LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz) Část 38, únor 2007

------------------------------------------------------------------

Kolik Čechů (ne)umí česky

Před padesáti lety zavedla kybernetika do povídání o jazyce (kterému se z nedostatku invence říká jazykověda) termín redundance. Rozuměla a rozumí se jím skutečnost, že v mezilidské jazykové komunikaci, při sdělování něčeho jedním jinému, se mnohé opakuje. Nejenom dubluje, ale přímo multiplikuje. Dá se to dokázat logicky – tím, že sdělovaný text osekáme až na nezbytnou dřeň, na minimum, které pořád ještě nese v sobě všechnu informaci potřebnou pro pochopení sdělovaného příjemcem sdělení. Ona nadbytečnost není obvykle pouhým otrockým opakováním. Daleko častěji spočívá v tom, že se sděluje příslušná skutečnost jinými slovy a dokonce jinými obraty, s použitím metafor různého druhu. Místo tetička se v opakované verzi použije výrazu sestra mého otce, například.

Nadbytečnost v jazykovém sdělení není nic zbytečného. Hraje v řeči podobnou roli jakou mají záložní mechanismy při konstrukci balistických raket. Možnost zapojení záložního mechanismu v případě poruchy mechanismu základního zvyšuje spolehlivost systému. Právě tak zvyšuje redundance sdělení pravděpodobnost, že bude sdělované správně pochopeno (v souladu se záměrem sdělujícího subjektu). Jazykově nadbytečně se vyjadřuje stejně tak pologramotný politik špikující svůj projev vatou jalových frází jako matematik usilující usnadnit publiku pochopení jeho abstraktního výkladu tím, že do něho vsouvá metafory, případně dokonce anekdoty. O pubertálním projevu, jehož každá třetí dvojice slov je heleď, vole… se raději vyjadřovat nebudu.

Kvalitu verbálního projevu můžeme posuzovat podle toho, jak dobře splní záměr sdělování – předat informaci. Samozřejmě, mohli bychom dodat – předat potřebnou informaci co nejúsporněji. Protože však nám jde o sdělování mezi lidmi, od člověka k člověku, musíme ve snaze o dokonalost komunikace brát v úvahu i nedokonalost obou subjektů sdělování. Sdělující subjekt možná koktá, zadrhává, breptá, šumluje. Zejména, není-li zcela střízliv nebo má-li trému. Subjekt sdělení přijímající možná nedoslýchá, má jenom omezenou slovní zásobu a ostýchá se zeptat. V takové situaci, která bývá situací docela obvyklou, by nebylo optimální brát požadavek úspornosti sdělování příliš absolutně. Prioritou by asi měl být požadavek srozumitelnosti, pochopení sdělovaného příjemcem. Nadbytečnost je proto funkční.

Ne všechny potíže mezilidského sdělování vyřeší redundance. Ta si neporadí například se zmatkem systematického charakteru. Náhodné chyby a nedostatky projevu redundance přelepí; jestliže však projev uhne daleko stranou, mimo záměr sdělujícího, máme před sebou problém poněkud jiného druhu.

Na internetu oznamuje zdroj „iDnes“: Plzeňský soud řeší útok na barmana heverem. Jedno každé ze slov ve sdělení použitých je smysluplné, dokonce vím, co znamená. Plzeňské znám, řešení znám z teorie algebraických rovnic, útok z hokeje a kopané, slovo barman znám ze zákazů své ženy, heverem se zvedá auto při výměně kol. Se slovem soud je to obtížnější; vím, že je to instituce, kvůli jejímuž českému nefungování nás málem nevzali do EU, má několik stupňů, které si předávají soudní kauzy jako se přes síť přehazuje míček v tenisu, a všechno, do čeho se pustí, trvá obvykle tak dlouho, dokud účastníci sporu nevymřou.

Přestože se tedy dokážu – jak pravil Josef Švejk – ve všech slovech tohoto sdělení úplně orientovat, se sdělením jako celkem mám jisté potíže. Doposud jsem totiž netušil, že hever je také nástrojem soudního mechanismu. Někdo zaútočil na barmana – a plzeňský soud řešil tento útok heverem. Připadá mi to na pováženou – co kdyby byla soudní ctihodnost při síle a chuti, a tím heverem způsobila vážné zranění? Komu? No, asi obviněnému. Možná souvisí razance plzeňských soudů s faktem, že v Plzni mají zánovní právnickou fakultu, na které vystudovali takoví velikáni českého národa jako expremiér Gross a ministr spravedlnosti Pospíšil. Jo, česky se musí umět. Hlavně novináři by měli.

Z kapes do kapes

Před nedávnem utichlo státní handrkování kolem Temelína, občané této země oplakali stovky miliard korun, které tahle legrace stála, s Rakouskem se dodnes hádáme, zdali je větší hrozbou pro střední Evropu virtuální rakouský nacismus nebo konkrétní český jaderný šlendrián. Konec konců, výraz Schlamperei se užívá s přídomkem český stejně jako s přídomkem rakouský.

Temelín se stal součástí českého státního velepodniku ČEZ. Podle statistik si nevede nijak zle, vydělává. Občané země by měli pociťovat uspokojení nad tím, že se snad největší česká investice současnosti umořuje, amortizuje a vrací.

Zdá se, že uspokojování občanů není bez jistého kazu. Problém se zdá být s oním vracením. Temelín jsme platili všichni jako jedem muž (a žena); s tím zpátečním inkasováním to tak jasné není. Peníze ČEZem díky občanské investici vydělané se vracejí do jiných kapes než byly ty, ze kterých se vydávalo. Nedávné televizní zprávy platícím občanům sdělily, že osoby ve vedení onoho energetického velepodniku stojící si do svých vlastních kapes nadělovaly způsobem, který volá do nebe. Asi k Ježíškovi, který na tak bohatou nadílku sám nemá. Policie vyšetřuje, soudci si žehlí slavnostní taláry. Souzeni mají být totiž lidé, patřící do kategorie lidí lepších.

Podnik, o kterém tady uvažujeme, je podnikem doposud státním. Vždycky, když se o takových podnicích mluví, vzpomenu si na doby mého mládí a dětství. Státní bylo něco jako panské – a z panského krev netekla. To když jsme s tátou nějakou tu souš z panského lesa domů s vlastním chvojím na voze přivezli. Naše svědomí nijak moc neprotestovalo – panští srnci a zajíci se pásli na selském, takže se tím jenom spravedlivě narovnávaly selsko – panské vztahy. Bez soudců, kteří z podobných záležitostí nemají rozum a jediné, co dokážou, je přežvykování paragrafů v plesnivých zákonících. Krást na státním není ovšem podřezávání souší, jejichž odstranění vlastně les ozdravuje a před kůrovcem preventivně chrání. Od psacího stolu se krade ve velkém – a co je nejhorší, krade se beztrestně. Zákony jsou totiž nastaveny tak, aby životní situace co nejvíce zatemňovaly a znepřehledňovaly. V kalné vodě se potom právníkům nejlépe loví – a jejich honoráře podle toho narůstají.

Podstatné je, že peníze energetikou z poplatnických peněz vydělané netečou do těchto kapes zpátky. Tečou jinam, kam nepatří a kam by téct neměly. Dá se tomu říkat všelijak – nejvýstižnějším názvem však pořád zůstává klasické – zlodějna. A také neschopnost molocha státních úřadů, který byl povinen kontrolovat, což účinně nečinil. A taky elektřina nezlevňuje, což bylo občanům při zdůvodňování účelnosti energetických investic slibováno. Sliby jsou chyby – zejména sliby státní.

Zlodějna je stálou součástí civilizace. Co svět světem stojí, kradlo se a krade. Politické režimy, státní organizace, se v tomto ohledu mění jen málo. Mění se formy, způsoby, s jejichž pomocí se krade. Podstata zůstává stejná – za socialismu, za diktatur i za demokracie. Německý nacismus zlodějnu občanstva potlačil pomocí koncentráků. Ponechal ovšem korupci na vyšších a nejvyšších partajních úrovních. Stalinská diktatura obohatila diktátorskou korupci orientálními prvky, přežívajícími už od dob tatarských nájezdů. Ledacos z této kultury zapustilo kořeny na českém dvorečku. Nejdříve socialistickém, později demokratickém. Některé kořeny jsou velice životaschopné.

Troufalost zlodějů ve velkém, parazitujících na hnojišti státní neschopnosti, roste s nekompetentností českého parlamentu sestavit fungující vládu. O výkonnosti kontrolních funkcí si těžko může někdo dělat iluze. Jak karta ukazuje, pod svícnem bývá tma – což umožňuje kontrolorům, aby sami nepřicházeli zkrátka. Ve státě dánském se už nezdá být něco shnilého – dánský stát je prohnilost sama. Od střechy až po sklep. Světýlko na konci tunelu nevidět žádné. Na ČEZu asi na žárovkách šetří.

Chléb a hry

Již staří Římané… věděli, že je dobré odvádět pozornost lidu. Pro ně, pro staré římské senátory, patricije, lidi mocí vládnoucí a dokonce pro samotného césara – aby mocného bohové zachovati ráčili. Pro ně je to dobré. Lid, dokonce nejenom lid římský, populus Romanus, nemá-li hlad a má-li si s čím hrát, nezlobí. Neptá se, kam se ztrácejí peníze ze státní pokladny, jak vysoké příjmy mají výběrčí daní, a proč má někdo obrovskou vilu v zahradě plné pinií, v jejichž osvěžujícím chladivém stínu se tak krásně dá procházet a skládat sonety – zatímco jiní mají jenom polorozpadlou chatrč, páchnoucí bídou.

Panem et circenses, chléb a hry – bylo heslo tak často hlásané jako součást strategie vládnutí, že vstoupilo do čítanek na celá staletí. Dejte lidu chléb a vystrojte jim hry. Pak bude lid hodný. Zacpěte mu břicho a hlavu, případně hormony.

Tahle strategie přežila ve všech politických režimech. V podobě her gladiátorských, olympijských, mistrovství v kopané, hokeji i jiných sportech, v politických monstrprocesech se šibenicemi na závěr. Princip zůstává zachován i v současných televizních hororech, kde zabití vypadá jako drobné zakopnutí, krev teče stejně nevinně jako rozlitá coca-cola, a po půlhodinové nakládačce spočívající v mlácení do břicha se superman zvedne, opráší mírně poškozené sako a odchází středem. Žádná přeražená žebra, odražená slezina, natržená játra. Nic, co by nespravila náplast velikosti půldolaru na čelo poškozeného nalepená rukou milující obdivovatelky. Snad proto, že dnešní lid, zhýčkaný péčí vrcholných politiků, jejichž činnost přetéká laskavostí a kteří by si kvůli prospěchu lidu nechali obětavě vrtat koleno při pouze lokálním umrtvení, už nevystačí s pouhým chlebem a dožaduje se, podobně jako jedna z mých vnuček, chleba s něčím – jsou lidu obstarávány hry v jejich křišťálově čisté podobě. Hry jako hry. Člověče, hrej si – a nezlob!

Televizní vysílání oplývá hrami a soutěžemi všelikého druhu jako někdejší Čechy mlékem a strdím. Lid je váben k účasti na hrách, aktivní i pasivní. Dokonce vyhrát nějakou korunu může. K účasti na hrách vybírají jejich provozovatelé herce známé jakosti. Divákovi je sugerován pocit, že vstupuje do světa lepších až nejlepších lidí. Ani bačkory si přitom vyzouvat nemusí. To je demokracie jako víno!

