LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz) Část 33, září 2006

------------------------------------------------------------------

Senectus insanabilis morbus est

Stáří je nevyléčitelná choroba – říkali staří latiníci. O stáří tím prohlašují dvojí – že jde o chorobu, a to nevyléčitelnou. Vezmu-li to odzadu, stáří nevyléčitelné jistě je. Vyléčit stáří by znamenalo nastolit stav mládí; a to se ještě nikomu nepodařilo. Ani koupelemi v oslím mléce či krvi panen, ani implantací opičích žláz podle Voroncova. O návratu mládí se dá jenom fantazírovat, třeba způsobem, jaký předkládá Věc Makropulos. Všechno ostatní jsou jenom dílčí pokusy projevy stáří o kousek poodsunout – napínáním kůže a vyhlazováním vrásek, pozvedáním unavených ženských ňader předstíráním jejich někdejší bojovnosti, chirurgickými protézami ochablé mužské sexuální pýchy. A především chemickými substitucemi hormonálního prostředí. Možná z toho má potěšení pohřební služba, když se do rakví ukládají poměrně zachovalé mrtvoly nákladně opečovávaných politiků a hereček.

Ale je stáří choroba?

Lékařské statistiky nesmlouvavě konstatují, že stáří je nemocemi obletováno stejně neodbytně jako přitahují chamtivé politiky díry ve státní pokladně. Ale díry ve státní kase nejsou totožné s politiky, jakkoli je jejich souvislost neoddiskutovatelná.

Asi se v této úvaze nevyhneme diskusi o tom, co je to vlastně nemoc. Jde o záležitost přirozenou? Nebo o něco abnormálního? Taková diskuse, nemá-li být jalovým tlacháním, musí být podmíněná. Tím, že se předem dohodneme na tom, co je standardem či normou. Bude to samozřejmě účelové, ale jinak to nejde. Diskutovat o absolutnu si může dovolit jenom ten, kdo už předem počítá s tím, že k ničemu použitelnému dospět není povinen.

Nemoc může člověka přepadnout dokonce i v plném rozkvětu životních sil. To nás opravňuje usuzovat, že nejde o jev výlučně spojený se stářím, s věkem, s časem. Čím se odlišuje stáří od ne-stáří v ohledu nemoci, není nemoc samotná, ale četnost jejího výskytu. Pro stáří je specifický relativně vysoký výskyt nemocí. Přijmeme-li tuto skutečnost jako danost, jako součást života, potom musíme nemoc jako jev často doprovázející stáří brát za součást normy. Případně, což bychom měli, stanovit si hranici, cut-off takovou normu vymezující. To už je ovšem poněkud silný požadavek na standard kladený. Ty dávají, vzhledem ke své předpokládané stručnosti, přednost úvaze typu Ano či Ne.

Za standard bychom tedy mohli považovat nikoli výskyt nebo absenci jevu, ale výskyt nebo absenci procesu. Speciálně pak procesu spočívajícího v tom, že lidský jedinec je v jistém věku často zdráv a málo nemocen, ve stáří pak zdráv méně často a tedy více nemocen. Jde o jistou funkci závislou na věku, kterou nazývá statistika funkcí regresní. V záležitostech zdraví a nemoci pak nemocností, morbiditou. Normální je, aby křivka nemocnosti vykazovala jako funkce věku jistý, kvantitativně popsatelný průběh. Nenormální pak budou křivky jedinců, které se od průměrného, predikovaného a očekávaného průběhu významně odchylují.

Stáří samo o sobě tedy není nemoc. Platí však, že kdo má zájem prožít dlouhý život, jeho významnou část prožije jako starý člověk; a také se potká s relativně mnoha nemocemi. Prodlužovat život znamená prodlužovat stáří.

Protože stáří není nemocí, nemáme na jeho terapii lék. Existuje však návod na jeho prodloužení, a zejména na jeho zpříjemnění. Doktoři mu říkají zdravý životní styl. Nejde však o návod s absolutně zaručeným účinkem – ale jen s vyšší zárukou možnosti dožít se. Protože, jak napsal profesor Vladimír Vondráček, známý pražský psychiatr – život není tak spravedlivý, aby tomu, kdo žije podle předepsaných zásad, zaručil život bez chorob. Zaručit může jenom tu vyšší šanci.

Ani jiná podobná zásada – Mens sana in corpore sano – nepředstavuje absolutní záruku. Zakladatelé Sokola, pánové Tyrš a Fűgner, se dlouhého věku nedožili. A přitom zdravé tělo bylo málem ztotožňována s tělesným cvičením. Faktorů, které rozhodnou o našem stáří a jeho kamarádství s nemocemi, je velice mnoho. Včetně toho, kterému říkáme náhoda.

Spravedlnost podle statistiky

Zemře (z důvodu nemoci) nebo zahyne (v důsledku neštěstí, třeba dopravní nehody) mladý člověk. My, kteří jsme třeba jenom jako nepříliš zúčastnění diváci byli u toho, vyslovujeme svůj názor na takovou událost – to nebylo, to není spravedlivé.

Oč svůj názor opíráme? Čistě subjektivní pocit to asi není; ten by mohl mít jenom člověk osobně, emočně na oné události se podílející. Příbuzný, blízký přítel. My ostatní, diváci nepostrádající účast, máme zřejmě pro své stanovisko oporu v něčem alespoň trochu objektivním.

Zemře-li mladý člověk, náš názor na tuto událost se asi opírá o vědomí (zkušenost odvozenou ze znalosti, ze statistiky), že mladí lidé by umírat neměli. Že se nepatří, aby umírali. A právě o tomhle vypovídá statistika. V tomto případě statistika zvaná mortalita, statistika přežívání. Tahle nepatřičnost, nenáležitost, neshoda se statistikou je důvodem, proč mluvíme o nespravedlnosti umírání mladých.

Myslím, že stejný je mechanismus, kterým dospívá obecné lidské uvažování k názoru o nespravedlnostech sociálních. O nespravedlnostech typu Komu pánbůh, tomu všichni svatí. Když ses jednou dostal mezi ty, kterým bývá přáno, i v budoucnu se nad tvým chováním oči posuzovatelů rozzáří anebo v případě potřeby přimhouří. A ustaluje se zvyk, v tomto případě zvyk vedoucí k nespravedlnostem hodnocení a posuzování. Pro příklady není třeba chodit daleko; stačí vzpomenout si na léta hodnocení školních, kdy mazaný podvodníček s uhlazeným chováním po celé roky vodil své učitele za nos.

Myslím, že právě tohle uvědomování si vedlo k ustavení symbolu spravedlnosti jako dámy oslepené. Oslepenost je jenom jiným názvem pro náhodu, pro absenci podmiňování lidských rozhodnutí ohledem na nepatřičné okolnosti, jejichž intervence je v dané situaci nežádoucí. Oslepení není zaslepenost; spravedlnost by měla znát a chápat; neměla by se však nechávat ovlivňovat nepřípadnými, nepatřičnými zájmy.

Spravedlnost podle statistiky má jednu nepříjemnou vlastnost. Vlastnost tautologie. Ona totiž neustále, s každým dalším krokem, s každým dalším případem a rozhodnutím, samu sebe upravuje. A pokud jsou její rozhodnutí problematická, upevňuje, fixuje a rigidizuje se i její problematičnost. Prohlubuje se její případné vychýlení. Tohle konstatuji s plným vědomím toho, že jsem právě vyslovil i definici procesu učení opakováním; bylo by ovšem nutné vyložit roli autokorekce a poučení z chyb.

Spravedlnost podle statistiky realizuje princip – bude, jak bylo. Budiž, jak bylo. Ledaže by se při hromadění zkušeností pustila ke slovu selekce. Což ovšem není nápad bezproblémový. Selekce tíhne ke hříchu a bývá snadno podplatitelná.

Alternativou spravedlnosti podle statistiky je spravedlnost podle zákona. Tam, kde statistika vnáší tradici, kontinuitu přítomného s minulým a budoucím, umožňuje zákon změnu skokem, nespojitě, jednorázovým aktuálním rozhodnutím. Revoluce proti evoluci. Otřes proti zvyku. Nový zákon se stává výchozím bodem nového začátku pro ustalování nového zvyku. Zrušení otroctví a lynče nebo naopak zavedení norimberských zákonů. Uplatnění zásady třídního boje se všemi jeho důsledky. Koncentrační tábory a tábory nucených prací. Udávání jako vlastenecká povinnost. Stranické úkoly jako fíkový list, jako zástěrka pro umlčení svědomí při páchání špinavostí.

Statistika zná pojem klouzavý průměr, moving average. Jedná se o metodu vyrovnávání řad, obvykle řad časových. Tento teoretický princip má oporu v lidském zapomínání. V usedání prachu na to, co bylo – a nahrazování minulé skutečnosti současnou fikcí vydedukovanou z tak zvané teorie. Spravedlnost podle statistiky, uvozená novým počátkem. Tvářící se milosrdně; ve skutečnosti však především předstírající. Samozřejmě v dobrém úmyslu, jako téměř každá teorie.

Evidence-based Administration

Už tři desítky let má své domovské místo v medicínském terminologickém slovníku pojem Evidence-based Medicine, ve zkratce EBM, česky překládaný jako Medicína založená na důkazech, na faktech. V podstatě se jedná o dvě oblasti lékařského počínání, ve kterých má zmíněný pojem důležitou roli; jednou z nich je oblast lékařského výzkumu, lékařského bádání a vědy, kde jde o hledání pravdy o tom, jak to chodí v té části světa, o kterou se medicína musí zajímat – a druhou je oblast rozhodování lékaře v záležitostech diagnózy a terapie, kde jde o dospívání k optimálním postupům, které by převáděly nemocného jedince do stavu zdraví.

Přejdeme-li z oblasti medicíny do oblasti řízení, úloha lidského subjektu řízením pověřeného se posune. Za prvé, v řízení nejde o hledání pravdy. Nemá smysl hovořit o systému více nebo méně pravdivém; systémy řízení nejsou dílem přírody nebo Stvořitele – vytvářejí si je lidé samotní. Při řízení jde o hledání systému nastaveného optimálně vzhledem k jistým účelovým kritériím. Hledisko pravdivosti je irelevantní – zásadní je hledisko účelu, účelnosti. Návrhy řídících systémů musejí dbát, aby navržené fungovalo.

