Píše S. Komenda, část 29, květen 2006
Hlava nebo orel čili Demokracie
na vejminku
V době velice
nedávné se několikrát, tedy opakovaně, vyskytl zajímavý politologický jev. Při
posledních i předposledních prezidentských volbách v USA, parlamentních
volbách v Německu a docela nedávno ve volbách do dolní i horní sněmovny
v Itálii. Co tím mám na mysli? Prostě fakt, že volby, v nichž šlo
v podstatě o soupeření dvou stran, skončily výsledkem ležícím v pásmu
chyb měření. V intervalu náhodných chyb. Aby nedošlo k nedorozumění,
podotýkám, že každé měření a tedy i volby, riziko chyb doprovází. Ty americké
prezidentské volby proslavilo dodatečné sečítání hlasů ve státě Florida; a také
nespolehlivost volebních strojků, do mechanismu hlasování tehdy poprvé
v USA zaváděných. Italské volby také dopadly tak, že napočítaný rozdíl
mezi oběma volebními seskupeními dělal – při téměř padesáti milionech voličů –
necelých padesát tisíc hlasů. Tohle, v konfrontaci s faktem, že půl
milionu hlasovacích lístků bylo ze sčítání vyřazeno pro technické závady, je statisticky nula. Mizerná plichta. V Německu
demokraté sociální nebo křesťanští – voliči dali najevo, že přívlastek ke slovu demokracie jim neříká
vlastně nic.
Přestože by mělo být politologům zřejmé, že volby jsou měřením, do
jehož mechanismu náhoda zasahuje s jistou, statisticky odhadnutelnou
kvantitou, zdá se, že v situacích podobných těm, o kterých teď uvažuji,
bezradně tápou. Takže si dovolím poněkud jim napovědět nebo je dokonce trochu
trknout. Tak, jak radí známé přísloví.
Skutečnost, že volební výsledky končí patem, o něčem vypovídá. Jestliže
se soubor milionů voličů chová v souhlase s modelem házení mincí,
tedy jako nula-jedničková náhodná veličina nabývající hodnoty jedna
s pravděpodobností ½, jako jedno z možných vysvětlení připadá
v úvahu představa (nebo hypotéza, chcete-li), že programy obou politických
protivníků připadají voličům k nerozeznání podobné – a chovají se podle
toho. S pravděpodobností jedna hodí polovina do urny lístek červený a
druhá polovina lístek modrý. Barvy jsou stejně zaměnitelné jako trenýrky nebo
lžíce.
Programy politických stran se zdají mít nulovou výpovědní hodnotu.
Jejich přežvykování v novinách a televizi je mlácením prázdné slámy. Slova
přitom používaná jsou vyčichlá stejně jako mletá káva nalezená dva roky po
pohřbu v příborníku oplakané tetičky. Političtí mluvčí jsou nahraditelní
tibetskými modlicími mlýnky – nechápu, proč to ještě nikoho nenapadlo. Ušetřily
by se tím přece miliardy za platy politiků, které jsou očividně vyhazováním
peněz z oken.
Nevím, proč bychom se v téhle záležitosti nemohli dohodnout jako
rozumní lidé. Jestliže se s ohledem na jakési politické tradice nechceme
zříci volebního folklóru s jeho předvolebními kratochvílemi a barevnými
fábory, mohl by se alespoň vlastní rituál házení volebních lístků (nebo plachet)
do uren nahradit házením mincí. Každému voliči by byl položen zdvořilý dotaz,
zdali hodlá v dané volební sezóně volit – a v případě kladné odpovědi
by se jeho jménem vrhlo mincí; padnuvší
hlava by přitom znamenala, že volič volil modré, padnuvší orel, že volič preferuje
červené.
Navrhovaný postup by měl významnou výhodu v tom, že by byly
z volebního procesu prakticky eliminovány chyby – hlava a orel jsou snadno
zapamatovatelné. Nastal čas, abychom si otevřeně přiznali, že volby nejsou nic
jiného než jistý druh hry – podobně jako kuželky nebo klukovské jarní kuličky,
hra na slepou bábu nebo chodí pešek okolo, nekoukej se na něho. Volební
programy politických stran v tom hrají podobnou roli jako obecní rozhlas
rušící hru oznámeními o datu, kdy budou vykupovány králičí kůže a že místní
kozy mají utrum, protože nečekaně chcípnul obecní kozel. Mnou navrhovaná
novelizace nese nesporné znaky racionálního uvažování, schopného vnést čerstvé
povětří do zatuchlých politických koutů. Alespoň do té doby než lidstvo dospěje
k poznání, že politiku jako takovou je záhodno odložit do staré veteše,
mezi historicky přeživší haraburdí.
Nezbytnost zvědavosti
Zvědavost je jednou
z obecně lidských vlastností; zvědavý je každý lidský jedinec – ne ovšem
ve stejné míře. Opakem zvědavosti je zřejmě lhostejnost; obojí se dá měřit na
téže škále, vyznačené marginálními, okrajovými kategoriemi zajímá mne – nezajímá mne. Ve věci zvědavosti existují zřejmě i
patologické extrémy – zvědavost chorobná, manifestující se nahlížením pod
pokličku, do klíčových dírek cizích ložnic, do kádrových spisů. Chorobnou
zvědavostí je vlastně počínání špionů všech národností a ras. Opak zvědavosti,
lhostejnost, demonstruje Jaroslav Hašek na postavě hostinského Palivce
vládnoucího hospodě U Kalicha, který byl nejenom známý sprosťák. Byl také
důsledným zastáncem názoru, že živnostník si nemůže dovolit žádnou zvědavost a
žádnou politiku. Jseš můj host, dej si
nalít pivo, ožer se u mne a žvaň si co chceš. Já neposlouchám, nejsem vůbec
zvědavej.
Tato úvaha má být zároveň chválou zvědavosti. Chtěl bych v ní
vyzvednout především skutečnost, že to byla právě zvědavost, co dopomohlo
živočišnému rodu Homo sapiens k jeho mimořádnému postavení v říši
všeho živého. Když říkám zvědavost, myslím tím velkou zvědavost. Tak velkou, že
se její zájem neomezoval na oblast toho, co se právě teď dá sebrat, ulovit a
zkonzumovat. Člověk začal být zvědavý i na to, co se dá sebrat, ulovit a čím se
dá utišit hlad a žízeň také zítra a pozítří. Začal být zvědavý i na budoucnost.
Zvědavý nejenom na to, co je jisté, ale i na to, co je možné.
Jedno přísloví říká Nehas, co tě
nepálí. Jeho analogií je konstatování Nevšímej
si toho, co se tě netýká. Obojí vlastně nabádá ke zdrženlivosti
v dimenzi shromažďování informace. Jejich důsledné respektování a
dodržování by ovšem bylo sto rozvrátit celé jedno odvětví lidské činnosti,
kvetoucí a pro další rozvoj lidstva zcela nezbytné. Mám na mysli vědu a výzkum.
Ano, je to opravdu tak. Už u samotné kolébky člověka doby hluboce
předmoderní stála sudička, která hominidovi, tehdy ještě silně ochlupenému, do
podestýlky vložila gen zvědavosti. Kamkoliv
půjdeš, kam se vrtneš, budeš se bedlivě rozhlížet, pozorně naslouchat, neznámé
obezřetně ohmatávat, očichávat a ochutnávat budeš – a hlavně, každý takový
počitek si pamatovat budeš, abys večer u ohně se o něj mohl s dalšími
členy rodu podělit. Takhle nějak lidská zvědavost transformovala své
produkty ve zkušenost. Získávání
smyslových počitků – to ještě není nic specificky lidského; to umí ve svém
dosahu každý živý tvor. Teprve ona transformace ve zkušenost, to je, co udělalo
hominida člověkem.
Mnoho hladu a žízně muselo být překonáno, než si mohli lidé dovolit
vyčlenit zvědavosti a transformaci jejích produktů ve zkušenost prostor, zvaný věda a výzkum. Badatel, který by
vyznával životní filozofii hostinského Palivce, by byl vědě platný asi jako mrtvému zimník. A to i v případě,
že by to nebyl žádný sprosťák, že by se choval úplně slušně podle
Gutha-Jarkovského. Kdo chce učinit bádání součástí svého živobytí, měl by velice
pečlivě zvažovat, je-li mu zvědavost vlastní. Docela dobrým testem je na sobě
vyzkoušet, je-li pro něho větší nezbytností nové vybavení laboratoře než nově
potažené kanape v kanceláři. A dokáže-li si odřeknout víkendové lyžování
na alpském ledovci kvůli nedokončenému pokusu na pracovním stole. A zahrnuje-li
jeho zvědavost také otázku, co asi řekne jeho nejnovějším výsledkům kolega
odvedle, jímž může být třeba někdo ze západní Austrálie.
Z onoho druhu zvědavosti, o němž uvažujeme, je třeba vyloučit zvědavost
na to, jak dopadnou příští volby. Zvědavost na cokoli s politikou
souvisejícího. Politika je oblast racionálnímu poznání se vymykající – podobně
jako tance provozované domorodci v zapadlém údolí na Nové Guineji předtím
než zaklapnou víko kotle nad do něj vloženým misionářem. Politická informace je
pro lidské poznání, pro rozšiřování zkušenosti lidstva bezcenná. Má charakter
chaosu, lidské poznání matoucího a zatemňujícího. Vracejícího lidstvo hluboko
zpět do temnot prvotního bloudění a tápání.
Facka zdravému rozumu
Mediálně byla nedávno
pojednávána zpráva o novátorském řešení problému trestání černých pasažérů
pražské hromadné dopravy. Záležitost, která vzala svůj počátek – podle mého
odhadu – se samotnou instalací této lidumilé instituce. Možná už v dobách,
kdy tramvaje byly taženy koňmi, čtyřnohými, chlupatými, řehtajícími a
mezikolejový prostor čerstvými kobližkami zdobícími.
Fenomén černého pasažérství je nepochybně odsouzeníhodný a jeho stíhání
je nanejvýš žádoucí. Všude a tedy také v síti pražské hromadné dopravy.
Také pro tento jev platí, že případná neschopnost dopravního podniku hlavního
města Prahy, potažmo pražského magistrátu, přečiny v tomto ohledu činěné a
zůstavené bez patřičného potrestání, masovost
výskytu jevu vlastně podporuje. Odhalovat jeho výskyt a trestat jej
přispívá k ozdravění společenského prostředí.
Mediální zpráva konstatovala, že úspěšnost penalizace černého
pasažerství se zvýšila poté, co pražský magistrát svěřil vymáhání pokut jisté
advokátní kanceláři. Páni advokáti dokázali udělat na přestupníky svoje bububu přesvědčivěji ve srovnání
s hrozbami předtím činěnými magistrátními úředníky.
Teď však přichází čas, abych napsal svoje ale …
V oné zprávě se zároveň uvádělo, že z částky více než čtyř
tisíc korun, které se od dopravního přestupníka požadují, dostává jím poškozený
dopravní podnik čtvrtinu této částky – zatímco advokátní kancelář si jako
honorář za svou námahu s vymáháním pokuty spojenou bere zbytek – asi tři
tisíce.
Tato část uváděné skutečnosti mi připadla jako podstatná vada na kráse
jinak úspěšného počínání. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na jistou
manažerskou praxi při vybírání daní ve starém Římě. Vybírat daně byla vždy
činnost právě tak nezbytná jako nepříjemná. Výběrčí daní se v žádném
lidském společenství netěšili nějaké zvláštní oblibě. Spíše byli považováni za
vydřiduchy – protože platit daně se zpoplatněným občanům nikdy nechtělo. Římský
stát se této nepříjemnosti vyhýbal tím, že možnost
vybírání daní prodával soukromníkům. Soukromým podnikatelům, řeklo by se
soudobou terminologií. Soudobá analogie existuje dnes v počínání exekutorů, kterým státní instituce
pronajme vybírání dluhů. Dluhopisy se prodají někomu nebo nějaké instituci,
která má drsnější mravy než útlocitný stát a je schopná nasadit účinnější páky
k vymáhání dluhů.
