LIBER CATENAUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

LIBER CATENATUS

Píše S. Komenda, část 34, říjen 2006

 

Pozor – pacient není lékař!

 

Při svých nečetných cestách, kdy jsem převážen autem odněkud někam, jsem si všiml, že protijedoucí řidiči na sebe občas mrkají. Tedy, ne ti řidiči, to by nebylo postřehnutelné. Mrkají na sebe jejich auta. Obvykle využívají této komunikace, aby si v rámci stavovské řidičské solidarity sdělili, že za příští zatáčkou se krčí radar měřící rychlost nebo dopravní policista měřící totéž a ještě něco navíc.

Takových profesně solidárních komunikací existuje asi mnohem víc. Neomezují se na dopravní provoz. Možná si číšnice v hospodách označují hosty, aby upozornily kolegu, že ten či onen je lakomec šetřící na dýšku nebo znalec s oblibou sekýrující kvůli křtěnému vínu. Z literatury znám historky o hotelových vrátných, kteří si nálepkami na kufrech sdělovali důvěrné informace o charakteru hostů. Platí to samozřejmě i v obráceném gardu – štamgasti neváhají sdělovat svým přátelům a známým, kde se vaří lépe, hůře a mizerně. Kde mají pivo správně ošetřené a kde naopak pivo nemá říz.

Už několik desítek let se potuluji v prostředí zdravotnictví a lékařského výzkumu. Nejsem však lékař – na čemž už dnes není, na rozdíl od dob někdejších – nic zvláštního. Běh zdravotnické teorie i praxe je v současnosti zajišťován i podporou a účastí řady jiných profesí. Je přirozené, že při dlouhodobém pobývání mezi lékaři a ošetřovatelkami si člověk osvojí něco slov (pár stovek, možná i málo víc), odborných termínů v takovém prostředí běžně užívaných. Názvů chorob, pojmů anatomických, slov řemeslného žargonu od porodnice po prosekturu. Aniž by se přitom stal lékařem či ošetřovatelkou.

Také člověk placený z peněz resortu zdravotnictví nebo medicínského školství někdy onemocní. Já to sice hodnotím jako profesionální selhání, které by v krajním případě úmrtí zdravotníka mělo být penalizováno odebráním diplomu – přesto však připouštím, že se to stát může. V takovém pádu, kdy zdravotník nebo člověk se zdravotnickým prostředím obeznámený se řízením osudu ocitne na druhé straně pomyslné životní barikády – mezi nemocnými – těm, kteří by se o něho teď měli postarat, situaci komplikuje. Ti totiž záhy seznají, pokud to nejsou už z dřívějška jeho známí, že pacient jejich odborné zdravotnické hatmatilce do jisté míry rozumí; anonymita profesionálů dostává trhliny.

Situace se vyostřuje, je-li pacient natolik otrlý, že se začne zdravotníkům do jejich práce vměšovat. Komentovat ji, kritizovat, podávat připomínky a vyslovovat výhrady. Kecat do ní.

Při jedné své hospitalizaci (jedné z mála) jsem na předávací zprávě z kliniky nebo z ambulance (už ani nevím) nalezl větu Pozor, pacient není lékař! Připadal jsem si jako onen hotelový host z anno dazumal, kterému recepční nebo vrátný přilípl na jeho zavazadlo další nálepku. Anebo jako pozorovatel řidiče právě varovaného blikáním protijezdce, že se blíží k místu dopravní kontroly.

Pozor, pacient není lékař!

Sdělení neříká, co nebo kdo pacient je. Sděluje, čím nebo kým není – což je pro příjemce informace zajímavá tehdy, jestliže se pacient může zdát být někým, za koho není záhodno ho považovat. Svými řečmi, svým projevem a chováním mohl by u zdravotníků navodit dojem, že je lékařem – a možná by proto mohl být protekčně ošetřován – což není žádoucí. Protekce by měla být vyhrazena pro skutečné lékaře, vlastnící příslušný diplom. Ne pro lékaře zdánlivé, jedince lékaři být se jenom zdající. Lékaři jsou společenským stavem, jehož jedinečnost musí být chráněna před možným narušením. Rozhodně se nesmí stát skutečností, co bylo naznačeno ve filmu Lotrando a Zubejda, jehož jistá figura používá (omluvitelně chabým vzděláním) pojmu doktorské pindy. Jistě je neúnosnou představa, že by díky doktorským pindům někdo pronikl, kam nepatří. Řád věcí musí být zachován, i kdyby se ho pokoušel nějaký neodpovědný jedinec mást.

 

 

Jak to bylo s Evou

 

Mytologie lidského rodu vypráví příběh o stvoření člověka, o Adamovi a Evě. Ponecháme teď stranou problém jeho uvedení do souladu s poznatky antropogeneze; vždycky je tu možnost brát onen příběh jako půvabnou metaforu empirickým poznatkům proto neodporující.

Já totiž, když sleduji svou ženu, shodou okolností taky Evu, uvádějící prostředí našeho společného mikrosvěta do souladu s jejími osobními představami řádu a pořádku, pokaždé zaháním jistou neodbytnou – jistě kacířskou – myšlenku.

Byla pramáti Eva opravdu Stvořitelem navržena pro Adama? Jako jeho družka, určená stát se zakladatelkou lidského rodu? Nebylo v tom ještě něco jiného? Nějaký, jistě nevinný, avšak postranní úmysl?

K této představě mne vede poznatek, že jakékoliv tvoření nutně po sobě zanechává to, co se mezi námi muži označuje názvem binec. Neumím si představit, že by se bez bince, nepořádku a nedodělávek obešlo Stvoření světa. Byl to veliký projekt – a jako takový musel po sobě zanechat taky tomu odpovídající, přiměřeně velký binec. Už třeba takové oddělení země a oblohy – někde se jistě nestačil kus úplně do hladka začistit, a špice, vrcholky hor svými břity a hřbety škrábaly na některých místech oblohu; ze škrábanců pak vytékala mlha až do údolí. Taky oddělení souší a moří asi nebylo při těch šibeničních výrobních a dodacích lhůtách možno dokončit úplně na čisto. Někde jistě zbyly míchanice bažin a rašelinišť, kde se hemžilo komáry a dýchalo nezdravotou, škodlivou pro plíce. Taky světlo a stín se jistě někde pomíchaly, až vzniklo šero a pološero, polotma a polosvětlo. Taky fauně a flóře se to jistě geneticky ve všech možných řádech a podřádech, rodech, druzích a odrůdách pomíchalo a odchýlilo od původního záměru a realizačních plánů.

Ta moje kacířská představa – abych to řekl na plnou hubu – je tedy v tom, že Stvořitel potřeboval někoho, kdo by to po něm trochu uklidil. To dá rozum, že takový delikátní úkol nesvěří nějaké žirafě nebo krokodýlovi. Adam také v úvahu nepřicházel – Stvořitel si byl kriticky vědom toho, že Adama zhotovil k obrazu svému – a o své vlastní nechuti k uklízení si žádné iluze nedělal.

A napadla ho Eva. V jejím charakterovém programu bylo ještě pár volných megabajtů, kterých bylo možné pro algoritmus chuti k uklízení a dělání pořádku využít. Že ji bude deklarovat jako Adamovu družku, bylo logickým důsledkem toho, že použil jeho žebra a také toho, že kromě uklízení pozůstatků aktu stvoření nějaký vedlejší biologický úvazek mít musela. Takže, tohle si myslím.

Ženským už z toho základního stvořitelského pověření uklízení zůstalo. Snaha uklízet, touha smejčit. V některých případech se to i trošku zvrhlo – to když začne ženská uklízet ještě předtím než se mužský pustí do tvoření.

Při své vrozené skromnosti nedoufám, že se můj dodatek k teorii stvoření člověka dostane do čítanek a katechismů. Jenomže, když už mě to napadlo, bylo by škoda nechat si ten nápad jenom pro sebe. Třeba se ho někdo další ujme a rozvine ho do další šířky a délky i hloubky.

Jisté obavy mám z rozvoje a pronikání feminismu. Zdá se mi totiž, jako by feministky měly tendenci vrozený ženský pud k uklízení potlačovat. Taková věc je proti přírodě ještě víc než legalizované partnerství dvou jedinců stejného pohlaví. Ženská, která odmítá mužského, je sice přírodní podivnost asi jako rak lezoucí dopředu, dá se to však překousnout. Zato ženská odmítající uklízet je monstrum na úrovni mořské panny nebo příšery z Loch Ness.

Opačná tendence je patrná při dnešním zakládání uklízecích firem. Je jistě hodno povšimnutí, že jejich zakladateli bývají muži – a jejich zaměstnanci takřka výhradně ženy. To se zdá být v souladu se základním zákonem života:

Muži jsou tady proto, aby tvořili – a ženy, aby to po nich uklízely.                

 

 

Utlučeme je čepicemi

 

Někdy před dvaceti lety vydal v Hradci Králové knihu s názvem Krev smyly deště profesor Eduard Wondrák, olomoucký traumatolog a historik lékařství. Připomenuly mi to vzpomínkové pořady českého rozhlasu – od prusko – rakouské války uplynulo v letošním létě sto čtyřicet let. Mírně kulaté výročí.

Není bez zajímavosti sledovat, jak se mění vnímání někdejších událostí v očích potomků těch, kteří byli kdysi přímými aktéry onoho dramatu. Protože mezi námi chodí jistě (dalo by se i demograficky odhadnout, kolik) nemálo těch, kteří jsou s nimi jedné krve. Pokrevně příbuzní. Na východě i na severu Čech můžeš najít mnoho památníků onoho roku – hřbitůvků, osamělých křížů na křižovatkách cest i opuštěně v lesích, pamětních desek. Dnes už není zajímavé, oč v té hře potentáti hráli – Bismarck i Benedek. Vymřeli ti, kdo přišli o syny, bratry nebo otce. Zůstaly otázky a otazníky – Proč? Proč jsme takoví?

Proč zdraví a sytí odcházíme do bitev překypujíce optimismem – Utlučeme Prajzy čepicemi! – a teprve do krvava pomlácení a k smrti unavení začínáme chápat? Zdá se, že v životně důležitých situacích spíše než rozumem se necháváme poučit až uraženými údy a rozbitými hlavami.

Proč?

Profesor Wondrák si ve své knížce klade a odpovídat se pokouší na jinou otázku. Na otázku Jak? Jeho přístup je pohledem lékaře a historika.

Jako úrazový chirurg (a válka je jeden velký úraz) hledá odpověď na otázku, jakou šanci na přežití (v tom kterém stupni zmrzačení) měl voják té doby a té války. Lidské tělo je už několik tisíciletí stejné a tedy i stejně zranitelné. Zbraněmi bodnými a sečnými, zbraněmi palnými i chladnými,       bodákem, palašem, kulkou a střepinou granátu. Už tisíce let si lidé vzájemně probodávají břicha a střeva, srdce, játra, ledviny. Usekávají ruce a nohy, rozbíjejí hlavy. Technologie smrti a mrzačení se zdokonalují, cíl se nemění. Mrzačit a zabíjet.

Chirurgie oné doby před sto čtyřiceti roky se soustřeďovala i omezovala na končetiny – amputace rozbitého zvyšovala šance přežití, protože snižovala riziko sepse a gangrény. Šance raněných byla asi padesátiprocentní. Zranění hlavy, dutiny hrudní a břišní v podstatě šanci na přežití neměla. Začínala analgezie, což poskytovalo chirurgům víc času na ošetření ran. Antisepse se pokoušela přehrazovat přístup mikrobům. Organizace válečného zdravotnictví byla improvizací, podtrhující fakt, že válka zabíjela i po skončení bitvy.

Nepoučené a zřejmě nepoučitelné lidstvo stačilo za následujících sto čtyřicet let dovést nesmyslné válečné vraždění do obou válek světových a nespočtu lokálních. Důvod se vždycky našel – stejně jako počáteční nadšení pro utloukání nepřítele čepicemi.

