LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz) Část 26, únor 2006

------------------------------------------------------------------

Tvůrčí výkon

Letošní zima se na pár dnů rozpomenula na slušné vychování, přidala na mrazivé síle a na oknech dala vykvést fraktálům záhadného půvabu; důkaz, že fyzikální zákony nemusejí být jenom účelné, ale i krásné. Kresby na oknech připomínají obrazy rozvěšené na stěnách galerie. Soustředěné na umění nejmodernější.

Ten pohled mi připomíná jen málo úspěšné pokusy uchopit krásné (stejně jako moudré) nástroji logiky a kvantifikace. Nástroji užívanými k měření (nebo k pokusům změřit) kvantitu čehokoliv. Také toho, co bývá označováno pojmem tvůrčí výkon, umělecký výkon. Možná se tato jistě rozumná koncepce vzpouzí kvantitativnímu uchopení proto, že bychom chtěli v případě úspěchu výsledků využít k účelu vznešenému jen pramálo, totiž k ohodnocení materiálnímu. Možná že umění a moudrosti nesluší ani neprospívá bezprostřední vazba na peníze a moc; že obojímu sluší skromnost. A to i tehdy, kdy jsou opravdové produkty lidského ducha, talentu a píle oceňovány a společensky hodnoceny několikanásobně skromněji než produkty zmatené, bezduché, jejichž hodnocení se opírá jenom o subjektivní, apriorně chtěná a objektivně nedoložená kritéria.

Pojem tvořivost patří k nejdiskutovanějším pojmům v akademické oblasti. Mimo jiné i proto, že se akademická administrativa a personalistika pokouší od konceptu tvořivosti odvozovat odměňování pracovníků. Tím je samozřejmě zaděláno na řevnivost a žárlivost mezi členy akademických obcí; zároveň je to pole neorané pro akademickou byrokracii – jíž je vlastní úsilí vytvořit pro tvůrčí výkony a projevy tvořivosti dostatečné množství přihrádek, šuplíků a krabic. Trochu to připomíná vojenské hodnosti, na škále od řadového vojína, přes množinu hodností poddůstojnických, rotmistrovských a praporčických, přes důstojníky od poručíka po generála. Naštěstí bez povinnosti nosit uniformy k tomu příslušné. V carském Rusku bývalo kdysi zavedeno nošení uniforem i v akademických obcích.

Samozřejmě, že administrativní rozčlenění jedinců do takových či onakých tabulek se určitě nekryje s jejich tvůrčí nebo uměleckou potencí. Dokázat to, pochopitelně nelze – bylo by však podivné, kdyby tomu tak bylo. Totiž, jakmile se něčeho ujme byrokracie, třeba i ta akademická, nic rozumného z toho vzejít nemůže.

Rozumným přístupem organizování v oblasti tvůrčích aktivit může být soustředění na jejich užitečnost. Do tohoto pragmatického konceptu utility lze docela dobře zahrnout i schopnost toho kterého tvůrčího výkonu povzbuzovat k tvůrčím výkonům jiné; samozřejmě, že tvořivost je nepochybná nejen tehdy, vedla-li k dílu lidem prospěšnému, ale i tehdy, jestliže dala vznik jiným tvořivým aktům, které sekundárně k takovému užitečnému produktu vedly. Tenhle řetězec si lze představit v libovolném prodloužení.

Současná věda je nákladná záležitost. Samozřejmě s výjimkou některých oblastí třeba matematiky, kdy je tvůrčí výsledek čistým produktem myšlenky, nápadu, jehož dosažení si vyžádalo pouze příspěvek na plat jedinci, který ten nápad dostal. A na papír, tužku nebo inkoust. Ve vědě je proto obecně třeba kalkulovat přínos jejích tvůrců v relaci k nákladům se získáváním poznatků spojeným. Při malé schopnosti měřit velikost či význam vědeckého přínosu existuje nemalé riziko, že náklady tento výnos převýší. Důvodem je fakt, že měření velikosti tvůrčího výkonu je jenom málo tvůrčí. Řekl bych, že to patří k absurdnostem vědecké práce. K nim patří také pokusy měřit tvůrčí potenciál objemem peněz, které se badatelům podařilo pro jejich bádání získat. Je v tom podstatné riziko, že při administrativním posuzování významu dosavadních výsledků, při hodnocení jejich tvůrčího potenciálu, budou rozhodovat irelevantní faktory, jako společenská uhlazenost badatele, jeho talent dobře prodat svou image, schopnost charismaticky zapůsobit na činitele, kteří rozumějí dané záležitosti jenom mlhavě. Naše uvažování o věcech zcela exaktní povahy může být vedeno pod vlivem faktorů, majících k exaktnosti velice daleko.

Aritmetika a život

V aritmetice je to jednoduché, přehledné a jednoznačně přesné – dva sčítanci stejné hodnoty a opačného znaménka se vzájemně ruší. Výsledkem jejich sečtení, jejich úhrnu, je nula.

V životě to, snad bohužel a možná bohudík, rozhodně neplatí. Kvantita dobrých skutků nevyváží kvantitu činů špatných. Kdo jednu stařenku o její důchod okradl, nemůže to odčinit tím, že jinou stařenku ohleduplně převedl přes rušnou ulici. U soudu bude za rozhodující vzat ten špatný skutek – zatímco čin dobrý bude považován nanejvýš za polehčující okolnost.

V postkomunistické společnosti se tohle uvažování stalo náramně aktuálním. Lidé s výraznou komunistickou angažovaností masově převlékali kabáty, zdůrazňujíce svou novou oddanost masarykovské humanitě – k níž pociťovali dříve náklonnost i vazbu, kterou museli v komunistických podmínkách dobře utajovat. Samozřejmě že kola této hry byla především roztáčena vidinou politických a tedy i ekonomických prebend v nových postkomunistických okolnostech. Zmíněné aritmetické schéma vyniklo mimořádně jasně v případě tak zvaných osmašedesátníků. Komunistů z let padesátých a šedesátých, v roce osmašedesát podlehnuvších vidině politického obrození, v období pražského jara vonícího novými nadějemi. Včetně nadějí vystrnadit z jejich vysezených pozic ortodoxní komunistické zkostnatělce, ne dost pružně a rychle reagující na vnitropolitické změny.

Sovětské tanky rozdaly znovu karty. Straničtí novátoři byli prohlášeni za revizionisty a vyobcováni ze strany. A taky, což bolelo nejvíc, odstaveni od mateřského prsu stranických výhod členů KSČ. Od výnosných, dobře placených míst, jakož i výhod poskytovaných pravověrným nepeněžní cestou. Zdravé jádro strany je nevzalo do svých řad, přestože revizionisté byli ochotni se kát a zříci svého hříchu.

Hra na aplikaci aritmetického zákona o sčítání zásluh a provinění se mohla rozjet naplno. Revizionisté postižení nečekaným přílivem tankových divizí zdůrazňovali ve svých odvoláních své dřívější zásluhy – čemuž kontrovali noví režimní lidé konstatováním, že zradili svaté ideály věrnosti, tak podobné ideálům esesáckým, vystiženým heslem Meine Ehre heisst Treue. Mou rozhodující ctí je věrnost. Lhostejno čemukoliv, protože stranické ideály bývá potřeba pohotově aktualizovat podle momentální situace, což vyžaduje i od vyznavačů a věřících stejně pohotovou přizpůsobivost. Samozřejmě, že objektivní situace hrála proti odvolávajícím se revizionistům, protože jejich odstavení znamenalo plnější koryta pro věrné zdravé jádro. To trvalo dvacet let. Opět se ukázalo, že aritmetika v oblasti společenského dění není aplikovatelná v plném rozsahu.

Lépe to má pro své hříšníky vyřešeno katolická církev. Tam se při vyvažování minulosti na jednu misku vah klade objem hříchů – a na druhou misku velikost pokání, které v souladu se sazebníkem ukládá zpovědník. Asi v tom nějakou roli hrají i náhodné vlivy, vztah mezi objemem hříchů a velikostí pokání nebývá úplně jednoznačný. Jako princip to však funguje už stovky let. V podobné situaci se mi vždycky vybaví jistá pasáž z románu Devadesát tři Victora Huga. Je to příběh odehrávající se na anglické lodi, která v tomto roce, na konci osmnáctého století, převáží k pobřeží revoluční Francie jistou Very Important Person, VIP, s cílem podpořit kontrarevoluční monarchistickou stranu. Stane se, že na bouřlivém moři se v podpalubí uvolní ze svého připoutání jeden z lodních kanónů, což hrozí, že loď bude poškozena a její misi se nepodaří splnit. V této situaci seběhne dělmistr, za celou záležitost odpovědný, do podpalubí, s nasazením života kanón zastaví a katastrofě zabrání. Rovnici, v níž na jedné straně stojí selhání a na druhé mimořádná odvaha, vyřeší kapitán lodi jednoznačně: před nastoupenou posádkou na palubě dělmistra vyznamená – a pak ho nechá zastřelit. Myslím, že tohle hodnocení je aplikovatelné i jinde – za část svého života si zasloužíme vyznamenání, za jinou část trest.

Poťouchlost Náhody

Poklidnou hladinu mého důchodčího života občas zčeří nevysoké vlnky vybočení z kolejí navyklé všednodennosti. K takovým vybočením patřívají oznámení mé ženy, že našemu nezletilému vnukovi, akutně postiženému chřipkou, je zapotřebí její péče více než mně, staříkovi na odpis. A jme se shánět doklady potřebné k překročení moravsko – české hranice mezi Moravskou a Českou Třebovou, do tašky balit noční košili, kartáček na zuby a knížku na čtení. Náš vnuk má totiž trvalé bydliště ve východních Čechách.

Pro mne vzniká s odjezdem ženy povinnost provést inventuru lednice a na jejím základě odhadnout počet dnů úživnosti. Tedy dobu, po kterou budu moci svůj hlad a žízeň tišit z jejích útrob, aniž bych vstupoval do obchodního řetězce. V případě, že absence mé ženy v mé blízkosti nepřesáhne dobu jednoho týdne, vstupovat do řetězce obvykle nemusím.

Poklidné plynutí doby mého slaměného vdovectví při jednom návratu z fakulty k naší panelové rezidenci narušilo poznání, že mi nelze otevřít domovní dveře. Vybočení ze stereotypu vyvolalo v mé mysli zmatek – také proto, že dvanáctá už odbila a já měl hlad. Naštěstí procházel kolem jeden ze sousedů, vnímavější a proto poučenější než já; oznámil mi, že v rámci zateplování našeho domu dochází i k inovaci domovních dveří, k jejich výměně za nové, plastové, jakož i na to navazující výměnu zámku, klíčů a instalaci poštovních schránek, které umožní dodávat do nich poštu zvenčí, bez toho, že by musel někdo otevírat dům poštovnímu doručovateli. A že dočasně je dům přístupný zadními dveřmi, z opačné strany domu. Obšoural jsem panelák a využil získanou informaci. Domů jsem se propracoval a následně utišil svůj hlad. V takové chvíli je můj mozek schopen dokonce vydat ze sebe nápad; i tentokrát tak učinil. Napadlo ho, že má žena při svém návratu ke mně (ten jsem předpokládal) narazí na necitelně odmítavé domovní dveře, což může v její mysli vyvolat nevrlost. A možná i podnítit podezření, že výměnu domovních dveří jsem inicioval já, využiv její nepřítomnosti k tomu, abych přerušil naše padesátileté styky.