Už v onom starém Římě to fungovalo tak, že ten, kdo dlužné částky
vymáhal, něco si k nim přidal. Považoval za své právo mít zisk. Už kvůli
té poškozené pověsti. A protože výše skutečně vymáhané částky nebyla ničím
shora omezována, lze předpokládat, že dlužník býval nejenom svlečen
z košile, ale i odřen z kůže. Dnes
exekutoři zabavují dlužníkův majetek, nijak zvlášť nepřihlížejíce k jeho
nezbytnosti pro dlužníkův budoucí životní provoz.
Otázkou, v této situaci klíčovou, je přiměřenost pokuty; přiměřenost trestu, kterým bude přestupník
penalizován. A s tím související odměny pro jedince či instituci,
kteří ono oprávněné potrestání zajišťují. Také se tomu může říkat etické jednání. Potrestat přestupek je
jistě etické; jestliže si však trestající ruka přisvojuje tři čtvrtiny onoho
penále, to mi etické nepřipadá. Etika právníků a advokátů má totiž své limity a
své konstanty nasazeny hodně odlišně ve srovnání s obecnými představami.
Řekl bych cynicky odlišně, jak se ukazuje i v mnoha jiných situacích. Někdy nad
tím zůstává zdravý rozum stát.
Do zprávy, která mě iniciovala k napsání této úvahy, se připletla
ještě jedna věc. Ona advokátní kancelář promptně reagovala na mediální kritiku
– poukazem, že její autorka, redaktorka onoho média, sama opakovaně spáchala
přestupek černého pasažérství, a kritizovaná kancelář na ní pokutu vymáhala – a
že lze tedy její kritiku považovat za mstu. Potrefená husa tedy zakejhala
vlastně dvakrát.
Co nebylo, může být …
Nedávno odešel
z tohoto světa pan Tengler, můj někdejší učitel matematiky na jemnické
měšťance. Pedagog, který si dokázal udržet svůj svéráz (v pozitivním slova
smyslu) i v dobách, kdy učitelské páteře byly ohýbány k obrazu
komunistické podjatosti a sociální prolhanosti. Navzdory všem společenským
ústrkům, které musel podstupovat kvůli svému náboženskému předsvědčení, které
hrdě a vzdorovitě nezapřel, přežil svou devadesátku. Šťastnou náhodou jsem se
s ním v posledním roce jeho života mohl setkat a posedět s ním a
jeho paní v jejich domku naproti třebelovickému nádražíčku.
Asi je běžné, aby se učitel svého žáka zeptal, jakou kvalifikaci získal
a čím se živil – a projevil zvědavost, zdali na tom nebraly účast také
vědomosti a dovednosti, kterých žák nabyl díky jeho učitelské účasti na svém vzdělávání.
Tyto otázky skutečně byly
položeny. Když jsem pana učitele ujistil, že v mém životním kurikulu sehrálo
jeho působení podstatnou roli, protože jsem na Univerzitě Karlově vystudoval
matematiku, zdál se být potěšen. Když jsem však dodal, že po absolvování oboru teorie pravděpodobnosti a matematická
statistika jsem strávil pětačtyřicet let jako člen olomoucké lékařské
fakulty, jeho potěšení se změnilo v upřímný údiv. Když jsem rozptýlil jeho
podezření, že si nehorázně vymýšlím, musel jsem vysvětlovat, k čemu může
být dobré, aby byli medici seznamováni s matematickým způsobem uvažování i
s některými matematickými postupy. A dokonce aby něco takového za
použitelné a užitečné ve svém řemesle považovali lékaři.
Pana učitele už počítačová éra minula, přestože byl vzděláním i
povoláním matematik. Byl však i ve své devadesátce rozumu nezkaleného, takže
jsem nabyl dojmu, že mé vysvětlení nejenom pochopil, ale i přes stálé vrtění
hlavou do souboru svých životních poznatků přijal a zařadil.
Tehdy jsem si opět – z poněkud jiné strany než jsem zvyklý –
uvědomil, jak nesnadné je některé záležitosti vysvětlovat, pohybujete-li se tak říkajíc na zelené louce – bez možnosti opírat
se o berličky určitých klišé, jejichž povědomost můžete u svých posluchačů
předpokládat. Mám tím na mysli fakt, že v kruzích osob do biomedicínského
výzkumu zasvěcených není už pojem Evidence-based
Medicine úplně neznámý.
Je objektivním faktem, že objem lidského vědění se neustále zvětšuje.
Tento nárůst probíhá v prostředí omezeného objemu mentálních kapacit
jednotlivých lidí – jednoho každého člověka, nevyjímaje ty, kteří se považují
za velikány lidstva. Důsledkem této konfrontace je nutnost člověka specializovat se, vybrat si a soustředit
se na jistý úsek činností a v nich své znalosti a dovednosti zdokonalovat.
Za lidi gramotné se pak považují ti, kdo tohle zvládnou – a současně přitom
mají jakési povědomí a všeobecnou poučenost o jiných civilizačních poznatcích,
důležitých nejen pro ně osobně, ale i pro člověčenstvo jako takové. V současnosti
to neznamená jenom ekologii člověka, ale i ekonomii světového hospodářství a
možná i aktuální paradigmata filozofické antropologie. Sem patří i povědomí o
způsobech, s jejichž pomocí rozšiřuje věda arsenál svých poznatků. Mám na
mysli induktivní statistiku a EBM.
Ve své životní roli univerzitního učitele a konzultanta v oblasti
metodologie vědy jsem byl nejednou konfrontován s názorem, že mysl
poučovaných by neměla být zatěžována ničím, co není bezprostředně v práci
poučovaných využitelné. Obvyklý výraz pro tento názor bývá kuchařka. Dejte mi návod, jak ten či onen postup použít: do kila mouky vražte pět vajec, deset deka
cukru, na špičku nože vanilky, hmotu do hladka uhněťte, vhodně vytvarujte a
v horké troubě pečte do zlatohněda. Naprosto nepopírám důležitost
kuchařek; nebylo by to poctivé od člověka, pro něhož je dobré jídlo životní
prioritou. To však neanuluje význam obecných zásad správné výživy!
Je stručnost vždycky ctností?
Nechtěl bych
v tomto ohledu nadměrně generalizovat; obecně hlásaný názor, že kdysi dřív
mívali lidé víc času a žili proto poklidněji než v době dnešní, jejíž
tempo se charakterizuje přívlastky jako vzrušená,
hektická, rozbouřená, spěchající a kvaltující, považuji za nadnesený.
Odhaduji, že se spěchalo vždycky; jenomže to jinak vypadá, spěchá-li někdo
pěšky nebo za volantem silného auta.
Spěch se může projevovat v pohybu fyzickém, v rychlosti
přemisťování, ale nejenom v něm. Také v rychlosti vyjadřování,
komunikace, sdělování zpráv, předávání informace. I v téhle dimenzi lidského
počínání se dá spěchat. Obvykle se to projevuje důrazem na stručnost
vyjadřování, požadavkem, aby řečník nebo debatér předložil svou myšlenku
v čase vymezené jistým standardem, v oněch okolnostech obvyklým.
Součástí naší kultury je režim hospodaření s časem. Týká se to jak
nedělních návštěv sousedů a příbuzných u bábovky a kávy (ryba a host třetí den smrdí), tak organizování a řízení diskusí při
zasedání vědeckých rad univerzit a jejich fakult. Ty bábovky teď vynechám;
zůstanu u vědeckých rad.
Taková zasedání nejsou platformou vědy – ale vědní politiky. K rozhodnutí na
nich činěných se dospívá hlasováním;
ten, kdo danému problému rozumí, má stejný jeden hlas jako jeho soused, který
jen matně tuší, oč jde. Tam, kde jde o vědecké poznatky, je strategie hlasování
bezcenná. Tam je vymezován problém a hledáno jeho řešení. Jsou formulovány
hypotézy, pokud možno nápaditě, aby jejich vazba k problému byla validní.
Aby se nehledalo jinde než příroda dala vyrůst svému problému. Svými hypotézami
se badatel potuluje ve světě, jehož podstatu se (v některém dílčím ohledu)
snaží poznat. Svými hypotézami o stavu tohoto světa spekuluje.
Poté, co
formuloval své spekulativní představy o tom, jak se věci v reálu doopravdy mají, se až doposud spekulující
a filozofující badatel sníží a sestoupí na úroveň špinavé reality, aby své
vyspekulované hypotézy podrobil tortuře logicko-empirické prověrky. Tuto část
své práce začne tím, že vybere dílčí
soubor, vzorek, který by nezkresleně reprezentoval onu realitu. Dále se
rozhodne, jaké proměnné, jaké ukazatele budou schopny na prvcích vzorku
zachycovat ony vlastnosti, o jejichž poznání mu jde. A začne měřit – pokud
možno reliabilně, což si ověřuje případným opakováním měření.
V této části badatelského úsilí se nepatří být
stručný. Protože nikdo nemůže zrušit platnost zákona, podle něhož spolehlivost
poznání zásadním způsobem závisí na rozsahu vzorku, není na místě úspornost a
stručnost. Žádný čas není v této fázi ztracený; měření není schůze.
Omezovat dobu strávenou hlasováním na vědecké radě může být rozumné (tím nechci
říci, že to rozumné být musí). Krátit dobu věnovanou získáváni dat a
prověřování jejich adekvátnosti vysloveným hypotézám svědčí o profesních
nedostatcích a nekvalifikovanosti „badatele“.
Nejednou jsem býval (a bývám) v různých jednáních
veden k pořádku v dimenzi času a dodržování časových limitů. Dokonce
se stává, že mi bývá před nosem máváno demokratickou zásadou, podle níž by měl
každý účastník diskuse mít stejné právo
do ní vstoupit. Obávám se, že s tím hluboce nesouhlasím. Myslím, že
kvalifikovaný moderátor by měl rozpoznat, kdo mluví k věci a kdo usedá
mimo mísu. A regulovat diskusi s přihlédnutím k tomuto věcnému
hledisku. Tak zvané demokratické diskuse, i s jejich tajným, anonymním
hlasováním, leckdy dokázaly napáchat mnoho škod. Zastávám názor, že v případech, kdy demokratická procedura vede
rozhodování do bláta nerozumu, je třeba poslat demokracii k čertu. Nesmí
se dovolit, aby se stávala zástěrkou cudně halící evidentní pitomosti.
V polemikách o rozumném nemá být stručnost vedoucí ctností. Masaryk
napsal, že času máme vždycky dost; pořád stejně, 24 hodin denně. Jde jenom o
to, čemu ho chceme věnovat.
Kdo je učitel?
Bývaly doby, kdy se
učitelem stával vysloužilý voják. Někdy v dobách císařovny Marie Terezie.
Dnes, v dobách údajně demokratických, za panování sociálně demokratické
vlády, jsem se stal vysloužilým učitelem já. Uče už jenom okrajově, mám o to
víc času, abych přemýšlel, čím jsem byl a čím jsou ti, kteří jsou na tom tak,
jako byl já. To je i důvod napsání této úvahy.
V průběhu necelých pěti desetiletí mého učitelského působení došlo
k poměrně výrazné obměně pedagogických technologií. Když jsem na olomoucké
univerzitě začínal, vstupoval jsem za katedru a vystupoval na stupínek před
stálou instalaci černé tabule vybaven křídou, případně doplněnou skromnou hrstí
poznámek, jejichž objem se ztenčoval s tím, jak rostl můj věk a zkušenost.
Pak přišla éra promítání; místo psaní
křídou po tabuli se psalo plstěným fixem na umělohmotnou blánu či fólii a
napsané promítalo na plátno nebo nepříliš ušmouranou čelní zeď. Pedagogové s
rozvinutějším smyslem pro estetično používali fixy barevné.