Hledání pravdy o tom, co už existuje jako dílo stvoření a vývoje, je objevováním. Pravda se objevuje. Vytváření, navrhování účelného, optimálního systému řízení, je vynalézáním. Nové, mající plnit předem vymezené funkce, se vynalézá. Věda je tím prvním. Aplikovaná či aplikující věda je oním druhým. Medicína, která nekončí poznáním stavu a fungování lidského organismu a bere na sebe úkol tohoto poznání využít pro napravení jeho poškozených částí, kombinuje ve svém záměru objevování s vynalézáním. Je to patrné i z toho, že do řešení této své úlohy zapojuje přírodní vědy, ale také inženýrství.

Medicíně i řízení je společný způsob, jakým ověřují splnění svých cílů. Ten způsob se dá vyjádřit společným slovem – fungování. Pokud se poznání struktur a funkcí organismu s pravdou minulo – a formulované teorie jsou chybné – budou navržené metody diagnózy a terapie neúčinné nebo jen málo účinné. Totéž platí o navržených systémech řízení. Z faktu, že uvedení řídícího systému do provozu nevykazuje očekávanou účinnost, se usuzuje, že návrh nebyl optimální; možná nebyl ani dobrý. Finis coronat opus – podle výstupu, podle výsledku se pozná, jak se dílo podařilo. V tomto ohledu máme z posledních několika desítek let zkušenosti přebohaté.

Medicína i řízení, obojí pracuje s konceptem modelu. Navrhujeme-li léčebný zásah do organismu nebo nastavujeme-li řízení systému, činíme tak berouce ohled na stávající představy o jejich fungování. To jsou vlastně představy modelové, teoretické. V případě lékařství představy vyvozené ze stávající, uznávané lékařské teorie – v případě řízení odvozené z postulátů ideologických, ekonomických a sociálních. V podstatě z postulátů o tom, jak by se za daných okolností měli chovat lidé, tvořící hlavní prvky systému, o jehož řízení uvažujeme. Ve chvíli, kdy systém zareaguje – pacientův stav se zlepší nebo zhorší, makroukazatele národního hospodářství rostou nebo klesají – můžeme začít s vyhodnocováním účinnosti zásahů do systému provedených.

Je-li moje představa o jisté částečné paralelnosti systému představovaného lidským tělem a lidskou myslí – a systému sociálního řízení rozumná a zdravá, není důvod, proč by neměly teorie řízení čerpat poučení z toho, k čemu dospěla v posledních desetiletích EBM. A proč by neměl management vytvořit své vlastní ucelené poznání třeba pod názvem EBA – Evidence-based Administration. Řízení založené na faktech, o fakta se opírající, fakta respektující. A samozřejmě respektující zákony induktivní logiky, vyvozující obecné závěry z dílčích pozorování, připouštějící, ale kontrolující rizika možných omylů. Rizika, jejichž výši lze nastavovat mechanismem opakovaných pozorování. Tak, aby řízení nebylo hrou na slepou bábu, ačkoliv bylo do hry připuštěno zaslepení dílčích pokusů.

Homo sedens

Pohyb je základním projevem života, jeho vlastností, schopností, vlastně jeho podmínkou. Bez možnosti a schopnosti hýbat se by si člověk nesehnal potravu – dokonce ani tu rostlinnou ne. O bílkovinách živočišného původu by si mohl jenom nechat zdát.

Tohle platilo od doby, kdy člověk jako člověk začínal. V dobách, kdy civilizace pokročila, člověk pro své pohodlí vynalezl židli – a také stůl, lavici a různé další kusy sedacího nábytku. Už předtím sice posedával – na bobku, na patách, na kamenech či v trávě. Ale teprve s tím, jak začal posedávat po sedadlech, která si sám zhotovil nebo udělat nechal, dostalo sezení jakýsi oficiální punc. Sedět začalo patřit k počínání vznešenějšímu než bylo stání nebo dokonce snad klečení na kolenou. S možností sezení na židlích, křeslech či trůnech získal na důstojnosti i statut anatomického orgánu jinak nepříliš důstojného – totiž zadku. Sedělo se na zadku a sedět bylo vznešené. Důkazem je povinnost stát v přítomnosti lepších lidí, což platilo kdysi a zdá se platit i dnes.

Sezením – a zejména se zvyšující se frekvencí sezení – byla hojnost pohybu omezována. Kdo sedí, neběhá ani nechodí. Před sedící osobou se klečí nebo i plazí, což také není spojeno s pohybem nijak intenzivním. Jak kráčejí dějiny, lidského pohybu ubývá. Člověk je sice hybatelem dějin, zdá se však, že dějiny přitom musejí spíše po svých.

Vynálezem kola – a zejména soukolí, tj. několika kol vzájemně spojených – vstoupila do dveří civilizace symbióza sezení a pohybu. Vznikl člověk na kolečkách. Ne, že by měl o kolečko víc; o jediné kolečko. Se dvěma kolečky pohromadě vznikl bicykl, se čtyřmi kvadrucykl čili automobil. V obojím případě se jednalo o zařízení vybavené sedlem nebo sedadly. Nastala možnost sedět a zároveň se hýbat, anebo, chcete-li, hýbat se a přitom zůstávat sedět. Zní to neuvěřitelně, ale s rozvojem a rozšířením tohoto druhu sezení se rychlost pohybu člověka výrazně zvýšila. Ke zvýšení zcela mimořádnému došlo pak od chvíle, kdy se člověk naučil vsedě i létat.

Věci se vyvinuly tak, že čím dál větší část toho, co člověk dělá, dělá vsedě. Význam zadku tím samozřejmě roste. Bohužel, díky sezení neroste jenom jeho význam, ale i zadek sám. Je to poměrně obecný zákon – s přibýváním na důležitosti přibývá orgán i na váze, jež vyjadřuje jeho hmotnost. Význam sezení v životě člověka se projevuje i tím, že si vytvořil zvláštní, speciální společenské instituce, pověřené úkolem vlivy sezení neutralizovat a kompenzovat. Například sport a všechno, co s ním souvisí. Stadiony, tělocvičny, hřiště, ministerstva tělocviku i vysoké školy tělesné výchovy a sportu.

Jako obvykle, když se to přehnalo se sezením, přehání se to také s kompenzací sezení. V průběhu civilizace se totiž prokázalo, že sezení je dobré pro myšlení. A myšlení se ukázalo být hlavním motorem lidského pokroku. Aby se mohlo myslet, musí se sedět. V podporu ležmo za rukama stejně jako při pohybu rychlejším než pět kilometrů v hodině totiž ještě nikdo nic nevymyslil. A navíc se z nadměrného sportování a sportovního fandění dá i zblbnout – jak ukazují aféry dopingové, fotbalové, klubově funkcionářské a jiné. Ukazuje se, že omezován by neměl být především pohyb myšlenek a nápadů.

Že může člověk existovat i při minimálním množství pohybu, dokazují případy jedinců, jimž je možnost pohybu odepřena vůbec nebo kteří jsou ve své mobilitě výrazně omezeni. Člověk není žralok, který, uvíznuv v rybářské síti, bez pohybu hyne. Zůstane-li jedinci, jehož pohyb byl výrazně omezen, zachována možnost pohybu myšlenek, může přežít. Dokonce se může na rozvíjení intelektuálního pohybu lépe soustředit. Vzpomeňte na hraběte Monte Christo.

Tohle všechno ovšem za předpokladu, že chybějící pohyb vlastní bude nahrazen pohybem někoho jiného. Někoho, kdo nejen zaskočí, ale kdo pravidelně zaskakuje, zachází a zabíhá. Kdo se stará, kdo přebírá starosti. Hlavně na své vlastní nohy.

Muset si vybrat …?

Přestože v našich krajinách bylo řinčení zbraněmi a případné bojování svěřeno (vlastně za žold pronajato) profesionálům, pořád ještě v našem životním prostředí hojně poletují touhy vítězit. Kromě klukovských her a lépe či hůře placených sportovců na hřištích a stadionech všeho druhu ovládá touha vítězit prostředí politiky.

Kde se mluví o vítězstvích, nemůže chybět představa boje a bojování. Nebo alespoň zdání bojování. A to i tenkrát, kdy základní komponentou prostředí je zbabělost, handrkování o výhody a strach z možné ztráty nezasloužených výhod. Kdy projevem největšího hrdinství je facka na pódiu veřejného shromáždění. Padla facka, padla na sále – jak se zpívá v jedné staropražské písničce. Bojování se v politice předstírá stejně kašírovaně jako se šermuje dřevěnými klacíky vydávanými za meče na scéně ochotnické frašky.

Kdyby sedlák zapřahal svůj pár volů do vozu systémem jeden dopředu, druhý dozadu, vysmál by se mu kdejaký trouba. Ten vůz by nedojel ani na pole s fůrou hnoje, ani z pole do stodoly s fůrou žita. Přesto se žádný trouba nepozastavuje nad tím, že se do vozu řízení státu zapřahají podle úplně stejného systému zákonodárci a lidé řízením pověření. Lidé, kterým byla do rukou kromě opratí ústavy a daňového biče svěřena i státní pokladna.

Kde jeden táhne čehý a druhý hot, daleko se nedojede. O směru jízdy se moudří předem dohodnou; hlupáci teprve za jízdy se hádají. To je důvod, proč je demokracie jako systém řízení tak nevýkonná ve srovnání se systémy autoritativními; tou nevýkonností se platí za snížení rizika, že se diktátor zblázní a všechno do katastrofy přivede – jak se stalo v případě Mussoliniho, Hitlera a Stalina. Dalo by se říci, že nejistota vládnutí jedinců schopných všeho je odstraňováno jistotou vlády neschopných. Klín se vytlouká klínem.

Autoritativní systém přikazuje; možnost volby se více či méně omezí na záležitosti podružné. Jinou alternativou je možnost volby jako atrapy; rituály volby se předstírají, včetně voleb parlamentních.

Demokratický řídící systém existenci autorit popřel. Přiznává, že není důvod někoho ctít a respektovat ho jako autoritu osobní. Osobnosti nejsou. Jako vůdčí princip se nastoluje možnost volby. Rozhoduje se tím, že každý dostává možnost volit. Zvolit si. Tohle se vydává za vrcholné popuštění uzdy svobodné vůli.

Nějak se přitom přehlíží fakt, že svoboda volby byla institucionalizována jako svoboda omezená. Nelze totiž zvolit cokoliv, zaujmout jakékoliv stanovisko. Volit se dá jenom vybíráním z množiny alternativ předem předložené. Podobá se to svobodě volby oběda podle jídelního lístku. Co hospoda nevede, nemůžeš mít. Dokonce se přitom prohlašuje povinnost vybrat si, povinnost volit. Po občanovi se žádá, aby se zapojil do boje. Aby přijal za svůj některý názor z těch, které se mu předkládají. Aby se těšil na vítězství a z vítězství. Žádá se po něm, aby si oblíbil barvu praporu, odznak klubu, aby navštěvoval hřiště partajních schůzí. Aby provolával hesla, přestože má právě teď chuť mlčet. Tertium non datur; vyber si jedno nebo druhé, nic jiného v úvahu nepřichází. Na krámu se nic dalšího nevede.

