LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz) Část 41, květen 2007

------------------------------------------------------------------

Sbližování mužského a ženského elementu

Přibližně jednou za měsíc navštěvuji podnik deklarující svou živnost jako holičství a kadeřnictví. Z názvu nevyplývá, zdali se jedná o podnik státní, potažmo městský, anebo soukromě držený. Ekonomicky ho drží ruce tří dam, které v něm kultivují hlavy zákazníků. Jejich počínání tak trochu připomíná senoseč – provozovanou ovšem celoročně.

Holení a stříhání není činnost tak fascinující a mimořádná, aby bylo třeba psát o ní úvahu. I když je to úvaha skromná, na světovost si nárok nečinící. Důvodem mého uvažování je jistá stránka, nebo, chcete-li, parametr, této činnosti dnes vlastní. Zdůrazňuji slovo dnes. To proto, že jindy, dříve, tomu tak nebývalo. Jindy bývalo jinak.

Pro svoje hlavové ochlupení jsem si nikdy nenárokoval označení kadeře. Dokonce ani v letech dětství a mládí, kdy nebývalo tak skromné jako je dnes. Kdy pokrývalo mou hlavu od čela až k zátylku, viditelně a česatelně. Dnes už by tohle označení mohlo být použito jenom v kontextu kabaretním, hrubě žertovném, ba přímo posměšném. Z toho soudím, že části zmíněného podniku, označované jako kadeřnictví, nevyužívám. Že se nechávám jenom holit, případně vyholovat. Až do těsné blízkosti kůže.

Z dob dětství, kdy jsem byl svou dbalou matkou vysílán nechat se ostříhat a za tím účelem vybaven mincí v hodnotě jedné koruny, jsem měl fixován poznatek, že holičství a kadeřnictví jsou činnosti se silným sexuálním podtextem. Příslušníci mužského pohlaví vstupovali do podniku jinými dveřmi než tak činily ženy. Paní i dívky. To přispívalo k udržování specificky mužské a specificky ženské atmosféry v každém z obou oddělení. O té ženské specifičnosti nevím nic; do ženského oddělení jsem nikdy nevstoupil. Pokud jde o oddělení mužské, vedly se v něm řeči někdy i trochu povážlivě odpoutané a nevázané. Naslouchal jsem jim s potěšením i jistou vděčností, že mohu být zasvěcován. Kupodivu jsem už tenkrát pochopil, že specificky mužské řeči se vedou hlavně o ženských.

Tohle pravidlo o ženské a mužské holičsko-kadeřnické separaci už dávno neplatí. Bylo narušeno a je narušováno – a přitom prokazatelně jednostranně. Zatímco muži ani dnes do ženských oddělení nevstupují, ženy tak činí téměř masově či hromadně. Tato skutečnost nemůže nemít dopad na atmosféru mužských oddělení. Samozřejmě, že v nich ženy bývaly odjakživa! – jenomže nikoli v roli zákaznic, ale v roli pracovnic služby poskytujících. To je něco úplně jiného. Ženy se běžně nechávají nikoli kadeřit, ale stříhat. Zatím jsem ještě nepostřehl, že by se nechávaly v mužských odděleních holit. Ale – co není dnes, může být zítra.

Docela nedávno se mi přihodilo, že dáma, vystupující za mnou z tramvaje na stanici, kde jsem zvyklý vystupovat v případě plánovaného přístřihu, mne předběhla – a vstoupila do mého holičství pět kroků přede mnou. I ona, stejně jako já, šla o holi. Jenomže i o holi se dá chodit rychleji či pomaleji. Vstoupiv do oficíny, ještě než jsem na židli vedle oné dámy usedl, pozdravil jsem a s jemnou výčitkou se na ni obrátil: „Paní, vy jste mě předběhla!“ Měl jsem původně v úmyslu kvantifikovat míru onoho předběhnutí údajem o koňské délce, ono podotknutí jsem však potlačil – obávaje se případného nepochopení; dámy totiž nemusejí být obeznámeny s terminologií koňských dostihů. Má poznámka se mysli či duše oné dámy zřejmě informačně dotkla (i když určitě nijak káravě), protože mi za pár minut nabídla, abych na uvolněné střihačské křeslo zasedl před ní. To samozřejmě zbytky mého gentlemanství nemohly připustit. Myslím, že fenomén, o kterém tu uvažuji, je jedním z těch, které mužský a ženský element sbližují. Trochu podobně jako když dnes k nerozeznání splývá mluva dívčí a chlapecká. V tomto případě ovšem bohužel tak, že dívčí element hrubne a přizpůsobuje se mluvě pubertálně hošenčí. Naštěstí se zdá, že v těch smíšeně osazených holičských oficínách přítomnost dam hrubiánů mravy klestí – a to i bez použití tvrdých gentlemanských pěstí – abych parafrázoval píseň z Limonádového Joea.

Člověčí mimikry

Pojem mimikry zavedla biologie pro označení jistého jevu – totiž schopnosti organismů maskovat se, vydávat za něco jiného (třeba jedovatého nebo alespoň alimentárně nechutného, protože všichni jsme někomu jinému potravou), splývat s prostředím – to všechno ve snaze úspěšněji, tj. déle přežívat ve světě plném nástrah a úsilí nás zkonzumovat. Ochranné zbarvení, dokonce dynamicky měnitelné a adaptovatelné podle parametrů okolí. Také ovšem vydávání odpudivého pachu; podle zásady – raději smrdět než příjemně vonět a být jako večeře sežrán.

Protože se mezilidská interakce neomezuje na sežrání, případně znechucené odmítnutí sežrat, je člověčí rejstřík mimikry daleko bohatší než v případě nižších živočichů. Evidentní je to už ve zcela triviálních situacích. Například té, vyjádřené úslovím šaty dělají člověka – kdo v hadrech na štěstí čeká, ten se načeká. Jak jsme poučováni – kutna dělá mnicha, krunýř rytíře. A biskupa mitra. Třeba je to k nevíře. Žádný charakter, žádné vzdělání. Vnější znaky jsou to, co určuje, čím nebo kým jsme. Jako kdo nebo co jsme vnímáni. Básníkem je, kdo nosí černou mašli a širák, aby bylo co do dáli odhazovat. Knihy číst netřeba. A místo klobouku třeba titul – profesorský či jiný; postačí i titul okořeněný diplomem vydaným stranickou Sorbonou. Vnímání lidí jejich okolím bývá velice povrchní. S akademickým mimikry se nejeden poslanec prodral do parlamentu a trvalo dlouho, předlouho než se na to přišlo. A to se přitom neprokázala odborná neschopnost, ale jen absence příslušného diplomu. V politice přece o žádnou odbornost nikdy nejde.

Mezi lidská mimikry nutno započítat nepřebernou paletu možností zkrášlování ženského zevnějšku. Od prostinkých mastiček nanášených na kůži až po rafinované chirurgické implantace umělohmotných prsů či napínání povislé zvadlé kůže na skřipec se záměrem klást odpor působení nelítostného času. Z úsporných důvodů pominu mimikry transformující muže na ženu a obráceně.

Přečetná jsou mimikry uskutečňovaná v akademických prostředích, kdy je vyvíjeno úsilí vypadat jinak než jací ve skutečnostmi jsme. Mimikry na škále inteligence, znalostí, schopností, obratnosti. Existují vlastnosti či schopnosti, které označujeme jako latentní, skryté. Právě ta inteligence a znalosti k nim patří. Jejich rozpoznávání, jejich měření a kvantifikaci nelze provádět přímo, ale jen nepřímo. Takové nepřímé měření se opírá o úvahu – kdyby měl sledovaný jedinec inteligenci jisté kvantity, měl by dokázat vyřešit tuto a tuto úlohu. Nedokáže-li to, má inteligenci nižší. Týž princip aplikuje examinátor při každém zkoušení studenta. Jednotlivé otázky nebo úlohy studentovi předkládané jsou pouze možnými dílčími testy jeho znalostí. Studentovo mimikry má četné možnosti realizace, minisukněmi studentek počínaje a převáděním neznámého na nevyžádané známé konče. Patří sem i pytlíky švestiček z vlastní zahrádky pana Hujera.

Odrůdou mimikry jsou i metody sňatkových podvodníků, usilující nalákat na vějičku osobu opačného pohlaví. Samozřejmě za účelem neoprávněného obohacení se.

Svéráznou odrůdou mimikry jsou role ve světě umění. Nejde o to, že na jevišti vystupuje herec v roli, která nemusí mít s jeho životní rolí nic společného. To je počínání legitimní, ošetřené společenskými dohodami – herci se tváří, že jsou kýmsi, kým nejsou a diváci se tváří, že na jejich hru přistupují. Mimikry, o kterém uvažuji, spočívá v tom, že herec zapomíná ze své role divadelní do role skutečného života včas přestoupit. Včas se převléci do civilu. Že hraje, i když už je opona dávno dole.

Tohle uváznutí na profesní scéně je vlastní také například učitelům. Nedává-li si pozor, pedagog snadno přenáší, implantuje do civilního života části kostýmů svých rolí ze třídy, ze sborovny, ze stupínku. Tohle vysvětluje, proč jsou některé kantorské manýry postrachem osob žijících v intimnějším kontaktu s nimi.

Jak si kdo ustele…

Úsloví konstatuje, že jak si kdo ustele, tak si i lehne. Netýká se jenom činnosti spojené s úklidem domácnosti, případně ubytovací části hotelového provozu. Podobně jako jiná úsloví má i toto výpovědní hodnotu metaforickou; zastupuje daleko širší oblast činností než jenom stlaní a ustýlání. Zůstaneme-li na okamžik u onoho kořenového významu, nemělo by nám ujít, že statistika ustýlání vykazuje hlubokou pohlavní dysbalanci. Pohlavní nerovnováhu, nevyváženost. Stelou totiž s výraznou převahou ženy – ačkoliv uléhání do ustlaných postelí je naprosto vyrovnané. I moje rodinná statistika o tomhle vypovídá úplně přesvědčivě. Pokud na pár dní doma osiřím, zůstává má postel, poté, co ji ráno opustím, neustlaná – ba přímo nechutně rozválená. Za přítomnosti mé ženy by si něco takového má postel nikdy nedovolila. Takže i u nás doma platí – zatímco v ležení jsme si rovni, v ustýlání rozhodně ne. Možná by stálo za úvahu, proč feministické hnutí neobrací svou pozornost na tuhle evidentní diskriminaci žen! Proč feministky nebrání ženy takto nespravedlivě zatěžované? Nebylo by na místě – stejně jako kdysi za hnutí sufražetek – bojovat za zrušení ženského ustýlání? Jestliže nejsou muži ochotni tomuto volání poskytnout sluch, ať každého večera zalézají do svých neustlaných pelechů se zmačkanými peřinami a pokroucenými polštáři. Ať riskují přeležení svých končetin, uskřinutí meziobratlových plotének a bolest hlavy či krčních svalů.