V této technologické éře kantor pořád ještě v průběhu výkladu
tvořil. Improvizoval. Další technologický pokrok přišel s masovým
nasazením osobních počítačů a výrobou notebooků,
počítačů přenosných. V něm se tvůrčí část učitelovy práce přesunula do
fáze přípravy přednášené, vysvětlované
látky. Ve shodě s vojenskou zásadou více potu na cvičišti, méně krve na bojišti si pedagog připraví
látku formou prezentace (česky snad
představení) v paměti počítače, a vlastní výuka probíhá tak, že za katedrou elegantně přecházející učitel
odklikává (to clique) jednu za druhou stránku po stránce, kteréžto obrazy
doprovází tu méně a tu více vtipnými komentáři. Technologie je – jak se stává
v posledních dvou desetiletích zvykem – přejímána z Ameriky, i
s těmi doprovodnými symptomy amerických zvyklostí. Před několika roky jsem
na Virginia Commonwealth University diskutoval s tamějšími kolegy detaily předvedené
prezentace; přitom jsem se zmínil, že u nás už sice víme, oč jde – že však jsme
ještě neodvrhli klasickou technologii založenou na křídě. Svůj americký smysl
pro humor mí američtí kolegové (Číňan, Pákistánec a Turek) projevili tím, že
naznačili, že od dob triasu, jury a křídy už v Novém světě pokročili a
položili mi otázku What does it mean –
chalk? Na to mi nezbylo než kontrovat jinou otázkou: What does it mean –
computer?
Abych se dostal k meritu
věci. Nedotýká se změna vyučovací technologie samotné podstaty učitelské role?
Je nesporné, že příprava vyučovací lekce realizovaná předem může
zaručit její větší eleganci, uhlazenost, oproštění od náhodných chyb,
škobrtnutí a přebreptů. Co je předností, může být ovšem také považováno za
nežádoucí – počítačem řízený výklad je do jisté míry odlidštěný, vybroušenosti
výkladu nemusí odpovídat rychlostní parametry chápání na straně studenta.
Vzpomínám si, že když mi učitel svým výkladem utíkal, začínal jsem na něho
pociťovat zlost. Říkává se tomu odlidštěnost
výkladu.
Odvažuji se předpovídat, že časem se vyvine tendence vyrábět počítačové
prezentace centrálně na tržní bázi. Pedagog si koupí nebo jinak získá hotový
produkt, který svým studentům bude prezentovat. Tím se prohloubí standardizace
výkladu, podobně jako je standardizována potrava těla – párky
v konzervách, višně v čokoládě, zelí v kyselém nálevu. Role
učitele se zřejmě přiblíží roli prodavače v samoobsluze hypermarketu –
stane se průvodcem nakupujícího klienta mezi regály. Pro šikovnějšího zákazníka
průvodcem nikoli nezbytným, takže postradatelným. Naštěstí nemusí být učitelský
stav ohrožen úplným vyhynutím – pořád tu budou studenti méně chápaví, kteří
ocení dobrodiní nápovědy, včetně rad, které části počítačového výkladu je možno
přeskočit a vynechat. Jak je patrno, závěr mé úvahy je v podstatě
optimistický; ani pokrok technologie vyučování nevyřadí učitele na smetiště
dějin – jenom zdůrazní jeho úlohu v samoobslužném vzdělávacím procesu.
Dovolávat se …
Patří to
k lidské kultuře – dovolávat se autorit, klasiků, bible či jiných
literárních zdrojů, natolik respektovaných, že si jenom málokdo troufne
s nimi polemizovat. Ještě před několika málo lety jsme se v našich
geopolitických poměrech dovolávali klasiků marxismu-leninismu; činili jsme tak
bez ohledu na relevanci či irelevantnost názoru dovolávaného klasika na
záležitost, v níž jsme se dovolávali. Klasik v těchto případech
fungoval nejenom jako štít schopný pasivně odrazit případný výpad názorového
protivníka, ale i aktivní zbraň; potrefen kritikou mohl jsem vždycky kontrovat
prohlášením, že kritizován byl klasik, což mohlo být kritikovi smrtelně
nebezpečné.
Si
vis pacem, para bellum!
Dnes naštěstí klasikové hodně ztratili na svém postavení. Nejenom
klasikové marxismu-leninismu. Také klasikové klasičtí, stejně jako novodobí
klasikové demokratičtí. Stalo se běžným, že na takové dovolávání dostane se
dovolávajícímu tázavé odpovědi – A co má
bejt? Je to velice demokratické, a hlavně – komplikuje to chronickým
dovolávačům jejich argumentační metodu.
Klasik české literatury a vzor českého žurnalismu Jan Neruda (abych se
taky někoho a něčeho dovolal) napsal kdysi verše … jeť sláva otcův krásný šperk pro syny, kdo však chceš ctěn být –
dobuď cti si sám! Myslím, že se to týká i otázky poznání a hlásání poznaného.
Ve světě bádání a výzkumu by se to mělo interpretovat asi tak, že při hodnocení
čehokoli hlásaného by měl být zřetelně vymezován podíl vlastním mozkem
rozpoznaného od toho, co je pouze přebíráno a komentováno. Moje máma byla
prostá žena z lidu, leckdy však uměla ťafnout
hlásanou z palce nebo knih vycucanou moudrost komentováním, že byl jeden mnich, měl mnoho knih a nevěděl,
co je v nich.
Přitom samotný fakt dovolávání se dříve poznaného a v paměti
lidského poznání drženého není ničím odsouzeníhodným. Kdybychom chtěli tento
fenomén vymýtit, lidská kultura a celá civilizace by zanikly. Mezigenerační
předávání poznatků je počínání naprosto nezbytné; oč mi jde a co kritizuji, je
zneužívání této nezbytnosti jejím nadužíváním. Zpravidla se tak činí z důvodu
předstírání autorského podílu na něčem, co přinesli do tezauru lidského poznání
úplně jiní věrozvěstové.
Specifický typ dovolávání se představuje opírání tvrzení o názor
člověka obecně respektovaného, v dané chvíli bezpečně zesnulého. Tak
bezpečně, že mu životní okolnosti brání v možnosti protestovat. Cynickým
se takové počínání stává v případě, kdy byl takový člověk kritikem toho,
kdo se ho teď dovolává.
Chování tohoto typu je umožňováno faktem možnosti rozdílné, dokonce i protiřečící si interpretace dané
skutečnosti. Případně daného názoru. Zejména v takových oblastech
lidské aktivity jako jsou politika, filozofie, ekonomie a jiné měkké způsoby uvažování, mívají
interpretace pozorovaných, evidovaných jevů takové vlastnosti. Sám jsem byl
svědkem toho, kdy se prohlašoval za přítele kolegy, který si vzal život,
člověk, který k jeho tragickému životnímu rozhodnutí nepochybně přispěl.
Tak hluboce pokleslo dnes vědomí odpovědnosti – kdy jsme ochotni kvůli
vylepšení svého image lhát i tváří
v tvář majestátu smrti.
Dovolávání se autorit je součástí badatelského řemesla. Profesionální a
oficiálně uznávanou součástí. Součástí této profesionality by samozřejmě měla
být adekvátnost a přiměřenost dovolávání.
Nedovoláváme se autora poznatku, že jedna
a jedna jsou dvě. Zato je na místě citace autora, který našel řešení jisté
diferenciální rovnice už před námi – jestliže bychom rádi seznámili odbornou
veřejnost s faktem, že za jistých speciálních podmínek může být řešením
něco jiného. Nepatří se dovolávat podpory v případech, kdy nebude naše
tvrzení zpochybňováno. Opory se dovoláváme tam, kde je pochybnost očekávatelná;
a hlavně, dovoláváme se autority faktů, nikoli autority osoby klasika.
Bias neboli vychýlení
Odborné termíny,
pojmy používané ve vědních oborech, mají svůj původ v kolébkách běžného
jazyka. Asi tak, jako všichni, konec konců, bychom našli v rodokmenech
svých předků nějaké ty nevolníky, chalupníky či sedláky, kteří se živili
obděláváním polí a luk, v případné kombinaci se zedničením nebo výrobou
šindelů. Lišíme se jenom tím, o kolik generací zpátky bychom při tom hledání
museli sestoupit.
Odborný termín, poté, co ho autorská fantazie z takové kolébky
vyloupla, je podrobován očišťování od postradatelných zbytečností, jeho obsah
bývá zúžován ve snaze vymezit jeho jednoznačnost – seč je to možné. Bývá téměř
pravidlem, že zdrojovou kolébkou je některý z velkých jazyků – kdysi řečtina a latina, později francouzština a
dnes angličtina. Nemalou roli v tom sehrává vázanost daného vědního oboru
na určitou jazykovou oblast, v níž se pohybovali otcové zakladatelé oboru.
Matematická statistika a statistická
indukce jsou ukázkou za mnohé jiné. Obor byl v posledních více než sto
letech rozvíjen v anglosaském prostředí; zhruba od poloviny dvacátého
století ve velice intimní interakci s rozvojem výpočetní techniky, kterou
statistika masivně využívá. Také computer
science se netají svým anglosaským původem. Důsledkem této skutečnosti je
přebírání odborných termínů z obecné angličtiny – a v jiných jazycích
jejich adaptace jenom změnami koncovek a jinými formálními úpravami podle
místních jazykových zvyklostí. Platí to i pro češtinu. Dnes už totiž není
aktuální, aby jazyky dokazovaly svou schopnost pořizovat si všechny potřebné
atributy civilizovaného jazyka tak říkajíc z vlastních zdrojů.
A teď bych se rád vrátil k nadpisu této úvahy. Termín bias znamená odchylku, vychýlení nebo také zdroj
takového vychýlení. Užívá se v teorii statistického odhadování – kdy se má odhadovat numerická hodnota
určitého parametru pravděpodobnostního rozdělení nás zajímající náhodné
veličiny. K odhadování se využívá naměřených dat – údajů o stavu této
veličiny zjištěných třeba na souboru pacientů. Odhad je funkcí těchto dat – a
má tedy charakter náhodné veličiny s jistým rozdělením. Dobrý odhad by měl
mít určité žádoucí vlastnosti – jednou z nich je jeho nevychýlenost, unbiasedness, vyžadující, aby střední hodnota odhadu
parametru se tomuto parametru rovnala. Aby bias
odhadu byl nulový. Nebo alespoň asymptoticky
nulový, totiž aby se jeho případná vychýlenost k nule blížila
s tím, jak roste počet dat k odhadování použitých.
V nedávném čísle internetového Neviditelného
psa jsem našel komentář knihy Jak
novináři manipulují, v anglickém originálu amerického publicisty
Bernarda Goldberga Bias. Ten komentář
komentoval také Ota Ulč. Překlad pořídil Petr Žantovský, který je také autorem
komentáře. Nejde samozřejmě o použití pojmu bias
jako odborného matematicko-statistického termínu, ale o jeho použití
obecné. Tohle setkání, tahle konfrontace dvou kontextů mi připadly zajímavé.
Odborný termín byl odvozen z obecného významového slovníku. Jako
statistik bych řekl, že velice případně. Rád bych to zdůraznil poukazem na to,
že je možné i ovlivnění zpětné – specifikace pojmu bias v matematické statistice připomíná laickému uživateli,
v tomto případě novináři, že vychýlení informace o něčem od skutečnosti
tohoto něčeho je záležitost mající svou vlastní strukturu. V jednotlivém
případě je v podstatě samozřejmé očekávat, že se dílčí informace se
skutečností více nebo méně mine; to však ještě nemusí být důvod k tomu,
aby byla s opovržením zahozena. Pořád ještě zbývá možnost, že
v kombinaci s jinými dílčími zprávami, samozřejmě také se
v jisté kvantitě s popisovanou skutečností míjející, se k této
skutečnosti přiblíží. A novinářů je hodně, zpráv je hodně, takže je tu naděje
k pravdě se přiblížit. Co je třeba hlídat, a co je skutečným nebezpečím
omylu a výskytu lži, je nenulové bias, systematická
odchylka od pravdy, o níž zprávy údajně referují.