Válka v šestašedesátém trvala jenom několik týdnů. Rozčarování přišlo poměrně rychle. Také díky epidemii cholery táhnoucí pruské armádě v patách. Vítězící Bismarck neměl zájem na nějaké delší okupaci – už měl zřejmě na mysli další válku, kterou mělo začít Prusko o čtyři roky později proti Francii.

Možná souvisí nepoučenost a nepoučitelnost lidí s lidským zapomínáním, s parametry lidské paměti. Řekl bych však, že mnohem víc než zapomínání rozumové, než paměť mozkové kůry, v tom hraje roli paměť emoční. Zapomínáme nejenom fakta – zapomíná se i bolest, jak fyzická, na vlastním těle zažitá, tak bolest ze ztráty blízkého člověka. Bolest emoční.

Plánem stvoření jsme byli vybaveni mechanismem zapomínání v zájmu člověčího přežití. Lidská mysl by neunesla náklad vzpomínek na minulost, kdyby tyto zůstávaly stále čerstvé a živé. Zapomínání na hrůzy války je tak daní placenou za fyziologickou racionalitu chování naší paměti. Zůstává tedy především rozum, aby nám připomínal možné konce, když se necháváme svádět nerozvážností svého optimismu o nepříteli utloukaném čepicemi.

 

 

Chvála kávy

 

Vím, že víno je chváleno a oslavována víc. Víno, ženy a zpěv … O kávě zmínka není. Ve srovnání s vínem se zdá být káva věcí skromnější, po chvále nijak nežadonící. Není to však spravedlivé. Říkám to já, který proti vínu nic nemá, naopak, má je upřímně rád. Trochu je to podobné jako s ženami – je možné milovat blondýnku a mít rád rusovlásku. Cítím však povinnost říci, a říci to s důrazem a nahlas, že víno nemusím mít každý den. Možná ani tu ženu ne (když mi oběd a večeři připraví někdo stejně kompetentní), ani ten zpěv. Ale kávu, tu potřebuji každý den.

Už z téhle statistiky (každý den – a pokaždé ne, to je už statistika) vyplývá, že ve srovnání s vínem, jeho užíváním a konzumací, ve srovnání se soužitím s ním, je káva záležitostí všedního, nebo spíš každého dne. Víno je průvodcem večerem, spíše trochu slavnostním. Večerem, k němuž patří společník u druhé sklenky; láhev nebo džbánek jsou společné, žena, partner, přítel. Večerem, ke kterému patří něco řeči, uvolněné a tedy spíše fantazii než přesnost měření preferující. Večerem, kdy se stranou odkládá práce a starosti s ní spojené.

Káva je naopak průvodcem práce. Nejraději ji piji sám, a jí svěřuji péči o své soustředění. Od kávy očekávám, že můj případný nápad nejenom povzbudí, ale i usměrní, aby nebloudil slepými cestami míjejícími cíl, aby nebloudil po hvězdách, když počítám hvězdné dráhy pomocí logaritmických tabulek (tohle berte jako metaforu, já o hvězdách nevím vůbec nic). Vsadil bych se, že Mistr Johanes Kepler pil uherské víno při psaní horoskopů pro svého císaře Rudolfa; při počítání nebeských zákonů pil naopak kávu. A pokud ji nepil (zvěst o ní možná ještě do Prahy nedošla), byl by ji jistě pil, kdyby už byla došla.

Káva je jako dobrá žena. Tak samozřejmá, že ji ani nevnímáte – dokud nenápadně slouží. Vnímat ji začnete, když není. Když došla a nikdo pro novou zavčas nedošel. Zapomněl ji koupit nebo uvařit. Když neteče voda, protože bez vody není káva, i když v plechovce je kávy dost.

Arabům vděčíme, my ostatní, ne-Arabové, při nejmenším za dvojí. Za arabské číslice s jejich desetinným systémem a – za kávu. Pro můj život je obojí zásadní. Bez číslic a čísel bych se neobešel; bez kávy bych se do počítání, které mě živí, nepouštěl dost nadšeně.

Pít kávu se mladý člověk učí. Zvyk a návyk se formují podobně jako zvyk a návyk pít alkohol. Za mého mládí to bylo dost ovlivněno objektivním faktem, že káva nebyla – a subjektivním faktem, že na mé straně nebývaly peníze. Byl jsem student chudý jako ona pověstná kostelní myš. Ty také kávu nepijí.

Jakmile se mé příjmy zvýšily a zahraniční obchod začal pravidelně přisouvat žoky s kávou z rozvojových zemí do zemí reálného socialismu, začal jsem pití kávy přivykat. Nevím, zdali se mi stala drogou. Určitě bych dokázal bez ní žít. Byl by to však život o jednu dimenzi chudší. Dnes jsem na tom tak, že káva a víno jsou pro mne dvě přítelkyně, které se spolu nehádají, cesty si nekříží a jedna druhou přede mnou nepomlouvá. Jako v případě, že má mužský takové těžko pochopitelné štěstí, že si ho oblíbí dvě milenky. Paralelně, ne sériově. Současně, ne jedna po druhé. Střídání zájmů a zálib je, obecně vzato, záležitost zdravá. Jenom obtížně realizovatelná. Před mou ženou musím tento odstavec zatajit; odmítla by jej pochopit.

Káva a víno jsou jako Marta a Marie Magdaléna. Jedna pečuje převážně o potřeby těla, druhá převážně o potřeby duše. Jedna přes den, druhá večer. Doplňují se, aniž by na sebe žárlily. Doktoři, k jejichž zálibám patří v případě churavějících mužských těmto přistřihovat křidýlka chutí a tužeb, usilují nahrazovat v životech plnokrevné přítelkyně jejich chudokrevnými verzemi. Taky v případě kávy a vína. Musím se přiznat, že jim naslouchám velmi nedbale.

                        

                                                                                     

Čekání na bouřku 

 

Čekáváme na ledacos. Na tramvaj, která ne a ne přijet, na dívku, která ne a ne přijít, na štěstí, které si pořád ne a ne na vola sednout, ačkoliv ten by rád a dokonce, že je vůl, ochotně připouští.

Nastal čas červencových veder, jejichž příchod nám meteorologové tajili, připravujíce nás na červenec chladný a deštivý. Erare humanum est, erare meteorologicum est. Člověk touží po změně; je už tak Stvořitelem nastaven, aby po dosažení jednoho a nabažení se zatoužil po jiném. Nejlépe úplně opačném.     

Na omluvu jedince v době veder vyhlížejícího déšť, se vším, co k němu patří, budiž uvedeno, že on to nemusí chtít jenom pro sebe. Je velmi pravděpodobné, že mu jde o vadnoucí květiny, vysychající potůčky a stružky – a povinnost zalévat žíznící zahrádku. Jeho zájem a jeho tužby nejsou tedy tak úplně sobecké.

Člověk na bouřku čekající je při svém čekání zmítán pocity poněkud rozpornými. Na jedné straně by uvítal déšť nebo alespoň pořádnou přeháňku, vláhu, osvěžení, oddech a změnu v dimenzi vzdušné vlhkosti – na druhé straně se obává, aby ta změna nebyla přílišná. Všeho moc škodí. Asi tak, jako když mamince, celé roky marně toužící po děťátku, její porodník oznámí, že bude mít paterčata. Platí totiž takový fyzikální zákon, podle kterého extrém střídá zase extrém, a to opačného znaménka. Po tropických vedrech se nedostavuje vlahý májový deštík, ale bouřka také tropická – ukrutný liják se záplavami, bouřka s blesky, které zapalují stavení a aby toho nebylo málo, pruhy krupobití ničící úrodu. Co se dá dělat, takové už je riziko podnikání.

Když už se čekající člověk rozhodl, že tu bouřku chce, i s jejími riziky, uleví se mu. Trochu se to podobá rozhodnutí jít k zubaři. Takové malé, osobní kapesní hrdinství. A dá se do čekání se vším všudy. S netrpělivými pocity registruje, že všude kolem už bouří, nebeské pojistky jiskří zkratem desítek blesků, pro větší efekt doprovázených hromovým duněním. Všude kolem, jenom u nás ne. Nespravedlnost a protekce už zřejmě zasáhla i ty úplně nahoře. Dneska se prostě nedá věřit nikomu v ničem. Máloco dokáže člověka čekajícího na déšť tak zklamat jako bouře se všemi vedlejšími příznaky inkoustově fialové oblohy, švihání blesků a dunění hromů, jíž chybí to hlavní – déšť.

A plný výčitek pozoruje noc, slibující, naznačující, že by mohlo … Jenomže se nechce.

Vyčerpán představou, že bude i nadále třeba tahat konve vody do žíznících záhonů, člověk na bouřku čekající k ránu rozlámaně usíná.

Zdá se mu sen. O potopě světa. Prší už čtyřicet dní a nocí, hladiny řek a rybníků se zvedají, až se konečně zvedne i Noemova archa, kterou za humny postavil někdo úplně neznámý. Protože náš čekající člověk žádného Noema nezná. Na dvoře jeho domu, chalupy či chaty tluče obecní strážník a vyzývá ho, aby se neprodleně dostavil na palubu.

Tam ke svému překvapení shledává, že nikde nejsou žádná zvířata, jak by se slušelo na patřilo. Po párech samečků a samiček. Místo nich je podlaha zaplněna nekonečným množstvím kořenáčů s nejrůznějšími rostlinami, od jahodníku až po oleandr. A jeho průvodce přísně nakazuje – Člověče, vezmi konev svou a zalívej! A on, úplně zpitomělý, spouští konev přes paluby do zvedající se záplavy, naslouchaje přitom hlasu z nebes.

Zvířata mají nohy, ta utečou; rostliny je třeba chránit, ty by se v hluboké vodě utopily!

A náš člověk zalívá a zalívá.

K ránu se probouzí celý zedřený, pod svou peřinou. Do střechy bubnuje déšť, na který se tolik načekal. Rýny přetékají, kapky pleskají o zem a bubnují do plechové střechy, země dychtivě pije.

A člověka napadá, kdy bude zase hezky.

 

 

User friendly…?

 

V duchu této zásady se stylizuje snad každý výrobce a zejména prodejce čehokoli, co je ke koupi veřejnosti nabízeno. Vše pro uživatele. Případně specifičtěji Vše pro dítě. Vše pro ženu. Vše pro spotřebitele. Kdo prodává a k prodeji nabízí, snaží se zalíbit, i za cenu, kdyby se měl podbízet a zákazníkovi podlézat.

Jsem člověk od přírody nedůvěřivý; patřím k sortě, jejímž modelem je nevěřící Tomáš z Kristových apoštolů. Než uvěřím, žádám o možnost vložení prstů do ran po hřebech. Než uvěřím nabídce výhody, ptám se, co za to. Nevěřím, že by mi chtěl někdo něco darovat, jen tak, sám od sebe, pro moje modré oči. Vycházím z předpokladu, že lidé uvažují a jednají na principu vzájemné výhodnosti. Na tom nespatřuji nic nesolidního. Má-li někdo něco, oč bych mohl mít zájem, jsem připraven směnit to za přiměřenou protihodnotu něčeho, oč by mohl mít zájem on. Nebráním se přitom využití univerzálního směnného prostředku, totiž peněz.

V dnešní době se stalo standardním komunikačním prostředkem reklamní nabízení. Od krému na boty po krémy na ženskou pleť, od postmoderních kurzů pro vytěžení hlubinných rezerv člověka po léky na nejrůznější lidské neduhy. Všechno pod explicitním nebo alespoň implicitně vyhlašovaným heslem user friendly, pohodlného použití. Bez čekání, bez nepříjemných operací. Bezbolestně. Stačí zaplatit, případně pravidelně platit. A kdo by odolal nabídce něco pro své zdraví udělat?