Lid nabývá dojmu, že svět je veselý, že k jeho poznání stačí uhádnout odpověď na pár otázek, zpravidla nijak zvlášť obtížných. Rozhodčím, který ví všechno, je moderátor. Samozřejmě se najde tu a tam šťoural a rýpal, kterému se nezdá vědění moderátora tak úplně shodné s věděním Stvořitele. Taková štrapác se však vždycky dá nějak ututlat.

Vynalézavost tvůrců televizních her se zdá být neomezená. Tak například se objevilo, že není třeba klást otázky po pravdě a skutečnosti. Kolik má politik nemanželských dětí, s kým spí ta nebo ta, když nespí s tím či oním, která herečka má pod košilí ještě svá původní prsa a které už přešly na molitanový provoz. Kolik nohou mají pavoukovití a jaký je český rekord v pojídání švestkových knedlíků a světový rekord v pití piva na ex. Lid se baví, domnívaje se, že si hraje. Rekordmanovi na pohřeb ovšem moderátoři takových her raději nejdou. Hra se dá organizovat i tak, že úkolem pro účastníka je uhádnout, co si o něčem myslí jiný účastník. Případně anonymní skupina virtuálních subjektů.

Nezbytnou podmínkou, aby deklarovaná hra opravdu hrou byla, je přítomnost překvapení. Jakéhosi prvku náhody. Bez náhody není hry – ať jde o kopanou nebo člověče nezlob se! Tuto nutnou podmínku splňuje i hra univerzálně rozšířená a jako fundament demokracie deklarovaná – totiž volby. Volby do čehokoliv. Za hru volby nepovažují politologové ani politici – pravdu mají v tom, že jim chybí další nutná podmínka hry – přítomnost humoru. Volby nejsou rozhodně nic veselého. Také proto, že v poslední době se volby chovají jako hra čistě náhodná – nahraditelná házením mincí nebo věštěním ze slepičích vnitřností. Tolik nápaditosti se ovšem od jejích organizátorů očekávat nedá.

Nejlepší přítel člověka

S hledáním nejlepšího přítele člověka je to podobné jako s volbou největšího Čecha. Jde o prozkoumávání mnohorozměrného prostoru; komplikované tím, že důležitost každé z dimenzí nutně závisí na gustu toho, kdo prozkoumává. Někdo má rád vdolky, jiný zase holky, aneb proti gustu žádný dišputát.

Za nejlepšího přítele člověka si mnoho lidí zvyklo považovat psa. Vůbec by mne taková volba nepřekvapila v případě člověka, kterého záchranářský pes vyhrabal nebo alespoň vyčenichal pod troskami zříceného domu nebo pod sněhovou lavinou. Taky v případě slepce, kterému jeho pes nahrazuje chybějící vidění a v případě celníka, kterému pomohl pes najít drogu v zavazadle potenciálního vraha – dealera. Pochopit ovšem nedokážu, proč vidí někteří lidé svého nejlepšího přítele v psovi ozdobném, canis ornans, jehož přátelství spočívá ve vrtění ocasem, vylizování misky s drahým žrádlem, v povalování na kanapi, zamořování prostředí chlupy, blechami a exkrementy – a podlézavém lísání se, ve snaze zajistit si pohodlné živobytí i v budoucnu. Ozdobný pes se v tom velice podobá českému senátorovi – užitek z něho taky není žádný. A to nemluvím o tom, že občas nějaký pes někoho pokouše; v tom se podobá senátorovi, který v opilosti autem zmrzačil některého z voličů, který na živobytí takového člověka připlácí.

Zastávám názor, že tento postoj je nepromyšlený a z toho důvodu i nespravedlivý. Můj vztah k ozdobným psům je vlažný až chladný. Taky z toho důvodu, že i přátelství, má-li být opravdové, mělo by stát na pevných základech vzájemné prospěšnosti a užitečnosti. Ozdobnost (psa) takovým základem rozhodně být nemůže.

Znám jiného tvora, který je člověku v ohledu přátelství mnohem bližší než nějaký pes. I vy ho znáte. To jenom falešné, pokroucené představy a klauzule lidské kultury jeho obraz přátelství vůči člověku zamlžují a zastírají.

Tím tvorem je prase.

Ano, prase, čuník, pašík, vepř. Ušlechtilé bílé české prase, jak zní chovatelský termín. Tvor, který už celá staletí chrochtá v českých chlívcích, batolí se na dvorcích, roste a tloustne. Kdyby si archeologové a antropologové dali s tím práci, jistě by zjistili, že prase je součástí lidské civilizace stejně dlouho jako pes. S tím zásadním rozdílem, že zatímco pes se na lidské civilizaci přiživoval, prase ji, tu civilizaci, živilo. Tomu já říkám – přítel!

Každý boží tvor je svému stvoření dlužen jeden život. Člověk stejně jako pes nebo prase. Nikdo z těchto tvorů není odchodem ze života nadšen, každý se mu vzpírá. Přesto je tu zásadní rozdíl mezi psem, který se lísá, a čuníkem, který se od svého pána nechá sníst. Nebo sežrat, chcete-li. O nejsvětějším lidském citu, o lásce, člověk zpívá – já bych tě láskou sněd´…A potom jde, nebo se nechá na zabíjačku pozvat, a čuníka, transformovaného do podoby ovaru, jitrnic, jelit a škvarků, guláše, pečeně a řízků, s láskou opravdu sní. Tohle je přece láska, to je opravdové přátelství! Žádná slova, která s prvním závanem větru uletí! Láska a přátelství, které procházejí žaludkem. Tohle je definice nejlepšího přítele člověka! Prase – ne pes! Je-li vůbec nějaká spravedlnost na světě, musí být tohle uznáno všeobecně, univerzálně, neoddiskutovatelně.

Bývaly doby, kdy se mluvilo o otcích jako živitelích rodiny. Tím větší nárok na titul živitele má prase! Živitele nikoli pouhé rodiny – dokonce živitele lidstva! S vynecháním několika částí lidské populace, které se požitku konzumace vepřového ke své škodě zřekly. Prasatům, vepřům a čuníkům by se měly stavět pomníky! Alespoň v takové velikosti, v jaké se stavějí koním (a vojevůdcům na nich sedícím). Kůň člověka jenom na svém hřbetě vozí, zatímco prase mu svým vepřovým tělem dodává sílu do života! Jen tak mimochodem, antropologie už dávno ví a hlásá, že mozek člověka vyspěl především díky konzumaci bílkovin živočišného původu. Troufám si to říci naplno – především díky praseti!

Proč to děláme?

Bývaly doby, kdy se nakupovalo podle zásady koupit, co je nezbytné, co je pro život nutné a potřebné. Tuhle strategii nakupování je třeba dnes považovat za překonanou. Dnes nakupujeme, řídíce se principem koupit všechno, co je možné. Dokonce zacházíme tak daleko, že už se v definici možného nenecháváme omezovat kriteriem, které až donedávna představovalo omezení absolutní. Totiž absencí peněz, oběživa, financí, valut. Na každém kroku jsou nám totiž vnucovány půjčky, zejména ty rychlé, splatné s velkorysým úrokem. Kupujeme všechno, co nejenom hrdlo ráčí. K narozeninám se dokonce starším pánům kupují slečny na jedno použití.

Z let svého dětství si pamatuji nákupy konané v sousedním městečku (já byl ze vsi). Asi tak jednou měsíčně naložil táta na prkeňák k několika pytlům pšenice a žita taky mámu, s tím, že na zpáteční cestě se nakoupí. V Podolí se zastavilo u obchodu se zbožím smíšeným a koloniálním, máma na regálech prstem ukazovala a táta ukázané do vozu nakládal. K nezbytnostem patřil cukr (cukrovar jsme doma neměli), všechny druhy koření (známého, používaného a na zahrádce nepěstovaného), sůl (ani ta nebyla produktem tátových polí, luk a strání). Předmětem nákupu nebyla mouka ani chleba; mouku nám semlel mlynář ve mlýně u Červeného rybníka a chleba z ní pekla máma. Pochoutkou byly rohlíky, kus salámu (ceněného víc než domácí uzené, případně jitrnice), někdy bonbóny z materiálu, který byl považován za tím hodnotnější, čím déle vzdoroval lízání. Zelenina se nekupovala – česnek, cibule a mrkev rostly na zahrádce, zelí na poli a v zimě naložené ve škopku uskladněném v chladu bramborového sklepa (po našem v lochu). Jablka a hrušky rostly na zahradě, stejně jako švestky, které se od podzimu nacházely v pětilitrových lahvích naložené a v podobě povidel v kameninových hrncích uskladněné. Nekupoval se ani čaj – ten se v zimě připravoval kombinací šťávy z těch naložených švestek s horkou vodou. O bramborách mluvit nebudu, ty jsme naopak do obchodů pro konzumaci měšťáky dodávali.

Specifikací našich nákupů bylo, že jsme patřili do kategorie samozásobitelů, kteří byli zákonem vyloučeni z práva nakupovat jisté druhy zboží – totiž ty, kterými jsme se měli zásobovat sami. Masem, mlékem, moukou, například. Myslím, že to nedělalo žádné velké potíže. Ty nastaly, když jsem začal navštěvovat školu mimo dosah máminých obědů a večeří. Už na školní polívku jsem potřeboval jakési bumážky, kterými se moje právo na školní polívku zdůvodňovalo.

Doba mého dětství neznala pojem patřící dnes do slovníku i dětí ještě předškolních. Pojem slevy, akce, výprodeje. Pojem roztáčející dnes kola nákupního šílenství další silou. Jako venkovský kluk jsem v neděli chodil do Jemnice na ranní; aby mi neunikla svátečnost onoho dne, dostával jsem ráno od mámy korunu – na zmrzlinu. To platilo až do mých pubertálních let. Jak vidíte, kupovaly se jenom nezbytnosti.

Jak se stalo, že dnes samotné nakupování ze všech sil usiluje vytvářet v potenciálních kupcích žádostivost zajímat se o věci, které ve skutečnosti k životu nepotřebují? Vždyť je evidentní, že takové počínání je v rozporu se základními principy lidské racionality! Copak je rozumné přežírat se, mít plnou komoru bot a skříně plné šatů, které nikdy nemůžeme stačit unosit? Tím spíše, že přežírání mění naše tělesné rozměry, v důsledku čehož se musejí neonošené oděvy vyhazovat! Některé z mých vnuček navštěvují ve sváteční dny místo kostela katedrály obchodních domů. Super- a hypermarketů. Aniž by věděly, že super- je totéž co hyper- jedno latinsky a druhé řecky. Obojí znamená nad nebo přes.

Proč to děláme? Proč se chováme jako pitomci? Pro radost manažerů obchodu a konzumu? Pro potěšení obchodníků, kteří se smějí naší naivitě? Pro uspokojení autorů reklamních sloganů, kterým se úspěšně daří prosazovat do našeho životního prostředí pitomosti tak očividné, že je na místě, abychom sami pochybovali o zdraví svého rozumu?

O jedné jazykové nadbytečnosti

K racionalitě lidského počínání patří také úspornost, šetrnost a vůbec prevence plýtvání. Samozřejmě se to týká především hmotných statků, včetně jejich zástupných symbolů, kterými jsou peníze. Úspornost se však dá vztáhnout také na počínání odehrávající se v oblasti nehmotné; úsporná by měla být například gestikulace mluvčího – gesta sice mohou být funkční, neměla by však vířit vzduch kolem mluvčího s intenzitou středně velkého větrného mlýna.