Bohužel jsem ji nemohl preventivně o nově vzniklé skutečnosti informovat. Jsem totiž jedním z několika málo členů naší širší rodiny, který nevlastní mobil – a navíc si ani nepamatuje telefonní čísla svých příbuzných. Zastávám totiž teorii, podle níž nemá starší člověk svou mysl přetěžovat fakty – aby nedošlo k jejímu přehlcení. Navíc velice nelibě nesu, když mne ruší zvonění telefonu ve chvíli, kdy právě upadám do blaženého spánku. Celou záležitost jsem tak ponechal jejímu spontánnímu vývoji.

V den, kdy pravděpodobnost návratu mé ženy na mou rodnou Moravu se zdála dosahovat svého maxima, jsem se nechal svými obavami zlomit – a zůstal jsem doma. Tím dosáhnu toho, že se po překvapivém zjištění nepřístupnosti svého domova bude moci na mne zvenčí dozvonit a já budu první, kdo ji bude informovat o tom, co se stalo. A navíc mi to umožní zdůraznit, že jsem i v její nepřítomnosti myslil na ni a na její blaho. Nepřízeň osudu tak budu moci obrátit ve výhodu pro sebe. Náhoda, které tak oddaně už více než padesát let sloužím, však svému služebníku nijak na ruku nechodí. Žena opravdu přijela v den, kdy jsem ji očekával – dále se však události nevyvíjely tak, jak předpokládal můj scénář. Její příchod k domovním dveřím se časoprostorově shodl s příchodem jedné ze sousedek, jejích kamarádek. Ta jí samozřejmě umožnila vstoupit.

Minutu poté zarachotil její klíč ve dveřích od bytu a má lepší polovice stanula na prahu obývacího pokoje s pohledem na mne tázavě upřeným. Rozpačitě jsem drmolil, co všechno se v její nepřítomnosti seběhlo, zdůrazňuje, jak velice jsem na ni myslil a schválně na ni doma počkal, aby se vyhnula komplikacím. Pokyvovala hlavou a bez vzrušení mne informovala, že výměna dveří byla už dávno na domovní poradě dohodnuta. Mne vynechali, protože bych to stejně zapomněl. A já ještě zaslechl, jak zapadla kola mého života do vyjetých kolejí.

Milujte se a množte se!

Tohle nabádání, tahle výzva byly možná opravdu Velkým manažerem života vysloveny; daleko podstatnější však je, že milování a množení se bylo zajištěno i neverbálně, operacionálně, tím, že Stvořitel zařídil, aby činnosti milování a k plození vedoucí byly pro člověka příjemné. Zaangažoval do nich vášně a milostné touhy. Dal na ně nálepku ovoce tabuizovaného mnoha omezeními a zákazy – a vložil do člověka vědomí, že zakázané ovoce nejlépe chutná.

Poohlédneme-li se pár tisíciletí zpátky a zalistujeme-li v knihách shrnujících naše znalosti archeologie, demografie a historie, můžeme konstatovat, že s tím lidským milováním a množením to funguje. Je nás už tolik, že nás z toho občas hlavy bolí.

Myslím, že kdyby dnes Stvořitel svou výzvu zopakoval a aktualizoval, na mezinárodních fórech by asi narazil. Námitky ze strany lidských manažerů by zřejmě používaly termín přelidnění. Stvořitelovi advokáti by nepochybně kontrovali biblickým pohleďte na ptactvo nebeské, které neseje ani nežne, a přece Bůh nebeský je živí; měli by však jistě problém s námitkou protistrany, že lidé se poměrně málo živí ptačím zobem.

Faktem je, že přelidněním si láme hlavu už dávno nejenom demografie. Malthus byl jedním z prvních, kdo dokazoval, že zatímco proces množení, včetně lidského, probíhá řadou geometrickou, proces získávání nových zdrojů, včetně potravinových, vykazuje růst jenom lineární. Katastrofické předpovědi se nesplnily; chemická hnojiva a vyšlechtění geneticky výkonnějších odrůd rýže a obilnin v posledních desetiletích kapacitu výživových zdrojů znásobily.

Významnou modifikací procesu milování a množení se stala snaha lidí oba procesy od sebe oddělit. Nejde to, samozřejmě, učinit zcela důsledně; množitelnost lidského rodu musí být zachována; významně však pokročila jeho regulovatelnost, realizovaná pod heslem plánovaného rodičovství. Milování se stalo autonomní činností, provozovanou pro potěšení. Množení se připustí ke slovu jenom výjimečně, po rozumovém uvážení.

Už od počátků civilizace se stala možnost poskytnout potěšení jedinci opačného pohlaví, především ze strany ženy, kdy muž figuruje jako jeho konzument, předmětem obchodu. Potěšení se stalo zbožím. Se všemi doprovodnými symptomy, jako je násilí a ochrana před ním, příživnictví a zneužívání této možnosti – ale také uvedení možnosti poskytovat potěšení do světa umění – od poezie až po malířství, sochařství, drama. Jakkoli se slovo regulace velice špatně se spontánností milování rýmuje, pokud jde o prózu, zdá se tam být nezbytné.

Samotný fyzický akt milování vrací lidské jedince hluboko zpátky do spontánnosti primitiva. Samozřejmě poté, co si ti dva předem racionálně promyslili, co všechno musejí udělat, aby si tuhle krátkodobou spontaneitu mohli dovolit. Lidé popouštějí uzdu svému chování – když si předtím tu uzdu pečlivě nasadili. To, o čem píší romantičtí básníci, by – byvši realizováno – naplnilo definici neodpovědnosti.

Růst lidských populací je zákonitě doprovázen poklesem hodnoty lidského života. Můžete mi odporovat poukazem na to, že velká část světa pokročila k humanitě tím, že zrušila trest smrti. Nemyslím, že je to dobrý argument. Zrušením trestu smrti pro viníka je posmrtně znehodnocován, zlehčován, zničený život jeho oběti. Považuji to jistý druh justiční zvrácenosti. Ostatně, neexistuje ani shoda v názoru, zdali je zrušení trestu smrti projevem demokracie. Osobně si myslím, že není.

V této souvislosti mne napadá, že bychom mohli definovat lásku jako to, co zbude ze vztahu mezi dvěma jedinci opačného pohlaví poté, co vymizí síla, která je držela spolu fyzicky. Ani síla zvyku tohle nijak nesnižuje. Naplňuje to obsahem koncept lidskosti, humanity, soudržnosti, péče. Potřebu nebýt sám.

Humor – co je to?

Svým smyslem pro humor se kdekdo vychloubá; chtěl bych se však vsadit, že jenom málokdo by dokázal souvisle a hlavně smysluplně na téma humor pohovořit. Humor patří do kategorie lidských vlastností, které označujeme termínem skryté. Podobně jako třeba paměť, inteligence, talent či nadání, schopnost psát smysluplné texty na zadaná témata, schopnost učit se. Stačí zastavit se u pojmu inteligence. Nikdo ji nikdy neviděl, nahmatat se nedá, nevydává ani chuti ani zápachu, nehlučí. Přitom všeobecně uznáváme, že jde o pojem smysluplný – existuje totiž nepřeberně mnoho měřitelných projevů lidského rozumu, o nichž lze soudit, že se do jejich kvantity promítá jakýsi faktor, více či méně člověku vlastní. Tento faktor, ono rentgenovské X, nazýváme inteligencí. Smysluplnost tohoto přístupu je dána právě měřitelností projevů inteligence v nejrůznějších testech, včetně testů inteligenčních, úlohách specificky formulovaných tak, aby se do jejich řešení promítaly specifické schopnosti, testy kognitivní, znalostní i testy dovedností. Inteligenci sice neumíme měřit přímo, dokážeme však změřit její vliv projevující se ve výsledcích oněch testů. Z testových skóre usuzujeme na kvantitu inteligence jedince nebo populace jedinců.

Ani schopnost humoru člověku na čele nevyčteme. Také tato skrytá schopnost (hidden property) se však promítá do chování člověka. Člověk se smyslem pro humor nemusí na urážku ze strany představeného reagovat rozhořčeným odchodem nebo oprávněnou fackou; může reagovat poznámkou, v níž naznačí, že to, co mu bylo vytknuto, činí vytýkající taky. Označení blbec v očích posluchačů rázem vybledne, umí-li označený kontrovat sdělením o své možné genetické příbuznosti s tím, kdo ho napadl.

Na smysl pro humor se dá proto u daného jedince usuzovat z toho, že jeho chování, jeho projevy a postoje o smyslu pro humor vypovídají. Dají se v nich rozpoznat takové složky intelektu jako jsou kreativita (schopnost reagovat v té které situaci neotřele a nově, nepoužívat prázdné fráze), překvapivost nápadů, brilantní pohotovost reakce. Žádná z těchto komponent sama o sobě kreativitou není – tak například překvapivě uštědřená facka rozhodně není projevem humoru.

To, zda jeví něčí chování známky humoru, se poměrně spolehlivě testuje podle reakce obecenstva. Chování obsahující humor vyvolává smích. Nevím, dokáží-li fyziologové popsat mechanismy ke smíchu vedoucí. Test je to však poměrně spolehlivý. Musí být ovšem činěna korekce na podlézavost, kdy reagují podlézavým horlivým smíchem podřízení na sebepitomější projev nadřízeného – protože je to on, kdo samolibě touží být za vtipného považován a zároveň do jeho pravomoci patří rozdělování odměn a prémií. Tenhle druh situačního humoru patří do kategorie humoru křečovitého, což je záležitost po výtce trapná pro každého, kdo alespoň špetku smyslu pro humor má.

Všimněte si, že, přestože byla v záhlaví této úvahy položena otázka žádající definici humoru, ani v jednom řádku pokus o definici učiněn nebyl. V tomto případě má své oprávnění klasické humor je, když … Vymezení humoru je záležitost otevřená, umožňující volný přístup dalším přívlastkům a charakteristikám. Spíše než vymezování materiálu, z něhož je humor budován, je účinnější poukazování na reakce a projevy jím vyvolatelné a vyvolávané. Humor je akademicky neuchopitelný – ledaže by si dělal srandu sám ze své akademičnosti. Pokud jde o materiál situací poskytujících orné pole humoru, snad ani žádná omezení a tabu neexistují. I černý humor se dá provozovat tak, aby neurážel a neubližoval. Máme přece humor manželský, nemocniční i humor o věcech doslova smrtelně vážných.

