převoditelný rubl.

Maturant, který úspěšně překonal úskalí přechodu a do kategorie vysokoškoláka přešel, začíná v jistém ohledu od začátku. Není ovšem dobré, bude-li tento začátek chápat příliš absolutně; záhy ho totiž život přesvědčí (zpravidla už ve zkouškovém období prvního semestru) bez ohledu na různé didaktické teorie koketující s představou, že nezáleží na aktuálních vědomostech, ale jenom na tvůrčím projevu examinovaného, že u zkoušek se vyžadují znalosti nejen toho, co bylo odpřednášeno, ale i mnoho jiného. Šedivá je totiž každá pedagogická teorie – a strom života se do zelena košatí bez ohledu na ni. S přechodem, o kterém uvažujeme, se totiž mění základní pedagogické paradigma. Okřídlená věta, která prochází středními školami už řadu studentských generací, totiž prosím, to jsme ještě neprobírali, není po přechodu použitelná. Dokonce ani asistenti, docenti a profesoři velice shovívaví a blahovolní nejsou zárukou, že ve svých zkušebních požadavcích nepřelezou tématickou zídku toho, co odpřednášeli. Výraznou psychologickou změnou s přechodem související je skutečnost, že intelektuální zadání není studentovi kvantováno ze dne na den. Je na něm, aby si úkol sám zadával. V průběhu semestru sice jistá kontrola probíhá, nebývá však palčivě vymahatelná. Vysokoškolák není nahlížen jako batole, jemuž má být intelektuální krmě po soustech dávkována; dostane balík svého tématu, aby si ho do špajzu uložil a sám si den za dnem odměřoval a strávit se pokoušel. Sám si má kontrolovat, sám se má řídit, sám se má úkolovat. Tahle pozice předpokládá existenci vůle, schopnost nenechat se zahltit vidinou svobody s možností odkladu. Svoboda není v této situaci libovůle – je to respekt nutnosti udržující pravděpodobnost úspěchu na rozumné výši.

Přechod studenta ze střední školy na školu vysokou je časově synchronizován s obdobím jeho osobnostního a intelektuálního zrání. Protože dívky dozrávají dříve nejenom fyzicky, ale i v této dimenzi, bývá rozkolísanější nejen mužské chování, ale i přístupy ke studiu. Zásadní roli přitom hraje motivace – chtít se dovědět není totožné se snahou dostat jedničku nebo vyznamenání. Vysokoškolák by měl umět dohlédnout za obzor semestru nebo ročníku; dokonce i za obzor univerzitního diplomu. Měl by si umět představovat, jak bude využívat získaných znalostí a dovedností při řešení úloh, které před něho život v budoucích letech postaví (jakkoli tohle lze obvykle jenom odhadovat). A taky by ho nemělo překvapit, že život ho nebude známkovat na žádné školní škále – a dokonce se spravedlností hodnocení to bude všelijaké.

Logika jedné předložky

Jazyk hýří, jako komunikační prostředek, obrovskou nadbytečností. Odborně se tomu říká redundance. Po každém zakopnutí a následném pádu vstane, trochu se opráší a otřese – a vydá se za svým cílem jinou cestou. Možná schůdnější. Stejně jako existuje nepřeberně možností jazykového škobrtnutí, je tu i nepřeberně mnoho možností jejich nápravy, obejití překážky, nového vykročení.

Jazykové vyjádření má svůj účel, smysl, ale také svou eleganci (jistě dobově podmíněnou) a věcnou logiku. Ta by měla odpovídat obsahu sdělovaného; měla by napomáhat pochopení toho, co je sdělováno.

Slůvko mezi je ve větném kontextu předložka; možná taky příslovečné určení místa. Rozbor slovní a větný mám už od gymnaziální primy skoro šedesát let za sebou. Někdy se říká, že vzdělání je to, co člověku zůstává poté, co všechno ve škole naučené úspěšně zapomněl. Možná to zní trochu absurdně, nicméně se mi zdá, že to má cosi do sebe. Cit pro situaci, čich pro rozpoznání problému. A následný pokus o jeho rozlousknutí. Tak si s tím teď trochu pohrajeme.

V induktivní statistice bývá slůvko mezi používáno poměrně hojně. Základním heuristickým postupem, který využívá badatel ve svém procesu poznávání, je srovnání, komparace. Badatel sleduje, zdali se studovaný jev nebo studovaná veličina chovají za dvojích podmínek stejně nebo odlišně. Zdali je rozdíl ve statistickém chování sledovaného jevu či veličiny mezi podmínkami A a podmínkami B.

Zdali je rozdíl mezi A a B.

Touto formulací je vymezena binární relace srovnání něčeho s něčím jiným. Nebo něčeho za jedněch podmínek a něčeho za jiných podmínek. Mohlo by se to zdát jasné, průhledné, bezproblémové.

Jenomže se poměrně často setkávám v tomto kontextu s formulacemi, které, stylisticky zjednodušeny, mají podobu Cílem práce je zjistit, existuje-li rozdíl mezi A a mezi B. Tenhle stylistický patvar je nesmyslný. Srovnání nemůže být nijak vylepšeno použitím dvojího mezi. Srovnání je záležitost porovnání pravé a levé strany vah a evidence, která z misek se pohnula směrem dolů. Která převážila a která byla shledána lehkou. Slůvko mezi si žádá, aby bylo něco uvedeno před ním a něco jiného za ním. Z toho, co je předmětem srovnávání. Asi jako uvozovky dole a uvozovky nahoře.

Komparace jako nástroj úvahy badatele si žádá logické strohosti. Nesnáší vylepšování, zdánlivě zdokonalující a zdobících styl vyjadřování. Naprosto nezdvořile je prohlašuje za chybu. Za omyl.

Slovo mezi, použito bez uvedení dvojího, které je předmětem srovnávání, je něco jako střep džbánu, který byl rozbit. Možná nedopatřením, neopatrností – možná schválně. Na tom vlastně nezáleží. Podstatné je, že se rozbilo a výpověď o rozumném se vymknula z kloubů okolností a situace.

Dalo by se říct, že význam slova mezi je téměř státoprávní. Samozřejmě v přeneseném slova smyslu; tou státoprávností je myšlen respekt vůči logice. Mezi námi děvčaty si můžeme s tímto slovem pohrávat docela nezávazně; jakmile ho však zapřáhneme do vozu statistické indukce, nezávazná hravost končí. Uvedené příklady jsou přitom docela dobře srovnatelné s havárií kočáru, kterému se kolo zlámalo a on i se svým obsahem skončil v příkopu. Prostě do cíle nedojel. Se statistickou teorií je slovo mezi příbuzné také svou souvislostí s vybíráním. I tehdy, když vybíráme, je nezbytné, aby do hry vstoupili minimálně dva. Nebo dvojí. Přitom vystačíme s jediným mezi. Jen tak mimochodem, české mezi se dost nadře, protože musí vyjádřit mezi dvěma i mezi několika – na rozdíl od anglického between a among nebo německého zwischen a unter.

Prý

Takové trochu zvláštní slovo. Jeho hlavní funkcí je posouvat sdělení po jeho vyslovení následující do pozice tak trochu alibistické. Mluvčí použivší slova prý naznačuje, že nehodlá brát odpovědnost za to, co sděluje, tak úplně. Rozhodně ne na sto procent. Slovo prý naznačuje, že sdělované je přebíráno z druhé ruky, že jeho obsah nemusí být zcela čerstvý, že informace v něm obsažená nebyla potvrzena ze tří nezávislých zdrojů.

Často se slovo prý doplňuje na že prý. Ten doplněk činí sdělení ještě měkčím, dále podtrhuje jeho nezaručenost.

Na existenci slova prý stojí celé jedno komunikační odvětví. Souvisí to s donašečstvím, ve kterém český národ už dlouho dosahuje vynikajících výsledků. Ono totiž donášet – to není jen tak. Označení donašeč má v češtině výrazně zápornou konotaci, nezávisle na tom, komu se donáší. Dokonce nezávisle na tom, donáší-li se z vlastenecké horlivosti nebo za peníze. Donašečství za peníze je přitom kategorie stálá, zatímco donašečství z přesvědčení podléhá změnám spolu s tím přesvědčením. Ponecháme-li stranou osoby, pro něž je pravidelná změna přesvědčení samozřejmou součástí jejich profesní kvalifikace. Mám na mysli politiky; ti mění své přesvědčení stejně snadno jako hadi svou kůži.

Říkám-li, že donášet není jen tak, mám na mysli skutečnost, že donášejícího může trápit svědomí. Na tohle své trápení potřebuje mast; peníze a výhody donášením získané úlohu masti sice také zastanou, účinek však nemusí být stoprocentní. Takovou mastí na výčitky svědomí jedince, jehož donesení zbavilo jiného místa, postavení, majetku a podobně, může být právě ono slůvko prý. Vědomí, že jsem neudal, že někdo udělal či řekl to či ono, ale jenom naznačil, že jsem to zaslechl, výčitky svědomí oslabuje až na snesitelnou úroveň pouhého návyku.

Slovo prý má na svědomí vznik pogromů. Na kohokoliv. Tohle slovo ráda přeslechne lůza, dav, křičící Ukřižuj ho! Stejná lůza, která předtím stejně bezduše oslavovala, poté právě tak přesvědčeně odsuzuje. Zejména tehdy, kdy důvěra ve spravedlnost rozhodování soudců a soudů klesá k nule.