Metaforický význam úsloví, o kterém tu uvažujeme, se dá demonstrovat na úvodní fázi instituce zvané manželství. Možná se na to v tu chvíli tak úplně nemyslí – ale už ve fázi namlouvání si vlastně mužský ustýlá na budoucích několik let (až do prvního rozvodu). Tady se mužská a ženská role obrátily – sváděje ženu mužský ustýlá svou budoucnost. K ní samozřejmě nepatří jenom postel, ale také kuchyň, vaření, praní a žehlení a – last but not least – vlídné zacházení. Mužský, který tuhle fázi manželského provozu v přípravném předmanželském řízení zanedbá (případně v předmanželské smlouvě si písemně nezajistí), riskuje pozdější splakání nad výdělkem.

Metaforický význam našeho úsloví se dotýká také jiné fráze dnes často užívané. Je za vodou vyjadřuje vlastně skutečnost, že jedinec, o kterém se vypovídá, si svou předcházející činností dobře finančně ustlal. Případně že mu bylo dobře ustláno. Strýčkem Příhodou nebo jiným strýčkem na šikovném postě umístěným. Jsou známy i případy, kdy se za vodu dostal mužský i díky své ženě, která do okruhu svých ustýlání zahrnula i jiné vlivné muže, vybavené schopností tomu jejímu dopomoci k výnosnějšímu místu. Tento způsob ustýlání býval v obdobích klasických srdceryvných románů poměrně hojně využívanou zápletkou i rozuzlováním společenských příběhů.

Nešťastné lásky nejsou ničím jiným než příběhem o nedokonalém nebo přímo špatném ustýlání. Jestliže Jeník trval na Mařence nedbaje ekonomicky podložených rad páně Kecalových, nečinil nic jiného než že kladl překážky dobrému ustýlání. Svému. Omluvou mu budiž, že věděl, o čem Kecal nebyl kvalifikovaně informován, totiž o genetických a tedy i příbuzenských vazbách své osoby s osobou nevlastního bratra Vaška. Balbutika Vaška, jedince postiženého koktáním.

Mistry dobrého ustýlání jsou v současnosti politici. Kdo se dává na politiku, činí tak s pohledem upřeným k horizontu, vymezujícímu postavení, jež možno označit pojmem za vodou. Aktivity vedoucí k dosažení tohoto cíle je možno považovat za součást mechanismu ustýlání, provozovaného s cílem dobře si lehnout. Důležitou součástí ustýlání je vedení předvolební kampaně. V ní je třeba dobře volenými slovy navozovat v myslích voličů dojem, že to, co je politikovým ustýláním, je vlastně zároveň ustýláním i pro občana. Nevadí, že opak je pravdou; o tu vůbec nejde. Stačí dosáhnout toho, aby občanovi uniklo, že zatímco on bude spát na žitné slámě, ulehne politik do hedvábí. Politik to ví – své svědomí uklidňuje myšlenkou, že když bude občan pilně pracovat, i na té slámě se dobře vyspí.

Věrohodnost

Odborná terminologie běžné sahá – pocítí-li potřebu pojmenovat nějaký jev či koncept v tom kterém oboru zaváděný – po slovníku hovorového jazyka. V něm zalistuje, najde slovo, výraz metaforicky jevu či konceptu v nějakém smyslu blízký – a takové slovo si pro svou aktuální potřebu přivlastní. Jedná se vlastně o jistý druh adopce. Adopce na dálku, připomínající adopci chudých dětí z rozvojové země zámožnými jedinci ze země rozvinuté. Podobnost je i v tom, že těch adoptivních rodičů (s ekonomickou, hmotnou vazbou, na podpoře založenou) může být několik. Jenom v samotné matematice takovým způsobem adoptovalo některé pojmy obecného jazyka hned několik oborů. Slova jako kořen, člen, charakteristický, funkce, okolí a mnohé jiné. Docela běžné je, že se o týž původně obecný pojem dělí několik oborů věcně dost vzdálených. Podstatné je, že přivlastnění si, adopce obecného slovního výrazu specifickým oborem lidské aktivity musí smysl pojmu v tomto oboru zúžit, vymezit tak, aby nedocházelo ke konfúzi, specificky definovat. Je to jako by se slovu původně obecně užívanému v ulicích, na polích a v chlévech dostávalo vychování v lepší společnosti. Původní metaforičnost se transformuje tak, aby nedocházelo ke zkreslování, dvoj- a vícesmyslnosti, a tím k různým nedorozuměním.

Podobným způsobem adoptovala matematika pojem pravděpodobnost. Z etymologie je zřejmá geneze pojmu – ten má vyjadřovat, že jistý náhodný jev má kvantitativně změřitelnou šanci vyskytnout se. Nejsme schopni zaručit, že se jev opravdu vyskytne; takové tvrzení by nebylo pravdivé. Ačkoliv v realitě se jev buď vyskytne nebo nevyskytne – při predikci, při předvídání jeho možného výskytu má odhad předvídajícího subjektu jistou podobnost pravdě. Jak velkou – to je jiná věc. Jde nám o pravdu – jestliže však není pravda dosažitelná, ohlížíme se alespoň po něčem pravdě se podobajícím, po něčem pravdě podobném. Více či méně, ve větší nebo menší míře. V dalších jazycích se tohle odehrálo taky tak. Vědní obory jsou však nenasytné – a odborných termínů potřebují stále víc. Nové a nové požadavky na slovní terminologické adopce se vynořují. Naštěstí (podle některých na neštěstí) už dnes nemají jazyky jako je čeština zapotřebí dokazovat sobě i okolnímu světu, že jsou plnokrevnými jazyky se vším všudy. Taky s dostatečně rozvinutým slovníkem, schopným pokrýt potřeby srozumitelného vyjadřování v odborných disciplinách. Stává se proto docela běžně, že se přebírají odborné termíny ze zakladatelského jazyka – už mnoho let především z angličtiny. Trochu se upraví – v češtině zejména přizpůsobením koncovky, případně potlačením, proletarizací vznešenosti.

Matematická statistika potřebovala zhruba před sto lety adoptovat český výraz pro anglický termín likelihood. Věcně šlo o záležitost nijak bezvýznamnou – a s pojmem pravděpodobnost úzce související. Pravděpodobnost, případně pravděpodobnostní rozdělení náhodné veličiny, závisí zpravidla na tzv. parametru, na numerické hodnotě jisté konstanty, jejíž znalost je pro specifikaci pravděpodobnostního rozdělení nutná. Před oněmi sty lety byla formulována (jisté intelektuální podněty tu byly už předtím) otázka, jak využít informace obsažené v pozorováních náhodné veličiny (ty jsou měření dostupné) k odhadování číselné hodnoty parametru. Úloha inverzní k úloze výpočtu pravděpodobnosti. Co bylo jevem, stává se teď podmínkou a co bylo podmínkou, stává se jevem. Ne ovšem úplně; směr usuzování se sice obrací – geneze jevu se však zachovává. Právě pro tuto inverzní úlohu bylo třeba najít ekvivalent k anglickému likelihood. Řešeno to bylo napůl – anebo spíš nadvakrát – užívá se běžně výrazu lajklihúd a paralelně ryze českého věrohodnost. Vyjádřeno vzorcem – jde o pravděpodobnost. Jeho filozofická interpretace je však zásadně odlišná – jev je teď jako by zafixován – a hledá se taková hodnota parametru, která by výskyt jevu co nejlépe vysvětlila. Jinak řečeno, při jejíž hodnotě má onen jev nejvyšší šanci vyskytnout se. Jde o záležitost výrazněji gnoseologickou než formálně matematickou – v přímé návaznosti na život!

Oč vlastně jde?

Moderní doba (nejde o hodnocení, ale pouhé vymezení časové) odsouvá do pozadí absolutno; jejím klíčovým slovem je relativnost. Všechno, co má být posuzováno, sluší se posuzovat ve vztahu k něčemu jinému. Ani toto jiné není však chápáno jako absolutní. Jeho postavení je významné pro danou chvíli, pro uvažovanou situaci. Výrazné místo při každém posuzování má účel, účelnost. Cokoliv má být hodnoceno, mělo by být schopno odpovědět bez velkých rozpaků na otázku po smyslu – čemu ta věc, ta záležitost slouží?

V případě věcí konkrétních bývá aktuálnost hlediska účelnosti nabíledni. Chleba, nůž, stůl ani postel v tomto ohledu rozpaky nevyvolávají. Samozřejmě, že zbývá prostor pro hledání optima – chleba nejlepší chuti, nože dostatečně ostrého, stolu stabilního a přiměřených rozměrů, postele pevné, ergonomicky dlouhé a pohodlné.

Doba snad předmoderní uvažovala jako absolutní kvality koncepty jako věčnost, čest, hrdinství, věrnost. Například věrnost pravdě. Na posledním příkladu si můžeme demonstrovat, jak čas, ve svém proudu nesoucí dějiny, obrušuje kontury konceptu. Těžko je být věrný pravdě, dá-li se pravda kupovat za ceny v podstatě veřejně vyhlašované. Politika vnesla do věrnosti pravdě tržní poměry; získat politické postavení v parlamentu stojí (kvalifikovaným odhadem) tolik a tolik, vydělat se na něm dá (podle platových tabulek) tolik a tolik. Rozdíl obojího představuje – po odečtení provozních nákladů – zisk. Věrnost pravdě byla tím převedena do účetní rozvahy. Politická praxe masíruje vědomí občanů v každodenních referátech o poslaneckých a senátních aférách.

Hrdinství bývalo předváděno spíše než na polích orných – na polích válečných. Demokracie předvedla svůj vztah k pragmatismu zrušením všeobecné branné povinnosti – a jejím nahrazením profesionálním žoldnéřským řemeslem. Někdejší romanticko – farizejské heslo bojovat do poslední kapky krve nahradila zásada racionálního propočtu. Vycvičený voják má jistou (opět tržní) hodnotu, kterou je třeba brát v úvahu při jeho bojovém nasazení. Je možno provádět i cost-benefit analýzu – kalkulovat hodnotu ztráty při zabití vlastního vojáka relativně, vzhledem k počtu zabitých vojáků nepřátelských. Ve Vietnamu byl udáván poměr jedna ku deseti. Podobné výpočty mají jistě američtí generálové pro Irák či Afganistan. A další státy, ve kterých je udržován americký pax Romana. Truchlivou skutečností je, že případné stažení amerických vojsk ze zmíněných oblastí světa by vyvolalo chaos, doprovázený masakry s odhadnutelně mnoha miliony nevinných zmatených obětí. Alternativou takového chaosu je vláda ideologie, která staví pomník absolutní myšlence – obvykle náboženské. Hodnota individuálního lidského života je degradována až k nule – je-li obětování vlastního života ve jménu oslavy absolutní myšlenky deklarováno jako povinný náboženský úkon. Národ vychovaný k přijetí takové představy je v podstatě neporazitelný – snad jenom atomová bomba ho může zastavit.