Musíš si vybrat stranu boje. Zapojit se do tahanic, které zdržují, které ústí do plýtvání silami. Ledaže bys odmítl. Trval na tom, že tohle odporuje zdravému rozumu – a pro tebe je zdravý rozum víc než přihlouplé partajní reklamy. Fráze narychlo spíchnuté z laciných slov podvodníky jdoucími za laciným výdělkem.

Řízení provozované přes politiku, cestou partají, je líhní korupce. To se prokazuje od samého začátku. Funguje mizerně nebo vůbec ne. Přesto se zdravý rozum neprosadil; nikdo nemá odvahu vykřiknout, že politickému šlendriánu je třeba udělat přítrž – a vládnutí založit na jiném principu. Do řízení tak jako tak nemohou mluvit všichni – to je pouhé předstírání. Lidé by měli nastavit pravidla – a jejich provádění i kontrola by se měla svěřit automatům. Právě při aplikaci pravidel se totiž nejvíc podvádí.

Silný kafe

Říká se tomu idiom. Ustálené rčení, někdy jen v jednom jazyce ustálené, jindy ve více nebo dokonce v mnoha. To poslední svědčí o jisté univerzálnosti lidského uvažování. Některá taková rčení se zřejmě ustalovala ještě předtím než mohla být převzata překladem z jazyka do jazyka.

Silná káva prohlašujeme o něčem, co nadsazuje, co přehání, co překračuje běžně respektovanou mez. To se někdy stává, že se člověk pochlapí (týká se i žen) a vyjádří se o něčem či někom způsobem, který samotnému mluvčímu vyvolá mrazení na zádech nebo alespoň husí kůži. Řekl bych, že se to stalo v případě sociálně demokratického předsedy, když komentoval po sečtení hlasů výsledek jako produkt bolševicky vedené předvolební kampaně a žádal nápravu. To byl příklad silné kávy.

Odvahu mívá člověk do šířky ramen, odpovědnost se uvoluje na sebe brát do výše platu. Kdykoli takhle nastavenou hranici překračuje, zavařil si silnou kávu. Špatně se mu potom usíná, protože jedna věc je jednorázově, nárazově se odvážit, a jiná svou vlastní odvahu strávit, bez toho, že by jednoho hlava z toho rozbolela a kolena se mu z vlastní odvahy rozklepala.

Mám rád silnou kávu. Přesněji řečeno, nemám rád kávu slabou. Bryndu jenom slabě nahnědlou, provokující k protestu a rozhodně nepodněcující k produkci nápadů. Úplně stejně nemám rád řeči nedomrlé, bez chuti a zápachu; takové obvykle jenom předstírají, že jsou něčím, čím být si vlastně netroufají. Prohlášení typu silná káva mívají také svou slabou stránku. Tou slabou stránkou je předstírání. Dost často se projevuje tím, že mluvčí své svalnaté (a vlastně svalnatost předstírající) prohlášení později odvolává nebo alespoň jeho pevnost všelijak změkčuje a rozmělňuje. Ve světě politiky je takové počínání hojně pěstováno a rozvíjeno do nesčíslných variant; stává se tam osobitým žánrem chování, které umožňuje svým provozovatelům přežívat jakékoliv politické zvraty, převlékání nejenom kabátů, ale i ponožek, košil a nátělníků. Silácké řeči, po kterých následuje koktavé vysvětlování, upřesňování a ožvandávání. Káva tak akorát se podobá řeči Ano – Ne. Silná káva, poté vodou nastavovaná a ředěná, to je řeč politiky naší doby.

Právě se mi vybavila jedna kášovská lékařská anekdota na téma silné kávy.

Lékař radí manželce pacienta, která si stěžuje na manželovu nervozitu, aby mu vařila kávu jenom slabou. Paní mu namítá, že už to zkusila – a to jste měl vidět, pane doktore, jak potom jeho nervozita stoupla!

Vařit dobrou kávu je umění. Nijak složité, chce to však cit. Dokonce jedna novodobá česká písnička o tom zpívá – V té naší kanceláři, nejlepší se kafe vaří … Součástí onoho umějí je schopnost uvařit kávu právě tak akorát, ani moc silnou, ani příliš slabou. Aby nebyl její konzument nervózní. Jen tak mimochodem, nikde jsem dosud neslyšel ani nečetl seriózní úvahu o tom, zdali o účinku kávy rozhoduje celkový objem vypitého kofeinu nebo existuje závislost daná tím, že menší množství silné kávy působí na konzumenta jinak než větší množství kávy slabé. Sám bych si o tom z vlastní zkušenosti svědectví vydat netroufal. Tu druhou variantu představuje kávové gurmetství severoamerické – kde se pije káva po celý den; spíše slabá než silná.

Bylo by nespravedlivé, kdyby se úvaha o kávě omezila na její sílu. Káva je nápoj nepůsobící monosenzuálně; provokuje jazyk, ale také aktivuje nos – a jejich prostřednictvím pak mozek. Právě v tomto ohledu je největší přínos kávy. Nikdo nedokáže spočítat ani odhadnout, za co všechno vděčíme těm nesčíslným hrnkům, sklenicím, šálkům a koflíkům horké kávy. Ty všechny byly kmotrami nápadů a myšlenek – dokonce jistě i těch, které se týkaly zdokonalení jejího pěstování. Konec konců, i tuto malou úvahu podpořil svým účinkem hrnek kávy – spíše silnější.

Vosy

Rozvědčíci pozdního léta a časného podzimu. Určitě nejsou barvoslepé, poznají, že začínají modrat švestky, žloutnou letní jablka a do stavu lákavé baňatosti se nalévají hrušky. A kde se modrá, žloutne, nalévá a baňatí, tam podle zákonů přírody začíná i kvasit a hnít – což je právě ten stav ovoce, který vosám připadá jako ráj nejenom vitamínů. V tomto ohledu fungují vosy v říši hmyzu podobně jako uklízeči mrtvol ve světě zvířat. Jako hyeny a supi. Možná s tím vylepšením, že do těch jablek a hrušek předem napíchnou nenápadné dírky, aby se jejich nahnití urychlilo.

Teď, když se na léto stěhuji na venkov, zjistil jsem, že mé školní vzdělání bylo nepřesné. Doplnil jsem si je o poznatek, že vosy nejsou vegetariáni. Jsou spíše všežravci, omnivorové; v tom se podobají lidem. Stačí naservírovat na jídelní stůl ve stínu jabloně třeba vepřový kotlet – a první, kdo se k hodování dostaví, budou vosy. Hladové, dychtící, odhodlané ke svému soustu se dostat i přes riziko rozplácnutí utěrkou. Takže další poznatek – vosy zřejmě mají i dobře vyvinutý čich.

Léto a podzim jsou časem zrání, kdy příroda bohatě prostřela a k hodování pozvala. Mezi námi děvčaty – nedělá to úplně nezištně. Hodovníci a požírači jsou zároveň rozsévači další úrody. Každá vyplivnutá pecka rozšiřuje akční rádius višní, meruněk a švestek; některá nezapadne do jalového kamení, ale do hlíny, kde zakoření. Každý odhozený ohryzek zvyšuje šanci jadýrek na vznik nového života. Příroda je moudrá. Realisticky počítá s bezohledností a žravostí i mlsnými jazyky těch, kteří jenom ze sobeckých důvodů přicházejí a přilétají – aby jich využila pro věc zachování a rozšíření olizovaného, okusovaného a požíraného. Jděte do háje s ódami na lásku; tahle sobecká přírodní žravost je motorem, který pohání život ve směru času.

Je to tak. Kdyby matka Příroda začala na jaře přemlouvat hejna čerstvě vylíhnutého hmyzu, aby se ujal vznešené role opylování květin a rostlin, splakala by nad výdělkem. Žádné včelí, čmeláčí a jiné jarní opylovací brigády by se nekonaly. Moudře a s chladným uvážením vsadila na hlad; zrnka pylu vybavila vedle nosičů rostlinného života také chlebem a solí sladkého nektaru a chutné ambrózie, kterými se hmyz může nasytit. A tato moudrá lest dokáže víc než namáhavé přesvědčování o čestných vlasteneckých povinnostech vůči flóře, budoucím generacím a vůbec životu. Měli bychom se z toho poučit a přestat s trapným zdůvodňováním nutnosti existence českého senátu.

V létě a na podzim je to podobné. Hlad a žízeň a touha nacpat si sosák, zobák, hubu i břicho jsou – jaksi mimovolně, mimo svou vůli – zapojeny do mechanismu přesahujícího představy jejich nositelů. Ostatně, i pánové tvorstva lákají proslovy svých politiků potenciální voliče především na hmotné požitky, které lidu jejich případné zvolení poskytne. Nemám na mysli volební guláše, párky a lízátka. Člověk má kromě smyslů – vidění, slyšení, čichání, hmatání a ochutnávání – také představy o tom, co mu smysly mohou předložit. Představy, které mu umožňují spatřovat souvislosti mezi virtuálním slibovaným blahobytem a uzeným kolenem se zelím, sklenicí piva a jablkovým štrúdlem.

Trochu to může připomínat mlýnské kolo postavené do cesty vodnímu proudu; ani u té vody se nepředpokládá uvědomělé konání užitečné práce. Třeba semletí pšenice loni dozrálé, na mouku a posvícenské koláče. V této souvislosti mě občas napadá, zdali by se podobně nemohlo využít živelné touhy lidí uvidět sportovní zápolení, třeba kopanou. Kdyby každý divák vzal s sebou do ruky či kapsy kámen, bylo by jich za jeden zápas dost na rodinný domek, za jednu sezónu dost na činžovní dům a za mistrovství světa dost na menší sídliště.

Tak až sem jsme se od těch vos dostali. Od vos, začínajícího podzimu, švestek a jablek. Má to možná svou logiku. Nezapomínejme, co všechno jablkem začalo. Ze zvědavosti. A jadýrka téhle zvědavosti tak dospěla až k nám, do našeho času.

Už zas sviští tramvaje v kolejišti …

Tuto úvahu si každý může podle libosti i zhudebnit, na melodii známé písně o jelenech troubících na horách. A to přesto, že tématicky se jedná o příběh z naprosto odlišné oblasti – jak bude zřejmé vzápětí.