Prý bývá přeslechnuto a přehlíženo, když lůzou hýbá hlad po kamenování. A vůbec nemusí jít o lůzu v hadrech; lůza dnes často chodívá v bílých košilích s kravatami kolem čistě umytých krků.

Prý docela dobře zastoupí úvod nebo předmluvu pro licoměrnost. Vrhá stín dost hluboký na to, aby se v ní ukryla. Aby poskytl záminku k výmluvám, že černé není černé tak úplně.

Prý je použitelné i v obráceném gardu. Nejenom jako alibistické změkčení pomluvy. To když se provalí špinavá aféra; šelma zahnaná do kouta, do rohu, se brání poukazem na to, že obvinění se opírá o důkazy povahy že prý se stalo. A hlavně že poukazování na to, komu ta špinavá záležitost prospěla, nic nedokazuje a mělo by se smést ze stolu.

Pana Vojtíška, žebráka z Malostranských povídek Jana Nerudy, přivedla na mizinu mstivá ženština, žebračka zvaná milionová bába. Stačilo jí k tomu slůvko prý. Prý má pan Vojtíšek, svým žebráním na Malé Straně předstírající chudobu, na Starém městě několik činžovních domů. Tohle prý stačilo k tomu, aby pan Vojtíšek na Malé Straně umřel hladem a zimou. Na počátku bylo slovo – zároveň se však může stát, že jiné slovo rozhodne i o tom, jak člověk skončí. Jako statistika mne slůvko prý ponouká k uvažování o souvislosti s konceptem pravděpodobnosti. Anebo s konceptem fuzzy výroku. Aby bylo slovo prý matematicky uchopitelné, musel by však být učiněn pokus o jeho kvantifikaci. Musela by být zavedena škála různě silných Prý. Řeknou-li o mně, že prý jsem blázen, nemělo by mi být lhostejné, jaká je pozice toho prý.

Zkoušení a zkoušející

Relace definovaná titulkem této úvahy má význam poměrně zásadní v akademické obci studentů a pedagogů. O žácích a učitelích nemluvě. Zaslouží si tedy zamyšlení.

Co je jisté téměř úplně, je vyšší věk zkoušejících vůči věku zkoušených. Dále pak asymetrie této relace – zkoušející otázky klade, zkoušený na ně odpovídá. Alespoň takhle to asi předpokládá ministr školství, ředitel školy, sbor inspektorů, děkan fakulty – v duchu tradice odvíjející se od císařovny Marie Terezie. Doba moderní rozvolnila tento tradicí udržovaný vztah tím, že připustila, aby zkoušení neslo prvky diskuse. V praxi to často znamená, že zkoušející nabízí zkoušenci alternativy odpovědí a registruje, jak duchaplnou se jeví jeho volba. Do tohoto paradigmatu zapadá i zkoušení písemné, neorální, využívající testů s nabízenými alternativami odpovědí typu multiple-choice.

Asymetrie vztahu mezi zkoušeným a zkoušejícím byla podstatným způsobem zviklána v obdobích, kdy ideologie zasáhla do pedagogiky požadavkem, aby žáci a studenti při zkouškách nepropadali. Ideologům přitom zřejmě uniklo, že zkoušení tím přestává být měřením. Měřením znalostí a potažmo schopností. Že se tím stává jakýmsi obtížně definovaným počínáním, jehož smyslem je potvrzovat jisté apriorně vymyšlené představy. Paedagogica ancilla ideologiae.

Doba postmoderní, cožkoli to jest, nastolila otázku o smyslu zkoušení vůbec. Ponechala stranou skutečnost, že každé řízení systému, a tedy i systému, jímž je vyvíjející se lidská bytost, musí mít vybudovánu zpětnou vazbu, feedback. Aby se dalo do řízení účinně zasahovat, musí zasahující vědět, jak na tom systém je. Musí znát stav systému. Pokud tomu tak není, znamená to, že vzdělávací proces není považován za proces řízený; alternativní adjektiva jsou živelný, chaotický. Obvyklým argumentem zastánců potlačení zkoušení je tvrzení, že zkoušení zkoušeného stresuje. Že jeho výkon při zkoušení je samotným faktem podrobení se zkoušce ovlivňován natolik, že výstup či manifestovaný výkon není spolehlivý, že je biased.

Obávám se, že absolutizace tohoto argumentu je stejně neoprávněná a nebezpečná jako opačná absolutizace výsledků zkoušek. Vždycky je třeba zvažovat, v jaké míře zasahují do zjišťovaných výsledků endogenní i exogenní faktory jiné než ty, jejichž kvantitu měřením, tj, zkoušením sledujeme.

V životě takzvaně praktickém je člověk neustále exponován zkouškám nejrůznějších typů. Žije přece na očích veřejnosti, ať je jeho sociální pozice jakákoli; ať jako lékař rozhodující o terapii nemocného ve stavu jeho úzkosti a nouze, jako údržbář či magistrátní úředník a dokonce i jako politik, jehož zmatené počínání vyvolává v očích občana pochybnosti o smyslu politiky vůbec. Škola je tu, se všemi jejími zkoušeními, také proto, aby trénovala žáky a studenty, aby je nechávala zvykat si na tento druh životních stresů. I on je jako takový stálou konstantou životního prostředí člověka. Člověk by měl umět reagovat na něj racionálně, kvalifikovaně – nejenom kvůli sobě, ale i proto, že jeho reakce jsou vnímány ostatními a měly by jim poskytovat plnohodnotnou informaci o něm i o jevech s ním souvisejících.

Školní zkoušení implementuje člověku pocit, že jeho výkony jsou poměřovány na škále vymezené stupnicí – v našich dnešních poměrech – od výborně po nedostatečně. S odložením školní brašny význam této stupnice upadá. Asi bychom si měli uvědomovat, že každý, kdo naše chování vnímá, přitom užívá své vlastní stupnice. Cejchované jeho osobní zkušeností. Někdy je to zkušenost apriorně zkreslená, třeba tím, že můj děda kdysi přebral jeho dědovi o posvícenské tancovačce babičku. V životě je každý z nás žákem a snad každý občas i učitelem. Zkoušeným i zkoušejícím. I tohle je součástí našich životních rolí. Hrát bychom v nich měli kvalifikovaně, poctivě, ne podle pravidel šmíry.

Drazí nemilovaní

Docela nedávno jsem kdesi vyčetl, že jeden poslanec přijde českého občana v průměru na nějakých pět milionů ročně, zatímco jeden senátor je o milion dražší; stojí občana asi šest milionů korun.

Statistické údaje jsou tu od toho, aby se člověk nad nimi zamýšlel. Pak mu vyjde, že úhrnem nás přijdou nejvyšší zákonodárci ročně řádově na jednu až dvě miliardy. Schválně říkám řádově, protože o přesnosti ekonomických výpočtů si nedělám žádné přehnané iluze.

První otázka, která má nárok být v tomto kontextu položena, zní – Jsou tyhle náklady přiměřené? Přiměřené hodnotám, které se za ně pořídí? A protože hodnotami by měly být hodnoty produktů zákonodárné činnosti, je možno tuhle otázku modifikovat – Stojí to za to, vynakládat na zákonodárnou činnost takové peníze?

Myslím, že občanský komentář k téhle otázce by všeobecně zněl – Ať se jakkoli pochybuje o kvalitě českých zákonodárných produktů a tedy kompetentnosti zákonodárců, někdo to dělat musí (i kdyby tahle činnost měla být jenom markýrováním, předstíráním). V takovém názoru slyšíte znít rezignaci nebo už lhostejnost. Takové to bylo vždycky a nikdy to nebude jiné. Za reálného socialismu se předstíralo, že volíme nejlepší z nejlepších – v reálné české demokracii už jsme tohle předstírání vzdali – cynicky doufajíce, že zvolení zákonodárci nebudou nejhorší z nejhorších.

Bohužel je měření kvality zákonodárných produktů obtížné. Jediné, oč se může posuzovatel přitom opřít, je v parlamentu panující jeden extrém, v němž vládní strana optimisticky prohlašuje, že pro občany se udělalo všechno, co se udělat dalo a že je to dobré – zatímco opozice prizmatem svého kritického pesimismu kontruje, že občan byl opět oklamán, protože neschopnost vládní strany, v kombinaci s její vrozenou nemorálností, na něho ušila další boudu. Jako statistik musím bohužel konstatovat, že z takových protikladných názorů se žádný průměr udělat nedá. Občan se buď může přiklonit k názoru, že opozice je houf žlučovitě zahořklých strejců, kteří svým parlamentním oponentům závidí jejich tučnější prebendy – anebo k názoru, že vládní strana je množina podvodníků nevalné jakosti. Existuje i třetí názor nebo spíše životní postoj, podle něhož je naprosto zbytečné se o politiku zajímat, protože – jak říká český klasik Josef Švejk – celá politika je pro malé děti; ať jsou do svých židlí zvoleni jakkoli nepatrnou menšinou, budou si zákonodárci dělat, co se jim bude hodit do krámu. A to samozřejmě znamená, že se budou především starat o to, aby jim jejich řemeslo dost vynášelo – a v případě, že se jim na jejich šmejdy přijde, byli už za vodou.