Je těžké v naší moderní době vymezit koncept cti. Obsah pojmu čest se vyprázdnil s tím, jak byly profanisovány koncepty pravdy a hrdinství. V občanském slovníku už není pro něj místo. Jedině snad ve vztahu matky k dítěti. Občan, nemá-li si připadat jako blbec, musí zpochybňovat absolutní hodnoty ve vztahu ke státu i jeho představitelům. Vyprázdněné koncepty nahrazují plechové medaile, kterým je možno tleskat, dokonce i závidět (peníze s jejich udělením spojené), sotva však je vnitřně respektovat a vážit si jich.

V našich evropských světech je vztah k věčnosti určován měnícím se vztahem k času. Zuby a nehty se držíme svých životů – pozemských, časově omezených, tuctových. Asi proto, že po skončení života nic dalšího neočekáváme. Naše představy o možnosti života po životě jsou velice mlhavé – především proto, že o ní nepřemýšlíme (a to, co o ní slyšíme nebo čteme, bývá pramálo přesvědčivé). Zámožnější lidé čelí hryzání zubu času nákladnými opravami fasád. Obávám se, že se tím zub času docela dobře baví.

Mít své jisté?

O tom, že ten či onen, případně ta či ona mají své jisté, se mluvívá s pocitem, řekněme, závisti. Člověk mající své jisté je za vodou, má vystaráno, dokonce si už může dovolit být poctivý. A to není malá věc – zdrcující většina nás své jisté doposud nemá (nebo o tom alespoň není přesvědčena), a necítí se proto být vázána nějakými omezeními v ohledu poctivosti. To až potom, až své jisté budeme mít. Elita našeho národa nám v tom jde příkladem nad jiné přesvědčivým.

Je zajímavé, že slogan mít své jisté zdomácněl jenom v téhle své pozitivní variantě. Pokud se někdy vyskytne formulace své jisté nemít, jde o vyjádření méně určité, mnohem mlhavější, jen málo říkající. Intelektuálně by měl být tento slogan ošetřen počtem pravděpodobnosti nebo matematickou statistikou. Vyslovuje se přece o jistotě či o nejistotě; obojí je vlastně totéž, protože jistota a nejistota jsou kategorie ležící na opačných koncích téže škály.

Zamyslíme-li se nad pojmem jistota, všimneme si rozdílu jeho vztahu k minulosti a budoucnosti. Jevy v minulosti evidované se nám často jeví jako jisté – je-li evidence o nich smyslově či jinak dokumentárně přesvědčivá. Naopak, jevy, o jejichž budoucím výskytu uvažujeme, se téměř vždy jeví jako pouhá možnost. A s možností je blízce příbuzná nejistota.

Co se stalo, stalo se. Věci se ovšem často mají tak, že bychom potřebovali vědět (což je jenom jiný výraz pro jistotu) jaké byly okolnosti příslušného jevu. Tohle je postoj historika – ale také třeba vyšetřovatele trestného činu. Je známo, co se stalo – a potřebujeme znát průvodní okolnosti jevu. Kvůli pochopení historie, kvůli potrestání viníka.

Podstatně častější je situace, kdy uvažujeme o tom, zdali se jev nás zajímající vyskytne či nikoliv. Zdali přežijeme, zdali onemocníme, zdali zbohatneme. Tohle je zvědavost upírající se k budoucnosti. A jestliže se nám zdá, že ten, kdo zbohatl (onemocněl nebo umřel) má už své jisté, upřeme-li svůj pohled k budoucnu, jistota bledne. Místo ní nastupuje naděje jako stupeň přesvědčení či víry (v uskutečnění jevu). Ta přechází v jistotu (jev nastal, jev nenastal), vyprodukovanou faktem, že americká tetička napsala závěť ve prospěch doufajícího nebo faktem, že pirátská bankovní transakce se podařila, aniž by vyprovokovala trestní stíhání.

Svět už je tak nastaven, že i mít své jisté je možno jenom dočasně. Za prvé proto, že umřeme; všichni, jeden každý. To je vlastně jediná opravdová jistota, na kterou se dá spolehnout. Co se stane potom, je veliká záhada, což je jenom jiný výraz pro nejistotu. Své jisté můžeme vychutnávat tím, že snídáme denně kaviár se šampaňským – zatímco jiní, své jisté nemající, si na chleba mažou škvarky se sádlem. Domnívám se, že už tři hodiny poté, co oba dojedli, se obsah snědeného stává zcela nepodstatným. Pokud ty škvarky byly z domácí zabíjačky a chleba z Čelechovic.

Důležitost skutečnosti, že mám své jisté, je zvýrazňována krátkostí naší paměti a omezeností naší představivosti. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli by se politici chovat, jak se chovají. Muselo by jim docházet, že hra, ve které vystupují, je úplně jinak vnímána na jevišti a jinak v hledišti. Že potlesk bývá téměř vždycky potleskem placené klaky. Někdy dokonce výsměchem králi, který se ulicemi měst projíždí nahý a navíc je ušatec.

Životní role, které jsou nám svěřovány, téměř nikdy nepředstavují ani nezaručují naše jisté. Čím výš se nám podařilo vyšplhat, tím méně je ono naše jisté. Samozřejmě směrem k budoucnosti. Co se nám podařilo uhrát mechanismem malé domů, obvykle už nám nikdo nevezme. Zejména při ubohosti výkonů české justice. A třebaže pecunia non olet, peníze nesmrdí – není tak úplně pravda zakladatelů českého ekonomického cynismu, že k rozjezdu blahobytu stačí na nějakou dobu zhasnout. Spíše do dopadne tak, jak se ukázalo ve Formanově filmu o osudu tomboly na hasičském bále.

Prodeje, doprodeje, výprodeje…

Slova uvedená v názvu této úvahy jsou slovy, která dnešní doba učinila tělem. Rozhodně je učinila slovy klíčovými. V původním smyslu toho slova – ve smyslu klíče, který otevírá dvířka, vrátka, bránu. Do světa, který se zdá občas obejít bez tvoření a vyrábění – rozhodně však ne bez prodávání.

Kdysi mne v geopolitických a národohospodářských úvahách učili, že činnosti lidmi na této zemi provozované (za účelem co nejekonomičtějšího získávání obživy) je rozumné rozdělovat na odvětví těžby a získávání primárních zdrojů a surovin, včetně lesnictví a zemědělství, případně i rybolovu, na odvětví zpracovatelská, kam patřil snad celý průmysl i stavebnictví pracující s kamenem, cihlami a betonem – a konečně, na posledním místě, bývaly uváděny služby, zahrnující zejména obchod, směnu, dopravu. Tradičně byly ke službám počítány školství a zdravotnictví – obstarávající mládeži vzdělání a nemocným údržbu tělesna i duševna.

Tohle rozdělení lidských činností platí dodnes – s jednou podstatnou změnou. Při sledování kvantity podílu těchto odvětví na hrubém domácím produktu se zásadně změnilo jejich pořadí. A také tomu odpovídající podíl na zaměstnanosti populace. Podle těchto kritérií měřeno – služby vedou. Jakkoli to může vypadat na první pohled neuvěřitelně, je tomu tak. A v ekonomikách zemí, které udávají v naší civilizaci tón, mluví statistiky přesvědčivě o tom, že zmíněný trend se dále prohlubuje.

Vysvětlení samozřejmě nenajdeme v tom, že by se lidem takto zalíbilo. Příčiny onoho trendu nejsou subjektivní – jsou hluboce objektivní – a jejich kořeny živí stále výkonnější technologie, zvyšující produktivitu práce jak v odvětví získávání prvotních zdrojů a surovin, tak v odvětví zpracovatelského průmyslu. Příkladem za jiné technologie je zemědělství. Ještě před sto lety vyráběla potraviny a technické plodiny polovina populace; dnes uživí daleko početnější davy konzumentů ruce a hlavy pouhého zlomku někdejšího počtu zemědělců a zemědělských dělníků – řekněme, nějaká dvě procenta. A to přitom patří farmáři rozvinutých zemí k podmnožině lidí relativně špatně placených a mizerně sociálně zajištěných, při velmi tvrdých pracovních podmínkách.

Vypadá to absurdně, ale je to tak. Podle statistik jsou právě lidé stojící na samém počátku řetězce lidského živobytí, u jeho pramene, sociálně nejhůře hodnoceni. Z občasných komentářů se zdá, jako by tihle lidé byli jenom trpěni – a parazitovali na daleko úspěšnějších a ekonomicky přínosnějších odvětvích služeb. Zejména na finančních službách a obchodu. Z jistého pohledu se zdá, jako by peníze, kapitál, žily svým vlastním životem – procházely procesem oplodňování, kapitálového těhotenství a plození dalších peněz. Jako by nastala doba nového stvoření světa – z ničeho, z pouhých úvěrů, směnek, půjček a slibů. Dokonce i svou patologii se tenhle svět zdá mít – potraty bankovních krachů, lichvy, bankrotů.

Ve světě obchodu je to dost podobné. Obilí, mléko a maso jsou vyráběny za třetinu ceny, která se platí za finální výrobky na krámě supermarketů. Hlavní část zisku shrabuje zpracovatel a zejména obchodník. Jsou i příklady do očí bijící – třeba zelenina, ovoce a brambory. K nim přidává obchodník minimálně – skladuje je a ochlazuje – a přesto si svou libru masa jako Shylock bez váhání bere. K přirozenému procesu pěstování, výroby a distribuce vyrobeného a k požívání připraveného připojuje obchod nejrůznější zastírající a zatemňující prvky – akce, slevy, doprodeje a výprodeje. Mimochodem, nikdy mi nedošlo, jaký je mezi doprodejem a výprodejem rozdíl. Výraz předprodej není kupodivu obchodně příliš využíván – zůstává vymezen pro prodej vstupenek nabízejících různé kulturní požitky. Snad se jednou dočkáme i předprodeje třeba ostravských klobás. Vlastně, teď mne napadá, že v případě jedné komodity předprodej existuje – totiž v případě vína. To předprodávané víno se jmenuje burčák.

Když miniaturizace přebere

Pojem miniaturizace patří už několik desítek let do společné kapsy s pojmy jako automatizace, elektronizace, digitalizace. Kdysi býval významným symbolem pokroku. Přestože jeho exotičnost v poslední době už trochu vyčichla, pořád ještě patří do slovníku současnosti.

Optimalizace řešení nějakého procesu nemusí nutně znamenat hledání a nalézání extrému. Maxima nebo minima – jak by se na začátku hledání mohlo snad zdát. Platí to nejenom pro výtvory lidské – také matce Přírodě se někdy povedlo v tomto ohledu přestřelit. Třeba když vývojový program některých tvorů při hledání optimální velikosti přeťápl – a dosažené rozměry se ukázaly být vývojově už nevýhodné. Některé druhy dinosaurů, například. Jak je to v tomto ohledu s člověkem není zcela jednoznačné – růst lidských jedinců v dimenzi jejich tělesné hmotnosti se nezdá být parametrem, který by bylo rozumné maximalizovat. Co je výhodné pro zápasníky sumo, nezdá se být (zdravotně) výhodné pro lidstvo jako celek.