Se vznikem kybernetiky vstoupil do života i pojem redundance, jazykové nadbytečnosti. Byly zaváděny míry schopné zachytit a vyjádřit, nakolik je použitou zprávu možno osekat, zeštíhlit, tak, aby méně slovy či znaky vyjádřila tutéž informaci jako zpráva původní. Zcela důsledně se však aplikace principu minimální redundance provádět nedala – nebylo politicky korektní, aby vycházelo najevo, že v některých projevech, zejména politických, po odstranění jejich nadbytečnosti zbylo informační vakuum, totiž prázdno. Aby vycházelo najevo, že politické projevy jsou do slov vtělená zbytečnost, zbytečnost sama. Platí to zřejmě i mimo oblast politiky, kde se jedná o fenomén evidentní. Doktor Karel Čapek píše na samém konci své poslední, nedopsané knížky Život a dílo skladatele Foltýna, že stačí některým lidem (má na mysli uměleckou teorii a kritiku) vzít velká slova, aby se ukázalo, že celé jejich teoretizování není nic než nafouknutá bublina. Slovo redundance v roce 1938 ještě chodilo po houbách.

Chodě ulicemi tohoto města, případně jezdě jeho tramvajemi, čítávám si nápisy zdobící hospody, obchody a úřady. Cestou domů, konanou k polednímu, se do mého uvažování a těkání pohledem intenzivně vměšuje pocit hladu. Tento jev podvědomě provádí v mé mysli selekci, k vybírání informace vážící se k jídlu, pití a vůbec stravování. Tak se stává, že můj zrak opakovaně spočívá na černé tabuli hospody U zlaté koule, zvěstující hladem trpící veřejnosti – Vaříme teplá jídla po celý den. Také na tomto zdánlivě docela prostém, všedním sdělení je možné demonstrovat, jak neúsporné je lidské sdělování.

I člověku bez doktorátu je jasné, že vařit znamená podrobovat vybrané potraviny tepelné úpravě. Sdělovat, že jsou vařena teplá jídla je slovní nadbytečnost; jestliže se vaří, vaří se teplé. Pokud se nevaří, může jít o tak zvanou studenou kuchyni. O chlebíčky něčím obložené, studené mísy, ovocné či zeleninové saláty. Bez nároku na odměnu navrhuji proto českým restauratérům i hospodským, aby používali vývěsek a informačních tabulí, které budou tutéž informaci sdělovat úsporněji. Tak třeba vaříme po celý den. Vynechat se dá sousloví teplá jídla – o tom, že vařit se nedá bez tepla jsme už diskutovali; slovo jídla je taky zbytečné; každý přece ví, že v hospodě nebudou vyvářet prádlo nebo asfalt. Ušetřený slovní prostor by bylo možno mnohem racionálněji využít k přesnější specifikaci pojmu po celý den. Oč výstižnější by bylo třeba – od 10,00 do 22,00! K problému se dá ovšem přistoupit i z druhé strany. Vynechat informaci o vaření – a prostě sdělit veřejnosti – teplá jídla. Případnému zájemci bude i bez slovesa vařiti zřejmé, že se zmiňované produkty bez tepelné úpravy, likvidující případné choroboplodné zárodky, neobešly.

Mohlo by se zdát, že ve své úvaze dělám z komára velblouda. Že nějakých pár slov navíc nestojí za řeč. Jenomže to tak není – jde totiž o princip. Podobně jako se patří, aby spořivá hospodyňka pro pírko přes plot skočila, měli by tentokrát všichni lidé dbát na úspornost svého vyjadřování. A ty hospodyňky zvlášť. Jsou totiž, jako osoby ženského pohlaví, k redundantnímu vyjadřování nakloněné, náchylné a tíhnoucí. Dokonce mě teď napadá, že by se feministické hnutí mělo zaměřit právě na problematiku úsporného sdělování. Při své snaze napodobovat muže… Vlastně můžeme jistý zárodečný pokus o úsporné vyjadřování najít i ve starém českém sloganu z doby hluboce předkybernetické – mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Kolik měří malinko?

Naše civilizace je dobou přepínání knoflíků, toggle key, mačkání tlačítek, switching on a switching off, zapnuto a vypnuto. Jedno takové dost důležité přepínání probíhá bez toho, že by se nějaké knoflíky fyzicky mačkaly. Jde při něm o knoflík pomyslný a tedy i mačkání pomyslné. Přepínání však přesto nepochybně probíhá. Mám na mysli přepínání, kterým naše řeč a naše mysl přechází ze světa výhradně slov do světa téměř výhradně čísel. Ze světa vyprávění a povídání, vysvětlování a fabulace, do světa měření. Tento druh přepínání byl vzat na vědomí světem převážně čísel tím, že byla do hry zavzata teorie fuzzy měření. Totiž měření toho, co donedávna stálo vůči měření využívajícímu čísla stranou, bokem, jaksi nezúčastněně. Podstatou fuzzy měření je kategorizace některých slov a slovních vyjádření, a uspořádání kategorií na ordinální škále.

Cítím, že jsem povinen svoje uvažování podepřít konkrétním příkladem. Vrátím se tím na okamžik v názvu této úvahy.

Sdělujíce svým posluchačům něco o něčem, vsouváme do své řeči slova jako trochu, poněkud, víceméně, skoro všechno, téměř nic, těsně pod a hodně nad, kousek, štipec, hrst, přehršle, co by se za nehet vešlo. A taky ono zmíněné malinko. Taková slova, v prostředí prostoupeném měřením a vážením všeho druhu, v prostředí molekulárně biologických představ, atomů, jejich jader a sil tato jádra vážících, mají nepochybně malinko archaickou příchuť. Vyhlížejí starobyle, mimočasově – asi jako když v aule Karolina při promocích absolventů zasednou do diváckých lavic babičky ve slováckých krojích a venkovských šátcích.

Stejně jako se nemůžeme zříci svých venkovských babiček (už proto, že bychom pak neměli ke komu posílat na prázdniny překážející nezbedná vnoučata), dělá nám potíže obejít se bez oněch zaoblených slov. Zdá se, že nám jako by kolují v krvi nebo krevní lymfě, odkud se nechtějí nechat vypudit ani chirurgicky ani medikamentózně. Nezbývá tedy nežli pokusit se alespoň nějak konzervativně tuto skutečnost ošetřit.

V prostředí, jehož nezbytnou přísadou jsou kvantifikace a měření, jejichž hlavním predikátem je objektivnost, se nedá přehlédnout, že zaobleným slovům je vlastní subjektivnost. Snad každý soudný člověk přijme tvrzení, že pro každého vnímatele zaobleného výrazu znamená tento něco trochu jiného. Každý z nás ho jinak uchopí, jiné si z něho vezme, po svém ho interpretuje. Zaoblená slova jsou v tomto smyslu měkká.

Nejsem bojovník s větrnými mlýny – nepokouším se zaoblená slova ani potlačovat, ani vykazovat za ohradu civilizovaného života. Má povaha sice nepostrádá určité donkichotské rysy, dokážu je však držet v přijatelných mezích. Co se odvažuji doporučit, je jistá kázeň v jejich stylistickém použití. Jsou situace, kdy se měkký, zaoblený výraz náramně hodí. Někdy totiž opravdu chceme, aby naše vyjádření nebylo bráno úplně natvrdo. Aby bylo bráno cum grano salis. Se špetkou soli. S jistými stupni volnosti. Naše vědění totiž bývá často právě takové. Mnohdy tušíme, mnohdy tápeme. Ale takový stav věci však není bez hodnoty. Je příslibem nápadu, který bude možno dále prověřovat a případně rozvíjet. Mimochodem, pro takové situace se v posledních letech rozvíjejí pokusy, zaměřené na exploataci informace v nich řídce roztroušené. Říká se tomu kvalitativní měření a kvalitativní výzkum.

Proti čemu namítám, je nadužívání zaoblených výrazů na místech, kam nepatří. Kde fungují jako vata, jako slovní vycpávka, jako fráze nikterak duchaplná. Tam, kde je případné žádného zaobleného výrazu nepoužít a obrátit se k vyjádření kvantitativnímu, numerickému, mělo by se tak učinit. Takové vycpávky bují zejména v těch civilizačních zákoutích, která obývají lidé řečmi a řečněním se živící. Třeba pedagogové a politici. O kantorském nadužívání vybraného zaobleného slova se vypravují anekdoty. Pokud jde o politiky, slovní vycpávky jsou základním materiálem frází a fráze je základním materiálem politiky.

Dávat si pozor

Tahle tři slovíčka dokáží ve vší stručnosti definovat životní filozofii. Životní postoj a zároveň návod k jednání. Existuje dokonce jediné slovo, které vyjadřuje téměř totéž – slovo opatrnost. O ní lidové rčení dokonce konstatuje, že je matkou moudrosti.

Samozřejmě by nedalo moc práce shromáždit řádku úsloví, která názoru, že opatrnost je matkou moudrosti odporují. A to nemám na mysli slogany jako štěstí přeje odvážným; kdo se bojí, nesmí do lesa a podobně.

Kdybychom se pokusili tyhle úvahy alespoň trochu objektivizovat, asi bychom zjistili (statistickými výpočty), že opatrní jedinci se v průměru dožívají delšího života než jedinci odvážní. Dokonce by se asi dala najít závislost kvantitativní – čím větší odvaha, tím kratší dožití. Jinak řečeno – odvážní umírají mladí. Výrazně to platí v okolnostech všeobecně zvýšeného rizika, například za války. Kdo se vykašle na medaile za statečnost a zašije se u polní kuchyně, spíše přežije válku než odvážlivec vrhající se do každé rvačky hlava nehlava.

Jiná formulace, která může být synonymem opatrnosti, zní držet se při zdi. Jedinec při zdi se držící nehraje vabank, nesází všechno na jednu kartu a neukládá celé své úspory u jediného peněžního ústavu. Dává přednost rozloženému riziku a vícebarevnému portfoliu vkladů i sázek. Jeho opatrnost souvisí s nedůvěrou. Dokonce ani sobě samému nevěří opatrný člověk bezmezně. Drží si poradce, jehož rady si nechává kontrolovat nezávislým posuzovatelem. Jakkoli není vůbec jasné, jak se dá taková nezávislost ověřovat. Jistým kompromisem bývala zásada, kdysi hlásaná opatrnictvím někdejšího bolševického režimu – důvěřuj, ale prověřuj! Zvláštní půvab mu dodávala životní praxe, kdy prověrky důvěřivých i důvěřujících končívaly na šibenicích nebo v dlouholetých kriminálech.

Dávat si pozor bývá mimořádně obtížné v prostředí, kdy se to, nač si lidé pozor dávají, poměrně rychle mění. Kdy se ze soch svatých přes noc stávají modly, které je rozhodnuto odstranit. Kdy se moci a vlády zmocňují jedinci uniknuvší obecné kontrole – které jejich moci nezbavuje a jejich vládu nediskvalifikuje ani evidentní patologie – paranoia, stihomam, sebestřednost a ztráta elementární kritičnosti. V takové situaci ani lidé ochotní dávat si pozor na cokoli, vystříhat se jakéhokoli rizika a zříci se už předem jakéhokoli přesvědčení a zásad nenacházejí vodítko, jež by jim zaručilo bezpečí.