Pán tvorstva …?
Už dlouho si
lebedíme, že my, lidé, jsme pány tvorstva. Že Homo sapiens sapiens na své cestě
životem předběhl nejenom dinosaury (kteří naštěstí pro něho zavčas vyhynuli,
takže odpadlo riziko, že by na člověka práskli, že jeho prapradědkem byla
jakási pozemní veverka, která se i před těmi nejmenšími dinosaury schovávala
v podzemních norách), ale i všechny bezobratlé, obratlovce a mezi nimi i
savce. Tohle vykládáme ve školách i svým mláďatům, matouce jim jejich ještě
nepopletené hlavičky.
Přitom stačí podívat se jenom docela málo do některého stinného kouta
našeho vlastního dvorku, abychom se přesvědčili o vlastní namyšlenosti. Pánové
tvorstva …? Ani náhodou! Úplně nejmenší ze všech tvorů nás dokáží vyvádět
nejenom z míry! Ano, mluvím o virech, které se při své skromnosti docela
dobře obejdou bez nervové soustavy a vyšší nervové činnosti – a přitom nám
stačí čas od času pěkně pomotat hlavu!
My, lidé, si zakládáme na své individualitě. Na tom, že jeden každý
z nás je někdo. Se svým průkazem
totožnosti, rodným či jiným identifikačním číslem, řidičským průkazem, a
v blízké budoucnosti možná i čipem, který bude člověka doprovázet od
porodnice až do krematoria. Viry nic takového zřejmě nevedou. Jediné, oč jim
jde a na čem jim záleží, je přenesení rodové identity o generaci dál po toku
času. A my, lidé, jim přitom sloužíme podobně jako slouží podhorská pastvina za
zdroj potravy kravám a ovcím. Lidské sliznice si takové viry nakypří
nachlazením – a potom už se jenom množí a množí. Pána tvorstva přitom olizují
či okusují jako lidé zmrzlinu nebo obložený chlebíček.
Vážený páne tvorstva – podíval ses někdy ve stavu virového obležení,
kterému se říká rýma, do zrcadla? V předsíni nebo v ložnici? Očima
hluboce zapadlýma do důlků nabobtnalých slzami, rudýma vynuceným ruměncem? A
to, co jsi tam uviděl, ten nos rudý jako zadek roztouženého paviáního samce,
vypadalo jako pán tvorstva? Ta troska pohroužená do vlastní bezmocnosti, roztékající
se nemohoucností a neschopná rozhodnout ani o tom, půjde-li si uvařit grog nebo
nalít sklenku slivovice? Až po bradu přikrytá nejtlustší peřinou, která byla
v bytě k nalezení, na posteli podestlané vrstvou posmrkaných
kapesníků?
Nazývat tuhle trosku pánem tvorstva bylo by troufalou nehorázností.
Kdyby měly viry alespoň trochu smyslu pro humor (naštěstí se zdá, že jej
nemají), musely by se smíchy umlátit v kotrmelcích. Rozhodně by to bylo
veselejší než když papaláši jedné politické partaje o papaláších té druhé
vyvěšují billboardy s tvrzením, že tito jsou nejpoctivějšími jedinci
v zemi. A ti takto vyvěšení je nechávají strhávat, protože tolik smyslu
pro recesi žádní politici nemají. Metodou introspekce už nejednou jsem ve svém
pohnutém životě dospěl k pokornému přiznání, že bych v záchvatu rýmy chtěl být malým a ještě menším, až bych byl
nejmenším ze všech lidí. V bláhové naději, že malý člověk, dokonce i
malý český člověk, bude trpět jen malou českou rýmou.
Už v bibli stojí psáno, že kdo
se povyšuje, bude ponížen. V případě rýmy to platí beze zbytku. Rýma
je nástrojem Stvořitele, s jehož pomocí je lámána lidská pýcha. Je to
forma pokání, skrze něž je člověk veden k pokoře. Pýcha je jeden
z hlavních hříchů – a také v tomto případě se ukazuje, jak rychle
člověku otrne a on se ke své hříšné podstatě zpátky vrací. Dá se to i
statisticky spočítat – k návratu do stavu pýchy dochází takřka
bezprostředně poté, co člověk přestává kýchat, smrkat a slzet.
Možná bychom si měli hlouběji než dosud uvědomovat, proč kárá Stvořitel
naši pýchu, pýchu tvorů, které obdařil nespornými výsadami, za pomoci tvorů
nejnepatrnějších, geneticky a molekulárně biologicky nejjednodušších. Myslím,
že tak činí proto, aby naši pýchu tím důrazněji ponížil. Aby nám dal najevo,
jak málo stačí k sesazení naší namyšlené panskosti z trůnu. Činí tak
způsobem, vůči kterému je lidská namyšlenost náramně citlivá. Tím, že tuto
namyšlenost zesměšní.
Lichotníci a vzpurníci
Existuje nepřeberně
kritérií, podle nichž se lidé dělí na takové či onaké. Nemám teď na mysli
dělení politická, obzvláště pak členství a nečlenství v politických
stranách. Taková dělení jsou krajně nezajímavá; mění se od sezóny
k sezóně; kdo je dnes socialista, mohl být včera fašista, kdo je dnes
demokrat, byl včera komunista, kdo je dnes lidovec, byl včera luďák. Taková
dělení nevypovídají o charakteru člověka – pouze o jeho úsilí prodrat se pokud
možno blízko k moci, aby mu ukáplo v případě, že by kapalo.
Zajímavější jsou kritéria vázaná na vlastnosti povahově stálé. Má-li
někdo sklon k podraznictví, bude ho mít za všech politických režimů.
Taková vlastnost se může projikovat, promítat třeba do udavačství (za nacismu
nebo komunismu), do tichého telefonického našeptávání (za demokracie) nebo
jenom tajuplného naznačování (za všech režimů).
V téhle úvaze bych rád pojednal o jiné lidské vlastnosti, na
charakter člověka úzce vázané. Její vymezení odpovídá názvu textu.
Už v dobách nevyzrálého dětství jsem si stačil všimnout, že lidé
jsou v tomto ohledu různí. Panu řídícímu při zadávání úkolu jedni horlivě
slibovali, že ano, že jim bude potěšením zadané učinit – zatímco jiní se
tvářili odtažitě, lhostejně až trucovitě, dávajíce nepokrytě najevo, že jim
potěšením nebude. Obojí potom často vedlo k témuž výsledku – ti první se
chovali, jako by jim žádná úloha zadána nikdy nebyla, a ti druzí právě tak. Nula od nuly pošla. Přitom ti první
zanechali na duši – a možná i v notesu – pana řídícího dojem, že byli
asertivní, svému pedagogovi vstřícní. Ti druzí naopak zůstavili dojem
vzpurnosti, nepřizpůsobivosti, neochoty nechat se tvarovat.
Lichotníci a vzpurníci.
To už jsem byl odrostlejší a rozumu přemítavějšího, když mne napadalo
přirovnání z dob nevolnických. K tomu jsem míval blízko už tím, že mí
předkové byli do všech kolen, kam rodová paměť sahala, sedláci. Modelem
sociálního chování těch prvních bylo pro mě horlivé a svědomité smekání čepic;
modelem chování vzpurníků byla rezervovanost úklon v přítomnosti panstva a
jejich úředníků, šetření titulaturou a uctivostí komentářů. Představoval jsem
si, že vzpurníci bývali hlavními konzumenty sezení v kládě a vyplácení
lískovkami na sklepních lavicích. Byli hlavními aktéry konfliktů
s panskými dráby. Mívali rozsekané zadky a občas i strangulační rýhy na
hrdlech po důvěrném seznámení s panskými šibenicemi.
Lichotnictví a vzpurnost přešly v mladších generacích i do našeho
času. Metoda cukru a biče zůstává hlavním
manažerským principem i dnes –
demokracie sem a demokracie tam – stejně jako přetrvávají lichometnictví
a vzpurnost coby kategorie reakcí občanských. I dnes se lze do přízně
mocných vlichocovat a získávat tím kladné body bez reálných zásluh, stejně jako
si lze ublížit a narazit tím, že se
nepozdraví u vrbiček. Protože ani dnes nevymřeli mocní, kteří si lebedí,
když je jim kolem huby mazán med – a nesou nevrle kritiku svých činů a svého
jednání, ať by byla její oprávněnost sebevětší.
Přestože schopnost vlichotit se do přízně mocných je rozhodně vlastnost
přinášející nepochybné výhody, nevymírají lidé touto vlastností nevládnoucí.
Důvod je, kupodivu, anatomický. Lichotník musí mít kachní žaludek; musí být
schopen strávit pohrdání, kterého se mu od vzpurníků dostává. Nechuť, kterou
kolem sebe vidí, musí ze sebe setřepat jako husa rybniční vodu. Nesmí ho
odrazovat výrazy jako circumanální
akrobacie, což je odborný anatomický výraz pro lezení do zadku. Ani stávající mocní podobnou terminologii nemilují
– příliš jim připomíná dobu, kdy sami v zájmu získání svého nynějšího
postavení do zadků tehdejších mocných lezli. Vzpurníci jsou pro ně něčím jako
připomínkou jejich špatného svědomí. A oni tolik touží po tom, aby si mohli
lichocení užít, aby tím kompenzovali své vlastní někdejší ponižování bývalých
lichotníků.
Mléko, strdí a … dluhy
Tak nám zabili Ferdinanda – řekla posluhovačka panu Švejkovi. Na toto oznámení
reagoval Josef Švejk konstatováním, že on zná Ferdinandy dva. Jeden že je
sluhou u drogisty Průši, druhý sbírá psí hovínka. A dodal, že obou není žádná
škoda.
Česko je země, jak už od dob českého pravěku víme, oplývající mlékem a
strdím. K tomu přidala historie úplně novodobá, popřevratová, atribut
další – Česko oplývá také dluhy. Kdejaký mezinárodní šejdíř využívá
neschopnosti českých ministrů a negramotnosti jimi placených právníků, aby je
zažaloval z nedodržení toho či onoho a – žádal náhradu škod, které mu tím
českým ministerským neumětelstvím vznikly. Ministrům to nijak zvlášť nevadí –
jsou zvyklí nosit z ostudy kabát. Otřepou se jako pudl, který spadl do
potoka – a žoviálně přihlížejí, jak čeští daňoví poplatníci za jejich neschopnost
zase zaplatí. V Česku je to totiž tak zařízeno, že ti, kteří svými
pochybnými rozhodnutími škody zavinili, za jejich napravení žádnou odpovědnost
nenesou.
V dnešní době zaujímá roli paní Müllerové česká televize. Českým
občanům, jichž je Josef Švejk modelem, místo zprávy o zabití následníka trůnu
sděluje, že se česká vláda zase vyznamenala. Že prohrála další z řady
soudních žalob, odsuzujících Česko k placení. Že čeští občané, kteří
existenci svých neschopných vlád připouštějí, budou zase platit jako mourovatí.
A že se jim v míře vrchovaté dostane, co si zasluhují – jak si ustlali, tak si lehnou. A nic jim
nebude platné, budou-li se ohánět tvrzením, že současnou vládu nevolili; tyhle
problémy českého oškubávání jsou záležitostí dlouhodobou, na které se podepisuje
vždycky těch vlád hned několik. Socialistických, demokratických, liberálních i
konzervativních. Vybírat není z čeho. Být u toho Josef Švejk, jistě by
dodal, že takových soudů, které české
vlády prohrají, ještě bude moc. A nebude přitom záležet, jestli budou ti
ministři a předsedové vlád tlustí nebo tencí, nábožní nebo neznabozi. Ačkoliv
ty tlusté že alespoň dřív trefí šlak.
Po ovoci jejich poznáte je.