Vraťme se však k problému miniaturizace.

Zmenšování technických zařízení konstruovaných člověkem je výraznou výhodou, je-li paralelně s ním snižován nárok na energetickou spotřebu. Přesvědčivým příkladem je miniaturizace zařízení vyvíjených masově od poloviny dvacátého století – mám na mysli počítač. Přesvědčivost je dána tím, že tento vývoj proběhl s neuvěřitelnou rychlostí – v časové dimenzi lidského života. Když vstoupil v polovině padesátých let minulého století počítač do mého povědomí nejenom jako fakt jeho existence, ale i potenciální technologie, která bude ovlivňovat mé živobytí, měl podobu menší továrny, jejíž údy tvořila především vzduchotechnika chladící tisíce žhnoucích elektronek. Už za dvě desítky let se základní stavební prvky několikanásobně zmenšily, požadavky na provozní komfort počítače poklesly a pro laického návštěvníka výpočetního střediska se vytvářela představa počítače jako komplexu několika zasklených skříní.

Stačilo několik dalších let, aby miniaturizace dokázala transformovat počítač do rozměrů bakelitové bedýnky, s minimální spotřebou energie a mnohonásobně zvýšeným výkonem. V tomto stádiu miniaturizace došlo v některých ohledech k zastavení – trend zmenšování musel, chtě nechtě, brát ohled na některé konstanty lidské anatomie a fyziologie. Velikost písmen a číslic musela být pro operátora čitelná a rozměry klávesnice ovladatelné jeho prsty. Ergonomie si vyžádala a vyžaduje své. Žádné meze se samozřejmě nekladou miniaturizaci počítačových prvků a součástí, s nimiž lidská ruka ani smysly do přímého kontaktu nepřicházejí.

V době aktuálně současné mne životní okolnosti donutily uvažovat o miniaturizaci předmětů mnohem prostších než je počítač. Uvažovat o tom, zdali už nebyla překročena hranice rozumnosti. Speciálně v případě glukometru, což je pro mne jako diabetika předmět denního použití srovnatelný třeba s vidličkou nebo lžící.

Když jsem nedávno nafasoval krabici testovacích proužků, skrze něž odevzdávám svou kapku krve, aby mohla být změřena její sladkost, zjistil jsem, že rozměr proužku činí jenom třetinu plochy proužků dosavadních. Nové proužky jsou užší i kratší. Natolik, že mi činí potíže proužek, který chci aktuálně použít, z tuby vylovit. Proužky mi padají na stůl a někdy dokonce i na zem, čímž trpí jejich funkčnost i má ztuha se ohýbající záda. Přiměřeně k tomu je menší i vstupní otvor glukometru, do něhož mám testovací proužek vkládat. I v tomto ohledu se zdá, že s miniaturizací to diabetologové přehnali. A taky jim uniklo, že uživateli této samoobslužné terapeutické technologie jsou především staří lidé, kterým se běžně třesou ruce i prsty a kteří nevalně vidí. Jeden příklad za mnohé, kdy nejmenší nemusí nutně znamenat nejlepší.

Na svém místě

Už jako kluk jsem znal čítankovou frázi o mužích na svých místech stojících. Samozřejmě pevně, s odhodláním vytrvat a neustoupit ani o krok. Myslím, že těmito muži na svých místech neústupně setrvávajících byli většinou vojáci. Posvátným byl pro ně rozkaz, který jim velel svá místa držet – poté, co jim vešel do krve. Možná tahle problematická četba ovlivnila i můj vztah k dětským hrám na vojáky.

Když jsem začal rozum brát, dostavovala se i pochybnost, zdali je stání na místě a strategie neustoupit ani o krok tím nejlepším řešením životních situací. Dokonce i životních situací souvisejících s bojováním. A začal se ptát – sám sebe i jiných – zdali by nebylo rozumnější se skrýt, maskovat a z této pozice překvapivě napadat protivníka. Docházel mi význam momentu překvapení jako životního strategického prvku. I o Napoleonových strategických schopnostech jsem zapochyboval; kdyby místo útočení v sevřených čtvercích napadal své protivníky ze zálohy, byli by jeho vojáci přece daleko méně zranitelní palbou nepřátelského dělostřelectva! Proč trvat na stání na určeném místě? Ještě o padesát let později, ve válce prusko-rakouské, se musel rakouský pěšák řídit rozkazem, který mu nedovoloval při střelbě na nepřítele se krýt. Měl nařízeno nabíjet svou předovku ve stoje, plným profilem na ráně jeho pruského protivníka.

Poté, co jsem nahlédl alespoň kousek do zákulisí života nejenom vojenského, začalo mi docházet, že příkaz stát a setrvat na určeném místě míval (a doposud má) především jeden hlavní důvod – bránit vojákovi, aby neutekl. Třeba strachem, možná s vědomím problematičnosti rozkazu. Jenom málokomu se přece chce být někde někomu za vola. Za vola za plechovou medaili. Vojáci, kteří se rozběhli zpátky, ve směru opačném k tomu, kterým byli hnáni vpřed, jsou totiž silou podobnou síle jarní záplavy. Takovou sílu je obtížné zastavit; dokonce ani střelbou do vlastního masa se to někdy nepodaří.

Rozkaz stát na svém místě není tedy záležitost cti a hrdinství. Je to záležitost ovládání přirozeného lidského strachu a pudu sebezáchovy. Kdo uteče, vyhraje. Teprve po skončení první světové války vyšlo najevo, co se podařilo generalitě francouzské armády před veřejností ututlat. Po jedné sérii bitev na německo-francouzské frontě, kde se za postup o pár desítek metrů platilo tisíci životů, vehnalo zoufalství francouzské vojáky ze zákopů do stavu pasivní rezistence. Tváří v tvář vlastním kulometům a vlastním oficírům začali bečet jako ovce. Aby vyjádřili svůj pocit zvířat bezmocně vedených do jatek, ze kterých nedokáží negramotní generálové vytěžit vítězství. Vojáci přestali stát na svých místech. Konec konců, k něčemu podobnému docházelo i na východní, rusko-německé frontě, v situaci, kdy carovi mužici setřásli ze zad strach před nahajkami kozáků.

Pro nás Čechy tohle není pouhá historická epizoda. Francouzská nechuť nechat se v zákopech zabíjet za jakékoliv politické závazky zásadním způsobem ovlivnila náš osud v době mnichovské krize. A o dva roky později i jejich vlastní, francouzský osud, když utekli před německými tankovými klíny. Odhodlání postavit se na svá místa se obnovilo teprve potom, kdy se naplnila míra hanby a pohrdání nejenom ve Francii, ale v podstatné části světa.

Fenomén stání na svém místě prožíváme denně, sledujíce chování českých politiků. I tam platí, že nikomu nestojí čest a medaile za případnou újmu. Dokonce to nejsou ani újmy na zdraví nebo životě; jde jim o újmy v položce příjmů, prebend a obsahu koryt. Jsou mezi nimi borci, kteří mění politické fábory v průměru každé dva roky; dokonce mají tu drzost, aby své chování zdůvodňovali poukazem na to, že jejich názory jsou pevné a neměnné – co se mění, je politická situace, takže, mají-li dostát svému svědomí, nezbývá jim než převlékat stranické kabáty. Jejich chování nedokazuje politikovu bezcharakternost, ale politickou prozíravost, respektovanou v zájmu voličů. Možná je celá tahle úvaha zbytečná, protože už nečasová; dnes totiž jsou velké potíže s tím, aby se vymezilo, co stát na svém místě vůbec znamená.

Velikost jistoty

Tramvaj zastavila na křižovatce řízené neúprosnými semafory; trhnutí mne probralo z pokojného klimbání. Vedle kolejí se řadila auta čekající na znamení k dalšímu pohybu. Taky jeden autobus MHD. Z jakýchsi záhadných důvodů (no, možná ani ne tak záhadných, protože jde asi o docela sprosté peníze) jezdívají u nás teď městské autobusy zvenčí neprůhledně pokryté jakýmisi reklamními scénami, znemožňujícími nahlížet zvenčí dovnitř. A tenhle autobus, jehož levá stěna (měřeno ve směru jízdy) byla snad pouhý metr od okna tramvaje unášející mne ke hřbitovům, nabízela mým očím nápis Jak velkou chcete mít jistotu? Zřejmě v kontextu s nějakou pojišťovací nabídkou či nabídkou bankovních služeb.

Pak jsme se rozjeli, na pokyn dopravního podniku a jím řízených semaforů. Tramvaj se držela svých kolejí, autobus svého jízdního řádu. Každý v jiném směru.

Ještě po vystoupení z tramvaje jsem o tom nápisu trochu dumal. O jeho logice a jejím znásilnění. Problém je totiž v tom, že autorům oné otázky unikla skutečnost, že jistotu nelze kvantifikovat. Jistota buď je nebo není. K tomu je třeba dodat, že jistota je krajním stavem možnosti výskytu jistého jevu. Například výhry, uzdravení, přežití a podobně. Jistota nastává, jestliže se pravděpodobnost výskytu onoho jevu rovná jedné.

Velikost jistoty je formulace logicky nesmyslná. Podobně nesmyslná jako bývala ještě před dvaceti lety formulace Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Dodatkem a nikdy jinak autor hesla (ÚV KSČ?) dokázal, že mu činí zásadní problém fyzika i logika. Jestliže je něco na věčné časy, pak trvání tohoto nemůže být nikterak prodlouženo ani ukráceno přidáním čehokoliv. Věčnost je prostě věčnost. Věčnost je na furt. Onen dodatek dokazuje jediné – úpornost cirkumanální akrobacie jedněch mocných vůči jiným, ještě mocnějším. Ideologické lezení do řiti.

V případě autobusového nápisu můžeme ideologii vyloučit. Jde o pouhou reklamu, samozřejmě hloupou, jak už většina reklam bývá. Její autoři se svým reklamním sloganem odkopali – a zpod peřiny jako nemyté nohy vykoukla jejich negramotnost. Nesmyslnost, duchaprázdnost jejich otázky. Nedá mi to, abych si při této příležitosti neomočil zobák také poukazem na nedbalost městského dopravního podniku. Měli by si přece alespoň trochu pohlídat, jaké nesmysly ti, kteří si na jejich autobusech reklamní plochu zakoupili, do ní nechávají vepsat. Protože kus té ostudy z negramotnosti padá přitom i na ně.