Člověk žijící programově opatrností prožívá svůj život jako bytost ustrašená, bázlivá a třesoucí se. Asi to život nezkracuje – rozhodně to však snižuje jeho kvalitu. Jistá míra rizika totiž k lidskému životu patří. Riziko dokáže život okořenit, ochutit – jako paprika koření vepřový guláš. Život bez chuti vede k zasmušilosti, trudnomyslnosti a nezajímavosti jeho provozovatele. Jistě platí, že humor je jistý mírnější druh hazardu. Dopouštět se humoru vůči svým bližním (a dokonce i vůči sobě samému) je spojeno s rizikem nepochopení a následné nevůle. Jenomže humor je kořením života – a zříkat se ho znamená ochuzovat se.

Dávat si pozor v maximální možné míře – to je zřejmě program dost podobný tomu, kdy se člověk zříká houbových omáček (mohl by se otrávit), vánočního kapra (má zákeřné kosti), kontaktů s opačným pohlavím (je tu riziko sňatkového podvodu). Statistika odhaduje, že kdyby si naši předkové dávali pozor úplně důsledně a za každých okolností, asi třetina z nás by nikdy nespatřila světlo světa. Jinak řečeno, biologická existence lidské civilizace stojí podstatnou měrou na faktu neopatrnosti. Nezní to možná nijak vznešeně, ale je tomu tak. Opatrnost je matka moudrosti, neopatrnost však často bývá matkou biologickou. Nechtěné může být docela klidně žádoucí.

Tahle úvaha rozhodně není míněna jako návod k neopatrnosti a hazardu. Naopak – jsem zastáncem postoje, doporučujícího, aby při každém počínání byly zváženy jeho možné důsledky. Jak jen se tak dá učinit. I potom zbude prostor pro jisté riziko. Důležité je, aby se s ním dalo žít; aby bylo kořením života, ne jeho rozsudkem.

Dobrodružství statistiky (úplně malé, přímo kapesní)

Jedním z fenoménů, které iniciovaly statistický způsob uvažování, byla existence chyb. Napsal jsem sice byla – stejně dobře bych však mohl napsat je – protože chyby existovaly, existují a jistě i existovat budou, dokud bude existovat svět. Chyby všeho druhu – nestrefení se do cíle, případně velikost odchylky zásahu od místa, které jsme zamýšleli zasáhnout, chyby učiněné při rozhodování, kdy jsme zvolili nevýhodnou, ztrátovou alternativu jednání (příkladem může být volby životního druha, která pak vychází najevo dalších padesát let po svatebním obřadu), chyba při vstupu do politické strany, která v následujících volbách prohrála, čímž se nenaplnila očekávání vstupujícího na obsazení výhodné prebendy, případně docela obyčejná chyba výpočtu zadané úlohy.

Jako červená nit se celým lidským životem vine měření, včetně jeho odnože známé jako odhadování. Kdybych se měl pokusit o definici, pak bych to formuloval tak, že měření či odhadování je proces, jímž usilujeme zachytit, zjistit či rozpoznat jistou skutečnost; aktuální stav určité vybrané, nás právě zajímající části skutečnosti. To, co jako výsledek procesu měření či odhadování dostaneme, nazvěme to odhadem, se zřejmě nikdy do toho, co je odhadováno, nestrefí. Zejména, budou-li naše požadavky na shodu odhadu se skutečností dost náročné. Dvojici skutečnost a její odhad můžeme proto doplnit na triplet pojmem chyba odhadu, což je rozdíl (obecněji neshoda, distance) mezi prvními dvěma koncepty.

Příkladem odhadování prováděného denně, jen tak mimochodem, snad dokonce podvědomě, je situace chodce směřujícího k autobusové (možno dosadit i jiné kolejové či nekolejové vozidlo) zastávce. Případně chodce na té zastávce zahajujícího proces čekání na okamžik, kdy u nástupního ostrůvku zastaví a dveře otevře vyhlížené vozidlo.

Nejjednodušší způsob odhadování praktikuje cestující (zatím ještě necestující), který si, směřuje k zastávce, klade onu hamletovskou otázku – stihnu to nebo nestihnu? Přijdu včas nebo mi ujede? Možnosti, které nastávají, jsou zřejmě dvě. V případě, že autobus ujede, tj. odjede beze mne, mohu vynadat sobě anebo řidiči. Sobě za malou předvídavost a řidiči za jeho neodpovědnost – pokaždé se o něco zpožďuje; tak proč, k čertu, právě dnes musel přijet včas? Jestliže jsem autobus stihl a na sedadle teď s úlevou popadám dech, nastal čas přemýšlení. Jeho předmětem je rozdíl mezi okamžikem, kdy autobus přijet měl (podle jízdního řádu) a okamžikem, kdy opravdu přijel.

I já tak činím. Evidenci den za dnem shromažďuji, informaci střádám. O tomto rozdílu. Základní poznatek konstatuje, že onen rozdíl, který je vlastně chybou mezi tím, co cestující veřejnosti slibuje jízdní řád a co realizuje řidič vozidla, může být kladný i záporný. Učiňme dohodu, že kladným rozdílem budeme rozumět zpoždění a záporným rozdílem předčasný odjezd. Podrobnější sledování ukazuje, co už se tak úplně triviálním být nezdá – rozdělení četností opožděných a předčasných, to je kladných a záporných odjezdů, není symetrické. Symetrií rozumíme přitom vztah k rozdílu nulovému, jímž je shoda skutečného odjezdu vozidla s okamžikem, který jako dobu odjezdu deklaruje jízdní řád.

Opožděných odjezdů autobusu je víc než odjezdů předčasných. A navíc, je tu i rozdíl kvantitativní – zatímco maximální zaregistrovaná předčasnost činila dvě minuty, nejdelší zpoždění bylo pětiminutové.

Každý jev má svou příčinu. Předmětem zkoumání pak je právě hledání takových příčin. Hledání důvodů, proč se věci mají právě tak, jak se mají. Zřejmě by příčinou umírněného chování statistiky předčasných odjezdů mohlo být to, že jejich regulace je v rukou řidiče. Navíc mu hrozí v případě, že by odjel hodně předčasně, stížnosti cestujících, rozzlobených faktem, že jim ujel. Opožděné odjezdy bývají způsobovány důvody povýtce objektivními, jako jsou přílišná vlhka nebo nadměrná sucha, a samozřejmě náledí či nevhod napadaný sníh. Ne každý řidič má svou osobní horkou telefonní linku ke svatému Petrovi.

Životu dávat, co jeho jest, a smrti, co její

Čas od času projde kolem nás. A někoho, kdo s námi ještě nedávno mluvil, koho jsme pozorovali a kdo pozoroval nás, odvede s sebou. V dnešních časech opravdu odvede – umíráme v nemocnicích a tělo zemřelého se domů vrací jenom zřídka. Cesta na hřbitov, k místu posledního odpočinku, bývá pokračováním cesty do nemocnice.

Přítomnost a pobývání smrti mezi námi vnímáme my, staří, zřetelněji než naši mladí. Zřejmě proto, že každý odchod zemřelého je pro nás připomínkou onoho nápisu nad branou hřbitova – I my jsme kdysi bývali, čím jste vy dnes, i vy jednou budete, čím jsme my dnes.

Život se má žít naplno; z darů, které člověk do kolébky dostal, má naplno brát a přičiňovat se, aby on sám měl z čeho rozdávat. Rodičům, dětem, vnoučatům, svým bližním. Není dobré lakotit. Svou truhlu úspor si nikdo s sebou do záhrobí nevezme; jenom truhlu, kterou mu nechají děti u truhláře stlouci.

Člověk, který se uměl za života rozdat, odcházívá litován a oplakáván – ale hlavně, zůstává vzpomínkou. Nebývá zapomenut s poslední hroudou na víko rakve dopadnuvší. Samozřejmě to neplatí vždycky; i poslední věci člověka mívají svou biologicko – sociální variabilitu. I spravedlivý může být zapomenut nespravedlivě rychle. Na vesnici a v menších obcích vůbec není ani zemřelý tolik anonymní jako ve velkém městě. Tak jako se tam živí míjejí s živými nepoznáni, neosloveni a nezdraveni, je velké procento mrtvých pohřbíváno anonymně, z moci úředně-hygienické; jsou odklízeni bez vzpomínek jako věc nepotřebná. Na vsi to bývá jiné; tam je na vzpomínání víc času, dokonce na vzpomínání společné, kdy několik myslí, zpravidla starších, vyprávěním v mezigeneračním kruhu utváří a upevňuje tradici a legendu rodu. Připomínáním těch, kteří odešli. Takhle je přenášeno vědomí rodových vazeb, podobně jako je přenášejí geny mechanismem biologické dědičnosti. Není jenom Blut und Boden. Je také vědomí souvislostí.

Ještě z dětství si pamatuji, že po skončení pohřebního obřadu odcházeli pozůstalí a účastníci, kteří doprovodili zemřelého na jeho poslední cestě, do hospody, kde byl připomínán u stolů života – nad talíři klobás, piva a housek – a někdy i za zpěvu. Jako klukovi mi tyhle tryzny připadaly dost pohanské – asi právem – ale byly jistě i právem života. Života otevřeného a poctivého, který se ani smrti nezříká a přiznává jí, co její jest. Protože jednou odejít musí každý.

Lidé dnes někdy prohlašují, že na způsobu jejich odchodu jim nezáleží; stačí jim, bude-li bezbolestný, protože bolesti se bojíme všichni. Jenomže je rozdíl mezi odchodem námořníka, který skončí ve vlnách oceánu, a odchodem bezdomovce, zaregistrovaným jenom v záznamech prosektora. O tělo námořníka se postarají mořské ryby a krabi; v tom není rozdíl od hodování pozemských červů. Ten námořník však zemřel při práci, odešel jako chlap – i kdyby i on odešel bezejmenný. Jan Neruda zvěčnil v jedné z povídek malostranských ženu, která žila pro pohřby. Pro možnost poplakat si a na účet nebožtíka poklevetit. Žít pro vlastní pohřeb a pro jeho velkolepý a dlouho vzpomínaný průběh – tenhle životní program se stal námětem nejednoho humoristického příběhu, povídkového i filmového.

Chtěl bych tuhle krátkou úvahu zakončit obloukem pro lidský život a jeho ukončení možná typickým. Konec lidského života, nemoci, umírání a odchod do světa, o kterém nic smyslově zjistitelného nevíme a můžeme se jenom domnívat, tvoří námět velkého procenta anekdot a humoristických vyprávění. Zdálo by se, že paradoxně. Jenomže to tak prostě je. Statisticky doložitelně. Tragické a groteskní, smutné a veselé, se v kotlíku života míchá způsobem nečekaným. Posuzováno čistě rozumově. Obojí nebývá, kupodivu, striktně odděleno. I člověk nejváženější zavdá někdy důvod k úsměvu i smíchu – a právě proto bývá vzpomínán. Jsme prostě takoví. Dokud žijeme – ale i potom, kdy jsme vzpomínáni. A je dobré, když je nač vzpomínat.

Kdybych ti zámek postavil …

Ženy, jak známo, nevědí, co chtějí, ale nepřestanou, dokud to nedostanou. Jakkoli je můj vztah k ženskému pohlaví kladný a bez nich si neumím život představit (jsa poučen z hodin biologie o principech rozmnožování a vědom si toho, že jako otec tří dcer a dědek šesti vnuček nemám na jiný názor právo), trvám na tom, že je uvedený výrok pravdivý. Alespoň někdy. Už skoro padesát let se snažím pro svou ženu udělat, co jí na očích vidím. Samozřejmě v rámci možností mého vidění a mých příjmů. Ty možnosti jsou v prvém případě omezeny mou vrozenou tupozrakostí a krátkozrakostí, v tom druhém faktem, že nemám odvahu krást. Ale jinak se opravdu snažím.