Humor je kategorie, způsob lidských projevů, které usnadňují překonávat i veliké lidské strádání. Nespravedlnost, kdy ten, komu se ubližuje, vystavuje násilníka na pranýř představ své fantazie. Jistě, umírajícímu hladem příliš do žertu asi není; ani na smrtelném loži však není dobrý vtip vyloučen. O to víc by měl být oceněn.

Zloděj křičí …

Dějiny přece jenom vykazují určitý pokrok, ač by se to tak na první pohled nemuselo každému jevit. Se svou troškou do tohoto mlýna přispívá i reálná česká demokracie, zvolna se batolící na svých křivých nožkách, postupně vybalovaných z komunistických plenek. Situaci poněkud zamlžuje fakt, že to přebalování české batolecí demokracie provádějí bývalí komunisté.

Jedním ze symptomů zavedených demokracií je uvolněné, lidové, domácké chování zástupců lidu v parlamentu. Už za Rakouska-Uherska se hojně používalo úsloví, také při výchově dítek – mluví sprostě jako v parlamentě – tak se slušný člověk nechová. Soudruh Lenin, i v této zemi ještě nedávno oslavovaný jako obr mezi velikány lidstva, nazýval za svého života, mezi dvěma za sebou jdoucími zakládáními koncentračních táborů, parlament žvanírnou. Uvolněnost parlamentního chování je charakteristickým rysem pokroku – dnes si poslanci v některých zemích běžně zpestřují nudu probíhajících jednání tím, že se navzájem fackují. Jedna z nejrozvinutějších zemí světa, kterou se usilovně snažíme dohnat, Japonsko, je i v tomto parametru na špici světového pokroku. Předpokládám, že to ovlivňuje i volební procedury; na kandidátních listinách není pak logicky místo pro jedince postav fragilních až kachektických a naopak preferováni jsou kandidáti postav spíše sumózních.

K parlamentní demokracii neodmyslitelně patří korupce všeho druhu. Příležitost, jak známo, dělá zloděje. Taky u nás. V této dimenzi se nám podařilo dohnat a předehnat i demokracie už tradiční a dlouhá léta zavedené. Alespoň v něčem jsme se ocitli na špici a získali prvenství; je to jeden z českých vkladů do pokladnice národních zvyků v EU.

Co je zvlášť cenné, je česká specifičnost, která obecné parlamentní chování ozvláštňuje. Diskuse na půdě parlamentu vedené mívají poměrně často charakter typu zloděj křičí – chyťte zloděje! Na obvinění opozičního řečníka z korupce nereaguje napadený jeho vyvracením. Asi ví, že by to nebylo příliš přesvědčivé a že by mu asi nikdo nevěřil – jak mezi poslanci, kteří vědí svoje z vlastního chování, tak mezi občanstvem, u kterého vyvolávají oprávněné podezření stále opakované výzvy, aby poslancům a ministrů věřili. Reaguje taky obviněním, pokud možno silnějšího kalibru. Je to jako v mariáši: durch, betl, flek, re, tutti, sedma nakonec, v červených, zelené tlačí. A potenciální volič s hubou údivem otevřenou kouká, jaké pancharty to volil (pokud patří k menšině pořád ještě volící) a na ně poslanecké alimenty platí.

Koukat na taková parlamentní jednání v televizi je smutné, ale poučné. Divák si právem odplivuje, což snižuje úroveň všeobecné hygieny. Bohužel to jistě také narušuje mravní výchovu mládeže – už tak dost poškozovanou zhovadilostmi typu Vyvolených a Velkého bratra. Podobně jako v parlamentu, i tam se předvádí spodina národa, a to spodina nejenom intelektuální. Ve velkém je českému občanstvu předváděna negramotnost, primitivnost a hulvátství. A ve spojení obojího se mu dokazuje, že hloupost kvete v každém věku a v kdejaké situaci.

Poučné je, že tito pánové a dámy, na půdě parlamentu tak horlící pro spravedlnost a čistotu veřejného života, kteréžto občanské ctnosti znásilňují poslanci jiných politických stran, se se vzácnou jednomyslností shodnou, když jde o to přidat si na platech a výhodách. Ruce si podají, svorně jako jeden muž se shodnou na tom, že největším hříchem by bylo podlehnout populistickým tlakům – a hlasují pro (zvýšení) případně proti (nezvýšení). Hlad, tentokrát hlad po penězích, žene poslanecké vlky do houfu.

Jsem toho názoru, že by naznačené skutečnosti měly být postačujícím důvodem návrhu, aby poslanci, senátoři a možná i další činitelé pověření pravomocí vládnout, po skončení svých volebních období byli automaticky podrobování policejnímu vyšetřování v režimu možného korupčního jednání. Imunita sem, imunita tam.

Padesát let dospělosti

Není to žádná fyzikální konstanta, jaké specifikují gravitační zákon nebo zákon pružnosti. I když s pružností to vlastně má ledacos společného, protože po padesáti letech ztrácí svou pružnost a únavě podléhá snad každý materiál. Mám na mysli konstantu, kvůli které se svolávají pozůstalí z množiny členů někdejší maturitní třídy, kteří právě před oněmi padesáti lety podlehli naivní představě, že z nich maturitní vysvědčení učinilo lidské dospělce.

Při takovém setkání po padesáti letech je atmosféra podstatně jiná než byla ta, která obklopovala setkání předchozí. Po deseti, dvaceti a třiceti letech. Mění se především téma debaty. Teď už se nemluví o dětech; to spíše o vnoučatech, jejichž věkové portfolio se rozevřelo do šířky někdy impozantní – v závislosti na tom, kdo se kolikrát rozvedl a učinil nepromyšlený pokus založit další rodinu.

Ani řeči o zaměstnání a povolání se příliš nevedou – všichni jsou důchodci, někdy si vedlejším povoláním přivydělávající na pomazánku k důchodovému krajíci. Detaily nejsou zajímavé. Platí tady zákon, konstatující, že čím je člověk starší, tím víc v jeho mysli do popředí vystupují zážitky starší; co bylo před padesáti lety, zřejmě zastiňuje, co se stalo v minulém roce, případně v minulém týdnu.

Jedna naše gymnaziální kolegyně se dostavila po těch padesáti letech poprvé. Jak mi přišly uprostřed večera jiné bývalé dívky s údivem sdělit, byla situací vyvedena z míry natolik, že jim začala vykat.

Pomaturitní setkání jsem v minulosti navštěvoval poměrně svědomitě. Myslím, že pokaždé mi na mysl přišla ta otázka a zároveň pochybnost – Už se dostavila dospělost? A nikdy jsem v sobě nenašel dost odvahy a jistoty, abych na ni odpověděl kladně. Jistě, neklamné známky dospívání tu byly, s postupujícím věkem stále méně přehlédnutelné. Je však validním měřítkem dospělosti ubývání vlasů a později i zubů? A naopak přibývání počtu vrásek a kil hmotnosti? Obávám se, že jsem nebýval schopen představit si, že by tyhle ukazatele korelovaly s životní moudrostí, se schopností filozofického nadhledu.

Důležitým ukazatelem naší dospělosti by měla být statistika přežívání. S každým dalším setkáním se počet jeho účastníků ztenčuje. Minuta ticha za ty, kteří si už nikdy společně nezazpívají akademickou hymnu Gaudeamus igitur… s jejím nepravděpodobným pokračováním … iuvenes dum sumus, neproniká do vědomí dostatečně hluboko. I když se třeba jedná o kolegu, s nímž jsme proseděli několik let ve společné lavici.

Myslím, že s tím posuzováním naší a tedy i mé vlastní dospělosti jsem už to pomalu vzdal. Uzavřel jsem tuhle otázku odpovědí, že dospělým se člověk vlastně nestává nikdy. Že je nedospělým pořád a jeho pocit dospělosti je pouze relativní, který si uvědomuje v situacích, kdy srovnává svoje postoje a názory s postoji a názory jiných, zpravidla mladších. Stejně jako maturitní vysvědčení nikoho dospělým neučinilo, ani roky života to nedokázaly. Trochu se to podobá vztahu mezi právem a spravedlností; rozhodnutí, kterým je obžalovaný zbavován viny nebo naopak vinným prohlašován, není aktem spravedlnosti. Je to subjektivní rozhodnutí soudce opřené o právo, které souvisí se spravedlností jenom pravděpodobně a náhodně.

Postřehl jsem, že pro místní, čímž míním kolegy a kolegyně, kteří po maturitě nezměnili místo bydliště, jsou pomaturitní setkání událostí méně vzrušující než pro nás přespolní, kteří jsme kdysi do školy dojížděli, případně pro ty, kteří se jinam přiženili či přivdali anebo je jinam zavedlo jejich další povolání. Asi je to pochopitelné vcelku triviálně – a podobné věci napadají jenom mne. Naše relativní dospívání nám život odměřuje i tím, že své někdejší profesory si už nemůžeme pozvat, aby s námi u sklenky vína poseděli; místo toho za nimi chodíme s kytkou na hřbitov. Taky abychom jim pověděli, že odpovědnost nejenom za sebe už dolehla na nás, že už se nemáme za koho schovávat. Možná právě od toho by se mohla odvodit definice dospělosti.

Černí a Bílí

Slova a pojmenování vlastností slovy, například jmény rodinnými, vypovídá ještě dnes o způsobu, jakým uvažovali naši předkové před stovkami let. Když jsem nedávno uvažoval o uvažování našich předků, napadlo mě, proč se o tolik častěji setkáváme s příjmením Černý, Černá než s příjmením Bílý, Bílá. Řekl bych, že se tento jev dá vykládat jako svědectví o jistém pesimismu subjektů jmen kdysi nabývajících, případně jména přidělujících. Černá je přece v těchto geopolitických podmínkách barva pohřebního smutku, bílá je naopak barva svatebního veselí.

Proč v názvech jmen převažuje černá nad bílou? Případně černý nad bílým? A potažmo Černí nad Bílými?

Jsou přece situace, kdy jsou si obě barvy neoddělitelně rovnocenné – třeba ve verzi black and white, světově proslulé značce whisky.

Myslím, že statistika by prokázala převahu černých nad bílými i v jazykové oblasti německé. Převahu jména Schwarz nad jménem Weiss. Nerovnováha černé a bílé se tedy neomezuje na prostředí české.

