LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše  S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz)  Část 29, květen 2006

                       ------------------------------------------------------------------

 

Hlava nebo orel čili Demokracie na vejminku

 

V době velice nedávné se několikrát, tedy opakovaně, vyskytl zajímavý politologický jev. Při posledních i předposledních prezidentských volbách v USA, parlamentních volbách v Německu a docela nedávno ve volbách do dolní i horní sněmovny v Itálii. Co tím mám na mysli? Prostě fakt, že volby, v nichž šlo v podstatě o soupeření dvou stran, skončily výsledkem ležícím v pásmu chyb měření. V intervalu náhodných chyb. Aby nedošlo k nedorozumění, podotýkám, že každé měření a tedy i volby, riziko chyb doprovází. Ty americké prezidentské volby proslavilo dodatečné sečítání hlasů ve státě Florida; a také nespolehlivost volebních strojků, do mechanismu hlasování tehdy poprvé v USA zaváděných. Italské volby také dopadly tak, že napočítaný rozdíl mezi oběma volebními seskupeními dělal – při téměř padesáti milionech voličů – necelých padesát tisíc hlasů. Tohle, v konfrontaci s faktem, že půl milionu hlasovacích lístků bylo ze sčítání vyřazeno pro technické závady, je statisticky nula. Mizerná plichta. V Německu demokraté sociální nebo křesťanští – voliči dali najevo, že  přívlastek ke slovu demokracie jim neříká vlastně nic.

Přestože by mělo být politologům zřejmé, že volby jsou měřením, do jehož mechanismu náhoda zasahuje s jistou, statisticky odhadnutelnou kvantitou, zdá se, že v situacích podobných těm, o kterých teď uvažuji, bezradně tápou. Takže si dovolím poněkud jim napovědět nebo je dokonce trochu trknout. Tak, jak radí známé přísloví.

Skutečnost, že volební výsledky končí patem, o něčem vypovídá. Jestliže se soubor milionů voličů chová v souhlase s modelem házení mincí, tedy jako nula-jedničková náhodná veličina nabývající hodnoty jedna s pravděpodobností ½, jako jedno z možných vysvětlení připadá v úvahu představa (nebo hypotéza, chcete-li), že programy obou politických protivníků připadají voličům k nerozeznání podobné – a chovají se podle toho. S pravděpodobností jedna hodí polovina do urny lístek červený a druhá polovina lístek modrý. Barvy jsou stejně zaměnitelné jako trenýrky nebo lžíce.

Programy politických stran se zdají mít nulovou výpovědní hodnotu. Jejich přežvykování v novinách a televizi je mlácením prázdné slámy. Slova přitom používaná jsou vyčichlá stejně jako mletá káva nalezená dva roky po pohřbu v příborníku oplakané tetičky. Političtí mluvčí jsou nahraditelní tibetskými modlicími mlýnky – nechápu, proč to ještě nikoho nenapadlo. Ušetřily by se tím přece miliardy za platy politiků, které jsou očividně vyhazováním peněz z oken.

Nevím, proč bychom se v téhle záležitosti nemohli dohodnout jako rozumní lidé. Jestliže se s ohledem na jakési politické tradice nechceme zříci volebního folklóru s jeho předvolebními kratochvílemi a barevnými fábory, mohl by se alespoň vlastní rituál házení volebních lístků (nebo plachet) do uren nahradit házením mincí. Každému voliči by byl položen zdvořilý dotaz, zdali hodlá v dané volební sezóně volit – a v případě kladné odpovědi by se jeho jménem vrhlo mincí; padnuvší hlava by přitom znamenala, že volič volil modré, padnuvší orel, že volič preferuje červené.

Navrhovaný postup by měl významnou výhodu v tom, že by byly z volebního procesu prakticky eliminovány chyby – hlava a orel jsou snadno zapamatovatelné. Nastal čas, abychom si otevřeně přiznali, že volby nejsou nic jiného než jistý druh hry – podobně jako kuželky nebo klukovské jarní kuličky, hra na slepou bábu nebo chodí pešek okolo, nekoukej se na něho. Volební programy politických stran v tom hrají podobnou roli jako obecní rozhlas rušící hru oznámeními o datu, kdy budou vykupovány králičí kůže a že místní kozy mají utrum, protože nečekaně chcípnul obecní kozel. Mnou navrhovaná novelizace nese nesporné znaky racionálního uvažování, schopného vnést čerstvé povětří do zatuchlých politických koutů. Alespoň do té doby než lidstvo dospěje k poznání, že politiku jako takovou je záhodno odložit do staré veteše, mezi historicky přeživší haraburdí.

 

 

Nezbytnost zvědavosti

 

Zvědavost je jednou z obecně lidských vlastností; zvědavý je každý lidský jedinec – ne ovšem ve stejné míře. Opakem zvědavosti je zřejmě lhostejnost; obojí se dá měřit na téže škále, vyznačené marginálními, okrajovými kategoriemi zajímá mne – nezajímá mne. Ve věci zvědavosti existují zřejmě i patologické extrémy – zvědavost chorobná, manifestující se nahlížením pod pokličku, do klíčových dírek cizích ložnic, do kádrových spisů. Chorobnou zvědavostí je vlastně počínání špionů všech národností a ras. Opak zvědavosti, lhostejnost, demonstruje Jaroslav Hašek na postavě hostinského Palivce vládnoucího hospodě U Kalicha, který byl nejenom známý sprosťák. Byl také důsledným zastáncem názoru, že živnostník si nemůže dovolit žádnou zvědavost a žádnou politiku. Jseš můj host, dej si nalít pivo, ožer se u mne a žvaň si co chceš. Já neposlouchám, nejsem vůbec zvědavej.

Tato úvaha má být zároveň chválou zvědavosti. Chtěl bych v ní vyzvednout především skutečnost, že to byla právě zvědavost, co dopomohlo živočišnému rodu Homo sapiens k jeho mimořádnému postavení v říši všeho živého. Když říkám zvědavost, myslím tím velkou zvědavost. Tak velkou, že se její zájem neomezoval na oblast toho, co se právě teď dá sebrat, ulovit a zkonzumovat. Člověk začal být zvědavý i na to, co se dá sebrat, ulovit a čím se dá utišit hlad a žízeň také zítra a pozítří. Začal být zvědavý i na budoucnost. Zvědavý nejenom na to, co je jisté, ale i na to, co je možné.

Jedno přísloví říká Nehas, co tě nepálí. Jeho analogií je konstatování Nevšímej si toho, co se tě netýká. Obojí vlastně nabádá ke zdrženlivosti v dimenzi shromažďování informace. Jejich důsledné respektování a dodržování by ovšem bylo sto rozvrátit celé jedno odvětví lidské činnosti, kvetoucí a pro další rozvoj lidstva zcela nezbytné. Mám na mysli vědu a výzkum.

Ano, je to opravdu tak. Už u samotné kolébky člověka doby hluboce předmoderní stála sudička, která hominidovi, tehdy ještě silně ochlupenému, do podestýlky vložila gen zvědavosti. Kamkoliv půjdeš, kam se vrtneš, budeš se bedlivě rozhlížet, pozorně naslouchat, neznámé obezřetně ohmatávat, očichávat a ochutnávat budeš – a hlavně, každý takový počitek si pamatovat budeš, abys večer u ohně se o něj mohl s dalšími členy rodu podělit. Takhle nějak lidská zvědavost transformovala své produkty ve zkušenost. Získávání smyslových počitků – to ještě není nic specificky lidského; to umí ve svém dosahu každý živý tvor. Teprve ona transformace ve zkušenost, to je, co udělalo hominida člověkem.

Mnoho hladu a žízně muselo být překonáno, než si mohli lidé dovolit vyčlenit zvědavosti a transformaci jejích produktů ve zkušenost prostor, zvaný věda a výzkum. Badatel, který by vyznával životní filozofii hostinského Palivce, by byl vědě platný asi jako mrtvému zimník. A to i v případě, že by to nebyl žádný sprosťák, že by se choval úplně slušně podle Gutha-Jarkovského. Kdo chce učinit bádání součástí svého živobytí, měl by velice pečlivě zvažovat, je-li mu zvědavost vlastní. Docela dobrým testem je na sobě vyzkoušet, je-li pro něho větší nezbytností nové vybavení laboratoře než nově potažené kanape v kanceláři. A dokáže-li si odřeknout víkendové lyžování na alpském ledovci kvůli nedokončenému pokusu na pracovním stole. A zahrnuje-li jeho zvědavost také otázku, co asi řekne jeho nejnovějším výsledkům kolega odvedle, jímž může být třeba někdo ze západní Austrálie.

Z onoho druhu zvědavosti, o němž uvažujeme, je třeba vyloučit zvědavost na to, jak dopadnou příští volby. Zvědavost na cokoli s politikou souvisejícího. Politika je oblast racionálnímu poznání se vymykající – podobně jako tance provozované domorodci v zapadlém údolí na Nové Guineji předtím než zaklapnou víko kotle nad do něj vloženým misionářem. Politická informace je pro lidské poznání, pro rozšiřování zkušenosti lidstva bezcenná. Má charakter chaosu, lidské poznání matoucího a zatemňujícího. Vracejícího lidstvo hluboko zpět do temnot prvotního bloudění a tápání.

 

 

Facka zdravému rozumu

 

Mediálně byla nedávno pojednávána zpráva o novátorském řešení problému trestání černých pasažérů pražské hromadné dopravy. Záležitost, která vzala svůj počátek – podle mého odhadu – se samotnou instalací této lidumilé instituce. Možná už v dobách, kdy tramvaje byly taženy koňmi, čtyřnohými, chlupatými, řehtajícími a mezikolejový prostor čerstvými kobližkami zdobícími.

Fenomén černého pasažérství je nepochybně odsouzeníhodný a jeho stíhání je nanejvýš žádoucí. Všude a tedy také v síti pražské hromadné dopravy. Také pro tento jev platí, že případná neschopnost dopravního podniku hlavního města Prahy, potažmo pražského magistrátu, přečiny v tomto ohledu činěné a zůstavené bez patřičného potrestání, masovost výskytu jevu vlastně podporuje. Odhalovat jeho výskyt a trestat jej přispívá k ozdravění společenského prostředí.

Mediální zpráva konstatovala, že úspěšnost penalizace černého pasažerství se zvýšila poté, co pražský magistrát svěřil vymáhání pokut jisté advokátní kanceláři. Páni advokáti dokázali udělat na přestupníky svoje bububu přesvědčivěji ve srovnání s hrozbami předtím činěnými magistrátními úředníky.

Teď však přichází čas, abych napsal svoje ale …

V oné zprávě se zároveň uvádělo, že z částky více než čtyř tisíc korun, které se od dopravního přestupníka požadují, dostává jím poškozený dopravní podnik čtvrtinu této částky – zatímco advokátní kancelář si jako honorář za svou námahu s vymáháním pokuty spojenou bere zbytek – asi tři tisíce.

Tato část uváděné skutečnosti mi připadla jako podstatná vada na kráse jinak úspěšného počínání. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na jistou manažerskou praxi při vybírání daní ve starém Římě. Vybírat daně byla vždy činnost právě tak nezbytná jako nepříjemná. Výběrčí daní se v žádném lidském společenství netěšili nějaké zvláštní oblibě. Spíše byli považováni za vydřiduchy – protože platit daně se zpoplatněným občanům nikdy nechtělo. Římský stát se této nepříjemnosti vyhýbal tím, že možnost vybírání daní prodával soukromníkům. Soukromým podnikatelům, řeklo by se soudobou terminologií. Soudobá analogie existuje dnes v počínání exekutorů, kterým státní instituce pronajme vybírání dluhů. Dluhopisy se prodají někomu nebo nějaké instituci, která má drsnější mravy než útlocitný stát a je schopná nasadit účinnější páky k vymáhání dluhů.