Posuzování či dokonce měření snahy patří k nejobtížnějším úkolům vůbec. Zejména když snažícím se subjektem je muž a posuzovatelem snahy žena. A když tím mužem jsem já a onou ženou moje žena. V punktu snažení prošel už náš manželský svazek snad všemi v úvahu přicházejícími fázemi. Od mírného zájmu po vysoké ocenění, od vysokého zájmu po mírné ocenění. Od období pochybování, zda na mé straně vůbec nějaká snaha existuje, po projevy jistého blahosklonného uznání mé dobré vůle (třebaže jenom skromné plody přinášející).

Občas shledávám na straně své dobré ženy jistý nedostatek racionality. Právě v ohledu, o kterém zde uvažuji. Pokusím se demonstrovat to na příkladu. Naznačím-li, že jsem odhodlán snést pro ni modré z nebe, neočekávám, že by očekávala reálné naplnění mého úmyslu. Tohle je chvíle, kdy by měla být oceněna snaha. Mužská snaha. Nepovažuji za místné dotazy, v této souvislosti mi kladené, jako třeba – s kolika jinými ženskými bych se musela v případě snesení modrého z nebe dělit, zdali by snesené modré bylo dost modré nebo jenom takové nijaké, protože vybledlé, na okrajích roztřepené, se známkami opotřebení.

Jednou jsem v podobné situaci dal najevo jistou nedůtklivost, pravě – Kdybych ti zámek postavil, určitě bys chtěla, abych ho ještě vyhnal do štoku … Podívala se na mne, a s tváří nevzrušenou se zeptala – A kdy začneš?

Každý soudný člověk jistě uzná, že taková konverzace povzbuzuje mužské snažení spíše málo než velmi. A jestliže ani po padesáti letech není mužské snažení úplně zadupáno v prach a bláto země, svědčí to o mužském charakteru a lásce nezničitelné. Anebo alespoň o jeho nezničitelné snaze.

V jisté písničce zpívá jistý zpěvák Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj … Dodnes jsem nepochopil, co tím chtěl básník říci. Jestliže mi nějaká nasadí pár okovů, sotva připadá v úvahu, že bych mohl patřit nějaké jiné než jí. Ledaže bych měl v záloze kováře nebo soustružníka s patřičným vybavením pro trhání řetězů a pilování okovů. S kasařským hasákem, sekáčem, perlíkem. Takto zakovaný mužský se vůbec nemá čím vytahovat – a nejméně ze všeho svou věrností. To, co v oné pochybné písni prohlašuje, není nic jiného než z nouze ctnost. Nemít kam k nějaké jiné utéci, to se to, pane, vychloubá věrností!

To já, když své ženě slibuji a svou snahu deklaruji, vždycky dbám, aby ve hře zůstávalo pár stupňů volnosti. Na mé straně, na straně slibujícího. Aby rozhodování mělo nějaké alternativy, ze kterých se vybírá. Vždyť jsem nemusel slibovat modré z nebe. Mohl jsem volit růžové červánky; ty z nebe snést není míň obtížné. Nebo temnou noc proměnit v jasný den. Slibovat oddanost, když jsem přikován!? Já slibuji jako mužský svobodný … nebo alespoň do jisté míry svobodný. Teprve takový slib má svou hodnotu! Teprve slib toho, komu zůstala možnost vzít roha, by měl být oceňován!

Píseň, kterou zde podrobuji jisté věcné recenzi, zpívá mužský. Podstatné ovšem je, že ji zpívá ženě. Bytosti ne zcela racionálně uvažující. Kdyby ji zpíval mužskému, její recipient by určitě poukázal na to, nač jsem upozornil i já. Možná jsem se unáhlil. Když jsem ženě ten zámek slíbil, proč bych jí nemohl slíbit i jedno poschodí navíc? Ano, má drahá, věnuj mi svůj laskavý pohled. Když budou v neděli řízky, v pondělí ráno začnu stavět!

Pedagogická archeologie

Potřeboval jsem odnést pár lejster z pracovny domů; druhý den měly podle diáře povinnosti vést mé kroky na jinou fakultu, kde byla vyžadována moje přítomnost v jisté doktorské komisi. Venku se zdálo být větrno. Proto jsem nechtěl nést onu dokumentaci jen tak v ruce; při mé silně omezené pohyblivosti bych, chytaje případně uletěvší listy, vypadal asi komičtěji než se u akademického činitele pokročilejší věkové kategorie očekává.

Po dvou minutách rozhlížení padl můj zrak na tašku diplomatku, zastrčenou v jedné z četných přihrádek, kterými má pracovna oplývá jako někdejší Čechy mlékem a strdím. Vytáhl jsem ji a oprášil, rozpoznávaje v ní předmět, ve kterém jsem řadu let do poslucháren fakulty s sebou brával tu skripta, tu poznámky aktuálně na kusu papíru načmárané a pokaždé archy k zapisování prezence studentů. Nic z toho v tašce, dovezené kdysi z jednoho kongresu severoirských statistiků, už nebylo. Jenom v její postranní přihrádce jsem nahmatal jakýsi nevelký předmět. Na omak to mohl být zbytek doutníku; jelikož jsem nikdy doutníky nekouřil, domněnku jsem zamítl a prsty teď už zvědavými na světlo dne vytáhl starou zmačkanou obálku. Dost ušmudlanou.

Byla v ní křída, bílý hranolek už trochu opsaný. Takový jsem po několik let s sebou do poslucháren nosíval. V posledních letech mého pedagogického působení se totiž technologie výkladu propracovávala ke stále sofistikovanějším metodám využívajícím projekcí, prezentací a počítačové podpory – což korelovalo se stále častější absencí křídy v posluchárnách. A já křídu potřeboval; mé pedagogické mistrovství se opíralo o zásady mírného pokroku v mezích zákona, začátkem minulého století vyhlášené Jaroslavem Haškem. U příležitosti jedněch rakousko-uherských voleb. Hospoda, v níž k oné pamětihodné události došlo, nese, myslím že dodnes, jméno Kravín. Na rozhraní proletářského Žižkova a Královských Vinohrad.

Ke křídě jako nástroji vzdělávací technologie mám dosti osobní vztah i v jiném ohledu. Na Virginia Commonwealth University mě kdysi doběhli američtí kolegové, když jsem při diskusi v posluchárně School of Health Administration, už také vybavené počítačovou projekcí, neprozřetelně přiznal, že u nás jsme ještě nepřestali při přednáškách používat křídu. Anglicky chalk. A děkan senior, kterému jsem nahrál na smeč, pohotově opáčil - And what does it mean – chalk? Smáli se pak až do oběda, při kterém jsem jim oplatil poznámkou, že u nás sice ještě používáme křídu, zato pravidelně obědváme z talířů a ne z krabic.

Jiný vztah ke křídě ve mně navozuje úsloví z ústního pramene, konstatující, že učitel je pro svou práci použitelný, dokud udrží křídu a moč. V mém věku mi to připadá jako kritérium velice aktuální.

Už jsem chtěl odhodit onen umolousaný hranolek křídy i s obálkou do koše; pak mě však napadlo, že by to byl z mé strany nevděk. Křída byla mou věrnou průvodkyní a zasloužila by si proto alespoň trochu ohledů. Představuje vlastně jakýsi artefakt mé pedagogické minulosti, která se ke mně už nikdy nevrátí. Artefakt pedagogické archeologie, který by si zasloužil své nevelké místo v polici kabinetu hned vedle břidlicové tabulky, slabikáře s oslími rohy a logaritmickým pravítkem. A uvědomil jsem si, že jsem svědkem historického mezníku. Jednoho z mnohých, které často naší nepozorné pozornosti unikají. Vždyť křídou, jejíž éra se zdá definitivně končit, se po černých tabulích psalo snad dvě století. Křídou umazané prsty patřívaly ke znakům učitelování stejně jako rukávy saka posypané křídovým prachem padajícím zpod kantorovy píšící ruky. A čím jiným než křídou házel po svých svěřencích cholerický učitel, kterému žáci přerůstali přes hlavu?

Křída není jen tak nějaký nerost. Je to svědek historie pedagogiky a vzdělávání, bez jehož účasti nebylo by objevitelů ani velkých objevů. A kdyby mi někdo opět položil tu otázku: chalk – what does it mean? odpověděl bych: it does mean more than it seems to do.

Král je nahatec …!

I o tom se dá přemýšlet. Jak lidé obdivovali na úplně nahém králi jeho nádherný oděv – až teprve hlásek nevinného dítka je přiměl, aby se pošoupli do reality a králově nahotě se zasmáli. Jak to bylo možné? A bylo by to vůbec možné? V prostředí dávajícím nepřehlédnutelně najevo svou fyzikální i jinou realitu.

Myslím, že tohle nevidění reality se nám přiházívá díky tomu, že jsme – možná na okamžik, možná na desetiletí – přestali vnímat čas. Ten reálně kolem nás proudící a nás s sebou unášející. Dopustili jsme, aby místo něho byl našemu vědomí vnucen, do něho byl dosazen jiný čas, od času reálného jaksi pokřiveně odvozený a za něj vydávaný. Taky se tomu říká odcizené vědomí. Ani dnes není zcizování vědomí konec. Celá politika je průvodem nahatých králů, králíků a králíčků. Rex, regullus, subregullus – na nás cení zuby a vysazují holé zadnice, předstírajíce přehlídku poslední módy. Jejich čas je prošlý jako zapomenutá psí konzerva. Otevřena odporně páchne a nám se vyčítá, že nevzdycháme nad opojnou vůní, jak by se na řádné občany slušelo a patřilo.

Čas politiků není sice časem dinosaurů, ale přece jen není časem počítačů a racionálního myšlení. Když vidím poslance a senátory parlamentu pospávat v lavicích ozdobených notebooky nejdražší cenové třídy, nemohu se ubránit frázi mého dětství – sluší jim to jako sedlo praseti. Kombinace intelektuální ubohosti a neschopnosti se špičkovým produktem lidského rozumu je do očí a hlavně do vědomí bijící. Asi jako když se zapřáhne pásový traktor před dřevěný hák. Výsledky řízení tomu odpovídají.

Naše doba se pyšní tím, že nikomu nepředepisuje chození v uniformě podle jednotného partajního střihu – že těch střihů je několik a každý by měl být schopen si vybrat. Kdo si vybrat nedokáže, kdo v regálech politických supermarketů šaty pro sebe nenajde, je občansky kárán. Trestán je tím, že jeho čas, jím zvolený typ času není evidován v seznamu časů možných a oficiálně vedených. Jeho čas je – podoben rouchu Kristovu – na kousky rozstříhán a poslušným za odměnu rozdán.

Nahatost králů, králíků a podkrálíčků je ve vědomích udržována jako představa bohatých rouch především díky tomu, že se věřící v ní vzájemně podporují. Osamělému člověku šupiny rychle z očí padají. Nebýt umělého upevňování představy bohatých královských řasení by lidé rychle pochopili, že žijí ve světě podobném nudistické pláži.