Řekl bych, že jev, o kterém v těchto řádcích uvažuji, vypovídá cosi obecně platného o lidském charakteru. A to, co o něm vypovídá, není nijak radostné. Zdá se, že je v lidské povaze vidět svět spíše pesimisticky než optimisticky – nezávisle na tom, že se řečmi o optimismu neustále oháníme. Při politickém řečnění, kdy slova o radostných zítřcích mají substituovat neradostné dění současnosti, v pedagogice, kde je optimismus učitelů povinný i tehdy, kdy po nich kurážnější žáci střílejí z krátkých palných zbraní; důvodem optimismu je zřejmě fakt, že ne každý žák se do svého pedagoga musí trefit. Optimismus je povinný i ve zdravotnictví, kde se víra v uzdravení na straně pacienta vyžaduje jako předpoklad účinnosti léků a léčby; nemocný, který nevěří, ať se pak nediví, že jeho uzdravování jde ztuha, případně nejde vůbec. Obávám se, že při tomto postoji na straně zdravotníků těmto nedochází, že svou lékařskou vědu tím přesouvají z oblasti přírodovědné do oblasti náboženské; tam je totiž víra přístupem zásadním.

Řeči o světlých zítřcích zřejmě nevylučují černé myšlenky.

Budiž mi dovoleno být poněkud osobní.

Po většinu mého života mi bližní předhazovali, že jsem skeptik a že řeči, jimiž dávám najevo své životní postoje, nesou nesporné znaky pesimismu. A že bych se měl nad sebou zamyslet a něco s tím udělat. Směrem k pozitivním životním postojům. Jsou totiž dnes jedinci, kteří by přesvědčovali i francouzského krále Ludvíka XVI., aby se snažil vidět gilotinu z té lepší stránky; třeba v tom, že ho následná exekuce odtětím hlavy zbaví do budoucna případné bolesti zubů – což musela být při tehdejší zaostalosti stomatoterapie záležitost velice nepříjemná.

Lidem, kteří mi vyčítají pesimusmus, soustavně vysvětluji, že chyba je na jejich straně. Své tvrzení dokládám statistikou, podle níž páchají sebevraždy spíše jedinci tak zvaně optimističtí – kteří se nedokážou vyrovnat se skutečností, že život jejich optimistické vize nenaplňuje. Naopak, jedinci označovaní za pesimisty od života nic zvláštního neočekávají – a osud je proto nemůže nijak zklamat. Důvod skákat z oken ve vyšších patrech domů tedy nemají.

Optimisté, lidé s viděním typu světlých zítřků, jsou vlastně jedinci, kteří sebe samé neodpovědně rozmazlují. Kteří si nejsou schopni zakázat čekání na dary z nebes, na pečené holuby do huby létající, případně i s nádivkou. Jedinci věřící ve výhry v loteriích a jiných pochybných akcích. Lidé věřící reklamám a podobným podvodům. Občané věřící politickým slibům. Lidé neschopní poučit se z facek, které jim život uštědřuje. Jedinci povah bílých, které už dávno měly být vyměněny za povahy černé.

Po bitvě generálské výložky zlevňují

Podávat teoretické zdůvodnění, proč se stalo, co se stalo – poté, co je výsledek znám, je podezřelé, nicméně dost obvyklé. Po bitvě je každý generálem – praví moudrost lidového přísloví.

Význačnými reprezentanty teoretizujících mudrců tohoto typu jsou moderátoři fotbalových nebo hokejových zápasů. Posloucháte-li jejich komentáře, nemůže vám uniknout jistota jejich vědění, proč se stalo, co se stalo – a co se stát mělo, aby výsledek byl optimální. Samozřejmě ve prospěch strany, od níž berou plat. Nesleduji tyto situace nijak soustavně; sport není mým koníčkem. Přesto však mne i mé občasné pohledy na obrazovku naplňují údivem – proč není vševědoucí moderátor postaven ho hry raději jako trenér, coach nebo stálý poradce? Proč není využita jeho jistě mimořádná schopnost s jistotou vědět, co se patřilo udělat? Trenéři a kapitáni mohou být lepší nebo horší, komentátoři jsou však spolehlivě vševědoucí. Trochu jsem o tom popřemýšlel. Vyšlo mi, že rozdíl mezi situací hráče a komentátora jeho hry je zřejmě v tom, že zatímco hráč se musí rozhodovat, co udělá, tváří v tvář protihráči, který usiluje jeho počínání kazit – televizní komentátor sedí ve své kabině sám, s hrnkem kafe po ruce, a především žádným komentátorem protistrany neobtěžován. Má sice tu smůlu, že tisíce nebo miliony diváků vidí totéž, co on – jenomže on může své názory podpírat fakty, které diváci aktuálně neznají. Nedoléčeným levým kolenem, zajímavou finanční nabídkou jiného sportovního klubu, počínající hysterií novomanželky.

Post hoc, ergo propter hoc.

Prediktivní genialita sportovních komentátorů má cosi společného s diagnostickým jasnozřením lékaře poté, co pacient zemřel. Ne že by lékař nedokázal uvést diagnózu pacientovy choroby – to rozhodně ne. Jenom terapie, k oné diagnóze nasazená, jaksi … nefungovala. Lékařské vzdělání je však důkladné – a nechybí v něm pěstování schopnosti graduovaného léčitele co nejvěrohodněji zdůvodňovat, proč události konec života jeho pacienta doprovázející musely proběhnout právě tak, jak proběhly. Dnes sice existují příbuzní, jejichž nevděk jde tak daleko, že obviní ošetřujícího lékaře z nedbalosti či nekvalifikovanosti, taková obvinění však zpravidla končí střetem názoru proti názoru na pozadí lékařské stavovské solidarity. Je ovšem třeba poctivě přiznat, že pole lékařské diagnostiky a terapie má i svá vnitřní potýkání; ta vstupují do hry s příchodem patologa a histologa, případně biochemika, kteří jsou schopni dotazovat se mrtvého důkladněji a důrazněji než bylo možné činit za jeho života. Jejich hra s terapeutem probíhá s otevřenými kartami.

Je mnoho situací, dokonce i v prostoru označovaném jako věda, kdy teoretické vysvětlování a zdůvodňování, proč se věci dějí právě tak, jak proběhly, se provádí retrospektivně. Víme, co se stalo – a hledáme zdůvodnění, proč se to stalo. Konec konců, před tímto úkolem stojí celá historie. Je obvyklé, že je navrhováno více možných vysvětlení, výkladů; základním strategickým či filozofickým principem, jímž se řídí preference v množině možných hypotéz, je výklad nejvěrohodnější, schopný vysvětlit pozorovaná fakta co nejjednodušeji, nejúplněji a nejplausibilněji. Bohužel definice jednoduchosti, úplnosti a plauzibility nejsou záležitosti, na nichž by se hodnotitelé obecně shodli.

V těchto situacích se kombinuje indukce s dedukcí. Nad empirickými fakty vymýšlí a formuluje fantazie odborníka možné mechanismy geneze, která k nálezům vedla – aby poté inverzně jeho rozum dedukoval z každé možné hypotézy to, co bylo pozorováno či naměřeno. A která dedukce ho dovede empirickým faktům nejblíže, ta bude přijata. Alespoň do té doby než se jako produkt neúnavné lidské fantazie vynoří hypotéza další, vedoucí k věrohodnějšímu výkladu. Tím jsme se ovšem dostali od nezávazného plácání sportovních komentářů příliš daleko.

Únos dědečka

Příběh, který chci vyprávět, je téměř pohádkový. Ne ovšem úplně; tak trochu naruby. Ostatně, posuďte sami.

V jedné zemi, spíše rozvinuté, žili-byli babička s dědečkem. Nebo babička s dědkem, chcete-li. Babička byla jak se sluší a patří, laskavá, čistotná a pečlivá – a dědek byl jak se nesluší a nepatří, spíše nepořádný, brblavý a bručavý, a ani s čistotou to nebylo vždycky na jedničku s hvězdičkou. Nicméně, babiččiny kladné vlastnosti ty záporné vlastnosti dědkovy převážily, takže se celá ta domácnost jevila ve svém souhrnu a účetní bilanci jako kladná.

Jak tam tak žili-byli v té rozvinuté zemi moravské, která zejména na jihu byla krásná, protože osázená vinohradem, přijala jednoho dne babička mobilem zprávu, že v sousední zemi české, spíše rozvojové a taky na vinohrady chudé, kde žily některé jejich taky méně rozvinuté děti s vnoučaty, by je rádi uviděli. Že už tam dědek s babičkou dlouho nebyli – a že by proto nebylo na škodu tento nedostatek napravit.

Když si babička s dědkem zprávu přečetli, po zdravém uvážení usoudili, že by neměli pozvání nechávat bez povšimnutí. Jednak proto, že si nechtěli vzít na svědomí případnou rostoucí zpustlost vnoučat – a taky brali jako svou občanskou povinnost i nadále pečovat o rozvoj té rozvojové české země, už dvanáct století usilující o přiblížení se kulturní úrovni rozvinuté země moravské. Od doby, kdy ve století devátém Moravané do Čech služebně dojížděli, přemyslovské Čechy za nohy ze stromů stahovali a ve jménu biskupa moravského Metoděje je za křesťany křtili. Někdy i s použitím menšího násilí, které dlouhodobě žádné trvalejší následky nezanechávalo.

Protože tehdy už byli ti nerozvinutí Češi rozvinutí natolik, že i auta uměli řídit (nepříliš dobře, ale přece jen), pro dědka s babičkou si přijeli. Napekše moravské buchty i české koláče, vydali se z Moravy do Čech.

Cestou necestou (nezapomínejme, že Čechy byly rozvojová země) se konečně prodrali těžko sjízdnými dálničními úseky do místa, kde bylo plánováno vybudovat poslední tábor jejich putování. On to byl zároveň tábor první; a navíc ho nějak příliš budovat potřeba nebylo; byl vybudován jako místo trvalého osídlení jinou rodinnou větví českého příbuzenstva. Ti, zejména díky svým moravským kořenům a moravskému vychování, na místě zastávky řízků a dalších koláčů napekli a tyto s bramborovým salátem moravským poutníkům nabídli a podali. Vnoučata tam pobývající po vypití kávy napomenuli, aby chvályhodných moravských zvyků i tady v pohanských Čechách dbali a je k užitku svému i jiných pěstovali.

Druhou část cesty vykonali ještě před setměním. Když se stalo zřejmým, že dědek zpátky couvnout a domů na Moravu utéci už nemůže, stalo se zacházení s ním ze strany českých řidičů drsnějším, ohleduplnost vůči němu klesala a dokonce byl okřikován, kdykoliv dovolil svým moravským názorům nějakému názoru českému oponovat. Dokonce mu bylo ostře vytknuto, že v Olomouci Přemyslovce jednoho zabili, jménem Václava v té řadě třetího, což bylo tím více odsouzeníhodné, že byl v té řadě posledním. Ve věku docela útlém, když se o půvaby tehdejších olomouckých měšťanek vlídně a s ostychem jeho mladistvému věku vlastním zajímal. Čímž vymřel vládnoucí český přemyslovský rod po meči – a přeslice, které zůstaly, jak každý ví, to už vytrhnout nemohly.