Už v onom starém Římě to fungovalo tak, že ten, kdo dlužné částky vymáhal, něco si k nim přidal. Považoval za své právo mít zisk. Už kvůli té poškozené pověsti. A protože výše skutečně vymáhané částky nebyla ničím shora omezována, lze předpokládat, že dlužník býval nejenom svlečen z košile, ale i odřen z kůže. Dnes exekutoři zabavují dlužníkův majetek, nijak zvlášť nepřihlížejíce k jeho nezbytnosti pro dlužníkův budoucí životní provoz.

Otázkou, v této situaci klíčovou, je přiměřenost pokuty; přiměřenost trestu, kterým bude přestupník penalizován. A s tím související odměny pro jedince či instituci, kteří ono oprávněné potrestání zajišťují. Také se tomu může říkat etické jednání. Potrestat přestupek je jistě etické; jestliže si však trestající ruka přisvojuje tři čtvrtiny onoho penále, to mi etické nepřipadá. Etika právníků a advokátů má totiž své limity a své konstanty nasazeny hodně odlišně ve srovnání s obecnými představami. Řekl bych cynicky odlišně, jak se ukazuje i v mnoha jiných situacích. Někdy nad tím zůstává zdravý rozum stát.

Do zprávy, která mě iniciovala k napsání této úvahy, se připletla ještě jedna věc. Ona advokátní kancelář promptně reagovala na mediální kritiku – poukazem, že její autorka, redaktorka onoho média, sama opakovaně spáchala přestupek černého pasažérství, a kritizovaná kancelář na ní pokutu vymáhala – a že lze tedy její kritiku považovat za mstu. Potrefená husa tedy zakejhala vlastně dvakrát.

 

 

Co nebylo, může být …

 

Nedávno odešel z tohoto světa pan Tengler, můj někdejší učitel matematiky na jemnické měšťance. Pedagog, který si dokázal udržet svůj svéráz (v pozitivním slova smyslu) i v dobách, kdy učitelské páteře byly ohýbány k obrazu komunistické podjatosti a sociální prolhanosti. Navzdory všem společenským ústrkům, které musel podstupovat kvůli svému náboženskému předsvědčení, které hrdě a vzdorovitě nezapřel, přežil svou devadesátku. Šťastnou náhodou jsem se s ním v posledním roce jeho života mohl setkat a posedět s ním a jeho paní v jejich domku naproti třebelovickému nádražíčku.

Asi je běžné, aby se učitel svého žáka zeptal, jakou kvalifikaci získal a čím se živil – a projevil zvědavost, zdali na tom nebraly účast také vědomosti a dovednosti, kterých žák nabyl díky jeho učitelské účasti na svém vzdělávání.

 Tyto otázky skutečně byly položeny. Když jsem pana učitele ujistil, že v mém životním kurikulu sehrálo jeho působení podstatnou roli, protože jsem na Univerzitě Karlově vystudoval matematiku, zdál se být potěšen. Když jsem však dodal, že po absolvování oboru teorie pravděpodobnosti a matematická statistika jsem strávil pětačtyřicet let jako člen olomoucké lékařské fakulty, jeho potěšení se změnilo v upřímný údiv. Když jsem rozptýlil jeho podezření, že si nehorázně vymýšlím, musel jsem vysvětlovat, k čemu může být dobré, aby byli medici seznamováni s matematickým způsobem uvažování i s některými matematickými postupy. A dokonce aby něco takového za použitelné a užitečné ve svém řemesle považovali lékaři.

Pana učitele už počítačová éra minula, přestože byl vzděláním i povoláním matematik. Byl však i ve své devadesátce rozumu nezkaleného, takže jsem nabyl dojmu, že mé vysvětlení nejenom pochopil, ale i přes stálé vrtění hlavou do souboru svých životních poznatků přijal a zařadil.

Tehdy jsem si opět – z poněkud jiné strany než jsem zvyklý – uvědomil, jak nesnadné je některé záležitosti vysvětlovat, pohybujete-li se tak říkajíc na zelené louce – bez možnosti opírat se o berličky určitých klišé, jejichž povědomost můžete u svých posluchačů předpokládat. Mám tím na mysli fakt, že v kruzích osob do biomedicínského výzkumu zasvěcených není už pojem Evidence-based Medicine úplně neznámý.

Je objektivním faktem, že objem lidského vědění se neustále zvětšuje. Tento nárůst probíhá v prostředí omezeného objemu mentálních kapacit jednotlivých lidí – jednoho každého člověka, nevyjímaje ty, kteří se považují za velikány lidstva. Důsledkem této konfrontace je nutnost člověka specializovat se, vybrat si a soustředit se na jistý úsek činností a v nich své znalosti a dovednosti zdokonalovat. Za lidi gramotné se pak považují ti, kdo tohle zvládnou – a současně přitom mají jakési povědomí a všeobecnou poučenost o jiných civilizačních poznatcích, důležitých nejen pro ně osobně, ale i pro člověčenstvo jako takové. V současnosti to neznamená jenom ekologii člověka, ale i ekonomii světového hospodářství a možná i aktuální paradigmata filozofické antropologie. Sem patří i povědomí o způsobech, s jejichž pomocí rozšiřuje věda arsenál svých poznatků. Mám na mysli induktivní statistiku a EBM.

Ve své životní roli univerzitního učitele a konzultanta v oblasti metodologie vědy jsem byl nejednou konfrontován s názorem, že mysl poučovaných by neměla být zatěžována ničím, co není bezprostředně v práci poučovaných využitelné. Obvyklý výraz pro tento názor bývá kuchařka. Dejte mi návod, jak ten či onen postup použít: do kila mouky vražte pět vajec, deset deka cukru, na špičku nože vanilky, hmotu do hladka uhněťte, vhodně vytvarujte a v horké troubě pečte do zlatohněda. Naprosto nepopírám důležitost kuchařek; nebylo by to poctivé od člověka, pro něhož je dobré jídlo životní prioritou. To však neanuluje význam obecných zásad správné výživy!

 

 

Je stručnost vždycky ctností?

 

Nechtěl bych v tomto ohledu nadměrně generalizovat; obecně hlásaný názor, že kdysi dřív mívali lidé víc času a žili proto poklidněji než v době dnešní, jejíž tempo se charakterizuje přívlastky jako vzrušená, hektická, rozbouřená, spěchající a kvaltující, považuji za nadnesený. Odhaduji, že se spěchalo vždycky; jenomže to jinak vypadá, spěchá-li někdo pěšky nebo za volantem silného auta.

Spěch se může projevovat v pohybu fyzickém, v rychlosti přemisťování, ale nejenom v něm. Také v rychlosti vyjadřování, komunikace, sdělování zpráv, předávání informace. I v téhle dimenzi lidského počínání se dá spěchat. Obvykle se to projevuje důrazem na stručnost vyjadřování, požadavkem, aby řečník nebo debatér předložil svou myšlenku v čase vymezené jistým standardem, v oněch okolnostech obvyklým.

Součástí naší kultury je režim hospodaření s časem. Týká se to jak nedělních návštěv sousedů a příbuzných u bábovky a kávy (ryba a host třetí den smrdí), tak organizování a řízení diskusí při zasedání vědeckých rad univerzit a jejich fakult. Ty bábovky teď vynechám; zůstanu u vědeckých rad.

Taková zasedání nejsou platformou vědy – ale vědní politiky. K rozhodnutí na nich činěných se dospívá hlasováním; ten, kdo danému problému rozumí, má stejný jeden hlas jako jeho soused, který jen matně tuší, oč jde. Tam, kde jde o vědecké poznatky, je strategie hlasování bezcenná. Tam je vymezován problém a hledáno jeho řešení. Jsou formulovány hypotézy, pokud možno nápaditě, aby jejich vazba k problému byla validní. Aby se nehledalo jinde než příroda dala vyrůst svému problému. Svými hypotézami se badatel potuluje ve světě, jehož podstatu se (v některém dílčím ohledu) snaží poznat. Svými hypotézami o stavu tohoto světa spekuluje.

 Poté, co formuloval své spekulativní představy o tom, jak se věci v reálu doopravdy mají, se až doposud spekulující a filozofující badatel sníží a sestoupí na úroveň špinavé reality, aby své vyspekulované hypotézy podrobil tortuře logicko-empirické prověrky. Tuto část své práce začne tím, že vybere dílčí soubor, vzorek, který by nezkresleně reprezentoval onu realitu. Dále se rozhodne, jaké proměnné, jaké ukazatele budou schopny na prvcích vzorku zachycovat ony vlastnosti, o jejichž poznání mu jde. A začne měřit – pokud možno reliabilně, což si ověřuje případným opakováním měření.

V této části badatelského úsilí se nepatří být stručný. Protože nikdo nemůže zrušit platnost zákona, podle něhož spolehlivost poznání zásadním způsobem závisí na rozsahu vzorku, není na místě úspornost a stručnost. Žádný čas není v této fázi ztracený; měření není schůze. Omezovat dobu strávenou hlasováním na vědecké radě může být rozumné (tím nechci říci, že to rozumné být musí). Krátit dobu věnovanou získáváni dat a prověřování jejich adekvátnosti vysloveným hypotézám svědčí o profesních nedostatcích a nekvalifikovanosti „badatele“.

Nejednou jsem býval (a bývám) v různých jednáních veden k pořádku v dimenzi času a dodržování časových limitů. Dokonce se stává, že mi bývá před nosem máváno demokratickou zásadou, podle níž by měl každý účastník diskuse mít stejné právo do ní vstoupit. Obávám se, že s tím hluboce nesouhlasím. Myslím, že kvalifikovaný moderátor by měl rozpoznat, kdo mluví k věci a kdo usedá mimo mísu. A regulovat diskusi s přihlédnutím k tomuto věcnému hledisku. Tak zvané demokratické diskuse, i s jejich tajným, anonymním hlasováním, leckdy dokázaly napáchat mnoho škod. Zastávám názor, že v  případech, kdy demokratická procedura vede rozhodování do bláta nerozumu, je třeba poslat demokracii k čertu. Nesmí se dovolit, aby se stávala zástěrkou cudně halící evidentní pitomosti. V polemikách o rozumném nemá být stručnost vedoucí ctností. Masaryk napsal, že času máme vždycky dost; pořád stejně, 24 hodin denně. Jde jenom o to, čemu ho chceme věnovat.

 

 

Kdo je učitel?

 

Bývaly doby, kdy se učitelem stával vysloužilý voják. Někdy v dobách císařovny Marie Terezie. Dnes, v dobách údajně demokratických, za panování sociálně demokratické vlády, jsem se stal vysloužilým učitelem já. Uče už jenom okrajově, mám o to víc času, abych přemýšlel, čím jsem byl a čím jsou ti, kteří jsou na tom tak, jako byl já. To je i důvod napsání této úvahy.

V průběhu necelých pěti desetiletí mého učitelského působení došlo k poměrně výrazné obměně pedagogických technologií. Když jsem na olomoucké univerzitě začínal, vstupoval jsem za katedru a vystupoval na stupínek před stálou instalaci černé tabule vybaven křídou, případně doplněnou skromnou hrstí poznámek, jejichž objem se ztenčoval s tím, jak rostl můj věk a zkušenost. Pak přišla éra promítání; místo psaní křídou po tabuli se psalo plstěným fixem na umělohmotnou blánu či fólii a napsané promítalo na plátno nebo nepříliš ušmouranou čelní zeď. Pedagogové s rozvinutějším smyslem pro estetično používali fixy barevné.