I podle statistik průzkumů veřejného mínění se nacházejí zákonodárci na hodně nízkých příčlích. Zejména senátoři – které volí občanská menšina už téměř zanedbatelná. Nezdá se, že by jim to nějak vadilo; platy jim přece jdou nezávisle na jejich oblibě a jejich zákonodárných výkonech. Ani poslanci nepatří ke skupině osob národem milovaných; spíše k osobám v jejich úřadech trpěným.

Co mne ještě zajímá, je vztah poslanců a senátorů; nepřipadají si páni poslanci a dámy poslankyně jako odstrčení, je-li na ně vynakládáno o celý milion korun míň? Jak k tomu přijdou? Má tím být vyjádřeno, že kvalita jejich práce je celou pětinu nižší ve srovnání s kvalitou práce tolik opovrhovaného senátu? Být poslancem českého parlamentu, takhle bych se odstrkovat nenechal. Myslím, že si to tihle páni, jistě si vědomí důstojnosti svého postavení, nenechají líbit. Možná se už brzy dočkáme, kdy se na stole ocitne předloha poslanecké iniciativy, která navrhne, aby se částky vynakládané na poslance srovnaly s těmi, kterých se dostává senátorům. Jestliže je možné, aby ke zvyšování zákonodárných platů docházelo omylem, nemělo by činit potíže zvyšovat je na základě principu vyrovnávání požitků obou sněmoven. Jedině že by se konstatovaný statistický rozdíl ve výši příjmů opřel o princip, že v dolní sněmovně by taky měli mít nižší plat.

Rychlé peníze – lichva naší doby

Bývaly doby, kdy lichvářství bývala živnost provozovaná diskrétně; její publicita byla nežádoucí a povědomí o ní bývalo šířeno jenom v kruzích zasvěcených, mezi potenciálními uživateli poskytovaných služeb. Půjčování peněz na vysoký úrok bylo považováno za počínání spíše nečisté – využívající lidské slabosti a lidského neštěstí. Využití služeb lichváře se považovalo za poslední krok – po kterém už s velkou pravděpodobností následoval pád do propasti společenského krachu. Půjčování peněž na vysoký úrok často provozovali Židé – kteří se dějinami propracovali od časů lidí opovrhovaných až do dob zámožných bankéřů, jimž se všeobecně závidělo a kdy opovržení bylo vystřídáno závistí.

Patnáct let stačilo české reálné demokracii, aby se do ní propracovala lichva jako státem uznávaný způsob finančního obchodování. V poslední době se dveře netrhnou s reklamou, včetně té televizní, nabízející služby pod názvem použitým v titulu této úvahy. Padesát tisíc vám bude půjčeno bez nějakých záruk, s měsíčním poplatkem tisíc korun. To je za rok dvanáct tisíc, takže roční úrok činí nějakých pětadvacet procent. To už je slušný výdělek i v dnešní nepříliš slušné době.

Námitka, kterou mohu od bankéřů takto podnikajících očekávat, by asi zněla – Nikdo není nucen této služby využívat; komu se to nelíbí, ať nás vynechá a k nám nechodí. Máme svobodu. Jenomže takhle by bránil svou strategii i lichvář Shylock; rozhodnutí jeho klientů byla svobodným rozhodnutím. Přesto bylo tohle počínání považováno za lichvu, za počínání nečestné a opovrženíhodné. To dnešní doba české demokracie už tolik snížila hranici ve srovnání s dávno minulými dobami primitivními?

Lichváři všech dob, někdejších i dnešních, kalkulovali a kalkulují s týmž faktorem. S lidskou slabostí, hloupostí neschopnou si spočítat, co bude a co nebude dlužník schopen zaplatit. A také s lidskou bídou, která, přitlačena ke zdi, učiní zoufalý krok a sáhne po lichvářské půjčce. Vezme rychlé peníze, čímž přidá plyn na cestě k záhubě.

Lichvářství vždycky zneužívalo situace ubohých. Už nějakou dobu bují mezi Romy, v cikánských koloniích, taky na Slovensku. Lichváři parazitují na státních příspěvcích; dlužníci vytloukají klín klínem od jednoho měsíce k druhému. Dokonce oni to byli, kdo vyvolávali odpor proti regulační politice slovenské vlády – nezaměstnaní Romové byli pouhými přenašeči peněz ze státních zdrojů do kapes lichvářů.

Demokracie je slabá. Kdejaký ničema si na ni dupne – a ona se jenom vymlouvá a omlouvá. Demokracie plodí slova, nikoli činy. Neumí bránit sebe samu; natož občany. Zvolení představitelé demokratického státu jsou lidé zbabělí, chránící jenom své vlastní sobecké zájmy. Úředníci, pověření výkonem pravomocí, je napodobují.

Máloco bývá tak masivně zneužíváno jako pojem svoboda. Kdejaký podvodník a zloděj se ohání svým právem svobodně podvádět a krást. Velice často s úspěchem; ani justice a soudy nemají statečnosti nazbyt. Těžko předpokládat, že v korupčním českém prostředí bude přáno občanské statečnosti, hrdosti, logice myšlení.

Akce rychlé peníze jsou průhlednou ukázkou zamlžování jevů tím, že se zamlčí, co se nehodí do krámu. To je ostatně podstatou každé reklamy – od předvolebních agitací, bezostyšně tajících problematickou minulost kandidátů, až po zboží s prošlou záruční lhůtou, kterému se přelepují štítky. Bohužel, političtí kandidáti starými hříchy nepáchnou. Shnilé maso na pultech je poctivější – smrdí i na dálku.

Lichvářům naší doby hraje do ruky také fakt občanské negramotnosti, tolik rozšířené zejména mezi mladými. Samozřejmě za tuhle skutečnost nesou odpovědnost školy všech stupňů – ale také všechna média. Jejich nekvalifikovanost a jejich zbabělost. Zdá se to být absurdní – jak je možné, že se zvyšujícím se podílem lidí vzdělaných roste i procento těch, kteří nejsou schopni spočítat si, že jedna a jedna jsou dvě?

Jestliže hoří, muselo předtím jiskřit

Pařížská předměstí hoří. Mladí přistěhovalci, většinou z Afriky, z první a druhé generace, zapalují po nocích auta a domy. Na protest.

Na protest proti čemu?

Že je Francie Francií? Že se v ní mluví francouzsky?

Je to absurdní. Přistěhovalci se do Francie hrnou, někdy přitom riskujíce své životy – a když se přihrnou a zabydlí, začínají protestovat. Žije se jim hůř než rodilým Francouzům, mají horší práci, hůř placenou; dokonce ji hůř shánějí.

Jednoduchá demografická a sociální statistika říká – Vládo, uprav imigrační zákony tak, aby se do metropolní země tolik imigrantů nedostalo. Nějaká regulace existuje tak jako tak. Takže by mělo stačit přitvrdit a přivřít imigrační kohoutky.

Že se to nedaří – nejenom ve Francii – musí mít důvod. Musí existovat nějaká síla zavedení takových regulací bránící nebo je alespoň brzdící.

Myslím, že takovou sílu je třeba hledat v hospodářské oblasti. Tam, kde se líhnou peníze, tam, kde pramení zisk. Imigranti jsou levnou pracovní silou. Jejich práce přináší podnikatelům vyšší zisk. Takový, že z něj zbývá dost i na podplácení politiků, kteří rozhodují o imigračních zákonech. Zisk je činitel stojící vždycky v první řadě tam, kde se rozhoduje. Zájmy státní, národní, strategické jsou druhotné, třetiřadé a odložitelné. Alespoň do té doby než se rozhoří požáry na předměstích metropolí.

Pozdě bycha honiti.

Jenomže politika a policie jsou na pozdní honění bychů specializovaní. Je to tak říkajíc jejich způsob práce. Politická krátkozrakost podporovaná podnikatelskou chamtivostí přináší své hořké plody. Už i čeští političtí mudrlanti začínají uvažovat o možném přenosu imigrantských protestů k nám. Prý to nehrozí bezprostředně; muslimů žije u nás zatím jen málo.

Tohle uvažování začíná ovšem zkoumat kočku od ocasu; přistěhovalců je u nás méně než v koloniálních metropolích – faktor vykořisťování levné pracovní síly z východu však u nás už řadu let působí. A tihle nevolníci naší doby se jednou také zákonitě vzbouří. Místo renaultů a citroenů budou hořet škodovky a oktávie. Vztah mezi podnikatelskou chamtivostí, politickou zkorumpovaností a vzpourou utlačovaných je zákonitý.

Už středověké pohádky vyprávějí o tom, že džina jednou z láhve vypuštěného je nemožné zahnat zpět. Pohádky o džinovi jsou vlastně arabské, což jejich aktuálnost podtrhuje. Protože jde o pohádky, v zápolení sil dobra a zla ty dobré někdy vítězí.

Ve skutečném životě je kolbiště, na němž se utkávají dobro a zlo, zatemňováno mlhami podvodných slov, politických slibů, od nichž je lépe nic si neslibovat. S čím se dá napevno počítat, je lidská chamtivost vedená snahou urvat, co se dá. Tento jedovatý pramen sytí potoky špinavostí, otravující nejenom ovzduší. Taky mysli a srdce lidí.