Doputovavše na místo určení, čeští příbuzní konečně kápli božskou. Ne ovšem jako na Moravě, kde kápnout božskou znamená nalít slivovici. V Čechách kápnout božskou naopak znamená říci bezohledně, co by si rozhodně ohledy vyžadovalo.

A milého dědka – se souhlasem anebo alespoň bez protestů babičky – vstrčili do chlívku.

Pokud by se vám, případní milí čtenáři zdálo, že tohle je pohádka o perníkové chaloupce naruby obrácená, zklamu vás. Za prvé, žádný perník v dohledu nebyl. A i kdyby byl, dědkova cukrovka by ho učinila nepoživatelným. Bylo to mnohem, ale opravdu mnohem horší. Když se chudák dědek (pro jeho bídné postavení ho nazývejme chvíli dědečkem) ve chlívku rozkoukal, první, co uviděl, byl mohutný špalek.

Hned mu bylo jasné, že došlo k nejhoršímu.

Vůbec nešlo o to, že by na něho čekala výživná dieta jako v perníkové chaloupce. A taky mu bylo hned přes dveře sděleno, že z chlívku se ven nedostane a na milovanou Moravu nevrátí, dokud nerozštípá všechno dříví, které leželo ve druhém koutě chlívku. Naproti špalku. Dědek, vida to a slyše, hlasitě zaúpěl a tiše omdlel. Když se probral, shýbl se pro první poleno a započal s robotou.

A pokud ho nikdo z chlívku nezachránil, tak tam to dříví štípá dodnes.

Ani zrno nazmar…!

Tohle bývalo kdysi jedno z okřídlených hesel reálného socialismu, do životního prostředí vypouštěné zejména v období družstevních sklizní. Horlivým novinářům, hlavně těm venkovským, se tak dostávalo příležitosti konkrétně tepat pramínky pšenice tekoucí ze špatně utěsněných valníků a nákladních aut, jejichž děravými plachtami tak unikalo národní bohatství. Řidičům to bylo jedno, protože identifikovat původce národohospodářských ztrát bylo prakticky nemožné.

Tahle rozsypaná zrna, nad nimiž se kdysi ronily krokodýlí slzy šestákových socialistických ideologů, mi posloužila jako metafora za plýtvání mnohem závažnější. Za plýtvání, ke kterému dochází nezávisle na momentálním politickém režimu. Za fašismu, komunismu i v tak zvané demokracii. Mám na mysli ztráty, kterých se dopouštíme při hospodaření s časem. To poztrácené zrní se konec konců nějak stejně zužitkuje. Něco posbírají slepice z chalup, jejichž vrátka ústí na silnici, něco věčně při chuti jsoucí vrabci a taky myši. Co se však děje s časem, který ztratíme? Ten přece nikdo jiný nijak využít nemůže! Měli bychom proto o to pečlivěji zvažovat, jak každou vteřinu využít, čím ji naplnit. Dobrým nebo špatným, smysluplným a užitečným nebo bezcennou pitomostí?

Bývá zvykem, že ideologická hesla s oblibou sahají po absolutním, v praxi nedosažitelném. Ani zrno nazmar. Ani haléře ze mzdy. Můžete mi věřit. Těm, kteří podobné slogany vymýšlejí, přitom uniká, že výzva neznamená vlastně vůbec nic. Někdy je to trivialita, samozřejmost, kterou není třeba nikomu rozumnému připomínat – nebo je to výzva, jejíž autor zapomněl uvést jakýkoli důkaz, proč by mělo být jeho výzvy uposlechnuto. Proč by měl občan věřit mirnichtsdirnichts předsedovi vlády, když ho politické poměry v zemi dnes a denně přesvědčují, že věřit kterémukoliv politikovi by byl naprostý nesmysl? To by bylo počínání srovnatelné s tím, že bych dal tisícikorunu člověku, který mne o ni požádal s odůvodněním, že ji naléhavě potřebuje – aniž by tuto naléhavost nějak specifikoval. V zemi, kde podvod je snad nejfrekventovanějším pojmem slovníku!

Šetrné, ekonomické počínání bylo od začátku popřevratových let vlastně zesměšňováno. Počínaje praktickým anulováním při zúročování vkladů a podporou rozmařilého, nesmyslného nakupování a utrácení, které pochybné ekonomické teorie vydávaly za zdravý základ ekonomického chování – až po nastavení parametrů prostředí, ve kterém by kdokoli usilující o zpracování druhotných surovin byl ostatním na posměch. Trvalo patnáct let než se to druhé alespoň trochu změnilo – mohu-li tak soudit z televizní reklamy propagující třídění odpadu. To první se nezměnilo dodnes – vklady a úspory nepřinášejí úroky; bezhlavé utrácení se všemožně podporuje – dluhy domácností dnes dosahují stovek miliard, přičemž se stále zvyšuje procento domácností i osob nezvládajících jejich splácení. Možná to souvisí s tradiční kvantitativní negramotností Čechů, kteří dokážou sázet na jakoukoli líbivou kartu, řídíce se heslem po nás potopa! aniž by si dokázali spočítat, že už v krátkodobé perspektivě zaplatí za předmět své touhy podstatně víc než kdyby dokázali svůj chtíč ovládnout a o nějakou dobu jeho saturaci odložili. Úroky z rychlých půjček se dají odhadnout na nějakých 25%. To naplňuje definici lichvy.

K uvedenému způsobu chování má blízko i bezhlavé počínání hráčů hazardních, třeba numerických her. Rád bych věděl, zdali učitelé základních škol vysvětlují svým žákům, oč při takovém hraní jde. Že jediným rozumným kritériem účelnosti je matematická naděje výhry ve vztahu k ceně vstupenky do hry. A že v hrách u nás běžně provozovaných tohle kritérium radí jediné – kdo myslí, nesází! A kdo sází, nemyslí! Myslit znamená v tomto kontextu počítat. Kombinatoricky. Kdybychom jako občané více počítali a přemýšleli o účelném naplnění času životem nám poskytnutého, vycházelo by nám, že například jakýkoliv zájem o politické hrátky není nic jiného než utrácení času. Jeho vyhazování oknem.

Sezónní nebezpečí

Každé roční období doprovázejí specifická úskalí a rizika. Jaro, neodpovědnými básníky opěvované pro zurčení potůčků, cvrlikání ptactva, barevné koberce rozkvetlých luk a všudypřítomnou vůni květin právě skrze tu vůni provokuje u podstatné části vnímavé populace pylové alergie. Léto, povolující uzdu slunečním paprskům, činí skutkem riziko přehřátí, spálení kůže a úpalu. Podzim zaplňuje riziko pádu jablek, jakož i jiných plodů větší velikosti, jejichž kontakt s obnaženými hlavami může být příčinou úrazů, boulí různých velikostí a také píchnutí vosou, dráhu padajícího ovoce sledující. Zablesknutí nápadu o gravitační síle v Newtonově případu bylo pozitivní výjimkou.

Zimní sezóna je obdobím pádů, s případnými následky, beroucími na sebe podobu zlomenin jedné ze čtyř lidských končetin, někdy zlomenin vícečetných; zvláštní oblibě se přitom těší zlomeniny krčku femoru.

S návazností jenom přibližnou na kalendář, televizní předpovědi a lidové pranostiky dala letošní zima najevo svou existenci o jednom víkendu. Sníh se miliskoval s deštěm, a pak to, pěkně pomíchané, utuhlo a zmrzlo. Protože mou nejdůvěrnější společnicí bývá o víkendech postel, neuvědomoval jsem uvedené skutečnosti dost pronikavě. V pondělí ráno jsem vykročil do světa s lehkomyslnou bujarostí; ta bujarost se projevovala hvízdáním a lehkomyslnost tím, že jsem zapomněl na zimní obutí. Tím obutím nemám na mysli pneumatiky se zimním vzorkem. Pro mne spočívá zimní obutí v připevnění ocelového bodce na špici mé hole. Je to opatření, které jistě nevede ke stoprocentnímu vyloučení možnosti uklouznutí a pádu; taková opatření vlastně vůbec neexistují. Ani medicíny lékaři předepisované nemají účinek úplně zaručený; naopak, i ten mívá v mnoha případech podobu pouhé možnosti s nevelkou pravděpodobností přeměny v realitu. Jenomže, znáte to – z nouze čert mouchy lapá. Vyšel jsem tedy do pondělního světa zimně neobut. Svou metrákovou hmotností jsem drtil zmrazky, s potěšením naslouchaje, jak to hezky pod nohama křupe. Vyvolávalo to vzpomínky na dobu mého dětství, kdy jsme v zimních odpoledních cestou z měšťanky do rodních vsí rozkopávali nažloutlé stalaktity, které nevyrostly z rozpuštěného vápence, ale z lihovarských vejpalků, které si sedláci v zimě vozili z místního lihovaru domů jako zbytkový produkt po pálení lihu z brambor. S ještě teplými se těmi vejpalky v kaličce zalévala kravám řezanka; bylo to pro ně něco jako smetanová omáčka na suché knedlíky.

Takhle nalehko na těle i na duši jsem dopochodoval až na křižovatku pod Delvitu (právě teď, když jsem tohle napsal, se můj počítač drze a neomaleně pokusil mne opravit; místo Delvita napsal Helvita; v tom jsem mu zabránil a ukázal mu, kdo je tady pánem). Tam jsem se na okamžik zastavil, jednak abych se vysmrkal a také obhlédl terén. Na vojně jsme tomu říkali rekognoskace. Křižovatka, kterou mi bylo překročit, byla totiž prosta zmrazků.

Zvolil jsem postup známý jako průzkum bojem. Má neobutá hůl vstoupila v kontakt s hladkou plochou. Z jakýchsi důvodů se mi v mysli vynořil obraz bruslí.

Ta křižovatka není nijak rozsáhlá. Šlo o to přejít nějakých patnáct, dvacet kroků. Na vojně jsem se občas pohyboval vpřed plížením, v této chvíli jsem se posouval šouráním. Povrch křižovatky byl pokryt kvalitním ledem, na jaký by mohla být pyšná první hokejová liga. Mně však chyběly ty brusle – a taky o jednu funkční nohu jsem měl míň. A pak, asi po desátém šoupnutí, jsem vstoupil na bílý pruh zebry. Už dávno chovám podezření, že bílý nátěr zvyšuje hladkost povrchu i za sucha; rozhodně snižuje koeficient tření a tedy zvyšuje pravděpodobnost uklouznutí. Oprávněnost mého názoru se potvrdila, když v následující vteřině měnila gravitace polohu mého těla z vertikální na horizontální. Ze tří aut vyskočilo několik mých bližních, kteří se jali vracet mému tělu vertikální polohu. Potěšilo mě to – i když jsem si hned potom uvědomil, že mně vlastně potřebovali odstranit z cesty – protože jinak by jejich vozy nemohly pokračovat v cestě.