V této technologické éře kantor pořád ještě v průběhu výkladu tvořil. Improvizoval. Další technologický pokrok přišel s masovým nasazením osobních počítačů a výrobou notebooků, počítačů přenosných. V něm se tvůrčí část učitelovy práce přesunula do fáze přípravy přednášené, vysvětlované látky. Ve shodě s vojenskou zásadou více potu na cvičišti, méně krve na bojišti si pedagog připraví látku formou prezentace (česky snad představení) v paměti počítače, a vlastní výuka probíhá tak, že za katedrou elegantně přecházející učitel odklikává (to clique) jednu za druhou stránku po stránce, kteréžto obrazy doprovází tu méně a tu více vtipnými komentáři. Technologie je – jak se stává v posledních dvou desetiletích zvykem – přejímána z Ameriky, i s těmi doprovodnými symptomy amerických zvyklostí. Před několika roky jsem na Virginia Commonwealth University diskutoval s tamějšími kolegy detaily předvedené prezentace; přitom jsem se zmínil, že u nás už sice víme, oč jde – že však jsme ještě neodvrhli klasickou technologii založenou na křídě. Svůj americký smysl pro humor mí američtí kolegové (Číňan, Pákistánec a Turek) projevili tím, že naznačili, že od dob triasu, jury a křídy už v Novém světě pokročili a položili mi otázku What does it mean – chalk? Na to mi nezbylo než kontrovat jinou otázkou: What does it mean – computer?

 Abych se dostal k meritu věci. Nedotýká se změna vyučovací technologie samotné podstaty učitelské role?

Je nesporné, že příprava vyučovací lekce realizovaná předem může zaručit její větší eleganci, uhlazenost, oproštění od náhodných chyb, škobrtnutí a přebreptů. Co je předností, může být ovšem také považováno za nežádoucí – počítačem řízený výklad je do jisté míry odlidštěný, vybroušenosti výkladu nemusí odpovídat rychlostní parametry chápání na straně studenta. Vzpomínám si, že když mi učitel svým výkladem utíkal, začínal jsem na něho pociťovat zlost. Říkává se tomu odlidštěnost výkladu.

Odvažuji se předpovídat, že časem se vyvine tendence vyrábět počítačové prezentace centrálně na tržní bázi. Pedagog si koupí nebo jinak získá hotový produkt, který svým studentům bude prezentovat. Tím se prohloubí standardizace výkladu, podobně jako je standardizována potrava těla – párky v konzervách, višně v čokoládě, zelí v kyselém nálevu. Role učitele se zřejmě přiblíží roli prodavače v samoobsluze hypermarketu – stane se průvodcem nakupujícího klienta mezi regály. Pro šikovnějšího zákazníka průvodcem nikoli nezbytným, takže postradatelným. Naštěstí nemusí být učitelský stav ohrožen úplným vyhynutím – pořád tu budou studenti méně chápaví, kteří ocení dobrodiní nápovědy, včetně rad, které části počítačového výkladu je možno přeskočit a vynechat. Jak je patrno, závěr mé úvahy je v podstatě optimistický; ani pokrok technologie vyučování nevyřadí učitele na smetiště dějin – jenom zdůrazní jeho úlohu v samoobslužném vzdělávacím procesu.

 

 

Dovolávat se …

 

Patří to k lidské kultuře – dovolávat se autorit, klasiků, bible či jiných literárních zdrojů, natolik respektovaných, že si jenom málokdo troufne s nimi polemizovat. Ještě před několika málo lety jsme se v našich geopolitických poměrech dovolávali klasiků marxismu-leninismu; činili jsme tak bez ohledu na relevanci či irelevantnost názoru dovolávaného klasika na záležitost, v níž jsme se dovolávali. Klasik v těchto případech fungoval nejenom jako štít schopný pasivně odrazit případný výpad názorového protivníka, ale i aktivní zbraň; potrefen kritikou mohl jsem vždycky kontrovat prohlášením, že kritizován byl klasik, což mohlo být kritikovi smrtelně nebezpečné.

Si vis pacem, para bellum!

Dnes naštěstí klasikové hodně ztratili na svém postavení. Nejenom klasikové marxismu-leninismu. Také klasikové klasičtí, stejně jako novodobí klasikové demokratičtí. Stalo se běžným, že na takové dovolávání dostane se dovolávajícímu tázavé odpovědi – A co má bejt? Je to velice demokratické, a hlavně – komplikuje to chronickým dovolávačům jejich argumentační metodu.

Klasik české literatury a vzor českého žurnalismu Jan Neruda (abych se taky někoho a něčeho dovolal) napsal kdysi verše … jeť sláva otcův krásný šperk pro syny, kdo však chceš ctěn být – dobuď cti si sám! Myslím, že se to týká i otázky poznání a hlásání poznaného. Ve světě bádání a výzkumu by se to mělo interpretovat asi tak, že při hodnocení čehokoli hlásaného by měl být zřetelně vymezován podíl vlastním mozkem rozpoznaného od toho, co je pouze přebíráno a komentováno. Moje máma byla prostá žena z lidu, leckdy však uměla ťafnout hlásanou z palce nebo knih vycucanou moudrost komentováním, že byl jeden mnich, měl mnoho knih a nevěděl, co je v nich.

Přitom samotný fakt dovolávání se dříve poznaného a v paměti lidského poznání drženého není ničím odsouzeníhodným. Kdybychom chtěli tento fenomén vymýtit, lidská kultura a celá civilizace by zanikly. Mezigenerační předávání poznatků je počínání naprosto nezbytné; oč mi jde a co kritizuji, je zneužívání této nezbytnosti jejím nadužíváním. Zpravidla se tak činí z důvodu předstírání autorského podílu na něčem, co přinesli do tezauru lidského poznání úplně jiní věrozvěstové.

Specifický typ dovolávání se představuje opírání tvrzení o názor člověka obecně respektovaného, v dané chvíli bezpečně zesnulého. Tak bezpečně, že mu životní okolnosti brání v možnosti protestovat. Cynickým se takové počínání stává v případě, kdy byl takový člověk kritikem toho, kdo se ho teď dovolává.

Chování tohoto typu je umožňováno faktem možnosti rozdílné, dokonce i protiřečící si interpretace dané skutečnosti. Případně daného názoru. Zejména v takových oblastech lidské aktivity jako jsou politika, filozofie, ekonomie a jiné měkké způsoby uvažování, mívají interpretace pozorovaných, evidovaných jevů takové vlastnosti. Sám jsem byl svědkem toho, kdy se prohlašoval za přítele kolegy, který si vzal život, člověk, který k jeho tragickému životnímu rozhodnutí nepochybně přispěl. Tak hluboce pokleslo dnes vědomí odpovědnosti – kdy jsme ochotni kvůli vylepšení svého image lhát i tváří v tvář majestátu smrti.

Dovolávání se autorit je součástí badatelského řemesla. Profesionální a oficiálně uznávanou součástí. Součástí této profesionality by samozřejmě měla být adekvátnost a přiměřenost dovolávání. Nedovoláváme se autora poznatku, že jedna a jedna jsou dvě. Zato je na místě citace autora, který našel řešení jisté diferenciální rovnice už před námi – jestliže bychom rádi seznámili odbornou veřejnost s faktem, že za jistých speciálních podmínek může být řešením něco jiného. Nepatří se dovolávat podpory v případech, kdy nebude naše tvrzení zpochybňováno. Opory se dovoláváme tam, kde je pochybnost očekávatelná; a hlavně, dovoláváme se autority faktů, nikoli autority osoby klasika.

 

 

Bias neboli vychýlení

 

Odborné termíny, pojmy používané ve vědních oborech, mají svůj původ v kolébkách běžného jazyka. Asi tak, jako všichni, konec konců, bychom našli v rodokmenech svých předků nějaké ty nevolníky, chalupníky či sedláky, kteří se živili obděláváním polí a luk, v případné kombinaci se zedničením nebo výrobou šindelů. Lišíme se jenom tím, o kolik generací zpátky bychom při tom hledání museli sestoupit.

Odborný termín, poté, co ho autorská fantazie z takové kolébky vyloupla, je podrobován očišťování od postradatelných zbytečností, jeho obsah bývá zúžován ve snaze vymezit jeho jednoznačnost – seč je to možné. Bývá téměř pravidlem, že zdrojovou kolébkou je některý z velkých jazyků – kdysi řečtina a latina, později francouzština a dnes angličtina. Nemalou roli v tom sehrává vázanost daného vědního oboru na určitou jazykovou oblast, v níž se pohybovali otcové zakladatelé oboru.

Matematická statistika a statistická indukce jsou ukázkou za mnohé jiné. Obor byl v posledních více než sto letech rozvíjen v anglosaském prostředí; zhruba od poloviny dvacátého století ve velice intimní interakci s rozvojem výpočetní techniky, kterou statistika masivně využívá. Také computer science se netají svým anglosaským původem. Důsledkem této skutečnosti je přebírání odborných termínů z obecné angličtiny – a v jiných jazycích jejich adaptace jenom změnami koncovek a jinými formálními úpravami podle místních jazykových zvyklostí. Platí to i pro češtinu. Dnes už totiž není aktuální, aby jazyky dokazovaly svou schopnost pořizovat si všechny potřebné atributy civilizovaného jazyka tak říkajíc z vlastních zdrojů.

A teď bych se rád vrátil k nadpisu této úvahy. Termín bias znamená odchylku, vychýlení nebo také zdroj takového vychýlení. Užívá se v teorii statistického odhadování – kdy se má odhadovat numerická hodnota určitého parametru pravděpodobnostního rozdělení nás zajímající náhodné veličiny. K odhadování se využívá naměřených dat – údajů o stavu této veličiny zjištěných třeba na souboru pacientů. Odhad je funkcí těchto dat – a má tedy charakter náhodné veličiny s jistým rozdělením. Dobrý odhad by měl mít určité žádoucí vlastnosti – jednou z nich je jeho nevychýlenost, unbiasedness, vyžadující, aby střední hodnota odhadu parametru se tomuto parametru rovnala. Aby bias odhadu byl nulový. Nebo alespoň asymptoticky nulový, totiž aby se jeho případná vychýlenost k nule blížila s tím, jak roste počet dat k odhadování použitých.

V nedávném čísle internetového Neviditelného psa jsem našel komentář knihy Jak novináři manipulují, v anglickém originálu amerického publicisty Bernarda Goldberga Bias. Ten komentář komentoval také Ota Ulč. Překlad pořídil Petr Žantovský, který je také autorem komentáře. Nejde samozřejmě o použití pojmu bias jako odborného matematicko-statistického termínu, ale o jeho použití obecné. Tohle setkání, tahle konfrontace dvou kontextů mi připadly zajímavé.

Odborný termín byl odvozen z obecného významového slovníku. Jako statistik bych řekl, že velice případně. Rád bych to zdůraznil poukazem na to, že je možné i ovlivnění zpětné – specifikace pojmu bias v matematické statistice připomíná laickému uživateli, v tomto případě novináři, že vychýlení informace o něčem od skutečnosti tohoto něčeho je záležitost mající svou vlastní strukturu. V jednotlivém případě je v podstatě samozřejmé očekávat, že se dílčí informace se skutečností více nebo méně mine; to však ještě nemusí být důvod k tomu, aby byla s opovržením zahozena. Pořád ještě zbývá možnost, že v kombinaci s jinými dílčími zprávami, samozřejmě také se v jisté kvantitě s popisovanou skutečností míjející, se k této skutečnosti přiblíží. A novinářů je hodně, zpráv je hodně, takže je tu naděje k pravdě se přiblížit. Co je třeba hlídat, a co je skutečným nebezpečím omylu a výskytu lži, je nenulové bias, systematická odchylka od pravdy, o níž zprávy údajně referují.