Vynikající ukázkou diskutovaného druhu jsou nabídky na vylepšení povadlých a tukem přetížených lidských postav prostřednictvím cvičení, která neobtěžují, a přesto dosahují maximálních účinků. Už není třeba povalovat se po zemi, na nepříjemně tlačících žíněnkách, v tělocvičnách a fit centrech páchnoucích potem týraných lidských těl. Jsou nabízeny přístroje, které člověka vylepší – jakkoli se to zdá být v rozporu se základními fyzikálními a fyziologickými zákony. Stačí uvěřit a dostatečně dlouho vzdorovat skepsi, která se nepochybně u každé mysli, jež si zachovala alespoň malá rezidua kritického rozumu, musí po nějakém čase dostavit. Ten kritický rozum je možno podpořit třeba porovnáním reklamních nabídek konkurenčních přístrojů a postupů. Není nijak obtížné rozpoznat, jak si ve svých slibech a prohlášeních odporují. Čertovo kopyto snahy vymámit z důvěřivého konzumenta peníze poměrně snadno vyčouhne.

Touha snadno vydělat žene obchodníky s deštěm do stále troufalejších nabídek. Jejich autoři zřejmě spoléhají na to, že obec potenciálních zákazníků je už natolik neustálým oblbováním zpracovaná, že je stále méně kritická. Že už letí na lep naprosto nedokazatelných frází a slibů jako vosa na hnijící hrušku. A že přitom stačí, aby se jednou veřejně profláknuté postupy trochu obměnily a může se pokračovat v krasojízdě. Drzost podnikavců je stejně troufalá jako je rozpačitá reakce orgánů společenské kontroly. Dovoleno je všechno, co není zakázáno; vždycky se najde díra v zákoně nebo etice, aby se dalo proklouznout do arény obchodu kříženého s podvodem. Konec konců, vždyť i televize či rozhlas jdou takovému podnikání na ruku; pro trochu senzace by si nechali moderátoři i umělci vrtat koleno – tím spíš, že to nebývá koleno jejich, ale potrefeného zákazníka, který to všechno zaplatí; dost často mlčky, protože se za svou naivitu a hloupost stydí. Samozřejmě že až s křížkem po funuse. 

Obchodníci s deštěm sázejí na strunu zřejmě dřímající v mnohých duších a dušičkách. Snad každý z nás sní o tom, že přechytračí osud, že životu ukáže, jaký je on kos. Proto se tak snadno na udičku šikovně jeho chytráčkovství nalíčené, chytí. Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají – user-friendly. A teprve ptáček, který na lep sedl, poznává, že nebyl kos, že byl za hejla. Televizní reklamy vlastně fungují jako čihadla, lepem kulatých slovíček potíraná. Čihaři samotní sedávají za bukem, svá místa tam mají předplacená. Drápky, kterými se prolétající ptáčci zachycují, vede přitom nekritická důvěřivost.

 

 

O váhavosti a nerozhodnosti

 

Mezi osobnostní rysy, mezi parametry lidského chování a jednání, patří také razance, důraznost, rychlost rozhodování. Tyto parametry nabývají svých možných stavů na stupnicích, jejichž opačnými póly jsou nerozhodnost, váhání, pomalost ve chvílích přijímání rozhodnutí.  Také rozvážnost a zbrklost, zvažování důsledků a střílení od boku.

Jde vlastně o úvahu o způsobech uvažování. Ani ta by neměla být zbrklá či naopak příliš váhavá. Když mne kdysi žádali o uvedení mého životního kréda do jisté biografie, po určitém zvažování jsem uvedl zásadu Kdo myslí, váhá. I nad tím jsem zaváhal, protože jsem si byl vědom její relativnosti a podmíněnosti okolnostmi konkrétní situace.

Z antiky je známa bajka o nerozhodnosti Burianova osla, který kvůli ní zahynul hladem mezi dvěma otýpkami sena, když nedokázal zvolit jednu z nich. Jsou situace, a není jich málo, kdy je nejhorší možnou alternativou nedokázat se rozhodnout. Nebo nedokázat se rozhodnout dost rychle, tak říkajíc v reálném čase. Uprchnout před nebezpečím, kdy nerozhodnost způsobila neschopnost zřeknout se majetku – s důsledkem ztráty života i majetku. Jistě by se našla spousta situací, kdy se subjekt nedokázal rozhodnout dost rychle, protože si neuměl dost rychle spočítat, co se stane, jestliže neudělá to či ono. Modelem možná poněkud cynickým je nerozhodnost a váhání s návštěvou zubaře, kdy odklad zhoršuje situaci v souladu s principem čím později, tím hůř.

Se svým někdejším rektorem jsem někdy míval debaty na téma optimálního rozhodování. Zastával zásadu, že váhat bývá ve svých důsledcích horší než rychle rozhodnout – i za cenu, že nebude přijato rozhodnutí optimální. Protože pohotovost rozhodnutí leckdy vyváží onu odchylku od optimality, k níž nebyl faktor času dostatečně důrazně započítán. Myslím, že uvádění konkrétních příkladů k univerzálně platnému názoru nevedlo; jako zásadní se ukazovala nutnost brát ohled na konkrétní okolnosti řešené situace.

Hlavním rizikem zbrklosti bývá nepromyšlenost důsledků činěného rozhodnutí, doprovázená závažnými chybami. Jedná se o rozhodování činěná pod tlakem okolností, často politických. V takových situacích obvykle jde o to, vyvolat dojem dobré vůle, ovlivnit veřejné mínění nebo na druhé straně ovlivnit názor, že se rozhodlo.

Váhání při zaujímání stanoviska a přijímání rozhodnutí vychází vstříc alibismu a zbabělosti. Nerozhodný subjekt není schopen unést vědomí odpovědnosti za důsledky svého rozhodnutí. Mechanismem tomuto postoji nadbíhajícím je ustavování nejrůznějších komisí a výborů, a vůbec přesouvání odpovědnosti z hlavy jedince na hlavy kolektivu, více či méně se odpovědnosti vymykajícímu. I v tomto ohledu poskytuje svět politiky bezpočet příkladů. Je to nepochybně absurdní – právě tam, kde jde o rozhodování v záležitostech nejzávažnějších, se odpovědnost subjektů za důsledky rozhodnutí odpovědných, rozplizává do anonymity a hlavně nepostižitelna. Přitom právě odpovědnost bývá to jediné, zač jsou politikové placeni – jejich odborný příspěvek k problému bývá zanedbatelný. Politik odpovědnosti se zříkající se podobá zloději, omlouvajícímu své jednání poukazem na to, že někdo přece krást musí, protože jinak by ztratili práci policajti a postrádaly smysl soudy všech cenových skupin, od okresních až po vrchní a ještě vrchnější.

Zajímavou kombinací zbrklosti a váhavosti je přijímání zákonů v parlamentu. Na jedné straně se takové projednávání a přijímání či zamítání táhne jako pohřební průvod, jako Lovosice, jako štrúdl nebo smůla. Především asi proto, že si každý ze zákonodárců může přitom omočit zobák, zviditelnit se, nechat po sobě pomníček vlastní pochybné iniciativy. Ti, kteří jako profesionálové předlohy zákonů skutečně připravují, nazývají takové zásahy poslanců poslaneckým folklórem. Vedle této váhavosti intervenuje do tohoto procesu i zbrklost, jejímž nejpřesvědčivějším důkazem jsou nekonečné novely novel, na jejichž textech ještě nestačil zaschnout inkoust. Celé je to možno nazvat dialektikou vrcholné politiky.

 

 

Hřiby mezi lidmi

 

Tramvaj je – při svém statutu významné součásti městské až velkoměstské civilizace – zařízení poměrně demokratické. Už jsem se stal během svého života svědkem dopravy ledačeho; od dětských kočárků až po pohřební věnce. Toho posledního zejména v nynější fázi svého života, kdy pravidelně vystupuji na stanici Hřbitovy, poblíž které mi postavili před čtyřmi desítkami let úhledný panelák. V tramvajích se přepravují i psi, kterým se chtějí jejich majitelé odměnit za to, že zdárně, v souladu s plánem, znečistili chodník.

Přepravované předměty denního života a nejrůznějšího použití prostředí tramvaje oživují; obměňují jeho standard vizuálně, ale také akusticky (chrastěním, zvoněním či vydáváním jiného hluku); pozornost vyvolávají také podněty čichovými. Je třeba si uvědomovat, že každý živý tvor je zdrojem jistých pachů. Je přirozené, aby všechno živé páchlo – a samozřejmě výjimečně i vonělo. Odpudivě i přitažlivě. Neprané košile, zejména v sezóně letních veder. Aplikované parfémy vynechám. Zastavit se ovšem musím u vůně linoucí se v období masopustu z nedovřených tašek šťastných chovatelů čuníků, případně jejich neméně šťastných příbuzných a přátel, do svých městských domovů si z venkova přivážejících výslužku ze zabíjaček. V podobě ovaru a jitrnic či jelit, jejichž kamarádství s česnekem je neutajitelné.

Nedávno mi pobyt v tramvaji obohatil můj paměťový rejstřík vůní o nový zážitek. Vlastně nejenom vůní; obohacen byl i můj rejstřík vizuální. Bylo to v období, kdy příroda vytvořila příznivé podmínky pro růst hub všeho druhu, k potěše odborníků mykologických, jakož i mnohem početnější obce amatérských sběratelů. Pod jedním ze sedadel jsem zahlédl košík až po okraj naplněný hříbky záviděníhodných tvarů, s hnědí na kloboucích, jakou ani akademický malíř namíchat nedokáže. Byly tam výhradně hřiby; jiné houby z těch několika druhů, které dokážu rozpoznat, jsem nepostřehl. Žádné bedly, suchohřiby, klouzky, žampiony ani ryzce, natož pak muchomůrky tygrované či zelené. Žádné houby jedlé jenom jednou. Myslím, že jenom opravdové hříbky mají tu moc – vyvolat u pozorovatele představu vepřového ragú na hříbkách. Nebo něčeho jiného, podle chuti a typu fantazie. Nepochybně k tomu přispěla i vůně z onoho košíku se linoucí a v tramvaji vyvolávající ekologicky pozitivní vjem lesního podrostu, jehličí a možná i tajemné víly tančící na proteplené pasece babího léta. To poslední v případě vnímatelů eroticky silněji orientovaných.

Než tramvaj dojela z místa, kde jsem přítomnost hříbků zpozoroval, ke stanici, kde vystupuji, stačila mi má zásoba přísloví (k nimž mám nadstandardní vztah) připomenout, že Mnoho hřibů, málo chleba – což v letošním roce opravdu platí. Ty hříbky i jiné houby jsou jakousi náhradou matky Přírody za pokaženou pšenici, která v letních deštích vzrostla dokonce v klasech na stojato. Takže vlastně potěšení z hub si zaplatíme několika haléři ve zvýšené ceně rohlíků a chleba. 

Ten košík hříbků v tramvaji mi připomněl houbařské epizody ze života mého táty. Táta byl sedlák – ale taky náruživý houbař. Tyhle dvě stránky jeho existence spolu moc nehrály; v době, kdy propukne houbařská sezóna, míval sedlák spoustu práce na poli nebo ve stodole. Končívaly žně, začínaly se vyorávat brambory, podmítala se strniště. A tak táta vycházíval ukájet svou houbařskou vášeň mezi čtvrtou a pátou ráno, aby svou selskou robotu nešidil. Musel to mít vypočítáno tak, aby do lesa vstupoval ve chvíli, když už bylo alespoň na pasekách na případné houby vidět. Rozhodně kolem osmé už musel být zpátky, aby velel rodině k nástupu do roboty. Přinesené houby bývaly podávány k večeři. Obvykle smažené; jako příloha se k nim podával obvyklý komentář o tom, jak velká část rodiny přežije. Tyhle projevy nedůvěry k houbařským znalostem neslýchával táta rád; na svou mykologickou odbornost byl hrdý. Myslím, že v hospodě se nejednou pochlubil, že jím nasbíranými houbami se nikdo nikdy neotrávil.