Zprávy 20

Únor bílý, pole sílí. Poctivé pohnojení chlévskou mrvou to však nenahradí, protože bez práce nejsou koláče.

Základem kulinárního blahobytu vždycky byly vidle a hromada hnoje. Ať by ta představa vyhlížela jakkoli málo vznešeně.

Lidská civilizace začala tím, že se putující nomádi usadili, postavili ohrady pro své kozy a střechu nad hlavou pro své děti. Vyklučili lesy a křoviska, poškrábali zemskou kůru rádlem a zaseli první obilí. A naučili se trpělivému čekání, až osení vzejde a vymetají a dozrají klasy. Tenhle způsob života provozovali několik tisíc let. V posledních desetiletích však lidé masově nazouvají boty z toulavého telete a začínají znovu putovat. Říká se tomu turistika. Od nomádského toulání se to liší tím, že své kozy lidé nechávají doma a o zrání obilí se nestarají.

Postarat se o své dobro se často neobejde bez toho, že by se cizím způsobilo nejedno zlo.

Zbabělost politiků se projevuje i v tom, že poté, co se navzájem obvinili ze všemožných špinavostí, si nedokážou poctivě nenafackovat – ale podají na sebe udání k soudům.

Lidé jsou nepoučitelní. Začátkem loňského prosince jsme s velkým rámusem vzpomínali, jak mrňavý francouzský náfuka u Slavkova napráskal rakouskému císaři a ruskému carovi. Samozřejmě že ne osobně, jako chlap chlapům. Porvat se místo nich museli vojáci, kterým do toho vůbec nic nebylo. Zabitých a zmrzačených desítky tisíc. Po dvou stech letech zůstala jenom slova, která se dnes pronášejí jako fráze bez schopnosti zachytit kvantitu někdejšího zbytečného utrpení. A ten mužík v třírohém tralaláčku nám dokonce připadá jako hrdina – a ne jako odsouzeníhodný neodpovědný řezník.

Před sto padesáti lety stavěli v Čechách masově tehdy technologicky novátorské železnice italští bratránci, barabové. Dělníci ze severní Itálie, která patřila k témuž Rakousku-Uhersku jako Čechy a Morava. My jsme nebyli žádná honorace, oni teprve ne. Dnes začaly po našich tratích jezdit v Itálii vyráběné vlaky Pendolino. V dnešních českých poměrech luxus – také měřeno cenou jízdenky. Vypovídá to o dvojím: svět se pohybuje v kruhu nejenom ve smyslu fyzikálním a my jsme za tou jeho italskou částí pěkně zaostali.

Včera jsem na ČT2 v jednom z filmů Woody Allena zaregistroval při jeho uvažování o životě větu Záměr stvoření nezahrnuje záruky štěstí. Moudré. Jako součást hypotézy, že o mnohém Stvořitel směrem k nám lidem rozhodl – Eto vaše dělo! Samozřejmě že ne v této dějinami zprofanované Brežněvově jazykové verzi.

Obloha nabízí svou nepříliš módní verzi kompaktní litinová šeď. Představa modré oblohy se sluncem uprostřed se zdá patřit do říše pohádek. A přece je to možnost mnohem pravděpodobnější než možnost výskytu politiky, kterou nepohání sobectví a chamtivost.

Horší než polibek Jidášův je polibek maskující lhostejnost.

Zajíc zahajující dietu začátkem podzimu se jara nedožije.

Po některé habilitaci by měla příslušná věda požádat o rehabilitaci.

Počítač zase prokázal, že je klasicky vzdělanější než jeho pán. Já na klávesnici vyťukal Delvita, on na displeji ukázal Helvita. Zopakoval svou neposlušnost i teď, kdy tohleto píšu. Novotvary české obchodní sítě ho nezajímají. Helvita je název klasický, označující člověka helvitského vyznání; tenhle výraz se vyskytuje ve rčení pevný jako helvitská víra.

Odpočítávám svou ranní hrst léků, o kterých doktoři soudí, že by mi měly pomoci přežít. Dvě vnoučata věku postbatolecího sledují mé počínání. „Děda polyká léci,“ zní komentář prvního. „Neříká se léci, ale lékové,“ opravuje ho druhé, starší a proto vzdělanější. A hned se mi polyká radostněji.

Při vypalování posledních textů na cédečko mi oznámili, že disk je už z poloviny plný. Znamená to, že produkty mého literární života stačí zaplnit půlku CD. Tohle by mohla být poměrně výstižná míra kvantity psaní. Půldiskař, podobně jako kdysi půlláník. Sedlák hospodařící na půllánu polí a luk. Statek, na kterém jsem se narodil a vyrostl, býval původně taky půllánový. Zajímavé je, z hlediska statistika zabývajícího se měřením nejrůznějšího druhu, že podle Knihy o Kosti historika Josefa Pekaře se kdysi lán, jednotka plošná, definoval objemem ovsa, který bylo potřeba k osetí té které výměry. Sedláci totiž věděli, že každý typ půdy vyžaduje jinou hustotu setí – což vnášelo do výměry lánu a jeho dílů jako plošné jednotky faktor variability.

Tím, že je nebožtík oplakán, a obdarován posledními květinami a věnci odevzdán ohni nebo hlíně, jeho interakce s živými nekončí. Také za místo posledního odpočinku, za hrob, se platí nájemné. Neplatí se majiteli domu ani bytové správě; platí se správě hřbitova. Zajímavé je, že platbu je třeba provádět dopředu, ačkoliv nebezpečí, že by se poplatník vyhnul své povinnosti platit útěkem, je minimální až nulová. V případě, že je hrob sdílen společně několika nebožtíky, se tito o náklady nájemného dělí rovným dílem. Vodné a stočné odpadá. Placení, nazývané pronájem hrobu, je zcela konkrétní formou interakce mezi živými a mrtvými; pronájem hrobu je cosi jako povinnost váznoucí na dědictví – možná výměnek 2.typu. Zrušit by to mohlo jenom vyvlastnění či znárodnění hřbitovů.

Čím zdravěji prase žije, tím kratšího života se dožívá.

Masopust? Maškary umazané sazemi a uzené v komíně od sazí se umazat připravené.

Mnohý život je jako správný vzorec, do kterého se dosazují konstanty špatných okolností. Pro mou generaci stačí poohlédnout se pár desítek let zpátky.

Těch nesmyslů, které jsem musel pod falešným heslem vzdělávání zkonzumovat! Toho ztraceného času! A těch jedinečných nápadů, které musely skončit pohozeny v příkopě jenom proto, aby nedráždily ješitné pitomce!

Životní pohoda: zdraví tělesné i duševní, schopnost kritického vidění světa, včetně realistického odhadu svých schopností.

Pořád víc vyhledávám ticho. Ticho není jenom absence hluku – dnes všudypřítomného. Ticho není hluk intenzity nula. Ticho je svébytná kvalita, do níž si lidská mysl promítá, co právě pro svou pohodu potřebuje – melodii beze slov, vzpomínku na minulé či budoucí. Ticho je letní louka, do které se můžeš ponořit, aniž bys cokoliv rušil. Ticho je nepopsaný list bílého papíru, kterého se ještě nedotkla tužka. Ticho je možnost veršů, překvapivých, nevyvolávajících rozpaky, asi jako obrázek přidaný k těm, které už visí na zdi dobře zařízeného pokoje.

Sedím bez hnutí ve stínu a k mé noze, kvůli pohodlí natažené, se blíží pavouk. Sekáč – a to nemyslím taxonomicky. Napadá mě, že to od něho není příliš ohleduplné – promenovat se se svýma … jedna, dvě, tři, čtyřmi páry nohou na očích tvoru vlastnícímu jediný nekompletní pár. Nekompletnímu pánu tvorstva. Je to od tebe bezohlednost, pavouku, říkám si, sleduje koncert jeho oktopedální lokomoce – ale jako manažer musím uznat, že to zvládáš perfektně. Nevím, zdali tam u vás v pavoučím světě vedete něco jako pavoučí humanismus, ale nemohl bys mi jednu zapůjčit? Za mírný poplatek pěti much týdně. Absence jedné končetiny z osmi se přece pozná míň než když chybí jedna z mizerných dvou! Co říkáš? Že se tě pokouším obalamutit? Že nemám končetiny dvě, ale proti tvým osmi celé čtyři?

Ženě připadá můj mužský, na chalupě používaný slovník příliš zaplevelený nevhodnými výrazy, asi jako záhonky, které čas od času převádí na květinové monokultury. Tyhle výrazy z mého slovníku škrtá stejně, jako plevel ze země vytahuje. Naštěstí (nebo snad naneštěstí) slova nemají kořínky, jimiž by v paměti držela, kořínky, které by se daly zákazem zlikvidovat. Ještě jedno mi tyhle purifikační pokusy připomínají – jídelní lístky v hospodách lidových cenových kategorií, ze kterých energická pravice pana vrchního vymýtila, co ekonomicky uvažující hosté už stačili z nejlacinějších položek zkonzumovat.

Sestřičky Nočních hlídek. Bez přileb a plechového brnění od soumraku do rozednění střeží neklidný spánek nemocných, bolavý úzkostí a vědomím křehkosti člověčího života.

Holubi na římse nemocničního dvorečku mezi dvěma křídly kliniky. Mrzne, je noc, zřejmě spí. Peří trochu zdrchané, snad aby odstrašili vlezavou zimu. Hlavy přitažené k tělu; každý se udělal sám pro sebe. Na rozdíl od antarktických tučňáků, zimě vzdorujících v těsně sevřeném houfu. Možná se národní povaha přenáší na ptáky, jako se na lidi může přenést ptačí chřipka.

Čekání na Godota mi připadá dnes méně dramatické než čekání na snídani po včerejší skromné večeři.

Opravovat starý dům (nemyslím teď na jeho vybourání a přestavbu) se podobá údržbě zdraví starého člověka. Příliš radikální zásah do jedné části může vyvolat nadměrné nároky na části jiné – které pak selžou. Nové spotřebiče přetíží starou elektrovodní síť, nové zuby přetíží starý žaludek. A diabetik může předem téměř s jistotou počítat, že zásah do kteréhokoliv tělesného systému rozhází pracně den za dnem slepovanou glykemickou rovnováhu.

Věčná otázka – Jaké to tady bude, až nebudu já? A nijak přitom člověku nevadí, a ani si tu otázku neklade – Jaké je to tam a onde, kde jsem nikdy nebyl, když jsem tu ještě byl? A přitom tohle poslední se týká téměř celého světa.