                                                                                                    

 

Pán tvorstva …?

 

Už dlouho si lebedíme, že my, lidé, jsme pány tvorstva. Že Homo sapiens sapiens na své cestě životem předběhl nejenom dinosaury (kteří naštěstí pro něho zavčas vyhynuli, takže odpadlo riziko, že by na člověka práskli, že jeho prapradědkem byla jakási pozemní veverka, která se i před těmi nejmenšími dinosaury schovávala v podzemních norách), ale i všechny bezobratlé, obratlovce a mezi nimi i savce. Tohle vykládáme ve školách i svým mláďatům, matouce jim jejich ještě nepopletené hlavičky.

Přitom stačí podívat se jenom docela málo do některého stinného kouta našeho vlastního dvorku, abychom se přesvědčili o vlastní namyšlenosti. Pánové tvorstva …? Ani náhodou! Úplně nejmenší ze všech tvorů nás dokáží vyvádět nejenom z míry! Ano, mluvím o virech, které se při své skromnosti docela dobře obejdou bez nervové soustavy a vyšší nervové činnosti – a přitom nám stačí čas od času pěkně pomotat hlavu!

My, lidé, si zakládáme na své individualitě. Na tom, že jeden každý z nás je někdo. Se svým průkazem totožnosti, rodným či jiným identifikačním číslem, řidičským průkazem, a v blízké budoucnosti možná i čipem, který bude člověka doprovázet od porodnice až do krematoria. Viry nic takového zřejmě nevedou. Jediné, oč jim jde a na čem jim záleží, je přenesení rodové identity o generaci dál po toku času. A my, lidé, jim přitom sloužíme podobně jako slouží podhorská pastvina za zdroj potravy kravám a ovcím. Lidské sliznice si takové viry nakypří nachlazením – a potom už se jenom množí a množí. Pána tvorstva přitom olizují či okusují jako lidé zmrzlinu nebo obložený chlebíček.

Vážený páne tvorstva – podíval ses někdy ve stavu virového obležení, kterému se říká rýma, do zrcadla? V předsíni nebo v ložnici? Očima hluboce zapadlýma do důlků nabobtnalých slzami, rudýma vynuceným ruměncem? A to, co jsi tam uviděl, ten nos rudý jako zadek roztouženého paviáního samce, vypadalo jako pán tvorstva? Ta troska pohroužená do vlastní bezmocnosti, roztékající se nemohoucností a neschopná rozhodnout ani o tom, půjde-li si uvařit grog nebo nalít sklenku slivovice? Až po bradu přikrytá nejtlustší peřinou, která byla v bytě k nalezení, na posteli podestlané vrstvou posmrkaných kapesníků?

Nazývat tuhle trosku pánem tvorstva bylo by troufalou nehorázností. Kdyby měly viry alespoň trochu smyslu pro humor (naštěstí se zdá, že jej nemají), musely by se smíchy umlátit v kotrmelcích. Rozhodně by to bylo veselejší než když papaláši jedné politické partaje o papaláších té druhé vyvěšují billboardy s tvrzením, že tito jsou nejpoctivějšími jedinci v zemi. A ti takto vyvěšení je nechávají strhávat, protože tolik smyslu pro recesi žádní politici nemají. Metodou introspekce už nejednou jsem ve svém pohnutém životě dospěl k pokornému přiznání, že bych v záchvatu rýmy chtěl být malým a ještě menším, až bych byl nejmenším ze všech lidí. V bláhové naději, že malý člověk, dokonce i malý český člověk, bude trpět jen malou českou rýmou.

Už v bibli stojí psáno, že kdo se povyšuje, bude ponížen. V případě rýmy to platí beze zbytku. Rýma je nástrojem Stvořitele, s jehož pomocí je lámána lidská pýcha. Je to forma pokání, skrze něž je člověk veden k pokoře. Pýcha je jeden z hlavních hříchů – a také v tomto případě se ukazuje, jak rychle člověku otrne a on se ke své hříšné podstatě zpátky vrací. Dá se to i statisticky spočítat – k návratu do stavu pýchy dochází takřka bezprostředně poté, co člověk přestává kýchat, smrkat a slzet.

Možná bychom si měli hlouběji než dosud uvědomovat, proč kárá Stvořitel naši pýchu, pýchu tvorů, které obdařil nespornými výsadami, za pomoci tvorů nejnepatrnějších, geneticky a molekulárně biologicky nejjednodušších. Myslím, že tak činí proto, aby naši pýchu tím důrazněji ponížil. Aby nám dal najevo, jak málo stačí k sesazení naší namyšlené panskosti z trůnu. Činí tak způsobem, vůči kterému je lidská namyšlenost náramně citlivá. Tím, že tuto namyšlenost zesměšní.

 

 

Lichotníci a vzpurníci

 

Existuje nepřeberně kritérií, podle nichž se lidé dělí na takové či onaké. Nemám teď na mysli dělení politická, obzvláště pak členství a nečlenství v politických stranách. Taková dělení jsou krajně nezajímavá; mění se od sezóny k sezóně; kdo je dnes socialista, mohl být včera fašista, kdo je dnes demokrat, byl včera komunista, kdo je dnes lidovec, byl včera luďák. Taková dělení nevypovídají o charakteru člověka – pouze o jeho úsilí prodrat se pokud možno blízko k moci, aby mu ukáplo v případě, že by kapalo.

Zajímavější jsou kritéria vázaná na vlastnosti povahově stálé. Má-li někdo sklon k podraznictví, bude ho mít za všech politických režimů. Taková vlastnost se může projikovat, promítat třeba do udavačství (za nacismu nebo komunismu), do tichého telefonického našeptávání (za demokracie) nebo jenom tajuplného naznačování (za všech režimů).

V téhle úvaze bych rád pojednal o jiné lidské vlastnosti, na charakter člověka úzce vázané. Její vymezení odpovídá názvu textu.

Už v dobách nevyzrálého dětství jsem si stačil všimnout, že lidé jsou v tomto ohledu různí. Panu řídícímu při zadávání úkolu jedni horlivě slibovali, že ano, že jim bude potěšením zadané učinit – zatímco jiní se tvářili odtažitě, lhostejně až trucovitě, dávajíce nepokrytě najevo, že jim potěšením nebude. Obojí potom často vedlo k témuž výsledku – ti první se chovali, jako by jim žádná úloha zadána nikdy nebyla, a ti druzí právě tak. Nula od nuly pošla. Přitom ti první zanechali na duši – a možná i v notesu – pana řídícího dojem, že byli asertivní, svému pedagogovi vstřícní. Ti druzí naopak zůstavili dojem vzpurnosti, nepřizpůsobivosti, neochoty nechat se tvarovat.

Lichotníci a vzpurníci.

To už jsem byl odrostlejší a rozumu přemítavějšího, když mne napadalo přirovnání z dob nevolnických. K tomu jsem míval blízko už tím, že mí předkové byli do všech kolen, kam rodová paměť sahala, sedláci. Modelem sociálního chování těch prvních bylo pro mě horlivé a svědomité smekání čepic; modelem chování vzpurníků byla rezervovanost úklon v přítomnosti panstva a jejich úředníků, šetření titulaturou a uctivostí komentářů. Představoval jsem si, že vzpurníci bývali hlavními konzumenty sezení v kládě a vyplácení lískovkami na sklepních lavicích. Byli hlavními aktéry konfliktů s panskými dráby. Mívali rozsekané zadky a občas i strangulační rýhy na hrdlech po důvěrném seznámení s panskými šibenicemi.

Lichotnictví a vzpurnost přešly v mladších generacích i do našeho času. Metoda cukru a biče zůstává hlavním manažerským principem i dnes –  demokracie sem a demokracie tam – stejně jako přetrvávají lichometnictví a vzpurnost coby kategorie reakcí občanských. I dnes se lze do přízně mocných vlichocovat a získávat tím kladné body bez reálných zásluh, stejně jako si lze ublížit a narazit tím, že se nepozdraví u vrbiček. Protože ani dnes nevymřeli mocní, kteří si lebedí, když je jim kolem huby mazán med – a nesou nevrle kritiku svých činů a svého jednání, ať by byla její oprávněnost sebevětší.

Přestože schopnost vlichotit se do přízně mocných je rozhodně vlastnost přinášející nepochybné výhody, nevymírají lidé touto vlastností nevládnoucí. Důvod je, kupodivu, anatomický. Lichotník musí mít kachní žaludek; musí být schopen strávit pohrdání, kterého se mu od vzpurníků dostává. Nechuť, kterou kolem sebe vidí, musí ze sebe setřepat jako husa rybniční vodu. Nesmí ho odrazovat výrazy jako circumanální akrobacie, což je odborný anatomický výraz pro lezení do zadku. Ani stávající mocní podobnou terminologii nemilují – příliš jim připomíná dobu, kdy sami v zájmu získání svého nynějšího postavení do zadků tehdejších mocných lezli. Vzpurníci jsou pro ně něčím jako připomínkou jejich špatného svědomí. A oni tolik touží po tom, aby si mohli lichocení užít, aby tím kompenzovali své vlastní někdejší ponižování bývalých lichotníků.                   

 

 

Mléko, strdí a … dluhy

 

Tak nám zabili Ferdinanda – řekla posluhovačka panu Švejkovi. Na toto oznámení reagoval Josef Švejk konstatováním, že on zná Ferdinandy dva. Jeden že je sluhou u drogisty Průši, druhý sbírá psí hovínka. A dodal, že obou není žádná škoda.

Česko je země, jak už od dob českého pravěku víme, oplývající mlékem a strdím. K tomu přidala historie úplně novodobá, popřevratová, atribut další – Česko oplývá také dluhy. Kdejaký mezinárodní šejdíř využívá neschopnosti českých ministrů a negramotnosti jimi placených právníků, aby je zažaloval z nedodržení toho či onoho a – žádal náhradu škod, které mu tím českým ministerským neumětelstvím vznikly. Ministrům to nijak zvlášť nevadí – jsou zvyklí nosit z ostudy kabát. Otřepou se jako pudl, který spadl do potoka – a žoviálně přihlížejí, jak čeští daňoví poplatníci za jejich neschopnost zase zaplatí. V Česku je to totiž tak zařízeno, že ti, kteří svými pochybnými rozhodnutími škody zavinili, za jejich napravení žádnou odpovědnost nenesou.

V dnešní době zaujímá roli paní Müllerové česká televize. Českým občanům, jichž je Josef Švejk modelem, místo zprávy o zabití následníka trůnu sděluje, že se česká vláda zase vyznamenala. Že prohrála další z řady soudních žalob, odsuzujících Česko k placení. Že čeští občané, kteří existenci svých neschopných vlád připouštějí, budou zase platit jako mourovatí. A že se jim v míře vrchovaté dostane, co si zasluhují – jak si ustlali, tak si lehnou. A nic jim nebude platné, budou-li se ohánět tvrzením, že současnou vládu nevolili; tyhle problémy českého oškubávání jsou záležitostí dlouhodobou, na které se podepisuje vždycky těch vlád hned několik. Socialistických, demokratických, liberálních i konzervativních. Vybírat není z čeho. Být u toho Josef Švejk, jistě by dodal, že takových soudů, které české vlády prohrají, ještě bude moc. A nebude přitom záležet, jestli budou ti ministři a předsedové vlád tlustí nebo tencí, nábožní nebo neznabozi. Ačkoliv ty tlusté že alespoň dřív trefí šlak.

 Po ovoci jejich poznáte je.