Civilizaci doprovází stále se zvyšující rámus, hluk a křik. Na tom nic nemění horlivě ekologicky a hygienicky hlídaná úroveň decibelů. Je to stejné jako v mnoha jiných oblastech lidského počínání, kde se jedno hlásá a jiné koná. Před hlukem a rámusem lidé utíkají do přírody, na venkov, do chalup a chat – což má za následek jediné: rámus a hluk se roznášejí do dálky a šířky, podobně jako se na botách roznáší to, do čeho na ulici jeden šlápnul. Rámus se stává univerzální životní konstantou.

Další reakcí na panující hluk je touha lidí po klidu. Po tichu, které údajně léčí. Nedávná nevelká změna v mém životním prostředí mne přesvědčila o naivitě této touhy. Řeknu to rovnou; člověk by v prostředí naprostého ticha, obklopen atmosférou nulové hladiny hluku, žít nemohl. Je to stejné, jako by byl umístěn do prostředí čistého kyslíku. Otrávil by se, udusil by se. Aby mohl dýchat, potřebuje člověk prostředí znečištěné dusíkem a trochou jiných plynů. Ani ryba nedokáže žít ve vodě absolutně čisté, v potůčcích sycených vodou právě odtavenou z horského ledovce. Stejně tak by člověk nepřežil dlouhodobý pobyt v prostředí úplného ticha. Možná už proto ne, že jeho sluch by nedostával žádné akustické podněty, žádnou akustickou informaci. Navíc si myslím, že člověk ticho, fyzikálně jistě přesně definovatelné a definované, nedokáže ani vnímat; možná ticho slyší jako nějaké monotónní hučení.

Nejlépe se člověk zřejmě cítí v akustickém prostředí s jistou průměrnou úrovní hlučnosti – v prostředí především zamořeném určitou variabilitou akustických podnětů; žádná nadměrná monotonie.

A teď k evidenci, o kterou své vyvozování opírám.

V minulých týdnech byla cestující olomoucké veřejnosti řádně ohlášena výluka tramvajového provozu, kvůli naléhavé opravě kolejového svršku, včetně osazení nového kolejového zkřížení tramvaje a vlaku. Nehledejte v tom, prosím, nic biologického – žádný pokus o výrobu nějakého vlakotramu. V mém městě totiž, díky pánům radním z minulého a předminulého století, koexistují tramvaje s vlaky velice intimně, protože areál města přetíná několik železničních linek a uvnitř města je několik železničních stanic a zastávek. Cokoliv se dráze stane, má dopad i na tramvaje; někdy i obráceně.

Na onu dobu připadl den mé návštěvy jistého veřejného domu. Ve vší počestnosti, jedenkrát měsíčně konané. Domu, ve kterém jsou širokému obecenstvu, nejenom mužskému, poskytovány služby okrašlování vlasového porostu. Je to pro mne cesta přes pár ulic, takže ji konávám pěšky.

Nebyl jsem ještě ani v polovině, když mi to došlo. Ze zamyšlení, které je standardním stavem mé mysli, mne vyrušila absence jistého podnětu. Zastavil jsem se a větřil jako křepelák v podzimním oranisku. V navyklém prostředí rámusu ulice, stavbařů vylepšujících fasády domů, aut přesouvajících se ve zjevném zmatku odkudsi kamsi, pokřiku lidí a hafání čoklů vyváděných z bytů za účelem znečištění ulic, cosi chybělo. Hučení tramvají přidávajících elektřinu na rovinkách, drhnoucích zvukem kovu o kov v zatáčkách, brzdících před zastávkami a rozjíždějících se z nich. Ze zvukové kulisy naší čtvrti byla vyňata jedna dimenze. Její ztišení mi vadilo; chybělo mi. Tehdy jsem pochopil, že člověk není tvor, kterému by bylo dobře žít v naprostém tichu. Bez jistého hluku nedokáže člověk žít, stejně jako nedokáže žít bez hříchu. Po tichu touží asi jako touží po rozhřešení; to by však nedávalo smysl, kdyby předtím nebyl spáchán hřích. Zřejmě se to má s hlukem podobně jako s mnohým jiným; optimální není extrém – minimum či maximum.

Diskobolos naší doby

Každá doba, tu naši nevyjímaje, je tak trochu umazána dobami minulými. Velmi často činíme něco, co tady nikdy předtím nebylo – a pojmenování pro to hledáme, přehrabujíce se v archivech svých děravých pamětí. Tak trochu jako bychom se báli úplně se od minulosti odtrhnout – a chytáme se alespoň stébla pojmenování. Využíváme přitom principů podobnosti, analogie, metafory. Ten princip je po nějaké době překryt prachem zapomnění, kořeny kryje nejenom spadané listí. Kolik řidičů si při jízdě po dálnici uvědomuje klasický jazykový kořen v názvu automobil? Sám se hýbající?

Doba páry pominula, doba spalovacích motorů a elektřiny přežívá i do dnešních časů, na jejichž praporech se laserovým tiskem stkví pojem počítač. A protože i éra výpočetní techniky, éra počítačů (dnes už jenom málo počítajících) má už svou vlastní historii, své vlastní archivy, prošlé etapy a muzea nápadů i přístrojových zařízení už nepoužívaných, rád bych se zmínil o jednom pojmu živě aktuálním. O disku.

Paměťové zařízení zvané disk, kompaktní disk, cédéčko, CD, mívalo v dobách svého útlého mládí název disketa. Malý disk. Také tohle mládě je dodnes živé a živě užívané. Porodníci počítačových novostí mu však žádnou velkou budoucnost nepředpovídají. Dějiny výpočetní techniky a computer science postupují totiž mílovými kroky, netrpí přílišnou sentimentalitou a zpátky se ohlížejí jenom zřídka. Osobně mám k historii nadstandardní vztah; jsem proto docela zvědav, kdy se i v akademickém světě konstituují jako samostatný obor Dějiny výpočetní techniky.

Diskobolos naší doby diskem nevrhá. Ani disketou ne. Naopak, velice pečlivě dbá, aby se s disky zacházelo co možná šetrně. Jediné, co se zdá šetrné zacházení nerespektovat, je vypalování disků. Musím však laickou veřejnost (pokud dnes ještě nějaké počítačové laictví vůbec existuje) informovat, že vypalování disků nemá nic společného například s upalováním čarodějnic. Společné však cosi má s vypalováním znamení na ramenech či prsou někdejších lehkých žen; znamení, to není nic jiného než jistý druh informace, a právě informace je dnes do disků vypalována. Takže, až se budou přednášet informatikům dějiny informatiky, neměl by lektorům unikat příklad Mylady de Winter, intrikánky z časů gaskoňského kadeta d´Artagnana a tří mušketýrů.

Diskobolové naší doby jsou této doby kronikáři a knihovníky. Zatímco v případě běžného člověka, občana třeba i bezúhonného, daně řádně odvádějícího a politikům jenom mírně spílajícího, se jeho paměť omezuje na obsah nitrolebního prostoru – diskobolové svou paměť rozšířili o část externí. Nacházející se v elektronickém prostoru právě jejich disků. Podle zámožnosti a vynalézavosti držitelů takové rozšířené paměti se tito dělí do kast kilobajtových, megabajtových a gigabajtových. Případně i kast vyšších a tedy i vznešenějších. Co je někdejší nevěsta devatenáctého století s jejími dukáty, malovanou truhlou, pěkným selátkem a chalupou, kterou dostane od táty – ve srovnání s pořádnou škatulí disků?

Mimořádné společenské postavení dnešních diskobolů dokumentuje i oblast zločinnosti. Žhářství, jehož skutkovou podstatou bylo zapálení chalupy, bledne ve srovnání s činem počítačového hackera, který prolomil ochranný kód státní banky nebo pronikl bezpečnostní bariérou ministerstva vojenství. Ještě nikdy, před vznikem a všeobecným rozplemeněním počítačů, nebylo možné způsobit silou tak nepatrnou důsledky tak rozsáhlé jak je to možné dnes.

Některé moderní verze diskových pamětí vůbec disky nepřipomínají. Počítačové dámy nosí svoje flešky (ne, nespletl jsem se, nejde o blešky) na svých něžných hrdlech a v záňadřích jako se nosívaly náhrdelníky a zlaté křížky. Jejich ozdobou je informace, elektronicky komprimovaná. Teprve naše doba udělala tlustou čáru za někdejší olympijskou diskriminací žen; helénská demokracie si ženu jako diskobola neuměla představit.

Dědci a vnoučata

Péče o mláďata je vlastní, protože vrozená, snad všem savcům. Asi to souvisí s nutností blízkého kontaktu mláděte s matkou. Také vejcorodí pečují o výživu a výchovu svých mláďat, poté, co se tato ze skořápek vylíhla; ještě předtím se starají, aby jejich potenciální potomci tepelně nestrádali. V tomto ohledu se lidé liší od svých animálních bratranců snad jenom kvantitou poskytované péče.

Čím se však zásadně člověčí starostlivost liší od péče animální, je péče o mláďata mláďat. V případech tvorů žijících kolektivním životem existuje sice jistý druh pečovatelství o mláďata jako taková – nevím však o tom, že by to byla péče organizovaná v příbuzenské linii. Péče je spojena s mateřstvím, případně rodičovstvím (jestliže se k němu sameček hlásí). Lidsky specifická se mi zdá být péče o vnoučata. Péče babiček, od vyprávění pohádek, přes hlídání dětí až po občasné podstrčení peněz na útratu, kterou by přísní rodiče netolerovali. Rozmazlování je silná stránka prarodičů.

Péče o mláďata mláďat.

Z čistě biologického hlediska není druh Homo pro tento typ instinktu vybaven právě nejlépe. Jedinci tohoto druhu žijí sice poměrně dlouho (předpokladem prarodičovské péče je, aby se prarodiče vnoučat dožili), časová vzdálenost, časový mezigenerační odstup jsou však značné. A každý instinkt s uplývajícím časem vyhasíná. Přesto však citová vazba generace prarodičů a jejich vnoučat nesporně existuje, jak dokládají nejenom aktuální pozorování, ale i bohatá dokumentace v literárních pramenech. Existenci této vazby nedosvědčují jenom projevy náklonnosti, obětování a lásky; svědčí o ní také sociální patologie. Vedle otco- a matkovražd jsou známy i případy násilí páchané vnoučaty na prarodičích. Také ony vyvracejí představu o mezigenerační lhostejnosti. Pojem krkavčí matka se vyskytuje rozhodně mnohem častěji než pojem krkavčí babička. Vlastně, ten druhý jsem si teď asi vymyslil. Ani krkavčí dědky neznám.