Jestliže se o nějakém jevu prohlásí, že nastane, tj. vyskytne se s jistotou, znamená to, že nastane pokaždé, kdy k tomu dostane příležitost. Neznám moc takových jevů. O jednom bych ovšem přece jenom věděl – tím jevem je smrt. Každý člověk, který dostal šanci vstoupit na scénu tohoto údajně slzavého údolí, je také musí opustit. Život, který mu byl propůjčen, je povinen vrátit. Soudíme tak z rozsáhlé statistiky zahrnující miliardy lidí, kteří zemřeli. Nikdo z nich nebyl ušetřen. Tato empirická evidence ospravedlňuje náš názor, naši předpověď, naše očekávání, že i my, kteří právě teď ještě aktuálně žijeme, dopadneme stejně. Že ani my nebudeme ušetřeni. Vládcové, monarchové nejrůznějších barev a vyznání, diktátoři i prezidenti – všichni jednou umřou. Dokonce i biskupové, imámové a šamani osobující si zvláštní vztah ke Stvořiteli všehomíra, umřou. Toto přesvědčení zakládáme na historické statistice a také na analogii a podobnosti životně důležitých funkcí všech lidských jedinců. Soudíme, že tímto způsoben jsme se přiblížili k jistotě smrti dostatečně blízko – tak blízko, jak jen je ve světě lidí možné.

Žádná velikost jistoty.

Oč je rozumné usilovat, je přiblížení se k jistotě. Skrze dostatečně rozsáhlou, bohatou empirickou evidenci výskytu jevu, o který nám jde. Velikost jistoty je formulace stejně nesmyslná na bocích olomouckých městských autobusů jako kdekoliv jinde na světě. Jistota je záležitost univerzální. Bohužel, stejně univerzální jako lidská hloupost.

Omezenost nespojitého uvažování o spojitém

Matematické uchopení fenoménu spojitosti se řadí k fundamentálním objevům lidské civilizace – vedle objevu ohně, kola a pohybu valivého a snad i vynálezu písma. Antické filozofii, tj. i antické matematice, schopnost uchopit spojitě probíhající pohyb a tok času unikala. Čas tohoto objevu dozrál až v raném novověku a je spojen se jmény velikánů lidské civilizace Newtona a Leibnize. Známé jsou Zenonovy aporie, paradoxy, při nichž končí ve slepé uličce rozporu s empirickou realitou pokusy řešit jisté úlohy nespojitou úvahou vedoucí k tomu, co dnes označujeme jako nekonečné posloupnosti a řady. Uveďme třeba aporie Achilles a želva, aporii letícího šípu a další. Rozpor pokusu o logické řešení a empirického pozorování vyřešil princip infinitesimální veličiny, nekonečně malé a nekonečně velké, a matematická technologie uchopení nekonečna. Inženýrské aplikace tohoto principu už tři sta let roztáčejí kola civilizace – a představují jeden z mezníků mezi horlivým středověkým mudrováním a chladným matematickým kalkulem novověku.

Kdysi jsem do jedné své knížky zahrnul anekdotu, pokoušející se logicky zdůvodnit oprávněnost jisté úvahy. Čím víc se učíme, tím více víme. Čím víc víme, tím víc zapomínáme. Čím víc zapomínáme, tím méně víme. Takže – proč se vlastně učit?

Empirie, třeba pedagogická, ale i ta, kterou registruje zdravý selský rozum, však vydává svědectví o tom, že vyučování a učení v hlavách učících se a vyučovaných jistý objem znalostí nepochybně zůstavuje. Co je tedy na úvaze zapsané kurzívou nesprávně?

Problém je v tom, že se o ději, procesu v čase probíhajícím spojitě, uvažuje jako by šlo o proces diskontinuitní, v němž jsou proces získávání dat i jejich ztrácení zapomínáním od sebe oddělovány, jako by probíhaly autonomně. To je důvod, proč dochází logicky vypadající úvaha k absurdnímu závěru. Absurdnímu, protože jsoucímu v rozporu s realitou. Stačí, aby byla úloha uchopena jako interakce spojitě probíhajících procesů učení a zapomínání, napsána a následně řešena jednoduchá diferenciální rovnice – jejímž řešením je funkce popisující stav vědomostí jako proces asymptoticky se blížící jistému finálnímu stavu. Celý postup je do nebe volajícím zjednodušením; rozhodně však realitě mnohem bližším než úvaha obsažená v oné anekdotě.

V životě velice materiálním, ve kterém jsme až po uši ponořeni, se rovněž setkáváme s podobnými vzájemně zápasícími procesy. Příkladem nad jiné zajímavým jsou procesy nabídky a poptávky, jejichž interakce se odehrává na scéně zvané trh. Socialistický pokus tuto interakci neutralizovat zrušením trhu skončil po několika desítkách let zbídačením a krachem. Zápolení obou procesů probíhá s účastí vlád a parlamentů, lobováním a jinými formami podplácení a korupce. Výrobci a obchodníci na jedné straně se dožadují celní a jiné ochrany – zatímco spotřebitelé na straně druhé mají zájem o co největší liberalizaci, která by povolovala uzdu konkurenci a soutěžení a následnému stlačování cen.

Liberalismus i ochranářství se pod tlakem politických, stavovských a jiných sil rozpínají i omezují. Výslednice těchto sil je měřitelná stížnostmi spotřebitelů na rostoucí prodejní ceny, nářkem dnes zejména prvovýrobců, zemědělců, na stlačování výkupních cen nepokrývajících ani výrobní náklady a kritikou hypermarketů, že usilují pro sebe urvat ze spotřebitelských peněz nemravně nadsazený díl. Nevím, zdali mají ekonomové své diferenciální rovnice, pomocí nichž propočítávají tržní rovnováhu působení protikladných sil. Zřejmě ano – třebaže faktorů vychylujících jazýček balance je velmi mnoho, a odhadovat jejich dopad na balanci trhu není nikterak snadné. Zejména ne v případech, kdy jde o dopady změn zákonů a předpisů, celních tarifů a cen kontrolovaných státním monopolem. Také tahle situace představuje dynamický proces; pokusy intervenovat do něho jednostranně ve snaze dosáhnout převahy jednoho procesu na druhým obvykle končily krizemi a katastrofami někdy celosvětovými. I tady můžeme sahat pro poučení zpátky až k Newtonovi a Leibnizovi.

Upadla mi nožička

Tohle není hlášení traumatologickému či ortopedickému oddělení o úrazu, který postihl mou dolní končetinu. Problém, kterému jsem byl nucen čelit, byl povahy spíše inženýrské, technické, potažmo optometrické. Nožička, která mi upadla, byla nožičkou od brýlí. K události došlo za hluboké noci, při sledování amerického filmu nevalné jakosti; jedinou omluvou, proč jsem tak neproduktivně utrácel čas, byla skutečnost, že jsem nebyl pro hladké usnutí dost ospalý a číst se mi nechtělo.

Nejdříve jsem se domníval, že příčinou upadnutí nožičky bylo vypadnutí šroubku. Ze závitu. To se občas stává i v nejlepších rodinách, jak každý ví. Za předpokladu, že se vypadnutý šroubeček podaří najít, probíhá vývoj dalších událostí dvěma možnými cestami. Člověk technicky zručný, tak řečený Homo faber, vyhledá v příslušné zásuvce domácí dílny šroubováček (ke šroubu patří šroubovák, ke šroubku a tím spíše šroubečku šroubováček), aby následně několika krouživými pohyby uvedl věci do původního stavu. Člověk technicky nezručný až nemotorný (adjektivum od slova motor) pak pronese něco vulgárních slov na adresu osudu a naplánuje si návštěvu nejbližšího optika.

Jelikož patřím mezi jedince druhé kategorie, šroubováček jsem nehledal. Dobře jsem učinil, protože při bližším ohledání předmětu doličného se ukázalo, že problém nezavinil šroubek. Upadlá nožička se před svým pádem vysunula z jakéhosi čudlíčku (my, techničtí netalenti, užíváme termínu čudlík pro označení všeho možného; miniaturní čudlík si pak zaslouží název čudlíček). Rozhodně bylo zřejmé, že si náprava zaslouží zásah odborníka.

Naštěstí je Olomouc městem optometriky hojně vybaveným. Jejich koncentrace poblíž městského centra je značná, takže ani případná absence jednoho nenechává poškozené a služeb se dožadující jedince na holičkách. Moje sdělení, že mi upadla nožička, nevyvedlo dámu za pultem nijak z míry; navíc si byla suverénně jista, jaká technologie by mohla mou upadlou nožičku napravit. Já se totiž dost obával, že náprava nebude možná a že mi bude doporučena koupě nových brýlí. Jsem člověk šetrný až lakomý – a tahle varianta mi byla mnohem milejší. Technologie byla pojmenována jako letování. Dostalo se mi upozornění, že celá operace jistou dobu – nepříliš dlouhou – potrvá a byla mi doporučena blízká hospoda, kde mi uvaří kafe.

Prostředí hospody nijak závratné cenové skupiny v časně dopoledních hodinách mi není nijak příliš známé. Výstižnější by bylo říci, že je mi neznámé. Několik mužů různého věku sedělo roztroušeně kolem stolů a se zasmušilými výrazy sledovali dámské krasobruslení na televizní obrazovce. Já krasobruslení mít nemusím; není-li však na co koukat, je to lepší než počítat pavučiny v koutě. Takže díky půlhodině strávené u kafe a jednoho Gambrinusu vím, co je teď v krasobruslařské módě in.

Po mém opětném vstupu do krámku optometrikova jsem seznal, že oprava již proběhla. Dostalo se mi informace, že moje brýle byly navíc celkově vyčištěny – a to ne vlhkým ručníkem, jak činím já, ale ultrazvukem. Po této informaci můj respekt k technickému vývoji se prohloubil.

Součástí informace bylo upozornění, že pohyblivost nožičky předtím upadlé se snížila a neměl bych proto na ni vynakládat žádné větší násilí. Ujistil jsem optometrickou paní, že se ke svým brýlím chovám slušně, takže se nemusí obávat z mé strany žádného hrubého násilí. A oplátkou jí sdělil, že operaci podobnou té, kterou právě na mé brýle aplikovala, znají také ortopedové; někdy totiž ošetřují poškozené lidské koleno operací zvanou zavaření, kdy tento významný kloub zafixují, protože už by nemohl být uveden do stavu kvalitního ohýbání. Paní mne ujistila, že tohle není pro ni novinkou – že ona se však specializuje na fixování nožiček výhradně brýlových.

Celkově jsem, prováděje večerní bilanci dne, konstatoval, že šlo o den úspěšný.

Ekonomie rovná se šetření?

Podle etymologie toho slova – ekonomie – by skutečně mělo jít o úspornost, hospodárnost, šetrnost. V počínání společnosti, v počínání lidského jedince. Záměrně dodávám, že mi jde o lidského jedince. Přírodě samotné, jakož i jiným jejím dětem – rostlinám či živočichům – není šetrnost a úspornost vlastní. Vzpomínám si, že jako kluk jsem na zahradě přesvědčoval ovce a kozy, aby nenechávaly v trávě ležet nakousnutá jablka – ale aby je dožíraly do konce, případně i s ohryzkem. Dokonce ani prasata pro tohle nemají cit, což dávají najevo hltáním, při kterém jim brambory a šrot od huby na zem lítají, kde bez užitku hnijí (pokud je nesezobou všudypřítomné slepice).