Dnes už nikdo nenechá se sebou orat bez toho, že by se vzbouřil. Nelze klamat celé zástupy neomezeně dlouho. V prostředí politického předstírání se utváří živná půda pro rození proroků nových a staronových náboženství, kterým ponižovaní naslouchají. Konečně, i křesťanství tak kdysi vzniklo, stejným mechanismem – přestože nabádalo k pokoře. Aby poté, co se dostalo k moci, protože se stalo náboženstvím oficiálním a establishmentem podporovaným, se rozvíjelo s použitím stejných metod, jakými bylo kdysi předtím samo rdoušeno. Zákonitosti vztahů mezi člověkem a mocí, mezi lidmi a vidinou osobního prospěchu platí objektivně; aktuální prostředí vytváří jenom dobové kulisy. Možná by se teorie dějin dala vyložit pouhým dosazováním do jednoduchého vzorce chování.

Historie je mizerná učitelka. Anebo je to tak, že my jsme mizerní žáci – a naši učitelé jsou takoví, jaké si zasloužíme?

Hadr onuci tresce …

Naše životní prostředí přetéká předstíráním, tvářením se, kamuflováním a obcházením dohodnutých pravidel. Zvlášť pikantní situace nastávají, vstupuje-li do arény, některým z pravidel chování ošetřené, jako subjekt občan i úřad. V takové situaci se pak nad slunce jasným ukazuje, že i v tak zvaných demokratických režimech, kdy jsou si všichni rovni, jsou si někteří ještě rovnější. Jestliže do téže hry vstoupí občan i ouřad, potom nezávisle na tom, jak slavnostně je rovnost všech deklarována a hlásána, realita dává všem zřetelně najevo, kdo je pán a kdo pouhý kmán.

V letošní zimě padal s jistými přestávkami sníh nejenom na horách, ale i po dolinách. Padal i na chodníky města, uvnitř jehož hradeb přebývám. Poté, co sněžení skončilo, pokaždé se v plné nahotě ukázala platnost toho, o čem uvažuje předchozí odstavec. Zatímco obyvatelé, případně majitelé domů pilně jako mravenečkové hrabali, sníh odklízeli a jeho zbytky lopatě uniknuvší zametali, na těch úsecích chodníků, jejichž ošetřování patří městu, se lopata sněhu nedotkla; ten, ponecháván v plen botám chodců, případně tlapám psů, se mění v led. Město vydává obecní vyhlášky o povinnosti obyvatel sníh odklízet a chodníky udržovat. Dokonce za její neplnění vysadilo trestní sankce. Dohledem pověřilo strážníky městské policie.

Hadr onuci tresce a sám se polepšit nechce.

Městská policie podléhá městské administrativě, městské byrokracii – což se projevuje také tím, že v záležitosti uklízení chodníků měří jiným metrem občanům a jiným sobě. Městu, jeho správcům, technickým službám. Zatímco nejeden občan byl už za neplnění svých občanských uklízecích povinností kárán, ještě jsem neslyšel (a dokonce si to ani neumím představit), že by se obecní strážník dostavil do pracovny primátora, vytáhl z kapsy ušmudlaný pokutový bloček a vyzval svého nejvyššího představeného, aby zaplatil. Za nesplnění úklidových povinností, v důsledku čehož bylo ohroženo zdraví dolních končetin stovky tisíc obyvatel města. A kdyby to byl strážník gramotný, hned by pohotově vypočítal výši primátorova peněžního postihu; pravděpodobnost uklouznutí průměrného občana v zimní sezóně (bude docela malá) krát náklady na léčení zlomené nohy plus výše ušlého zisku nejen občana, ale i společnosti včetně města Olomouce. Umím si představit vyjevený a zároveň rozhořčený primátorův výraz v téhle scéně.

Kovářova kobyla a ševcova žena chodívají bosé.

O stavu zasněžených a neuklizených chodníků byl už napsán nejeden fejeton, stejně jako bezpočet novinových zpráv. Myslím, že jejich dopad byl mizivý, alespoň podle toho soudě, že na celém diskutovaném jevu se nic nezměnilo – občané uklízejí a neuklízející městské orgány na ně dohlížejí. Zřejmě se zdá nepředstavitelné, že by se městští strážníci v den, kdy zimní nebe roztrhlo svou sněhovou peřinu, chopili lopat a košťat, aby uklidili ty části chodníků, které do jejich opatrování patří. Nebo připlatili nezaměstnaným, aby si mohli přivydělat. Skutečnost, že máme u nás více než půl milionu nezaměstnaných – a nejsou lidi na zimní kalamitní úklid, svědčí velice přesvědčivě o manažerské neschopnosti ministra práce a sociálních věcí.

Když dva dělají totéž, není to totéž.

Jestliže neuklízí občan, dopouští se přestupku, protože se chová v rozporu s městskou vyhláškou. Jestliže neuklízí město, které onu vyhlášku vyhlásilo a na obecní desku přibilo jako Luther své teze na vrata wirtemberského kostela, dopouští se stejného přestupku a navíc pohrdá samo sebou. Počínání radních je nepřehlédnutelným příspěvkem k občanské morálce. K jejímu poklesu; demonstruje totiž velice názorně a hmatatelně, že je možno pravidla společenské hry obcházet a nerespektovat je. I občan se neustále učí jako ten Pavlovův slintající pes; co se smí, co se nesmí – ale přesto se může. Když se ví, jak na to a když má někdo kamarády ochotné přimhouřit oko. Případně obě oči.

Dobrodinci naší doby?

Z Londýna mi došel e-mail s názvem claims notification s textem:

„Vážený výherče,

je nám potěšením oznámit Vám, že jste jedním ze tří šťastných výherců v tahu Six Ball Games Lottery, konaném třetího října 2005. Všechny tři vyhrávající adresy byly náhodně taženy ze souboru pěti milionů mezinárodních e-mailů. Vaše adresa byla tažena spolu s dalšími dvěma jako vítězná ve třetí kategorii v tahu tohoto měsíce.

Proto jste oprávněn vyzvednut si plnou výplatu jenom dvou milionů liber. K Vašemu platebnímu příkazu jsou přiloženy následující údaje:

Vyhrávající čísla: 05, 11, 25, 31, 59, 62

Sériové číslo: 71-2-5166

Číslo souboru Lotto: 6BG-110

Referenční číslo: WH-904-13

Prosím, kontaktujte neodkladně níže uvedeného claims Officer, abychom mohli bez prodlení uvolnit Vaši výhru.

Mr. Norman King

Claims Department Manager (následuje e-mail a fax).

Ještě jednou Vám gratulujeme jménem všech našich spolupracovníků!!!

S pozdravem

Mr. Philip Churchill (následuje telefon a fax).

Poznámka:

1.Všechny nároky se anulují ode dneška za deset pracovních dnů.

2.Vaše referenční číslo musí být uvedeno v každé korespondenci s claims Officer.

3.Informujte claims Officer o každé změně jmen či adres.

4.Všichni výherci pod 18 let jsou automaticky diskvalifikováni.

5.Na tento dopis neodpovídejte, kontaktujte svého nárokového agenta Normana Kinga.

Ceny Six Ball Games Lottery jsou velkoryse sponzorovány finančními korporacemi a jinými společnostmi pro výpočetní techniku. Tahy této hry se konají na internetu každý měsíc; hra je organizována s cílem povzbudit celosvětové užívání internetu a počítačů. Jsme hrdí na to, že každoročně je rozdělováno více než 200 milionů liber ve více než 150 zemích světa. Také Vás zveme k návštěvě našich webových stránek a k využití příležitosti ke hře, v níž se můžete stát výhercem tahu některého měsíce. Tímto způsobem se vyhrávají miliony v jedné ze světově nejproslulejších služeb lotto.“

Citovaný dopis má plný nárok, aby byl přijat s otevřenou náručí; kdo by nechtěl, aby se na něho usmálo štěstí? Bohužel je mé srdce statistika, už padesát let stojícího ve službách náhody, vůči úsměvu štěstí okoralé. Nevěřím, že by mi někdo kdekoliv na světě chtěl darovat dva miliony liber sterlingů. Nejsem schopen v něco podobného uvěřit. V základech mé víry stojí přesvědčení, že nabízené dobrodiní skrývá nějaké čertovo kopyto. Nevím přesně, jaké – ale to není důležité. Stejně jako v případě politiků – nejsem schopen uvěřit, že to některý z nich myslí upřímně!

Lidé, kteří své živobytí dobývají z číselných her (a nejen z nich) občas lákají občany a potenciální zákazníky sloganem Pomáháme jiným ke štěstí! Každý, kdo vládne alespoň trochu kritickým rozumem a základy kombinatoriky, by měl být schopen si spočítat, že ten slogan by měl přesně znít Pomáháme jiným k (nejistému) štěstí (a sobě k jistému výdělku).

Tato úvaha je vlastně o důvěře a víře ve vztahu člověka k lidem. Je to významné téma. Mecenášství, jakkoli dnes u nás mimořádně vzácné, jistě docela nevymřelo. Kvantitativně se však nepohybuje v řádech milionů; spíš jde o tisíce. Provozovatelé hazardních her však rozhodně mezi mecenáše počítat nelze, ať by se to komukoliv jakkoliv líbilo.