Úvaha o mezigeneračních vztazích mezi lidmi by neměla opomíjet vliv, který ostatní tvory nezatěžuje. Vliv majetku, peněz, bohatství – které také mohou přecházet z generace na generaci. Láska potomků k předkům je, principiálně, interakcí hlasu krve a touhy zbohatnout, dědit. A nebývá snadné rozpoznat, kolik je v té lásce namícháno toho prvního a kolik druhého.

Vztah babiček k vnoučatům probírá klasická literatura ze všech možných stran a úhlů. V českém písemnictví je pojem babička heslem klíčovým. Jakkoli bývá tento vztah nerealisticky idealizován, výchova se ho nemůže vzdát, už proto, že nedokáže za něho najít stejně účinný motiv zástupný. Představa babičky, konstrukt babičky, pomáhá lidským mláďatům formovat vztah k lidem vůbec; podobně jako v jiných situacích, i v tomto ohledu se důležitost tohoto konceptu pozná nejpřesvědčivěji u jedinců, do jejichž života nezasáhl a vliv na jejich chování mít nemohl.

Ve srovnání s babičkami je vliv dědků na generaci vnoučat macešsky opomíjen. Oproti babičkám jsou dědkové v pozadí. Také jejich literární obraz je kreslen v barvách spíše nenápadných. Tak trochu do šediva. Hodlám proti tomu literárně protestovat; znám celou řadu dědků, kteří se teprve v dědkovském věku vybarvili a svou vnukomilnou povahu naplno demonstrovali. Svá mladistvá pomýlení, kdysi se jako nadbíhání děvčatům nebo fotbalovému míči projevující, dokázali ve svých duších transformovat na péči o potomky potomků, na kterou by mohla být pyšná každá kvočna. Dokonce hospod se odřekli, stejně jako vína, žen a zpěvu. Místo psaní milostných veršů, plných pochybné vášně, pracně shledávají ve svých sklerotických pamětech zbytky příběhů mládeži přístupných. Na rozdíl od generace otců, dosud oběma nohama vězících v bahně svodů velko- i maloměst, jsou dědkové, předpoklady ke svodům už ztrativší, schopni přesvědčivě svá vnoučata nabádat k řádnému chování.

Policajti v domě

Každá doba má své. Své zvyky, své vztahy mezi dílčími částmi sociálních struktur. Vztah občana k úřadu a úřadu k občanovi je dobově specifický – třebaže všem dobám je společná snaha občana omezovat styky s úřady na nezbytné minimum. Specificky svá bývá každá doba ve vztazích občana k policii jako představitelce státní moci pověřené kontrolou poměru občana ke státu, k moci státem představované. Poměru občana v dimenzích plnění povinností a dodržování příkazů, jak tyto vymezuje sbírka zákonů. Jakkoli přebujelá a nepřehledná.

Prvorepublikové policajty si z vlastní zkušenosti nepamatuji. Představy o nich jsem získával až později – zprostředkovaně z vyprávění a knížek. Pochopitelně do nich intervenovala interpretace toho režimu, který o nich právě referoval.

Protektorátní policajty jsem vnímal jenom příležitostně, protože u nás ve vsi obecní policajt kvůli její zřejmé bezvýznamnosti systemizován nebyl. V paměti mi jako klukovi předškolnímu a raně školnímu utkvěl obraz jemnického četníka, tlukoucího na dveře a okna sousedního stavení; jeden ze synů sousedovic rodiny byl za války totálně nasazen v Rakousku jako elektrikář – odkud občas utíkal domů. Nebylo to k nám nijak daleko a Vídeň i jiná dolnorakouská města byla v posledních válečných letech spojeneckými letadly soustavně bombardována. Četník ho hledával, aby ho přiměl k návratu do práce pro vítězství Velkoněmecké říše. Byl to čas od času se aktivující zápas mezi protektorátním četníkem a mámou onoho utíkajícího mládence. Myslím, že od stalingradské porážky zakázaly úřady zábavy a tancovačky; nad dodržováním zákazu bděli četníci. Porušován byl tancechtivou mládeží při harmonice v jakési opuštěné kolně; někdy v pondělí ráno vyslýchával pan řídící, kdo z kluků a holek byli na čumendě.

Gestapáci do mého světa nepronikli – jistě jsem jim za to nestál. Nepřímo jsem však jejich existenci tušil – ze zmínek v rozhovorech vyslechnutých mezi sousedy nebo doma mezi mámou a tátou. Nejčastěji se týkaly hospodářské kriminality – v obecné řeči návsi a polí konkretizované jako obcházení říšských a protektorátních předpisů o řízeném hospodaření s obilím, mlékem, masem a dalšími produkty.

Do zvyklostí za války ustálených vklouzly jako do dobře rozšlapaných bačkor požadavky nového režimu po roce osmačtyřicátém. Stačilo pozměnit nálepky – a místo německo-českých příkazů vzít na vědomí nařízení česká. Vlastně to bylo horší tím, že noví drábové a popoháněči selského lidu byli s poměry obeznámeni líp než o pár let dříve Němci, takže bylo méně snadné je obelstít.

Rozdíl mezi Němci a protektorátními úřady kdysi a novorežimními úřady teď byl i v tom, že Němci byli vypočitatelnější, protože jednali racionálně. Věděli, co chtěli – potraviny pro frontu a německé zázemí. Nové, rudé panstvo se zejména v prvních letech po převzetí moci chovalo iracionálně. Marx-leninské brožurky zastupovaly stránky bible, žádaly uctívání a klanění, s odůvodněním, že jenom tak budou krávy víc dojit, slepice víc snášet a výnosy brambor stoupnou. Protože to nemohlo fungovat, hledali se viníci. Absurdita dostoupila vrcholu, když ti, kteří zavírali, soudili a popravovali sedláky, sami skončili na šibenicích.

Po čtyřicet let se vztah mezi policajty a občany ustaloval především na bázi udavačství. Spojovací mechanismus tohoto vztahu tmelila StB.

Po politickém převratu v osmdesátém devátém byly vztahy mezi občany a policií poznamenány nedůvěrou a rozpaky. Po pár letech se však stabilizovaly, především proto, že podvodníci a zloději jsou stálicemi všech režimů. Jak mezi občany, tak mezi policajty. Hranice je občas poměrně matná. A pořád dost podobně platí, že při setkání s policajtem každý trochu znervózní. Možná i proto, že nikdo z nás nemá svědomí úplně čisté – a že v policejní uniformě může být navlečen darebák.

Takže když jsem uviděl vycházet z kanceláře fakultní knihovny asi tak půldruhého policajta (jeden nevelký a druhý ženského pohlaví), znepokojen jsem pomyslil na možné důvody tohoto jevu.

Nejdříve mě samozřejmě napadlo, že důvodem je vyšetřování krádeže knih. Nápad jsem zavrhl vzápětí – v naší humanitou prosycené době se krade sice kdeco, knihy však až jako poslední. Špatně se zpeněžují, dneska se moc nečte. Jako další mi přišel na mysl únos knihovnice. Tuto příčinu vyloučil okamžik bezprostředně následující – vrchní knihovnice, capo di tutti capi liberi, se vynořila ze dveří a jala se odcházejícího půldruha policajta stíhat s jakýmsi ušmudlaným lejstrem v mozolnaté dlani.

Tím se věci vyjasnily. Žádných dalších hypotéz už netřeba. Ona podměrečná policejní hlídka přišla předběžně zatknout naši vrchní knihovnici, ta jim jejich úmysl rozmluvila a navíc se jim dodatečně snaží předat protest proti nepovolenému vstupu policie na akademickou půdu. A po vzoru Jana Wericha z filmového příběhu o ušetřené (irské) libře se dožaduje, aby ji přišla zatknout dvojice celých policajtů – na což má při svém počtu služebních let plné právo!

Náhody všední a sváteční

Mluví-li se o náhodě, bývá to nejčastěji v souvislosti s poněkud exkluzivním prostředím hazardních her, kasin s pány v žaketech a dámami v toaletách, u nichž to, co bylo nastaveno na okraji dolním, chybí na okraji horním – s prostředím prosyceným vůní drahých parfémů a neméně drahého alkoholu, a zejména pachem peněz, kterých lze obratem rulety nabývat i pozbývat v tempu jinde nevídaném.

Náhoda však nepohrdá ani prostředím daleko skromnějším až všedním. Vůbec netrvá na jeho exkluzivnosti. Stává u lůžek nemocných, u jejich hlav i nohou, na fotbalových stadionech mistrovství světa i okresních přeborů páté cenové skupiny; neváhá vstupovat meteorologům do jejich předpovědí postupů teplotních front, atmosférických tlaků, povětrnosti a případných záplav.

Náhoda je univerzální až neodbytně.

Na rozdíl od prostředí hazardních her, jejichž pravidla homogenizují podmínky, za kterých se mohou i nemusejí sledované jevy vyskytovat, bývá v obecném prostředí chování náhody mnohem obtížnější předvídat.

Bylo to před půltisíciletím, kdy hazardní hry nastavily svou tvář filozofům té doby k nahlédnutí; řekne-li se filozofům, myslí se tím samozřejmě matematici; tenkrát se filozofové ještě neostýchali počítat. Výsledkem tohoto nahlížení nebyly jenom stránky matematických formulí a číselných tabulek – bylo jím zejména samotné uchopení principů nahodilosti do konceptu pravděpodobnosti. Od té doby se datují pokusy zapřahat náhodu do vozu, jehož jménem je počítání; náhoda začala sloužit.

Když už jsme sáhli po této povoznické metafoře, měli bychom dodat, že náhoda přitom zůstává potahem velice jankovitým. Bylo by naivní domnívat se, že je možné ovládat ji práskáním biče a jednoduchými povely typu čehý – hot. Nejeden vůz náhodou tažený a vozkou ne dost bedlivým kočírovaný už skončil v příkopě s koly vyvrácenými a střechou sraženou. Ani podplácení kostkami cukru v případě náhody valně nepomáhá. To jenom pozorné a vnímavé sledování okolností a podmínek zvyšuje bezpečnost cestování s účastí náhody. Zvyšuje bezpečnost, protože zlepšuje předvídatelnost budoucího dění.

Jeden příklad za mnohé jiné.

V této zemi (to je jedna ze zmíněných podmínek) se vyskytuje jméno Vrána s četností (odhadující pravděpodobnost jeho výskytu), řekněme, jedna desetitisícína. Jinak řečeno, na deset tisíc jedinců připadá jeden Vrána či jedna Vránová. Zároveň, nezávisle na tom, připadá na tisíc žen v české populaci jedna porodní asistentka. Pravděpodobnost, že dáma, s níž se náhodně setkám, bude porodní asistentka jménem Vránová, je tedy odhadnutelná číslem (1/10000).(1/1000)=1/10000000. Řečeno slovy, v celé české populaci by se měla vyskytovat právě jediná porodní asistentka slyšící na jméno Vránová – případně jediná paní nebo slečna Vránová, jejímž povoláním je přivádět (cizí) děti na svět.