Šetrnost se tedy zdá být fenomén specificky lidský. Zřejmě souvisí velmi výrazně s lidskou schopností umět si představit. S lidskou představivostí, umožňující člověku, aby prozíravě odhadoval a předvídal, co bude zítra, až zase vyhladoví. Až mu vytráví po dnešních bohatých hodech. Představivost je to, co umožňuje člověku myslet na zadní vrátka, na zadní kolečka, představovat si, že nemá kocour pořád posvícení, že po letech tučných mohou přijít roky hubené. Ani příroda samotná, kterou někdy nazýváme moudrou matkou Přírodou, nezná pojem šetrnost. Jeden rok hýří květy i plody, aby rok nato nechávala loňské namlsané konzumenty sušit hubu. Jeden rok nadbytečné shnije, druhý rok není k sehnání ani mizerná padavka. Ještě že se nechá jedno zastoupit jiným, třešně meruňkami, jablka hruškami, slivovice calvadosem.

Ekonomie je způsob uvažování, včetně trochy počítání, jak si šetrně, hospodárně počínat, na mikro- i makroúrovni. Na úrovni domácnosti a podniku, i úrovni státu.

Stačí se ovšem podívat kolem sebe, trochu se po scéně ekonomického počínání rozhlédnout, a neunikne nám, že se žádná šetrnost na makroúrovni nekoná. Stát si počíná jako furiantský sedlák, který v hospodě tak dlouho zapíjí litkup za prodanou hubenou krávu, až se mu podaří propít dvě krávy tučné, které ještě v chlévě, nic zlého netušíce, pokojně přežvykují. Státní dluhy se vrší, politikům a úředníkům se přidává, aby byli hodní – protože nic tak spolehlivě nezavírá drzé huby jako vyšší plat. Tahle státní makrorozhazovačnost, opak šetrnosti, kontrastuje s šetrností na mikroúrovni domácností. Dokonce i ministerský předseda před nedávnem vysvětloval, že na svůj velkoryse pojatý dům si z platu našetřil. Od premiérské huby si utrhoval, aby na bazén vybylo. Mezi dvěma bankety si dával párek v rohlíku. Na těch banketech ovšem nešetřil, náklady na ně nešly z jeho platu.

Jako ekonomického laika, jehož názory se opírají především o zdravý selský rozum, mne zaujal názor ekonomických teoretiků, kteří rozumují o tom, že ekonomické zdraví lidské společnosti by se nemělo opírat o úspornost, ale naopak – o maximální spotřebu. Jinak řečeno, o co nejrozmařilejší utrácení, které jediné může zajistit práci nové výrobě materiálních statků určených k dodání na trh pro další utrácení. Dokonce do názvu to dali – spotřební společnost, společnost masové spotřeby. Spotřeba přestává být prostředkem ukájení přirozených lidských potřeb, jakými jsou hlad, prevence husí kůže z chladu a nutnost mít střechu nad hlavou. Spotřeba se stává společenskou nutností, kritériem a ukazatelem společenské prestiže a úrovně, cílem lidského snažení. Kdo nekonzumuje, jako by nežil. Takový jedinec prochází životem nepostřehnut, neregistrován televizí ani novinami. Dokonce ani pro společenské aféry se nehodí. Jeho existence se podobá bytí sousta, bez povšimnutí procházejícího žaludečním traktem společnosti do odpadu všeobecného zapomnění.

A tak si zvykáme, že smysluplnost je slučitelná s tím, že je dovoleno prohýřit věno dcer a vnuček člověka, hodovat a jinak utrácet na účet potomků ještě nenarozených – a vydávat se přitom za jedince ekonomicky uvažující. Osobně to považuji za jednu z nejmarkantnějších absurdit naší doby. Dokonce to vypadá, že se nestydíme prohýřit matce Přírodě její poslední zástěru nebo spodničku. Ať se jmenuje ropa, uhlí nebo vzduch či voda.

Chod úřadů a chod společnosti

Ministr financí naznačil, že by neustále deklarované šetření na provozu státu mělo zahrnout také zástupy úředníků – a už potrefená husa ústy předsedkyně příslušného odborového svazu zakejhala. Tahle formulace není ode mne příliš zdvořilá, protože šlo o ústa ženy – jenomže někdy musí jít zdvořilost k čertu. K čertu peněz, jichž se tak nedostává děravé a špatně spravované státní kase.

V tom zakejhání se ozvalo všechno, co si každý už předem mohl domyslit. Především filipika úlohy úředníků – že by se bez nich mohl zastavit chod. Co mne zaujalo, byl fakt, že varování paní předsedkyně se netýkalo chodu státu úřady spravovaného – ale chodu úřadů. Takhle hezky se už dlouho nikdo před tváří veřejnosti neodkopal. Odborům tedy nejde o chod země, ale o chod úřadů.

Paní předsedkyni odborového svazu chápu. Hájí zájmy lidí, jejichž zájmy je povinna hájit. Oni ji totiž platí – svými odborovými příspěvky a samotnou svou existencí. Ceterum autem censeo … Nicméně si myslím, že by měla být schopna dohlédnout za špičku vlastního odborářského úředního nosu.

Úřady a úředníci jsou tady pro lidi. Samozřejmě, že i úředníci jsou lidé – takže jsou tady i sami pro sebe. Jenomže by jim nemělo unikat (a já nepochybuji o tom, že jsou i tací, kterým to neuniká), že pro jejich existenci je existence lidí, také označovaných jako klienti či strany, nezbytná. Conditio sine qua non. Bez stran by existence úřadů ztratila smysl. Tahle úvaha by ovšem neměla být stavěna kategoriálně. Ano či ne. Jde o optimalizaci existence úřadu vzhledem k cíli vyššího řádu. A tím je optimální chod společnosti, alespoň na tom jejím úseku, jehož řízením byl úřad pověřen.

Kdybych použil zdravotnické terminologie, měl bych konstatovat, že terapie zvaná snižování byrokracie a potažmo podílu úředníků na ostatním obyvatelstvu, je už drahně dávno součástí české tradice. Čas od času zareaguje ministr práce nebo financí nebo něčeho podobného na volání veřejnosti Stop byrokracii! vyhlášením úsporné akce. Už socialismus ještě se batolící a své první krůčky činící vyhlásil akci Sedmdesát tisíc úředníků do výroby. Doufám, že jsem tu číslovku nezkomolil. Jedním z těch úředníků byl i právník Bohumil Hrabal, který o pár let později podal zajímavé svědectví o úspěchu celé akce. Třeba ve Skřiváncích na niti. Podobných pokusů pamatuji daleko víc. Myslím, že byly úspěšné asi tak, jako paralelně probíhající reformy českého školství. Nic moc. Nic moc přesvědčivého.

Řekl bych, že nezdolnost bobtnající byrokracie je výsledkem nedomyšlenosti podobných rádoby úsporných akcí. Je nerealistické omezovat administrativu a byrokracii bez toho, že by předtím byla administrativa zjednodušena. Myslím, že k tomu nikdy nedošlo. Alespoň ne podstatným způsobem. Zjednodušit administrativu totiž předpokládá od základu promyslet celý systém (se všemi návaznostmi), položit na stůl cíle a smysl existence úřadu – a promyslet důsledně soustavu všech vazeb a informačních toků, bez kterých nelze …Od tohoto se pak musí odvíjet personální zajištění takto nezbytného. Zůstat by mělo, co je nezbytně nutné – nikoli, co je možné. Což znamená, že vazby a zájmy osobní, příbuzenské a známých známých do řešení úlohy vstupovat nebudou.

Samozřejmě, že tuhle úlohu nevyřeší žádný ministr. Tu musí vyřešit sami úředníci, případně ti z nich, kteří se označují jako analytici. Možná za spoluúčasti nějakého vnějšího faktoru. Auditu, poradců nebo tak nějak. V téhle fázi perestrojky existuje riziko, které pojmenovat mne naučil jeden můj někdejší student politologie. Bylo to v horkých popřevratových poměrech, kdy studenti důrazně kritizovali vlažný vztah nás, lidí v akademických funkcích, vůči někdejším marxistům osmašedesátníkům, tvořícím nezanedbatelnou část osazenstva katedry. Onen student naše postupy pojmenoval metaforou krysy organizují svou vlastní deratizaci. Tož tak.

Občan Ideál

Irský spisovatel Oscar Wilde napsal kdysi hru s názvem Ideální manžel. Dodnes se v divadlech uvádí; je vtipná, po wildovsku kousavá a ironická. Konfrontuje romantickou naivitu názoru o gentlemanském charakteru s životní realitou – farizejskou, nepříliš čistou a páchnoucí podvodem i lží. To gentlemanství je udržitelné jenom s přimhouřením obou očí. Nebo raději s jejich pečlivým zakrytím.

Vraťme se však od manželů k občanům. V české verzi rakousko-uherské státní hymny je v jednom verši citován pilný občan Čehona; vyzýván byl vojín, aby zbraní zastával, čeho nabyl onen pilný občan. Samozřejmě byl onen verš dílem škodolibého českého zkomolení, od něhož vedla cesta ke zradě císaře pána a konečně k rozbití monarchie. Pilný občan Čehona byl ve své době a v očích rakouských vlastenců jistě ideálním občanem. Za války, té první světové, spatřoval se v očích vrchnosti občanský ideál také v ochotě informovat úřady o loajalitě jiných vůči mocnářství a státním institucím. (Šlo o svého druhu precedens udavačství estébáckého, které se vyvinulo o pár desítek let později cestou ke světlým komunistickým zítřkům a svými důsledky i pozůstatky kalí poměry i dnes dokonce v českém parlamentu). Ideovým předchůdcem estébáků byl vlastně putimský strážmistr Flanderka, postava virtuální, povstalá z pera Jaroslava Haška. Ten reagoval na nátlak rakouských úřadů tím, že za policejního informátora získal obecního blázna Josefa Vyskočila, místně známého pod jménem Pepek Vyskoč. Za úplatu padesát korun rakouské měny. (Pozdější estébáčtí udavači dostávali víc, bývali placeni i v naturáliích různých výhod v zaměstnání, případně i ve funkcích akademických). Taky to byli ideální občané.

V době současné je vrchností hodnocen jako ideální občan člověk důvěřivý. Občan, který dokáže brát vážně ujišťování kandidátů politických funkcí Myslím to upřímně, Můžete mi věřit, Ich meine es ehrlich, Straně věřte, soudruzi. Ujišťování tekoucí na něho z předvolebních billboardů. Takových občanů je dnes, díky bohu, pořídku. S lucernou aby je pohledal. Předvolební guláš se slaným rohlíkem považuje dnes málokterý občan za postačující náhradu napochodování do volební místnosti a podrobení se trapnému rituálu urnového vhazování.