 

 

Peníze snadno a rychle

 

Je toho plná televize. Toho sloganu, těchhle nabídek. Spořitelny, pojišťovny a banky se tváří jako svatí Mikuláši kombinovaní s Ježíškem. Ujišťují lidi o prostinké samozřejmosti, že peníze mohou vylepšit lidem život. Člověk s otevřenou duší by snad uvěřil, že tyhle jmenované instituce hromadně vstoupily do armády spásy, a rozhodly se konat dobro. Samozřejmě bezúročně, protože o úrocích jsem v citovaných ujišťováních nevypozoroval nic. Kdo by na základě oněch nabídek a výzev svou mysl formovat nechal, mohl by nabýt dojmu, že stačí půjčku si vyzvednout, mozolnou pravici bankéře stisknout a pak už jenom začít utrácet a kupovat, co hrdlo a jiné tělesné orgány ráčí.

Nevím, čím to je, ale při podobných armádně spasitelských bankovních nabídkách se mi vybavují jiné televizní programy. Scény, ve kterých čeští, slovenští a snad ještě i dosud přežívající českoslovenští Romové naříkají a pláčou, že je vysávají úžerníci a lichváři, obvykle lidé jejich vlastní romské krve. A hlavou mi vrtá otázka, proč že oni bankéřští, spořitelní a jiní peněžně ústavní dobrodinci těmhle ubožákům peníze pohotově nenabízejí? Těm, kteří sestavují televizní programy, navrhuji, aby sestříhali reklamy mnou zmiňované se scénami romského naříkání. Rozhodně by tím udělali pro výchovu českého národa mnohem víc než činí vysíláním českých seriálových limonád nebo amerických seriálových krváků. A samozřejmě ohlupujících reklam.

Při uvádění nabídek půjčování rychlých peněz na pravou míru není vlastně nutné obracet pozornost do okrajového světa cikánů. Vystačit se dá i s docela střízlivou statistikou, oproštěnou od emocí pláče a skřípění zubů. Stejná televize, která vybízí diváky k lichvářským půjčkám, občas oznámí, jak vrostla za poslední rok nebo jiný časový interval zadluženost domácností. A jako důsledek toho, kolik bylo vyhlášeno bankrotů v domácnostech, do kterých se dostavili exekutoři, aby zabavili ledničky, videopřehrávače nebo televizory – dost možná zakoupené právě za ty rychle vypůjčené peníze.

Ještě jako klukovi mi vtloukal děda do hlavy, že dluh ujídá s dlužníkem ze společné mísy. K hlavním zásadám ukázněného občanského života patřila šetrnost. Nejlaciněji koupíš to, co nekoupíš. Rozumný člověk nekupuje to, co si koupit může, ale to, co koupit musí. Co potřebuje k tomu, aby si na živobytí vydělal. Koupě sekery a pily má přednost před koupí bicyklu, koupě elektromotoru před koupí motocyklu.

Tuhle životní filozofii ovšem dnešní doba důkladně nahlodala a dále nahlodává. Od samotných vrcholných ekonomických proroků lidé slýchají, že motorem společenského pokroku je spotřeba. Žádné šetření, ale naopak utrácení. Od vlády a ministerstev až po obecní rozpočty.

Není divu, že dobromyslní a prostomyslní lidé takové pravidlo berou za své. Co můžeš utratit dnes, neodkládej na zítra! A nemáš-li dost na útratu v kapse, běž si vypůjčit! Proč bys nešel, když ti ze všech stran nabízejí? O tom, kolik na úrocích zaplatíš, slušně vychovaní lidé nemluví. Stačí, když podepíšeš. Kdo se umí podepsat, nemusí přece počítat. A počítat je pracné, obtížné a nepříliš povzbudivé.

Dobrodinci rychlých půjček naopak kupecké počty dobře ovládají. A k tomu        psychologii důvěřivosti a naivity hraničící se slabomyslností. Taky existuje možnost vytloukání klínu klínem – když nastal čas jednu půjčku splatit, vezmeš si půjčku další. Je to vlastně jakási analogie letadlové hry. Jenom poněkud šibeniční. Jde při ní o beznaděj, zoufalství, pád do propasti bezmoci. Aby ses nezbláznil, musíš přestat myslit, musíš zapomenout na budoucnost. Jenomže ona na tebe nezapomene. Nevynechá tě. Čas, který dávno přestal být tvým přítelem, je teď tvou černou můrou. Ruší tvé spaní. Bere klid tvým dětem. Neutečeš před ním, stejně jako neutečeš před nepříjemnými důsledky svého nerozvážného počínání. Kdo nepočítá, stejně mu nakonec spočítáno bude.

 

           

Ušetříte až … aneb Sleva na rozumu

 

Mezi mými oblíbenými židovskými anekdotami je také jedna, která by mohla sloužit jako model jisté televizní reklamě. V poslední době reklamy hojně divákům předkládané a diváky obtěžující. Ta anekdota je z prostředí ruských židů.

Ze zadního okna autobusu pozoruje soudruh Bronštejn, jak za ním, od jedné zastávky ke druhé, s vyplazeným jazykem uhání jeho souvěrec soudruh Fichtengolc. Když na konečné vystoupil, počkal, až jeho přítel popadne dech a ptá se ho: „Fintengolc, proboha, k čemu to představení? To trénujou na příští olympiádu?“ Oslovený si otře třesoucí rukou z čela a zátylku pot, nadechne se a pyšně odpovídá: „Tak aby věděli, Bronštejn, právě jsem ušetřil tři kopejky!“ Bronštejn se zamyslí, pokývá hlavou a říká: „Příště, Fichtengolc, místo za autobusem běžej radši za taxíkem. To ušetřej až tři ruble.“

 Zdá se, že v českých televizích židovské anekdoty nečtou. Kdyby tak činili, mohli si ušetřit ostudu, kterou si před očima diváků nepochybně uříznou při každém předvádění reklamy, o které hodlám uvažovat. Alespoň před očima soudných diváků. Ta reklama na pozadí nablýskaných aut vypočítává, kolik ušetří případný jejich kupec. Uváděné částky se pohybují v rozmezí desítek až něco přes stovku tisíc. S ohledem na uváděnou zbytkovou cenu se jedná o ušetření až jedné čtvrtiny – částky, jejíž hodnota naplňuje mou skeptickou mysl tajemnou záhadou. Jestliže prodávající slibuje kupujícímu, že tento při koupi nabízeného ušetří, nabízí mu slevu. Je to slovo poměrně často v obchodním styku užívané. V mé představě je sleva pojem definovaný jako rozdíl mezi původní cenou, za kterou se prodávaná věc nabízela dříve a novou cenou, za niž se nabízí nyní. Standardní okolností je skutečnost, že nová cena je nižší než cena dřívější.

V reklamě typu Ušetříte až … postrádám údaj o ceně původní. A navíc, kdyby mi ona reklama takový údaj poskytla, asi bych se ptal po její genezi. Jak se k té ceně došlo. Pokud není potenciálnímu kupci taková informace poskytnuta, má plné právo podezírat nabízejícího prodejce (včetně reklamní agentury a vysílající televize) z nečisté hry. Z pokusu o podvod. Což není, bohužel, v této zemi postihováno. Co svět světem stojí, což znamená, co se na tomto světě kupuje a prodává, tj. kšeftuje, usiluje prodávající co nejdráž prodat a kupující co nejlaciněji koupit. Dodnes se provozuje řešení tohoto problému v podstatné části světa pod názvem smlouvání. Jedná se o druh hry, který byl u některých národů doveden k dokonalosti; rituály v praxi smlouvání propracované by mohly být – a možná taky jsou – obsahem několika kapitol v učebnicích psychologie. Měl jsem před několika málo roky možnost do takové hry vstoupit na velkém bazaru ve městě Istanbulu. Připadal jsem si jako ochotnický herec, kterému dovolili vystoupit na jevišti Národního divadla, ve hře obsazené prvotřídními profesionály. Až na jednoho; tím jsem byl já. Zatímco bývalo běžné, aby profesionál z přední scény občas pohostinsky vystoupil na pódiu venkovské sokolovny ve hře místních ochotníků, tady se aranžmá obrátilo – jeden kandrdas byl přizván do představení profesionálů.      

Jenomže i v takové hře, v níž jsem byl už předem odsouzen hanebně prohrát, byly role napsány mnohem poctivěji než v televizní reklamě, o níž tady uvažuji. Původní cena byla jasně na prkno vysazena – a od ní se vycházelo k ceně konečné. Obě zúčastněné strany měly možnost uvádět své argumenty, jejichž úkolem bylo tlačit cenu dolů – hodně nebo jen málo. Kupující amatér ztrácel body už ve chvíli, kdy dal najevo, že se mu předmět hry líbí. Pokoušel jsem se do hry zařadit i scénku odchodu či spíše útěku. Byl jsem po třech krocích dopaden, za rukáv šetrně dovlečen zpátky a hra pokračovala dalším jednáním. Dokonce byl ze strany prodávajícího použit argument, že mé peníze potřebuje tak naléhavě, že v opačném případě jeho obchod zkrachuje a rodina pomře hladem. Jindy jsem podlehl nátlaku a koupil si čepici z velbloudí kůže poté, co mne prodejce zlomil tím, že ji začal pálit zapalovačem; tím mi dokazoval, že jde opravdu o velblouda, protože jeho kůže nehoří.

 

 

Revoluce – operace se podařila, pacient má metastázy

 

Neškodilo by, kdyby revolucionáři brali lekce u ševců. Každý i jenom průměrně kvalifikovaný obuvník dbalý své profesionální cti ví, že boty se opravují proto, aby se v nich dalo zase chodit. Pokud možno jako v nových. Ví, že nestačí staré floky vytahat a vyhodit; zcela samozřejmě přitluče odchlípnutou kůži floky novými, případně ji novými nitěmi přišije.

Revolucionáři všeho druhu odmítají zabývat se záležitostmi tak banálními jako je nějaké bezproblémové chození, případně fungování systému. Oni jsou tu přece od toho, aby uvažovali o filozofii fungování – nebudou se přece zabývat nějakými sprostými detaily. Kontrolou fungování a zábranami vůči rozkrádání a korupci. Zvažují důvody, proč by měl nebo neměl být zřízen senát; své rozhodnutí odvozují od starých Římanů, filozofů státu a práva britské monarchie, americké demokracie a francouzské revoluce. Listují ve starých i nových knihách, starých i nových časopisech a novinách. Opisují z traktátů svých revolučních předchůdců. Jejich názory šustí papírem popsaným souputníky, šťastnějšími o to, že jejich mateřskými jazyky mluví a hlavně v nich čtou mnozí. Papírem šustí na dálku; a co je horší, na papíru stojí a o papírové základy se opírají i jejich závěry, doporučení a případně i rozhodnutí – pokud se jim dostalo příležitosti.

Veškerá lidská praktická činnost – z těch činností, které vedou k použitelným a užitečným cílům, se opírá o zkušenost. O zkušenost dobrou – která je napodobována, a zkušenost špatnou, jíž se ta která lidská činnost co možná vyvaruje. Pokud předchozí zkušenost v dané záležitosti chybí, nastupuje strategie pokusu a omylu. Jedna alternativa jednání se zvolí, počká se, až se odkopou její důsledky a ty se vyhodnotí. Jsou-li dobré a žádoucí, pokračuje se v krasojízdě. Jsou-li špatné a nežádoucí, poučili jsme se; zvolí se jiná alternativa – a cyklus se opakuje.