Podobně by se dala vypočítat pravděpodobnost výskytu porodníka jménem Čáp.

Protože podle české tradice nosí děvčátka vrány, musela by se v zájmu jejího udržení tahle jediná (mnou odhadnutá) porodní asistentka Vránová upracovat. A to i při hrozivě nízké české porodnosti. Jistě právě proto jsou do množiny adeptek porodního asistentství přijímány i ne – Vránové, totiž Novákové a Novotné, Černé a Bílé, Švarcové a Weissové a dokonce Holubové, Vrabcové a Sýkorové.

Vzhledem k tomu, že olomoucká lékařská fakulta porodní asistentky vzdělává (pod supervizí jediné, mnou vypočítané, české teď už porodní doktorky (PhD) Vránové), odvažuji se doporučit vedení fakulty, aby zvážila možnost přednostního přijímání ke studiu Vránových a Čápů. V příslušných studijních oborech. Vliv tohoto opatření na zvýšení porodnosti v Česku by mohl být po nějaké době předmětem tezí diplomové či bakalářské práce.

Nevzpomenuté výročí

Vlastně tak úplně nevzpomenuté to výročí nebylo. Jedna z dcer si vzpomněla a mobilem zavolala. Babičce, své matce, aby dědovi připomenula a dárek z něho vymámila – k výročí svatby svých rodičů. Sedmačtyřicátému, tedy nijak kulatému a proto povinnému připomínání nepodléhajícímu.

Už jsem se několikrát zmiňoval, že výročí nemám rád. Včetně státních svátků. Připadají mi jako umělé rouby na věčně živém a nepřetržitě rostoucím stromu času. Jenomže, ať to ženským jak chcete budete vysvětlovat, ony si svá (včetně těch vašich) výročí vzít nedají.

Ženil jsem se před oněmi téměř padesáti roky – podle dnešních zvyklostí – neodpovědně brzy. Sotva jsem odložil svá školní (univerzitní) udělátka, ke kterým tehdy ještě nepatřil osobní počítač, a nastoupil na své první místo. V tehdejších poměrech to však nijak zvláštní nebylo. Tak jako nebylo zvláštní, aby absolventovi univerzity určovala místo jeho budoucího zaměstnání umístěnka. Tehdy už obvykle předem s ním konzultovaná, s možností omezeného smlouvání. Taky vojna se do toho pletla; pro mne absolventská, jenom půlroční. Na rozdíl od dneška, kdy si student musí hledat místo sám. Svoboda se prostě musí nějak zaplatit; taky se platí za to, že student si vybírá studijní program do jisté míry bez vazby na společenskou potřebu – univerzity negarantují, že o jejich produkt–absolventa bude v praxi zájem. Společné s dnešními poměry bylo to, že nikdo začínajícímu jedinci nenabídl bydlení. Byty byly tehdy zbožím výrazně podpultovým. Ani za peníze nebyly.

Jakkoli je dnes svobodněji, tehdy se improvizovalo víc než nyní – kdy lze mít za peníze všechno. Klíčovým bývalo slovo – shánět. Shánělo se od nákupu potravin přes vybavení improvizované ubytovny až po místo pro čerstvého potomka v jeslích. Doprovodným fenoménem procesu shánění byly fronty. Při shánění se střídal spěch s čekáním ve frontě. Na byťáku při shánění bytu stejně jako v zelenině při shánění květáku či ředkviček.

Dnešní doba je pro mladé manžele pohodlnější. Životní podmínky se změnily a posunuly – místo někdejších tří měsíců mateřské dovolené jsou dnešní tři roky. Na vojnu se už nemusí, čestnou povinnost nahradil plat profesionálního žoldnéře. K dostání je všechno i bez čekání – máte-li peníze. Ty se tak staly tím jediným, co se pořád ještě shání.

Zabednění hranic tenkrát zbavilo lidi starostí o dovolenou u moře; vystačili jsme s rybníky a řekami. Teprve později se otevřely přístupy k Černému moři do Bulharska a Rumunska – a ještě později k Jadranu do Jugoslávie. To byla tenkrát pro nás napůl kapitalistická země; byl pro ni vystavován zvláštní pas, platný jenom tam.

Z práce, kdysi idealizované matky pokroku, se stala práce vyhledávaná. Samozřejmě ta dobře placená. Co přežilo jako trvalka, je práce předstíraná, přezdívaná zaměstnání. Zdá se české povaze dobře padnout. V čem ještě doba nynější na dobu někdejší hladce navázala, jsou manželské rozchody a rozvody. Možná se trochu posunuly důvody jejich vzniku. Dnes se i do nich víc zaplétají peníze. Asi proto, že za peníze se dá i mladší žena koupit přímočařeji než dřív. Tah lidí na branku, kterou se vchází do světa peněz, rostoucí a sílící láska k penězům, je mincí, na jejímž rubu je vyryta neláska k dětem. Kdo miluje peníze, nemůže milovat děti, pro jejichž živobytí, ošacení a vybavení je naopak třeba peníze utrácet. Dětí stále ubývá. Ne že by vymíraly; prostě se jich pořád míň rodí. Má-li se dítě narodit, musejí se budoucí rodiče dohodnout. Místo houfku dětí, které by se navzájem učily vyrůstat v lidi, sedává s rodiči u stolu rozmazlený jedináček. Vlastně – častěji než s rodiči jenom s rodičem jediným.

Co je to bratr nebo sestra se české dítě dovídá z knížek. Stejně jako se z knížek učí, že mléko vytéká z krávy. Že hrušky rostou na stromech a ne ve skladech hypermarketů vedle jogurtů v kelímcích a řízků v chladicích boxech.

Jak jsme sluníčko nedoběhli

To bylo letos v létě. Na ty parné červencové dny si jistě vzpomínáte. Možná vám je ještě připomínají spálená ramena a oloupaný nos. Nebo obráceně.

Uprostřed července dozrával rybíz tak rychle, že bylo třeba otrhat ho bez odkládání. Jenomže do toho parna, do tropické výhně, stařík vylézat nemůže – varuje jeho žena, jeho doktor, vševědoucí televize hrozí vysokým zátěžovým stupněm a – last but not least – taky zdravý rozum.

Vyvstal konflikt; ráno, před slunce rozpálením, se mi nejlépe spává. Je-li spaní sladké, to ranní je nejsladší. Kaloriemi přímo hýří. Nicméně, nemá-li rybíz přezrát a opadat, a úžeh se nechce riskovat, nezbude než jej otrhat dříve než kohout zakokrhá. Za ranního kuropění, jak říká básník.

Bylo rozhodnuto. Tím, že sluníčko předběhneme, vlastně ho doběhneme. Rybíz otrháme ještě než na obloze – na své zdánlivé dráze – do nebezpečné výšky popojede. Dokonce jsme si nařídili budíka, abychom nezaspali. Na pět nebo snad půl šesté.

Ráno, po velice odfláknuté toaletě, dokonce bez snídaně, jsme překročili delimitační čáru mezi zápražím a dvorkem. Ve věci snídaně bylo vyhlášeno heslo – rybíz je taky potravina! Jako další zdroj energie měly posloužit maliny, jejichž šlahouny prorůstaly mezi rybízovými keři. Já vyfasoval velký červený kýbl, s upozorněním, že plný je nejlepší.

Když se přiblížila osmá, obsah mého kýblu dosahoval okraje, definujícího naplnění. Taky touha po kafi stále silněji signalizovala, že zaběhnutý rituál chalupních dnů byl hrubě narušen. Sluníčko vystrkovalo růžky minutu od minuty opovážlivěji.

Šel jsem postavit vodu na vařič.

Letní kuchyně má okno na opačnou stranu chalupy. Nekouká na dvorek. Když jsem po zažehnutí hořáku položil na hrnec s vodou poklici a podíval se z okna, měl jsem dojem, že s ránem tohoto dne se jako by cosi dělo. Cosi nestandardního – měřeno standardy šňůry předcházejících rozpálených dnů.

Po dopití kávy se vyjasnilo nejenom v mé hlavě. Taky venku se zdálo vyjasňovat, že dnešní den úplně standardní nebude. Nevyjasní se. Pravděpodobně. Asi. Možná.

Po desáté se možnost změnila v jistotu.

Sluníčko se doběhnout nedalo.

Z nejasna se vybarvilo pošmourno, z pošmourna polojasno, z polojasna zataženo.

Jasné bylo jen jedno.

Naše předčasné ranní vstávání bylo úplně zbytečné. Celý den bylo ideálně, podmračno – právě tak na trhání rybízu.

Zprávy 27

Byl dlužen tak mnoho z toho, co se od něho očekávalo, že samotná smrt zaváhala, může-li si dovolit vzít na sebe takový úvěr …

Oboustranný: Nikdo neodsuzuje krádež horlivěji než jednou okradený zloděj.

Volba: Nemůžeš chtít, abych mluvil pravdu a zároveň říkal jenom to, co je ti příjemné. Musíš si vybrat – pravda chutná často trpce a sladce znějící slova skrývají obvykle lež.

Rada: Je zbytečné odrazovat ty, kdo chtějí skákat z mostu do vody. Jsou-li opravdu přesvědčeni a mají-li pro svůj odchod ze světa vážný důvod, nemůže být pro ně důležitý jiný názor někoho, kdo není schopen vžít se do jejich situace. A je-li snahou skákajícího upoutat na sebe pozornost a demonstrativně si vynucovat ústupky, nic ho nemůže přesvědčit účinněji o nesmyslnosti jeho počínání než dotek studené vodní hladiny, pod níž číhá smrt bez jakékoli podmínky.

Psychologická optika: Umístil jsem se svým výkonem na 15. místě mezi 16 soutěžícími. Zpráva o výsledku: Byl jsem mezi prvními patnácti.

Univerzální metoda: Cokoli lze interpretovat jakkoli.

Jedinec a populace: Lidé se smějí historkám o nehodách, ve kterých by docela klidně mohli převzít hlavní roli. Když však k tomu skutečně dojde, najednou se už nejedná o veselý příběh, ale o tragedii. Ženy se smějí vyprávění o nevěrných manželích, ale běda, přijde-li řada na toho jejich. A jak potom vlastně mohou, k čertu, vůbec vznikat realistické historky?

Jediná síla: Jediná reálně existující síla schopná přivést mloka k poznání slunečního svitu, zlatou rybku v akváriu k poznání moře a člověka k poznání vesmíru a jeho osudu – je síla fantazie.