Tahle biblická citace je vlastně vyjádřením bazální manažerské zásady
v kostce. Interpretována v námi uvažované situaci umožňuje vyvodit
nepochybný závěr; kdokoliv se na téhle
národní ostudě podepsal, měl by být zcela samozřejmě vyhnán z okruhu lidí,
kteří by se měli jakkoli na řízení státu v budoucnu podílet. Lidem
přivádějícím stát do miliardových dluhů by mělo být preventivně zabráněno, aby
znovu dostali příležitost. Stejně jako nejsou do armády přijímáni
homosexuálové, k hasičům pyromani a do řad učitelů jedinci koktající víc
než Vašek z Prodané nevěsty.
Ministři českých vlád jsou lidé milující pohádky. Zvláště tu známou pod
názvem Oslíčku, otřes se! Její
vydání, nejlépe barevně ilustrované, jistě nechybí pod sklem na stole žádného
českého ministra financí. Minulého, přítomného či budoucího. A občané,
v roli oněch oslů, se opravdu třesou. V dobách odvádění daňových
přiznání – v tom jsou rovnocenní s ostatními občany EU; daně se platí
všude. Češi mají ovšem důvod třást se i mimo pořadí – vlastně třást se kdykoli.
Protože čeští ministři financí a české vlády jsou připraveni kdykoli na ně
seslat pohromu v podobě další prohrané mezinárodní arbitráže.
Jsou země, jejichž obyvatelé žijí ve stínu hrozeb přírodních katastrof.
Na svých územích mají aktivní vulkány, hluboko pod nohama se jim po tekutém
magmatu posouvají zemské desky s následnými zemětřeseními, nebo třeba
stojí v cestě drahám tajfunů, cyklonů, hurikánů – a jak se tyhle fenomény
jmenují. Naše země je těchto hrozeb ušetřena; v tomto ohledu nám nevybral
praotec Čech tak špatně. Jako přírodní katastrofy s největšími následky se
zatím u nás projevily záplavy. Rád bych využil téhle úvahy k podotknutí,
že ty poslední záplavy, které postihly českou kotlinu, způsobily škody, jejichž
výše se odhaduje na desítky miliard korun. Řádově na tolik, kolik máme zaplatit
za prohranou arbitráž s Nomurou. Za hloupost české vlády. Takže není na místě tuhle prohru
zlehčovat.
Somatický vývoj člověka doby
postmoderní
Vývojem člověka se
zabývá podstatná část spektra známých věd. Pomineme-li psychovědy, včetně
dlouhé řady nejrůznějších obskurních pavěd, pořád ještě zbude několik oborů
studujících fyzický vývoj člověka – fyzická antropologie, anatomie,
somatologie, osteologie a řada disciplin lékařských či zdravotnických, jejichž
zájem se soustřeďuje na patologii vývoje lidského tělesna.
Z hlediska antropogeneze, zabývající se fylogenezí člověka a
lidského rodu od samotných zachytitelných počátků jeho odpoutání se od
košatějšího kmene obratlovců a později primátů, je možno konstatovat studium
vývojových změn v dlouhých časových intervalech milionů a statisíců let,
kdy byly pozorované změny masivní (protože čas měl příležitost se rozmáchnout a
poskytnout bohatou příležitost mutacím) – a později, v mladších obdobích,
studium těchto změn v intervalech podstatně kratších, kdy se daly očekávat
změny méně výrazné. Pořád mám na mysli změny somatické, tělesné.
Rozdíly v takto přibližně vymezených úsecích jsou
předpokládatelné. Čím starší nálezy, tím relativně chudší frekvence jejich
výskytu. V celkovém úhrnu by se to mělo alespoň trochu vyrovnávat.
V posledních tisíciletích jsou tělesné změny člověka tak
nevýrazné, že se jejich studium soustřeďuje spíše na rozdíly regionální,
etnické a vlivy související s životním prostředím než na změny sekulární,
vázané na čas, na změny označované jako fylogenetické. Přesto však není vliv
životního prostředí od vlivu času odpreparovatelný – ke změnám parametrů
životního prostředí také dochází v čase.
Vývojové změny posledních tisíciletí se soustřeďují na to, co je pro
život lidského rodu nejvýznamnější – na lidskou hlavu a její obsah, mozek. Zdá
se, jako by vývojový plán rozpoznával, že pro přežití člověka už není
rozhodující délka dolních končetin ani dosah a rozsah končetin horních.
Účinnost přemisťování razantně zvýšil vynález přemisťovací protézy zvané kolo. Dosah lidských paží znásobila jiná
protéza – střelná zbraň, puška. Šance
úniku zvěře zajišťující člověku přísun živočišných bílkovin se zásadně snížila.
Somatické změny mohou nabírat na rychlosti i v době současné;
motorem je přitom masovost aplikace některých technologií. Přitom nemusí jít o
technologie velkého působení; může se
jednat i o technologie s malým účinkem, je-li jejich aplikace zvlášť
výrazně frekventovaná a zasahuje-li široké populace uživatelů. Pro dnešní dobu
je příznačné působení faktorů souvisejících s oblastí mezilidské
komunikace. Ty, kteří očekávali, že zbytek této úvahy se bude soustřeďovat na
počítač jako nejvýraznější fenomén dnešní doby, teď zklamu. I když mobil, přenosný telefon, je vlastně od
počítače odvozen; je-li počítač dítkem naší doby, je mobil jejím vnoučetem.
Chci mluvit o mobilu.
Při svém skromném, protože omezeném putování ulicemi a cestami tohoto
světa se potkávám s lidmi, jejichž paže, obvykle pravá, nevisí pasivně
podél těla svého nositele; zvednuta do výše hlavy svírá s ní ostrý úhel,
v sevřené dlani tisknouc tělíčko mobilu. Jedinec takto si počínající
promlouvá zdánlivě k sobě samému; teprve bližší pohledání ukáže, že nejde
o manifestaci duševní úchylky, ale o komunikaci mezilidskou, společensky
tolerovanou. A teď konečně k věci. Přestože mobily vstoupily do lidského
společenství teprve před několika lety, už dnes se zdá být jejich vliv na
lidské tělesno nepřehlédnutelný. Úhel,
který svírá boltec telefonujícího ucha s plochou lebky, se zostřuje. Zmenšuje
se. Má to své dopady do fyzické antropologie, které tímto svůj poznatek
nezištně nabízím. Při měření dimenzí souvisejících s uchem bude třeba
rozlišovat (a v protokolech uvádět), zdali se jedná o ucho
k telefonování využívané nebo ucho opačné. A mezi tyto dimenze bude třeba
zahrnout nový, dosud neznámý rozměr, který bych označil jako meziušní dimorfismus, interotic dimorphism –
rozdíl mezi hodnotami zmíněného úhlu na obou stranách hlavy.
Měření skrytých vlastností
Měření je činnost,
která doprovází civilizaci na její cestě od úsvitu lidstva po dnešek. Má
nepočítaně forem, způsobů, zahrnuje techniky provádění, má také svou teorii; teorii měření, metrologii.
Jednoduchá jsou měření přímá. Třeba
měření délek, vzdáleností, distancí. Hlavní přitom je dohodnout se na standardu, na jednotkách měření, na etalonu.
A v případě metru uložit
etalon na předem dohodnuté místo (třeba v Sèvres u Paříže), kde
bude uchováván za standardních podmínek (teploty a vlhkosti například), aby si
mohl každý potenciální zájemce svůj vlastní metr kdykoli podle něj
překontrolovat.
Složitější je to s možností měřit vlastnosti lidské mysli,
lidského duševna, které se přímo měřit nedají. Ty je možno měřit pouze nepřímo. Jde o vlastnosti jako jsou
inteligence, vědomosti, povahové vlastnosti, charakter. K jejich měření se
využívá skutečnosti (někdy i experimentálně prokazatelné a prokazované), že
tyto jakési faktory X intervenují do chování lidského subjektu. Už
v bibli se najde konstatování po
ovoci jejich poznáte je. Chápu to tak, že ovocem je ono chování a řeč se
vede o lidech.
Nepřímá měření opravdu nejsou jednoduchá. Do výsledku měření
neintervenuje jenom onen skrytý faktor, jehož kvantita je předmětem měření, ale
i vůle a záměr měřeného subjektu, který se chce jevit v určitém
specifickém světle. Který chce tak či onak vypadat. Tyto faktory vnášejí do
měření subjektivno; jejich vinou jsou měření tak zvaných psychotestů měkká, a jejich výpovědní hodnota problematická.
Psychologická síta v personalistice přijímání kandidátů do policejního
sboru propouštějí jedince, kteří se ukazují být velice málo odolnými vůči
lákadlům mamonu, ukazují se být úplatnými a stávají se dokonce dodavateli
informace podnikatelským a soudcovským gangsterům, v rámci organizovaného
zločinu.
Přes problémy spojené s měřením skrytých vlastností se tohoto
počínání nelze zříci. Snaha přece jenom něco alespoň jakž takž spolehlivého
naměřit o lidech, kteří mají být postaveni na společensky důležitá místa, vede
k tomu, že se masově provádějí přijímací testy mezi uchazeči o vysokoškolské
studium, třebaže kritika jejich spolehlivosti neustává. Z jiného soudku je
měření pravdomluvnosti prováděné s použitím zařízení známého jako detektor lži. I tady jde o to, dostat se
subjektu pod kůži, odhalit, co by se
mohl snažit skrýt. Rozpoznat předstírání. Podobně jako se snaží předstírat
inteligenci jedinec intelektuálně prostoduchý (což samozřejmě nevylučuje jeho
mazanost).
Evidentně zvrhlým pokusem změřit manažerské schopnosti jedince
hodlajícího vstoupit do politiky jsou hrátky, jím občanstvu a voličstvu
předváděné v rámci předvolebních kampaní. V tomhle ohledu se chovají
všechny politické režimy stejně. Když se nedávno pokusil sociálně demokratický
kandidát vydat autosvědectví o svém charakteru výrokem na billboardu Myslím to upřímně, můžete mi věřit, kontrovali
jeho protivníci poukazem na to, že v podstatě shodný výrok použil
sedmdesát let před ním jiný socialista, tentokrát s přívlastkem národní, totiž Adolf Hitler.
V období reálného socialismu se charakter a vhodnost kandidáta pro zvolení
do parlamentu měřila množstvím krepového papíru, nejlépe červeného, které bylo
spotřebováno na volební mávátka. Mávátkové show předvádějí kandidáti
v nejdemokratičtější zemi světa, ve Spojených státech; v jejich volebních
kampaních teče lidská hloupost proudem. Specifikem možná českým je, když se
kandidáti vrcholných manažerských funkcí předvádějí jako junáci ještě sportující, kteří dokáží přeběhnout náměstí bez toho,
že by před doběhnutím do cíle zkolabovali, rozdávající dětem lízátka a dospělým
guláš s rohlíkem, v naději, že výdaje takto vzniklé jim uhradí
pozdější poslanecké prebendy. Jakým způsobem mohou tato nepřímá měření
vypovídat o schopnostech proměřovaných adeptů řídit stát, to skutečně nevím. Na
to má fantazie, jakkoli si na ní zakládám, nestačí. Zdá se, že lidská hloupost
je v tomto ohledu skutečně nezměrná.
Zprávy 23
Romantici prohlašují máj, květen, za měsíc lásky, za lásky čas. Poněkud v rozporu
s biologickou skutečností – člověk je totiž živočišný druh, jehož sexuální
apetit se vůbec neomezuje na nějakou kalendářní sezónu; na rozdíl od třeba
zajíců, jejichž pohlavní chování respektuje požadavek, aby mladí zajíčkové
přicházeli na svět v březnu, dávají lidé průchod svým vášním po celý rok.
Osobně se domnívám, že v tom hraje podstatnou roli fakt vytápěných bytů a
dobře odpérovaných kanapí. Jen tak mimochodem, určitá sezónnost lásky a
milování se dá prokázat ještě pro dobu před nějakými sto padesáti lety – stačí
zalistovat matrikami a sledovat měsíce narozených. Hynku, Viléme, Jarmilo –
promiňte mi tu prózu na stránce poezie!