Tahle biblická citace je vlastně vyjádřením bazální manažerské zásady v kostce. Interpretována v námi uvažované situaci umožňuje vyvodit nepochybný závěr; kdokoliv se na téhle národní ostudě podepsal, měl by být zcela samozřejmě vyhnán z okruhu lidí, kteří by se měli jakkoli na řízení státu v budoucnu podílet. Lidem přivádějícím stát do miliardových dluhů by mělo být preventivně zabráněno, aby znovu dostali příležitost. Stejně jako nejsou do armády přijímáni homosexuálové, k hasičům pyromani a do řad učitelů jedinci koktající víc než Vašek z Prodané nevěsty.

Ministři českých vlád jsou lidé milující pohádky. Zvláště tu známou pod názvem Oslíčku, otřes se! Její vydání, nejlépe barevně ilustrované, jistě nechybí pod sklem na stole žádného českého ministra financí. Minulého, přítomného či budoucího. A občané, v roli oněch oslů, se opravdu třesou. V dobách odvádění daňových přiznání – v tom jsou rovnocenní s ostatními občany EU; daně se platí všude. Češi mají ovšem důvod třást se i mimo pořadí – vlastně třást se kdykoli. Protože čeští ministři financí a české vlády jsou připraveni kdykoli na ně seslat pohromu v podobě další prohrané mezinárodní arbitráže.

Jsou země, jejichž obyvatelé žijí ve stínu hrozeb přírodních katastrof. Na svých územích mají aktivní vulkány, hluboko pod nohama se jim po tekutém magmatu posouvají zemské desky s následnými zemětřeseními, nebo třeba stojí v cestě drahám tajfunů, cyklonů, hurikánů – a jak se tyhle fenomény jmenují. Naše země je těchto hrozeb ušetřena; v tomto ohledu nám nevybral praotec Čech tak špatně. Jako přírodní katastrofy s největšími následky se zatím u nás projevily záplavy. Rád bych využil téhle úvahy k podotknutí, že ty poslední záplavy, které postihly českou kotlinu, způsobily škody, jejichž výše se odhaduje na desítky miliard korun. Řádově na tolik, kolik máme zaplatit za prohranou arbitráž s Nomurou. Za hloupost české vlády.  Takže není na místě tuhle prohru zlehčovat.  

 

 

Somatický vývoj člověka doby postmoderní

 

Vývojem člověka se zabývá podstatná část spektra známých věd. Pomineme-li psychovědy, včetně dlouhé řady nejrůznějších obskurních pavěd, pořád ještě zbude několik oborů studujících fyzický vývoj člověka – fyzická antropologie, anatomie, somatologie, osteologie a řada disciplin lékařských či zdravotnických, jejichž zájem se soustřeďuje na patologii vývoje lidského tělesna.

Z hlediska antropogeneze, zabývající se fylogenezí člověka a lidského rodu od samotných zachytitelných počátků jeho odpoutání se od košatějšího kmene obratlovců a později primátů, je možno konstatovat studium vývojových změn v dlouhých časových intervalech milionů a statisíců let, kdy byly pozorované změny masivní (protože čas měl příležitost se rozmáchnout a poskytnout bohatou příležitost mutacím) – a později, v mladších obdobích, studium těchto změn v intervalech podstatně kratších, kdy se daly očekávat změny méně výrazné. Pořád mám na mysli změny somatické, tělesné.

Rozdíly v takto přibližně vymezených úsecích jsou předpokládatelné. Čím starší nálezy, tím relativně chudší frekvence jejich výskytu. V celkovém úhrnu by se to mělo alespoň trochu vyrovnávat.

V posledních tisíciletích jsou tělesné změny člověka tak nevýrazné, že se jejich studium soustřeďuje spíše na rozdíly regionální, etnické a vlivy související s životním prostředím než na změny sekulární, vázané na čas, na změny označované jako fylogenetické. Přesto však není vliv životního prostředí od vlivu času odpreparovatelný – ke změnám parametrů životního prostředí také dochází v čase.

Vývojové změny posledních tisíciletí se soustřeďují na to, co je pro život lidského rodu nejvýznamnější – na lidskou hlavu a její obsah, mozek. Zdá se, jako by vývojový plán rozpoznával, že pro přežití člověka už není rozhodující délka dolních končetin ani dosah a rozsah končetin horních. Účinnost přemisťování razantně zvýšil vynález přemisťovací protézy zvané kolo. Dosah lidských paží znásobila jiná protéza – střelná zbraň, puška. Šance úniku zvěře zajišťující člověku přísun živočišných bílkovin se zásadně snížila.

Somatické změny mohou nabírat na rychlosti i v době současné; motorem je přitom masovost aplikace některých technologií. Přitom nemusí jít o technologie velkého působení; může se jednat i o technologie s malým účinkem, je-li jejich aplikace zvlášť výrazně frekventovaná a zasahuje-li široké populace uživatelů. Pro dnešní dobu je příznačné působení faktorů souvisejících s oblastí mezilidské komunikace. Ty, kteří očekávali, že zbytek této úvahy se bude soustřeďovat na počítač jako nejvýraznější fenomén dnešní doby, teď zklamu. I když mobil, přenosný telefon, je vlastně od počítače odvozen; je-li počítač dítkem naší doby, je mobil jejím vnoučetem. Chci mluvit o mobilu.

Při svém skromném, protože omezeném putování ulicemi a cestami tohoto světa se potkávám s lidmi, jejichž paže, obvykle pravá, nevisí pasivně podél těla svého nositele; zvednuta do výše hlavy svírá s ní ostrý úhel, v sevřené dlani tisknouc tělíčko mobilu. Jedinec takto si počínající promlouvá zdánlivě k sobě samému; teprve bližší pohledání ukáže, že nejde o manifestaci duševní úchylky, ale o komunikaci mezilidskou, společensky tolerovanou. A teď konečně k věci. Přestože mobily vstoupily do lidského společenství teprve před několika lety, už dnes se zdá být jejich vliv na lidské tělesno nepřehlédnutelný. Úhel, který svírá boltec telefonujícího ucha s plochou lebky, se zostřuje. Zmenšuje se. Má to své dopady do fyzické antropologie, které tímto svůj poznatek nezištně nabízím. Při měření dimenzí souvisejících s uchem bude třeba rozlišovat (a v protokolech uvádět), zdali se jedná o ucho k telefonování využívané nebo ucho opačné. A mezi tyto dimenze bude třeba zahrnout nový, dosud neznámý rozměr, který bych označil jako meziušní dimorfismus, interotic dimorphism – rozdíl mezi hodnotami zmíněného úhlu na obou stranách hlavy. 

 

 

Měření skrytých vlastností

 

Měření je činnost, která doprovází civilizaci na její cestě od úsvitu lidstva po dnešek. Má nepočítaně forem, způsobů, zahrnuje techniky provádění, má také svou teorii; teorii měření, metrologii.

Jednoduchá jsou měření přímá. Třeba měření délek, vzdáleností, distancí. Hlavní přitom je dohodnout se na standardu, na jednotkách měření, na etalonu. A v případě metru uložit etalon na předem dohodnuté místo (třeba v Sèvres u Paříže), kde bude uchováván za standardních podmínek (teploty a vlhkosti například), aby si mohl každý potenciální zájemce svůj vlastní metr kdykoli podle něj překontrolovat.

Složitější je to s možností měřit vlastnosti lidské mysli, lidského duševna, které se přímo měřit nedají. Ty je možno měřit pouze nepřímo. Jde o vlastnosti jako jsou inteligence, vědomosti, povahové vlastnosti, charakter. K jejich měření se využívá skutečnosti (někdy i experimentálně prokazatelné a prokazované), že tyto jakési faktory X intervenují do chování lidského subjektu. Už v bibli se najde konstatování po ovoci jejich poznáte je. Chápu to tak, že ovocem je ono chování a řeč se vede o lidech.

Nepřímá měření opravdu nejsou jednoduchá. Do výsledku měření neintervenuje jenom onen skrytý faktor, jehož kvantita je předmětem měření, ale i vůle a záměr měřeného subjektu, který se chce jevit v určitém specifickém světle. Který chce tak či onak vypadat. Tyto faktory vnášejí do měření subjektivno; jejich vinou jsou měření tak zvaných psychotestů měkká, a jejich výpovědní hodnota problematická. Psychologická síta v personalistice přijímání kandidátů do policejního sboru propouštějí jedince, kteří se ukazují být velice málo odolnými vůči lákadlům mamonu, ukazují se být úplatnými a stávají se dokonce dodavateli informace podnikatelským a soudcovským gangsterům, v rámci organizovaného zločinu. 

Přes problémy spojené s měřením skrytých vlastností se tohoto počínání nelze zříci. Snaha přece jenom něco alespoň jakž takž spolehlivého naměřit o lidech, kteří mají být postaveni na společensky důležitá místa, vede k tomu, že se masově provádějí přijímací testy mezi uchazeči o vysokoškolské studium, třebaže kritika jejich spolehlivosti neustává. Z jiného soudku je měření pravdomluvnosti prováděné s použitím zařízení známého jako detektor lži. I tady jde o to, dostat se subjektu pod kůži, odhalit, co by se mohl snažit skrýt. Rozpoznat předstírání. Podobně jako se snaží předstírat inteligenci jedinec intelektuálně prostoduchý (což samozřejmě nevylučuje jeho mazanost).

Evidentně zvrhlým pokusem změřit manažerské schopnosti jedince hodlajícího vstoupit do politiky jsou hrátky, jím občanstvu a voličstvu předváděné v rámci předvolebních kampaní. V tomhle ohledu se chovají všechny politické režimy stejně. Když se nedávno pokusil sociálně demokratický kandidát vydat autosvědectví o svém charakteru výrokem na billboardu Myslím to upřímně, můžete mi věřit, kontrovali jeho protivníci poukazem na to, že v podstatě shodný výrok použil sedmdesát let před ním jiný socialista, tentokrát s přívlastkem národní, totiž Adolf Hitler. V období reálného socialismu se charakter a vhodnost kandidáta pro zvolení do parlamentu měřila množstvím krepového papíru, nejlépe červeného, které bylo spotřebováno na volební mávátka. Mávátkové show předvádějí kandidáti v nejdemokratičtější zemi světa, ve Spojených státech; v jejich volebních kampaních teče lidská hloupost proudem. Specifikem možná českým je, když se kandidáti vrcholných manažerských funkcí předvádějí jako junáci ještě sportující, kteří dokáží přeběhnout náměstí bez toho, že by před doběhnutím do cíle zkolabovali, rozdávající dětem lízátka a dospělým guláš s rohlíkem, v naději, že výdaje takto vzniklé jim uhradí pozdější poslanecké prebendy. Jakým způsobem mohou tato nepřímá měření vypovídat o schopnostech proměřovaných adeptů řídit stát, to skutečně nevím. Na to má fantazie, jakkoli si na ní zakládám, nestačí. Zdá se, že lidská hloupost je v tomto ohledu skutečně nezměrná.

 

 

Zprávy 23

 

Romantici prohlašují máj, květen, za měsíc lásky, za lásky čas. Poněkud v rozporu s biologickou skutečností – člověk je totiž živočišný druh, jehož sexuální apetit se vůbec neomezuje na nějakou kalendářní sezónu; na rozdíl od třeba zajíců, jejichž pohlavní chování respektuje požadavek, aby mladí zajíčkové přicházeli na svět v březnu, dávají lidé průchod svým vášním po celý rok. Osobně se domnívám, že v tom hraje podstatnou roli fakt vytápěných bytů a dobře odpérovaných kanapí. Jen tak mimochodem, určitá sezónnost lásky a milování se dá prokázat ještě pro dobu před nějakými sto padesáti lety – stačí zalistovat matrikami a sledovat měsíce narozených. Hynku, Viléme, Jarmilo – promiňte mi tu prózu na stránce poezie!