Politika je příkladem času, který zapomněl odejít. Tenkrát, když k odchodu dozrál. Když se proděravěly šaty autoritářství monarchismů, fašismů, nacismů a komunismů. Když záplatami na loktech a zadnicích oděvů demokratických nepřestaly prosvítat díry korupce, předstírání a lží a už ani neskrývané chamtivosti. Místo poohlédnutí se po novém materiálu se látají staré díry ozdobnými záplatami parlamentních kejklů.

Reálný čas ví, že rovnováhu nelze udržet jinak než silou. V případě sil působících z několika směrů pak musí rovnováhu ustalovat jejich dynamika. Síly jsou vektory, které se v prostoru působení sečítají. S ohledem na velikost úhlů vektory oněch sil svíraných. Je ovšem rozdíl mezi výslednicí sil, jimiž působí horní a dolní čelist na ukusovaný a žvýkaný krajíc – a výslednicí sil dlaní, které si navzájem svírají krk. Touto výslednicí je uškrcení – možná uškrcení všech.

Z našeho světa se vytratilo, co bývalo nazýváno dobrou vůlí. Jako by přestal existovat společný zájem na přežití. Pokud se vůbec lidé k nějaké dohodě dopracují, bývá to pod tlakem sil donucení. Jednou z nich je hrozba zničení světa. Ale i tehdy se nechávají věci dojít až na samý okraj propasti – a teprve pak se ozve osvobozující zvolání – Král je nahatec! Neodvažuji se domyslet, co by se stalo, kdyby takové zvolání bylo přehlušeno. Dokud budeme odvádět daně na oblečení králů, králíků a podkrálíčků, budou nám namlouvat, že si za ně pořizují nádherná roucha rozumu, nápaditosti a dobré vůle. Nebuďme příliš důvěřiví.

Televizní extrémisté

Patřilo by se – a pokud se nemýlím, občas se k této zásadě televize hlásí – aby jejich zprávy byly prostě předáváním informace. Oznamovat by se posluchačstvu a diváctvu měla především fakta, suchá a prostá emocí. Moderátorovi nepřísluší, aby předávaná fakta hodnotil, vyslovoval nad nimi své potěšení nebo naopak rozčarování. Konzumentům faktů by mělo být ponecháno k jejich vlastnímu uvážení, jak budou sdělené skutečnosti interpretovat. Zdali radostí zatančí odzemek nebo ve vzteku rozbijí televizor. Jinak hlasatelé riskují, že občas někoho z diváků namíchnou, naštvou či dokonce rozzuří.

Zvlášť zřetelné je to v případě zpráv o počasí. Hlasatelka s úsměvem od ucha k uchu zvěstující, že už devátý den bude panovat nádherné jasno s teplotami nad třicet stupňů Celsia a atmosférickým tlakem zcela vylučujícím nejenom déšť, ale i pouhé objevení se mraků na obloze – rozhodně překračuje mantinely svého pověření. Její zaujatost a vychýlenost je zřejmá – fandí měšťákům povalujícím se u vody. Sama je jedním z nich. Fandí lidem na dovolené odpočívajícím. Rozhodně rozladí pěstitele řepy trpící suchem a všechny, kteří musejí zalívat své zahrádky. Možná taky vodohospodáře s ustaranými tvářemi sledující vysychající studny a prameniště, nemluvě o hladině spodní vody. Té naivní hlasatelce to bohužel dojde až ve chvíli, kdy začne stávkovat její sprcha.

Jiným typem zaujatosti televizních hlasatelů je obliba extrémů. Pro změnu obraťme pozornost ne k suchu, ale k záplavám. Naslouchaje jejich hlášení mívám pocit, jako by je velikost záplav těšila. Jako by zvyšovala v jejich představách pocit vlastní důležitosti – Heleďte se, u jakého neštěstí byl já ze všech první! A přistrkuje mikrofon před ústa stařenky, naříkající, že letos už je to potřetí … A kameraman snímá slzy řinoucí po tvářích co nejbarevněji.

Někdy se zdá, že tihle lidé od televize mají pocit, jako by se lidská neštěstí odehrávala především proto, aby oni mohli vysílat co nejdramatičtější a nejzajímavější pořad. Ačkoliv by mělo jít o suchou, strohou a věcnou informaci – a ne o pobavení senzacechtivých lidí před obrazovkami.

Když se nad tímto fenoménem televizního extremismu zamýšlím, jako vysvětlení se mi nabízí pojem profesionální deformace. Lidé pohybující se příliš dlouho v jistém specifickém prostředí načichnou jeho parametry. Čím hrneček navře, tím také páchne. Vědomí, že se na mne dívají miliony, pomáhá utvářet představu, že bych ty miliony neměl zklamat. Proto ty nepřirozené úsměvy, proto ta nemístně nadsazená hodnocení.

Tak trochu je to fenomén ze stejného pytle jako je profesionální deformace učitelů (v našich poměrech především učitelek), dlouhými roky navyklých shlížet na jejich žáčky ze stupínků kateder. Aniž bych měl cokoliv proti učitelům jako takovým, jsem si existencí onoho fenoménu jist. Zejména některé typy jedinců kantorováním pověřených nedokáží v sobě nacházet dostatek sebekorekce – k malému potěšení jejich okolí (a konec konců i jich samotných).

Českým školám, obzvláště těm vyšších typů, bývá vytýkána nízká aktivita studentů – ponechávajících výhradně na učiteli, aby vyplňoval společně sdílený prostor jednostranně asymetrickým tokem sdělování od katedry k auditoriu. Sám jsem měl možnost si ověřovat, že na tom něco je. Jako český pedagog i pedagog v cizině hostující. Dalo by se říct, že českým školám chybí ozvěna. Do lesa se volá, z lesa se však neozývá. To nemůže na učitele nemít vliv. Právě tak nemůže nemít vliv na televizního moderátora skutečnost, že mluví do zdi. Že své auditorium nevidí a případné reakce neslyší. Asi proto se instaluje v určitých typech televizních pořadů umělá reakce zvaná klaka. Mluvit do zdi je nepřirozené, stejně jako do prázdna se usmívat. Pro některé typy zpráv by totiž bylo daleko případnější se pochmurně mračit.

Užívat si …

Třebaže není takhle formulován cíl a smysl života nijak zvlášť určitě, řekl bych, že ve značné míře tenhle pojem cíl a smysl života vystihuje. Pokud se nechceme nořit do hlubokých, takzvaně filozofických úvah. Člověk chce prožít svůj život, užívaje si. Někoho lákají vdolky, jiného přitahují holky. Jsou i jedinci ochotní v zájmu užívání si vstoupit i do politiky – což musí být pro každého normálního člověka pěkně odpudivá představa.

K tomu, skrze co (promiňte germanismus) si člověk užívání nachází, může spět přímo nebo zprostředkovaně. Komu se nadprůměrně líbí ženy a své potěšení nachází skrze ně (v jejich náručí, područí, případně i pod pantoflem) – může si pořídit harém, otevřít živnost zvanou veřejný dům nebo se alespoň opakovaně ženit. To jsou příklady cest, vedoucích k užívání přímo. Takhle přímo postupující filatelista vyjde své potřebě užívat si vstříc tím, že vstoupí do služeb poštovního úřadu. Nejlépe v daleké cizině, kde pak může na cizokrajných známkách oči nechat. Milovník vdolků se ke zdroji svého užívání přímo dostane tím, že založí pekařskou firmu.

Má to však háček. Z literatury je znám příklad chlapečka, který si užíval sbíráním barevných staniolových proužků – od bonbonů, od čokolády. A tak tatínek vyšel jeho touze vstříc tím, že mu koupil toho staniolu několik rolí. Vědomí mnohosti však v mladém nadějném sběrateli sběratelskou vášeň zabilo. Přestal si užívat.

V dnešním světě se člověk k předmětu svého užívání častěji propracovává nepřímo. Všichni prostě nemůžeme mít harémy ani pekařství. Všichni bychom nenašli zaměstnání na poštách. A tak se volí cesta k užívání si zprostředkovaně, tak, že si na to, abychom si užili, předem našetříme. Na holky i na vdolky. Případně i na cizokrajné známky.

Cestovní kanceláře vymyslely pro užívání, jehož obstaráváním se zabývají, název cesty za hranice všedních dnů. Aby si užil, aby se ve slané vodě vyčachtal, kufry si v daleké cizině místo v poklidu domova nechal ukrást, aby úžeh pod cizím sluncem utrpěl, případně i s cizími slečnami si s rizikem přenosné choroby začal – člověk si plánovitě našetří, letenky zakoupí a pobyt objedná. Nejdříve zaplatí a pak si užije.

Užívání se nemusí vést jenom v rubrice zábava. Pomineme-li skutečnost, že slovo užívání okupují zdravotnictví a farmacie jako zástupný termín pro aplikaci léků v případě nemoci, zbývá ještě mnoho situací užívání takzvaně vážného, seriozního, občansky užitečného. Jsou totiž jedinci, kteří si užívají třeba slastí manželských. Ještě před pár roky jsme si užívali na brigádách, bramborových a chmelových; na slavnostech prvních májů a výročí revolucí pořádaných záměrně v nesprávných měsících.

Cesta k užívání si bývá zprostředkována všeobecným směnným ekvivalentem, známým jako peníze, prachy, oběživo. Celá záležitost funguje tak, že člověk šetří, aby měl za tři, do truhlice a na bankovní účet shromažďuje, riskuje tu domovní loupež a onde lupičství bankéřů, těmito s oblibou provozované. Maje našetřeno, člověk se ubírá, aby si užil. Nakupováním, rozhazováním, konzumováním. Někdy se dost nadře, dokonce i v potu tváře, aby si později docela krátce užíval. Tohle patří k základním cyklům, koloběhům v přírodě i společnosti. Stává se ovšem, že člověk šetřící až do stádia užívání nedospěje, ve fázi šetření ustrne. Tak činí lakomci; fázi užívání za ně dokončí vděční rozmařilí dědicové.

Proces užívání si má globální charakter. Na jedněch užívají si druzí, na druhých třetí a tak dále. Na tělech a produktech flóry užívá si býložravá fauna, na tělech a produktech býložravé fauny pak fauna masožravá a omnivorní. Všežraví, k nimž patří i lidé, k masu si nechávají servírovat zeleninový salát a moučný dezert. Jedinec nadměrně si užívající bývá nazýván poživačným. Kupodivu, zatímco požitek je výrazem kladným, poživačnost už jím není. Křivolaké jsou cesty našeho uvažování. I uvažování je ovšem možné si užívat; za předpokladu, že je uvažovat čím.

Voda v domě

Karel Čapek napsal kdysi úvahu o lidech v domě, maje tím na mysli řemeslníky – zedníky, instalatéry, parketáře, malíře a natěrače a jiné osoby toho druhu, kteří vtrhnou do domu jako velká voda, aby ho nejdříve přivedli zu Grund a poté zušlechtili do krásy předtím nevídané. Tak o takové vodě v domě uvažovat nechci. Předmětem mé úvahy bude voda jako taková, obvykle dešťová a na zem spadlá, mezi lidem vzdělaným známá jako ředidlo nápojů rozpouštějících špatnou náladu, s chemickou značkou molekuly H₂O. Tekutina nezbytná pro život (což opilci popírají), vykazující vlastnost povrchového napětí a kapilarity. Právě tyhle vlastnosti jí umožňují pronikat, penetrovat škvírami, skulinami a prasklinami i docela nenápadnými do vnější strany zdi – aby pak, poté, co zdí prostoupila – objevila se na její vnitřní straně. V podobě vlhké skvrny, čúrku, potůčku, kaluže. V podobě informace, že někudy k nám teče.