K úskalím hledání souvislostí

Poznávat znamená hledat souvislosti – mezi jevy, výskytem jednoho a absencí jiného, mezi příčinou a důsledkem. Obecné pojmenování takového počínání zní – hledání souvislostí mezi veličinami, pojmenovávajícími vlastnosti, které studujeme.

Hledání vztahů se opírá o pozorování výskytu jevů a stavu veličin. Registrujeme časovou souslednost výskytu jevů zanechávajících svou stopu v různých dimenzích skutečnosti. Všímáme si chování jedné veličiny v časovém nebo prostorovém kontextu chování veličiny jiné – usilujíce rozpoznat možný vliv změn jedné na chování té druhé. A obráceně.

Zásadou řádně naplánovaného experimentu je připustit na hřiště jenom ten faktor, jehož vliv na sledovanou veličinu nebo výskyt jevu, který nás zajímá, v dané situaci studujeme. Problém je v tom, že naše hřiště nikdo nevyčistí od všeho, co by případně mohlo průhlednost, transparentnost studovaného vztahu kontaminovat působením faktorů jiných, jejichž vliv nás v dané chvíli nezajímá. Faktorů tak říkajíc plevelných. V jistém kontextu se jim říká bias.

Uvedené skutečnosti, hledání souvislostí komplikující, kontrolujeme systémově dvojím způsobem. Za prvé tím, že možné zdroje bias vyhledáváme, odhalujeme a odstraňujeme. Bohužel je to práce vpravdě sisyfovská, takže ji nikdy nelze dovést do úspěšného konce. Druhý způsob vychází z představy, že technikou známou jako randomizace, znáhodňování, lze možné působení úchylek při hledání souvislostí vybalancovat, tak, aby v celkovém úhrnu se jejich vliv statisticky eliminoval. Zatímco prvním způsobem lze odstranit rozdíly v průměrném věku jedinců zahrnutých do kontrolní a pokusné skupiny, dají se druhým způsobem kontrolovat faktory jako je momentální nálada subjektů, jejich aktuální indispozice a podobně.

Experimenty maximálně očištěné od rušivých vlivů dokáží odhalovat a rozpoznávat i souvislosti nepříliš výrazné. Jistý problém pak nastává s aplikací a interpretací zjištěných nálezů v praxi. Životní situace není laboratoř. Do souvislostí a vzájemného působení veličin a jevů intervenuje mnohé, s čím experiment nepočítal. Životní situace vytvářejí prostředí plné nejrůznějších vlivů. Situací za mnohé jiné je působení léků. To bylo měřeno v prostředí pečlivé kontroly možných zdrojů bias. Účinek léku byl registrován na subjektech vybraných podle kritérií zařazení do studie, s vyloučením jedinců, jejichž reakce by mohla zvyšovat rozptyl jejich reakce. Po zařazení léku do užívání však nebývají takoví nemocní systematicky z aplikace eliminováni. Nezařazení do studie neznamená automaticky kontraindikaci. Tím je otevřeno pole pro výskyt interakcí a nežádoucích jevů, které pokus nedokázal postihnout. Rizika praktické aplikace bývají větší ve srovnání s riziky experimentu.

Je normální, že vztahy existující mezi sledovanými veličinami a jevy, jsou překrývány sítěmi jiných vztahů a souvislostí.

V zásadě může všechno souviset se vším – třebaže jenom souvislost něčeho s něčím bývá podstatná. Naše poznávání vztahů se podobá průzkumníkovi, který si prosekává stezku hustou džunglí. Samozřejmě džunglí informační, což znamená, že stezka, kterou za sebou zanechává, mění vlastně svět, který je předmětem jeho zkoumání.

Měl jsem kdysi příležitost stát na mostě přes horní úsek řeky pramenící v tajícím ledovci. Mléčně bílá voda byla biologicky sterilním prostředím. Entropie její čistoty byla vyhnána na minimum. Kolega, jemuž bylo alpské prostředí blízké, mi vyprávěl, že když si chtějí rybáři o pár kilometrů po proudu zachytat, musejí předtím tu průzračnou vodu zasvinit nějakým biologickým materiálem, třeba chlévskou mrvou. Aby se měly čím živit vodní rostliny a následně ryby. Prostředí, v němž provádíme svá zkoumání, nelze dovádět do stavu sterilních abstrakcí. Takový svět není – a my s tím musíme počítat.

Jak roste město

Srovnáváme-li vývojové změny živého organismu, třeba lidského, se změnami doprovázejícími proměnlivost města, najdeme jisté podobnosti, ale také nesporné rozdíly.

Živý organismus vzniká početím, rodí se do určitého životního prostředí, roste a zraje, aby po dosažení jistého vrcholu svého vývoje z jeho zenitu sestupoval a nakonec jako živý organismus zanikl a dále existoval jenom jako materiální soubor prvků stále elementárnějších.

V našem životním prostředí začala první města vznikat před nějakými osmi sty lety. Jejich početí bývalo vyvoláno poznáním, že je to dobré. Že je dobré soustřeďovat jisté činnosti vznikající pod tlakem účelné dělby práce; že je dobré ohrazovat se proti nezákonné lidské agresivitě; že je dobré podřizovat lidskou živelnost autoritě zákona zeměpanského nebo poddanského. Pokud přežilo počaté město své batolecí roky, zpravidla začalo vykazovat a jevit růst. K zástavě růstu a případné regresi do stavu předchozího chaosu došlo někdy zhoubnou válkou, nezvládnutým požárem nebo epidemií moru. Město však bylo funkčním konglomerátem lidských rodin a jako takové vykazovalo houževnatou regenerační schopnost. Jeho růst nesytil jenom přirozený proces rozmnožování rodin; dalším zdrojem posilování města bylo přistěhovalectví z vnějšího okolí, z venkovských obcí. Vazbu obojího typu osídlení posilovala i možnost určité ochrany v hradbách měst.

V dnešní době už města zanikají pouze výjimečně; válečná ničení pominu, protože tradice i velmi poničená města obnovuje na původním místě. K zániku může dojít spíše poddolováním, kdy ekonomické výpočty ukazují městu palcem dolů.

Obecně dnes města rostou, při celkové stagnaci úhrnu obyvatel země, především v důsledku přesouvání z venkova do měst. Technologie lidského přežívání přeje soustředění služeb i dalších forem lidských činností. Děje se tak i za cenu katastrofálně nezvládaných důsledků rozrůstání megalopolis v rozvojových zemích, trpících dnes například nedostatkem vody stejně jako jím trpěla ve středověku obléhaná města. Lidé dnes obléhají sebe samotné.

Silou podněcující dnes rozvoj a narůstání měst jsou také stále se zvyšující nároky na komfort bydlení. Tento tlak převyšuje i snahy racionalizovat funkce měst vyháněním do výšky kulturou mrakodrapů. Vedle downtowns v centrech představují však tykadla měst, jako by průzkumem ohledávajících další možné zábory, rodinné domky. Právě jejich přibývání je nejviditelnějším symptomem růstu města.

Jedna z mých cest prochází místem, tvořícím šev, jímž se připojuje nová část města k jeho starší dřeni. Slovo šev mi připadá příhodné; připomíná mi způsob, kterým spojuje své kosti lidská lebka. Pohled na lidská obydlí zářící čerstvými, ještě nevybledlými nátěry, dokáže moje oči potěšit. A taky to připomíná mé první dojmy po příchodu do tohoto města; Úřední čtvrť, zčásti obkružující staré a starší město způsobem tolik podobným slupkám rostoucí cibule. I tohle další přirůstání užívá vlastně téže strategie.

Před několika málo desítkami let se vyhlašoval požadavek šetření půdou, zejména zemědělskou. Jako princip to bylo jistě rozumné – představa, že proces záboru půdy pro stavební účely nebude nijak regulován, vyvolává znepokojení. Dnešní období divokého českého kapitalismu, spolu s dostatkem potravin, toto znepokojení tlumí. Jistě jenom dočasně; v mém oblíbeném seriálu Foylova válka jsou obrázky z Anglie, kde válečná blokáda německých ponorek donutila farmáře rozorávat pastviny a snad i parky, aby bylo kde pěstovat brambory. V raných čtyřicátých letech. Jenom o málo měsíců později začali v obleženém Leningradě osazovat zelím a jinou severskou zeleninou kdejaký kousek obdělatelné země. Jde sice o situace extrémní – při nepolepšitelném idiotismu světové politiky však jeden nikdy neví. Tyhle návraty k původnímu stavu byly dříve snadnější než dnes. Sám jsem si na chalupě vyzkoušel, že hliněné cihly se stovku let po svém setrvání ve statutu stavebního materiálu mohou bez problému znovu stát živorodou zemí.

Zprávy 18

Ztracenou legitimaci, případně jiný nepostradatelný dokument, najdeš nejpozději týden poté, co sis nechal vystavit náhradní.

Vozidla dělíme na dvoustopá a třístopá. Tím posledním je trakař – hybridně kombinující pohyb valivý s pohybem pedestriálním. Co uspoří na kolech, uspoří i na potahu – a končetiny nepoužité k pohybu zaměstná udržováním rovnováhy.

Pedagogický optimismus – dobrého žáka ani špatný učitel nezkazí.

Historický optimismus je odvozován od skutečnosti, že přes veškerou pitomost a podlost politiků jde svět přece jenom dál.