Konec devatenáctého století narouboval na měsíc máj,
na jeho první den, svátek práce. Jistě
právem – bez práce nebyly by nejen koláče, bez ní by nebyl ani chleba. To je
v pořádku. Problém vznikl ve chvíli, kdy si svátek práce anektovali
byrokrati jistých politických partají, vydávající se za protektory pracujících,
zejména dělnictva. Za jejich ochránce proti chlebodárcům, ony pracující
vykořisťujícím – ačkoliv jim šlo především o jejich vlastní osobní prospěch, o
převzetí moci. Také němečtí nacisté se dovolávali práce – oficiální název
jejich strany zněl Nationalsozialistische
deutsche Arbeiterpartei, NSDAP. Slovo práce
se objevilo po několika málo letech i nad branami koncentračních táborů – Arbeit macht frei! Tam, kde se práce
stala hlavním nástrojem týrání a vraždění lidí. Úplně stejné to bylo pár tisíc
kilometrů na východ – také mašinérie sovětských Gulagů ubíjela lidi prací;
tamější cynismus se manifestoval prohlašováním práce za matku pokroku. I český komunismus si při tomto znásilňování práce
přihřál svou cynickou polívčičku. V tomto
ohledu je kapitalismus, včetně onoho nepovedeného českého, daleko upřímnější.
Už se nevyhlašuje, že práce je zdrojem blahobytu. Otevřeně se připouští, že kdo
je šikovný – to znamená bezohledný a morální zábrany nemající –
k bohatství se může prodrat i bez práce. Politikou, podvody, předstíráním,
spekulacemi na úkor jiných, méně šikovných.
V českých poměrech tak skončili i mnozí z těch, kteří ještě před
nepříliš mnoha lety tu práci červenými fábory velebili a oslavovali.
Freedom is not free! Svoboda není zadarmo! Na tohle prohlášení jsem
nedávno narazil, snad na internetu. Jistě je to pravda – za potlačení svobody
jiných jsou mnozí ochotni docela slušně zaplatit.
K jarnímu nebi patří i divoké husy,
v klínech svých pelotonů táhnoucí od jihu k severu. Asi nevědí, že
přitom porušují mezinárodní zákazy o migraci ptáků, ohrožených existencí bird flu, ptačí chřipkou. Poezie a
próza, Dichtung und Wahrheit. Tentokrát v ptačí říši.
S tím, jak život jde, svaly člověka hromadí
zkušenosti, což nazýváme narůstáním zručnosti a dovednosti; hromadí se ovšem
také únava, která lidské tělo oslabuje. Intelekt člověka také shromažďuje
zkušenosti – kdysi se tomu říkávalo moudrost. Křivky, podle nichž probíhají
tyto děje v závislosti na čase, nejsou v případě svalu a intelektu
totožné – svaly se opotřebovávají postupně, slábnou krok za krokem. Pro
intelekt je typické spíše náhlé vysazení; snad to souvisí s výraznější
závislostí na motivaci, vůli po životě, na chtění ještě chvíli pokračovat.
Je čas objednávek a čas placení účtů. Čas bujarého
hodování a čas mlčenlivého trávení.
Nedávno zveřejnili v televizi zprávu, že jistý
český občan zamotal hlavu českým úředníkům tím, že si dovolil umřít bez potomků
a dědiců – a po sobě zůstavil několik milionů dluhů. Pokud vím, už od
středověku existoval zákon známý jako odúmrť
– majetek takového zemřelého přecházel na pána, potažmo na stát. Zdá se, že
takový zákon platí dodnes. Malér je, že k dluhům dědictvím nabytým se ani
stát nechce hlásit; není divu, když každou chvíli musí platit za neschopnost
svých politiků a úředníků miliardy do ciziny. A teď by měl navíc platit za
dluhy, které nadělali jiní, bez jeho, toho státu, pomoci a přičinění? Nemá to
ten český stát lehké – má tolik starostí se svou vlastní neschopností – a teď
by měl ještě tahat kaštany z ohně za jiné, třeba v pánu zesnulé?
Kdysi dávno, v dobách ještě hluboce nehumánních,
mohl člověk propadnout hrdlem – být
sťat anebo i jinak zbaven života. Dnes, v době vrcholně humánní, může
člověk nanejvýš hrdlem prolít majetek.
Kata přitom netřeba, jde o proces samoobslužný.
Je zajímavé, že hodní lidé nepůsobí tak inspirativně
jako lidé zlí, lidé špatní. Jsou méně nápadní, pozorovatel života je snadněji
přehlédne, nevšimne si jich. Možná to souvisí s tím, co říkají
pozorovatelé života divadelního: záporné
postavy se hrají hercům snadněji než kliďasi. Hodný může být člověk na
podstatně méně způsobů než být zlý. Ve špatnostech je mnohem větší výběr.
Naděje zneklidňuje.
Sejde z očí, zastaví stárnutí.
Kdo se dobrovolně poddá, shrbí se mu hřbet, zato však
ušetří kůže před ranami karabáčem.
Kdysi jsem kdesi četl, že v japonských podnicích
mívali zaměstnanci jeden den v roce legální možnost fackovat svého
ředitele, který se povinně dostavil do vstupního prostoru a nastavil obě tváře
pracujícím k vyjádření. Po zbylé dny v roce pak standardně
řediteloval a pracující standardně pracovali. Podobá se to našim volbám. Po
několik málo dnů v dané politické sezóně jsou kandidáti na lepší postavení
ochotni nechat si od voličů nakydat na hlavu jakoukoli špínu – s vidinou
toho, jak si to později (hlavně na penězích) vynahradí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí, jak věděli už staří Římané.
V tomto předvolebním období se už zřetelně
projevuje skutečnost, že politici poznali marnost přesvědčování voličů o svých
vlastních schopnostech a manažerských kvalitách pro řízení státu. Ve své
strategii přecházejí proto ke kritice neschopnosti svých konkurentů; ta se zdá
být polem, na kterém si lze snáze vydobýt politické ostruhy. Kdo si sám úcty nedobudeš, zneucťuj svého
protivníka!
Nevím proč mi trapné tahanice české politické elity
připomínají klukovské hry mého dětství, kdy soupeři, každý na své straně návsi,
zneuctívali svého protivníka přes řádky kobylinců a kravských pekáčů
pomlouváním jeho tatíka. Že nosí špinavou čepici, že pajdá na levou nohu, že má
hubené koně, cestou z hospody se válí po zemi a pod kůlnou mu chcípají
králíci. A že kradl z obecního. Zdá se, že bělost košil a hedvábí kravat
nestačí zakrýt primitivnost a starobylé chalupnické ukotvení českého
politického ducha.
Politický zákon pro odčítání: Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Dějiny české politiky v kostce: Nula od nuly pojde.
Žádná měna není neměnná.
Bramborové knedle se škvarkama. V mém dětství jídlo všedních dnů. Dnes mi je uvaří
žena o víkendech a svátcích, jako odměnu za to, že se mi podařilo nezlobit. Se
zelím správně kyselým.
Antropologie veřejného cicmání. Fenomén, který se v dobách dřívějších
vyskytoval jenom výjimečně, stal se v současnosti jevem zcela běžným.
Samozřejmě si nemyslím, že vlastní cicmání
je něčím dobově specifickým, to vůbec ne. Patří to k provozování
lidské sexuality docela samozřejmě, jde o záležitost nadčasovou. Co mi připadá
nové, je ono zveřejňování činnosti
civilizačně před veřejností spíše tajené. Ještě za mých aktivních let se lidé cicmali
potmě nebo alespoň ve stínu (existuje hanácký výraz zatáhl ji do křa). Dnes brání cicmající se mládež provozu na
chodnících, když to na ně přijde, propletou
své končetiny třeba na tramvajových kolejích, na chodbách škol a na trávnících
univerzitních kampusů. Nikdo z odpovědných činitelů takové počínání
nekárá, nevšiml jsem si, že by cicmání ve
svém programu odsuzovala nějaká politická strana (což je nepochybný projev
populismu). Jako biostatistika mne zajímá problém – proč je česká demografie na
tom tak bídně, proč vymíráme, když už od let pubertálních se český dorost do
sexu tak vášnivě dere? Nemohlo by to být tím, že čeští mládežníci a mládežnice vystřílejí svůj erotický prach předčasně? Že
v čase dospělosti se cítí být už sexuálně unaveni a proto v milování
vlažní?
Rohlíky. Dnes, na rozdíl od dob komunistické
uniformity a nenápaditosti produkty technologií vynalézavě různých, rozmanitými
věcmi sypané, jimž je společná jenom jejich polozakroucenost.
Přes všechnu dnešní diverzitu rohlíků přetrvává však statistika jejich
základního třídění – i dnes se rohlíky dělí na křupavé a gumové. Podobně jako my, lidé, jsme všichni jednou byli
mladí a pak zestárli, také každý rohlík začínal jako věc křupavá, potom však,
vstrčen do igelitového pytlíku, zapomněl na svou lepší minulost, na křupavou
svěžest svého mládí – a v přítmí sáčku zgumovatěl. Jenom výjimečně,
v některé ze sobot, kdy spím déle a žena dříve vstane, dostane se mi
rohlíků voňavě křupavých. Takové ráno má pak, až do oběda, hodnotu dívčího
úsměvu nebo dopisu oznamujícího mi příjem honoráře. A neříkejte mi, prosím, že
jsem pouhý zpovykaný mužský! Mně už
právě takový gumový rohlík dvakrát stáhl z dásně zubní můstek!
Neptejte se mne, jak se to stane. Jak dojde
k tomu, že povětří, ještě včera lezavě zimní, odkudsi nabere do svého
dechu jakousi přívětivost, která vašim prstům přikáže rozepnout knoflíky
zimníku a šálu obalující krk složit a zastrčit do kapsy. Neptejte se mne na to,
nedokázal bych vám odpovědět. Ale ta jistota, že k tomu došlo,
k tomuhle jevu téměř nevysvětlitelnému, protože narušujícímu náš
předpoklad všeobecné spojitosti dění, tu si zpochybnit nedám. Je to jako
vyznání víry; důkazem je pocit. A to
je důkaz legální a přitom i legitimní.
Kolik to musí být síly a energie obsaženo
v lidském počínání, jestliže ani ta hromada chaotického, bezduchého
politického blábolení nedokáže jejich produkty zcela znehodnotit. A umíme si
vůbec představit, co všechno by mohla lidská síla vykonat, kdyby její působení
nebylo paralyzováno chaosem politických zmatků, kterému se říká řízení společnosti?
Až jednou uvedou fyzici a technici do praktického
provozu výrobu energie jadernou syntézou využívající
jako zdroje vodu, vstoupí do hry i
politika. Bude zaveden státní monopol pro
přístup k vodě, a nastane spekulační boom, ve kterém si politici a
jejich nohsledi rozdělí mezi sebe potoky, řeky a rybníky. V parlamentě
bude odhlasován definitivní konec vodníků
v Čechách, aby jim nikdo nemohl koukat na prsty při politické
transformaci šmejdů podvodnických na
šmejdy podvodní.