Stanovisko: Neúspěšní a nevýkonní mívají tendenci považovat svůj neúspěch a svou nevýkonnost za důvod, proč jsou jiní považováni za úspěšné a výkonné. A proto také uplatňují jako samozřejmý svůj nárok na podíl z jejich úspěchu.

Překonávání překážek: Někteří lidé překážky překonávají, jiní je obcházejí. Je ovšem fakt, že někdy je druhá metoda stejně účinná jako ta první. Úspěšně obejitá překážka je vlastně taky překonaná překážka.

Stupnice obtížnosti: Je snazší udělat než pochopit – a snazší pochopit než poznat.

O metodě: Nikoho nelze násilím donutit, aby byl šťasten.

Přikázání slušného chování: Neobtěžovat bližního svého nadměrnou pozorností a zájmem.

O pokroku: Sebejistě opakujeme to, co objevili a prověřili ti před námi – a rozhlížíme se bezradně, máme-li překročit hranici poznaného a učinit krok do neznáma.

Z teorie množin: Člověk je obratlovec – a obratlovec může být člověk …

Vývoj: Tak dlouho utěšoval svou kolegyni – Nebreč, však on se najde nějaký trouba, který si tě vezme – až si ji nakonec vzal sám.

O přátelství: Přátelství je nemožné bez poctivosti a poctivost podmiňuje důvěru. A tak jsou poctivost a důvěra sloupy, o něž se může opřít řád vztahů mezi lidmi, řád přátelství.

Homonymická: Některých úkolů řešení lépe by bylo zvát hřešení.

Hodnocení: Nebudeš příznivě hodnocen, nebude-li tvé jednání respektovat meze, předpokládané tvými posuzovateli! Pluj s proudem!

Podmíněná poklona: Společenská fráze Vy jste se vůbec nezměnil je sice komplimentem pro inteligentního krasavce, ale už vůbec ne pro toho, kdo byl vždycky považován za ošklivého hlupáka.

O slušnosti: Někteří lidé jsou tak slušní, že jim pro samou slušnost nezbývá energie ani čas pro cokoli jiného. Naštěstí se najde kromě nich tu a tam pár sprosťáků. Díky tomu se ještě nestalo, aby se vývoj světa – ve vší slušnosti – úplně zastavil.

O štěstí: Nikdo není úplně šťasten. To je v pořádku. Ani ve sladkém koláči nemá chybět sůl.

Mnoho a málo: Kdo mnoho mluví, řekne i hodně nesmyslů. Kdo neříká nic, nemůže říci nic moudrého.

Intuice: Intuice je tušení souvislosti.

Slova: Počínal si tak nezřízeně, až se celý zřídil.

Vývoj: Možná budou za sto let na náš způsob rozdělování společenského bohatství hledět se stejným opovržením a odporem k naší etice, s nimiž hodnotíme my etiku otrokářství na bavlníkových plantážích amerického jihovýchodu.

Chytrost a vychytralost: Není příliš potěšující muset sám sobě přiznat, že to, cos dosud interpretoval jako chytrost, považuje tvé okolí za pouhou tvoji vychytralost.

Úskalí důstojnosti: Někteří z nás vypadají tak důstojně, že je nepředstavitelné představit si je sedící na jistém nedůstojném místě.

O člověku: Člověk je jediný živočich schopný jednat proti svým (biologickým) zájmům. Tedy vlastně dělat to, čemu se říká jednat nesobecky. Ale je také jediným zvířetem schopným pocítit potěšení z toho, že týrá jiné, aniž by se tato činnost dala zdůvodnit zájmy jeho prospěchu.

Racionalizace: Ve složitém systému se někdy i jednoduché řeší složitě. Na nedostatek zápalek je možno reagovat vypsáním grantového projektu s cílem zdokonalit konstrukci křesadel.

Zákon: Jediným neměnným zákonem je zákon neustálé změny.

Jev a podstata: I sval jen nepatrně vyvinutý může jeho nositel pociťovat mohutně, přinutí-li ho k dostatečné únavě.

Návod: Nedokážeš-li psát o tom, co se stalo, piš o tom, co by se stát mohlo.

Interakce: Každé zkoumání něčeho je vždy – konec konců – do jisté míry zkoumáním sebe sama. Svět pozorovaného nemůže být zcela izolován od světa pozorujícího.

O velkorysosti: Býváme velkorysí, když nám vytýkají, že nevíme, co vlastně děláme. Ale ať se opováží vytknout nám, že to neděláme dost dobře!

Princip ženského rozhodování: Na otázku Chcete si ten zub nechat vytrhnout s umrtvením nebo bez něj? odpovídá Raději bych šla do kina!

Třídění: Z hlediska svých schopností dělí se lidé na dva typy: (a) neschopné a (b) schopné všeho.

Pomluvy: Nejhorší pomluvy jsou ty, které jsou pravdivé.

Kontrolor: Lépe než odhalovat Vaše nedostatky bylo by odhalovat Vaše přednosti – pravil galantně.

Z reklamy jistého časopisu: Náš list je užitečný nejenom pro čtení. Dá se použít i jiným způsobem, často v případech velmi naléhavých.

O úspěchu: Je štěstí dokázat se radovat i z nepatrných úspěchů. Je smutné muset se z nich radovat.

O myšlení: Myšlení je jediná neřest, jíž se dokážeme bez lítosti zřeknout.

Přebytky: Úkolem břicha je připravovat živiny kostem, svalům a nervům. A taky zásobovat sebe samotné. Zajímavé je, že pracující svaly spotřebují jenom to, co vydaly. Přebytky, rozdíl mezi dodávkou živin a jejich potřebou, inkasuje břicho do vlastní kapsy.

Větev: Jenom z větve odříznuté od stromu v plné síle a zralosti života může být zhotovena židle, násada lopaty nebo loukoť vozu. Větev, která na stromě v klidu dožila a uschla, a kterou odlomil noční vítr v místě, kde začínala trouchnivět, se hodí jen k tomu, aby prodloužila život ohně. Zatímco v prvním případě vstupuje dřevo do života člověka a lidí a začíná žít svůj vlastní druhý život.

Pro bezzubého: Děvče k nakousnutí má jen problematický význam pro bezzubého.

Ohleduplnost, která uráží: Vyčítali mu bezohledné zacházení s mladými. I s vlastními dospívajícími dětmi. Bránil se, že je to právě obráceně – tím, že s nimi jedná jako s dospělými, dává jim vlastně najevo, že si jich váží. Na rozdíl od ostatních, kteří je svým ohleduplným jednáním vlastně urážejí.

Sociologie hrdinství: Aby se libovolné množství šašků mohlo cítit jako hrdinové, když přebírají medaile za statečnost, kterou nikdy neprojevili a za činy, které nejen nevykonali, ale jichž by vůbec nebyli schopni, stačí jediné – udělit stejnou medaili jednomu opravdovému muži.

Forma a obsah: Nejsou témata rozumná a nerozumná. Takový je jenom způsob, jakým o nich pojednáváme.

Dokonalost a sebekritika: Vlastní jednání se zdá být dokonalé jenom tomu, kdo se nad svou činností nikdy nezamyslil.

Výstraha nejúčinnější: Jeho děti odmítaly mít svoje děti. Vyprávěl jim totiž úplně podrobně, jak se k němu chovaly ve svém vlastním dětství.

Skromnost: To jsem celý já – odmítal skromně, když ho chválili za poskytnutou pomoc.

Historie: Historie je učitelkou života. Jsou ovšem také učitelky, které své žáky kazí.

Přemrštěný požadavek: Nelze požadovat, aby každý mluvil jenom o tom, čemu rozumí. Příliš mnozí by tím byli odsouzeni k doživotnímu mlčení.

Přesto se ví: Diagnóza oboustranná levorukost sice dosud v seznamu nemocí chybí, kdekdo však ví, že se vyskytuje poměrně často, a to pod nevědeckým označením má obě ruce levé.

Dluhy: Svému dílu zůstáváme vždy mnohé dlužni. Jen ten, kdo nikdy nic nevytvořil, se nezadluží. Je třeba usilovat o splácení dlužného. Ne však tím, že se budeme zadlužení vyhýbat.

Jediná perspektiva: Počítal, co mu to vynese. Pořád mu vycházela veličina zanedbatelně malá – a tak nepřestával počítat, v naději, že se stále mýlí. Chyba vlastního počítání se mu tak stala jedinou perspektivou života.

Nejkratší cesta: Nejkratší cesta jak dospět k touze po samotě je – začít žít ve dvou.

Z předmluvy disertační práce: Přes usilovnou pomoc mého konzultanta podařilo se mi …

Z jisté disertace: Obvod kolena v našem souboru se o 0,8 cm lišil od souboru kontrolního – v náš prospěch.

Ze studentské práce, po opravě gramatických chyb: Během celého výzkumu jsme zaměřovali svou pozornost na somatické znaky, zejména pak na znaky dolní končetiny a nohy. Měli jsme možnost sledovat nohy z mnoha hledisek. Prvním sledovaným kritériem byly hygiena nohou. U velkého počtu probandek můžeme bez obav říci, že přes 50% dívek nemělo řádně umyté nohy.

Ze závěrů disertace: Ve srovnání s autory uvedené publikace zaostávají hoši sledovaného souboru v pubickém ochlupení asi o dva roky, podobně jako v dalších ukazatelích tělesného vývoje …

Přiměřené: Měl větší radost, když mu dali jako úplatek nějakou lacinější láhev. Příliš drahá viněta v něm při otevírání láhve vyvolávala výčitky svědomí.

Nejen bolest: Jak můžete vysvětlovat svou nespavost výčitkami svědomí, když každému vykládáte, že žádné svědomí nemáte? Promiňte – odpověděl po krátkém zamyšlení – vy jste ještě neslyšel o fantómových bolestech? – ??? – No přece … třeba bolest palce u amputované nohy …!

Stejné: Máte pravdu. Já i vy jsme na tom stejně. Někdy pracujeme, jindy jen tak žvaníme. Jenomže pro mě je takové žvanění epizodou mezi dvěma pracemi – zatímco pro vás je práce epizodou v moři nejrůznějších žvanění.

Perlorodka: Ano, perly jsou půvabné. Jenomže krása se rodí jenom z bolesti, času a námahy.

Shlukování zájmů: Věc doposud nám lhostejná začne být zajímavou poté, co o ni projevili zájem jiní.