Naše doba je časem všeobecné nedůvěry. Důvěryhodné osobnosti se z veřejného života vytratily. Neznám politika, prezidentem počínaje, komu by se opravdu věřilo. Za každým činem takových lidí občané hledají, ze které strany vykoukne červ pochybností, který by jim umožnil oddychnout si – tak jsem měl zase pravdu, všechno je, jak jsem předpokládal, tentokrát podváděli a kradli tak a tak. A spokojeně se odebere šířit svůj názor do hospody.

Je na čase, abychom svoje hledání ideálního občana upřesnili. Ideálního – vzhledem k čemu? Ideál občana je zřejmě záležitost účelová. Co je ideální vzhledem k jednomu kritériu, může být naprostá pitomost vzhledem ke kritériu jinému. Troufám si tvrdit, že občan ideální z hlediska standardního českého politika by byl naprostou pohromou z hlediska budoucnosti této země. Stejně jako koncept ideálního občana reálného socialismu, známý jako nový socialistický člověk, přivedl tuhle zemi do morálního marastu generalizovaného udavačství, formuje koncept občana doby postmoderní karikaturu Homo consumatus, člověka, kterému je spotřeba nade vše.

Nejsem naivní idealista, který by pozvedal hlas a tasil meč za nějaké vysoké kulturní hodnoty a abstraktní ideály. Netoužím být asketou – ale ani sketou, který by chtěl putovat ke svému životnímu cíli po hřbetech jiných. Jsem přesvědčen, že součástí cíle je i cesta, po které se k němu došlo. Ve svém životě jsem příliš často viděl, že čím vznešeněji byly formulovány občanské ideály, tím ubožejší byla jejich výsledná karikatura. Čemu tedy fandím? Jestliže je nutné tuhle otázku položit, odpovídám na ni – držím palec střízlivosti. Součástí té střízlivosti je ovšem i vědomí, že držet palce není – pokud jde o záruky – nic moc.

Zprávy 35

Nic tak neznechutí doktora jako když se léčení dožaduje pacient zdravější než je on sám.

Nemá charakter, kdo miluje motýly a oškliví si housenky.

Existenci a živobytí provozovatelů sázkových kanceláří průmyslu hazardních her zajišťuje negramotnost lidí – potenciálních zákazníků, aktivně sázejících. Dalo by se tedy říct, že živitelem sázecích kanceláří je právě negramotnost.

Zdražování léků – jedno z mála opravdu účinných opatření, aby se lidé odnaučili stonat.

Být zdravý a zdravým se cítit – to nejsou totožné kategorie.

Dát do nosu a dát si do nosu – dvě písmenka navíc, jediná zvratná slabika, a jaký je v tom rozdíl! Dokonce rozdíl mezi válkou a mírem v tom může být!

Ryba žije ve vodě, člověk na vzduchu. Zdá se, že kromě vzduchu k dýchání potřebuje člověk navíc ještě něco jako kontrast, střídání jevu a jeho alternativy. Člověka žijícího v blahobytu pálí dobré bydlo, začíná se nudit – a poohlíží se, kde by se mohl poprat, kvůli nějaké pitomé ideologické zámince, až se mu podaří všechno kolem sebe zničit a zbídačit. Včetně sebe sama. Pak začne bědovat, pracně to rozmlácené opravuje a dává dohromady, staví pomníky padlým i vlastní blbosti a pečuje o vdovy a sirotky. A stačí pár desítek let klidu a míru, aby mu otrnulo a on začal blbnout nanovo. Prostě – potřebuje kontrast. V menším měřítku mu jako kontrast poslouží i sport s jeho fandovstvím a rozbíjením hlav na stadionech i v přilehlých ulicích a hospodách.

Velkorysost pejskařů je nesmírná. Ačkoliv se o své psí domácí přátele musejí starat úplně sami, živit je a napájet, noclehy a zdravotní péči jim zařizovat – nezištně se pak se sousedy i úplně cizími lidmi neváhají rozdělit o vybrané produkty psí aktivity, o roztomilé hromádky na chodnících či v trávě.

I každý obyčejný udavač si o sobě myslí, že je udavač neobyčejný.

Dějiny si občas zaskotačí. V revolučním roce 1848 byla v Čechách zrušena robota. Po stu letech, v revolučním roce 1948, komunisti pro sedláky robotu znovu zavedli.

Měl jsem hrůzný sen. Byl znovu zaveden komunismus (asi jako reakce na nepovedenou českou demokracii, kvůli rozkrádání s ní spojenému). Nějak se stalo, že jsem byl přizván na schůzi, kde se rozhodovalo o strategii a taktice ideologického působení. Přihlásil se nejvyšší soudruh a pravil – Soudruzi, posledně to špatně dopadlo. Něco se musí udělat jinak. Leninovy spisy se neosvědčily. Navrhuji, aby povinnou četbou stranického školení se stal Komenda. Pak ho naštěstí obvinili, že se nechal podplatit a jeho návrh padl.

Osvědčilo se mi souběžně psát text přednášky pro workshop a poznámky do deníku pro Liber. Lépe se využije čas, když člověka v tom či onom právě nic nenapadá. I přes nepochybné riziko, že se poplete zařazení.

Divíme se, že politici často mění barvy. Ale ono je to i fyziologicky docela přirozené. Tak například krev, původně rudá, se v místě modřiny pomalu mění na žlutou. Co když stát se politikem není vlastně nic jiného než utrpět modřinu?

Čím je pro zemský povrch zemětřesení, je pro lidský mozek mrtvice. V horším případě v kombinaci s tsunami.

Jestliže si čeští učitelé nechají pojmenovat své ministerstvo jako ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, aniž by to považovali za špatný vtip, vypovídá to o jejich chybějícím smyslu pro humor. Možná by to přišlo legrační i logice Jana Amose Komenského.

Taky diktát z českého jazyka je projevem totalitní diktatury. Trochu podobné diktatuře, která řidičům velí jezdit buď vpravo nebo vlevo – rozhodně nemíchat obojí.

Česká demokracie se podobá dopravní policii, která v rámci liberalizace poměrů zrušila ustanovení jezdit vpravo – a připouští, aby si každý zvolil stranu podle svého vlastního uvážení. S tím, že prostředky, které se tímhle uvolněním poměrů ušetří, budou převedeny do fondu pohřební služby.

I kdyby bylo zločinců v řadách policistů méně než zločinců na volné noze, možná, že škody těmi prvními způsobené převýší úhrn lupů těch druhých.

Výhodou neúčinných léků je, že obvykle ani neškodí. Pro vnitřní prostředí organismu jsou něčím jako šum – ve vnějším prostředí hluk, prach, pachy odpadků a kanalizace, hádaví lidé, kálející psi.

Místo někdejšího maminčina nabacání za to, že jsem zlobil, teď slýchávám od své ženy – Chtěla jsem ti upéct štrúdl. Nezasloužíš si to. Pečení se odkládá.

Co jsem začal chodit po obědě spát, stává se mi, že se probudím – a nevím, zdali propuká ráno nebo zapuká večer. Bojím se pak, zdali jsem nezaspal do práce. Vnáší to do mého života moment jakéhosi nového překvapení.

Žena sleduje oknem ptáky a konzultuje přitom ptačí atlas. Vyhnala mě od snídaně a donutila, abych poslouchal před otevřeným oknem jakési hlaholení. Podobalo se to rámusu, který vyvíjí soused vrtačkou do panelové zdi, chtěje ozdobit svůj příbytek dalším obrázkem. Pojmenoval jsem to. Dostalo se mi opovržlivého ujištění, že onen zvuk vydává chřástal polní. Vidět nebylo nic – já však mám z někdejších dětských knížek chřástala spojeného s představou ptáka většího těla, kterého jsem si řadil mezi ptactvo jedlé. Prý je to nesmysl. Od té doby bývám doma okřikován slovy – Přestaň chřástat!

Na Velký pátek jsme drželi půst; měli jsme pečenou rybu s rýží a zeleninou. Nevím, zdali záměrně nebo nevědomky.

Kdysi se mi předhazovalo, že jisté momenty ze svého životního provozu tajím. Teď se mi vytýká, že se někdejšími dobrodružstvími a avantýrami (z dnešního hlediska docela drobnými a nevinnými) před vlastní ženou holedbám, což se vůbec nehodí. Nějak mě to mate.

Změny, které se dějí pozvolna (pojem relativní), obvykle ani neregistrujeme. Dokonce ani v případě, že jde o změny, jejichž úhrn je dost markantní. Naše vnímání je prostě takové. Samozřejmě, že tyto změny rozpoznají lidé, s nimiž se stýkáme jenom občas. Abiturienti s odstupem mnoha let, například. Kdo s námi žije denně, denně nás vidí, taky nic nepozoruje. V rodině roli takových kontrolních bodů (check-points) hrají fotografie.

Když mě kamarádi šťouchají palcem do břicha, dávajíce mi najevo, že jsem obézní či dokonce tlustý, propočítávám si, že jsem v době promoce měl o pouhých patnáct kilo míň než teď. Tenkrát jsem se vůbec nikomu být tlustý nezdál. Za skoro padesát let jsem zestárnul o patnáct kilo. Copak je to moc?

Stárnu a zapomínám. Pikantní na tom je, že mi mé zapomínání připomínají zejména ti, kteří sami – nikdy nic pořádného nevědouce – zapomínat nemají z čeho.

O velikonocích jsem byl vyvezen na první letošní jarní výlet. Domů jsem se vrátil obohacen pocity nastupujícího jara a začínající rýmou. Definitivně jsem přestal být sedlákem a stal se změkčilým tvorem městským a panelákovým. Zvyklým na teplotu, která nekolísá a vlhkost, kterou se nevlhne.

Už jsem ve věku, kdy je mužský označován pojmenováním starý paprika. Nevím, zdali to spolu souvisí – ale oblíbil jsem si malé papričky, feferonky. Jejich palčivost a štiplavost mi dělají dobře. Plněné paprikové lusky patřily vždycky k mým oblíbeným jídlům (dokonce dcera je pro mne speciálně strojí) – a když mezi sladké zabloudila nějaká pálivá, nikdy jsem neprotestoval. Ostatně, štiplavostí a peprností jsem ve svých výrocích nikdy nešetřil.

Touha národů – v klidu a míru si hlavy rozbíjet.

Metoda všech vlád světa – prožvanit se k blahobytu.

Elementární aritmetika politické etiky: Vás je spousta, nás politiků mnohem míň. Když si každý z vás utrhne od huby jedno sousto, my se najíme. Když každému z vás vytáhneme z kapsy o pár korun víc, my si můžeme blahobytně žít. Obráceně by to rozhodně nefungovalo. Tak bychom měli bídu všichni, vy i my.

Kdo má pod čepicí, měl by mít i za ušima.