Jakkoli je voda v domě potřebná (například pro mytí nádobí, bytové květiny a vaření kávy), je obecně její přítomnost nežádoucí; přivolává totiž plísně do zdi a hromobití nadávek na hlavy zedníků, kteří odvedli při stavbě domu šlendrián, práci zfušovanou a nepořádnou. Voda v domě je nejenom příčinou vzniku vlhkosti a plísní, ale i vrásek na čele majitele domu a jeho obyvatel. Voda v domě je hrozba, že jí přibude, že jí bude víc, že dojde k opakování. Také potopa světa začala jednou jedinou kapkou. Voda totiž, jakmile se jednou dovnitř dostávat naučila, nehodlá na naučené tak hned zapomenout. Je nutno jí to násilím vyhnat z hlavy.

Bránit vodě, aby nevnikla do domu, připomíná obranu proti nájezdům sarančat, kobylek. Záplavy v posledních letech se opakující už zasáhly nezapomenutelně do lidských životů. Být obyvatelem domku kdysi nerozvážně do cesty potenciální vodě postaveného, je po opakovaném zaplavení důvodem k zoufání. Ochranu proti vodě vzdávají i pojišťovny – a že to jsou instituce, které by si pro groš kolena vrtat nechaly. Jejich doménou je náhoda, hazard, riziko; jakmile se však pravděpodobnost zatopení zvyšuje výrazně směrem k pravidelnosti a jistotě, lámou nad pojištěnci hůl. Do takového podnikání i jim voda bere chuť.

Alternativou k vyhlašování války vodě je využít zákonitostí jejího chování. Využít hydrodynamických zákonů. Alternativou bariér a hrází je umožnit vodě, aby se chovala podle své přirozenosti. Nenutit ji, aby jednala podle lidských představ o síle proti síle. Násilí proti násilí.

Nestavět se vodě do cesty. Ať přiteče a odteče. A navíc přitom zavlaží. Ať se rozlije do poldrů a záplavových niv. Pokud už jsme je nezastavěli paneláky. A když už v nivách stavíme, stavme na betonových pilotech a velkou vodu nechme mezi nimi protékat. Jako ji necháváme protékat mezi pilíři mostů a mezi prsty ruky.

U nás v Olomouci máme poučnou ukázku, jak uměli naši předkové respektovat sílu a moc vody a záplav. Klášterní Hradisko stojí na břehu řeky Moravy už skoro tisíc let. Velká voda z břehů řeky vystupuje, rozlije se Černovírem, dosáhne k okrajům kláštera a olízne mu paty. Dál nezajde, dál nepostoupí. Staří Moravané to měli dobře odpozorované; samozřejmě jsem si vědom, že co kdysi nešikovně postavili, nejbližší větší voda jim vzala – takže my teď posuzujeme jenom to, co se jim povedlo. Soužití řeky Moravy s Klášterním Hradiskem (teď po rekonstrukci nazývaným moravský El Escorial) je intimní ještě z jiné strany. Základy kláštera stojí na dubových pilotech, které plní svou funkci jen díky tomu, že jsou stále v mokru; duby ve vodě kamení. Hradisko, kdysi postavené v bažině, se bez vody neobejde; v tom se podobá živému organismu. Člověk nechce být utopen, musí však být zavodněn. Voda je součástí člověka, všech jeho systémů. S vodou žít musíme, protože jenom díky ní žít můžeme.

I mozek ji potřebuje – mimo jiné i k tomu, aby přemýšlel, jak by mu nenateklo do bot.

Zprávy 32

Proč bychom si nevolili …

Ještě nám nevystyd´ ovar s křenem

už se zas, Češi, k volbám ženem

Slepit jsme nestihli po volbách vládu

která by neměla zásadní vadu

Zatím se každá ta vláda milá

zakrátko nadobro zparchantila

Kulatá slovíčka o službě lidu

uležet nechala pěkně v klidu

Na pořad přichází jinší trendy

ministři už myslí na prebendy…

Za guláš volební s půl preclíkem

volič si zahází desetníkem

Šanci ať dostanou předčasní strejci

těm starým podobní jak vejce vejci

Už myslí dopředu na odstupné

aby jim nezbyly kapsy smutné

Proč by si pár strejců nezavládlo

každý by přece rád lepší žrádlo

(když nás nic jiného nenapadlo)

Zvětší se písmo

Aby se maličké velikým zdálo

stačí dnes udělat docela málo

Nemusíš vůbec vykrádat banky

ani přes hranice posílat tanky

Netřeba vyvolat vzpouru na Bounty

postačí si kliknout na větší fonty!

Tím vzniká nejedna z partajních záhad –

bez kouska nápadu volební plakát!

Tahle civilizace

není legrace!

Je to proces nekonečný

Lid není svým vládám vděčný

Nadává jim, pikle kuje

Vůbec se z nich neraduje

Srdce z toho rozbolí…

A teď ani nevolí

Naléhal jsem na tetu

ať mi koupí roletu

Já už bez tý rolety

nechci bydlet u tety

Hlavní vada demokracie? Každý lump ji rohlíkem opije!

Seděl hajný na posedu

nohama si klátil

Přemýšlel, že na mopedu

domů by se vrátil

Když z lesa vyjde vlk-

na to můžeš dát krk

nejde si s tebou hrát

Vyhnal ho odtamtud hlad!

Když jsem platil

tak jsem ztratil

legitimaci stranickou

Teď trpím hrůzou panickou

Rozbor platební bilance

nebývá pozváním do tance

Nehrají ani dudy

Účetní – to jsou zrůdy!

Když má žena roztomilá

všechno z konta utratila

nastal konec hrůzy –

Nabídla mi fúzi

Co se někdy nepovede

jindy se zas vydaří

V suchu kravám tráva zvadne

v mokru štípou komáři

Josef Dostál dostal nápad

jak by mě napad´

Když jsem šel z hospody

strčil mě do vody

Ve vsi jménem Samotišky

tam dávají nejen lišky

dobrou noc

Někdy dlouho přes půlnoc

V Prostějově

zcela nově

vydláždili náměstí -

což je svedlo na scestí

Vlasta, těžká krasavice

má střevíce za tisíce

narazila v politice na pitomců rotu

udělala botu

Cpal se Kuba vtipnou kaší

z rendlíku

Kaši dojed, utřel hubu…

Ale že jed vtipnou kaši

nechtěli ho papaláši

na politiku

Snídal jsem dva rohlíky

byly středně veliký

Taky špatně kroucený

z obou konců spálený

A tak se ptám, jako vždycky -

jak jsou na tom kaloricky?

Stává se – za lepší lidi

že se lidi často stydí

Lidi se dělí na lidi

s a bez predikátů

hranici najdeš ve výši platu

Sluly kdysi Čechy mlékem a strdím

staří Čechové když byli mladí

Teď jsou mladí Češi staří

a jejich zem sluje frází

Drž se, hochu, drž se pěkně v řadě

růžky nevystrkuj, hlavu ani nos

Popřej sluchu osvědčené radě:

Negramotný nemá nápad za přínos!

Kde se mužský pracně dává do parády

ženě stačí oprášit své vnady

Opilý poslanec parlamentu:

Mám-li své voliče řádně zastoupiti

musím na svá bedra převzít taky pití!

Draze zpíjejí se, v Praze, v Kolíně…

Já na Malé Straně, v levné kantýně!

Pán jménem Josef Nemrava

přijal angažmá v politice

od levicové koalice

Pak spáchal úchylku doprava

V Rusku za pravou úchylku

bývala kulka v zátylku

Dnes u nás, v stověžaté Praze

pravé a levé máme v rovnováze

Komu chybí talent pěstovati styky

neměl by hledati vstup do politiky

Když to se životem jde ve psí

všechno spraví dvojitá Pepsi

Ten, kdo denně pije žitnou

mívá vůli nerozbitnou

Kdo si pilně hledí režné

k žitu chová city něžné

Nelze přejít z víry na víru

bez použití papíru

bez něj nepodáš si přihlášku

ani na kávovou náhražku

Pijem, chlapci, pijem

dokud pijem, žijem…

Vůči postojům západním

bývaly výhrady zásadní

A proti stykům východním

mluvily zájmy obchodní

Exemplář velmi vzácný –

politik nebojácný

Zato se najde všade

politik, který krade

Prý – co námět na estrádu

sestavit zkoušeli vládu

Odtroubili to potichu…

Obojí nebylo ke smíchu

Kubatura koule, kvadratura kruhu

policajtům přikázaná rychlost nejde k duhu

Třebas jim za života do bot voda netekla

po smrti přijdou do pekla

kde čerti staví za evropské peníze

tábor pro politické raubíře

Už jen málokterý politický paša

hlásá, že – kaša pišča naša

V prasečích očkách se jim stkví

tradiční české šibalství

Pracovali jako kati

bolševičtí byrokrati

Milujte, Češi, české politiky

vždyť věrní jsou to vlastenci

nevládnou sice valnou potencí

však jako my jsou na knedlíky!

Býval Kléma, míval pod čepicí

soudruhům když strojil šibenici

Stalinovi býval vždycky k ruce

umřel na syfilis, nemoc revoluce

Včera soudruzi, dnes zase páni

ve velkém skoupili obrtlíky

z kruhů nejvyšších pomazáni

zvrhli se v politiky

Ochránci chudého lidu

z diet si tloustnou v klidu

Pravil jistý právník přesný:

Právo – to je bordel děsný!

Oběsili diktátora

po rozsudku brzy

Z Evropy tečou seshora

krokodýlí slzy

Z rad diabetologa

Pár jednotek inzulínu

oddálí spálení v plynu!

Kdo máš ustláno na růžích

nediv se, že ses o trn pích

Pravda, co se našla ve víně

jakkoli tvářila se nevinně

původ mívá podezřelý

Nerad věřím náhodě:

Proč vždycky ve víně a nikdy ve vodě?

Být rozpoznán neznamená být pochopen.

Viděný a slyšený není ještě se zárukou vnímaný.

Záviděné nemusí být záviděníhodné.

Vylhat rovná se utéci – ale jen pro jednou.

Jako procházejí některé látky žaludečním traktem nestráveny a dokonce nenatráveny, procházejí někteří studenti výchovně vzdělávacím procesem nedotčeni ani jeho nejjednoduššími technologiemi.

Jaký pán, takový krám – to platí i pro školu. Pány jsou učitelé, krámy jejich studenti. Výjimky z tohoto pravidla představují učedníci jsoucí nad mistra.

Fráze dostalo se mi vzdělání není příliš výstižná. Vzdělání se člověku (ne)dostává; nabízí se mu jako příležitost – a rozhodující je, bude-li uchopena a využita, případně do jaké míry využita. Jen tak mimochodem – se vzděláním souvisí i schopnost rozpoznat akusativ od genitivu, a také vědomost, že genitiv není sameček od genetiky.

Heslo stále aktuální: Zmenšit písmo, zvětšit nápady!

Ne křikem, ale argumentem!

Raději mlčet než se bohatým hlupákům podbízet.

Ženě, důchodkyni neustále doktory vyhledávající (řečeno hodně potichu): Tebe by stačilo obezdít cihlami, a vzniklo by zdravotní středisko. Kompletně vybavené, protože i pacient už by v něm byl.