 

Konec devatenáctého století narouboval na měsíc máj, na jeho první den, svátek práce. Jistě právem – bez práce nebyly by nejen koláče, bez ní by nebyl ani chleba. To je v pořádku. Problém vznikl ve chvíli, kdy si svátek práce anektovali byrokrati jistých politických partají, vydávající se za protektory pracujících, zejména dělnictva. Za jejich ochránce proti chlebodárcům, ony pracující vykořisťujícím – ačkoliv jim šlo především o jejich vlastní osobní prospěch, o převzetí moci. Také němečtí nacisté se dovolávali práce – oficiální název jejich strany zněl Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei, NSDAP. Slovo práce se objevilo po několika málo letech i nad branami koncentračních táborů – Arbeit macht frei! Tam, kde se práce stala hlavním nástrojem týrání a vraždění lidí. Úplně stejné to bylo pár tisíc kilometrů na východ – také mašinérie sovětských Gulagů ubíjela lidi prací; tamější cynismus se manifestoval prohlašováním práce za matku pokroku. I český komunismus si při tomto znásilňování práce přihřál svou cynickou polívčičku. V tomto ohledu je kapitalismus, včetně onoho nepovedeného českého, daleko upřímnější. Už se nevyhlašuje, že práce je zdrojem blahobytu. Otevřeně se připouští, že kdo je šikovný – to znamená bezohledný a morální zábrany nemající – k bohatství se může prodrat i bez práce. Politikou, podvody, předstíráním, spekulacemi na úkor jiných, méně šikovných. V českých poměrech tak skončili i mnozí z těch, kteří ještě před nepříliš mnoha lety tu práci červenými fábory velebili a oslavovali.

 

Freedom is not free! Svoboda není zadarmo! Na tohle prohlášení jsem nedávno narazil, snad na internetu. Jistě je to pravda – za potlačení svobody jiných jsou mnozí ochotni docela slušně zaplatit.  

 

K jarnímu nebi patří i divoké husy, v klínech svých pelotonů táhnoucí od jihu k severu. Asi nevědí, že přitom porušují mezinárodní zákazy o migraci ptáků, ohrožených existencí bird flu, ptačí chřipkou. Poezie a próza, Dichtung und Wahrheit. Tentokrát v ptačí říši.

 

S tím, jak život jde, svaly člověka hromadí zkušenosti, což nazýváme narůstáním zručnosti a dovednosti; hromadí se ovšem také únava, která lidské tělo oslabuje. Intelekt člověka také shromažďuje zkušenosti – kdysi se tomu říkávalo moudrost. Křivky, podle nichž probíhají tyto děje v závislosti na čase, nejsou v případě svalu a intelektu totožné – svaly se opotřebovávají postupně, slábnou krok za krokem. Pro intelekt je typické spíše náhlé vysazení; snad to souvisí s výraznější závislostí na motivaci, vůli po životě, na chtění ještě chvíli pokračovat.

 

Je čas objednávek a čas placení účtů. Čas bujarého hodování a čas mlčenlivého trávení.

 

Nedávno zveřejnili v televizi zprávu, že jistý český občan zamotal hlavu českým úředníkům tím, že si dovolil umřít bez potomků a dědiců – a po sobě zůstavil několik milionů dluhů. Pokud vím, už od středověku existoval zákon známý jako odúmrť – majetek takového zemřelého přecházel na pána, potažmo na stát. Zdá se, že takový zákon platí dodnes. Malér je, že k dluhům dědictvím nabytým se ani stát nechce hlásit; není divu, když každou chvíli musí platit za neschopnost svých politiků a úředníků miliardy do ciziny. A teď by měl navíc platit za dluhy, které nadělali jiní, bez jeho, toho státu, pomoci a přičinění? Nemá to ten český stát lehké – má tolik starostí se svou vlastní neschopností – a teď by měl ještě tahat kaštany z ohně za jiné, třeba v pánu zesnulé?

 

Kdysi dávno, v dobách ještě hluboce nehumánních, mohl člověk propadnout hrdlem – být sťat anebo i jinak zbaven života. Dnes, v době vrcholně humánní, může člověk nanejvýš hrdlem prolít majetek. Kata přitom netřeba, jde o proces samoobslužný.

 

Je zajímavé, že hodní lidé nepůsobí tak inspirativně jako lidé zlí, lidé špatní. Jsou méně nápadní, pozorovatel života je snadněji přehlédne, nevšimne si jich. Možná to souvisí s tím, co říkají pozorovatelé života divadelního: záporné postavy se hrají hercům snadněji než kliďasi. Hodný může být člověk na podstatně méně způsobů než být zlý. Ve špatnostech je mnohem větší výběr.

 

Naděje zneklidňuje.

 

Sejde z očí, zastaví stárnutí.

 

Kdo se dobrovolně poddá, shrbí se mu hřbet, zato však ušetří kůže před ranami karabáčem.

 

Kdysi jsem kdesi četl, že v japonských podnicích mívali zaměstnanci jeden den v roce legální možnost fackovat svého ředitele, který se povinně dostavil do vstupního prostoru a nastavil obě tváře pracujícím k vyjádření. Po zbylé dny v roce pak standardně řediteloval a pracující standardně pracovali. Podobá se to našim volbám. Po několik málo dnů v dané politické sezóně jsou kandidáti na lepší postavení ochotni nechat si od voličů nakydat na hlavu jakoukoli špínu – s vidinou toho, jak si to později (hlavně na penězích) vynahradí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí, jak věděli už staří Římané.

 

V tomto předvolebním období se už zřetelně projevuje skutečnost, že politici poznali marnost přesvědčování voličů o svých vlastních schopnostech a manažerských kvalitách pro řízení státu. Ve své strategii přecházejí proto ke kritice neschopnosti svých konkurentů; ta se zdá být polem, na kterém si lze snáze vydobýt politické ostruhy. Kdo si sám úcty nedobudeš, zneucťuj svého protivníka!

 

Nevím proč mi trapné tahanice české politické elity připomínají klukovské hry mého dětství, kdy soupeři, každý na své straně návsi, zneuctívali svého protivníka přes řádky kobylinců a kravských pekáčů pomlouváním jeho tatíka. Že nosí špinavou čepici, že pajdá na levou nohu, že má hubené koně, cestou z hospody se válí po zemi a pod kůlnou mu chcípají králíci. A že kradl z obecního. Zdá se, že bělost košil a hedvábí kravat nestačí zakrýt primitivnost a starobylé chalupnické ukotvení českého politického ducha.

 

Politický zákon pro odčítání: Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

 

Dějiny české politiky v kostce: Nula od nuly pojde.

 

Žádná měna není neměnná.

 

Bramborové knedle se škvarkama. V mém dětství jídlo všedních dnů. Dnes mi je uvaří žena o víkendech a svátcích, jako odměnu za to, že se mi podařilo nezlobit. Se zelím správně kyselým.

 

Antropologie veřejného cicmání. Fenomén, který se v dobách dřívějších vyskytoval jenom výjimečně, stal se v současnosti jevem zcela běžným. Samozřejmě si nemyslím, že vlastní cicmání je něčím dobově specifickým, to vůbec ne. Patří to k provozování lidské sexuality docela samozřejmě, jde o záležitost nadčasovou. Co mi připadá nové, je ono zveřejňování činnosti civilizačně před veřejností spíše tajené. Ještě za mých aktivních let se lidé cicmali potmě nebo alespoň ve stínu (existuje hanácký výraz zatáhl ji do křa). Dnes brání cicmající se mládež provozu na chodnících, když to na ně přijde, propletou své končetiny třeba na tramvajových kolejích, na chodbách škol a na trávnících univerzitních kampusů. Nikdo z odpovědných činitelů takové počínání nekárá, nevšiml jsem si, že by cicmání ve svém programu odsuzovala nějaká politická strana (což je nepochybný projev populismu). Jako biostatistika mne zajímá problém – proč je česká demografie na tom tak bídně, proč vymíráme, když už od let pubertálních se český dorost do sexu tak vášnivě dere? Nemohlo by to být tím, že čeští mládežníci a mládežnice vystřílejí svůj erotický prach předčasně? Že v čase dospělosti se cítí být už sexuálně unaveni a proto v milování vlažní?

 

Rohlíky. Dnes, na rozdíl od dob komunistické uniformity a nenápaditosti produkty technologií vynalézavě různých, rozmanitými věcmi sypané, jimž je společná jenom jejich polozakroucenost. Přes všechnu dnešní diverzitu rohlíků přetrvává však statistika jejich základního třídění – i dnes se rohlíky dělí na křupavé a gumové. Podobně jako my, lidé, jsme všichni jednou byli mladí a pak zestárli, také každý rohlík začínal jako věc křupavá, potom však, vstrčen do igelitového pytlíku, zapomněl na svou lepší minulost, na křupavou svěžest svého mládí – a v přítmí sáčku zgumovatěl. Jenom výjimečně, v některé ze sobot, kdy spím déle a žena dříve vstane, dostane se mi rohlíků voňavě křupavých. Takové ráno má pak, až do oběda, hodnotu dívčího úsměvu nebo dopisu oznamujícího mi příjem honoráře. A neříkejte mi, prosím, že jsem pouhý zpovykaný mužský! Mně už právě takový gumový rohlík dvakrát stáhl z dásně zubní můstek!

 

Neptejte se mne, jak se to stane. Jak dojde k tomu, že povětří, ještě včera lezavě zimní, odkudsi nabere do svého dechu jakousi přívětivost, která vašim prstům přikáže rozepnout knoflíky zimníku a šálu obalující krk složit a zastrčit do kapsy. Neptejte se mne na to, nedokázal bych vám odpovědět. Ale ta jistota, že k tomu došlo, k tomuhle jevu téměř nevysvětlitelnému, protože narušujícímu náš předpoklad všeobecné spojitosti dění, tu si zpochybnit nedám. Je to jako vyznání víry; důkazem je pocit. A to je důkaz legální a přitom i legitimní.

 

Kolik to musí být síly a energie obsaženo v lidském počínání, jestliže ani ta hromada chaotického, bezduchého politického blábolení nedokáže jejich produkty zcela znehodnotit. A umíme si vůbec představit, co všechno by mohla lidská síla vykonat, kdyby její působení nebylo paralyzováno chaosem politických zmatků, kterému se říká řízení společnosti?

 

Až jednou uvedou fyzici a technici do praktického provozu výrobu energie jadernou syntézou využívající jako zdroje vodu, vstoupí do hry i politika. Bude zaveden státní monopol pro přístup k vodě, a nastane spekulační boom, ve kterém si politici a jejich nohsledi rozdělí mezi sebe potoky, řeky a rybníky. V parlamentě bude odhlasován definitivní konec vodníků v Čechách, aby jim nikdo nemohl koukat na prsty při politické transformaci šmejdů podvodnických na šmejdy podvodní.