Doktoři jsou dvojí: jedni přes pacienty a druzí přes papíry. Ti přes pacienty jsou taky trochu přes papíry; ti přes papíry se bez nemocných docela dobře obejdou.

Myslím, že kdysi, když se doktoři museli spoléhat více než dnes na vlastní pozorování a vlastní úsudek, bývali lepšími pozorovateli svého prostředí. Pozorovateli lidí, ale nejenom jich. Pozorovateli lidí v kontextu sociálních poměrů. Při někdejší skromnosti živobytí a někdy i bídě to musel být pro doktora bohatý terén k pozorování; leckterý z nich o tom dokázal i vnímavě psát. Dnes žijeme velkou většinou nad životním minimem; snad právě proto lékařsky méně zajímaví, třebaže i tak je patologie k pozorování i dnes dost.

Mluvíme o nemocích tělesných i duševních; po ověření se je pokoušíme kurýrovat. O patologii a poruchách chování však jenom mluvíme. Na jejich odstraňování nejsou žádné instituce. Možná taky proto, že by v jejich péči masově končili politici pro své pohrdání zdravým rozumem a pro aroganci pramenící z vědomí moci.

Z okna svého nemocničního pokoje mám teď, v zimě ranního neútulna, výrazný pohled na dopravní traffic, ve kterém kontrastují barevná světla aut s okolním čerstvě napadaným sněhem. Zdálky je to plazící se had, který může být sledován i s trochou romantiky. Podle statistiky dopravních nehod a traumat však had někdy velice jedovatý.

Ministr (třeba) zdravotnictví čerstvě nastoupivší do funkce. Úsměvy na televizní kamery; slova do mikrofonů spíše nervózní; v debatách s protistranami padají tvrdá slova z obou stran politického válčiště – dokonce slova o předstírání a lžích, o zastírání nedobrých skutečností a jejich lakování na růžovo. Ministrovi se vytýká malá schopnost komunikovat. Přiznám se, že s tím ne tak docela souhlasím. Ministrově tváři, podle mne, sluší ustaraný výraz. A dokonce i ta nervozita. Ministr stabilně usměvavý a vlídný, optimistickými slovy nešetřící, podle mne lže. V řízení čehokoliv je spousta problémů, obtížně řešitelných; řešitelných za nemalou cenu. Platí zákon, že toho, co by se udělat mělo, je vždycky víc než toho, co se udělat dokáže. Na tom nezmění nic žádný ministr. Je to totiž dnes už přírodní zákon. Pro ministry je obtížné říkat pravdu. Ale tu by říkat měli, jinak lžou a měli by odejít. Ministr se nemusí před novináři rozplývat. Dobrý novinář by měl vědět, že z uhlazených slov kvalitní článek nenapíše; zajímat by se měl o pravdu o stavu věci. K jeho řemeslu patří zvolit optimální způsob hovoru, takový, který by vedl k pochopení a sdělitelnému poznání. Sdělitelnému té části veřejnosti, která se zajímá. V záležitostech zdravotnictví jsme zájemci všichni. Starostlivě vyhlížejícího ministra by měl novinář brát vážně. Laciného optimistu, neodpovědného vůči pravdě, by měl umět pojmenovat.

Pacient nevalné jakosti není nemocný s problematickým zdravím, ale nemocný s problematickým postojem ke své chorobě a ke svému ošetřujícímu lékaři.

Jistý typ počasí znejistí mnohé. Sníh a mráz zkomplikují, případně znemožní dopravu, přeruší rozvod elektřiny. Náhlé změny teplot a atmosférických tlaků znejistí osud kardiaků a psychotiků. Vysoké teploty pak znejistí včasné návraty manželů průměrné jakosti z hospod k rodinným krbům, v tuto dobu vyhaslým.

Dojde-li k poškození chatrného zdraví, je rozumné vracet ho k jeho chatrnému normálu. Naopak je nebezpečné pokoušet se vracet ho k normálu dávno ztracenému, jenž byl součástí pacientova mládí.

Sestřička, čerstvě opeřená, se lopotí s instalací kapačky, váhající se rozkapat. Jako pacient, do kterého má být infuzí nakapáno, zúčastněně přihlížím a radím. Zrudlá chvatem a zaujetím se na mne obrátí a říká: „Jste podobný mému dědovi.“ No, možné to je, i já už mám dvě vnučky jejího věku. „Taky má kníry jako já?“ ptám se. „Ne, to nemá, ale taky mi do všeho kecá,“ zní upřímná odpověď.

Ve staffu, lékařském týmu kliniky, působí dva arabští chirurgové. S nepřehlédnutelnými knírky a snědými tvářemi synů pouště. Už jsme se trochu stačili seznámit. Při vizitě nahazuji do houfu doktorů a sester udičku pokusu o vtip: „Už jsem zaregistroval, pane profesore, že tady máte malou arabskou komunitu.“ Mladší z arabských kolegů reaguje jako první: „Víte, pane doktore, náš profesor má takovou soukromou dohodu s americkým prezidentem Georgem Bushem. Podle ní musíme každého 11.září, ve výroční den náletu do Twin Towers v New Yorku, my dva nastoupit do služby na klinice. Jeden na ambulanci a druhý na lůžkovém oddělení. Aby byla jistota, že se do ničeho nezapleteme.“ Hezký příklad akulturace arabských intelektuálů do českého prostředí – a převzetí černého českého humoru. Tohle je hodně optimistické pozorování – když si lidé umějí udělat legraci sami ze sebe, bez urážek a pocitu utrpěné křivdy.

Kvůli podezření z fokální infekce jsem přišel o další zub. No, zubů má člověk jenom konečný počet, takže brzy už nebudu mít co ztrácet. Extrakci vysloužilé šestky v pravé maxille se chystá provést můj starý známý, se kterým se stýkáme už tři desítky let nad statistikami extrahovaných osmiček, které jsou jeho specialitou. Pro jistotu upozorňuji, že na zubu je zlatá korunka; jsem teď chudý důchodce a každá korunka je mi dobrá. S převahou chirurga nad zkroušeným civilistou říká – bude to stejně jenom nějaký žlutý plíšek, kterého by nebylo škoda. Pak mi napíchává injekce a já nevím, mám-li se bát víc bolesti nebo případné ztráty korunky.

Má diabetoložka mi svým rozpisem nočních odběrů krve a pícháním inzulínu udělala ze souvislé noci hrst časových kousků – jakousi časovou řezanku. Spaní pak vypadalo podle toho.

Sestřička mne vede, pajdajícího staříka, katakombami spojujícími suchou cestou nová, nedávno dobudovaná zdravotnická zařízení s ambulancemi a lůžkovými odděleními, jejichž zdi ještě pamatují poslední rok devatenáctého století. Oční a ORL. Kdyby to nebylo dětinsky směšné, řekl bych, že cítím, jak se pohybuji o jedno či dvě patra výš, procházím někdejší kaštanovou alejí od II.interny k porodnici. V časovém mezidobí mezi někdejším a nynějším zela tu nějakou dobu hluboká jáma jako důsledek extrakce těch kaštanů, které musely uvolnit místo železobetonovým protézám nových klinik a centrálních zařízení. Ta jáma pohltila také vodní nádrž, kdysi protipožární, ve které přežívaly snad i lekníny. Ústřední čekárna připomíná odletovou halu menšího letiště. Možná toho, které Olomouc doposud nemá. Co se od dřívější doby změnilo nejméně, jsou zřejmě nemocní. Tiší, s povadlými tvářemi zamlkle vyčkávají věcí příštích, pořád víc odkázáni na dovednosti a znalosti jiných, lékařů i sester. Počítači dirigované měřicí přístroje podle své nátury předou jako divoké kočky po sytém obědě, obrazy na displejích se přesouvají z jednoho místa zobrazovaného nemocného prostoru na jiné, podle volby operátora a pohybu sondy. Roentgenův přístroj Jiřího Wolkera v nových generacích; ultrazvuk, který se obejde bez ionizujícího záření. Pořád však platí klasický princip – paprsky pronikají tu maso, svaly a blány, lidské tělo se otvírá jak dopis zašifrovaný… Jenom mnohem čitelněji než kdysi – kdy hned v prvém roce dvacátého století byl v této nemocnici pořízen první rtg snímek zlomené loketní kosti hanáckého děvčete. Pouhých pět let od Roentgenova objevu paprsků X, za který byla udělena poprvé v historii Nobelova cena za fyziku. A tohle všechno nesmělo být přeskočeno, jestliže jsme se měli dostat tam, kde jsme … Wolker pocházel z Prostějova, takže měl k Olomouci jistě blízko. Ostatně, měl na svatém Kopečku prarodiče, ke kterým jezdíval; jedna z jeho nejznámějších rozsáhlejších básní byla svatým Kopečkem u Olomouce inspirována. Jako nemocný tuberkulózou měl Jiří Wolker blízko i k rentgenu; ostatně i tohle dosvědčuje jiná jeho báseň, ze které jsem jeden řádek citoval. Nevím, zdali to bylo Wolkerovi známo – první rentgenolog olomoucké nemocnice, doktor Rudolf Bacher, zemřel už v polovině první světové války na následky nemoci z ozáření (řečeno současnou terminologií). Tehdy se používalo názvu rentgenové vředy; o rizicích spojených s ozařováním se tehdy vědělo pramálo; radiační hygiena se začala jako lékařský obor rozvíjet až mnohem později. Za dalších deset let zemřela z téhož důvodu i sestra, která s doktorem Bacherem spolupracovala. Pokrok bývá ke svým obdivovatelům někdy krutý – a žádá si oběti i na jejich životech.

Mateřský prs je první hrníček, který dědí mladší sourozenci po starších. Podobně jako kočárek, postýlku, hračky. Jistě i tady dochází k opotřebení, ale – mateřská láska může být nevyčerpatelná.

Vždycky jsem trochu pil. Ale teprve jako diabetik mohu prohlásit, že teď mne pít nejenom baví. Teď opravdu bez pití nemohu být.

Dnes mi k obědu vyšlo kuře. A to jsem ani (jako ve Sportce) sázet nemusel!

Bývaly doby, kdy doktoři objížděli své ležící pacienty poté, co vyřídili svou dopolední ordinaci. Dnes je to jinak – s objížděním pacientů se téměř skončilo, vynecháme-li jejich svážení do nemocnic k hospitalizaci. Pacienti, včetně těch nepohyblivých, obíhají lékaře obklopené elektronickými přístroji. Je to jako změna základního astronomického paradigmatu – podle Ptolemaia Slunce obíhalo Zemi, podle Koperníka se středobodem vesmíru stalo Slunce lékařské vědy a techniky. Přitom však pořád platí, že jedinou stálicí ve zdravotnickém vesmíru je pacient s jeho archetypálními bolestmi, potížemi a úzkostmi.