Přihnal se vítr, střechám nadzvedl sukně, aby půdy provětral. Někde to trochu přehnal – a odkopané zanechal na pospas dešti.

Sesame, otevři se! My na tomhle místě potřebujeme vybudovat jaderné úložiště.

Udělat z komára velblouda – tajný projekt lysenkovského socialistického šlechtitelství.

Ze shnilého plotu nový hřebík neudělá zdravý plot.

Se včelami každý rok měl by včelař novou smlouvu uzavírat.

V případě mláďat dovádění obstarává dovědění.

Pouze platonická láska snáší oddělení a vzdálení; fyzická láska vzdálením vadne.

Ani jsem netušil, jaký mám imitační talent. Oslovil jsem obvyklým – čiči – kotě. Povalovalo se ve vzdálenosti nějakých pěti metrů ode mne; nijak si mě nevšímalo. Zřejmě ještě v kočičí škole – čiči – neprobírali, protože, pořád si mě nevšímajíc, začalo vyskakovat po pomyslném ptáčkovi do vršku rybízového keře. Když jsem to vyprávěl ženě, bez zájmu odvětila – Vždyť pořád říkám, že jseš pěknej pták!

Věda je moře – a já sedím na jedné z jeho pláží, kde si na svém písečku hraju s kamínky a škebličkami.

Jsem teď Sitting Bull, Sedící Býk. Ve znamení Býka jsem se narodil a do sedavé pozice mě uvrhla špatně ohlídaná choroba. Kdysi se stejně jmenoval náčelník Dakotů (Siouxů), který na hlavu porazil vojsko generála Custera v šedesátých letech devatenáctého století v bitvě u Wounded Knee.

Zavěsil jsem lásku

na tenoučkém vlásku…

Jednou v nepohodě

poslala mě k vodě

Necítil jsem vinu

Proč k vodě, ne k vínu?

Dílčí úkol farmacie

Stanovit bezpečnou hranici

dávkování Magnesii lactici

Pilně sledujíce počasí

doufáme, že se vyčasí

Ach, my naivní prognostici

Počasí si nedá říci

Povídali, že mu hráli

když blahobyt předvídali

Klopotit se ze vší síly?

Blahobyt je věcí víry!

Bádal v parlamentní samotě

o lidské chamradi. Té holotě

které dal za oběť všechno. Svůj talent, síly i píli

Hanebně se mu odměnili

Všechno jim nebylo dosti

zpřerážet chtěli mu kosti

No, proč to vlastně neříci?

Byli v tom vltavští kapříci!

Kdo to mlaská?

Zlatovláska!

Stala se věc nemilá

bezúročně půjčila

z lítosti snad pouhé asi

dědovi tři zlaté vlasy

Že jí byla chvíle dlouhá

s Vševědem teď o to smlouvá

že ji maturita straší

ráda prý by vtipnou kaši

před zkouškami požila

nestačí jí Aquilla

Děd Vševěd se ošívá

z jeho řeči vyplývá -

Není možné naučení

bez učení, bez mučení

Jemu vypadaly vlásky

když bifloval samohlásky

Jeho hlava nahatá

viní slova vyňatá

Kdo ve vědách hledá štěstí

na porostu škodu nésti

bude muset velikou

Zlatovláska s parukou

přišla by pak do pohádek …

čímž končí počet mých řádek

Loudila Káča u čerta bohatého ženicha

že s veselkou pospíchá

Nejdéle do jarní pouti

Jinak moh´ by uvadnouti

její vínek zelený

čímž by pozbyla ceny

Promine ti každou vinu

s žízní kdo usedl k vínu

I na tváři mladé lásky

čas umí udělat vrásky

Bezpečnostní opatření

každá doba jinak mění

Dávat klíče pod rohožku

kdysi uklidnilo trošku

Dnes ti, co jdou po lupu

zbourají ti chalupu

Nač se párat s bankomaty

když můžeš, lidičky zlatí

vzít tuhle věc rovnou hákem

do haly vjet náklaďákem

Tohle je teď po našem

Kasu krást i s hlídačem!

Mysle na kolečka zadní

posadil se v křeslo radní

Že byl smuten velice

utěší ho radnice

Zabíjeli u sousedů

dávali si ovar k ledu

Prý je ovar studený

kaloricky bezcenný

Blýská se na lepší časy

povídá český politik

Předvedu lidu nový trik

hned jak mě propustí z basy

Tohle století

na víru neletí

Píseň klasická, mírně aktualizovaná

Jsem motýl, který si vzal do hlavy

že vstávat z postele ho vlastně nebaví

a proto rozhodl se hned

že mládí má jít vpřed

on v posteli si hlavu unaví…

Vzděláním charakter se tříbí

když krade vzdělanec, nemá to chyby…

Divnou píseň hudou pěvci v Bruselu

Snížit cukr, kravám nedat píci

lidem sebrat slivovici…

Já těm eurobyrokratům namelu!

Ukradla veverka oříšek

za to jí mohou vzít kožíšek

Měla to být jenom potrava…

Běhat nahatá je otrava

Nejnovější politologický objev

Správný lid, ten tloustne, lidé věřte mi

nejen strdím – taky daněmi

Občane můj milý, když mi dáš svůj hlas

seženu ti za to do USA pas

Rád dám ruku do ohně

bude-li to pro mne výhodné

Lezla liška, lezla do kurníku

provozovat liščí politiku

že se ráda lidsky opičí -

prý jí jde o blaho slepičí

Po městě jdouc s psíkem žínka

šlápla do psího hovínka

Spílat se jala všem psům cizím –

Ať jejich hovna z ulic zmizí!

Sháněl se přísudek, co měl se k světu

po podmětu

Zbytečně nasadil si výraz rozněžněný

Podmět byl totiž utajený

Vytýká kritika básníkovi

verš že nemá dost pokrokový

Tak se dal poeta na pokroky…

Od soudu odešel s dvěma roky

V reakci na oběd hubený

i jásot bývá tlumený

Páni poslanci nejsou hlupci

nedřou se jako dřevorubci

jen jednou za čas to zprubnou

a do svých platů rubnou

Žádali poslanci k dnešnímu datu

zvýšení včerejších platů

A tohle šlechetné dílo

se jim podařilo

Česká policie

tou zprávou pohnutou žije

Není moc důvodů ku radosti:

Předstihli zločince v zločinnosti

Jaký bude důchod?

Dáme přání průchod

Jaká bude renta

pana prezidenta?

A do budoucnosti?

Ohryžeme kosti!

Zpívali jsme – Kamarádi

je to mládí

kterému dnes patří svět!

Jenže než jsme dozpívali

stačily nám ideály

zplesnivět

Každý by rád šel do nebe…

proto hledí, co na sebe

nejlepšího by vzal

Aby v tom nebi dojem udělal

V stínu inzulínu

dospěl jsem ke splínu

Maje silnou afinitu k vínu

mohu z ní dostávat kocovinu?

Tetřeva tok když ohluší

tetřeví věrnost poruší

Slunéčko sedmitečné

v počtech neučené

nechalo si napovídat

s osmi že bude víc cenné

Když jsou na stole koláče

nikdo se nedá do pláče

A jenom v koutě smutně vzlyká

duše diabetika

Když staré Čechy opustily síly

kol hory Říp se usadili

netušíce, že mladí Češi

tím se nepotěší

Staré postrádajíce spisy

sepsali si Češi Rukopisy

Ať se jim věří či nevěří

obstáli v evropské soutěži

Dodnes se neví, zda kaňka

na duši národa je pan Hanka

Zašel Honza s velkou vidlí

do komory na povidlí

Pak předstíral za rohem

buchty že rád s tvarohem

Pro koláče

Anča skáče

do stropu

Prý už měla plný zuby oukropu

V Čechách Václavů je hromada

ale jenom jeden svatý na ně připadá

Do poslanců mluvím jako do dubu

Proč pořád děláte lidem ostudu?

Pan Havlíček kdysi příklad dával

že pán upad – a sedlák si za něj nohu zlámal

Rozdíly dnes nejsou skoro žádné –

Občan volá, ať páneček padne

Po křesťanech odevždy se chtělo

dodržovat boží desatero

Politik s jednou vystačí ctností –

Využít každičké příležitosti!

Na akademické půdě

vyrostlo někdejší hůdě

pěkně do baculata

Teď se vdá na to tata

Jsem Nováků Vašek

Rád bych skočil na špek

kdyby ho někde dávali

Jenže jsou veliké návaly

Komáří sádlo i pro porotu

má nízkou výživnou hodnotu

Dokonce v případě soudu

soudí se, že jde o boudu

Na vědecké radě

v kravatách, v parádě

učenci se radili -

Jak by v dobách krize

na větší peníze

účinněji vnadili

Stěžovali si zubaři

že se jim v zemi nedaří

zubů moc, zubařů málo

nějak to přišlo, nějak se stalo

že než své klienty ozubí

ti budou chodit bezzubí

Jihočeši i Valaši

hromadně přejdeme na kaši

Bývali Čechové statní jonáci

teď už jsou jenom statní

Na prachy jsou víc než na práci

Hubu drž, zuby zatni!

Nehodlám už být osamělý

ženu bych chtěl mít na neděli

abych si večer páteční

oblékl kvádro sváteční

Svou něžnost dal bych najevo

za půlku dortu s polevou

A hnedle, vcházeje do dveří

ptal bych se – Co je k večeři?

Pak bychom – párek bělásků

od jídla přešli na lásku

a náladu si spravili

s upřímnou vervou za chvíli…

Zatím jsem nedošel uznání -

zůstává jenom u přání

Poslanci a vláda v boji tuhém

pokaždé zápolí s velkým státním dluhem

Na občana, svého věřitele

shlížejí jak na jateční tele

ptajíce se – Proč jste, lidé milí

pro nás se tak málo vykrmili?

Úrok z úspor míváte sic nízký

my však máme rádi tučné řízky!

Až vám budem kůži z těla dráti

budem přitom své peníze práti

s láskou shlížejíce vaši bídu cele

jak vás život v svém žernovu mele

Budem na vás vděčně vzpomínati

až vás stáhnem z košile i z gatí

Všude nápis, kam jen oko zočí –

Občane, hleď přimhouřiti oči!

Za ženu když pojmeš děvu vadnou

rozvést se s ní nedá práci žádnou

Od vlády však, kterou´s nechtěl ani

nemáš odvolání!

Radil kdys Jan Hus, spěje ke kalichu

nesloužiti pánům žijícím ve hříchu

Můj epigram teď k tomu uvádí –

V Česku zavládlo by věčné bezvládí!

Na senát lid neuctivě kálí

neb nedělá, co bychom si přáli –

Z Malé Strany senátoři milí

potichu aby se vytratili

Senátoři s hněvem v rudých lících

křičí – Kde jste, občané, všici?

Bývá pusto ve volebních síních…

Jděte volit, nebuďte tak líní!

Ozvěnou zní zdáli – Milí braši

politické mrtvoly nás straší!

FINIS