 

Jenom výjimečné jsou roky, kdy neprožíváme na jaře (a někdy i po letních deštích) hrůzu ze záplav. Podobně jako si vinaři připomínají ročníky, kdy se vínu zvlášť zadařilo, pamatujeme si snad všichni ročníky 1997 a 2002. To když se zvedla voda na Moravě a pak v Čechách. Napáchané škody jsou mysli jednotlivého člověka nepředstavitelné. Desítky miliard korun škod – to jsou jenom statistická čísla, bez chuti a zápachu. Jenom chladný, racionální mozek dokáže vypočítat objemy materiálu, který bude třeba vybourat a následně znovu navozit a nastavět. Dřina lidí, ale hlavně trápení a starosti spojené s představou nové vysoké vody, která nemilosrdně zničí, co bylo s takovou námahou vybudováno. Občas padnou v úvahách o záplavách slova o tom, že byly nepromyšleně zastavěny plochy, do nichž se záplavová vlna rozlévala odedávna – nedosahovala pak takové výše a odcházela stejně jako přišla. Možná bylo neštěstím, že proběhlo několik let suchých, což stačilo k tomu, aby plánovači zástavby veřejné i soukromé zapomněli na možnost vysokých vod a podlehli tlaku (který jistě vždycky existoval) na výstavbu co nejlacinější. V rovině, na místě někdejších záplavových niv. Dnes se k odpovědnosti za tehdejší rozhodnutí nikdo jistě hlásit nebude; hlásit se k odpovědnosti není silnou stránkou českého manažerského charakteru. Viděl jsem v televizi obraz staršího muže před jeho opětovně zaplaveným domkem, bezradně kladoucího otázku – Co mám dělat? Znovu už opravovat nezačnu. Jenomže prodat ten domek nemohu, nikdo rozumný za něj nic nedá. Nikdo rozumný … Jenomže – kde byli rozumní a kde byl rozum, když se rozhodovalo o povolení stavby domku v místě, kde má své domovské právo potok nebo řeka? Prostě voda? Následky nerozumných manažerských rozhodnutí ponese – jako vždycky – prostý občan, nebohatý, který si své úspory musel poctivě vydělat; bez nějakých politických čachrů a spekulací. To, že různí potentáti, ministři a předsedové vlád, obletují vrtulníky postižená místa, to nikomu nepomůže. Leda těm potentátům v jejich cynické honbě za politickými body.

 

Ve vězeňské cele mezinárodního soudu pro válečné zločiny zemřel souzený bývalý srbský prezident Slobodan Miloševič. Všichni jsme sledovali balkánské války, byly sneseny hromady svědectví o lidské surovosti; namočeny v tom byly všechny strany, třebaže ne všechny stejně intenzívně. Kde byly zločiny, museli být i zločinci – tahle logika je neoddiskutovatelná, ať by ji právníci celého světa překrucovali a zatemňovali jakýmikoliv triky. A tak soud zasedá, žalobci žalují a obhájci hájí. Politici z toho cynicky vytloukají kapitál pro své pochybné partaje. A hlavně – soud se táhne, soud se vleče. Co se vleče, neuteče. To je samozřejmě pravda – jenomže žádná justice není schopna cokoli nařizovat biologickým zákonům. Obžalovaní umírají před dokončením procesů; taky Miloševič umřel na infarkt. Rozsudek nad ním bude vynesen hned napoprvé u Nejvyššího soudu. O čem chci uvažovat, je neschopnost lidských soudních institucí. Tady nejde jenom o soudy české, jejichž neschopnost je evropsky proslulá. Jde o soudy vůbec. Mimo Haag probíhá jiný ostře sledovaný soud – irácký soud se Saddamem Husajnem. Všiml jsem si, že mu byla prokázána vina za popravy půldruhé stovky obyvatel města, které projevilo svou nelibost s jeho panováním. A soud pokračuje dál. V hlavě se mi honí taková otázka – Je třeba ještě dále v soudu pokračovat? Tahle jeho část nestačí, aby byl odsouzen? K doživotnímu trestu nebo oběšen? To raději nechají páni soudcové, aby se soudní jednání protahovalo ještě dalších pár let s rizikem, že rozsudek vystaví infarkt myokardu? Jako v případu Miloševičově? K odsouzení nestačila jeho odpovědnost za masakry ve Srebrenici? Ty tisíce mrtvých Bosňáků nebyly dost průkazné? Bývá mi vyčítána skepse – ale jak mohu pociťovat optimismus nad tohle nemohoucností justice vůči spravedlnosti?

 

Táta se občas před námi, svými dětmi, tak trochu vychloubal, že je liberál, protože ve vzájemné komunikaci s námi zavedl tykání; to oni, o generaci před námi, že samozřejmě svému otci, mému dědovi, vykali. A taky že odboural tradici, že večeře se jako prvnímu servírovala živiteli rodiny a teprve potom přišly ke svým soustům děti. Že my jsme už směli sahat po lžících všichni najednou. Přiznám se, že jsem ho nebral při tom úplně doslova. Když jsme, já a brácha, jako malí kluci s dědou na podzim pásali krávy, oba jsme mu tykali. Doufám, že si to pamatuji přesně.

 

V křišťálově čisté vodě by kapr moc neztloustl. V mravném prostředí by si politik příliš nenakradl.

 

Na pitomci ve vyšším postavení je pitomost zřetelněji vidět než na pitomci bez fraku a vázanky.

 

Politika je kompromis mezi zásadami prospěšnými byrokratům z jedné partaje a zásadami výhodnými pro byrokraty partaje jiné. Výsledkem takového kompromisu jsou bezzásadová rozhodnutí, jejichž výsledkem je pokousaná a jinak poškozená koza i nedožraný, nespokojený vlk. Škody na kozách jdou na vrub a účet zpoplatněných občanů; nespokojených vlků se zastanou zelení.

 

Kdybych měl tu moc zavést na světě pořádek, rozhodně bych se o to nepokusil. Lidstvo totiž o žádný pořádek nestojí; oč jim jde, je nepořádek, který by byl pro ně výhodný.

 

Každá doba má své vlastní hlupáky; dobou podmíněné, dobou umožněné, dobově zbarvené. Jinak řečeno, i hloupost má své barvy, podobně jako partajní prapory.

 

Sváděl kamarádku své ženy. Bránila se jeho návrhům se zdůvodněním, že je kamarádkou jeho ženy. Svolila teprve potom, co jí vysvětlil, že jeho žena by si jistě přála pro svého muže to nejlepší. Takže, když mu vyhoví, splní vlastně přání své kamarádky.

 

Voda je nutnou podmínkou života – což ovšem nevylučuje, aby se někdy nestala postačující příčinou smrti.

 

Pro umění milovat je specifické, že motivaci k jeho studiu nachází člověk sám v sobě, bez toho, že by musel být ke studiu zvnějšku nucen. Ke zdokonalování nevedou jedince žádná uměnovědní kritéria; úplně postačuje zvědavost a vrozený pud.

 

Láhve můžeme dělit na vratné a nevratné; odchody do nenávratna se podobají nevratným lahvím, za které byla omylem zaplacena záloha.

 

V nejzapadlejších koutech světa dožívá tradice vysušování a zmenšování hlav zajatců, kteří padli do rukou bojovníků kmene této tradice se přidržujících. Lze se domnívat, že od tohoto pohoršujícího zvyku se upouští nejenom proto, že by urážel křesťanské tradice, ale zejména proto, že by při dnešní rozsáhlé turistice mohlo vyjít najevo, že hlavy jedinců politickou turistiku provozujících se vysušením scvrkávají až na velikost lískového ořechu – žádný mozek neobsahujíce.

 

Z charakteru vývoje soudobé kultury lze odhadovat, že stávající druky hláskového písma se postupně zjednoduší na písmo obrázkové, na jakési piktogramy. Vyjde se tak vstříc skutečnosti, že dnes už čte jenom málokdo – někdejší čtenáři se stávají diváky televizních obrázků a negramotnými obraceči listů v barevných magazínech.

 

Chudoba cti netratí – ale jinak skoro všechno.

 

Kdo chce žít poctivě, chudobou bude odměněn.

 

Do fakultního výtahu jsem vstupoval současně s ošetřovatelkou laboratorních zvířat; zvěřinec (nebo zvířetník?) máme v nejvyšším poschodí. Nesla košík, na jehož dně se cosi neurčitě zelenalo. Začínal duben, sníh ještě nestačil všechen roztát a já trpím profesionální badatelskou zvědavostí. Na můj dotaz po pampeliškách, doplněný úsilím dovědět se, zdali salát z něho plánovaný bude pro králíky nebo personál, mi paní vysvětlila, že prvním jarním botanickým poselstvím jsou kopřivy. Mělo mne to napadnout – přece kopřivu mráz nespálí.

 

Přemisťuji se teď tramvajemi i autobusy téměř každodenně. V denních dobách mimo dopravní špičku; nebývá nijak přeplněno. Protože však mne teď má mobilní indispozice nutí vyhledávat místa snadno dosažitelná, případně pro cestovatele mého typu vyhrazená, dost často se po mém nástupu, trochu připomínajícím šplhání nepříliš obratné opice po dveřních madlech, střetává můj tázavý pohled s rozpačitým pohledem mladého cestujícího sedícího na místě, o které bych i já měl zájem. Pokaždé se to vyřeší bez nějaké výměny názorů – jsme téměř civilizovaný národ a nejde o život. Obvykle chvilku přemýšlím, co se asi těch pár vteřin v hlavě takového mého spoluobčana odehrává. A na sobě samém pozoruji, že s jeho (mnou předpokládaným) viděním situace tak trochu souhlasím. Mladý člověk si potřebuje odpočinout – má přece před sebou dlouhý, strastiplný a vyčerpávající život, zatímco já mám už tohle všechno za sebou a mým hlavním životním programem je odpočívat.

 

Naše biologická volba rozeznává dvě strany – malou a velkou. Na rozdíl od voleb politických jde o volbu nedůslednou – nikdo nekontroluje, zdali občan nezvolil obě strany najednou. Politické diskuse, vedené zejména v čase předvolebních klání a občanů namlouvání, vyvolávají v představách občana dojem, že existují strany hlavní a strany postranní. Po skončení voleb strana, které se podařilo menšinu voličů ještě volících nejobratněji zmanipulovat, porodí vládu; roli porodní asistentky bere přitom na sebe prezident republiky. Někdy bez velkého nadšení. Takto vzniklá stranovláda, donedávna ještě označovaná názvem strana a vláda, se pak snaží proplouvat úskalími Scylly a Charybdy, horlivě do cesty stavěnými politiky opozice, bez toho, že by se prošustrovalo (Schuster = švec) z peněz od poplatníků vybraných provokativně mnoho. Občanská výuka v realistické kostce.

 

Jak ukazuje moderní historie, boj proti korupci může být sám docela dobře korupcí napaden. Z oblasti biologické to připomíná situaci, kdy mikroby napadají imunitní systém odpovědný za likvidaci mikrobů. Mám na mysli chorobu HIV způsobující deficit imunity. Podle stejného modelu dojel před třemi čtvrtěmi století prohibiční zákon; cestou stačil porodit novou mafii. Mám vážné obavy, aby podobným způsobem na břeh nenajela a na mělčině lidské chamtivosti neskončila celá demokracie.

 

Při četbě žurnalistické produkce doktora Karla Čapka, elegantně a hlavně působivě spojující jeho umění psát s talentem spatřovat témata ve věcech zdánlivě nepatrných, jsem narazil na jeho úvahu o názvu státu odštěpeného z rozpadlého Rakousko-Uherska. Čapkovi se název Československo příliš nezamlouval. Zdál se mu dlouhý, složitý a zejména směrem do zahraničí těžkopádný. Navíc ne zcela vystihující, co bylo jeho náplní, jeho obsahem. Navrhoval název Velká Morava. Great Moravia, Grand Moravie. Dovolával se historického odkazu na první stát konstituovaný na tomto území, stát trvající téměř sto let pod vládou knížat Mojmíra, Rostislava a Svatopluka. Vliv Velké Moravy na Čechy devátého století byl nepochybný a je doložitelný. Politicky i nábožensky, tedy ideově. Tím samozřejmě i v mezinárodním kontextu christianizující se Evropy. Stejně tak vliv na dění na území dnešního Slovenska, zejména západního. Do party bylo možno přizvat s českým knížetem Bořivojem i slovenské knieža Pribinu. Moc se mi ten Čapkův nápad líbil. Po novějších zkušenostech, které už nemohl učinit, bych za sebe navrhl vyškrtnout z názvu přívlastek Velká; nechal bych jenom Moravu. Název velký zprofanovaly pokusy o Velkoněmeckou říši, Velké Srbsko nebo Velkou Albánii. Dnes už je to jenom vzpomínka z kategorie kdysi možného. Přesto všechno, pane Karle Čapku, jste měl i v tomto ohledu znamenitý nos! Jen tak mimochodem, abych se vyhnul případnému obvinění z moravského nacionalismu (jsem rodem Moravák), dodávám, že jsem absolvoval Univerzitu Karlovu, trochu pochytil žižkovský přízvuk, ženu si do Olomouce  přivedl z východních Čech a na Slovensku mi jedno pekné dievča vydává fejetony.