Nejlepší z nejlepších: Byl jsem prohlášen za nejlepšího z nejlepších – chlubil se. Z toho vyplývá pouze jediné – odpověděli mu – že totiž množina nejlepších je prázdná. - ??? – Ale ano. Je to tak: Jenom pro prázdnou množinu platí cokoli. Tedy také to, že jsi jejím nejlepším prvkem.

Rozhodování a provedení: Teprve oddělení rozhodnutí od provedení činu umožnilo lidstvu bezohledně činit mnohé z toho, co činí. Protože ono animální v něm by člověku – bez onoho oddělení – toto nedovolilo. Žádný živý tvor totiž nemůže mít dost silný žaludek na to, aby zabíjel a týral jiné bez toho, že by měl možnost odvolat se na vyšší pokyn …

Připomínka: Jako připomínku k těm, kteří po mně chtějí připomínky, bych rád uvedl, že nemám rád, chtějí-li se po mně připomínky.

Hlavní smysl: Hlavním smyslem mnohých ocenění je, aby se snáze získávala další ocenění.

Úsporná odměna: Nic nechtěl, nic nedostal. Dostal tedy všechno, co chtěl.

Světlo světa: Spatřit světlo světa – nemusí být formulace příliš výstižná, uvědomíme-li si, že přibližně polovinu své existence tráví tento svět ve tmě.

Plat ovšem neodmítají: Někdy vám vyčtou, že neuděláte nic, aniž byste si to dal zaplatit. Obvykle tak činí ti, kteří nejsou schopni udělat cokoli hodnotného, i kdyby jim byly nabídnuty všechny poklady světa.

Ke zlepšení došlo: Když se stávala situace neudržitelnou, byli odpovědní činitelé kritizováni. Po přiměřené době se provádělo hodnocení výsledků. Zjistilo se, že došlo ke zlepšení. Kritizované nedostatky sice odstraněny nebyly, zato se však výrazně pozvedla úroveň vysvětlení, proč jsou věci takové, jaké jsou.

O dokonalosti: Jestliže k dokonalosti patří také dokonalost uvádění věcí do života, pak – protože zdokonalovat lze neustále – nebylo by možné uvést do života nic.

Na štěstí nejsou: Kdyby byly odborné knihy vydávány jako kdysi oblíbené laciné romány v nerozřezané úpravě, mnohé z nich by ještě po letech vydávaly svědectví o své nedotčenosti.

O času: Ukradneš-li někomu peníze nebo jiný majetek, můžeš mu je vrátit. Dá se najít i způsob, jak napravit a odčinit příkoří, které jsi mu způsobil, když jsi zaujal postavení, o kterém se všichni domnívali, že by mělo náležet jemu. Ale jak bys chtěl vrátit čas, o který jsi připravil jiné, když museli naslouchat duchaprázdným výkladům tvých přednášek?

Absolutní ztráta: Neužitečný výklad je záležitost absolutně ztrátová. Poslouchající ztrácí čas a vykládající ho nezískává.

Zlepšení: Začasté se lidé zpočátku úplně neschopní postupně vypracují. Zdokonalí se natolik, že se stanou schopnými. Ledačeho.

Pravidla zdravé hry: Za prvé – Každý má právo dělat cokoli. Za druhé – Nikdo nemá právo žádat, aby na něho přispívali druzí. Jakkoli.

Jak se to vezme: Některá věc má jednu nevýhodu – není obvyklá. Naštěstí mívá i jednu výhodu – je neobvyklá.

Má to smysl: Norbert Wiener napsal, že nelze byť jen udržet úroveň s pokrokem doby, nesnažíme-li ze všech sil zdokonalovat se. Často se ptáme, má-li smysl odhalovat, zesměšňovat a potírat domýšlivost hlupáků a licoměrnost bezcharakterních, které jsou očividně nevykořenitelné, neboť nemají na starost nic než pečovat o sebe samé. Má to smysl. Kdybychom přestali, rozšířily by se a možná zadusily i to dobré, co ve společnosti lidí je.

Proč ne: I černý humor může usnadnit vidění světa ve světlejších barvách.

Nápad: Nápad je jako závan větru v rozpálené letní noci. Objeví se, ochladí čelo a zmizí, aniž by po sobě zanechal víc než pocit štěstí z toho, že byl – a pocit smutku z toho, že už není.

Z entomologie: Řekne-li se o někom, že má brouky, neznamená to, že je zavšivený. Dokonce ani všivák nemusí mít se vší nic společného.

Optimismus a pesimismus: Je pozoruhodné, že pozornosti uniká zřejmá souvislost výskytu optimismu a pesimismu v životních postojích lidí s jejich postavením a úspěšností. Pesimisty jsou ti, kterým se nedaří a kteří jsou životem i společností macešsky odstrkováni. Optimismus hlásají a optimisticky se stavějí ti, kdo jsou na výsluní. Je spravedlivé, aby ten, komu je přáno, projevoval optimismus i do budoucna. Ale proč k tomu nutit někoho, kdo je v nepřízni?

O stanovisku: Jakmile se začne odměňovat za stanovisko, za názor, vznikne problém, jak odlišit ty, kteří byli odměněni, protože zaujali stanovisko, od těch, kteří ho zaujali, aby byli odměněni? Naštěstí se ukazuje, že po jisté době je už ono rozlišování zbytečné.

Omluva: Promiňte, ale … nejsem docela zdráv. Trpím takovou chorobou … Nedokážu být zdvořilý.

Naplno zaujatý: Nejdřív jí měl plnou hlavu. Později plné zuby.

Přemrštěnost: Nepochopitelná je snaha některých lidí učit se mluvit cizími jazyky, když nemají co říci ani v jazyce mateřském.

Žádost o nemožné: Stěžoval si, že nerespektují jeho práci. Ale jak – k čertu – respektovat práci někoho, kdo nikdy nic neudělal?

O souvislostech: Jsou vlastnosti jenom obtížně měřitelné. Anebo neměřitelné vůbec. Naštěstí si lze o nich učinit představu podle vlastností jiných, které spolehlivě posuzovatelné jsou a s těmi prvními korelují.

Inspirace: Uvažoval o povaze inspirace v umění. Reálné podněty – říkal – musejí být sítem fantazie a představivosti probrány, prosáty, zhuštěny a umocněny než budou zabudovány do výsledného uměleckého díla, podobně jako brambory a šrot musejí podstoupit složitou cestu prasetem, aby daly vzniknout vepřovému řízku. Trochu se zarazil teprve tehdy, když si uvědomil, že prase kromě výsledného produktu zhodnocovaného jednorázově na jatkách, poskytuje v průběhu celé své nedlouhé životní pouti ještě další produkt, k jehož vzniku reálná skutečnost brambor a šrotu rovněž musela přispět.

Pro Itala leží Dánsko na severu. Pro Laponce na jihu. Kvůli jejich rozporu však Dánsko nepřestane existovat.

O dětech: Spousta lidí se chlubí svými dětmi. Předvádějí je sousedům, ukazují spolupracovníkům v institucích, kde pracují. Snad proto, aby dokázali ostatním i sobě samým, že nic není definitivně ztraceno, i když plány, které jako svůj životní program kdysi vyhlásili, nebudou splněny. Protože je tu někdo, kdo je může dokončit za ně. Někdo jako možnost. Ačkoliv ve skutečnosti svým počínáním dokazují jenom nezdolnost lidského optimismu.

Optimismus: Žádný optimismus ještě nepostavil dům ani nenapsal knihu. To může být pouze produktem nadání, znalostí a píle. I když ani pak není optimismus na překážku věci.

Otázka: Napadlo by statistika, že když vykouřit cigaretu trvá jen pět minut, obsahuje krabička cigaret přes půl druhé hodiny požitku?

Krása a funkce: Věc, která funguje, nemůže být ošklivá. Věc, která nefunguje, nemůže být krásná.

Násilí: Jsou dva druhy násilí. Násilí kladiva zatloukajícího hřebík do zdi nebo trámu. Pod mohutnými údery je měněna stávající situace ráz na ráz. Všichni to vidí a eventuálně litují. Násilí drátu napínající větve zákrsku a určující mu, kam má růst. Okem nepostřehnutelné, s důsledky viditelnými až po čase. Nikoho nic nebolí. A přece se tímto druhým způsobem dosahuje změn, kterých by se první metodou nikdy nedosáhlo.

Nové a staré: S překvapením zjistil, že noviny, ve kterých se právě dočetl takové množství překvapivých zpráv, jsou půl roku staré.

Proto: Ptali se ho, proč začal psát až v pozdním věku. Odpověděl, že k psaní se nechává inspirovat událostmi z vlastního života a musel proto čekat, až budou ty nejpodstatnější – z hlediska trestního zákoníku – promlčeny.

Riziko: Tak dlouho bojoval za práva mladých proti starým, až zestárnul a s překvapením zjistil, že by měl jako starý odejít.

Morálka: Regulovat počet těch, kteří žijí, je myšlenka odporná. Regulovat počet těch, kteří by žít mohli, je shledáváno naprosto morálním. Příroda však oba způsoby bez ostychu kombinuje.

Průměr jako možnost: Malý může být velký, je-li dobrý – a naopak velký může být malý, je-li špatný. Jsou situace, kdy není skupina hodnocena součtem svých kvalit, ale jejich průměrem. Při takovém hodnocení velcí svou výhodu ztrácejí a malí mají reálnou šanci.

Naivita je podmínkou: V tom, kdo netuší, může i slabý vzbudit sílu – a bezmocný mu může udělit moc.

Vše nebo nic: Kdo malou výhodu neoprávněně přijal, ztratil právo napomenout toho, kdo sebevětší neoprávněné výhody pro sebe vyžaduje.

Jediná kapka rozhodne: Ať je nádoba jakkoli velká, vždy to bude jediná kapka, která způsobí, že voda přeteče. I nádoba trpělivosti.

Jen chybami se úplně učíme: Ryba nemůže vědět téměř nic o vodě. V prostředí bez pokušení se neví nic o nevinnosti.

I slabé kroky: I slabé kroky – je-li jich mnoho a jsou-li sladěny – dokáží ohrozit stabilitu mohutného mostu.

Co je obtížnější: Někdy bývá snazší něco udělat než pochopit, co se vlastně udělalo.

Rada: Chceš-li, aby tvůj vztah k druhému nebyl zkalen žádnými neshodami, nezačínej s ním spolupráci. Choďte do hospody!

Příliš horlivý: Příliš horlivý a příliš věřící se stává obtížným, protože většina uctívačů myšlenky hraje svou roli zcela chladně a pragmaticky. Na pozadí chování horlivých stává se jejich vlastní utilitární jednání příliš nápadným. Ti, kteří přinášejí oběti, jsou vykřičníky za jednáním těch, kteří si odnášejí obětiny.

FINIS