Jenom ve výjimečných situacích, které se dají věrně, výstižně modelovat jednoduchým vzorem, ve kterém se dobře dají popsat vztahy příčin a důsledků, dá se využít při stanovování, při predikci, toho, čemu říkáme teorie. To jsou situace odehrávající se ve fyzikálních, chemických, případně i biologických pokusech. Situace, kdy jsou pod kontrolou prakticky všechny vlivy do takové situace intervenující. O něco podobného usilují i lékařské studie zkoumající případný účinek nově zaváděných léků. S většími či menšímu úspěchy. Takové postupy jsou dnes ve vědě přijímány jako žádoucí standard dobrého výzkumu i v jiných oborech a oblastech. V psychologii, sociologii, politologii, v historii, v právu. Dokonce i v gender studies a taky v ekonomii. Bez valného úspěchu – protože se nedaří udržet pod kontrolou všechny faktory, podstatnou měrou intervenující do sledovaných výstupů. Jejich variabilita je příliš velká – a činěné předpovědi budoucího chování systému jsou příliš neurčité a proto nespolehlivé.

Totéž platí o experimentech sociálních, jimiž jsou revoluce, převraty a razantní změny řízení existujících systémů. Nezdá se, že by byli teoretici revolucí a převratů schopni budoucí vývoj předpovědět. Ne že by se o nesnažili – prostě na to nemají. Šedivá je každá teorie. Jediné, co nakonec vždycky zbývá, je improvizace, kterou ovšem žádná teorie ve svých šuplatech nemá. Teoretici revolucí, pokud nechtějí úplně zavřít živnost a zamknout krám, se musejí uchylovat k abstraktnímu, co možná zašmodrchanému žvandání – anebo předstírat, že oni už dávno věděli, že záležitosti se musejí vyvíjet právě takhle, jak se opravdu vyvíjejí – jenom to jaksi nezdůrazňovali dost hlasitě.

Všimněte si, že teoretici sociálního vývoje vždycky vědí, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Případně, proč se děly tak, jak se děly. Raději se však nepokoušejí předvídat, co bude. Předpovídat dění budoucí. Takové počínání by totiž příliš svádělo ty, které se snaží o svých schopnostech přesvědčit, aby porovnávali předpověděné s tím, co se doopravdy stane. A právě na tomhle si odřela záda už nejedna krásně vypadající sociální teorie.

 

 

Sběratelé a Sběratel

 

Sběratelství je nepřehlédnutelnou činností, kterou se lidé zabývají už odedávna – zřejmě od doby, kdy některým z nich zbylo něco času, který nemuseli plně věnovat shánění obživy. Sbírání věcí k životu nikoli nezbytných, sbírání pro potěšení, se stávalo zábavou i vášní bohatých a mocných. Věcí lesklých a barevných, zajímavě tvarovaných. Jedněmi z prvních založených sbírek byly asi kolekce lebek hlav uříznutých nepřátelům. Z indiánek našeho klukovství víme, že byly sbírány skalpy, taky součást hlav. Drahé kovy a kameny sbíral kdekdo, kdo na to měl. Od císaře Nerona, přes Rudolfa II. až po říšského maršála Hermanna Göringa. 

O sběratelství psával s oblibou doktor Karel Čapek. Od něho vím, že sběratelství spíše než vášeň lidská je vášeň mužská. Ženy, pokud se ke sbírání odhodlají, obvykle sbírají muže. Šperky, okrašlovací vodičky a vonné balzamovací masti pak sbírávají přes peněženky těchto mužů. To je ovšem sběratelství jenom nepřímé.

Člověk, jak známo, byl stvořen o obrazu božímu. Nemám důvod o tom pochybovat; alespoň jako hypotézu, výchozí bod naší úvahy to můžeme vzít. Logicky vzato, z této hypotézy vyplývá, že se tu nabízí možnost z podoby či chování člověka, jako obrazu božího, odvozovat představy o jeho originálu – totiž o bohu samotném. Je celkem pochopitelné, že tak už dávno činíme. Budiž mi tedy dovoleno, abych to stručně připomenul.

Z aktu stvoření se nám dochovala představa, že stvořen – tedy podle božího vzoru a k božímu obrazu – byl muž. Adam. Eva byly stvořena z Adamova žebra. Snad mám právo konstatovat, že byla stvořena k obrazu muže. Přesněji řečeno, mělo by se to interpretovat asi tak, že Stvořitel měl v úmyslu vytvořit Evu tak, aby se Adamovi líbila. Anebo mu nebyla proti mysli. Aby si ji neošklivil. Kdyby tomu tak bylo, zřejmě by se byl program Milujte se a množte se! zadrhl už v samotném počátku.

Z nepopiratelného faktu, že muži holdují činnostem zvaným sběratelství (od kolekcí poštovních známek až po shromažďování historických zbraní) se nabízí dedukce, že možná i samotný Stvořitel (který do software muže zakódoval sběratelský pud), měl ke sbírání kladný vztah. Co když svět není nic než veliká sbírka nejrůznějších kuriozit, kterými se Stvořitel ve volných chvílích přehrabuje a probírá? Které si přerovnává podle nejrůznějších kritérií, které třídí podle velikosti, barvy kůže, podle jejich nálady, krevních skupin, otisků prstů a DNA příbuzných skupin?

V okamžicích, kdy mne tahle představa napadá, zašimrá mne zevnitř v dutině lební myšlenka, že nejrůznější tak říkajíc okrajové, marginální typy lidí mohou být pro Stvořitele něco jako ptakopysk, blboun nejapný nebo dvouhlavé tele ve světě zvířat nebo modrofialová růže v říši květin. Lidé nepoužitelní k ničemu rozumnému a užitečnému, jako třeba politici, reklamní agenti nebo jiní profesionální podvodníci. A naopak – předmětem Stvořitelova sběratelského úsilí mohou být andělé v rouše lidském – ženy laskavé ke svým mužům, velkoryse přehlížející jejich poklesky, o nichž vědí, že je pro muže obtížné se jich vystříhat. Protože i ty poklesky mohou být pro některé muže výsledkem jejich sběratelské přirozenosti. Muž, a ještě lépe chlap, se hříchů nedopouští z nějaké lehkomyslné rozvernosti nebo dokonce zvrácenosti. Muž je od přírody, tj. od boha, veden ke sběratelství, ke zkoušení a zkoumání; a od zkoušení je už jen malý krůček k pokoušení. K mužské povaze (také stvořené k obrazu božímu) patří nejen vědomí, že pokušení je povinen odolávat; muž podvědomě tuší, že je také povinen každé pokušení prozkoumat. To aby mohl případnému hříchu čelit uvědoměle. Aby si při odolávání pokušení nepočínal zbrkle, nepromyšleně a nevědecky. Aby se mu dokázal postavit čelem, potírat ho na základě vědeckých argumentů, použitelných obecně a univerzálně. Tohle výjimečné ženy vědí. Ony umějí vypozorovat, jak muž s pokušením zápasí – a tím víc oceňují každé takové mužské vítězství. A nevyčítají mu šrámy, které přitom utržil.

                                                                                                    

 

Zblo pravdy

 

Na tomto tvrzení není ani zbla pravdy – je věta, v níž se setkáváme se slovem zblo v kontextu asi typickém. Je to zvláštní slovo. Vlastně si nejsem jist, když ho vyslovím podruhé, opakovaně a v jeho osamocení, jakým je slovesným druhem. Podstatné jméno? Příslovce vymknuvší se znakům obvyklosti? Nebo jakási částice, záhadná asi jako Pluto, někdy planeta a jindy jenom kus ledového balvanu bloudícího na okraji planetární soustavy našeho Slunce, tam, kde se naplňuje skutková podstata pojmu hlubiny vesmíru; jakkoli je pojem vesmírných hlubin astronomicky bezobsažný. Kde jsou hlubiny, měly by totiž být i výšiny.

Na tvrzení není ani zbla pravdy, strom nedává ani zbla užitku, člověk nemá ani zbla rozumu. V těchto formulacích, zdálo by se, se nám naznačuje, že zblo je mírou množství. Jakousi jednotkou množství pravdy, množství užitku, množství rozumu. Kontext naznačuje, že jde o jednotku spíše malou až velice malou. Problémem se zdá být fyzikální rozměr, na jehož škále má být zblo měřeno. Zřejmě nemůže jít o hmotnost – pravda, užitek ani rozum nejsou veličiny važitelné, v gramech či jejich zlomcích nebo násobcích zjišťovatelné. Sotva může jít o množství měřitelné v metrech, litrech, jednotkách elektrického napětí, amplitudy či odporu, síly magnetické nebo jaderné.

Trochu déle jsem při této úvaze setrval, uvažuje o jednotkách svítivosti. Pravda totiž, ale také užitek a zejména rozum přece osvěcují – náš lidský život, poznání, kvalitu života. Zblo by tedy mohlo být jednotkou svítivosti, podobně jako lux. Nakonec jsem však, byť s váháním, i tento nápad odložil stranou.

Zblo pravdy, zblo užitku, zblo rozumu – to svádí jedince o zblu uvažujícího, aby vstoupil do politického kontextu. Se svým zblem. Právě na politických projevech, prohlášeních, kampaních a jednáních nebývá ani zbla pravdy. Ani kousek pravdy. S užitkem a rozumem se to má podobně. To ví každý – a podstatná část občanstva to dává najevo svým nezájmem o politiku. Svým odmítáním podílet se a zúčastňovat na rituálech s politikou spojených.

V souvislosti s pravdou v politice mne napadá, že by se mělo uvažovat o zblu jako o veličině nekonečně malé. O veličině infinitesimální. Pravdy je v politice štipec, špetka, rozhodně ne přehršel nebo hrst. Tak by to formulovala obecná mluva. Odborně se však hodí využívat pojmů, za jejichž zavedení do matematiky vděčíme pánům Newtonovi a Leibnizovi, kteří tak učinili už v osmnáctém století.

Zblo, takto koncepčně jako nekonečně malá veličina uchopené, by se mohlo stát výstižným modelem jednotky pravdy, užitku a rozumu právě v politice. Pro veličinu nekonečně malou totiž platí, že součet spočetně mnoha (což je druh nekonečna) takových veličin je pořád ještě veličina nekonečně malá. To se dá interpretovat jako zákon o sečítání názorů v množině členů poslaneckého klubu té které parlamentní strany. Těch je dokonce jenom konečně mnoho – díky bohu. Jestliže tedy není na názoru jednotlivých poslanců ani zbla pravdy, není ani zbla pravdy na názoru poslaneckého klubu. Zákon o sečítání názorů.

Podobně by se dalo využít toho, že nekonečně malá veličina, jsouc vynásobena konstantou, dává opět veličinu nekonečně malou. To se dá interpretovat jako zákon, podle něhož – není-li ani zbla pravdy na názorech ústředních výborů jakýchkoli stran koalice, nemůže být ani zbla pravdy na názorech koalice. Totéž platí pro užitek, případně rozum – ani zbla užitku, ani zbla rozumu – jakkoli budou činěny pokusy užitek či rozum politickým orgánem produkovaný shrnovat, sumarizovat, integrovat či globalizovat. Vulgárně řečeno – kde nic není, ani čert nebere. Natož pak ubozí občané.

Na příkladu zbla se tak ukazuje, že věc zdánlivě zcela okrajová, dokonce i gramaticky, může mít poměrně košatou interpretaci v životě. Stačí se porozhlédnout. A psát satiru o politicích je snadné a vděčné. Oni totiž nosí z ostudy kabáty ve všední dny i ve svátek.

 

 

Čas jablek

 

Je to vlastně výraz napadnutelný. Jablka jsou totiž na stromě pořád, dokonce i uprostřed zimy existují jako možnost kulatých, červených či žlutých plodů, v zárodečném stádiu pupenů. Časem jablek rozumím proto tu část roční doby, kdy jsou jablka na větvích nepřehlédnutelná, člověčí (a nejen její) chuti se vyzývavě nabízející a k následování prvotního hříchu vyzývající. Časem jablek je podzim – od konce léta do začátku zimy.