Některé nálezy doktorských filozofických výzkumů naplňují skutkovou podstatu přečinu šíření poplašné zprávy.

Možnost žít bez předstírání je podmíněna schopností ze života si ukusovat sousta vhodné velikosti, jaká stačíš nejenom v zubech rozžvýkat, ale i v žaludku strávit. Jde o umění odhadu a sebekritiky.

Čeští politici se nechali inspirovat americkými manželkami. Své pochybné živobytí si vylepšují odstupným – něčím jako rozvodovými alimenty. Ožebračují tím chudé české občany podobně jako hysterické Američanky stříhají vlnu z amerických milionářů posedlých druhou mízou.

Farizejství evropské demokracie. Zrušení trestu smrti se hlásá jako conditio sine qua non; kdo své vrahy popravuje, není hoden stát se členem EU a nebude za demokrata považován. Třeba Turecko. Zásada stejných kritérií pro hodnocení všech je však klidně ze strany EU porušována, jde-li o státy zvláštního ohledu hodné. Všichni jsme si rovni, jenom někteří jsou si rovnější. Vytýkat Spojeným státům jejich popravy vrahů, dokonce v pestré nabídce výběru – způsobu odstraňování lidí ze světa, se EU neodvažuje. Demokracie sem, demokracie tam. O trestu smrti v USA oficiální představitelé EU taktně (takt nevylučuje zbabělost) mlčí.

Tak zvaný boj proti alkoholismu. Doktoři promítají diapozitivy s ukázkami biopsií jater alkoholiků, kazatelé zásad zdravé výživy chrlí ze všech medií vyhrůžky trestů i sliby odměn pro spásu napravených. Správci věčně děravé státní kasy si farizejsky mnou ruce nad zvyšujícími se daněmi pijáků docela potichu a k všeobecné kritice pijících se nepřipojují. Diapozitivy blednou, řeči kazatelů šediví a vycházejí z módy, zdravotnická osvěta nudí (ledaže by doktoři sami taky pili, což občas předvádějí pro pobavení veřejnosti v parlamentě). A věčně zelené, pořád svěží zůstávají a stále dokola se už víc než sto let zpívají pijácké písničky jako je ta s veršem… co všechno ten chudák pijan zkusit musí, když má doma ženu zlou… Řekl bych, že tyhle nenápadné oslavy pijanů a pijanství působí na ty, kterým ještě játra a ledviny slouží, mnohem účinněji než nějaké halasné zdravotnické traktáty.

Mezi Nobelovými cenami chybí cena za matematiku. Jak je možné, že tohle Alfred Nobel přehlédl? Že mu případnost a náležitost ocenění mimořádných výkonů v oboru spravovaném královnou věd unikly? Ve své velkorysosti, kdy chtěl snad trochu odčinit fakt, že jeho dynamitu bylo i zneužito pro válečné účely. Vždyť matematické objevy mohou být zneužívány jenom zprostředkovaně – na rozdíl od třeba chemie, kdy je cesta od objevu k výbuchu mnohem kratší a rozhodně přímočará. Před nějakou dobou jsem kdesi četl, už si nevzpomenu, kde, téhle záhady vysvětlení. Velice lidské – třebaže záruky jeho pravdivosti jsou taky jenom lidské. Inženýru Alfredu Nobelovi utekla žena s matematikem. Takže – při nadělování Nobelových cen matematika utřela hubu a přišla zkrátka, chcete-li, vinou jednoho z členů své profesní obce, speciálně pak vinou jeho erotické neukázněnosti. Pokud je tohle vysvětlení pravdivé, měli by si světoví matematici připomínat – při každoročním udělování cen ve Stockholmu – svůj smolný den. A káravě přitom pozvedat prst a zejména těm mladším připomínat, že každý špás něco stojí.

Aby zpřehlednila možnost volby v chudičké nabídce televizních programů, označuje má žena prosvětlovací tužkou, čeho stojí za to si všímat. V naší domácnosti, už celé roky dvoučlenné, panuje v podstatě něco jako řízená demokracie; tím mám na mysli fakt, že každý má právo neomezené volby v rámci nabídky učiněné tím, kdo realizaci oné volby obstarává a zajišťuje. V provozní praxi to znamená, že já jsem svobodný volič – a má žena stanoví, z čeho si mohu volit, to je vybírat. Tak například, zahrnuje-li nabídka oběda rybízové knedlíky, mohu si svobodně vybrat buď rybízové knedlíky nebo knedlíky s rybízem. Tento způsob demokracie je praktický a – na rozdíl od toho, který provozuje český stát – plně funkční. Přitom se jedná o plnohodnotnou zastupitelskou demokracii – cítím se být svou ženou plnohodnotně zastoupen na všech myslitelných úrovních. Jediné funkce, které jsem si doposud podržel, jsou funkce tělesné. Alespoň ty úplně základní. Do těch si ani od své ženy mluvit nenechám. I když, kdopak ví… Náš způsob demokracie už prosákl dokonce tak hluboko, že jej převzala i má volba televizních programů. Respektuji zásadu – co má žena činí, dobře činí – a přepínačem volím jenom z programů tužkou vyznačených. Myslím, že tohle je ideální vztah mezi občanem a tím, kdo určuje pravidla, tj. tím, kdo řídí. Stát či domácnost. Chce to ovšem – aby to mohlo fungovat – splnění jedné podmínky: důvěru v rozumnost a odpovědnost toho, kdo řídí. V tomto ohledu se, bohužel, stát podobá domácnosti jenom velice málo.

Čeští ústavodární právní takyvědci se jako čert kříže bojí připustit, že v mechanismu rozhodování i v těch nejdůležitějších záležitostech působí – naprosto nezávisle na jejich vůli a chtění – taky náhoda. Dokazuje to už samotná skutečnost, že slova zákona je zapotřebí vykládat a interpretovat. Tím se vlastně oficiálně připouští do práva názorový subjektivismus. Demokracie, státní pořádek ohánějící se vůlí lidu a za vůli lidu se vydávající, je nahodilost sama. Vůle lidu je totiž souhrnem vůlí jednotlivých lidí oprávněných své vůle projevovat – tato každá jednotlivá vůle však není nic konstantního. Mění se v čase – a to nikoli v intervalech od voleb k volbám, ale den ode dne. Lidé mění svoje názory z důvodů tak prozaických a málo vznešených jako je třeba to, co měli právě k obědu a po čem je bolí břicho. Podle toho, jakou aféru jim naservírují a k večeři jim předloží televizní zprávy. Ostatně, proč by měli mít lidé jako občané názory stálejší než třeba politici samotní? Vždyť ti své postoje a partajní kabáty mění úplně běžně podle toho, kolik a čeho jim do žlabu právě nasypou?

Navrhuji, aby do ústavního pořádku bylo – třeba jenom formou poznámky pod čarou – připsáno, že v pádu nerozhodného výsledku voleb (k němuž došlo z jakékoliv příčiny) o jejich výsledku s definitivní platností rozhoduje hod mincí – podle zásady pravá – levá. Onu minci je možno – aby byla zachována sice zbytečná, pro ouřady však asi nepostradatelná důstojnost – opatrovat od voleb k volbám v prostorách pražského hradu spolu s korunovačními klenoty. Bezvládí by tím bylo v Česku definitivně zažehnáno.

Výsledky voleb jsou učebnicovým příkladem působení zákona velkých čísel. Mám na mysli učebnici Teorie pravděpodobnosti. Platí to dokonce i v Česku, kde je volební účast manifestací malých čísel. Malých až nejmenších.

Vyrůstat se dá různě. Taky ve vlastních očích a představách. Jedince vyvíjející se normálně představy o vlastním zázračném růstu obvykle ke střízlivosti přivádí školská matematika. Taky puberta si žádá svou daň. Koho to nepřejde v pubertě, ucházívá se o místo u cirkusu. V případě nedostatku volných míst se zpravidla vydává na politickou dráhu, kde bývají pro velikány tohoto virtuálního druhu vždycky kariéry otevřené.

Když jsem se nejvíc vytahoval, že už do jejích spárů nikdy neupadnu, že už mne nedostane – zase jsem jí naletěl. Podlehl jsem jí jako pubertální kluk. Ve dnech, kdy má zima vrcholit poctivými mrazy a severákem častovat na potkání, bylo jako v březnu. Dokonce slunce svítilo a ohlupovalo zmatené včely. Čepici jsem na hůl pověsil a kabát si rozepjal. A nic nebylo platné, že už po pár minutách jsem svou chybu rozpoznal – a čepici zpátky na hlavu připlácl i kabát na všechny knoflíky zase zapjal. Chřipka je mrcha všemi mastmi mazaná – a hlavně jako kuna rychlá. Už mne měla, ve spárech držela a nepustila se. Byl pátek a tak jsem doufal, že se jí do pondělka zbavím. Že jí nedám šanci rozvinout se. Že ji přinutím k odchodu dřív než mne ona přinutí kýchat, smrkat, kašlat. Než mi oči slzami bezmocného vzteku zalije a ubrečeného dědka ze mne udělá. Než mi nohy podrazí, do milované postele sklátí, pod peřinu a deku navíc. Dopadlo to ovšem jako vždycky. Jakkoli uvědoměle se člověk snaží, pokaždé to dopadne stejně. Léčená chřipka trvá týden, neléčená sedm dní. Nedivte se – když už ani rum nepomáhá…

Vzpomínka na mládí… Samozřejmě je v ní jen pramálo romantiky; zato kus opakující se historie, učitelky života. Když jsme se před více než čtyřiceti lety sestěhovávali do neředínského paneláku, jehož zdi byly ještě čerstvě ztuhlé hrůzou ze socialistického tvoření, přivezli jsme si někteří s sebou mravence. Droboučké, rezavé, tehdy ještě pro české poměry exotické. Monomorium pharaonis. Podomácku jsme jim přezdívali faraóni. Dostávali se k nám, do země české, s nějakými obaly odněkud ze severní Afriky. Cestami, jimiž putoval jakýsi zdravotnický materiál. Náš panelák měl mezi ostatními v sídlišti pochybnou prioritu koexistovat s těmito parazity jako první. Byli jsme totiž původně lékařský a zdravotnický panelák. Z počátku jsem se sice domníval, že faraóni mají zálusk na pohledné sestřičky (v tom bych byl měl pro jejich gusto pochopení), později se však jako přijatelnější ukázala být hypotéza založená na poněkud nestandardním způsobu faraónského stravování – oni totiž přehlíželi cukr, dávajíce přednost bílkovinám. V krvi, pečených buchtách a bábovkách (pokud možno dobře maštěných), vejcích a tak. Soužití s faraóny nás zbavili až po dvou letech biologové, když se jim podařilo namixovat jakýsi feromon, který přerušil cyklus jejich mravenčího dospívání. Teď, po více než čtyřiceti letech, prý jsou tady zas. V nedávné politické desetiminutovce mne o stavu věci informovala žena – mezi zprávou o ukradení dalšího bankomatu v jednom olomouckém obchodě a statečném pokusu sestavit další českou vládu. Když tak o tom přemýšlím – docela by mne zajímalo, kolik faraónských generací se za těch čtyřicet let mezi mým někdejším mládím a nynějším stářím vystřídalo? Ve vztahu počtu těchto generací k počtu českých (a československých) vlád během té doby padlých. A taky to, zdali jsou v mravenčích dějinách jejich generace zapomenuty stejně důkladně jako jsou zapomenuty naše vlády.

FINIS