 

Mám takové jedno malé soukromé výročí. Nic parádního – je to právě šest let, co mě trefil šlak. Výraz odvozený z německého Schlag, úder, Schlägerle, mrtvička. Podle emočně odbarvené lékařské terminologie cévní mozková příhoda, CMP. Konec konců, na názvu moc nezáleží; hlavní je náplň, obsah, a tam není oč stát. Před těmi šesti roky byla levá část mého těla vyřazena z provozu, do něhož se od té doby klopýtavě a klopotně usiluje vrátit. Rozhodně ne příliš úspěšně. Jestliže přijde člověk o podstatnou část možnosti pohybu fyzického, je přirozené, aby se o to víc soustřeďoval na možnosti pohybu nehmotného – duševního a emocionálního. O svých duševních výkonech po mrtvici uvažovat nechci; ty musejí posoudit mí bližní. Přemýšlím o případných změnách svého chování. Podle neurofyziologických názorů nejsou levá a pravá část těla naprogramovány symetricky; každý ví, že levák píše a oštěpem hází jinak než pravák. Specializovány jsou i levá a pravá mozková hemisféra – každá řídí jinou oblast vyšších nervových funkcí a chování. Selektivní laterální postižení by mělo vést ke změně chování, třeba i změněným důrazem na to či ono. Někdy mám pocit, že i sám dokážu, jakousi introspekcí, takové změny ve svém chování registrovat. Podle názoru mé ženy můj černý humor ještě víc zčernal. Pokud mé pochvaly ještě vůbec hladí, pak jenom proti srsti. Předstírání účasti, kterým televize přetéká, mi připadá jako ryzí farizejství. O politice nemluvím, na ní nevidím jediný čistý chlup; její principiální mizérie mi brání chodit k volbám – kdybych tam šel, připadal bych si jako blbec, kterého se zase podařilo napálit.

 

     Atmosféra vnější – tlak 1100 kiloPascalů, teplota 18° Celsia, polojasno. Předpověď: půjde to. Atmosféra vnitřní – tlak krevní: systola 147 mmHg, diastola 80 mm Hg, teplota 36,5° Celsia, puls pravidelný, nijak nespěchající. Předpověď: vyhlídky nejasné, nějak to přežijeme.

 

Letošní jarní záplavy nám opět předložily účet za nedomyšlené zastavění záplavových niv; nejenom v přítomnosti, ale i v minulosti. Zatímco s podzemní vodou se při stavbách počítá a izolace před ní se provádějí stále pečlivěji, jarní nadzemní vody se do kalkulací nezahrnují. Přicházejí totiž nepravidelně, asi jako nemoc, každý rok se dostavují v jiné kvantitě – silně podléhají náhodě. Letos poprvé padla – třebaže ne zcela adresně – ta tvrdá slova: nemůžeme si dovolit každý rok vynakládat desítky miliard na odstraňování vzniklých škod. Ty pak chybí třeba na placení prohraných soudních sporů zaviněných vládním šlendriánem a českou advokátskou neschopností. Nepovolovat další výstavbu na zaplavovaných územích. Domy, většinou nově postavené, které už pojišťovny odmítají pojistit kvůli mimořádně vysokým rizikům, od jejich obyvatel vykoupit. Jejich reakce brzy po záplavách vypovídají tom, že by uvítali možnost odstěhovat se a stavět raději v kopcích. Jakýsi nepříliš důvtipný ministr zahájil diskusi o možnosti nuceného výkupu – podle mne úplně zbytečně; jestliže někdo chce zůstat i přes rizika nového vyplavení, je to jeho věc; ví, že případně vzniklou škodu nikdo už hradit nebude. Co mi v téhle debatě chybí, je úvaha o odpovědnosti těch, kteří stavby v záplavových oblastech povolovali.

 

Pojmy jako desetiletá, stoletá a dokonce tisíciletá voda jsou statistické ukazatele. Používají se v běžné mluvě, třeba v komentářích televizních moderátorů – a to velice nepřesně. Teorie pravděpodobnosti studuje chování extrémních hodnot; jde o náhodnou veličinu v množině jednotek sledování, v tomto případě roků. Rozsah té množiny je důležitý – čím rozsáhlejší je počet sledování, tím vyšší extrém se může vyskytnout. Záplavy v roce 2002 byly možná největší v posledních padesáti letech; zároveň byly také největší v posledních deseti letech. S měřením extrémnosti záplav je spojen ještě jiný problém; mohli bychom ho nazvat standardizací měření. Naše řeky jsou pořád víc poutány hrázemi do jejich koryt; tečou pořád rychleji, v souladu se zákony hydrodynamiky. Kdysi se příval vod rozléval do šířky, čímž se snižovala výška hladin. A právě ta je – v místech k tomu určených – měřena. Srovnávat záplavy z dnešní doby s těmi, které postihly naše předky koncem devatenáctého století, je vlastně zkreslující. Paměť spíše zachovává povědomí, že byly strženy pilíře toho či onoho mostu – což je jev, jehož výskyt je ovlivněn také faktem, že za sto let i most o sto let zestárne a o sto let zchátrá.

 

Oslavy narozenin se konají proto, aby měl člověk čím zapíjet hořkou pilulku stáří.

 

Těžko tě odvolají pro neschopnost z postavení, kde se žádné schopnosti nevyžadují. Příkladem je senát České republiky.

 

Jarní příroda s její světlounce zelenou trávou a pupeny na větvích sotva rašícími vypadá křehce, bezmocně, bezbranně. Ale to je jenom zdání; stačí rýčem odkrýt suchý drn – a uvidíš pletence kořenů sešikované do útoku, připravené vyrazit do boje za vítězství života, zjevné, neodvolatelné a rozhodné.

 

Slunce, které se v zimě objevovalo na obloze jenom jako důchodce pracující na hodně malý úvazek, se už odvažuje celý den po nebi procházet, podobné mladé mamince s kočárkem.

 

Parkoviště před hypermarketem. Řidička vracející se s vrchovatými taškami ke svému vozu vidí, že k jeho pravé straně se svým bokem natěsno přilepil jiný řidič. Tak těsně, že jeho spolujezdkyně, zřejmě manželka, se marně snaží z vozu vystoupit. A tak tohoto pozorovatele napadá, že tohle může být účinná metoda jak zabránit koupěchtivé manželce v utrácení – prostě jí vstup do obchodu zablokovat.

 

V dimenzi desítek a stovek milionů let tlačily svými čely ledovcové splazy valy z balvanů, které dnes nazýváme morénami. A stačí, aby zima nešetřila sněhem a závěj plazící se silou gravitace ze střechy přes hranu okapu dolů, stlačí s sebou mech a napadané listí, které po roztátí sesuté závěje na zemi také vytvoří stopu jakési trpasličí morény.

 

Káva na jarním dvorku je víc než pouhá káva.

 

 Jak roste strom, za každý rok přibude ovál dalšího letokruhu. Vlastně by to mělo platit taky o Zemi jako celku – každým rokem by ji měl přikrýt další tenounký kulový obal z odumřelých organických zbytků, spadaného listí a tak. Možná nás to nenapadá, protože neustále do vnějšího obalu Země, do její kůže z hlíny a kamení, všelijak vrtáme a dloubáme, čímž tuto vrstvičku narušujeme. Jen tak mimochodem, ty stromové letokruhy jsou vlastně spíše jakési stromové válce, a připočítáme-li k tomu ještě větve, je ten útvar, kterým strom přirůstá, geometricky docela složitý. Jen tak mimochodem, letokruh člověku každým rokem přirůstající se jmenuje zkušenost. Nebo spíše otrlost?

 

Kovové nástroje určené k řezání, krájení a sekání se mohou ostřit broušením, ale také tím, že se v ohni popustí (aby změkly), kováním vytáhnou a poté ve studené vodě zakalí. S námi život podle stejného principu zachází: popustit – vytáhnout – zakalit.

 

Pařez, který obrostl mechem, pořád ještě z jeviště života neodešel.

 

Čím drsnější dlaň, tím důkladněji kliku otevíraných vrat vyhladí.

 

Je trapné, že vedle nápaditého postřehu kupíme sterilní fráze. Trapnější ovšem je, když nejsme schopni obojí od sebe rozeznat.

 

Spěch omezuje vnímání.

 

Pohrdat úplatky, které ti nikdo nenabízí, je ctností jenom z nouze.

 

Komu nebylo shůry dáno, vždycky si ještě může nechat zdola nadělit – a dát se na politiku.

 

Ne každý, kdo se namáhá, se domůže.

 

Když se potápíš, musíš umět najít dno nebo umět plavat.

 

Svou výšku nezměníš; délku svého stínu však můžeš podle libosti prodlužovat. Stačí počkat, až slunce sestoupí nízko k obzoru.

 

Dobrá nálada není záležitostí dobrého srdce – spíše dobrého trávení.

 

Poťouchlost a potměšilost už otrávily více životů než ty nejprudší jedy.

 

Problémy se překonávají jejich vyřešením, častěji však jejich obejitím.

 

Kdyby si lvi přestali všímat antilop a začali jim spásat trávu, antilopy by s touto změnou jejich chování asi nesouhlasily. Právě tak by si mohli stěžovat králíci, že jim vegetariáni ujídají mrkev a salát nad únosnou míru.

 

Pokročilost stáří se může měřit tím, jak ubývá toho, co můžeš a přibývá toho, co nemůžeš.

 

Putovní pohár rozčilování. Na zastávku přijíždí městský autobus. Než zakotví u zvýšeného nástupiště, míjí parkoviště aut. Moc místa tam není. Má-li u nástupního ostrůvku přistát tak, aby se cestujícím pohodlně nastupovalo, musí řidič manévrovat pozorně. Jenomže těsně před jeho příjezdem zaparkovává svůj vůz mladá řidička. Možná není zdejší, snad není příliš zkušená; její vůz vyčuhuje z řady dobře o metr. Nedochází jí, že autobusu překáží, přestože jeho řidič na ni výstražně troubí. Ten tuhle hru vzdá (není pánem svého času) a najede k ostrůvku s velkým odstupem. Špatně by se mi nastupovalo z nízké základny do výšky plošiny; proto si otevírám dveře tisknutím knoflíku gumovým koncem své hole. Ještě jsem na sedadlo nedosedl a už slyším, jak mne řidič rozčileně poučuje, že ten knoflík je určen pro otevírání rukou, ne holí. Jistě má pravdu, jsem si toho vědom. Jenomže já to nedělám z rozvernosti, ale invalidní nutnosti; nerad bych skončil vleže pod koly jeho autobusu. Jedeme dál a já si uvědomuji, jak na sebe články řetězu navazují a do sebe zapadají. Nešikovná řidička, rozčilený řidič, nestandardní pasažér. Tu nervozitu přebíráme jeden od druhého jako štafetu.

 

FINIS