Jenom výjimečné jsou roky, kdy neprožíváme na jaře (a
někdy i po letních deštích) hrůzu ze záplav. Podobně jako si vinaři připomínají
ročníky, kdy se vínu zvlášť zadařilo, pamatujeme
si snad všichni ročníky 1997 a 2002. To když se zvedla voda na Moravě a pak
v Čechách. Napáchané škody jsou mysli jednotlivého člověka
nepředstavitelné. Desítky miliard korun škod – to jsou jenom statistická čísla,
bez chuti a zápachu. Jenom chladný, racionální mozek dokáže vypočítat objemy
materiálu, který bude třeba vybourat a následně znovu navozit a nastavět. Dřina
lidí, ale hlavně trápení a starosti spojené s představou nové vysoké vody,
která nemilosrdně zničí, co bylo s takovou námahou vybudováno. Občas
padnou v úvahách o záplavách slova o tom, že byly nepromyšleně zastavěny
plochy, do nichž se záplavová vlna rozlévala odedávna – nedosahovala pak takové
výše a odcházela stejně jako přišla. Možná bylo neštěstím, že proběhlo několik
let suchých, což stačilo k tomu, aby plánovači zástavby veřejné i soukromé
zapomněli na možnost vysokých vod a podlehli tlaku (který jistě vždycky
existoval) na výstavbu co nejlacinější. V rovině, na místě někdejších
záplavových niv. Dnes se k odpovědnosti za tehdejší rozhodnutí nikdo jistě
hlásit nebude; hlásit se k odpovědnosti není silnou stránkou českého
manažerského charakteru. Viděl jsem v televizi obraz staršího muže před
jeho opětovně zaplaveným domkem, bezradně kladoucího otázku – Co mám dělat? Znovu už opravovat nezačnu.
Jenomže prodat ten domek nemohu, nikdo rozumný za něj nic nedá. Nikdo
rozumný … Jenomže – kde byli rozumní a kde byl rozum, když se rozhodovalo o
povolení stavby domku v místě, kde má své domovské právo potok nebo řeka?
Prostě voda? Následky nerozumných manažerských rozhodnutí ponese – jako vždycky
– prostý občan, nebohatý, který si své úspory musel poctivě vydělat; bez
nějakých politických čachrů a spekulací. To, že různí potentáti, ministři a
předsedové vlád, obletují vrtulníky postižená místa, to nikomu nepomůže. Leda
těm potentátům v jejich cynické honbě za politickými body.
Ve vězeňské cele mezinárodního soudu pro válečné
zločiny zemřel souzený bývalý srbský prezident Slobodan Miloševič. Všichni jsme
sledovali balkánské války, byly sneseny hromady svědectví o lidské surovosti;
namočeny v tom byly všechny strany, třebaže ne všechny stejně intenzívně.
Kde byly zločiny, museli být i zločinci – tahle logika je neoddiskutovatelná,
ať by ji právníci celého světa překrucovali a zatemňovali jakýmikoliv triky. A
tak soud zasedá, žalobci žalují a obhájci hájí. Politici z toho cynicky
vytloukají kapitál pro své pochybné partaje. A hlavně – soud se táhne, soud se vleče. Co se vleče, neuteče. To je
samozřejmě pravda – jenomže žádná justice není schopna cokoli nařizovat
biologickým zákonům. Obžalovaní umírají před dokončením procesů; taky Miloševič
umřel na infarkt. Rozsudek nad ním bude vynesen hned napoprvé u Nejvyššího soudu. O čem chci uvažovat,
je neschopnost lidských soudních institucí. Tady nejde jenom o soudy české,
jejichž neschopnost je evropsky proslulá. Jde o soudy vůbec. Mimo Haag probíhá
jiný ostře sledovaný soud – irácký soud se Saddamem Husajnem. Všiml jsem si, že
mu byla prokázána vina za popravy půldruhé stovky obyvatel města, které
projevilo svou nelibost s jeho panováním. A soud pokračuje dál.
V hlavě se mi honí taková otázka – Je
třeba ještě dále v soudu pokračovat? Tahle jeho část nestačí, aby byl
odsouzen? K doživotnímu trestu nebo oběšen? To raději nechají páni soudcové,
aby se soudní jednání protahovalo ještě dalších pár let s rizikem, že
rozsudek vystaví infarkt myokardu? Jako v případu Miloševičově?
K odsouzení nestačila jeho odpovědnost za masakry ve Srebrenici? Ty tisíce
mrtvých Bosňáků nebyly dost průkazné? Bývá mi vyčítána skepse – ale jak mohu
pociťovat optimismus nad tohle nemohoucností justice vůči spravedlnosti?
Táta se občas před námi, svými dětmi, tak trochu
vychloubal, že je liberál, protože ve vzájemné komunikaci s námi zavedl
tykání; to oni, o generaci před námi, že samozřejmě svému otci, mému dědovi,
vykali. A taky že odboural tradici, že večeře se jako prvnímu servírovala
živiteli rodiny a teprve potom přišly ke svým soustům děti. Že my jsme už směli
sahat po lžících všichni najednou. Přiznám se, že jsem ho nebral při tom úplně
doslova. Když jsme, já a brácha, jako malí kluci s dědou na podzim pásali
krávy, oba jsme mu tykali. Doufám, že si to pamatuji přesně.
V křišťálově čisté vodě by kapr moc neztloustl.
V mravném prostředí by si politik příliš nenakradl.
Na pitomci ve vyšším postavení je pitomost zřetelněji
vidět než na pitomci bez fraku a vázanky.
Politika je kompromis mezi zásadami prospěšnými
byrokratům z jedné partaje a zásadami výhodnými pro byrokraty partaje
jiné. Výsledkem takového kompromisu jsou bezzásadová rozhodnutí, jejichž
výsledkem je pokousaná a jinak poškozená koza i nedožraný, nespokojený vlk.
Škody na kozách jdou na vrub a účet zpoplatněných občanů; nespokojených vlků se
zastanou zelení.
Kdybych měl tu moc zavést na světě pořádek, rozhodně
bych se o to nepokusil. Lidstvo totiž o žádný pořádek nestojí; oč jim jde, je
nepořádek, který by byl pro ně výhodný.
Každá doba má své vlastní hlupáky; dobou podmíněné,
dobou umožněné, dobově zbarvené. Jinak řečeno, i hloupost má své barvy, podobně
jako partajní prapory.
Sváděl kamarádku své ženy. Bránila se jeho návrhům se
zdůvodněním, že je kamarádkou jeho ženy. Svolila teprve potom, co jí vysvětlil,
že jeho žena by si jistě přála pro svého muže to nejlepší. Takže, když mu
vyhoví, splní vlastně přání své kamarádky.
Voda je nutnou podmínkou života – což ovšem
nevylučuje, aby se někdy nestala postačující příčinou smrti.
Pro umění
milovat je specifické, že motivaci k jeho studiu nachází člověk sám
v sobě, bez toho, že by musel být ke studiu zvnějšku nucen. Ke
zdokonalování nevedou jedince žádná uměnovědní kritéria; úplně postačuje
zvědavost a vrozený pud.
Láhve můžeme dělit na vratné a nevratné; odchody do
nenávratna se podobají nevratným lahvím, za které byla omylem zaplacena záloha.
V nejzapadlejších koutech světa dožívá tradice
vysušování a zmenšování hlav zajatců, kteří padli do rukou bojovníků kmene této
tradice se přidržujících. Lze se domnívat, že od tohoto pohoršujícího zvyku se
upouští nejenom proto, že by urážel křesťanské tradice, ale zejména proto, že
by při dnešní rozsáhlé turistice mohlo vyjít najevo, že hlavy jedinců
politickou turistiku provozujících se vysušením scvrkávají až na velikost
lískového ořechu – žádný mozek neobsahujíce.
Z charakteru vývoje soudobé kultury lze
odhadovat, že stávající druky hláskového písma se postupně zjednoduší na písmo
obrázkové, na jakési piktogramy. Vyjde se tak vstříc skutečnosti, že dnes už
čte jenom málokdo – někdejší čtenáři se stávají diváky televizních obrázků a
negramotnými obraceči listů v barevných magazínech.
Chudoba cti netratí – ale jinak skoro všechno.
Kdo chce žít poctivě, chudobou bude odměněn.
Do fakultního výtahu jsem vstupoval současně
s ošetřovatelkou laboratorních zvířat; zvěřinec (nebo zvířetník?) máme
v nejvyšším poschodí. Nesla košík, na jehož dně se cosi neurčitě zelenalo.
Začínal duben, sníh ještě nestačil všechen roztát a já trpím profesionální
badatelskou zvědavostí. Na můj dotaz po pampeliškách, doplněný úsilím dovědět
se, zdali salát z něho plánovaný bude pro králíky nebo personál, mi paní
vysvětlila, že prvním jarním botanickým
poselstvím jsou kopřivy. Mělo mne to napadnout – přece kopřivu mráz nespálí.
Přemisťuji se teď tramvajemi i autobusy téměř
každodenně. V denních dobách mimo dopravní špičku; nebývá nijak přeplněno.
Protože však mne teď má mobilní indispozice nutí vyhledávat místa snadno
dosažitelná, případně pro cestovatele mého typu vyhrazená, dost často se po mém
nástupu, trochu připomínajícím šplhání nepříliš obratné opice po dveřních madlech, střetává můj tázavý pohled
s rozpačitým pohledem mladého cestujícího sedícího na místě, o které bych
i já měl zájem. Pokaždé se to vyřeší bez nějaké výměny názorů – jsme téměř
civilizovaný národ a nejde o život. Obvykle chvilku přemýšlím, co se asi těch pár
vteřin v hlavě takového mého spoluobčana odehrává. A na sobě samém
pozoruji, že s jeho (mnou předpokládaným) viděním situace tak trochu
souhlasím. Mladý člověk si potřebuje odpočinout – má přece před sebou dlouhý,
strastiplný a vyčerpávající život, zatímco já mám už tohle všechno za sebou a
mým hlavním životním programem je odpočívat.
Naše biologická volba rozeznává dvě strany – malou a velkou. Na rozdíl od voleb
politických jde o volbu nedůslednou –
nikdo nekontroluje, zdali občan nezvolil obě strany najednou. Politické
diskuse, vedené zejména v čase předvolebních klání a občanů namlouvání,
vyvolávají v představách občana dojem, že existují strany hlavní a strany postranní. Po skončení voleb strana, které
se podařilo menšinu voličů ještě volících nejobratněji zmanipulovat, porodí vládu; roli porodní asistentky
bere přitom na sebe prezident republiky. Někdy bez velkého nadšení. Takto
vzniklá stranovláda, donedávna ještě
označovaná názvem strana a vláda, se
pak snaží proplouvat úskalími Scylly a Charybdy, horlivě do cesty stavěnými
politiky opozice, bez toho, že by se prošustrovalo
(Schuster = švec) z peněz od poplatníků vybraných provokativně mnoho.
Občanská výuka v realistické kostce.
Jak ukazuje moderní historie, boj proti korupci může
být sám docela dobře korupcí napaden. Z oblasti biologické to připomíná
situaci, kdy mikroby napadají imunitní systém odpovědný za likvidaci mikrobů.
Mám na mysli chorobu HIV způsobující deficit imunity. Podle stejného modelu dojel před třemi čtvrtěmi století prohibiční zákon; cestou stačil porodit novou mafii. Mám vážné obavy, aby podobným
způsobem na břeh nenajela a na mělčině lidské chamtivosti neskončila celá
demokracie.
Při četbě žurnalistické produkce doktora Karla Čapka,
elegantně a hlavně působivě spojující jeho umění psát s talentem spatřovat
témata ve věcech zdánlivě nepatrných, jsem narazil na jeho úvahu o názvu státu
odštěpeného z rozpadlého Rakousko-Uherska. Čapkovi se název Československo
příliš nezamlouval. Zdál se mu dlouhý, složitý a zejména směrem do zahraničí
těžkopádný. Navíc ne zcela vystihující, co bylo jeho náplní, jeho obsahem.
Navrhoval název Velká Morava. Great
Moravia, Grand Moravie. Dovolával se historického odkazu na první stát
konstituovaný na tomto území, stát trvající téměř sto let pod vládou knížat
Mojmíra, Rostislava a Svatopluka. Vliv Velké Moravy na Čechy devátého století
byl nepochybný a je doložitelný. Politicky i nábožensky, tedy ideově. Tím
samozřejmě i v mezinárodním kontextu christianizující se Evropy. Stejně
tak vliv na dění na území dnešního Slovenska, zejména západního. Do party bylo možno přizvat s českým
knížetem Bořivojem i slovenské knieža Pribinu. Moc se mi ten Čapkův nápad
líbil. Po novějších zkušenostech, které už nemohl učinit, bych za sebe navrhl
vyškrtnout z názvu přívlastek Velká;
nechal bych jenom Moravu. Název velký zprofanovaly pokusy o Velkoněmeckou říši, Velké Srbsko nebo Velkou Albánii. Dnes už je to jenom
vzpomínka z kategorie kdysi možného.