Reputaci vědy nekazí tolik velké a do očí bijící aféry a podvody; na ty se téměř jistě dříve či později přijde. Vědu kazí především tisíce nanicovatých, upocených a bez kousku nápadu provozovaných takyvýzkumů, které dokázaly projít formálními kritérii vědní kontroly, bez toho, že by jejich zbytečnost a sterilita byly odhaleny.

Sir Isaac Newton vysvětloval své objevy tím, že stál na ramenech obrů. Myslil to jistě jako metaforu. Archeologové a antropologové stojí při svém objevování na kostech obrů vlastně doslova. Na kostech dinosaurů hledí do hloubek desítek milionů let, na kostech lidských, na kostech tvorů vlastního rodu, do hloubek až pěti milionů let.

Je matematicky dokázáno, že s rostoucím počtem opakování nezávislých pokusů narůstá možnost výskytu stále extrémnějších hodnot. Jde vlastně o jakýsi antientropický zákon; ten nepopírá tíhnutí pozorované veličiny k průměru – zdůrazňuje však šanci výskytu extrému s tím, jak roste počet příležitostí k výskytu. Je to stejný zákon, který s rostoucím počtem opakování v čase dává možnost výskytu vzácných mutací životnějších ve srovnání s variantami průměrnými.

Těžká motyka hlouběji dokopne.

Cementové vejce vkládané hospodyní do slepičí posady má stejnou funkci jako mince, kterou žebrák sám do svého klobouku předem vhodil – obojí má pomoci překonat počáteční rozpaky potenciálního dárce.

Úsporné říjnové slunce. Jako by i ono si v novinách přečetlo, že se všechny zdroje energie budou zase zdražovat – a chtělo se chovat ekonomicky. Třebaže v jeho případě jde o pouhou změnu úhlu dopadu paprsků na tu část Země, kde je místo našeho trvalého pobytu.

Po čem nic, toho vrchovatě. Stačí nakouknout do politiky.

Až se naučíme měřit zbytečnost, s politikou skončíme.

Sledujete-li lidové písničky, snadno nabudete dojmu, že kardiologie by se – spíše než poruchami krevního oběhu – měla zabývat studiem srdeční bolesti vyvolané nešťastnou láskou. A protože šťastná láska prochází žaludkem, je taky gastroenterologie obor s láskou související. Kupodivu jsem nezaznamenal souvislost lásky s funkcí jater, dvanáctníku, slinivky břišní ani dalšími vnitřnostmi. Mozek se zdá souviset s láskou tím, že ho tato zbavuje rozumu. Celkově shrnuto se tedy lidová moudrost shoduje v tom, že láska je fenomén působící na tělesné funkce neblaze.

Velký pes vystačí a malým zaštěkáním.

Pravděpodobnost, že při hodu mincí padne hlava, se rovná jedné polovině – s výjimkou případu, kdy s mincí hází ministr financí.

Doba pobytu v lůžkovém zdravotnickém zařízení (length of stay) klesá přímo úměrně kvalifikovanosti zdravotníků a nekvalifikovanosti nemocničního kuchaře.

Damoklův meč nad hlavou vědy – možnost existence děda Vševěda.

Gravitační zákon mohl objevit jenom tvor neschopný létat. Orel ani vrabec jej objevit nemohli – dokáží totiž gravitační síle úspěšně vzdorovat. Bezmocnost je vynikající motivací k objevování zákonů.

Kdo zakopne, může upadnout. O všem ne každé zakopnutí má za následek pád. To vede k jisté lehkomyslnosti při prevenci zakopávání. Ne každý zločin má za následek potrestání. Právě nepotrestané zločiny – důsledek mizerné práce policie a soudů – podporují vznik nových zločinů.

Cenová energetická politika je obrazem celkového řízení státu, její stability a záruk pro občany. Pod tlakem agitace za používání čisté energie se občané elektrifikovali, zdůrazňování vhodnosti plynofikace vedlo k rozsáhlým investicím do plynových spotřebičů a vytápění využívajícího zemního plynu. Pak se zdražil plyn – a občané se za zasmušilého pokyvování vládních hlaviček vracejí do výchozí pozice, ke dřevu, pilinám a chvojovým otýpkám. K technologiím topení a vaření z časů dědů a babiček. Co vláda řídí, moudře řídí – byť by to na první i druhý pohled tak vypadat nemuselo.

Až se jednou inženýrům podaří zvládnout jadernou fúzi a vyrábět energii z vody, vyhlásí politici na vodu státní monopol, podobný jaký je dnes na alkohol a tabák. A zmnohonásobí počet státních úředníků kontrolou monopolu pověřených.

Murphyho zákon – základní verze: Cokoli se může pokazit, pokazí se. Aplikace na politiku: Politici dokážou pokazit i to, co se zdálo být zkáze naprosto odolné.

Kdokoli vstupuje do politiky, už tím je podezřelý z nečistých úmyslů. Stejně jako mužský, který na cizí ženu vilně pohlédne, už tím zcizoložil – jak praví bible.

Nejvíce pohoršení budí lepší lidé. Asi kvůli rovnováze.

Lhostejnost je varianta pohrdání.

Příští český ministerský předseda by se měl jmenovat Zdražil. Byla by tím v kostce vystižena vládní politika.

Zákon spodní a svrchní vody: Pravděpodobnost, že poté, co tě manželka donutila vymalovat, praskne vodovod v bytě nad vámi, je statisticky signifikantně vyšší než pravděpodobnost, že k téže havárii dojde v bytě pod vámi.

Malér tě doběhne vždycky, třeba bys před ním utíkal. Štěstí se ti vyhne, i kdybys nahlas vykřikoval, že jsi vůl.

Kdo spí, jako by jedl. Kdo o práci hodně mluví, může ve svém okolí vyvolat dojem, že pracuje.

Přijde vegetarián do řeznictví, ukáže prstem na pěkný kousek uzeného bůčku a žádá prodavačku: „Zabalte mi kilo té mrkve, prosím.“ „Ale to je bůček, pane,“ odpovídá rozpačitě prodavačka. „Slečno, já se vás neptám na druh té mrkve; prostě mi ji zvažte, spěchám. Potřebuji vitamíny a je mi jedno, z čeho pocházejí.“

Na poutači před obchodem ovocem a zeleninou oznamují prodej burčáku. Dokonce s místem původu. A tak se rozhoduji, že se maloučko odměním. Vedoucí (a možná majitel v jedné osobě) podává nalitou láhev. Aby řeč nestála, ptám se, zdali je to burčák z hroznů. A protože v pohledu protistrany se zdá vykukovat otázka, zdali nejsem cvok, snažím se neutralizovat hloupost svého dotazu anekdotou: Starý vinař na smrtelné posteli nechá zavolat své syny a z posledních sil jim šeptá – Chlapci, zapamatujte si, že v krajním případě se dá víno dělat i z hroznů! Vedoucí nehne brvou a kontruje: „ A znáte tuhle? Úrodu hroznů určuje Pánbůh, ale o množství vína rozhoduje vinař!“

Podzimní země jako šestinedělka porodem unavená sbírá síly k novému jarnímu vzepětí …

Kdo nemá, co by řekl a přesto mluvit nepřestává, podobá se kocourovi, který pelichá.

Před zimou chytá maliní – ale i jabloně a keře – druhou mízu. Rozkvetou, nasadí na plody a někdy i dávají najevo snahu dozrát. Samozřejmě neúspěšně. Má to svou analogii i ve světě mužů; i mužský totiž za příznivých okolností, což znamená peníze a pohodlné živobytí, ztratí rozum a roztoká se, aniž by domyslil důsledky. Takže někdy ty zvláště příznivé okolnosti, vlastně chybějící stres, mohou mužskému přivodit pozdější nesnáze.

Ani ten nejlepší úmysl nemusí vést k úspěšnému výsledku – jestliže se kontrole vymkla úplně banální chyba. Podmínka nutná nemusí být zároveň postačující.

Parní stroj nebyl vyřazen z provozu poklesem jeho účinnosti. Do starého železa ho odsoudila vyšší účinnost strojů elektrických.

Ztrácení iluzí se nazývá získáváním zkušeností.

Říkal věci na rovinu. Nakloněnou.

Generálským pamětem vévodí geniální strategická předvídavost – jenom tu a tam nepochopená vojáky v poli.

Chceš-li se z úst politika dovědět pravdu, naslouchej, jak hodnotí svého rivala z jiné politické strany. A samozřejmě obráceně. Taky si všímej, jak jsou genialita a pitomost docela dobře slučitelné v jednání téže osoby.

Aby nemuseli měnit své hanebné chování, vymyslí si lidé raději boha, který jim je bude tolerovat.

Jedna z mála věcí, které český kapitalismus od českého socialismu nepřevzal, byly knihy přání a stížností. Jako projev poznání, že co si nevynutí násilím, toho člověk nedosáhne.

Jestliže se tvá činnost řídí přáními nebo rozkazy jiných, můžeš mít pocit, že nejsi zcela svobodný. Určuješ-li své jednání sám, ze své vůle, úplně svobodně – může se stát, že nedostaneš nápad, že ti dojde invence. To je případ té nejtěžší nesvobody.