Má soukromá diagnóza oteklého, nabubřelého krku – krční elefantiáza.

Čirou náhodou mi do ruky padl list papíru, na kterém si má žena rozepsala, čím by měl Ježíšek koho obdarovat. U svého jména jsem našel poznámku záhadnou jako Champollionovy hieroglyfy – servírovací stolek a počasí. To první se později vysvětlilo, když zeť po rozbalení krabice z jejího obsahu smontoval trpasličí stoleček, na který bych si měl u gauče před televizí stavět hrnek s kávou, abych ji nebryndal po koberci. To druhé zůstává záhadou dodnes – ledaže bych měl za dárek považovat nově napadaný povánoční sníh.

Můj vánoční nemocniční pobyt razantně zjednodušil problém mé vánoční korespondence. S bolavým tělem se špatně píšou přání pevného zdraví.

Mezi nepřeberně mnoha vzorci lidského chování mě zaujal jeden specificky ženský – a vystihoval by ho název slabost pro opuštěné psy. Pojmenován je to metaforické; nemusí jít jenom o psy, výlučně o ně ne. Žena s tímto vzorcem chování nemusí být žádná sentimentální měkota. Dokáže rozlišovat mezi potřebnými a těmi, kteří by se chtěli přiživovat, oblizovat víc prstů než se patří, kteří mají dost a žádnou péči navíc nepotřebují. Stává se, že je jejich životní postoj zklame a přivede je do slepé uličky – ti, o které pečují, berou to jako samozřejmost a někdy dokonce po letech péče laskající ruku nevděčně odstrčí. Podobně jako když pes svého pečovatele nečekaně pokouše. Ten vzorec chování je nebezpečný tím, že nepočítá s univerzálností lidského sobectví.

Jedna z nejtěžších chvil mého života. Vydal jsem v kuchyni pokyn, aby bylo zastaveno pečení štrúdlu. Zákaz vydán na dobu neurčitou, jako primární prevence hyperglykémie. Jak je kruté muset být diktátorem vlastním chutím!

Choroba se nedostavuje bez příčiny. A bez nalezení té příčiny se jenom obtížně z těla vyhání. Obcházení a vynechávání kauzality je také druh šamanismu – a případné vlastnictví lékařského diplomu na tom nic nemění.

Chromého starého mužského uvězní v paneláku dvacet centimetrů čerstvě napadaného sněhu stejně spolehlivě jako železné mříže na dveřích a oknech nebo litinová koule s řetězem na noze. Hlídat netřeba, utéci nedokáže.

Roční období nejsou než nikdy nekončící handrkování o to, kdo urve pro svou stranu delší kus času. Jaký kus jasného dne, jaký kus tmavé noci. Příklad hry s konečným součtem čtyřiadvaceti denních hodin.

Když nás někdy v zimě sníh napadaný do dřeváků mého dětství už příliš studil a my si šli stěžovat mámě, ta nám vyměnila mokré ponožky za suché – zatímco táta kurýroval naši změkčilost vyprávěním o tom, jak v době jeho vlastního dětství chodívala jedna sousedka na prosincové roráty do místní kaple bosá. Bez bot, bez ponožek i bez dřeváků. Bylo to docela působivé; pokaždé se mi nějakou chvíli zdálo, že sníh už tolik nestudí.

Zapadlé vlastence jsem si jako kluk představoval jako zapadané sněhem. Možná to nebylo tak úplně od páně Raisovy pravdy – v Podkrkonoší to musela bývat docela standardní situace.

V televizi dávali Schindlerův seznam. Esesácké inferno pro krakovské židy. Teď mi nejde o pogromy a bezuzdné zabíjení. Snažím se představit si hrůzu beznaděje těch, kteří v dané chvíli přežívali jako pracovní síla, kterou bylo racionálně možno vysát ve prospěch nacistického panství. Znali svůj osud, svůj konec – a náhoda jim k tomu cynicky přidávala nejistotu kdy a jak skončí. Jenom tahle hrůza samotná by měla člověka, který si zachoval schopnost představivosti, rozdrtit jako padající balvan. Nedivím se, že kdo tohle přežil, musel zákonitě hledat zdroj naděje. Ať už v komunismu nebo v sionismu. Už nikdy víc jako ovce bez odporu vedené na jatka.

Sníh téhle zimy dohání, co plískanice předcházejícího podzimu zanedbaly. Zemi je jedno, v jaké formě se jí vláhy dostane.

Zákon o svátcích: Čím víc je v roce státních svátků a volných, nepracovních dnů, tím víc se dá matematicky očekávat, že bude vyšší i počet svátků připadajících na víkendové dny, na sobotu a neděli. V průměru to bude dělat dvě sedminy, tj. dvacet devět procent z celkového počtu svátků – samozřejmě rok od roku modifikovaných faktem, že se jedná o náhodnou veličinu.

Nejúčinnější primární prevence – neposkytnout příležitost. Platí to stejně pro manželskou nevěru jako pro korupci politiků.

Sekundární prevence – odměňovat dobré, kárat a trestat zlé.

V životní strategii mé ženy je primární prevencí mých chorob vystříhat se pití, sekundární prevencí pak nechodit po bytě bez bačkor.

Není přesvědčivosti bez kladného příkladu.

Odvaha, kterou nepředcházely rozmyšlení a propočet, je holý hazard.

Když člověk v mládí může, obvykle ještě neví; když ve stáří ví, obvykle už nemůže.

Ryba ve vodě na kastrol nemyslí.

Když jsi víno dopil, i po vodě se ti zasteskne.

Na každou písničku o čisté voděnce jich připadá pět o vínečku bílém či rudém.

Příjemnému snadno se přivyká, nepříjemnému jen se škobrtáním.

Ublížit dá se i náhodou, mimoděk, nevědomky. Udělat jinému dobře, to chce uvědoměle na potřeby jiného myslit.

Ke vzpomínkám mého dětství patří kovárna na hrázi, ve stínu staletých lip na té hrázi kdysi dávno zasazených. Možná ještě v době, kdy tahle hráz byla funkční, protože zadržovala vodu rybníka, napájeného místním potokem. V kovárně se kovali koně a voli, ostřily radlice selských pluhů a opravovaly železné součásti vozů ještě asi dva roky po skončení války. Zajímavé je, že můj paměťový záznam není jenom optický; v mé čichové paměti do dneška uvízl pach žhavého železa po jeho rozžhavení ve výhni a zpracování perlíkem na kovadlině zakalovaný ve džberu vody hned vedle stojícím – a také pach rohoviny okovávaných kopyt, když se na ně přiložila ještě horká podkova. Byla v tom jistá podobnost s počínáním zubaře, s nímž jsem učinil svou první zkušenost taky hned po válce. Kování je vlastně taky aplikace kovové protézy, s cílem usnadnit chození – podobně jako zaplombované zuby usnadňují kousání. Ostatně, zubařská chirurgická tradice, orální chirurgie, má jeden ze svých zdrojů právě v kovářství. Snad proto, že jiní řemeslníci neměli tak blízko ke kleštím.

Když se blížíš ke vsi cestou z kopce, jako první tě vítají střechy domů a stodol.

Ranám uhýbej, výzvám se čelem postav.

Se silnější protivníkem není hanbou smlouvat.

Má žena podpořila českou knižní kulturu zakoupením knížky jistého mladého autora. Když knížku dočetla, zeptal jsem se jí, jaké to bylo a jak tuhle naději české literatury hodnotí. „Talentovaný sprosťák,“ zněla její stručná odpověď.

Lidem dnes chybí setrvačnost. Už při nevelkých změnách vnějších i vnitřních podmínek vybuchují, rozhodují se změnit stereotypy svého chování, bez toho, že by si předtím promyslili možné důsledky. A protože se tak děje masově, tohle rozkolísání trajektorií jedněch životů se stává zdrojem změn v životních trajektoriích jiných lidí.

Můj život už neletí, neubíhá, jenom pokulhává. Uvažuji o tom, zdali by nebylo spravedlivé, aby i můj čas své tempo zpomalil. Až potom mě napadá, že moje myšlení se podobá úvaze v jedné židovské anekdotě. „Pane restauratér,“ říká paní Kohnová, host v penzionu, jeho majiteli dotazujícímu se na spokojenost hostů, „řeknu vám na rovinu, že jídlo u vás za moc nestálo. A navíc ty směšně malé porce…“ Řečeno jinak – život je těžký. A nejhorší na něm je, že je tak hrozně krátký.

Když se člověku (mluvím o sobě) zmenší, zúží vnější svět, měl by si důkladněji všímat svého vnitřního prostředí, a právě to učinit zdrojem svého uvažování. Problém ovšem je, vyhýbat se upadnutí do malicherností, nezobecnitelných a nikým jiným neaplikovatelných.

Posuzovat a hodnotit chování člověka bez toho, že by se přihlíželo k okolnostem, do kterých ho život postavil, není spravedlivé. Jsem přesvědčen, že u Posledního soudu budou tyto okolnosti rozhodně přikládány na misku vah, na kterých budou váženy skutky člověka.

To, co je někdy považováno za vybrané chování, je předstírání tak šmírácké, že muselo být opravdu mezi možnými vzorci chování pečlivě vybíráno.

Pětiminutový televizní reportážní film o Insbrucku. Městu velikosti Olomouce, s podobnou tradicí, které mělo šťastnější osud v poválečných pětačtyřiceti letech. Mluví se i o slavné tradici a současnosti univerzity v Insbrucku. Co ale reportáž nezmiňuje, je souvislost s olomouckou univerzitou; obě byly založeny téměř současně, jezuity, v rámci státní a církevní politiky (téhož státu a téže církve v obou městech) iniciované tridentským koncilem. A po uzavření olomoucké univerzity císařem Františkem Josefem I. v roce 1860 (výjimkou byla teologická fakulta) byly právě insbrucké univerzitě zapůjčeny některé olomoucké insignie, řetězy a žezla. Jak ukázala historie, byla to výpůjčka na věčnou památku. Selhal i pokus vlády československé republiky o jejich navrácení, začátkem dvacátých let minulého století. K jisté nápravě a narovnání vztahů obou univerzit došlo až v devadesátých letech, po politickém převratu, kdy nechal rektor insbrucké univerzity po dohodě s tehdejším olomouckým rektorem zhotovit stříbrné repliky oněch insignií – a slavnostně je Univerzitě Palackého předal. Jen tak mimochodem – tahle příhoda je ukázkou přátelského narovnání někdejší historické nespravedlnosti mezi dvěma sousedními zeměmi v postkomunistické Evropě. Velkorysé gesto učiněné tou bohatší vůči té chudší. Rozhodně velkorysejší než bylo opatření rakouské spolkové vlády v záležitosti volného pohybu pracovních sil o pár let později, po přijetí Česka do EU.

FINIS