Tento čas jako by žil neustálou připomínkou objevu zákona gravitace. Jablka cestou ke svému dozrávání padají. Činí tak hlučně – zejména když majitel zahrádky vysázel jabloně tak, aby svými větvemi přesahovaly až nad střechu. A když je navíc ta střecha plechová, připomíná čas jablek větší krupobití nebo menší kanonádu.

Vedle několika jabloní máme na zahrádce zasazenou i hrušeň. Pokaždé si v čase jablek připomenu, že kdyby byl Isaac Newton místo pod jabloní usnul pod hrušní, nemuselo dojít k objevu gravitačního zákona, ale k menšímu otřesu mozku. Páně Newtonova. Hrušky totiž mají snad dvojnásobnou specifickou hmotnost ve srovnání se specifickou hmotností jablek. Můžete mi věřit (na rozdíl od českých premiérů), na mou hlavu už padlo obojí. Škoda, že gravitační zákon je už skoro tři sta let objeven; mohl jsem se proslavit.

Padání jablek je selektivní proces. Jabloň odhazuje především plody napadené. Červivé, pobodané vosami, jejichž integrita je ohrožena. Vůči svým takto postiženým potomkům se chová stejně jako řecké město Sparta, ve kterém byli neduživí potomci shazováni ze skály na pospas divé zvěři. V případě jabloní jsme touto divou zvěří my, zeměplazi vitamíny shánějící. Taky každý alkoholomilný člověk ví, že červivá jablka bývají nejsladší, nejvíce cukru obsahující a tedy i jabčáku, případně calvadosu. Záleží na tom, budete-li pálit jablečný kvas nebo jablečný mošt.

Než mi pokryli verandu plechovou střechou, netušil jsem, jak hlučně si padající jablka dokáží počínat. A že umějí člověka i ze spaní probouzet. Už to neplatí. Zvykl jsem si a rány bušící do střechy vnímám jenom jako přátelský pozdrav ze zahrádky těm v domě. Tj. mně. Bohužel se ukázalo, že bubnování padajících jablek do střechy nijak neruší spánek kuny, která se s námi pod ní usadila jako stálý podnájemník bez řádného dekretu opravňujícího ji k bydlení.

Čas padání jablek má své příjemné stránky. Dává příležitost pečení štrúdlu. Zastávám názor, že štrúdlu není nikdy dost, natož přespříliš. Škoda každého jablka, které neskončí v listovém těstě úhledně zabaleno a v troubě správně temperované do zlatava upečeno. Upéci správně štrúdl v troubě venkovského sporáku není totiž žádná triviální záležitost. Je to umění vyžadující cit a lásku. K tomu štrúdlu. Podobně jako láska, i jablečný štrúdl se snadno spálí, následkem čehož bývá plísnění osoby do sporáku přikládající a následně rozhořčeně odsuzované ke konzumaci těch nejvíc spálených částí. Poněvadž jsem takhle dopadl nejednou, mohu kvalifikovaně potvrdit, že tradovaná víra, podle níž konzumace spáleného činí konzumenta krásným, je pouhá pověra. Moje krása má totiž pořád stejně velké nedostatky a rezervy.

Čas padání jablek je časem ubývání dne a přirůstání noci. Té, kterou pak bušení jablek padajících na střechu ruší. Jablka, hlavně ta na zem spadlá, naplňují podzim svou melancholickou vůní, s ničím jiným nezaměnitelnou. Patří k ní i připomínka tlení a hnití, které jsou také součástí života.

Kdysi, před mnoha lety, jsem našel kdesi na půdě svůj studentský kufřík, který mne do škol doprovázel. Každý podzim býval plný jablek, která jsem si s sebou odvážel. Tátova zahrada bývala nevyčerpatelná. Když jsem z něho tenkrát usazený prach setřel a otevřel jej, vůně jablek tam pořád ještě byla. Nejenom jako vůně mládí, ale i jako vůně podzimu, začátků školních roků a zimních semestrů, ale i jako pozvánka k nynějším časům padání jablek.

 

 

Aloe vera

 

Jsou léky, o jejichž účinku mne život přesvědčil. Antibiotika, aspirin, některá antihypertonika. A samozřejmě další. Jsou však jiné medikamenty, jako léky na něco nebo proti něčemu předepisované i aplikované, které mne o svém účinku nepřesvědčily. Člověk je užívá, abych tak řekl, pro jistotu. Ačkoli jistota je právě to, co v případě jejich užívání chybí. Na vlastní kůži (či pod kůží) člověk žádný účinek jaksi nepociťuje.

To, co platí o přípravcích chemicky syntetizovaných, platí dvojnásob o přípravcích takzvaně alternativních. Ať už z lékárny homeopatické nebo z domácího či přespolního bylináře. Co si vzpomínám, různé čaje různými rádci doporučované na mé tělo obvykle žádný velký dojem neudělaly. Některé byly příjemné, ne že by ne. Ale to bylo asi tak všechno. Příjemná může být i vůně čerstvého sena, která se nese z červnových luk údolím do vsi. Dělá člověku dobře, asi jako laskavé pohlazení. Ale že by léčila …?

Z dětství se pamatuji na léčebné procedury, jaké aplikovala moje máma. Na své děti. Typické bylo kurýrování bolesti zubů, která má tu záludnou vlastnost, že přicházívá v noci. U nás nic takového jako domácí lékárnička nebývalo. Žádný aspirin, žádné masti. Máma trpívala mlčky, táta se léčil slivovicí. Hlavním druhem léčby bývala terapie obkladová. Šátek namáčený ve studené vodě v případě horečky. V pádu těch bolavých zubů se aplikoval obklad teplý. Vyráběný ze zdroje tepla, který byl vždycky po ruce. Na plotně sporáku stával každou noc pařák s brambory pro prasata. Pár se jich zpod pokličky vyndalo (prasata ke škodě nepřišla, protože obklad zůstával po nočním použití ráno konzumovatelný), zabalily se do šátku, rozmáčkly a připlácly na trpící skráň. Mechanismus účinku nikdo nezkoumal. Jistě zapůsobil taky placebo efekt. Zbytková bolest se musela vydržet; shánět doktora kvůli bolavému zubu uprostřed noci by se byl nikdo nenamáhal. Venkovské prostředí nikoho v záležitostech léčení příliš nerozmazlovalo. Pamatuji se, že s vytahováním bodláků, trnů a třísek a jiných nežádoucích předmětů z kůže se postižená osoba odkazovala na sobotní večer; žádat tohle přes týden se považovalo za změkčilost.

V domácím léčitelství existovalo kdysi – dnes už to jistě platí daleko méně výrazně – něco jako rodinná tradice. Ať už v minimálním provedení jako v případě mého dětství nebo v pestřejším a bohatším rozvinutí v případě rodin změkčilejších. V rodině mé ženy patřívala mezi léčebné prostředky aloe. Pěstovaná mezi několika dalšími hrníčkovými rostlinami, zejména muškáty. Tak se stalo, že jsem si navykl svá povrchová tělesná poškození, nejrůznější škrábance, oděrky a pořezání, jak je plodí kutilství neumětelů, mezi něž patřím, ošetřovat šťávou prýštící z odlomeného proužku aloe. Dnes je má zkušenost s ní téměř půlstoletá – což je evidence statisticky dostatečně bohatá, abych mohl potvrdit její účinnost. Není to otázka důvěry – je to otázka zkušenosti. Samozřejmě jsem se nepokoušel pomocí aloe vera kurýrovat svou mozkovou mrtvici. Ale oděrky i řezné rány po její včasné aplikaci nehnisají, zasychají – a hojí se. Je taková tradice – uvažovat hypotetickou situaci trosečníka na pustém ostrově, kterému osud nabídl vzít si do své pustiny jednu knížku. V případě českého trosečníka se očekává, že projeví vlastenectví tím, že si do kufru přibalí Babičku Boženy Němcové. Trochu bych to modifikoval. Kdybych si ve stejné situaci měl vybrat na ten pustý ostrov jednu léčivou bylinu, vybral bych si aloe. Na odřeniny, škrábance a pořezání, kterým bych se jistě při své profesionální nešikovnosti nedokázal vyhnout.

Takže – o léčebném účinku aloe vera jsem přesvědčen, přestože jsem neprovedl žádný kontrolovaný experiment, ve kterém bych účinek aloe porovnával s účinkem placebo. Má statistická zkušenost poškrábaného, odíraného a pořezaného má taky svou signifikanci čili významnost. Opakovaná zkoušení na stále stejném subjektu nejsou samozřejmě zkoušením na souboru subjektů nezávislých. Doufám však, že pro ostatní lidi dokážu být modelem alespoň tak přiléhavým jako krysa, morče, králík, pes nebo opice.

 

 

Zprávy 28

 

Nenápadnost: Nápadnými se začasté stávají ti, kteří přespříliš usilují být nenápadnými.

 

Přiznání: Přiznávám, že na ženské hledím svrchu – pravil montér výškového domu.

 

Náročný důkaz: K důkazu své nepostradatelnosti spotřeboval tolik energie a schopností, že jejich zbytek se stal naprosto postradatelným.

 

Definice rozdílu mezi mužem a ženou: Zatímco hodnota obleku v očích ženy s délkou nošení klesá, v očích muže zpravidla roste.

 

O cíli: Žádný cíl není dostatečně vznešený, aby jeho dosažení ospravedlňovalo použití libovolných prostředků.

 

Nejen v případě stromů: podle ovoce pozná se druh spolehlivěji než podle listí.

 

Jednou nejednou: Poslechneš-li mne, budeš mi jednou nejednou vděčný!

 

Značka – napravený idealista: Vyměním metrák sympatií za pět deka protekce.

 

Cena vytrvalosti: Ženy jsou stále stejné – nevědí, co chtějí, ale chtějí to vytrvale. Díky tomu svého cíle dosáhnou. Zpravidla to ovšem nepostřehnou.

 

Své vlastní hříchy: Své vlastní hříchy každý nejlíp zná. Největší hříšník se stává nejlepším odborníkem v záležitostech ctnosti – protože každá věc vymezuje i svůj opak.

 

Úměrnost: Z tisíců vět, které v životě vyslovil pan Pythagoras, se dochovala jediná. Není to nijak moc. Lze předpokládat, že paní Pythagorové se podařilo pronést mnohem více vět. Nepřežila však ani jediná. Takže vlastně to, co se zachovalo po panu Pythagorovi, není tak málo.

 

Síla souvislostí: Kdybychom nepředpokládali univerzální souvislost věcí a jevů, popřeli bychom tím poznatelnost světa. Protože jenom hypotéza existence vztahů a souvislostí nám umožňuje formulovat to, čemu říkáme přírodní zákony. Jaký smysl by mělo zkoumání atomového jádra, kdyby se nedalo předpokládat, že existují i jiná jádra, zkoumanému jádru natolik podobná, aby to, co jsme zjistili, bylo platné i pro ně? Bez onoho předpokladu by věda nebyla sítí cest, po nichž se ubíráme do nitra věcí. Byla by pouhou hrstí bludných balvanů, beznadějně ztracených v džungli neznáma.

 

Potvrzení principu relativity: Postel, která ještě před chvílí byla dost velká pro dva, je teď naprosto přesvědčivě vhodná právě jen pro jednoho.

 

Zrcadlo: Nenadávej na zrcadlo, máš-li křivou hubu! Vždycky je tu ještě možnost do něj praštit.