Pokusíš-li se, riskuješ chybu a dáš šanci úspěchu. Nepokusíš-li se, příležitost ztrácíš s jistotou.

Politika je hra provozovaná za cizí peníze, s výhrami ukládanými do vlastní kapsy.

Druhou mízu snadněji chytiti než druhý dech.

Když ptáčka lapají, pravdou šetřívají.

Panská hloupost – úroda úředníků.

Zřízením instituce královského dvorního šaška dal už hluboký středověk najevo truchlivou skutečnost, kterou se dodnes marně snažíme překonat – že totiž mocným otevřeně sdělovat pravdu může jenom blázen.

Prorok i prognostik – oba nabízejí most, po němž se od přítomnosti máme ubírat do budoucnosti. Rozdíl je v tom, že zatímco prorok nabízí svou cestu jako jedinou možnou, připouští prognostik i jiné alternativy – s tím, že se pokouší racionálně zdůvodnit, proč mezi nimi vybral právě onu nabízenou.

Rovnováha mezi společenským materialismem a idealismem se pozná podle toho, zdali dávají občané přednost oceňování svých zásluh v penězích nebo v medailích.

Rozdíl mezi sebekritikou a autocenzurou je v tom, že zatímco první hodnotí nápady, myšlenky, představy a činy poté, co tyto dostaly šanci přijít na svět, potlačuje je autocenzura už v zárodku. Je-li sebekritika pěstounka, je autocenzura andělíčkářka.

Pravidla pracovního stylu (a) socialistického a (b) kapitalistického: ad (a) pracovat dnes pomalu, abych nemusel zítra pracovat rychle; ad (b) pracovat dnes rychle, abych mohl zítra taky pracovat.

Politická aritmetika: se mnou souhlasí všichni, kdo dávají svůj souhlas hlasitě najevo, plus ti, kteří souhlasí mlčky tím, že nedávají najevo nesouhlas. Ostatní, kteří dávají najevo nesouhlas, dosud neměli možnost se s mými názory nezaujatě seznámit.

Politická skromnost: naše odpůrce může omluvit jenom to, že jim doposud nedošlo, že jsou našimi odpůrci.

Optimismus ministra financí: koruna je relativně slabá, své postavení si však udržuje poměrně pevně.

Chytračení je počínání, kterým se jedni snaží z těch druhých udělat blbce.

Dej moudrému moc – a možná z ní zhloupne. Dej moc hlupákovi – a určitě z ní nezmoudří.

Vtipkuje-li nad trápením bližního laik, měl by být pokárán za projev bezohlednosti. Činí-li totéž lékař, měl by být trestně stíhán.

Bývaly doby, kdy ho běžně oslovovali – tlusťochu. Pak společensky povýšil – a říkalo se o něm, že je obézní. Teď, v jeho uznávaném společenském postavení, se o něm říká, že má statnou postavu.

Zdá se, že něco jako ženská věrnost skutečně existuje – ovšem pouze za předpokladu, že k nevěře nebyla příležitost.

Ve vlastních očích není žena nikdy nevěrná – prostě tu v jistých chvílích není nikdo, kdo by si její věrnost zasloužil.

Věrnost je jako osmitisícovka: většina se vůbec nepokusí, a z těch, kteří se pokoušeli, jen nemnozí dosáhli vrcholu.

Ženské umění zdrženlivosti se podobá umění rybáře, který přesně odhadne (kombinací talentu a zkušenosti), kdy a kolik je třeba povolit a kdy podráždit příslibem, aby se ve vhodnou chvíli definitivně zaseklo …

Vývojové etapy jednoho životního osudu: byl jí oddán – oddala se mu – dali se oddat – poddal se.

Jedním z největších zdrojů ekologického ohrožení je ženská móda. Není směšné úsilí o zavádění bezodpadních technologií, snižování energetické náročnosti a recyklaci druhotných surovin – v konfrontaci s plýtváním vyvolávaným módou a následným přetékáním praskajících šatníků?

Ženě, od níž jsi kvůli trápení odešel, přestože ti nebyla lhostejná: Jsi pro mě něco jako čerstvě vytržený zub – chybíš mi, mám však teď jistotu, že mě postupně přestaneš bolet.

Držel dietu – začínal si výhradně s hubenými ženskými.

Pohled nadměrně výmluvný je vlastně žvaněním.

Řeč, která si za svůj hlavní úkol klade vstoupit do dějin, málokdy vstoupí do dějin.

Utopie se vyvíjí od období, kdy živí sny, do období, kdy živí parazity.

Máš-li štěstí, nezapomeň do režijních nákladů započítat závist.

O tvé schopnosti a tvůj charakter se nejvíce zajímají, kdo mají zájem o tvé místo.

Komu jde v životě o úspěch, měl by si být vědom, že jeho hodnocení budou měřena na stupnici, jejíž dolní konec zahrnuje pohrdání a horní konec závist.

Proti lži je pravda handicapována především tím, že si svou verzi interpretace skutečnosti nemůže vybírat.

Člověk, který se jako kniha každému otevírá a se vším otevřeně svěřuje, měl by počítat s tím, že závěr této knihy nedopíše jeho ruka, ale ruka někoho jiného.

Dědičný hřích: Jsou lidé natolik bohatí, že je hřích po nich nedědit.

Motorem našeho jednání je touha po moci, snaha zbohatnout, obojí zpravidla skrze postavení; tohle všechno se realizuje v dimenzi ukájení ješitnosti. Regulativem našeho jednání jsou ideály, zásady, zvyk, strach z trestu, obava riskovat.

Vztah člověka ke smrti se podobá vztahu k neoblíbené tetě – neoblíbené zejména proto, že mu kdysi půjčila a nedá se čekat, že by se nároku na zapravení dluhu vzdala.

Své dobré skutky a zásluhy si pamatuje mizera mnohem lépe než člověk řádný – málo si pamatovat je snazší.

Ničemnost, ohleduplně pojmenovaná, stává se přijatelnější.

Čím hrbolatější cesta, tím víc si uvědomuješ, že jdeš.

Je zbytečné zatěžovat si paměť evidováním vlastních nedostatků a hříchů; to učiní – mnohem pečlivěji než bys to dokázal sám – tví známí.

Je snazší udržet si čisté kalhoty než čistý charakter.

O tom, co je opravdu výhodné, přesvědčí snadněji kapsa rozum nežli rozum kapsu.

Po celý život zůstával věrný svým ideálům – vždycky pohotově inovovaným, kdykoli to bylo pro něho výhodné.

Není nečestné při hledání rovnováhy upadnout.

Všechno je relativní – tak třeba z hlediska ministra práce je nejzákeřnější chorobou rýma.

Prostituce je obchodování s potěšením, kdy prodávající předstírá kupujícímu a kupující předstírá sobě.

Množství informace obsažené ve zprávě je určováno mírou překvapivosti, neočekávanosti, nepravděpodobnosti jevu, o kterém zpráva referuje. V tomto smyslu je mnohem bohatší vyprávění o ženě, která po celý život zůstala svému muži věrná, než vyprávění o ženě věrné s přestávkami.

Hasiče chováme proto, aby nehořelo, a kdyby hořelo, aby neshořelo.

Požárník zapálený pro svou věc je zapálený pro hašení.

Požární pravidla: Nehas, co tě nepálí – has, aby tě nepálilo.

Zemětřesení je rozhodně událost významnější než zakuckání. Přesto lze soudit, že v seismicky klidné oblasti je důležitější vědět, jak se chovat, uvázne-li v krku kost, než jak se chovat, spadne-li na hlavu dům.

V realistických snech je dovoleno chrápat.

Doporučení bezzubému: žádná velká sousta, žádné široké úsměvy!

Klepna si může dovolit být zapomnětlivá, má-li dost bujnou fantazii.

O důležitosti chleba více než reklama dokáže přesvědčit hlad.

Nejčastěji bývají useknuty hlavy, které se nechtějí sklonit.

Pojem odpovědnost má smysl pouze ve světě bytostí schopných rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Kritéria náročného: aby byl pro sebe dost dobrý, musí být pro jiné skvělý.

Chceš-li člověka nasytit, upeč pro něho chleba. Chceš-li ho zbavit hladu trvale, nauč ho péci chleba.

Máš-li moc, je těžké vědět si s ní rady. Dokonce může být těžké už jenom vypadat, jako by sis s ní rady věděl.

Sleduje rostoucí nevraživost mezi lidmi mohl by člověk snadno dospět k názoru, že protikuřácké kampaně naší doby zahrnuly zřejmě také kouření dýmky míru.

Než vlastní názor pracně si sestavovat, snazší je na cizí názor si počkat – a ten pak podrobit drtivé kritice. Takhle se nejsnadněji získává pověst odborníka, odvážného a vynalézavého.

Umět se přizpůsobit jakýmkoli podmínkám je pro přežití výhodné. Umět se přizpůsobit jakýmkoli rozkazům je pro přežití tragické.

V každém okamžiku života balancuje v člověku rovnováha dvojího – vést nebo být veden; jinak řečeno, kdokoli je neustále jak žák, tak učitel.

Člověk je nádoba, jejíž velikost a tvar určila genetika – a obsah okolnosti a životní podmínky. Tak je někdo z nás džbánkem vína a jiný sudem vody, jeden mísou řízků a jiný talířkem oukropu.