Přesto všechno, pane Karle Čapku, jste měl i v tomto ohledu znamenitý
nos! Jen tak mimochodem, abych se vyhnul případnému obvinění z moravského
nacionalismu (jsem rodem Moravák), dodávám, že jsem absolvoval Univerzitu
Karlovu, trochu pochytil žižkovský přízvuk, ženu si do Olomouce přivedl z východních Čech a na Slovensku
mi jedno pekné dievča vydává fejetony.
Mám takové jedno malé soukromé výročí. Nic parádního –
je to právě šest let, co mě trefil šlak. Výraz
odvozený z německého Schlag, úder,
Schlägerle, mrtvička. Podle emočně odbarvené lékařské terminologie cévní mozková příhoda, CMP. Konec konců,
na názvu moc nezáleží; hlavní je náplň, obsah, a tam není oč stát. Před těmi
šesti roky byla levá část mého těla vyřazena z provozu, do něhož se od té
doby klopýtavě a klopotně usiluje vrátit. Rozhodně ne příliš úspěšně. Jestliže
přijde člověk o podstatnou část možnosti pohybu fyzického, je přirozené, aby se
o to víc soustřeďoval na možnosti pohybu nehmotného – duševního a
emocionálního. O svých duševních výkonech po
mrtvici uvažovat nechci; ty musejí posoudit mí bližní. Přemýšlím o případných
změnách svého chování. Podle neurofyziologických názorů nejsou levá a pravá
část těla naprogramovány symetricky; každý ví, že levák píše a oštěpem hází
jinak než pravák. Specializovány jsou i levá a pravá mozková hemisféra – každá
řídí jinou oblast vyšších nervových funkcí a chování. Selektivní laterální
postižení by mělo vést ke změně chování, třeba i změněným důrazem na to či ono.
Někdy mám pocit, že i sám dokážu, jakousi introspekcí, takové změny ve svém
chování registrovat. Podle názoru mé ženy můj černý humor ještě víc zčernal.
Pokud mé pochvaly ještě vůbec hladí, pak jenom proti srsti. Předstírání účasti,
kterým televize přetéká, mi připadá jako ryzí farizejství. O politice nemluvím,
na ní nevidím jediný čistý chlup; její principiální mizérie mi brání chodit
k volbám – kdybych tam šel, připadal bych si jako blbec, kterého se zase
podařilo napálit.
Atmosféra vnější – tlak 1100 kiloPascalů,
teplota 18° Celsia, polojasno. Předpověď: půjde to. Atmosféra vnitřní – tlak
krevní: systola 147 mmHg, diastola 80 mm Hg, teplota 36,5° Celsia, puls
pravidelný, nijak nespěchající. Předpověď: vyhlídky nejasné, nějak to
přežijeme.
Letošní jarní záplavy nám opět předložily účet za nedomyšlené zastavění záplavových niv;
nejenom v přítomnosti, ale i v minulosti. Zatímco s podzemní
vodou se při stavbách počítá a izolace před ní se provádějí stále pečlivěji,
jarní nadzemní vody se do kalkulací nezahrnují. Přicházejí totiž nepravidelně,
asi jako nemoc, každý rok se dostavují v jiné kvantitě – silně podléhají
náhodě. Letos poprvé padla – třebaže ne zcela adresně – ta tvrdá slova:
nemůžeme si dovolit každý rok vynakládat desítky miliard na odstraňování
vzniklých škod. Ty pak chybí třeba na placení prohraných soudních sporů
zaviněných vládním šlendriánem a českou advokátskou neschopností. Nepovolovat
další výstavbu na zaplavovaných územích. Domy, většinou nově postavené, které
už pojišťovny odmítají pojistit kvůli mimořádně vysokým rizikům, od jejich
obyvatel vykoupit. Jejich reakce brzy po záplavách vypovídají tom, že by
uvítali možnost odstěhovat se a stavět raději v kopcích. Jakýsi nepříliš
důvtipný ministr zahájil diskusi o možnosti nuceného výkupu – podle mne úplně
zbytečně; jestliže někdo chce zůstat i přes rizika nového vyplavení, je to jeho
věc; ví, že případně vzniklou škodu nikdo už hradit nebude. Co mi v téhle
debatě chybí, je úvaha o odpovědnosti těch, kteří stavby v záplavových
oblastech povolovali.
Pojmy jako desetiletá,
stoletá a dokonce tisíciletá voda jsou statistické ukazatele. Používají se
v běžné mluvě, třeba v komentářích televizních moderátorů – a to
velice nepřesně. Teorie pravděpodobnosti studuje chování extrémních hodnot; jde o náhodnou veličinu v množině jednotek
sledování, v tomto případě roků. Rozsah té množiny je důležitý – čím
rozsáhlejší je počet sledování, tím vyšší extrém se může vyskytnout. Záplavy
v roce 2002 byly možná největší v posledních padesáti letech; zároveň
byly také největší v posledních deseti letech. S měřením extrémnosti
záplav je spojen ještě jiný problém; mohli bychom ho nazvat standardizací měření. Naše řeky jsou
pořád víc poutány hrázemi do jejich koryt; tečou pořád rychleji, v souladu
se zákony hydrodynamiky. Kdysi se příval vod rozléval do šířky, čímž se
snižovala výška hladin. A právě ta je – v místech k tomu určených –
měřena. Srovnávat záplavy z dnešní doby s těmi, které postihly naše
předky koncem devatenáctého století, je vlastně zkreslující. Paměť spíše
zachovává povědomí, že byly strženy pilíře toho či onoho mostu – což je jev,
jehož výskyt je ovlivněn také faktem, že za sto let i most o sto let zestárne a
o sto let zchátrá.
Oslavy narozenin se konají proto, aby měl člověk čím
zapíjet hořkou pilulku stáří.
Těžko tě odvolají pro neschopnost z postavení,
kde se žádné schopnosti nevyžadují. Příkladem je senát České republiky.
Jarní příroda s její světlounce zelenou trávou a
pupeny na větvích sotva rašícími vypadá křehce, bezmocně, bezbranně. Ale to je
jenom zdání; stačí rýčem odkrýt suchý drn – a uvidíš pletence kořenů sešikované
do útoku, připravené vyrazit do boje za vítězství života, zjevné, neodvolatelné
a rozhodné.
Slunce, které se v zimě objevovalo na obloze
jenom jako důchodce pracující na hodně malý úvazek, se už odvažuje celý den po
nebi procházet, podobné mladé mamince s kočárkem.
Parkoviště před hypermarketem. Řidička vracející se
s vrchovatými taškami ke svému vozu vidí, že k jeho pravé straně se
svým bokem natěsno přilepil jiný řidič. Tak těsně, že jeho spolujezdkyně,
zřejmě manželka, se marně snaží z vozu vystoupit. A tak tohoto pozorovatele
napadá, že tohle může být účinná metoda jak zabránit koupěchtivé manželce
v utrácení – prostě jí vstup do obchodu zablokovat.
V dimenzi desítek a stovek milionů let tlačily
svými čely ledovcové splazy valy z balvanů, které dnes nazýváme morénami. A stačí, aby zima nešetřila
sněhem a závěj plazící se silou gravitace ze střechy přes hranu okapu dolů,
stlačí s sebou mech a napadané listí, které po roztátí sesuté závěje na
zemi také vytvoří stopu jakési trpasličí morény.
Káva na jarním dvorku je víc než pouhá káva.
Jak roste
strom, za každý rok přibude ovál dalšího letokruhu. Vlastně by to mělo platit
taky o Zemi jako celku – každým rokem
by ji měl přikrýt další tenounký kulový obal z odumřelých organických
zbytků, spadaného listí a tak. Možná nás to nenapadá, protože neustále do
vnějšího obalu Země, do její kůže z hlíny a kamení, všelijak vrtáme a
dloubáme, čímž tuto vrstvičku narušujeme. Jen tak mimochodem, ty stromové
letokruhy jsou vlastně spíše jakési stromové
válce, a připočítáme-li k tomu ještě větve, je ten útvar, kterým strom
přirůstá, geometricky docela složitý. Jen tak mimochodem, letokruh člověku
každým rokem přirůstající se jmenuje zkušenost.
Nebo spíše otrlost?
Kovové nástroje určené k řezání, krájení a sekání
se mohou ostřit broušením, ale také
tím, že se v ohni popustí (aby
změkly), kováním vytáhnou a poté ve
studené vodě zakalí. S námi
život podle stejného principu zachází: popustit – vytáhnout – zakalit.
Pařez, který obrostl mechem, pořád ještě
z jeviště života neodešel.
Čím drsnější dlaň, tím důkladněji kliku otevíraných
vrat vyhladí.
Je trapné, že vedle nápaditého postřehu kupíme
sterilní fráze. Trapnější ovšem je, když nejsme schopni obojí od sebe rozeznat.
Spěch omezuje vnímání.
Pohrdat úplatky, které ti nikdo nenabízí, je ctností
jenom z nouze.
Komu nebylo shůry dáno, vždycky si ještě může nechat
zdola nadělit – a dát se na politiku.
Ne každý, kdo se namáhá, se domůže.
Když se potápíš, musíš umět najít dno nebo umět
plavat.
Svou výšku nezměníš; délku svého stínu však můžeš
podle libosti prodlužovat. Stačí počkat, až slunce sestoupí nízko
k obzoru.
Dobrá nálada není záležitostí dobrého srdce – spíše
dobrého trávení.
Poťouchlost a potměšilost už otrávily více životů než
ty nejprudší jedy.
Problémy se překonávají jejich vyřešením, častěji však
jejich obejitím.
Kdyby si lvi přestali všímat antilop a začali jim
spásat trávu, antilopy by s touto změnou jejich chování asi nesouhlasily.
Právě tak by si mohli stěžovat králíci, že jim vegetariáni ujídají mrkev a
salát nad únosnou míru.
Pokročilost stáří se může měřit tím, jak ubývá toho,
co můžeš a přibývá toho, co nemůžeš.
Putovní pohár rozčilování. Na zastávku přijíždí
městský autobus. Než zakotví u zvýšeného nástupiště, míjí parkoviště aut. Moc
místa tam není. Má-li u nástupního ostrůvku přistát tak, aby se cestujícím
pohodlně nastupovalo, musí řidič manévrovat pozorně. Jenomže těsně před jeho
příjezdem zaparkovává svůj vůz mladá řidička. Možná není zdejší, snad není
příliš zkušená; její vůz vyčuhuje z řady dobře o metr. Nedochází jí, že autobusu
překáží, přestože jeho řidič na ni výstražně troubí. Ten tuhle hru vzdá (není
pánem svého času) a najede k ostrůvku s velkým odstupem. Špatně by se
mi nastupovalo z nízké základny do výšky plošiny; proto si otevírám dveře
tisknutím knoflíku gumovým koncem své hole. Ještě jsem na sedadlo nedosedl a už
slyším, jak mne řidič rozčileně poučuje, že ten knoflík je určen pro otevírání
rukou, ne holí. Jistě má pravdu, jsem si toho vědom. Jenomže já to nedělám
z rozvernosti, ale invalidní nutnosti; nerad bych skončil vleže pod koly
jeho autobusu. Jedeme dál a já si uvědomuji, jak na sebe články řetězu navazují
a do sebe zapadají. Nešikovná řidička, rozčilený řidič, nestandardní pasažér.
Tu nervozitu přebíráme jeden od druhého jako štafetu.
FINIS