 

Nápis nad dílnou optika: Udělám pro vás, co vám na očích uvidím …

 

Tvoření: Formovat slovy myšlenku je proces nikoli nepodobný procesu, jímž je z beztvarého materiálu, vyrvaného zemi, konstruován stroj nebo stavěn dům. V obou případech musí být důvod ( proč tvořit) a plán (jak tvořit). V obou případech je třeba silou ruky a intelektu uchopovat surovinu a násilím ji hníst a přetvářet v technologii, jež přetrhává stávající existenci. V sobě je třeba nalézat odvahu věřit, že nové bytí, které povstane jako výsledek tvoření, má právo existovat. Protože je lepší než doposud bylo.

 

Co stačí: Jak málo stačí – zdravé smysly k registraci chutí a vůní a zvuků a obrazů – mozek se schopností pamatovat a zapomínat – duše, která rozhodne, nad čím máš vzplanout hněvem, co oplakávat a za co se stydět – srdce, abys uměl rozpoznat dobré a zlé – a slova, abys dokázal pocity přetvořit v myšlenky a s jejich pomocí vyvolat všechno právě vyslovené u přítele, který oslepl, ohluchl, přestal vnímat chuť i vůně a kterému zůstaly mozek a duše a touha žít – a schopnost vnímat slova i přes hradbu, která obklopila jeho smysly. A když polena tvých slov dokáží udržet žhavým nebo alespoň doutnajícím oheň jeho touhy po životě, dostalo se ti důkazu nejvyššího, že jsi hoden donést odznak sekery a dláta svého intelektu na okraj vlastních dnů …

 

Obojího trochu: Zakázané ovoce je nejlákavější. Kradené ovoce mívá však nahořklou příchuť.

 

Nejen na vinici: Někdy dá dost práce sebe sama přesvědčit, že vysoké hrozny jsou skutečně kyselé.

 

Problém orientace: Ze všeho mu šla hlava kolem. Ale … kolem čeho?

 

Robot: Úloha – vyrábět roboty. Konečný cíl – vyrábět více robotů.

 

Interakce: To, co zjistíme o předmětu našeho zkoumání, závisí jednak na vlastnostech zkoumaného a jednak na způsobu zkoumání. Někdy víc na tom druhém.

 

O významu cvičení: Tělesné cvičení má význam jenom pro malé a hubené. Velcí a tlustí konají soustavná namáhavá cvičení už tím, že vůbec existují – a cvičení může k tomu přidat jenom docela málo.

 

Nepřesnost: Chtějíce vyjádřit, že něco je středem něčeho jiného, říkáme, že něco je něčeho jiného srdcem. Srdce však bývá v těle uloženo asymetricky.

 

Jací jsme: Nastav oblečenému zrcadlo, ve kterém se uvidí nahý – a začne se chovat jako nahý. Umožni nahému, aby se viděl oblečený – a bude se suverénně chovat jako oblečený. Stačí vzpomenout na pohádku o nahatém králi. Naše jednání je určováno skutečností jenom potud, pokud jsme schopni tuto skutečnost pozorovat.

 

Obdivovatel: Na ženách obdivoval útlost a křehkost jejich ruček, pasů, šíjí, nohou a mozečků.

 

Papír: Je máloco tak zneklidňujícího jako hranolek archů čistého papíru, nedotčeného tužkou, psacím strojem ani tiskárnou počítače. Pociťujeme chuť a nutkání změnit to; zároveň se však bojíme, že náš pokus může definitivně a nenapravitelně zničit nebo pokazit to, co mohl využít dokonaleji někdo jiný. Proto se píše snadněji na papíru už z jedné strany dřívějšími pokusy pokaženém.

 

O potřebě zaujetí: Sdělit myšlenku, vyvolat představu či vzbudit pocit o něčem lze snad nekonečně mnoha způsoby. Jedním z nich je metoda nadsázky, kdy je ten, jemuž má být sdělováno, nejdříve vyveden z míry, pobouřen, rozhořčen nebo šokován – a do takto připravené půdy vzbuzeného zájmu je vkládáno sémě nápadu. Pokud je co vkládat. Což je plně v souladu s teorií učení, podle níž si musíme dříve uvědomit, abychom mohli později vědět. Protože lhostejnému nelze sdělit nic.

 

O podmínkách: Nadání, pracovitost, cílevědomost – každá z těchto vlastností je nutnou podmínkou dosažení cíle ve vědě. Ani kombinace všech tří není však podmínkou postačující.

 

O potřebě víry: Je nutné něčemu věřit. Třeba tomu, že není nutno věřit všemu, co je k věření předkládáno.

 

Pohřební řeč pesimisty: klidně si umře – a nás v tom nechá …

 

Náročný cestující: Dvě jízdenky někam, kde mají dobrou psychiatrickou léčebnu, prosím …

 

Co je nápad: … někdy se ptáme a jenom málokdy dokážeme uspokojit odpovědí na otázku tak snadnou. A přece stačí se rozhlédnout. Nápad byl – když člověk donutil tíhu Země, aby držela klenbu, kterou vykroužil nad svým obydlím, a poznal, že tím pevnější je klenba, čím větší tíha na ni naléhá.

 

Ztráta věci: Teprve při ztrátě věci si uvědomíš, že sis k ní utvořil jakýsi důvěrný vztah. Znal jsi její přednosti i nedostatky a obojí tě k ní připoutávalo stejným mechanismem, jakým to činí tvůj příliš dlouhý nos a nepřehlédnutelně zrzavé vlasy.

 

O kritice: Kritika někdy pomáhá. Ale nikdy nepotěší.

 

O stopách: Stopy, které zanecháváme za sebou na svých cestách, závisejí na naší hmotnosti a velikosti chodidla. Ale také na množství prachu a hloubce bláta oněch cest.

 

Důkaz ženské nedůslednosti: Tají svůj věk – ale chtějí, abychom přesně věděli, kdy mají narozeniny.

 

Co není cynismus: Těžko vinit z cynismu skřivana zpívajícího nad polem válečným.

 

Důkaz: Existence tří zlatých vlasů děda Vševěda dokazuje – kromě jejich jakosti – také dědovu holohlavost.

 

Otázka: Nemá-li být týž přestupek trestán dvakrát – jak se má posuzovat nevěra s monozygotními dvojčaty?

 

Paradox: Usilovat stát se starším vědeckým pracovníkem v co nejmladším věku.

 

I ten nejvyšší strom vrhá stín jenom tak dlouho, dokud svítí slunce. Mezi slunce západem a slunce východem mají stíny všech stromů stejnou velikost.

 

Odměna: Úrodný podzim může být odměna za spořádané jaro.

 

Někdy: Někdy je lépe dobře poslouchat než špatně myslit.

 

Něco za něco: Krunýř chrání raka před útokem nepřátel a snad i před úrazem. Ale taky před něžným pohlazením vlahých vlnek v tůni za letního podvečera.

 

O stínu: Pokřivený a sehnutý strom vrhá stín stejně chladivý jako strom úplně rovný.

 

O vděčnosti: Očekávat vděčnost patří k činnostem velmi nevděčným.

 

O čistotě: Neteče-li voda, i ti nejčistotnější mají špinavé ruce.

 

Věci malé a velké: Není věcí malých a věcí velkých. I věci největší jsou celky, složené z elementárních, atomárních součástí, které žijí ve vzájemné symbióze. Nebo saprofytují jedna na druhé. Nebo jsou si vzájemně parazity. Patří však k sobě.

 

Smetí: Smetí neexistuje. Jsou jenom věci, které pro danou chvíli ztratily svou nepostradatelnost.

 

Sex: Sex je vůl, který musí být připřažen k mužskému, aby oba dojeli na tržiště manželství.

 

O trapnosti: Kdo se vychloubá, je trapný. Trapnější je jenom ten, kdo se nemá čím pochlubit.

 

Ze zápisu ZV ROH: Soudruhu Novákovi nelze přiznat podporu v úmrtí, jelikož jeho matka nebyla organizována v ROH.

 

O potěšení: Nad řešením komplikované rovnice můžeš pociťovat potěšení velmi podobné tomu, které ti poskytl špalek rozpůlený přesnou ranou tvé sekery. Ten – možná docela malý – rozdíl se dá přičíst na vrub skutečnosti, že pohled na řešení rovnice nikdy nedává naprostou jistotu.

 

O kritice: Kritika nikdy netěší. Vyslovena hlupákem měla by uklidňovat, vyslovena moudrým měla by přimět k zamyšlení. Pochvala potěší vždycky. Vyslovena hlupákem měla by tě zneklidnit, vyslovena moudrým měla by povzbudit.

 

Správné a nesprávné: Pro danou úlohu existuje někdy více než jedno správné řešení. Vždycky však pro ni lze dospět k nesmírně mnoha řešením nesprávným.

 

O myšlení: Myslíme míň než myslíme, že myslíme.

 

Obecné a dílčí: Prohlašuje-li ochránce přírody, že zajíci nesmějí vyhynout, neměl by z toho žádný zajíc vyvozovat, že bude žít věčně. I ochránce přírody, pevně odhodlaný chránit zajíce jako biologický druh, si rád pochutná na individuálním zaječím zadku. Zvláště, bude-li na smetaně.

 

Dno a hladina: I v hluboké řece tvar vln na hladině závisí na tvaru jejího dna.

 

O zrcadlech: Dvě zrcadla neukáží dvakrát víc než zrcadlo jediné. Spolehlivější je vyměnit zobrazovaný objekt.

 

O výčitkách svědomí: S plným žaludkem i výčitky svědomí se snášejí lehčeji.

 

Mozek a žaludek: Výkony svých žaludků se lidé liší dvakrát, možní i pětkrát. Výkony svých mozků se však odlišují stonásobně. Proto se také hlasatelé rovnosti nároků lidí odvolávají na žaludky.

 

O hodnocení: Kdyby si příslušník mimozemské civilizace vzal za úkol racionálně prostudovat objekty, které v naší pozemské civilizaci označujeme termínem básně, asi by prověřil takové parametry jako jsou počet a délka slov; statistická frekvence výskytu písmen a slov – a hodnoty různých jiných jasně a jednoznačně definovatelných znaků. Do rozpaků by ho asi přivedl poznatek, že žádný ze znaků jím sledovaných nekoreluje s pozemským kritériem dobrá a špatná poezie. Usoudil by tedy, že buď nehodnotí pozemská kritika svou poezii racionálně anebo je počínání pozemšťanů v oblasti hodnocení poezie činnost velice tajuplná a záhadná. Někdy i neúplný úsudek může dojít k závěru velice výstižnému.

 

Několik z okolí zubařského křesla: Úsilí sehnat něco dobrého na zub bývá korunováno … protézou.

 

Sahal na zoubek kdekomu. Byl zubař.

 

Je těžko moudře využít zub moudrosti.

 

Po zubaté s kosou a kose se zuby málokdo zatouží.

 

Darovanému koni do huby hledět nemá ani zubař.

 

Pes, který štěká, nekouše. Ale co když si udělá pauzu?

 

Měl svaly z ocele, nervy jako dráty, srdce z kamene a zuby ze zlata.

 

Co je císařovo: Neochota některých dávat císařovi, co je císařovo, nepramení z neochoty dávat – ale z faktu, že jejich názor na to, co je císařovo, se příliš liší od názoru císařova.

 

O nápadu: Nápad je jako zrno. Není-li v pravý čas zasazeno na pravé místo, nebude k ničemu. Nápad, stejně jako zrno, je pouze možnost, která se uskuteční jenom díky mnoha dalším okolnostem.

 

O odvaze: Odvaha končívá tam, kde začíná zkušenost.

 

Plnit přání: Je snadné splnit všechna přání tomu, kdo si nepřeje nic.

 

Tím méně: Ani odsouzenec nemá právo vyčítat sedmikrásce, že kvete pod šibenicí. Tím méně ti ostatní.

 

O přemrštěnosti: Můžeš prohlásit vrabce za slepici. Dokonce můžeš začít chystat omeletu z vrabčího vejce. Je ovšem přemrštěné zvát souseda na večeři.