Omlouvání vlastních nedostatků rozvíjí fantazii – čímž se dá vysvětlit, proč jsou v téhle záležitosti ti špatní důvtipnější než ti dobří.

Bohatý bývá nenáviděn (závidí mu), chudého litují. Nejhůř je na tom bohatý ve chvíli, kdy zchudl – kdy nevraživost přetrvává a soucit se dosud nedostavil.

Člověk, pro kterého jsou pravda a zásady záležitostí zcela relativní, nikdy nelže.

Dějiny lidstva ukazují, že každé usmíření je pouze předchůdcem nového zápolení, že po každém míru následuje válka. Touto zkušeností poučeni měli bychom prostě usilovat zejména o to, aby ony intervaly mezi dvojím bojováním byly co nejdelší.

Nejúčinnější způsob jak získat vliv na protivníka je – porazit ho.

Důvodem nejednoho přeběhnutí pod prapor druhé strany nebyla změna názoru, ale snaha alespoň tímto způsobem dodat své osobě zdání důležitosti.

Manažer, vyhlašující požadavky, k jejichž prosazení a vynucení mu chybí prostředky, je špatný manažer.

Má-li mít uznání nějakou váhu, musí být udělováno ne za úmysly, ale za jejich realizaci.

Pokání je počínání chvályhodné; nenahrazuje však povinnost odstranit a napravit křivdy.

Ještě nikdo nikdy nevyřešil otázku, zda či do jaké míry lze hřích napravit následnou ctností. Nicméně by tahle naše neschopnost neměla být důvodem, proč bránit hříšníkům v jejich konverzi.

Neobviňuj skutečnost, že nesplnila tvé sny! Mohla by ti vyčíst, že sníš nad její možnosti!

Důvodem zklamání nebývají tak často ti druzí, jako naše představy o těch druhých.

Když výzkum přimhouří oko, věda zapláče.

Nežádoucí vedlejší účinky vědeckého poznání (peníze vynaložené na objev slepé cesty) nejsou důvodem k odmítnutí poznávat a k zavržení vědy – ale k lepšímu poznávání a podpoře vědy.

Věda se pochybnostmi prosekává, víra je přeskakuje.

Vědecký názor lidstva se bez víry obejde; vědecký názor člověka nikoli.

Vysvětlení, které je třeba pracně vysvětlovat, možno považovat za zatemnění.

Co jsem – v důsledku svých omezení – nepochopil, mohu ze vzdoru a uražené ješitnosti odmítnout anebo to s pokorným uznáním přijmout.

Člověk je, kdo je schopen samostatně se rozhodovat.

Rozum není pejsek, kterého by sis mohl uvázat u boudy svého prospěchu a který by se za možnost udržet své chlupy v suchu zřekl možnosti uvažovat i o tom, co vyslovit nahlas bylo by nebezpečné.

Jsou situace, pro něž neexistuje snesitelné vysvětlení, a jejichž existenci umožňuje pouze překlenující most nevědomosti.

Stejně jako jsou tu kultury národní (česká, židovská, německá, romská), existují i kultury profesní (matematiků, chirurgů, zedníků, sedláků, rybářů).

Problém se snadněji vyřeší, umíš-li si jeho řešení představit.

Počítat – to není dosazovat čísla do vzorce; počítat znamená přemýšlet a teprve poté, co bylo promyšleno, dosadit do vzorce, který byl na základě procesu myšlení odvozen nebo z již známého vybrán.

Věda se nezříká možných chyb, nereklamuje právo na neomylnost, připouští, že je chybující. Trvá však na tom, že zná metody detekce chyb, dokáže manipulovat s přesností jako kategorií účelnosti, a drží se principu, že chyby je třeba přiznávat a napravovat.

Co chybí v učebnici mechaniky: mezi hmotnými tělesy největší přitažlivost má plný žlab.

Poznání a vědění jsou kategorie mimo dobro a zlo. Dobré či zlé mohou být teprve interpretace a využití poznaného.

Proces vzdělávání je mechanismem budování mostů mezi generacemi. Školní výchova je věno, dědictví a třeba i krádež – posvěcená vědomím účelu, protože vědění dále nepředané má hodnotu perel rozsypaných do bláta cesty.

Moje máma absolvovala pět roků vesnické jednotřídky. Já jsem mohl navštěvovat matfyz na Univerzitě Karlově. Přesto po celý její život proudilo vědění a poznání (v těch nejpodstatnějších dimenzích) od ní ke mně – ne obráceně. Moudrosti se prostě nelze naučit; tu člověk v sobě buď má nebo nemá, buď moudře jedná nebo nejedná.

Neopisuj, dokud jsi nepochopil! Erst kapieren, dann kopieren!

Vzdělání rozšiřuje schopnost dívat se na daný problém z různých úhlů.

Horší než být kritizován je pro vědce být přehlížen, nestát za povšimnutí a projev zájmu.

Pro badatele je kritika údělem i nástrojem.

Opravdu silná myšlenka dokáže infikovat i toho, kdo usiluje o její potlačení. Příkladem je konverze biblického Šavla v Pavla.

Naše věda je zřejmě jenom jedním z možných způsobů výkladu a uchopení světa. Jestliže tedy připustíme alternativu ve způsobu pochopení, není důvodu váhat nad účelností kategorie přibližného.

Přesnost je dítětem Detailu a Spolehlivosti.

Jedním ze znaků moderní doby je nahrazování pojmu pravdivý pojmem účelný.

Pouhá dobrá vůle z amatéra profesionála neudělá.

Hloupost člověka se prozradí, moudrost se musí dokazovat.

Kdyby byly emoce kontrolovány rozumem, patřilo by k nejnapínavější četbě listování ve statistických tabulkách.

Svého asistenta může profesor přinutit, aby napsal studii, ne však, aby napsal skvělou studii.

K tomu, aby podle vlastního rozumu jednal, nemá každý předpoklady.

Barevnost ve vydavatelské činnosti: když rukopis žloutne, autor – podle své nátury – buď rozpaky červená anebo zlostí rudne.

Autorskýma očima viděno, týž text, vytištěn v knize, je vždycky mnohem zajímavější než byl v rukopisu – zejména tehdy, když rukopis pár let čekal v šupleti.

Cestu, po které jsi šel k vrcholu anebo cíli, nepovažuj za ztrátu času.

Nejtruchlivější karikaturou lidství je pečlivě a svědomitě konaná pitomost.

Důsledně říkat pravdu je počínání chvályhodné, nicméně rizikové.

Příjemná pravda bývá někdy považována za chválu. Nepříjemná pravda je považována za pomluvu – a to vždycky.

Základem opravdové diskuse je přesvědčení o vlastní pravdě, o rozumnosti svého názoru. Přesvědčení natolik silné, že abych se nebál vystavit svůj názor kritice, protože věřím, že můj názor v ní obstojí. Přesvědčení, jehož nositel nepřipouští kritiku, je přesvědčením bázlivého, toho, kdo si píská jda lesem, přesvědčení, na jehož dně leží nános nejistoty, vrstva ne-přesvědčení. Tak se stává, že alternativní názor dokáže přijmout spíše ten, kdo si pevně bez výhrad věřil, než ten, kdo si věřil, dobře věda, že v jistých věcech sobě samému předstírá.

Podmínkou úspěšnosti diskuse je existence neprázdného průniku účastnických stanovisek. Kde není žádné společné, musí se použít násilí – aplikace názoru většiny, případně nejsilnějšího jedince, přičemž tato síla je silou vnější.

Kritiku, které tě podrobil tvůj odpůrce, můžeš považovat za expertízu, která ti byla poskytnuta, aniž bys musel za ni zaplatit.

Postupovali bychom mnohem rychleji, kdyby se alespoň polovina důmyslu, kterou vynakládáme na zdůvodnění, proč věci nejdou, věnovala hledání cest, jimiž by věci udělat šly.

Obecně uznáváme, že pozorovatel, který má podat zprávu o pozorovaném jevu, by neměl být slepý; zdá se však, že daleko méně nám vadí, je-li takový pozorovatel šilhavý.

Hodnocení a interpretace jsou podmíněny úhlem pohledu: čemu jeden říká idealizace, považuje druhý prostě za blbost.

Statisticky se dají prokázat jisté psychofyziologické korelace – tak například s tuhnutím kloubů narůstá pružnost názorů. Pravděpodobně však není tato závislost přímá natolik, aby se dalo čekat, že rehabilitací pohyblivosti lokte a kolena se upevní charakter; zřejmě a zcela prozaicky má na obojím vinu či zásluhu věk.

Zdá se, že to, co označujeme jako získávání zkušeností, není nic jiného než postupná ztráta vlasů, zubů a ideálů.

Jak se do plánu výzkumu lže, tak se z výsledného řešení ozývá.

Základem rozumného počínání je – stanovit, co je rozumné.

Hvězdy na nebi září velkolepěji, díváš-li se na ně v teplém kožichu a ne v děravé košili.

Člověk je vykořeněný strom; člověk je zvíře, které se ztratilo svému stádu.

Mohla by mít Sněhurka přehled přes svých sedm trpaslíků, kdyby neuměla do pěti napočítat?

Šel od deseti k pěti – od deseti tisíc k pěti milionům.

Umění stárnout je uměním zaokrouhlovat.

FINIS