 

Ne bez kořenů: Jsou rostliny, které se obejdou bez květů. Ne však bez kořenů.

 

Před sebou: V návalu nadšení pro ochranu přírody se někdy zapomíná, že ji máme chránit před sebou.

 

Aby mohl člověk rozvinout ochranu přírody, musel ji předtím zničit – nebo do stavu ohrožení zničením přivést. Aby mohl bojovat za mír, musel připravit válku. Aby se mohl pozvednout, musel předtím člověk klesnout.

 

Otázka vzdálenosti: Největší přítel může být vzdálený. Největší nepřítel musí být blízký.

 

O hledání: Než hledat ztracené, je ekonomičtější neztratit. To je pravda. Kdo neztratil, ten ovšem nemůže prožít radost ze znovu nalezeného. Kdo ztratil a znovu nalezl, je tedy bohatší než ten, kdo neztratil.

 

O trhání květiny: Utržení květiny ospravedlňuje jenom důvod, svým významem převyšující význam květiny. Váha květin a váha důvodů se dají měřit dobou, potřebnou k jejich vzrůstu a dobou, potřebnou k jejich pominutí. Květina není protizávažím nejvhodnějším.

 

Hlava a nohy: Bystré nohy jsou někdy pro záchranu pronásledovaného méně důležité než bystrý mozek. I hlavou se dá utíkat.

 

O nekonečnu: Nekonečno není uchopitelné smysly – jenom rozumem. V představě limity, například. Stejně mne však přepadají pochybnosti, kdykoli se podívám na neúnavné řady mořských vln …

 

O úpornosti: Úpornost, s níž se dere loď silou otevírající hladinu moře jako nůž otevírá obálku dopisu, nás naplňuje obdivem nad lidskými schopnostmi. Tahle úpornost se však velice podobá úsilí, které umožňuje uchytit se a prodírat ke slunci a vodě zasychajícímu a přece nehynoucímu trsu trávy ve štěrbině pobřežních skal. Činícímu tak bez údivu a bez obdivu.

 

O životě vody: I když zničíme ve vodě všechno živé, nezahubíme ji docela. Voda, jejíž hladina se dále vlní pod nárazy větru, nemůže být mrtvá.

 

Asociace: Při pohledu na mořské vlny se snadněji pochopí, proč nelze zůstávat pořád nahoře.

 

Malé ve velkém: I v tom největším moři se najde spousta úplně malých ryb.

 

O zbytečnosti: Vlna s pěnou vzteku na hřebeni naráží do skály s touž silou jako čistá vlna bez pěny.

 

O souvislosti: I ve vzdálené cizině nacházíš, co ti připomene domov. Obvykle nenápadné. Třeba mravence.

 

A slovo tělem učiněno jest: … třeba jen slovo fík a svatojánský chleba ...

 

O třídění: Nemusí být osel, komu chutná, co chutná oslům. Dělicí čára mezi osly a ne-osly se vede v dimenzi činů, ne v dimenzi chuti.

 

O úplnosti: Jepice, kterou nikdo nezašlápne, prožije život právě tak úplný jako člověk. Délka a velikost nejsou mírou úplnosti.

 

O kamenech: Jsou kameny, které – určeny stát se součástí zdi – hodí se kamkoli. Jsou prostě takové. Pro jiné pak jen s obtížemi hledá se místo, kam by svým tvarem zapadly. Zato však – najde-li se takové místo – vážou zeď nejpevněji.

 

Prach země: Že z prachu se rodí plody země, poznáš, teprve až shlédneš zemi pokrytou jenom kamením. A přesto rodící.

 

Úvaha: Se vznikem řeči dostalo se člověku schopnosti hromadit zkušenosti – předáváním poznaného z generace na generaci. Současně s tím, co mu umožnilo získat pro sebe minulost, přijal však člověk i břímě rizika ztratit budoucnost – jestliže vědění nahromaděné jeho rozumem nebude stačit chtivosti spolu s tím nakupené.

 

Stále stejné: Včera jsi viděl moře vztekle bijící do pobřežních skal, příbojem se sápající vzhůru v úsilí smočit pěnou své zuřivosti hranici, oddělující keře myrty a doubí od nahého kamení. Je to stále stejné moře, které dnes těmto skalám dobrácky hladí nohy s laskavostí nikterak předstíranou. Teprve dnešek tě přesvědčil, jak unáhlené bylo by včera odsuzovat a oč moudřejším se ukázalo vyčkat dneška …

 

Podceňování obezity: Brát těžké tělo na lehkou váhu.

 

Přemlouval jednooký slepé: Zvolte mne králem … a uvidíte!

 

O sounáležitosti tělesných orgánů: Facka je způsob, jak sdělit hlavě, zač je toho loket.

 

Ten člověk vůbec nemyslí! Jinak by si přece nemohl o sobě tolik myslet!

 

Přestože chodil pomalu, doběhnout se nenechal.

 

Život je experiment, ve kterém týž subjekt vystupuje jednou v roli experimentátora a jindy v roli pokusného králíka.

 

Špatné výsledky lze vylepšit dobrým utajením.

 

Vrchol pokory: Padnout před sebou na kolena. Vrchol domýšlivosti: Udělat totéž.

 

Kdo umí držet jazyk za zuby, nemusí se do něj kousat.

 

Mlčet znamená mimo jiné – snižovat pravděpodobnost lhaní.

 

Kdo se na nic neptá, se špatnou se potáže.

 

Kde není riziko, není naděje.

 

Intenzita, s níž se systém mění, nemusí být nejlepším ukazatelem jeho stavu. Padání vlasů dokazuje především to, že je z čeho padat. Z faktu, že mi vlasy nepadají, sice nevyplývá, že jsem holohlavý – nicméně je pravdou, že holohlavému už vlas nevypadne.

 

Nechodíme, abychom šli. Chodíme, abychom viděli.

 

Pravidlo, platné jen výjimečně, podobá se k nerozeznání výjimce, udělované pravidelně.

 

Záleží na vztažné soustavě: Vytahovat zub znamená provádět extrakci pouze z hlediska pacienta. Z hlediska ošetřujícího lékaře nejde vlastně o vytažení, ale o přitažení zubu – odborně řečeno – jde tedy o atrakci, a počínání lékaře může být plným právem hodnoceno jako jednání atraktivní.

 

Z recenze: Není to o ničem – ale je to o něm velmi inteligentně.

 

Přání je otcem myšlenky. Začasté však pouze adoptivním. Takže i myšlenky bývají osiřelé.

 

Zblbnout může jenom ten, komu má co zblbnout. Mít mozek je nutná (ne však postačující) podmínka zblbnutí.

 

Aby bylo možno vzpomínat, bylo třeba předtím zapomenout.

 

Zuby držící spolu koušou proti sobě.

 

Skalpel předchází obvazu.

 

Cynismu je, když upír napadne lékaře, který mu minulý týden ošetřil zuby.

 

Chvění: Chvět se není první stupeň od zlomit. Spíš než předstupněm zlomu je chvění symptomem odhodlání vzdorovat. Chvění je projevem napětí, jehož sestřenice se jmenuje pevnost.

 

O výzkumu: Jestliže důvtip, s nímž byla sestavována zpráva o výzkumu, převyšuje důvtip vynaložený na řešení problému, je logické, bude-li za hlavní výsledek zkoumání považována zpráva o něm.

 

V závěru přednášky: Doufám, že se mi nepodařilo vás zklamat.

 

Posudek: Včera neudělal nic. Dnes ve své práci pilně pokračuje.

 

Ekonomie morálky: Mluvit pravdu spotřebuje stejně kyslíku jako lhát.

 

Nic se dá neříci na mnoho způsobů. Z nich mlčení je ten nejpravdivější.

 

I s postranními úmysly se dá vejít hlavním vchodem.

 

Čím samozřejmější jev, tím obtížnější je definovat ho.

 

Složitost odvozuje se z počtu dimenzí, svoboda z počtu stupňů volnosti.

 

Nepřímá úměrnost: Období vědecko-technické revoluce žádá si revolučních vědecko-technických metod také při skartování záznamů. Zničit nosiče informací znamená přivést je do stavu, v němž už nejsou schopny prozradit nic případné konkurenci. Při tom byl objeven zákon, podle něhož je zapotřebí rozsekávat záznamy na části tím menší, čím důležitější bylo tajemství v nich uchovávané.

 

Povzbuzení: Nestyď se! Vždyť i květina voní z důvodů ryze sobeckých. Chce přilákat hmyz.

 

Odpovědnost: Ryba, která vzlétla, vzala na sebe odpovědnost, že případné létání jiných ryb bude bráno jako samozřejmé.

 

Licoměrnost je, prohlašuje-li komár, že z cizího krev neteče.

 

Definice: Žena je způsob, jakým se mužský učí vážit si sama sebe.

 

Je zbytečné namáhat se rozpoznat detaily struktur objektů vzdálených v nedohlednu.

 

Tvá slova jsou pro mne náhodné seskupení hlásek – pravil, chtěje dát najevo, že k němu promlouvá lhář. Netušil, jak hluboce se mýlí; lhaní není náhodný proces, ale proces záměrný, uvědomělý a přesný účel sledující.

 

Nikdy nebude možné dát všem stejně. Spravedlnost = dát všem stejnou možnost. Předmětem spravedlnosti není jev, ale možnost jevu.

 

Kdo si od mnoha vypůjčuje, mnohým zůstane dlužen.

 

Hrdinství je zaměstnání nevhodné na plný úvazek.

 

Není rozumné žádat, aby ti krajíc namazali z obou stran. Ani kdyby byli ochotni ti vyhovět. V případě totiž, že ti takový krajíc vypadne z ruky, padne s jistotou namazanou stranou dolů.

 

Měření chování (polohy a rychlosti) částic v oblasti mikrosvěta nedává nezávislému pozorovateli šanci dokonalosti. Měření chování organismů v makrosvětě etologie také ne. Příležitost dává nezávislému pozorovateli svět mezi tím.

 

Jen nezoufat: Že tě nic nenapadá? Jak to? Jak bys mohl přijít na to, že tě nic nenapadlo, kdyby tě to nenapadlo? Když je člověk s to, na tohle přijít, nemůže to s ním být tak úplně beznadějné!

 

Naivita: Jít čistit kliky s holýma rukama.

 

I docela málo může se zdát hodně – kde je obvyklé, že není nic.

 

Jenom to, co nikdy nebylo, může být věčné.

 

Tam, kde jsou neomezené možnosti, musí být možná i omezení.

 

Zbabělým dá se být v dané situaci na mnoho způsobů. Statečným zpravidla pouze na jeden. Proto je také v aréně corridy mnohem nebezpečnější býk zbabělý než býk statečný, jehož chování se dá určitěji odhadovat.

 

O poznání: Nepozná, kdo nechyboval. Nechybuje, kdo poznal.

 

Dialektika: Výsledkem všeho je něco. Všechno je výsledkem něčeho.

 

Kontrolovat se dá dvojím způsobem: kontrolovat, co je – anebo kontrolovat, co není. To, co je, tvoří s tím, co není, univerzální množinu. Totiž všechno. Protože však jen někdy bývá zcela jasné, co je to všechno, jsou oba způsoby kontroly jen někdy zcela ekvivalentní.

 

Důsledně nevěřící: Rozhodl se do okruhu věcí, o nichž pochybuje, zahrnout i své pochybnosti.

 

Promarněná životní šance: Když si vybojoval, že může dělat, co ho napadne – zjistil, že ho nenapadá vůbec nic. 

 

Lhát se neodvažoval. Odvaha mu stačila jenom na to, aby nemluvil pravdu.

 

O povaze vnímání: Na příjemné myslíme, když není. Na nepříjemné, když je.

 

Aby buben zazněl, musí se do něj udeřit.

 

FINIS